Popatnácté u mne

Jubilejní patnáctá návštěva mých dětí v mém království začala tradičně už v pátek večer, ale tentokrát jsem měl cestu k nim složitější, poněvadž jsem vyjížděl z jiného města než obvykle a projížděl nezvykle zasněženými oblastmi. Když pak při cestě ke mně dcera pronesla, že v jejich městečku je sněhu ještě víc, prohlásil jsem, že před týdnem tam zas tak moc sněhu nebylo, což dcera zaregistrovala a položila klíčovou otázku, jak to vím. No jak asi, že ano.

Po pár dalších minutách si syn půjčil můj mobil, aby si na něm hrál hry, po něm si hrála chvíli i dcera, jen u ní mi bylo divné, proč se tak potají usmívá. Příčina se objevila právě ve chvíli, kdy mi dcera mobil vracela. „Tati," povídá, „proč tě G. oslovuje vždycky takhle? A to ti píše i čtyři zprávy za den?"

V sobotu mi bylo mizerně. Z rána pod psa, později i pod dva psy. Proto jsem ani dětem nechystal žádný speciální program a celý den jsem se dával dohromady, abych byl v neděli fit.

Středobodem nedělního programu byly křtiny mého nejmladšího synovce, mezitím telefonát od jednoho šéfa, zpráva od G., zasvěcení bratrovy přítelkyně do problematiky okolo G., vysvětlení, že mé cesty jsou nevyzpytatelné, na což bratrova přítelkyně konstatovala, že vskutku ano, samotný obřad, slavnostní oběd, odjezd, vrácení dětí, telefonát od druhé šéfové, další odjezd, první telefonát od G., druhý telefonát od G., třetí telefonát od G. a až potom ulehnutí ke spánku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!