Křtiny II

Nadešel den v životě každého člověka z nejvzácnějších, a to křtiny nejmladšího člena našeho rozvětveného rodu, mého drahého nejmladšího synovce.

V brzkém dopoledni jsem se tak i se synem a dcerou přesunul k mé sestře do jejího bytu, kam se o něco málo později přiřítil i bratr s přítelkyní a naše máma. Synovec byl z tolika lidí poněkud zmatený, tudíž slovy mé již dnes nežijící babičky „ten řval, no ten řval, ale ten řval, a jak řval, no ten řval."

Nejprve přišlo předávání darů, hraček pro synovce, pak něco od bratra s přítelkyní pro mé děti a pak se s dárky pro mé děti přidala i moje máma. Po krátké konverzační pauze pak přišel ten správný čas na správné frekvenci, abychom zvedli naše těla a vydali se ke kostelu.

Protože lidí bylo v našem případě více než použitelných aut, kterých je i tak hodně, byl přesun rozfázován podle minutovníku tak, že jsme všichni byli na místě včas, ale čekalo nás jedno překvapení v podobě asi tak padesátičlenné diskriminované rodiny, která se rozhodla přijít ke stejnému obřadu rovněž s nejmladším synem.

Podle zasedacího pořádku jsme se rozsadili nejprve sestra s partnerem a miminkem, za nimi bratr v roli kmotra s přítelkyní, v další řadě naše máma a rodiče sestřina partnera, a v neposlední řadě do další řady jsem se usadil já se svými dětmi a sestřinou kámoškou v roli vzácného hosta. Diskriminovaná rodina zabrala o hodně více prostoru, takže někteří její členové seděli i za námi a po celou dobu obřadu vesele brebentili o padesáti tisících eurech a podobných tématech.

Celý obřad probíhal podle dobrého scénáře, takže jediné z vnoučat mé mámy, které svůj křest od první do poslední vteřiny prořvalo, tak byla moje dcera. Syn diskriminované rodiny si trochu zaplakal při polévání čela vodou, můj nejmladší synovec i tento moment přešel s klidem britského gentlemana, čímž prokázal, že patří do rodiny a všechno dobré po mé straně příbuzenstva podědil.

Po závěrečných slovech následovalo společné fotografování, postupný odjezd ke slavnostnímu obědu do nedaleké restaurace, která se kupodivu nejmenuje U lva, ale úplně jinak, čekání na jídlo objednané měsíc předem, konzumace a konverzace, poněkud rozčarování nad tím, že na jídlo, které bylo objednáno jak co do konkrétnosti, tak co do počtu porcí, čekáme přes hodinu, a pak postupné rozloučení.

Nový člen naší rodiny tak pokračuje v té správné linii a to je dobře, to můžeme říct.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!