Konec idealizace

„Vlasto, Vlasto," halekal jsem tak hlasitě, až se v nejbližším okolí otočilo několik žen - a překvapivě i mužů. Příčinou mého halekání byla skupina na pódiu, kterou nebylo nic menšího než slavné hudebně zábavné folkově renesanční sdružení Visací zámek.

Ono když se přibližně na polovině cesty od bydliště mých dětí k bydlišti G. koná multižánrový festival, z nějž mne osobně zajímá pouze ta rocková část (poněvadž bezduché "tuctuctuc" nemůže oslovovat nikoho, kdo má aspoň 4 z 5 pohromadě a bylo mu už 12 let) a druhá nejlepší skupina na světě (hned po té, jejímž jsem byl pár měsíců členem, díky čemuž si tato skupina právem vysloužila označení ‚nejslavnější') byla - aspoň pro mne - hlavní a jedinou opravdovou hvězdou programu. A protože G. tento významný detail o mně ví, rozhodla se prozkoumat na vlastní kůži a vlastní uši, co mě na právě tomto hudebním sdružení oslovuje. A nebyla zklamána. Minimálně v tom, že se definitivně ujistila v tom, že jsem opravdu takový, jaký opravdu jsem.

Totiž, aby pochopili i méně informovaní (a vůči získávání informací zcela odolní) čtenáři: Jelikož a protože se s G. známe více než 8 let, leč většinu tohoto času jsme o sobě navzájem měli velmi kusé informace (můj celé ty roky jediný zdroj informací byl na informace o G. velmi skoupý a na informace o mně, které by mohly zajímat G., rovněž), měli jsme v době začátku našeho vážného vzájemného vztahu idealizované představy o sobě navzájem.

G. si o mně vytvořila představu jakožto o konzervativním, seriózním a slušném pánovi, pro kterého největší vzrušení představuje četba Nových zpěvů staré Číny, odváže se pouze u ovocného zmrzlinového poháru a večer poté, co ulehne vedle své ženy do manželského lože, věnuje se poslední dvě hodiny před spaním Kierkegaardovi a pokud mu ten nestačí, dorazí se Hegelem.

Oproti tomu já si o G. vytvořil svou idealizovanou představu jakožto o křehké dívce, k čemuž mě sváděla její poměrně vysoká (tak, že při setkávání našich rtů se téměř nemusím sklánět) a zároveň štíhlá až útlá postava, vytvářející představu porcelánové panenky, kterou by zlomil i jen trochu silný vítr.

Během těch měsíců, co náš vztah funguje, se G. mohla mnohokrát přesvědčit, že moje osobnost je všelijaká, leč z oněch tří přívlastků, které mi přisuzovala, platí jen ten o slušnosti. Oproti tomu já jsem poznal, že G. pod maskou křehké porcelánové panenky skrývá naprosto normální veselou ženskou s nádherným a nakažlivým smíchem, navíc schopnou dát ránu (naštěstí jsem nikdy nestál ve směru, kterým ránu vedla), což umocňuje historka o tom, kterak G., coby dívka stále ještě střední školou povinná, jen tak mezi řečí přeprala medvědici.

Po pravdě (což ostatně je u mne stejně obvyklé jako padání kapek při dešti) řečeno, nejsem si přesně jistý, zda ten moment, kdy G. definitivně ztratila iluzi o mé konzervativnosti a serióznosti, nastal už ve chvíli, kdy jsem díky svému zvučnému hlasu a znalosti všech textů písniček i drtivé většiny spojovacích textů mezi písničkami byl tím, koho jako jediného návštěvníci v pětimetrovém okruhu okolo nás slyšeli, nebo až ve chvíli, kdy jsem po skončení tohoto epo - a počkejte si, protože konec toho slova je - chálního, tedy epochálního koncertu odchytil druhého (po Kujovi) nejlepšího basáka na světě Vladimíra, mohutně jsem mu třásl pravicí, chválil jeho výkon na pódiu a následně jej do půli těla pozvracel. Nebo to bylo možná někdy úplně jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!