Vzpomínka plíživá

Asi je to pro mnohé mé čtenáře a čtenářky, zejména pro ty, co mne znají jako seriózního konzervativního gentlemana britského střihu (s vysokým morálním kreditem), podivné a nepochopitelné, ale pravda je taková, že od okamžiku, kdy jsme s G. přišli na to, že nás to k sobě táhne tak, až nás to přitáhlo, opět můj život nastartoval do takových otáček, že pojem nuda je momentálně mimo můj slovník.

Právě proto jsem zase ve fázi, kdy probíhají více než hodinové telefonní hovory, během kterých probereme všechno možné (ženské, fotbal a politiku do toho zatím netaháme), z čehož moje dcera roste a naši společní známí se nás ptají, kdy se půjdeme nechat uložit k docentu Chocholouškovi.

Problém byl v tomto směru jen s budoucí paní tchyní, tedy maminkou G. Ta se nejprve stavěla proti, vzhledem k tomu, že věděla pozadí i kořeny celého příběhu, i to, jak a za jakých okolností jsme se dali dohromady. Pak se opatrně ptala na detaily, na které se obvykle ptají jen mámy, co nikdy nepřestanou cítit potřebu své dcery podporovat, až nakonec vyslovila opatrný souhlas, že tedy jako máme náš vztah schválený.

Tím jsme se dostali do toho, že můžeme o sobě mluvit jako o dvojici, což po těch letech, kdy jsme okolo sebe navzájem chodili jako okolo horké kaše, je razantní a radikální změna.

„A to víš," říkám v jedné takové velmi sdílné chvíli, „tenkrát, jak jsem byl u Tebe ještě před těmi dávnými lety, jsi nabízela, že otevřeš láhev fernetu osmitisícovky a já jsem to odmítl."

„No jo," odpovídá G., „teď mi to došlo, protože jsi určitě tušil, jak by to mohlo dopadnout."

„No právě," říkám, „a protože ve vedlejším pokoji spal R. po noční šichtě, tak je jasné, že by se probudil v tu nejméně vhodnou chvíli."

„Asi by zuřil," souhlasí G., „ale zase bys mě tím zachránil před spoustou problémů, co přišly později."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!