Počtrnácté u mne

Z důvodů, které momentálně zná pouze asi necelých deset osob, jsem při přebírání dětí v pátek odpoledne se svou první ženou mluvil pouze z bezpečné vzdálenosti a osobní otázky jsem jí kladl ze vzdálenosti ještě bezpečnější. Důvod poodhalím už brzy, jen naznačím, že v souvislosti s tímto důvodem se mnou uzavřela moje dcera dohodu, že pokud bude tento důvod platit ještě za 5 let, upeče mi na Tři krále roku 2017 třípatrový dort. Pokud platit do té doby přestane, musím upéci dort já jí.

A protože pekař jsem ještě horší než kuchař, je volba jasně jednou pro vždy daná. A děti tedy jely se mnou ke mně. Tady na ně čekaly opožděné vánoční dárky. Protože se celý svůj život držím hesla o přednosti práce před zábavou, padají moje dárky pro moje děti do kategorie zábavy. A přestože vybírání dárků - i když test v časopise Čtení v roce 1984 tvrdil pravý opak - není moje silná stránka, tentokrát jsem se, i když to nikdo nečekal, dětem do vkusu trefil lépe než kdy jindy.

Víkend jsem tentokrát naladil do pohody. Jediný krizový moment nastal ve chvíli, kdy si dcera odmítala nazout boty minimálně do té doby, než si její mladší bratr srovná čepici, kterou měl na svojí hlavě pootočenou o nějakých 25° doleva.

„A víte proč tak vyváděla?" zeptala se mě terapeutka.

„To opravdu nevím a nerozumím tomu," přiznal jsem bez mučení.

„Protože je to ženská," usmála se terapeutka, čímž dotáhla celou historku do finální podoby.

Neděle pak byla velmi klidový den, a i když jsme vyrazili na cestu zpět, šlo vše jako po másle. Děti jsem vracel jejich mámě pořád ještě z bezpečné vzdálenosti. Pak mi volala G. A večer ještě i máma mých dětí. Asi to bude všechno v pohodě.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!