Podivné odpoledne uprostřed týdne

Je o mně takřka všeobecně známo, že patřím k poslední generaci opravdových pracantů. Ostatně v jednom z horoskopů, který jsem četl, bylo jasně uvedeno, že patřím k titánům práce, z čehož logicky vyplývá, že daný horoskop byl pravdivý.

Tak kupříkladu pobyt v kanceláři zvládám na výbornou. V počtu vyřčených vtipů (a myslím tím vtipy mé vlnové délky, tedy kombinaci hodně černého humoru s humorem, nad kterým musí posluchači v touze po nalezení pointy přemýšlet) za hodinu atakuji výkony Vladimíra Menšíka. Rovněž nedostižný jsem při intelektuálních debatách o bezpečnostní situaci v jihovýchodní Asii. A v počtu vypitých hrnků kávy během pracovní doby mi už sedmý měsíc po sobě patří nejvyšší příčka, ze které shlížím na ostatní kolegy a kolegyně s nepřekonatelným náskokem.

I stalo se, že jeden den se část osazenstva kanceláře odebrala na celodenní výlet. Kam že to jeli, napíši později. S těžkým srdcem jsem své milé kolegy a kolegyně vyprovodil, každému a každé udělal křížek na čele a se slzou v oku jim zamával. Pak jsem si ode dvou velmi milých seniorů vyzvedl nové číslo Strážné věže, abych se mohl věnovat poznávání jediné opravdové pravdy s velkým pé.

Ve zbytku dne jsem se tedy věnoval bohulibým činnostem v kanceláři a i poté duchovně povznášejícím činnostem, zejména vyhřívání se v odpoledním slunci, bedlivým pozorováním okolo chodících dorostenek, obsáhlé a velmi podrobné SMS korespondenci s G. a jiným činnostem, které definují mladého, sympatického a od pohledu dokonalého intelektuála.

A byla noc a bylo ráno, další den v milé kanceláři. Celé dopoledne jsem se seznamoval s podrobnostmi výletu předchozího dne, ze kterých mi šel nejlepší děda po zádech. Ale i tak jsem se zachoval nesmírně hrdinsky, věnoval jsem se své zodpovědné práci a návaly děsu z hrůz, o kterých vyprávěli mí kolegové a mé kolegyně, jsem odvracel s úsměvem téměř neodolatelným.

Kromě toho jsem vedl intelektuální debatu s pracovnicí ostrahy, která má sice dost odvahy, ale protože si nedovedu představit, co by kdo v naší administrativě ukradl (nepočítaje, že mi může být hodně věcí ukradených), neměla dosud příležitost k zásahu, a poté i s paní, která celé bandě pracovníků a pracovnic ostrahy šéfuje. A okamžitě jsem si ji oblíbil a nebylo to kvůli jejímu velmi kvalitně vybavenému hrudnímu koši, který se dal bez nadsázky označit za dárkový koš, ale hlavně proto, že byla schopná a ochotná smát se mému nadprůměrně inteligentnímu humoru a občas přidat něco k lepšímu.

Celou dobu to vypadalo, že i tento den bude patřit k těm, o kterých se říká, že se během nich nic zvláštního nestalo. Pak ale přišla poslední hodina. Ne moje, ale pracovního dne. A přišlo to. Konflikt.

Začal to jeden poměrně mladší kolega, ke kterému, ač jsem jinak čistokrevný heterosexuál, chovám otevřené sympatie. Kromě toho, že je pracovně šikovný, je i ten typ, kterému se říká sympaťák. Vysoký, statný, s uhrančivým pohledem, čili něco jako já v jeho věku. A až dosud absolutně bezproblémový mladík.

A ten se dostal do konfliktu s naší paní vedoucí, vulgo regionální ředitelkou. Aby to bylo jasné i Milošovi, naši paní vedoucí alias regionální ředitelku máme všichni rádi v rámci přirozeného respektu k autoritě. Nicméně i ona má drobnou chybičku, a to je špatné přijímání názorů, které nejsou v jednotné linii s názorem jejím. Takový názor je podle ní projevem neúcty ze strany osoby daný názor vyslovující.

No a právě mladý kolega popsaný o dva odstavce výše se pustil do verbální výměny názorů s paní vedoucí zmíněnou o odstavec výše. Šlo o to, že patřil k těm, kteří se zúčastnili pracovní cesty předchozího dne, přestože se mu do toho nechtělo. A teď prozradím i to, co jsem slíbil ve třetím odstavci dnešního příběhu. Jeli do Šumperka. Už to samo je na pováženou a nedivím se kolegovi, že byl z celé akce tak rozhozen. Osobně jsem Šumperk navštívil pouze jednou na necelé tři hodiny a můj dětský psychoanalytik měl tenkrát přibližně dva měsíce plné ruce i hlavu práce, aby mě opět duševně srovnal do stavu podobného normálu.

Nuže, poodhalím roušku tajemství o něco více. Jak jsem už zvěděl během dopoledne, byl pro mé kolegy výlet do Šumperka podobně úspěšný jako pro jistého pana Ferdinanda výlet do Sarajeva a pro jistého pana Kennedyho výlet do Dallasu. Čili absolutní fiasko, kde na straně výdajů ční mnohatisícová částka a na straně zisků částka mnohastovková.

A mladý kolega oprávněně poukazoval na to, že ho nemůže bavit pracovní cesta, která je prodělečná. V tom jsem s ním souhlasil a původně jsem zamýšlel zapojit se do debaty, leč přece jen, v Šumperku jsem s nimi nebyl, čímž jsem kromě svého neobyčejně pevného duševního zdraví zachránil i více než 200 Kč a nezkazil si pěkný letní den.

Poté, co kolega vyslovil - poměrně souvisle - svá slova o tom, co, jak a proč ho štve, následoval půlhodinový monolog naší paní vedoucí čili regionální ředitelky. Monolog. který my mazáci známe nazpaměť, ale kolega je v práci teprve od února, takže si ho vyslechl poprvé.

Mám-li celý obsah tohoto monologu stručně dezinterpretovat, šlo o to, že když paní vedoucí aneb regionální ředitelka před mnoha a mnoha lety v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, s touto prací začínala, nebyla situace rozhodně jednoduchá a podobných pracovních cest, které nepřinesly očekávaný výsledek, bylo šestadvacet do tuctu. Poté, co naší paní vedoucí a regionální ředitelce v jedné osobě začal přeskakovat hlas, její obličej nabral barvu kolečka na japonské vlajce, na krku jí naskočily žíly jako lasa kovbojů, hlas zvýšila o jednu a půl oktávy a zesílila o minimálně čtrnáct dB, se kolega tímto velmi milým způsobem dověděl, že si má uvědomit, co a jak chce, po čem touží a čeho chce dosáhnout.

Nevím, jestli kolega, ale já v tomto směru jasno mám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!