Něco jiného

„A ještě musím říct," praví do telefonu má minulá žena, „že nechci, abys byl u mě v bytě."

„To je zajímavé," povídám, „když jsi onehdy potřebovala do mého města, počítala jsi naplno s tím, že u mě přespíš, a mně nechceš povolit vstup k sobě do bytu."

„To nebudeme řešit," vyklouzla z konverzace, „to je něco jiného."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dubnová momentka VII

„Tak co na to říkáte?" položila mi otázku zásadní a záludnou šéfová a nasadila si na hlavu klobouk, jaký podle všeobecně vžitých představ nosí čarodějnice.

„No hezké to je," povídám, „a už jste se v tom ukázala svému manželovi?"

„To ještě ne," odpovídá šéfová, netuše nic zlého a neočekávaje tak mou dokonale trefnou, vtipnou, originální a neotřelou repliku.

„To je dobře," pokyvuji uznale hlavou, „protože až se mu v tom ukážete, tak nebude chtít, abyste nosila cokoli jiného."

Po této milé konverzaci už vím, jak se cítili dinosauři těsně před dopadem asteroidů.

Fotka pro dnešní den: Hezký den!

Dubnová momentka VI

„Tak Asterix nebo Obelix?" zeptal se mě velký obr, když jsem se, zmítán horečkou a omámen léky, o které jsem okradl sympatickou lékárnici, vpotácel do kanceláře.

„Asterix," říkám šeptem, který moje dávná kolegyně a kamarádka (v tomto pořadí) Nataša (která se tak pochopitelně nejmenuje, ale pod tímto pseudonymem šmejdila v internetové diskusi) označovala za „sexy hlas," a polohlasem dodávám, „Obelix sedí tam," přičemž nenápadně poukazuji ke stolu, kde sedí Moje nervy a tváří se nesmírně zaměstnaně, z čehož logicky vyplývá, že opět neví, která bije.

„To bude čertice," směje se velký obr.

„Na to se nemusí maskovat," konstatuji a velký obr opět, tedy opakovaně, oceňuje mou neotřelou, vtipnou a trefnou repliku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Diáře

Až popíšem všechny diáře, všichni se tam za tou bránou sejdem, nebo tak nějak to kdysi zpíval (?) ve slavné (?) předělávce slavné (?) Dylanovy písně (?) Petr Kalandra.

Bez pracovního diáře, kterému důvěrně přezdívám „gestapácký zápisník," si už svůj pracovní den neumím představit. Jednou, přátelé, jen jednou jsem do práce dorazil bez diáře a celý den pak stál za pendrek, protože platí, že co nemáš v hlavě, máš mít v diáři, a proto svůj gestapácký zápisník uchovávám jako oko v hlavě.

Ale narazil jsem na staré diáře z doby mého dávného mládí, asi tak od mých třinácti let. A poněkud mě zarazilo, i když to už tenkrát bylo dost markantní, že jsem nikdy nepoužíval diáře kapesní, ale už ve svých třinácti letech jsem si důležité poznámky zaznamenával do diáře o rozměrech středně velké knihy. Poté, co odezněla první a druhá vlna údivu, jsem se jal svými dávnými diáři listovat a byl jsem mile potěšen.

Už tenkrát jsem asi nějakým sedmým smyslem tušil, že o více než dvacet let později mě bude bavit zaznamenávat a zveřejňovat své zážitky, myšlenky a postřehy formou blogu, tedy tou, která je pro mne optimální (nejvhodnější, nejvýhodnější, nejlépe využitelná). A ačkoli jsem to zjevně mohl maximálně pouze tušit, už v těch starých a ještě starších diářích jsem odhalil to, co mé texty dělá unikátními. Už tenkrát, v pubertálních letech, jsem dokázal používat vtipná, trefná a neotřelá slovní spojení a originální přirovnání, která jsou dodnes solí a pepřem mého blogu.

Nad některými z nich jsem se pozastavil i nyní v překvapení z toho, že mě něco takového mohlo v oněch letech napadnout, například přirovnání k Trabantu volně puštěnému ze skály mě rozveselilo i po těch letech. V některých textech bude nutné změnit jména, protože ta, co platila v době mého klidného dospívání, neplatí dnes a naopak dnes platí ta, která tenkrát (v mnoha případech je nutno říct NAŠTĚSTÍ) nikdo neznal.

Každopádně mi staré diáře pomohly v mé literární inspiraci a povzbudily mě k dalšímu psaní.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dubnová momentka V

Poté, co jsme s G. navštívili motorkářský obchod, kde si G. vybrala novou motorku, přišla se předvést ve svém motorkářském oblečení.

„No jo," konstatovala, „co jsem zhubla, tak to na mě visí. Ale mohla bych to darovat tvé první ženě."

„Nepochybně," odvětil jsem, „bude nadšena, když za ní přijdeš a řekneš: ‚Podívej se na to, já jsem poslední dobou zhubla, ale tobě to určitě ještě bude.' Každopádně pak bude její reakce záviset na tom, jak rychle umíš utíkat."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dubnová momentka IV

„A vůbec," ptá se mě kolegyně, kterou jsem už v minulosti označil za Revolucionářku, i když ji rodiče pojmenovali stejně, jako G. pojmenovala svou dceru, „za co půjdeš na firemní karneval?"

„Za Asterixe," odpovídám vážně.

„Fakt, jo?" vykulí oči Revolucionářka.

„To je můj oblíbený hrdina z dětství," odpovídám vážně.

„A proč ne za Obelixe?" nakloní se ke mně kolegyně, co tvrdí, že by za jistých okolností mohla být mojí mámou, neboť její syn je stejně starý jako já.

„To by mi Moje nervy musela půjčit své panděro," uzavírám debatu za všeobecného jásotu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dubnová momentka III

„A udělala by to i tvá první žena?" táže se mě G. poté, co jsme prodiskutovali závažná témata.

„Ne," odpovídám podle pravdy.

„Víš," říká po chvíli přemýšlení G., „nedivím se tomu, co jsi odpověděl, ale že jsi odpověděl tak rychle."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Velké setkání

Protože vztah, který jsme před koncem minulého roku zahájili s G., funguje už něco málo přes čtyři měsíce, konstatovali jsme oba, že je už pomalu, ale jistě načase, abych byl představen mamince G.

"Nemusíš se jí bát," vysvětlovala mi G., nicméně jakožto nesmělý mládenec jsem měl mírnou obavu z toho být představen paní, která dle slov G. je snad ještě více konzervativní než já. Ale protože druhá varianta byla strávit dopoledne o samotě a nudit se, zakoupil jsem mohutnou kytici, uvázal kravatu a jelo se.

G. ještě poslala své mámě SMS s informací o mé přítomnosti, ale ta hodná paní si zprávu nepřečetla, byla proto poněkud překvapená, když mě viděla vystupovat z auta. Představení proběhlo v pohodě, předání kytice i s komentářem obdarované o tom, že je jasné, že si myslím, že si tak lehce všechno vyžehlím, opětné usazení se v autě a odjezd. Dopoledne jsme tak strávili v horském městečku, kde jsme nakoupili něco málo věcí pro maminku G. i pro nás. A obědvali jsme už zase u G. doma.

Po obědě se dostavila i nevlastní dcera a nastalo předávání daru, který obdržela maminka G. ke svým nedávným narozeninám. Hlavním dárkem se stal nový seniorský mobil s velkými tlačítky i velkým displejem a SOS tlačítkem. Jakožto technicky jediný zručný jedinec v okruhu dvaceti sedmi a půl kilometru jsem byl požádán, abych nový mobil zprovoznil a poté majitelku do jeho ovládání zaškolil. To se nakonec povedlo, i když je ovládání poněkud jiné, než na jaké jsme zvyklí z běžných mobilů.

A tak proběhlo mé seznámení a oficiální představení, ze kterého jsem měl, s ohledem na svou plachost, obavy.

Fotka pro dnešní den: Hezký den!

První překvapení

Můžu si říkat, co chci, můžu mít, jaké plány chci, ale realita mi pokaždé dokáže zamotat hlavu. Třeba jedno takové naprosto normální odpoledne, debatuji o něčem hodně důležitém s kolegyní a najednou se mi ozve v kapse písnička z telefonu. Protože G. je jediná, u koho mám uložené osobní vyzvánění, a její jméno a fotografie se objeví zároveň i na displeji, je mi jasné, kolik uhodilo.

„Ahoj," povídám. „Ahoj," odpovídá G., „kde jsi?" „V práci," povídám. „A jak dlouho tam ještě budeš?" táže se G. „No asi tak ještě hodinu nebo dvě," odpovídám podle pravdy. „Já jsem ve tvém městě," trumfuje G., „před nádražím vedle budovy pojišťovny a zajímalo by mě, kudy se k tobě dostanu."

Na okamžik zazmatkuji, ale pak začnu vydávat navigační povely. „Moment," zarazí mě G., „já jsem tu autem," což mi dokonale znesnadní situaci, protože G. zaparkovala právě v místech, kde panuje několik na sobě navzájem nezávislých dopravních omezení. Po několika minutách mých rad se G. zeptá: „A nechceš pro mě přijet?"

Během následující minuty jsem proběhl chodbou do vedlejší kanceláře, sebral ze stolu vše potřebné, vysvětlil šéfové, že pro zbytek dne se už bohužel neuvidíme a pak jsem se řítil ulicemi mezi lidmi, kočárky a psy podél výkladů a hospod směrem, kde čekala G.

Ta mi do telefonu tvrdila, že mě vidí, já jsem ji uviděl až po chvíli, protože zaparkovala mezi dvěma většími vozidly. Usedl jsem ke G. a prokázal neuvěřitelné navigátorské schopnosti, takže dříve, než průměrný pravicový populista napočítá do dvou set padesáti, jsme z jejího automobilu vystupovali u mého bydliště. Provedl jsem G. domem a výtahem do svého poschodí a využil toho, že G. projevila touhu po použití mé koupelny, díky čemuž jsem mohl uvést svůj ve stylu art deco vybudovaný byt do stavu relativního pořádku, následkem čehož G., po návratu z koupelny připomínající bohyni vystupující z mořské pěny, neutrpěla kulturní šok.

Poté mi G. sdělila, kvůli čemu přijela a co byl její záměr v souvislosti s návštěvou mého města a mého bytu. Debata byla dlouhá a věcná a v jejím závěru jsem G. vyzval k procházce městem, zejména pak centrem a jeho nejbližším okolím. Provedl jsem ji, protože jak v mém městě, tak i v příslušném kraji, byla poprvé v životě, a ukázal nejznámější pamětihodnosti. Večer jsme se vrátili ke mně domů.

Bylo velmi příjemné ráno vstávat ve své posteli a mít vedle sebe G. Ta pochopila, co se od ní očekává, a celé ráno mě nenápadně posunovala k tomu, abych odešel do práce. Do práce jsem došel, popovídal si s kolegy, udělal, co bylo potřeba, a na odpoledne a následující den oznámil šéfové, že se mnou nemá počítat, a okolo poledne jsem opět vstupoval do svého bytu, kde mě čekala šokující situace, neboť G., která patří k lidem, kteří - podobně jako já - nemají rádi nicnedělání, provedla v mém bytě určitou revoluci, takže to vypadalo, jakobych v něm měl odjakživa nadprůměrný pořádek.

Pochválil jsem G., která se chvíli poté, co dodělala vše potřebné, odebrala do koupelny, připravil jsem oběd a odpoledne jsem zavedl G. do motorkářského obchodu, kde si vybírala nový motocykl. Pak jsme vyhodnotili nejpřijatelnější variantu cesty, kterou pojedeme ode mne, zastavili u čerpací stanice a vydali se na cestu. Vzhledem k tomu, že G. nevlastní dálniční známku, jeli jsme po okreskách, a i když mi plánovač tras naplánoval cestu na velmi optimistickou dobu, díky objížďkám se nám to poněkud protáhlo.

Večer nebylo proto divu, že jsme oba usnuli, jako když nás do vody hodí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dolů a pak zas nahoru

Jakkoli jsem přežil pondělí a večerní sraz s terapeutkou (která se rovněž zúčastnila bratrovy svatby a byla velmi potěšena jak tím, že mě tam potkala, tak i tím, že konečně viděla naživo oba mé potomky, o kterých občas během sezení vyprávím, ovšem zklamalo ji, že se nestihla seznámit s mou minulou manželkou, úterý bylo jako rána palicí do palice.

Protože jsem se už ráno cítil pod psa, chvílemi i pod dva psy, věnoval jsem se své práci každodenní, od které se podle slov, které v kultovní pohádce Pyšná princezna vyslovil Míra Král, nemám nechávat rušit, pouze několik desítek dopoledních minut a zbytek dne jsem se rozhodl strávit tím nejvíce pasivním odpočinkem, jaký se dá představit. Tudíž došlo i na mou oblíbenou disciplínu, tedy válení se v posteli s minimem pohybu a vyloučením čehokoli, co by se dalo zaměnit za fyzickou aktivitu.

A tak jsem se během toho dne prospal a večer už jsem se začal cítit o chvíli lépe.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pohled skrz zavřené okno

To, že pan bratr konečně vstoupil do manželského svazku a z jeho milé se tak stala skutečná švagřice, jak jsem ji stejně už několikrát oslovoval, bylo samozřejmě v pořádku, proto se takové akce provádějí.

V neděli jsem ale oproti tomu v pořádku nebyl, když jsem se vymotal z postele, konstatoval jsem, že mé tělo mě odmítá poslouchat. A že patrně strávím celý den napůl v sedě a napůl v leže. To se mi nakonec nevyplnilo, asi na dvacet minut jsem se ocitl mimo bezpečí svého útulného bytu, ale stejně byla neděle krásně proflákaná. Jediné pozitivní na ní byly telefonické hovory s G., která potřebovala projednat nezbytně nutné záležitosti.

Totiž, abych to vysvětlil. G., přestože jsem o to hodně stál, se svatby mého bratra nezúčastnila s poukazem na to, že oficiálně jsem byl jakožto host pozván jen já, a měla oprávněnou obavu, že v přítomnosti své minulé ženy zapomenu na G., vzpomenu si na pozitivní zážitky s minulou ženou a vymkne se mi to z rukou. Nestalo se tak. A z chování mé minulé ženy bylo jasné každému aspoň částečně přítomnému, že by se tak nestalo ani v případě, že by můj vztah s G. neexistoval.

Neděle byla tedy úspěšně za mnou a čekalo mě pondělí a s ním opět návrat k osvědčeným pracovním tradicím.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Bratrova svatba

„A vy jste vážně bratr ženicha?" zeptala se mě svědkyně nevěsty, s níž jsem zrovna na parketu přiváděl všechny přihlížející k úžasu, jen jejího manžela k zuřivosti.

„Ano, jistě," odpověděl jsem s úsměvem. „Já jsem ten hezčí," dodal jsem a šikovně ji namanévroval tak, abychom nesrazili druhý taneční pár.

„To je dobré vědět," usmála se a o poznání více se ke mně přitiskla, díky čemuž její manžel u stolu začal skřípat zuby a bušit do stolu pěstí.

„Vlastně moje jediná slabá stránka je moje skromnost," dodal jsem.

„Takže jste vlastně ideální," ocenila mne.

„To musíte říkat všem svým neprovdaným kamarádkám," upozornil jsem ji.

„Tady jsou zrovna tři," vysvětlila mi.

„A která z nich umí dobrou svíčkovou?" zajímal jsem se.

„Všechny," trumfovala.

Tohle všechno se odehrálo až později. Celý příběh začal už tenkrát, kdy jsem z několika náznaků zjistil, že můj drahý bratr hodlá vstoupit do svazku manželského. Po odeznění původního šoku jsem se dověděl den, čas i místo konání oné události, načež jsem konstatoval, že když už je s přítelkyní 5 let, je to téměř optimální čas na tak závažný krok.

Ještě asi tak týden před očekávanou událostí se mi ozvala má minulá žena a sondovala jednu možnost, kterou bych u ní nečekal. Otázala se mne, zda by noc před očekávanou slavnostní událostí mohla u mne i s dětmi přespat. Zhodnotil jsem prostorové možnosti svého bytu a nechal jsem si čas na odpověď. V mezičase jsem konzultoval tento návrh se svým bratrem, který souhlasil, že mou minulou ženu i s dětmi u sebe uloží, neboť jeho byt je o něco prostornější než můj. Zaradoval jsem se nejen z prostorových, ale hlavně z morálních důvodů, protože jsou určité věci, které seriózní a konzervativní gentleman mého typu nedělá, a trávení noci v jedné místnosti s minulou ženou k nim patří.

V den samotný se nebe zatáhlo a sem tam se spustil déšť, ale ani to nezničilo mou tradičně výbornou náladu. V určený čas jsem se patřičně oděl a vyrazil. Kostel jsem našel, i pár lidí před ním. Protože jsem je neznal, jen jsem slušně, protože ani jinak to neumím, pozdravil. Poté, co začala přijíždět další a další auta, shledal jsem, že dříve čekající lidé rovněž patří k bratrově svatbě. Celkem se sešlo něco mezi sto šedesáti a třemi sty devadesáti návštěvníky obřadu.

Obřad sám začal přesně včas a probíhal velmi slavnostním způsobem. Pak následovaly gratulace, odchod novomanželů a skupinové fotografie před kostelem. Následoval odjezd různými automobily do penzionu k hostině. Bratr nastavil laťku velmi vysoko, neboť svou novomanželku odnesl ve vlastní náruči od vchodu do penzionu po schodech do patra a potom až ke stolu ve slavnostně vyzdobeném sále.

Usadili jsme se ke stolům podle zasedacího pořádku. Seděl jsem mezi svým strýcem a svou dcerou. Dcera seděla po mé pravé ruce, po té levé narušovala chlapskou řadu jen moje milá teta.

Oběd byl rovněž skvělý, krájení dortu dojemné, a poté, co mě novopečený bratrův tchán seznámil se svým bratrem a bratrancem a začal nám nalévat alkohol vysokého procentního čísla i vysoké kvality, se má tradičně dobrá nálada dostala až k úrovni euforie.

V pozdějších hodinách se dostavila i hudební produkce a po prvním novomanželském tanci se už zábava rozproudila naplno, a poté, co jsem využil třetí bod bratrokodexu, tedy ten, že bratr ženicha má povinnost vzít k tanci momentálně nejhezčí přítomnou osobu dámského pohlaví (nevěstu nepočítaje), který jsem si aktuálně vymyslel, se odehrál shora uvedený rozhovor.

Vím, že hudebníci poněkud povolili v přísných pravidlech a dostali se i k decibelům lásky a špatnému trávení, ale o rvačce mezi pánskými účastníky, prohození přivolaného policisty oknem a vykřikování jednoho z kamarádů nevěsty „občané, všechno je trapný omyl, jsme slušná svatba," nic nevím. O padání ze schodů, rozbitém záchodu, ani o pádu jedné přítomné slečny do mísy s bramborovým salátem nic nevím.

I přes přemlouvání rodičů nevěsty, které podpořila i jedna z nevěstiných kamarádek hodně pádnými argumenty (prozradila, že umí uvařit svíčkovou), jsem odešel ještě před půlnocí, protože vycházím z teorie, že je lépe odcházet ve chvíli, kdy ostatní účastníci oslavy přemlouvají odcházejícího, aby zůstal, než odcházet s tím, že odcházející slyší, že je dobře, že odchází.

A pro zvědavé: Minulá žena se ke mně během celého dne a noci nepřiblížila na méně než 5 metrů, tudíž můj vysoký morální status zůstal zachován.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Policejní story II

Do budovy policejní stanice jsem dorazil necelých 15 minut před dohodnutým časem, naštěstí policista, který mě pozval, byl přítomen a hned si pro mě přišel. Šlo o mladého muže ve fialovém triku, který mi ve stručnosti vysvětlil, že od kriminálky z Brna (tušil jsem, že to bude průser jak Brno) dostali žádost o mé vyslechnutí jakožto poškozeného v případě jednoho velkého podvodu.

Přiznám se, že jsem policistu trochu trápil tím, že na každou z jeho otázek jsem zásadně odpovídal celou větou a trval jsem na přesném a doslovném přepisu mých slov do jeho služebního notebooku. Na druhou stranu šlo o vcelku sympatického člověka, se kterým bych si dokázal představit posezení v podniku veřejného stravování při půllitru pěnivého zlatavého nápoje.

No ale, když jsem už byl tam, tak poté, co jsem podepsal poučení poškozeného i svou výpověď, jsem zašel navštívit svou oblíbenou pokladní do nedalekého obchodního centra. Byla tam. Pamatovala si mě. A to, že se nechala odbarvit na blond, jí vůbec neuškodilo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Policejní story I

Přestože vím, že to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou a zároveň, že paranoia je naprosto normální obranná reakce organismu, některé jevy posledních dní a týdnů mi nedávaly spát.

To, že poštovní doručovatelce narostl přes noc plnovous, povyrostla o dobrých třicet centimetrů a místo mezzosopránu začala mluvit basem, v supermarketu mě nenápadně zpovzdálí fotografoval pan Tau a na parkovišti skoro dva týdny parkoval schnitzel-mobil, mě zprvu nechávalo naprosto chladným. Dokonce ani to, že se mi na balkóně objevil sněhulák, který ani pod jarním sluncem neroztával, mě nedokázalo znepokojit.

Ale přiznám se, že mě poněkud (ale jen poněkud) znepokojilo, když mi jednoho dne zavolal soused a důvěrně mi do telefonu sdělil, že se po mně ptali dva policisté z kriminálky, navíc v civilu. Přestože jsem se nikdy v posledních 39 letech nedopustil žádného protiprávního jednání, na okamžik jsem ztuhl a zpytoval svědomí. Vyšlo mi, že jsem nevinný tak, že ani nevinnější nemůžu být, protože mě nikdo nepřistihl ani při přecházení na červenou a protože kromě toho, že nelžu, rovněž nepěstuji extrémní sporty. Nechal jsem to tedy být a dál jsem se k tomu nevracel.

Ovšem když jsem se večer velikonočního pondělí vrátil domů, čekala mě na dveřích přilepená výzva, abych volal jedno telefonní číslo označené slovem POLICIE. Zkusil jsem tam zavolat a nikdo to nebral. Zkusil jsem to znovu a nikdo to nebral. Takhle jsem to opakoval asi desetkrát a pořád to nikdo nebral. Tak jsem to vzdal.

Z volaného čísla jsem pak měl příchozí hovor. Během několika minut jsem věděl, že mé mínění o mně samotném bylo, ostatně jako vždy, správné. Opravdu jsem se, stejně jako nikdy dříve, žádného protiprávního jednání nedopustil, byl jsem pouze pozván, abych vypovídal jako svědek v případu podvodných úvěrů. Trochu jsem si sesumíroval, co a jak a komu bych mohl co říct a dohodnul jsem si s policejním vyšetřovatelem datum a čas mé návštěvy v policejní stanici.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Hodnocení Mých nervů

Seděli jsme v autě. Byli jsme čtyři. Tři kluci a jedna holka. Kromě mě tam seděli i Komár a Kocour (ani jeden se tak ve skutečnosti nejmenuje, ale řadou volných asociací se od jejich civilních jmen dá k oněm přezdívkám dojít) a Revolucionářka (od jejího civilního jména se totiž dá podobně dlouhou řadou volných asociací dojít až ke kultovnímu autorovi slavné Sci-fi psané na oprátce), všichni v poměrně unaveném stavu a zároveň v poměrně naštvaném stavu. Terčem našeho naštvání byla - jak jinak - kolegyně Moje nervy.

Ta se totiž během necelých dvaceti minut dokázala projevit krajně negativně, čímž naštvala i tak tolerantního člověka, jako jsem já.

„Je až s podivem,“ konstatoval jsem, „že nad ní Ředitelka stále drží ochrannou ruku, jako by jí to ještě nedošlo.“

„Ale došlo,“ upozornil mě Kocour, „jen to bude chvíli trvat, protože víš, jak jí leze do zadku.“

„To rozhodně,“ souhlasil jsem, „už jí z Ředitelčina zadku čouhají jen špičky bot,“ načež se oba pánští i jediná dámská kolegyně hlučně rozesmáli.

„Tak proto,“ dodal zamyšleně Komár, „má Ředitelka tak široký zadek.“

„Se nediv,“ upozornil jsem jej, „taky by tě to rozšířilo, kdyby sis narval do zadku hrocha.“

„No kdybyste věděli,“ vstoupila do hovoru Revolucionářka, „co říká o vás třech.“

„No schválně,“ začali jsme na ni všichni dorážet, „klidně nám to pověz.“

„No o tobě,“ otočila se na Kocoura, „říká, že jsi rozmazlený a že jsi Monarchův ocásek. O tobě,“ otočila se na Komára, „že jsi ještě dítě a taky jsi rozmazlený. A ty,“ dodala směrem ke mně, „jsi podle ní nevýrazný, arogantní a nudný.“

Pro zbytek večera bylo o zábavu postaráno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Opět extrémistou

Stalo se už milou tradicí, že v průměru jednou za dva nebo tři měsíce navštívím holičství, kde nechám svou hřívu odborně zkrátit na minimální úroveň, čímž dokonale zmatu své okolí. Sousedé diskriminovaného původu mě sice nadále uctivě zdraví, ale pro dost dlouhou dobu se k nim přidávají - a stejně uctivě mě zdraví - i mládenci, kteří občas (často) s neskrývanou rozkoší právě sousedům diskriminovaného původu touží dělat ze života peklo.

No a tato chvíle právě nastala, když jsem se vrátil z velikonočního víkendu u G. A protože jsem konzervativní a seriózní pán, co nerad mění zaběhlé zvyky, rozhodl jsem se vyzkoušet oficírnu kousek od mého pracoviště, pročež jsem se vytratil jako duch z kanceláře, kde jsem předtím důležitě koukal do diáře, ušel necelých 200 metrů a už jsem seděl v oranžovém křesle.

Postarší kadeřnice velmi kyprých tvarů (ale já jsem, jak je všeobecně známo, vůči baculkám relativně tolerantní, pokud projdou devadesátky futra) se mě tradičně zeptala na mou vytouženou délku porostu a poté začala konat. A konala velmi svižně a kvalitně, takže o necelých dvacet minut později jsem prošel od stádia hipíka přes stádium punkera až po stádium Jiřího Dopity, což je moje oblíbená délka vlasového porostu. Krom toho mi byla hlava ošetřena speciálním chladícím gelem a pak jsem mohl konstatovat, že v oblibě trumfla tato postarší kadeřnice kyprých tvarů svou thajskou - dnes už českou - kolegyni.

Šok, který zavládl po mém návratu do kanceláře, se nedá popsat slovy. I kolegyně Moje nervy zmlkla uprostřed slova a koukala na mě s ústy tak doširoka rozevřenými, až jsem pocítil touhu umlčet ji jednou provždy.

A to jsem cestou z práce našel jen tak na silnici bankovku nominální hodnoty i kupní síly vyšší než průměrné. Ó, já se mám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Odchod kolegy

Pokud jste byli, milí čtenáři a o nic méně milé čtenářky, zvyklí si občas v mém skvělém blogu přečíst o mém kolegovi, co se jmenuje stejně jako jistý francouzský monarcha, tak vás všechny musím nepotěšit.

Už se tu objevovat nebude.

Kolega, co se jmenuje stejně jako jistý francouzský monarcha, totiž přestal být mým kolegou. A to se neodpouští.

Začalo to normálně a nenápadně. Měli jsme domluvené setkání poblíž velkého obchodního centra. Veterán řízený výše zmíněným kolegou se ke krajnici přiblížil necelých deset minut poté, co byl domluvený čas srazu. S výjimkou jednoho místa byl plně obsazen a na to poslední volné sedadlo jsem se posadil já. Podivil jsem se, co dělá výše zmíněný kolega v tuto hodinu na tomto místě, neboť podle plánu práce, sestaveného velkým obrem se měl nacházet necelých třicet kilometrů od daného místa.

„Tam nejsem," oznámil mi výše uvedený kolega, „protože jsem dnes skončil."

„Jo," přisadil si kolega na místě spolujezdce, „já totiž taky."

Měl jsem za to, že se jedná o jeden z dalších povedených žertů mého kolegy, co se jmenuje stejně jako jistý francouzský monarcha, a tak jsem se pobaveně zasmál a dále celou věc nekomentoval. Až do té doby, kdy jsem o půl dne později otevřel notebook a začal pročítat došlou poštu. Jedna ze zpráv měla v záhlaví v kolonce jména odesilatele uvedenou naši centrální ředitelku a obsahoval informaci, která rčení výše zmíněného kolegy bohužel potvrzovala.

Příčina toho, proč se tak stalo, byla uvedena o dva řádky níže, kde se psalo o soustavném porušování povinností plynoucích z pracovní smlouvy. To jsem právě pozoroval u druhého kolegy, o několik řádků výše označovaného za kolegu sedícího na místě spolujezdce. U původního kolegy jsem vnímal spíše snahu na sobě pracovat, a nestydím se přiznat, že právě díky němu se mi v práci začalo líbit a díky němu jsem dokázal vidět spoustu věcí optimističtěji.

A vůbec nejhorší na tom všem bylo, že o pracovní den později se všichni v práci chovali tak, jakoby ti dva nikdy neexistovali. U druhého zmíněného jsem to chápal, ten už přes tři měsíce v práci více nebyl než byl, ale vůči výše zmíněnému kolegovi pojmenovanému po francouzském monarchovi jsem to bral jako velmi velkou porci nevděku.

Bohužel zodpovědná osoba mi k tomu řekla pouze to, že to nemám řešit. A to je asi tak všechno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prodloužený velikonoční víkend

Aniž bych se tím chtěl jakkoli chlubit, protože, a to si zapamatujte, budu se na to ptát, zásadně se nechlubím ani vlastním peřím, natož cizím, jedna z mých charakteristik je ta, že mé plány většinou vycházejí. Měl jsem tedy v plánu v pátek přijet za G. velmi brzy, ale během středy mi šéfová vysvětlila, že do volného pátečního odpoledne mi přibudou nesmírně důležité pracovní povinnosti, během nichž budu dohlížet na relativně mladého kolegu, kterému pro jistou řadu volných asociací důvěrně přezdíváme Bohuš.

Po prvotním i druhotném šoku jsem si sbalil nejdůležitější věci, ráno vyzvedl mladou kolegyni, o které jsem už psal, že je jediná žena, která se na mne může dívat rovně, aniž by musela zaklánět hlavu. Dopoledne jsem pak s ní prováděl věci, o kterých můžu napsat snad jen to, že jsem byl jasně lepší. Krátce před jedenáctou dorazil Bohuš, rozloučil jsem se proto s mladou kolegyní a vydal jsem se s Bohušem za plněním povinností a poté, co jsme udělali vše potřebné, jsem se vydal na cestu.

Ví to každé dítě a každý průměrně inteligentní čtenář mého blogu, už proto, že minimálně lehce nadpoloviční většinu mých čtenářů tvoří lidé inteligentní nadprůměrně, a těm, co můj blog čtou, ale nechápou, proč jej tvořím, do toho nic není, že jsem náruživý stopař. Mezi mým momentálním městem a městem, ke kterému patří čtvrť, kde žije G., se přepravuji více způsoby a právě tento mi připadá optimální. Napoprvé jsem to zvládl na tři auta, přičemž to třetí tenkrát řídila právě G., což jsem ovšem nebral jako znamení osudu a netušil, že s ní zanedlouho navážu vztah. Tento den byl extrémní v opačném významu.

První auto po necelých deseti minutách zuřivého mávání řídila paní, která mě vysadila u dálničního přivaděče. Po dalších necelých deseti minutách jsem už seděl v druhém autě, s jehož řidičem jsme si okamžitě začali přátelsky tykat, a který mě vysadil u čerpací stanice kousek před vjezdem do Olomouce. Tam jsem po dalších deseti minutách získal náklonnost řidiče, co mě protáhl Olomoucí až ke Globusu, kde jsem se šikovně vyhnul kruhovému objezdu a postavil se do správného směru, tedy k Mohelnici. A ani ne o pět minut později jsem se vezl čtvrtým autem, jehož řidič mě velmi přátelsky vysadil právě v Mohelnici. A aby toho nebylo málo, ani ne o pět minut později už jsem seděl v pátém autě, jehož řidič měl namířeno do Deštného v Orlických horách a srdečně se se mnou rozloučil u křižovatky odbočující do České Třebové. A můj šťastný den pokračoval, neboť hned první auto, co jelo okolo, mi zastavilo, respektive zastavil jeho řidič a v nedalekém okresním městě mě pak vzal sedmý řidič, který mě vysadil přímo u domu, kde bydlí G.

Stejně jako já, i G. patří k lidem, jejichž plány - minimálně ty, které se týkají víkendu se mnou - vždy vycházejí, přivítala mě přesto se smutným výrazem v očích. Z jejího vyprávění vyplynulo, že pro vleklé potíže navštívila zubaře a následkem jeho činnosti ji pořád ještě bolí dáseň, takže jsme se večer věnovali sobě navzájem jen v omezené míře. Ale i tak jsme do spánku zapadli až hodně pozdě. V sobotu jsme měli pohodový klidový program a jen jsme si lehce užívali. Před tím, než G. musela odjet do práce, mě požádala, abych zkusil vyrobit mazanec. Velmi stručně a jasně jsem jí vysvětlil, že toto jsem dosud nikdy nečinil, načež mi roztomile a příjemně vysvětlila, že důvěřuje mé proslulé nadprůměrné šikovnosti a že mi věří. I pustil jsem se do této bohulibé činnosti, pročež jsem se na několik následujících hodin zabavil natolik, že jsem ani nevnímal čas, a když jsem tahal hotový výrobek z trouby, udělal pořádek po pečení a prošel sprchou, o necelé půl hodiny byla G. doma a konstatovala, že na první výrobek je můj mazanec opravdu kvalitní.

V neděli G. do práce nemusela, i věnovali jsme se sobě navzájem a odpoledne jsme měli milou návštěvu v podání nevlastní dcery, díky čemuž bylo odpoledne věnováno společné zábavě. Večer jsme prošli okolo rybníků a vrátili se tak akorát, aby byl čas na večeři, zhlédnutí jednoho z našich společně oblíbených filmů a usnutí.

Výhodou tohoto prodlouženého víkendu bylo také to, že jsem se konečně osobně potkal se sestrou G., která je, dle slov G., podobně jako já velmi konzervativní. Nicméně naše seznámení i úvodní oťukávací rozhovor proběhly v klidu, takže se domnívám, že u budoucí švagrové jsem získal aspoň několik kladných bodů.

Nevlastní dcera se nám věnovala i v pondělí, kdy jsem nejprve velmi brzy ráno podrobil G. tradičním sadomasochistickým velikonočním úkonům, v poledne jsem pak připravil vynikající oběd a odpoledne jsme se tak mohli věnovat mému pekařskému výtvoru, tedy mazanci, který, ač, jak jsem už uvedl, byl můj premiérový, dopadl vzhledově i chuťově nadprůměrně dobře.

K večeru jsme ještě na chvíli poseděli venku se sousedy, o kterých možná napíšu někdy příště něco více a večer jsem se pak s G. - doufám, že už ne na dlouho - rozloučil. Pracovní povinnosti volají.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Náhoda

Náhoda, která podle některých lidí neexistuje, ale podle jiných, například mne, je jedinou jistotou v životě lidském, tomu opět chtěla, aby nedlouho poté, co kolega žijící v lázeňském městě, oslavil sedmdesátku, slavila narozeniny i jedna z mých kolegyň. U dam se nesluší prozrazovat skutečný věk, takže jen naznačím, že spolu s Jiřím Zmožkem si může zpívat o tom, že už jí není ani třicet pět, a že je o několik let starší než já.

Nuže ale na rozdíl od kolegy sedmdesátníka její narozeniny spadly do dne, kdy se koná pravidelná pondělní porada, takže alkoholu ani lok, zato jídla bylo dosti.

„Oni se na to všichni vrhnou jak sarančata," pronesla kolegyně „trošku při těle," která pravidelně zkonzumuje největší část jídla pro všechny, a které pro její do omrzení opakovanou hlášku, jak už jsem psal, říkáme Moje nervy, protože její skutečné civilní jméno se vlivem událostí dostalo na úroveň nejtvrdší nadávky v našem regionu. Její obavy došly svého naplnění, protože kolegové, když viděli mísy s masem, zeleninou, kokosovými i ovocnými řezy, tak se nikterak neinžinýrovali a po kolektivní gratulaci oslavenkyni se vrhli na jídlo, takže když Moje nervy dorazila, musela smutně konstatovat, že to, že dva dny před touto oslavou nejedla a dokonce v den oslav vynechala i svůj obvyklý oběd (tak tři moje standardní porce), se jí mimořádně nevyplatilo.

Na druhou stranu můžu přiznat, a mně nečiní problém přiznat prakticky cokoli, protože naopak popírat něco není můj styl, to bych si vyprosil, že mně se vyplácí od chvíle, kdy jsem do této práce nastoupil, absolutně ze svého denního plánu vynechat oběd, zejména s ohledem na to, že celá řada mých kolegů a kolegyň výborně vaří i peče, takže i když oficiálně jím méně, neboť doma sním pouze lehkou snídani a decentní večeři, oběd oficiálně škrtám, na blahobytném tvaru mé nevšední postavy se to nikterak neprojevilo, až mě moje minulá manželka podezírá, že ve skutečnosti se stravuji pouze ve vybraných restauracích a konstatuje, že kdybych opravdu neobědval, vypadal bych jinak. Neobědvám, a přesto vypadám stále báječně, už proto, že to ani jinak neumím.

Takže oslava byla výborná, i když se v závěru zvrhla v bohapustou žranici.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Mé dekády - první dekáda

Protože na konci letošního roku to bude poprvé, co číslice označující můj věk v letech bude začínat čtyřkou, je optimální čas na krátká ohlédnutí za prvními čtyřmi dekádami mého života. Dnes se budu věnovat dekádě první, tedy časovému úseku začínajícímu mým narozením a končícímu dnem bezprostředně předcházejícím mým desátým narozeninám.

Jako asi hodně početná část lidí, ani já si moc detailů ze svého života z nejranějšího dětství nepamatuji. Co si ale vzpomínám výborně, je to, že jsem vyrůstal ve vsi v domě, který postavila moje babička z máminy strany. Názory a komentáře k tomu, jaké jsem byl vlastně dítě, se rozcházejí. Podle jedněch jsem byl neustále rozesmáté veselé dítě, podle jiných spíše dítě moudře mlčící a klidné. Podle dalších jsem ani v okamžicích velké bolesti, způsobené například pádem na štěrk, ani nezabrečel, podle jiných jsem řval neustále. A vyberte si.

Každopádně mé dětství ovlivnilo to, že mí rodiče přestali být spolu a poté, co se máma znovu provdala, jsme během tří let bydleli na třech místech. Nejprve v původní vesnici, pak v Uherském Brodě (dodnes, když tím krajem projíždím, chytá mě v tom městě takový zvláštní sentiment) a nakonec jsme na dlouho zakotvili v Rožnově pod Radhoštěm. Přestože jsem byl na určitou dobu bambíno z Uherského Brodu, nevím, co je to slavné Mládkovo "šuškavý víno."

Z toho útlého dětství předcházejícího sérii stěhování si vzpomínám hlavně na krátké prazážitky. Školku a její zahradu, nakupování v místní prodejně, karneval v kulturním domě (ten byl pak na dlouhá léta zavřen a otevřen až v průběhu druhé dekády mého života) a podobně. Konkrétnější vzpomínky mám až z rožnovského období, kdy jsem přece jen dlouhou dobu překonával pocit vetřelce, než jsem se začal cítit jako doma.

Už jsem psal o tom, jaký jsem byl školák. K tomu není už moc co dodávat. První dva školní roky jsem neprožil zrovna nejlépe. Během toho prvního se narodila má sestra, během toho druhého můj bratr, to už jsem říkal; do třetí třídy jsem se proto bál jít, a osobnost velmi arogantní a zlé učitelky mé obavy potvrdila. V podstatě až ve čtvrté třídě, v posledních měsících posledního ročníku své první dekády jsem dosáhl vnitřní pohody a začal jsem si školu užívat, protože jsem mohl naplno rozvinout všechny své talenty s výjimkou talentu pěveckého, protože patřím k té menšině obyvatel naší krásné vlasti, tedy mezi lidi, kteří zpívají hůře než Daniel Landa.

Rožnovskou LŠU (dnes ZUŠ) jsem navštěvoval, nejprve jsem mlátil do klavíru, až bylo každému nad tmu jasné, že tudy cesta nevede a druhý Malásek ze mě nebude, načež jsem přestoupil k zobcové flétně. Tento talent po mě podědila má dcera, z čehož mám upřímnou radost. Zkoušel jsem i flétnu příčnou, ale tudy opět cesta nevedla.

Objektivně nahlíženo, byl jsem spíše klidné dítě, neměl jsem zapotřebí provádět žádné lumpárny. A to mi zůstalo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Osmnáctá návštěva u mne

Jako o téměř každém lichém víkendu nastal okamžik, kdy jsem se vydal pro své ratolesti. Uznávám, že jsem podcenil počasí v domnění, že sluneční svit značí jarní teploty a ignoroval jsem zprávy o ochlazování a větru. To se mi sice moc nevyplatilo, ale můj pověstný optimismus to nepoškodilo.

V cíli jsem byl asi o dvě hodiny dříve, než jsem plánoval, čímž jsem nade vší jistotu prokázal, že plánování patří k mým silným stránkám, protože, a to si zapamatujte a zapište, budu se na to zítra při poradě ptát, pokud selháváš v plánování, pak plánuješ selhání.

Na chvíli jsem se zapovídal s L., o které jsem psal před třemi nebo čtyřmi lety. Pak jsem se vydal k jídelně školy, kam oba mí potomci chodí, přičemž jsem, aby to nebylo tak jednoduché, potkal G. s jejím synem. Všichni jsme měli ze setkání radost, potom jsme odchytili moje ratolesti, s G. jsem se rozloučil pro tento konkrétní týden a vydal jsem se ke svým dětem. Sbalili jsme potřebné věci a vyrazili na cestu.

Cesta i dojezd proběhly tradičně, tady se nedá asi nic vymýšlet, prostě dostat se z místa A do místa B je vždy stejné a děti se pokaždé na tu cestu těší. Měl jsem doma pár dobrot k Velikonocím pro děti a děti mi přivezly nějaké drobné dárky, takže večer byl v pohodě. V podstatě celý víkend byl v klidu, protože přece jen chci, aby si děti odpočinuly od svých běžných starosti, a to plním svědomitě.

Večer pak volala G. a i její noční SMS zprávy byly charakteru, který je možný jen po dvaadvacáté hodině. A v neděli po obědě jsem se vydal děti vrátit, což se povedlo, a domů jsem se vrátil o skoro hodinu dříve než obvykle.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 březen

Tradiční ohlédnutí za tím nejlepším z minulého měsíce.

Nejčtenější články:

1. Pavel Kohout - Katyně 74 čtenáři
2. Recenze knihy Kouř a zrcadla 47 čtenářů
3. Zazimování želvy 18 čtenářů
4. Report o březnové dovolené v Orlických horách 13 čtenářů
5. Zub 11 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz 819 použití
2. www.google.com 150 použití
3. search.seznam.cz 145 použití
4. www.google.sk 63 použití
5, images.google.com 28 použití

Klíčová slova:

1. mariánský příkop 29 použití
2. trenky bez nosu 12 použití
3. čmuďajs 9 použití
4. popáleníny 8 použití
5. http://martas72.blogspot.com/ 7 použití

Návštěvnické země:

1. Česká republika 2144 použití
2. Spojené státy 135 použití
3. Slovensko 72 použití
4. Německo 47 použití
5. Velká Británie 36 použití

Prohlížeče:

1. Firefox 47%
2. Chrome 25%
3. Internet Explorer 17%
4. Opera 4%
5. Safari 3%

Operační systémy:

1. Windows 87%
2. Linux 6%
3. iPhone 2%
4. Macintosh 1%
5. Android 1% - o pořadí na 4. a 5. místě rozhodl přesný počet použití daného OS.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!