Jak už, milí čtenáři a neméně milé čtenářky, víte, v práci, které se věnuji s pečlivostí sobě vlastní, se jednou za čas rozhodne naše milé vedení v čele s paní ředitelkou ozvláštnit jeden z týdnů programem buďto pro posilu těla, nebo poučným a vzdělávacím, či vysloveně žertovným.
Od velkého vysokohorského výjezdu uplynuly už tři měsíce, a tak paní ředitelka přemýšlela, co a jak udělat. Původní plán byl tradiční, tedy vyjet do některé turisticky atraktivní oblasti a tam minimálně polovinu pobytu zmrvit školením. Proti tomuto plánu povstala silná opozice řkouc, že školení si užíváme minimálně jednou týdně, někdy i jednou za dva týdny, a že by bylo vhodnější slavnostní víkend prožít v poněkud jiném duchu, což paní ředitelku vybičovalo k aktivitě soustředěné na hledání kultury, které by se celá banda asociálů, bláznů a magorů* mohla zúčastnit.
"Co takhle zkusit Polskou krev?" zeptala se paní ředitelka jednoho odpoledne.
"No," ozval jsem se já, zatímco zbývající členové našeho dračího týmu byli v šoku a třeštili oči, "nerad se pouštím do sporu s nadřízenou, konkrétně s regionální ředitelkou, ale co se Polské krve týká, ta patří na nárazník, maximálně na levý blatník," což byl signál pro zbytek bandy asociálů, bláznů a magorů*, neboli našeho skvělého dračího týmu, že je nejlepší chvíle pro ukončení třeštění očí a že smát se je povoleno.
Tento článek píšu v lehké alkoholové intoxikaci, což může být pro případné nesrovnalosti v textu vysvětlením, avšak rozumím, že nikoli omluvou. Poté, co někteří kolegové navrhovali kolektivní návštěvu hokejového zápasu (nepochopil jsem ale, proč vybírali pouze zápasy, ve kterých nefiguroval ani na jedné ze stran nejlepší tým světa, čili Bílí tygři Liberec) a někdo vystoupení japonských bubeníků (k této variantě jsem se klonil též, zejména poté, co jsem dvakrát během jednoho roku navštívil vystoupení souboru Jumping Drums), přišla paní ředitelka s nesmírně originálním nápadem.
"Pojedeme na muzikál," oznámila jednou s úsměvem sobě vlastním a mně se zatmělo před očima.
"Cestu i vstupné hradím," oznámila paní ředitelka jako druhou informaci a mně se před očima částečně znovu rozednilo.
Po hodně vzrušené** debatě, kdy padaly nejrůznější návrhy, mnohé hraničící s trestním zákoníkem, nakonec padlo rozhodnutí navštívit představení muzikálu Kleopatra. V krátkodobém pomatení smyslů jsem se nechal zapsat na seznam účastníků výpravy a potají spoléhal na to, že mě na víkend, na který připadala návštěva muzikálu, skolí některý známý čí neznámý virus.
Asi už jste pochopili, že po
návštěvě plesu G. ulehla s antibiotiky a můj organismus vykazoval všechny známky přepracování. Ale s blížícím se termínem odjezdu se začaly fabrikou šířit hlasy o tom, že celý výlet za kulturou bude bombastická zábava, a tak jsem částečně podlehl.
V sobotu ráno jsme se shromáždili na nádraží. Část výpravy vyrážela z dřívější stanice a zde se projevila moje výhoda dlouholetého železničního cestovatele, neboť jako jediný jsem správně odhadl, že místenky, rezervované na jméno naší paní ředitelky, jsou umístěny ve třetím vagónu za lokomotivou. Zbytek výpravy se totiž neomylně nacpal do vagónu pátého, načež se pak všichni mohutně přesouvali. No ale nemám v úmyslu hanět ani dobrou pověst německého válečného průmyslu, ani zde reprodukovat své výroky, kterými jsem pak hodnotil orientační schopnosti svých kolegů.
Vlak vyjel z nádraží a konverzace se rozproudila. Jako obvykle netrvalo dlouho a někteří jedinci vytáhli své zásoby řízků, díky kterým jsem si se svými dvěma bagetami naplněnými šunkou připadal jako asi nejchudší příbuzný celého světa. Zároveň se projevilo, že jsem měl dobrý odhad, neboť jsem byl krmen z různých stran.
V Praze samotné se většina výpravy pustila do projektu Tour de Knajpe. Se slzou v oku jsem zavzpomínal na doby, kdy jsem nedaleko Václavského náměstí v restauraci lepší než průměrné kategorie snědl kompletní oběd, tedy polévku, hlavní jídlo a pivo, a ještě mi sympatická servírka, popř. neméně sympatický číšník do stovky vrátili hrst mincí vyšší nominální hodnoty i kupní sily. Měl jsem totiž jiný program. Nejstarší kolegyně, která mě bere za svého syna (neb její syn je jednak obdařen stejným křestním jménem a navíc i stejným rokem narození jako já) mě totiž pozvala ke své pražské sestřenici a slíbila mi, že bude postaráno jak o mou pohodu, tak i o mé zasycení jídlem. Neodolal jsem a dobře jsem udělal. Kousek od Riegrových sadů jsme tak vstoupili do bytu zařízeného ve stylu Feng - Šuej, což údajně nemá nic společného se švej-žu-žu ani se Švejkem, a byl jsem konfrontován s majitelkou bytu, která na mě působila dojmem zachovalé šestačtyřicátnice, a ne osmapadesátnice, jak by odpovídalo jejímu rodnému číslu. Postupně jsme probrali všechno možné, její dceru v Kanadě i syna motorkáře, politickou situaci v jihovýchodní Africe i moderní architekturu, přičemž jsem se v duchu otřásal smíchy nad pražským dialektem hostitelky. Po několika hodinách hostitelka otevřela láhev bílého vína, i na pražské poměry dost dobrého, což znamenalo, že bude veselo. Po první, druhé, třetí a dalších skleničkách byl bohužel čas útulný a příjemný byt opustit a vratkou chůzí se vydat do divadla Broadway, kde jsme narazili na zbytek výpravy. Někteří byli od domorodců pokousáni, neboť kvalitní řízky prý přitahují běžného pražáka asi jako hárající fena dobře stavěného psa, jiní byli nad chováním a mírně zaostalou kulturní úrovní domorodců v šoku, ale celkově jsme se sešli všichni.
Vstoupili jsme do divadla, kde jsem se, ještě v povznesené náladě, nechal místním fotografem vyfotografovat, zavedl hlubokomyslnou konverzaci s obsluhou šatny, kam jsem nakonec prozřetelně své svršky neodložil, a pohodlně se usadil v sále. Ten byl nakonec zaplněn do posledního místa.
Přátelé, na rovinu***, nečekal jsem zázraky, už proto, že pověst muzikálů v posledních několika letech dost utrpěla. Na první dojem jsem byl zklamán, neboť jsem v hlavní roli marně hledal Monču Absolonovou a jméno Kamila Nývltová, což je patrně dcera nebo vnučka jednoho ze slavné dvojice Nývlt - Macháně, mi nic neříkalo. Ale představení mě potěšilo, i když chvílemi nebylo postavám na pódiu přes hlučnou hudbu rozumět.
Poté, co o téměř dvě a půl hodiny později celé představení skončilo, jsem ocenil svou prozíravost, protože jsem se obratně vyhnul tlačenici u šatny, ve foajé jsem si vyzvednul upomínkovou pohlednici, zavolal G., abych ztěžklým jazykem ohlásil, že jsem v pořádku a zeptal se jí na její souboj s nemocí, a poté, co se z divadla vybatolili zbývající účastníky naší velrybářské výpravy, jsem se v doprovodu nejstarší kolegyně a své čtvrté mámy° vydal na nádraží.
Před odjezdem našeho vlaku zpět následoval tradiční chaos, přebíhání mezi sezením v kupé a ve velkoprostorové části, nakonec usazení a zpožděný rozjezd. Dostal jsem se do kupé, kde účastníkům zbylo nejvíc jídla, takže i zpáteční cesta proběhla v pohodě. Něco málo minut po druhé ranní hodině jsem se vybatolil na nádraží a něco málo minut po třetí ranní hodině°° jsem konečně usnul.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
*) ne, opravdu se mě neptejte, do které z uvedených kategorií osobně patřím;
**) ne tak vzrušené, jak by mohlo z kontextu vyplývat;
***) já to ani jinak neumím, to už samozřejmě víte;
°) příležitostně vysvětlím;
°°) asi tak o čtvrt na čtyři.
