Stopařský rock

To ráno mi nebe nebylo nakloněno. Už když jsem kráčel ulicí k zastávce MHD, upadla k zemi sem tam nějaká ta kapka. Při čekání na odpovídající spoj se déšť spustil naplno a ani při průjezdu na konečnou neustával. A pokračoval, i když jsem se postavil k výpadovce. Vycházel jsem z praxe, že pravidelně na hodného řidiče nečekám déle než dvacet minut, leč, jak už jsem výše uvedl, nebe mi nebylo nakloněno, a tak se má obvyklá čekací doba natáhla na téměř čtyřnásobek, přesněji řečeno na minut sedmdesát pět.

Ale první řidič byl člověk sympatický a komunikativní, přestože měl v rádiu naladěnu Evropu 2. V domnění, že jsem si polepšil, jsem se postavil opět ke krajnici a pokračoval v mávání na projíždějící automobily. Pršet nepřestalo, naopak. Ale přece jen jedno vylepšení se konalo. Na hodného řidiče jsem čekal méně než deset minut a tentokrát šlo nejen o hodného řidiče, ale i o hodného člověka, neboť mě dovezl k patřičné výpadovce a ještě mi odborně poradil.

Na dalším místě opět, což už ale překvapí snad jen Miloše, kterému se nesmí říkat Miloš, pršelo. A čekací doba se poněkud natáhla na mých obvyklých dvacet minut. Měl jsem štěstí na řidiče kamionu, který měl namířeno do Paříže a detaily cesty popisoval tak poutavě, až jsem zalitoval, že nejsem pánem svého času a nemohu si cestu skrz Německo a po francouzských okreskách užít s ním.

Následovalo poslední stanoviště. Konstatoval jsem, že pršet přestalo a mé stopařské štěstí se opět ke mně otočilo svou přívětivou tváří. Hned první řidič mě vzal do svého vozu a vysadil tam, kde jsem potřeboval.

Před jednáním s důležitými lidmi jsem měl více než hodinu času. V domnění, že mě už nic špatného nečeká, jsem se vydal na procházku tím městem. Leč stalo se něco strašného.

Během chůze jsem náhle musel konstatovat nával bolesti v oblasti břicha. Lépe řečeno spodní části břicha. Bolest mne spoutala a znehybnila. I rozhodl jsem se vyhledat místo, kde bych svému trápení ulehčil.

Mým štěstím bylo, že v uvedeném městě se nachází nemocnice s veřejně přístupnými toaletami, za jejichž použití se nemusí platit a ani si trpící jedinec nemusí projít potupným dožadováním se klíče u personálu. Než jsem ale došel k nemocnici, zkroutila bolest mé tělo do tvaru paragrafu a před mýma očima se odehrávaly výjevy z eposu o Gilgamešovi.

Do nemocniční budovy vedlo dlouhé schodiště. Ničen bolestí a hrůzou z toho, co se stane, když svého cíle nedosáhnu včas, zdolávám schod po schodu a výjevy z eposu o Gilgamešovi se zhmotňují. Dveře se naštěstí otvírají automaticky a ani pokus o běh chodbou nevzbudil pozornost. Z posledních sil jsem chytil za kliku, vpadl do prostoru toalet a našel příslušnou místnost. A opravdu v poslední představitelné chvíli dopadlo mé tělo dolů na porcelánovou mísu. Ale pro popis následujícího děje dosud lidstvo nevynalezlo odpovídající výraz. Kdybych to mohl k něčemu připodobnit, šlo o nejtemnější možnou magii všech dob.

Nemocniční budovu jsem opouštěl o nějakých deset minut později zbaven bolesti v břišní oblasti a s obnovenou duševní rovnováhou. Absolvuji velmi důležité hodinové jednání s lidmi, z nichž dva vidím poprvé v životě. Pak prohodím pár slov s dlouholetou známou a kolegyní, jejíž rodiče projevili svůj výborný vkus tím, že ji pojmenovali stejně, jako svou dceru pojmenovali rodiče mé švagrové (pokud si vzpomínáte na příběh o svatbě mého bratra).

Odpoledne zcela vylepšilo celkový obraz daného dne. Nebe mi tentokrát nakloněno bylo. Ne snad, že by mi zastavil první řidič jedoucí mým směrem, ale nečekal jsem ani pět minut a řidič, který mi poskytl azyl svého vozidla, jel do stejného města jako já, čímž vytvořil jeden z rekordů mých současných cest (celkový rekord stále zůstává nepokořen).

Navíc tento řidič měl vkus přímo výborný, shodli jsme se na volbě hudebního žánru a s punk rockovým doprovodem dorazili do cíle.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!