Opět extrémistou

Stalo se už milou tradicí, že v průměru jednou za dva nebo tři měsíce navštívím holičství, kde nechám svou hřívu odborně zkrátit na minimální úroveň, čímž dokonale zmatu své okolí. Sousedé diskriminovaného původu mě sice nadále uctivě zdraví, ale pro dost dlouhou dobu se k nim přidávají - a stejně uctivě mě zdraví - i mládenci, kteří občas (často) s neskrývanou rozkoší právě sousedům diskriminovaného původu touží dělat ze života peklo.

No a tato chvíle právě nastala, když jsem se vrátil z velikonočního víkendu u G. A protože jsem konzervativní a seriózní pán, co nerad mění zaběhlé zvyky, rozhodl jsem se vyzkoušet oficírnu kousek od mého pracoviště, pročež jsem se vytratil jako duch z kanceláře, kde jsem předtím důležitě koukal do diáře, ušel necelých 200 metrů a už jsem seděl v oranžovém křesle.

Postarší kadeřnice velmi kyprých tvarů (ale já jsem, jak je všeobecně známo, vůči baculkám relativně tolerantní, pokud projdou devadesátky futra) se mě tradičně zeptala na mou vytouženou délku porostu a poté začala konat. A konala velmi svižně a kvalitně, takže o necelých dvacet minut později jsem prošel od stádia hipíka přes stádium punkera až po stádium Jiřího Dopity, což je moje oblíbená délka vlasového porostu. Krom toho mi byla hlava ošetřena speciálním chladícím gelem a pak jsem mohl konstatovat, že v oblibě trumfla tato postarší kadeřnice kyprých tvarů svou thajskou - dnes už českou - kolegyni.

Šok, který zavládl po mém návratu do kanceláře, se nedá popsat slovy. I kolegyně Moje nervy zmlkla uprostřed slova a koukala na mě s ústy tak doširoka rozevřenými, až jsem pocítil touhu umlčet ji jednou provždy.

A to jsem cestou z práce našel jen tak na silnici bankovku nominální hodnoty i kupní síly vyšší než průměrné. Ó, já se mám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!