Proč nejsem ve Vídni

Warum bin ich nicht in Wien?

Aby bylo i méně chápavým a vůči přísunu znalostí zcela imunním lidem jasno: Vídeň mám rád. Navštívil jsem ji několikrát, ať už náhodou, kdy jsem tudy jako malý chlapec projížděl, či úmyslně, jako předloni v listopadu.

Ti z mých čtenářů, kteří čtou můj blog pravidelně několikrát denně (ano, vím o Tobě, Miloši), dělají si výpisky, či si přímo jednotlivé měsíce tisknou a nechávají v knihařství svázat nebo jen normálně ukládají do ohromně tlustých šanonů a v touze vypadat světácky se pak snaží používat má originální slovní spojení a mé košaté větné konstrukce, si jistě pamatují, že jsem před několika málo měsíci psal něco o tom, že skupina nadšenců z naší firmy navštíví bývalé hlavní město mé milované vlasti a historicky (v některých případech spíše hystericky) se znemožní v Prátru.

Nuže, a to bych chtěl zdůraznit, v původní verzi jsem si říkal, že strávit 4 dny ve Vídni na firemní útraty, sníst a vypít vše, na co přijdu, užívat si kulturní i společenský život bez toho, aby mě to stálo jedinou korunu či jediný cent, neznělo vůbec jako špatný nápad. Ale pak se daly události do pohybu zcela nečekaným směrem.

A aby bylo ještě jasněji: Firmu postupně opustili, ať už vlastním rozhodnutím nebo rozhodnutím nadřízených orgánů (v některých případech je použití slova orgán velmi adekvátní) lidé, které jsem měl osobně rád (a věděli to). Ve chvíli, kdy se z firmy odporoučel kolega nosící stejné jméno jako jistý velmi populární francouzský monarcha, se pro mě stalo velmi těžkým hledat motivaci ke svým tradičně nadprůměrným pracovním výkonům. A neřekli byste, milí čtenáři, ale i ta nejlepší káva časem zhořkne, a to i poté, co jsem se od Tchiba přesunul k Jacobs.

A když před dvěma týdny opustil firmu poslední Mohykán Bohuš (který se tak samozřejmě nejmenuje, ale řadou dvou, maximálně tří - to pro ty méně chápavé mentální giganty (viz poznámka pod řadou hvězdiček v odkazu) - volných asociací se od jeho skutečného jména ke jménu Bohuš dá dostat), pocítil jsem jakýsi podivný vztek a nesouhlas.

Počítejte se mnou. V den, kdy jsem nastoupil do firmy, jsme nastoupili celkem 4 nováčci. Kromě mě ještě jeden mladý muž a dvě mladé ženy. První mladá žena to vzdala po týdnu. Druhá po měsíci. Mladý muž po měsíci a půl. Z této čtveřice jsem zkušební dobu přežil jako jediný. Z dvojice Ivo a Vašek, o které jsem psal někdy během loňského podzimu (tuším začátkem listopadu) není už ve firmě ani jeden. Mladíka jménem Ivo mi líto je. Mladíka jménem Vašek nikoli. Další kolegyně, která nastoupila během října a s níž jsem si výborně rozuměl, se ve firmě nedožila ani Vánoc. Kolegyně, se kterou jsem vytvořil velmi tanečně kreativní dvojici při horalském výjezdu, až se někteří neduživí jedinci dodnes domnívají, že jde o mou oficiální partnerku (což nejde, neboť její oficiální partner by mě buďto strašně zmlátil nebo zalehl, poněvadž má postavu zápasníka sumo), zmizela v průběhu ledna. Ze skupiny, jíž jsem stále ještě členem, jsme - když nepočítám šéfovou - zůstali dva. Z pěti. A to nepočítám kolegy a kolegyně, kteří a které firmou jen profičeli. Oproti tomu Moje nervy se ve firmě drží, byť její intelekt na spodní hranici měřitelnosti a morálka na úrovni řeznického psa vytvářejí vskutku nemilou atmosféru.

To vše vedlo k úvaze: Chci jet do Vídně a strávit 4 dny s lidmi, které běžně vídám od pondělka do pátku, ale s tou nevýhodou, že nebude úniku a budu s nimi trávit nadpoloviční většinu z 24 hodin každého dne? A abych citoval klasika: Já říkám ne.

A proto nejsem ve Vídni, ale užívám si prodloužený víkend v srdci Evropy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podivné odpoledne před koncem týdne

To byl zase den, kdy se podstatná část mých kolegů vydala někam do Estonska, kam jsem s nimi nejel, už proto, že Estonsko jsem během svého krátkého života navštívil přibližně dvakrát, z toho jednou administrativním omylem a přinucením své tehdejší oficiální partnerky a podruhé se svými dávnými kamarády, následkem čehož je přibližně 97% tohoto výletu zahaleno podivnou alkoholovou mlhou.

No ale, co má dělat člověk pracovitý, neustále vyhledávající nějakou činnost, člověk aktivní, činný a někdy až činorodý, když nemá co dělat? Ano, je to hrůza hrůz pro takového jedince, kterým jsem například já. A tak jsem se vrhnul do vln internetových, načež jsem zjistil, že jedna z mých dočasných kolegyň, která však byla kolegyní pouhé necelé tři měsíce, zveřejnila několik fotografií, kde má na sobě oděvy od profesionálních návrhářů, líčení od profesionálních vizážistů a vůbec vypadá o půl kategorie lépe než v civilu.

Aby bylo jasno: Tato slečna je o něco mladší než má nevlastní dcera, nicméně být v odpovídajícím věku, asi podlehnu její kráse, neboť splňuje vše, co si představuji pod pojmem můj typ: vysoká tak akorát, štíhlá až útlá, ale na patřičných místech správně žensky tvarovaná, s podmanivým úsměvem a příjemným hlasem, i když - vzhledem k ohromnému věkovému rozdílu - ji budu moct pouze za její vzhled chválit.

A tak jsem prohlížel její fotografie, psal k nim velmi trefné komentáře typu „tento výraz v obličeji až moc dobře znám," u fotky, kam sama tato slečna napsala „ale ta prsa nejsou moje," jsem skromně dodal, že „kdyby byla, vůbec bych se nezlobil," a u poslední fotky, stylizované do pistolnice z divokého Západu, jsem jen konstatoval, že „jsi k zulíbání a Tvá prdelka k nakousnutí." Původně jsem zamýšlel ve svých pochvalných komentářích pokračovat a přidávat na intenzitě pochval, ale pak mi přišla zpráva právě od ní:

„Přestaň s těmi komentáři, Jakubovi by se to určitě nelíbilo."

Vzhledem k tomu, že už minimálně 3 roky žádného Jakuba osobně neznám, odepsal jsem podle pravdy:

„Jak si přeješ, ale ty komentáře nejsou určeny Jakubovi, ale Tobě."

Odpověď byla ještě podivnější:

„Stejně díky."

A vzhledem k tomu, že pochopit myšlení slečen okolo dvacátého roku života bylo vždy nad mé síly, nechal jsem plodné konverzace i duchaplného komentování a podíval jsem se na film, ze kterého jsem kdysi dávno viděl jen asi dvě nebo tři scény.

Totiž, abych se vrátil zpátky do minulosti, tehdy jsem usiloval o jistou slečnu, kterou můžeme pro potřebu mého blogu označovat třeba jménem Denisa, když už se tak jmenovala, a kupodivu to byla jediná nositelka tohoto jména, která splňovala má neuvěřitelně přísná estetická kritéria, která jsem naznačil ve třetím odstavci dnešního textu. A na rozdíl od výše zmíněné bývalé kolegyně byla jednou ze tří čistokrevných blondýn, které se prohnaly mým citovým životem. Jak už jsem uvedl, jméno jí rodiče vybrali ve zjevném rozporu s její postavou. A šlo o společně strávený večer, během kterého se na televizní obrazovce odehrával film Smyslná orchidej, leč, jak je každému mému čtenáři jasné, věnoval jsem mu minimum pozornosti, neboť veškerá moje koncentrace byla věnována oné slečně a sebekriticky musím poznat, že souboj s její podprsenkou mi tehdy trval vskutku nemožně dlouho. Ale o tom, zda a jak jsem tehdy dosáhl svého cíle, se raději rozepisovat nebudu, jelikož a protože můj blog čtou někteří mí tehdejší kamarádi, kteří tak nějak či onak vědí, o kterou dívku tehdy šlo a mohli by si leccos domyslet, což už si domýšleli v situacích, jako byla ta, při níž se v hlavní roli kromě mě a zmíněné slečny ocitla ještě kapota Škody 120 s českolipskou SPZ jednoho mého tehdejšího kamaráda, než jsme přišli na to, že našemu účelu mnohem více vyhovuje kapota fialové Škody Forman na LPG s libereckou SPZ jedné jiné mé tehdejší kamarádky a partnerky dalšího mého tehdejšího kamaráda v jedné osobě. Každopádně tato scéna byla komentována méně než jiná scéna, ve které hrála dost podstatnou roli zcela jiná slečna, a kdy jsem se dověděl, že z oken protějšího domu nás bez dechu sledovali tři nejlepší kamarádi jejího tehdejšího oficiálního partnera. Jak jsem se asi cítil, když jsem s ním pak seděl v hospodě u jednoho stolu a řeč vázla, přitom on to byl tak neskutečně hodný chlapec.

Ale zpět k tomu filmu. Očekával jsem napětí a děj plný nadějí a zvratů a dobrodružství. Nebyl jsem potěšen. Nehodlám hodnotit, zda jde o film áčkový, béčkový, céčkový nebo eskový, každopádně děj je velmi jednoduchý. Mladá holka odcestuje do Brazílie, tam pozoruje několik souložících párů, sama souloží, do toho několik tanečních scén, přičemž zejména jedna, při které sice bylo lze rozeznat, kdo je skutečná holka a kdo kluk za holku převlečený, ale už nebylo možné tak snadno rozeznat heterosexuála, homosexuála, bisexuála, transsexuála, asexuála ani žádné další sexuály. A nakonec tatáž holka odjede autobusem. Děj by se dal smrsknout do dvaceti minut, zbytek více než stominutové stopáže by se dal klidně škrtnout.

Tak takový byl můj podivný den, kdy jsem nemusel do Estonska.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Květnová momentka IX

„A proč si bereš tohle tričko?" ptal se mě syn G., když byli oba u mne na návštěvě.

„Abych byl sexy," odpověděl jsem rozhodně.

„To už nemusíš," vysvětlil mi svou devítiletou logikou, „když máš moji mámu."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podivné odpoledne uprostřed týdne

Je o mně takřka všeobecně známo, že patřím k poslední generaci opravdových pracantů. Ostatně v jednom z horoskopů, který jsem četl, bylo jasně uvedeno, že patřím k titánům práce, z čehož logicky vyplývá, že daný horoskop byl pravdivý.

Tak kupříkladu pobyt v kanceláři zvládám na výbornou. V počtu vyřčených vtipů (a myslím tím vtipy mé vlnové délky, tedy kombinaci hodně černého humoru s humorem, nad kterým musí posluchači v touze po nalezení pointy přemýšlet) za hodinu atakuji výkony Vladimíra Menšíka. Rovněž nedostižný jsem při intelektuálních debatách o bezpečnostní situaci v jihovýchodní Asii. A v počtu vypitých hrnků kávy během pracovní doby mi už sedmý měsíc po sobě patří nejvyšší příčka, ze které shlížím na ostatní kolegy a kolegyně s nepřekonatelným náskokem.

I stalo se, že jeden den se část osazenstva kanceláře odebrala na celodenní výlet. Kam že to jeli, napíši později. S těžkým srdcem jsem své milé kolegy a kolegyně vyprovodil, každému a každé udělal křížek na čele a se slzou v oku jim zamával. Pak jsem si ode dvou velmi milých seniorů vyzvedl nové číslo Strážné věže, abych se mohl věnovat poznávání jediné opravdové pravdy s velkým pé.

Ve zbytku dne jsem se tedy věnoval bohulibým činnostem v kanceláři a i poté duchovně povznášejícím činnostem, zejména vyhřívání se v odpoledním slunci, bedlivým pozorováním okolo chodících dorostenek, obsáhlé a velmi podrobné SMS korespondenci s G. a jiným činnostem, které definují mladého, sympatického a od pohledu dokonalého intelektuála.

A byla noc a bylo ráno, další den v milé kanceláři. Celé dopoledne jsem se seznamoval s podrobnostmi výletu předchozího dne, ze kterých mi šel nejlepší děda po zádech. Ale i tak jsem se zachoval nesmírně hrdinsky, věnoval jsem se své zodpovědné práci a návaly děsu z hrůz, o kterých vyprávěli mí kolegové a mé kolegyně, jsem odvracel s úsměvem téměř neodolatelným.

Kromě toho jsem vedl intelektuální debatu s pracovnicí ostrahy, která má sice dost odvahy, ale protože si nedovedu představit, co by kdo v naší administrativě ukradl (nepočítaje, že mi může být hodně věcí ukradených), neměla dosud příležitost k zásahu, a poté i s paní, která celé bandě pracovníků a pracovnic ostrahy šéfuje. A okamžitě jsem si ji oblíbil a nebylo to kvůli jejímu velmi kvalitně vybavenému hrudnímu koši, který se dal bez nadsázky označit za dárkový koš, ale hlavně proto, že byla schopná a ochotná smát se mému nadprůměrně inteligentnímu humoru a občas přidat něco k lepšímu.

Celou dobu to vypadalo, že i tento den bude patřit k těm, o kterých se říká, že se během nich nic zvláštního nestalo. Pak ale přišla poslední hodina. Ne moje, ale pracovního dne. A přišlo to. Konflikt.

Začal to jeden poměrně mladší kolega, ke kterému, ač jsem jinak čistokrevný heterosexuál, chovám otevřené sympatie. Kromě toho, že je pracovně šikovný, je i ten typ, kterému se říká sympaťák. Vysoký, statný, s uhrančivým pohledem, čili něco jako já v jeho věku. A až dosud absolutně bezproblémový mladík.

A ten se dostal do konfliktu s naší paní vedoucí, vulgo regionální ředitelkou. Aby to bylo jasné i Milošovi, naši paní vedoucí alias regionální ředitelku máme všichni rádi v rámci přirozeného respektu k autoritě. Nicméně i ona má drobnou chybičku, a to je špatné přijímání názorů, které nejsou v jednotné linii s názorem jejím. Takový názor je podle ní projevem neúcty ze strany osoby daný názor vyslovující.

No a právě mladý kolega popsaný o dva odstavce výše se pustil do verbální výměny názorů s paní vedoucí zmíněnou o odstavec výše. Šlo o to, že patřil k těm, kteří se zúčastnili pracovní cesty předchozího dne, přestože se mu do toho nechtělo. A teď prozradím i to, co jsem slíbil ve třetím odstavci dnešního příběhu. Jeli do Šumperka. Už to samo je na pováženou a nedivím se kolegovi, že byl z celé akce tak rozhozen. Osobně jsem Šumperk navštívil pouze jednou na necelé tři hodiny a můj dětský psychoanalytik měl tenkrát přibližně dva měsíce plné ruce i hlavu práce, aby mě opět duševně srovnal do stavu podobného normálu.

Nuže, poodhalím roušku tajemství o něco více. Jak jsem už zvěděl během dopoledne, byl pro mé kolegy výlet do Šumperka podobně úspěšný jako pro jistého pana Ferdinanda výlet do Sarajeva a pro jistého pana Kennedyho výlet do Dallasu. Čili absolutní fiasko, kde na straně výdajů ční mnohatisícová částka a na straně zisků částka mnohastovková.

A mladý kolega oprávněně poukazoval na to, že ho nemůže bavit pracovní cesta, která je prodělečná. V tom jsem s ním souhlasil a původně jsem zamýšlel zapojit se do debaty, leč přece jen, v Šumperku jsem s nimi nebyl, čímž jsem kromě svého neobyčejně pevného duševního zdraví zachránil i více než 200 Kč a nezkazil si pěkný letní den.

Poté, co kolega vyslovil - poměrně souvisle - svá slova o tom, co, jak a proč ho štve, následoval půlhodinový monolog naší paní vedoucí čili regionální ředitelky. Monolog. který my mazáci známe nazpaměť, ale kolega je v práci teprve od února, takže si ho vyslechl poprvé.

Mám-li celý obsah tohoto monologu stručně dezinterpretovat, šlo o to, že když paní vedoucí aneb regionální ředitelka před mnoha a mnoha lety v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, s touto prací začínala, nebyla situace rozhodně jednoduchá a podobných pracovních cest, které nepřinesly očekávaný výsledek, bylo šestadvacet do tuctu. Poté, co naší paní vedoucí a regionální ředitelce v jedné osobě začal přeskakovat hlas, její obličej nabral barvu kolečka na japonské vlajce, na krku jí naskočily žíly jako lasa kovbojů, hlas zvýšila o jednu a půl oktávy a zesílila o minimálně čtrnáct dB, se kolega tímto velmi milým způsobem dověděl, že si má uvědomit, co a jak chce, po čem touží a čeho chce dosáhnout.

Nevím, jestli kolega, ale já v tomto směru jasno mám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Konec idealizace

„Vlasto, Vlasto," halekal jsem tak hlasitě, až se v nejbližším okolí otočilo několik žen - a překvapivě i mužů. Příčinou mého halekání byla skupina na pódiu, kterou nebylo nic menšího než slavné hudebně zábavné folkově renesanční sdružení Visací zámek.

Ono když se přibližně na polovině cesty od bydliště mých dětí k bydlišti G. koná multižánrový festival, z nějž mne osobně zajímá pouze ta rocková část (poněvadž bezduché "tuctuctuc" nemůže oslovovat nikoho, kdo má aspoň 4 z 5 pohromadě a bylo mu už 12 let) a druhá nejlepší skupina na světě (hned po té, jejímž jsem byl pár měsíců členem, díky čemuž si tato skupina právem vysloužila označení ‚nejslavnější') byla - aspoň pro mne - hlavní a jedinou opravdovou hvězdou programu. A protože G. tento významný detail o mně ví, rozhodla se prozkoumat na vlastní kůži a vlastní uši, co mě na právě tomto hudebním sdružení oslovuje. A nebyla zklamána. Minimálně v tom, že se definitivně ujistila v tom, že jsem opravdu takový, jaký opravdu jsem.

Totiž, aby pochopili i méně informovaní (a vůči získávání informací zcela odolní) čtenáři: Jelikož a protože se s G. známe více než 8 let, leč většinu tohoto času jsme o sobě navzájem měli velmi kusé informace (můj celé ty roky jediný zdroj informací byl na informace o G. velmi skoupý a na informace o mně, které by mohly zajímat G., rovněž), měli jsme v době začátku našeho vážného vzájemného vztahu idealizované představy o sobě navzájem.

G. si o mně vytvořila představu jakožto o konzervativním, seriózním a slušném pánovi, pro kterého největší vzrušení představuje četba Nových zpěvů staré Číny, odváže se pouze u ovocného zmrzlinového poháru a večer poté, co ulehne vedle své ženy do manželského lože, věnuje se poslední dvě hodiny před spaním Kierkegaardovi a pokud mu ten nestačí, dorazí se Hegelem.

Oproti tomu já si o G. vytvořil svou idealizovanou představu jakožto o křehké dívce, k čemuž mě sváděla její poměrně vysoká (tak, že při setkávání našich rtů se téměř nemusím sklánět) a zároveň štíhlá až útlá postava, vytvářející představu porcelánové panenky, kterou by zlomil i jen trochu silný vítr.

Během těch měsíců, co náš vztah funguje, se G. mohla mnohokrát přesvědčit, že moje osobnost je všelijaká, leč z oněch tří přívlastků, které mi přisuzovala, platí jen ten o slušnosti. Oproti tomu já jsem poznal, že G. pod maskou křehké porcelánové panenky skrývá naprosto normální veselou ženskou s nádherným a nakažlivým smíchem, navíc schopnou dát ránu (naštěstí jsem nikdy nestál ve směru, kterým ránu vedla), což umocňuje historka o tom, kterak G., coby dívka stále ještě střední školou povinná, jen tak mezi řečí přeprala medvědici.

Po pravdě (což ostatně je u mne stejně obvyklé jako padání kapek při dešti) řečeno, nejsem si přesně jistý, zda ten moment, kdy G. definitivně ztratila iluzi o mé konzervativnosti a serióznosti, nastal už ve chvíli, kdy jsem díky svému zvučnému hlasu a znalosti všech textů písniček i drtivé většiny spojovacích textů mezi písničkami byl tím, koho jako jediného návštěvníci v pětimetrovém okruhu okolo nás slyšeli, nebo až ve chvíli, kdy jsem po skončení tohoto epo - a počkejte si, protože konec toho slova je - chálního, tedy epochálního koncertu odchytil druhého (po Kujovi) nejlepšího basáka na světě Vladimíra, mohutně jsem mu třásl pravicí, chválil jeho výkon na pódiu a následně jej do půli těla pozvracel. Nebo to bylo možná někdy úplně jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Ochladnutí vztahů

Poté, co můj příbytek navštívila G. se synem, se přece jen něco málo změnilo. Krom toho, že G., jako každá žena, které na jejím partnerovi vskutku záleží, nenápadně naznačila, co by bylo možné v mém příbytku vylepšit, se taky změnil vztah mého okolí ke mně.

Konkrétně vztah komunity brazilských spoluobčanů, kteří na mne vždy rádi halekali přes ulici, ke mně. Už mě totiž nezdraví a jedna velmi výrazná členka této komunity, v jejímž bytě bych nejraději prosadil šedesátky dveře, a pod jejímž posezem se prohýbají lavičky, a která na mne vždycky ráda volala své osobní pozdravy a jejíž "čááááááááááááááááááááááááááááááááááu" vždy prořízlo vzduch jako nůž chleba, mě od té doby nepozdravila a vždy, když se objevím v dosahu, se, přes nepředstavitelnost tohoto jevu, otočí tak, aby na mne neviděla, přestože jí musí být jasné, že nic hezčího než já už nikdy v životě neudiví.

Ovšem i mužští příslušníci místní brazilské komunity se ke mně chovají chladněji a nepokoušejí se se mnou zavést hovory na témata, která hýbají jejich světem.

A tak mě jedna návštěva oficiální partnerky zbavila pozornosti přibližně dvaatřiceti lidí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Květnová momentka VIII

„Ty jsi taková," říkám nevlastní dceři s výrazným důrazem na posledním vyřečeném slovu; poté nasadím svůj neodolatelný úsměv číslo 27, přeladím svůj hlas do laskavého tónu a pokračuji, „šikovná."

„Já vím," rozesměje se nevlastní dcera (smích má po své mámě), „na blondýnku docela chytrá, že jo?"

„Neboj," uklidňuji ji, „vás odbarvených blondýnek se ty předsudky netýkají."

A pak je tu typicky nechápavý výraz a otázka: „Jaká odbarvená?"

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pohodový víkend

Tentokrát byl pátek krásně letní, dopoledne jsem se věnoval podřízené a poté, co jsme to zakončili, jsem se vydal na dalekou cestu. A osud byl ke mně opět milostiv, ačkoli jsem dorazil o 5 minut později než před týdnem, v absolutním čase jsem si o 20 minut polepšil.

Prvním a velmi důležitým bodem bylo vrátit dceři fotoaparát, který si u mě při poslední návštěvě zapomněla. Dcera měla viditelně ohromou radost. Poté jsem se vydal na další cestu v domnění, že sejdu dolů k zastávce autobusu, tam počkám na příslušný spoj a dojedu jako každý spořádaný občan. Ale zrovna když jsem se chystal přejít silnici, objevilo se v mém zorném úhlu důvěrně známé vozidlo. Pomyslel jsem si, že kdybych zjistil, že za volantem sedí G., tak se smíchy neudržím. A taky seděla. Ale vysvětlujte, že jsme nebyli domluvení.

Poté, co jsme dorazili ke G. domů, zjistili jsme, že jedni z jejích sousedů se právě stěhují a tahají asi milion krabic, skříně a další vybavení. Proto jsme po chvilce potřebné k aklimatizaci a regeneraci vyšli ven a zapojili se do stěhovacích prací. Sousedi byli už velmi starší lidé a velmi svérázní, neboť jejich byt, do kterého jsme postupně vnášeli další a další krabice a nakonec s přítelem nevlastní dcery i skříně, připomínal hodně využívané skladiště, pročež jsem si raději ani nepředstavoval, jak se mezi tím vším pohybují.

Večer jsme pak, po další dávce regenerace, vyrazili na hřiště mezi domy, kde jsme jednak grilovali a taky hráli volejbal, mohutně se přitom nalévaje fernetem 8000, kteroužto láhev G. objevila v jedné nenápadné prodejně, a bohužel tam šlo o jedinou a poslední láhev. Ani nevím, jak tato volejbalová klání dopadla, ale spát jsme šli v hodně příjemné náladě.

Sobotní program byl ovlivněn pozdním probuzením. K obědu jsme byli pozváni k nevlastní dceři, čímž odpadla starost o vaření. Nevlastní dcera, o které šly fabrikou zvěsti, že vařit neumí, se projevila jako zdatná kuchařka, co se může ihned vdávat.

Odpoledne jsme se vydali na bazén a byl to výborný nápad. V tuto pozdní hodinu se celým areálem bazénu prohánělo posledních 9 návštěvníků, díky čemuž jsme si užili vířivku, páru, venkovní vířivku i normální plavání.

A i když jsme si ještě chtěli večer zahrát volejbal, vrátili jsme se nakonec tak pozdě, že už nezbyl čas.

V neděli tvořila oběd G. a vytvořila vynikající jídlo. Spokojeně jsem konstatoval to, na čem jsme se během rozhovorů s G. už několikrát shodli, že my dva jsme se opravdu hledali. Odpoledne odpočinek a pak večer můj odjezd. Tentokrát bez rušivých elementů až domů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Beltain blog challenge 5/5

Poslední závěrečné téma. Doufám, že se bude všem líbit.

„Dědo, dědo," ozval se malý Tonda a vzápětí vběhl do kuchyně.

Děda, který ještě před chvílí klimbal v křesle, otevřel oči a usmál se. To se na něm Tondovi líbilo. Děda nikdy nehudroval a nenadával, když ho Tonda - mnohdy, jako třeba teď, i nečekaně - probudil.

„Copak, Toníku?" zeptal se.

„Kája nevěří, že umíš čarovat," prohlásil Tonda a až v té chvíli si děda povšimnul kluka, který stál za Tondou a zvědavě koukal po kuchyni.

„No tak to mu budu muset nějaké kouzlo ukázat," prohlásil děda vesele a natáhl se pro proutěný košík stojící vedle starých kachlových kamen.

„Prosím, dědo," sepnul Tonda ruce, „vyčaruj nám štěňátko."

„Tak štěňátko," řekl děda zamyšleně, vstal z křesla, došel ke kuchyňské lince, vzal odtud červenobílou utěrku a tou košík přikryl. Předtím ovšem nezapomněl klukům ukázat, že v košíku opravdu nic není.

Pak postavil košík na stůl a natáhl nad něj ruku. Kroužil s ní nad košíkem a koulel při tom očima. Tonda i Kája ho pozorovali beze slov a bez dechu.

„Tak a je to," prohlásil děda, otřel si ruku, kterou mával nad košíkem, o košili a zase se usadil do křesla.

Kluci přistoupili blíže ke košíku a tázavě koukali na dědu.

„Jen se podívejte, chlapci," pokynul jim děda rukou. Tonda přistoupil blíže ke košíku a poněkud bojácně nadzvedl utěrku.

Něco se v košíku hýbalo.

„Je tam," vykřikl Tonda, ponořil ruce do košíku a vytáhl malé bílé štěně, co ještě neumělo pořádně štěkat, a tak jen vydávalo pískavé zvuky a vystrašeně koukalo okolo sebe, a ukazoval je Kájovi.

„Kde se tam vzalo?" ptal se nedůvěřivě Kája.

„Děda ho vyčaroval," uzemnil jej s železnou klukovskou logikou Tonda, pak do něj šťouchl a vykřikl, „pojď si s ním hrát ven," a jeho „děkuji, dědo," bylo slyšet spolu se zabouchnutím venkovních dveří.

Děda se v křesle protáhl a pak se usadil pohodlněji. Věděl, že kluci zprávu o vyčarovaném štěněti rozkřiknou, ale zdejší lidé byli natolik nedůvěřiví, že jejich historce stejně nikdo neuvěří, i když štěně uvidí. Chvíli pozoroval z okna, jak oba dovádějí se štěnětem, pak se zvedl z křesla, shýbl se a pod postelí odhalil velkou krabici, ve které ležela kniha se zlatými deskami, plná stránek popsaných pro kohokoli nesrozumitelnými symboly. Jediná, co mu zbyla, když se kdysi před válečnou vřavou ukryl v jeskyni a svůj jednoduchý stroj času místo na 9 let roztočil na 900 let…

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Beltain blog challenge 4/5

Čtvrté téma - o kouzelných možnostech a prostředcích jsem opravdu dříve přemýšlel - protože mám poměrně velkou fantazii a všechny takové vychytávky (od Aladinovy lampy přes buřinku pana Tau, Arabelin prsten, různé kouzelné hůlky a podobně) mě bavily - co a jak bych změnil nebo vylepšil. Realisticky hodnoceno bych se snažil během toho jednoho dne: vymýtit všechny alergie, uzdravit různě handicapované lidi, opravit všechny silnice a železniční tratě do naprosto perfektního stavu, finančně zabezpečit sebe, svou partnerku a své děti, zajistil co možná nejlepší bydlení, abychom mohli všichni být v pohodě a spokojení.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Beltain blog challenge 3/5

Třetí téma - přemýšlím, co "magického" se mi stalo nebo na kterém záhadném místě jsem byl.

Dost magické bylo zahájení mého vztahu s G. - připomínalo to podivnou situaci, kdy řetěz, který člověka poutá a zabraňuje mu se projevit, najednou praskne a člověk vidí, že to, po čem podvědomě toužil, opravdu existuje a funguje.

A co se týká místa - hodně mě v tomto směru oslovily mayské pyramidy. Nedokážu to pojmenovat, ale tím, že jsem si splnil jedno z mých tajných přání, které bylo na takovou pyramidu vylézt, jsem na jejím vrcholu cítil zvláštní příval energie, která se bohužel časem vytratila.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Beltain blog challenge 2/5

Druhé téma - oblíbený filmový, televizní nebo literární čaroděj.

Bez přemýšlení - televizní jsou dva: Rumburak a Čáryfuk. Jako dítě jsem v první (a jediné opravdu za to stojící) sérii seriálu Arabela Rumburakovi veřejně fandil, ve své dětské duši nic netuše o tom, že scénáristé rozepsali příběh tak, aby to právě Rumburakovi na poslední chvíli nevyšlo. A Čáryfuk byl roztomile potrhlý, něco si mumlal a snažil se vrátit zpátky do minulosti. A byl zábavný.

Z literárních mě oslovil jen Mrakoplaš, ale vzhledem k tomu, že měl konkurenci pouze v bezejmenném čaroději z pohádky o Aladinovi a kouzelné lampě, nestačí to na to, aby se stal opravdu oblíbeným jako dva výše zmínění.

A co se týká bradavických kolejí - tam nemůžu sloužit, poněvadž nevím, kolik jich je, které to jsou a jak se jmenují.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Beltain blog challenge 1/5

Po dlouhé - hodně dlouhé - době jsem zase našel nějakou tu pěknou blog challenge. Takže díky Puffině potažmo Quanti se zase pouštím do odpovídání na zvídavé otázky.

A hned je tu ta první - nejlepší Čarodějnice. V tomto směru mám mírnou nevýhodu, neboť hodně dlouho jsem nic o tomto svátku nevěděl a poprvé jsem o něm slyšel až ve 20 letech, přičemž osobně jsem se jej poprvé účastnil ještě o kus času později.

A vybrat jedny nejlepší - ty loňské, jednoznačně. Výborný zábavný program, dostatek jídla i pití, i výborně naaranžované spálení čarodějnice. Místo: Slezskoostravský hrad. S mými dětmi.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Brigády

Podobně jako Ratka, i já jsem se zamyslel a zavzpomínal jsem na své mladistvé časy a brigády, kterých jsem se účastnil - převážně v létě o prázdninách, ale mnohdy i během školního roku.

1. Práce na kostele v Horním Újezdě - týden, během kterého jsme v partě pěti přibližně stejně starých kluků oškrabávali omítku, šplhali po lešení, to všechno s laskavou péčí maminky jednoho z nich, s hodinovou mzdou ve výši 10 Kčs.

2. Dopravně manipulační dělník u Jihomoravských státních lesů - vždycky na polovinu prázdnin, hodinová mzda byla o korunu nižší než v předchozím případě, ale údajně stejná jako u normálních pracovníků. Paradoxem bylo, že i když jsem prací strávil jen jeden měsíc, výplaty jsem za něj dostal tři.

3. Práce na stavbě budovy, která měla původně sloužit jako nemocnice, potom jako hotel a nakonec byla překolaudována na obytný dům se dvoupokojovými byty. Po těch se jen zaprášilo.

4. Poštovní doručovatel - troje prázdniny po sobě. Asi nejlepší brigáda, co jsem měl. Tehdy se ještě důchody a poštovní poukázky vyplácely přímo adresátovi v hotovosti, stejně tak se vybíralo i inkaso, k tomu ještě roznos novin a další příjemnosti.

5. Práce při výrobě nárazníků pro Škodu Favorit - dvanáctihodinové směny od šesti do šesti, práce monotónní a ubíjející, ale v partě správně zábavných lidí, se kterými se daly vést intelektuální hovory.

6. Úklidy po malířích, po stavebních pracích a podobně - v podstatě práce na jedno dopoledne, okolo poledne vyfasovány tři stovky a hurá do utrácení. Zejména šichta ve výrobně minerálek stála za to, vypil jsem jich tenkrát za jeden den víc než normálně za rok.

A taky souhlasím s tím, že bych se rád do časů brigád vrátil - člověk si odpracoval svoje, peníze dostal hned a na ruku a neměl žádné seriózní starosti.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podvacáté u mne / Narozeniny

Abych potěšil své čtenáře, čtenářky, příznivce a ostatní obdivovatele mého blogu (kterým sice můj blog nepadl do oka, ale mezi návštěvníky jsou průměrně čtyřikrát za den), tedy všechny, kdo netrpělivě čekají na další nadprůměrně literárně kvalitní počin z mé klávesnice, přicházím s tradičně velmi poutavým příběhem.

Nuže, nastal onen den, na který netrpělivě čekali všichni blízcí i vzdálení příbuzní, kamarádi, známí, neznámí, náhodní kolemjdoucí a další skupiny obyvatel. Sedmé narozeniny mého syna.

Ten den jsem se musel nejprve dopoledne věnovat novopečené podřízené, ale poté, co jsem ji zasvětil do tajů svého řemesla, jsem ji ponechal do pondělka vlastnímu osudu, odeslal balíkovou službou foťák jedné kolegyně do servisu, čímž jsem si mohl na seznamu svých úkolů z kategorie "příležitostně" odškrtnout další položku, došel k sobě domů, přestrojil jsem se do civilu a odfrčel do města, kde mé milované ratolesti přebývají.

Náhoda (která podle některých jedinců neexistuje, ale ti rozumnější, jako například já, na ni už přestali věřit a začali na ni spoléhat) tomu chtěla, že tento můj přesun byl časově nejrychlejší, takže jsem v cíli byl o hodinu dříve, než jsem plánoval. Doma byla jen dcera, i vydali jsme se vyzvednout syna z družiny. Musím uznat, že mé děti mají rozhodně pohodovější školu, než jsem měl já, což jim ze srdce přeji. V pátek totiž v jejich městě probíhal majáles a děti se tak místo plnění školních povinností mohly věnovat společenské zábavě a kulturnímu vyžití.

Poté, co jsem se s oběma dětmi vrátil k nim domů, kde už přebývala jejich máma, jsem převzal tradičně naplněnou tašku dětských věcí, instrukce, které jsem do deseti minut v klidu zapomněl, i samotné děti, a vyrazili jsme. A opět dílem náhody a shody šťastných okolností jsme v mém bydlišti přistáli dříve, než bývá zvykem. Protože syn byl netrpělivý, předal jsem mu hned narozeninové dárky, na které zprvu koukal nedůvěřivě, ale pak nad nimi zajásal a bylo vidět, že jsem podstatu jeho vkusu vystihl správně.

Protože každý oslavenec má nárok na flákací den, rozhodl jsem se synovi věnovat sobotu, kdy byl zproštěn všech povinností a mohl si dělat, co sám uzná za vhodné. Pochopitelně chtěl hlavně hrát hry a sledovat pohádky. Můj plán vzít děti na dlouhou vlastivědnou procházku zkolaboval ve chvíli, kdy oblohu zakryly šedé mraky, ovzduším se začal prohánět vichr a pršelo jako z konve. Tím bylo jasné, že musíme zůstat uvnitř a být v pohodě.

Odpoledne se syn prospal, večer taky usnul brzy, což mě překvapilo. V neděli potom dopoledne klidný program, odpoledne odvoz mláďat, během kteréhož měla dcera nějakou mimořádně negativní náladu. Můj návrat se pak - opět dílem oné nepřející náhody - zkomplikoval a domů jsem se vrátil proti plánu o dvě hodiny později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podřízená

Protože má práce patří k těm, které jsou náročné na zodpovědnost každého, kdo je koná, vyžaduje celého člověka a často ještě více.

Samozřejmě jsem nebyl spokojený se svou pozicí v rámci řetězce řvaní, ostatně jako každý, za kým už nenásleduje žádný další jedinec, na kterého by bylo možné legálně řvát. Řvát na zákazníka si totiž nikdo nedovolí, protože naším cílem je zákazníkovo blaho.

Několikrát jsem byl z mnoha stran dotazován na to, zda v práci bereme. Takže aby bylo jasno: úplatky nebereme a drogy rovněž ne. A teď zase vážně. Tazatelé se pochopitelně pídili po možnosti pracovního uplatnění. Protože jsem člověk konzervativní, seriózní, milý, trpělivý a zároveň neuvěřitelně skromný a přitom nejlepší, každému jsem trpělivě odpověděl, že má možnost toto vyzkoušet a kdy a kde se konají vstupní pohovory.

Problém byl v tom, že prvních několik jedinců se k pohovoru nedostavilo. Pomyslel jsem si o nich něco nepěkného a dál jsem se věnoval tomu, co mě činí téměř dokonalým a pro příslušnice pohlaví administrativním omylem pokládaného za něžné neodolatelným.

Ale už se podařilo. Sedmá tazatelka se ke vstupnímu pohovoru dostavila, pohovorem prošla, smlouvu podepsala, takže i já už mám podřízenou a má pozice v rámci řetězce řvaní se tak výrazně vylepšila.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Květnová momentka VII

„Pardon," povídá pokladní a dívá se na G., „já jsem málem omylem vrátila drobné tady vašemu manželovi."

Jak se během necelé minuty stala z přítelkyně manželka, na to odpověď nevím.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podruhé u mne podruhé

Protože to je už na světě tak zařízeno, že člověk míní a okolnosti (se) mění, nevyrazil jsem v pátek na svou tradiční dlouhou cestu přes téměř třetinu republiky, ale měl jsem slíbeno, že v sobotu dopoledne přijede velmi velmi velmi vzácná návštěva.

V sobotu ráno SMS obsahující oznámení, že vzácná návštěva dorazí o téměř dvě hodiny dříve. A ne sama. I urychlil jsem ustrojení a úklid a ve správný čas jsem se vydal na nádraží, kde jsem téměř tanečním krokem doplachtil až na příslušné nástupiště.

Příslušný vlak dorazil v hodině há, minutě em i vteřině ef čili přesně podle jízdního řádu. Věděl jsem, že se mám soustředit na předposlední vagón a nebyl jsem zklamán. Ve správnou chvíli totiž v doprovodu svého syna, který je věkem přesně mezi mými dětmi, vystoupila G.

Udělali jsme si tak prodloužený víkend v mém městě. V sobotu hlavně odpočinkový, až odpoledne jsme na pár hodin vyběhli ven, G. si koupila nové boty a svému synovi něco na sebe, v neděli jsme udělali delší městskou túru formou bojové hry, do které se nám zamotala i návštěva auto moto show s přehlídkou kaskadérů na čtyřkolkách a podobnými atrakcemi. Tříhodinová procházka dokonale unavila malého syna G., který pak už nebyl s to protestovat proti našemu dospěláckému programu.

Ano, v pondělí jsem musel do práce, budovat hodnoty moderní společnosti, ale odpoledne jsem se vrátil tak akorát, a i večer se nám podařilo vytáhnout se ven a protáhnout těla na hřišti, což jsem ocenil.

Původně jsem chtěl, aby ode mě G. se synem odjeli co nejpozději, ale kvůli organizačním věcem, týkajícím se školy, auta a podobně, museli odjet už dopoledne.

A tak jsem viděl i film Lemra líná - a musím uznat, že hlavnímu hrdinovi jsem musel při představě, že mě svádí okoukaná a opotřebená Sarah Jessica Parker, dát za pravdu. Než tohle, to radši opravdu žít u rodičů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prvomájový

Týden roztržený státním svátkem je vždy takový zvláštní. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, kdy šlo o prvomájový den. Ten jsem využil k tomu, abych se konečně zbavil zbytků onemocnění z posledního dubnového týdne, kdy mé tělo balancovalo na samé hraně života.

Jinak jsem celý den dělal jen to, co jsem dělat musel, ale o to pečlivěji. Povedlo se mi snad skoro všechno. A ve středu už bylo normální zase pracovat pro blaho všech, zejména zákazníků.

Po pravdě řečeno, docela se těším na víkend a doufám, že ho všichni přežijeme.

Fotka pro dnešní den:

Podevatenácté u mne

Jak už se stalo milou tradicí, nemohl jsem vynechat návštěvu svých ratolestí ve svém království. Z mnoha na mně ne zcela závislých důvodů byla tato návštěva teprve devatenáctá, i když časově by to odpovídalo o dost vyššímu číslu, jenže člověk míní, okolnosti mění a některé víkendy plánované na pobyt s dětmi u mne se změnily (pobyt s dětmi u G., účast na svatbě mého bratra, atd.).

No ale tento víkend jsem odvrátil nával strašlivé nemoci a v pátek se tak vydal na dlouhou cestu k dětem. Dorazil jsem zrovna ve chvíli, kdy se syn s dcerou vraceli ze školy. Věděl jsem, že jejich máma si nepřeje, abych šel s dětmi do bytu, tudíž jsem počkal, až si dají domů aktovky a vzal jsem je na náměstí do optiky a podobných zařízení, posléze jsme se vrátili zrovna, když z práce přicházela má minulá žena, já jsem vzal děti a vyrazili jsme. Shodou okolností jsme u mne byli o téměř hodinu dříve oproti plánu.

V sobotu jsem využil horkého jarního počasí a vytáhl potomky na hříště. Po jistou dobu byli jedinými dětmi využívajícími všech atrakcí. Vzhledem k tomu, že se až příliš inspirují - snad ještě více než já - příběhy Asterixe a Obelixe (zejména druhého jmenovaného), měli problém se zasytit a jen díky tomu, že jsem pro ně připravoval další porce jídla každé necelé dvě hodiny, jsem dosáhl toho, že i syn uznal, že je přesycen.

No ale zpátky na hřiště, večer jsem si užil nejlepší zápas víkendu, kdy jsem se přesvědčil, že svět je takový, jaký má být. Potomci šli spát až hodně pozdě, ale to nevadilo.

V neděli jsem jim připravil ještě jeden oběd a odpoledne je vrátil jejich mámě, pak jsem se sám vrátil zpátky. A G. prokázala, že spojení šestým smyslem mezi námi dvěma funguje, protože zavolala přesně v té minutě, kdy jsem ve svém bytě sahal po mobilu, abych se jí ozval.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 duben

Přehled toho nejlepšího za duben.

Nejčtenější články:

1. Pavel Kohout - Katyně 43 čtenáři
2. Recenze knihy Kouř a zrcadla 37 čtenářů
3. Nová práce po n-té 21 čtenář
4. Rozmazlený fakan 11 čtenářů
5. Zazimování želvy 9 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz 935 použití
2. search.seznam.cz 138 použití
3. www.google.com 114 použití
4. www.google.sk 84 použití
5. www4.savegco-antivir.com 27 použití

Klíčová slova:

1. mariánský příkop - 16 použití
2. popáleniny - 12 použití
3. dort chlívek - 9 použití
4. hezký pondělní večer - 7 použití
5. duchové na fotkách - 4 použití

Návštěvnické země:

1. Česká republika - 2176 návštěvníků
2. Slovensko - 127 návštěvníků
3. Spojené státy - 77 návštěvníků
4. Rusko - 57 návštěvníků
5. Velká Británie - 33 návštěvníci

Prohlížeče:

1. Firefox - 42%
2. Chrome - 29%
3. Internet Explorer - 19%
4. Opera - 5%
5. Safari - 2%

Operační systémy:

1. Windows - 89%
2. Linux - 3%
3. Windows NT 6.1 - 2%
4. Macintosh - 2%
5. iPhone - pod 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!