Jak už jsem někdy v minulosti psal - a kdo má dlouhou chvíli, to v archívu mého dlouhodobě kvalitního a úspěšného blogu jistě okamžitě a střelhbitě najde - většina mých nápadů a plánů vychází do puntíku a skoro všechno, co jsem kdy řekl nebo napsal, je pravda, protože, jak je o mně všeobecně známo, a to taky všichni pozorní a laskaví čtenáři a milé čtenářky vědí, kromě toho, že neprovozuji extrémní sporty, tak ani nelžu. Ostatně lhát by mě ani nebavilo a ani to neumím.
Co je v této souvislosti pravda, přes kterou nejede ani motorový vůz řady 810, ani Regionova, ani City Elephant, ani klasický osobák, ani rychlík, ani expres, a už vůbec ne inter, euro nebo snad super city - a to, milé děti, včetně pendolina - je to, že celý letošní rok byl a stále ještě je pro mě jedno velké překvapení.
Během letošního roku jsem poznal lidi, které bych asi nepotkal, kdyby u mě nedošlo k minimálně dvěma situacím, které přede mne postavily existenční otázky, které mě trápily úplně nejvíc. Otázku, jak a zda v Mongolsku poznají mongoloidní děti, pokládám za dlouhodobě neřešitelnou, protože mi nikdo nebyl schopný dát uspokojivou odpověď. Otázku, proč se svým osudem občas hraji pěkně vabank a skoro pořád na ostří nože, bych zodpověděl rád, ale v tuto chvíli jen musím konstatovat, že vím, že to tak je, ale proč to tak je, to vysvětlit nejde.
První tři dny předvánočního týdne byly jedna velká jízda. V práci opět od nevidím do nevidím, poněvadž konec roku a kdesi kdosi kdysi cosi, takže ve středu jsem jel zase po dlouhé době na energetický dluh, a v noci z úterka na středu jsem po ještě delší době usnul u televize, a to, prosím pěkně, si televizi nepouštím jen jako kulisu k vaření, praní nebo želení (poněvadž žehlím už jenom průšvihy, a i ty mě přestaly bavit), ale za normálních okolností ji sleduji zcela soustředěně.
Dlouholetá kamarádka mé první ženy měla pro víkend, kdy jsem byl u ní v bytě se svými dětmi, krásnou myšlenku, zkusit dát nás rodiče mých dětí po letech znovu dohromady. Na rovinu (já to ani jinak neumím) přiznávám, že tato myšlenka nedošla naplnění. Víkend to byl nádherný, protože jsme si ho všichni užili, každý svým specifickým způsobem. Moje máma - v době, kdy se mnou ještě relativně normálně mluvila - nemohla za žádnou cenu pochopit, jak je možné, že když se svou první ženou vycházím v posledních několika měsících nejlépe za posledních dvanáct let, že se k sobě nejsme s to vrátit, ale na to můžu říct pouze to, že je to sice asi možná smutné, ale je to tak. Bavíme se spolu normálně, doby vzájemného vyčítání jsou pryč, dokážeme se spolu zasmát, nehledě na to, že spolu máme dvě roztomilé děti, ale pro nás oba je ta kapitola společného života uzavřená.
Po mnoha a mnoha letech, kdy jsem se věnoval jednomu oboru lidské činnosti, a kdy jsem si myslel, že budu pořád a pořád podobnou práci konat až do té doby, než játra přestanou pracovat a srdce bušit, jsem přeskočil rovnýma nohama ne přes vysoký jalovec, ale do úplně jiného oboru. Oboru, o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Nyní musím konstatovat, že spontánní rozhodnutí říct při pohovoru, že tu práci beru, a o hodinu později už podepisovat smlouvu, se opět ukázalo jako správné. Práce mě po neuvěřitelně dlouhé době baví, navíc ji dělám s lidmi, s nimiž se - aspoň ve většině případů - cítím výborně. A u těch, u kterých hrozí nějaké nepochopení nebo snad nějaké vzájemné třenice, dělám vše pro to, aby z mé strany bylo vše v pořádku, i když ze strany toho druhého nebo té druhé to drhnout nepřestane. Mí kolegové a mé kolegyně jsou - aspoň ve většině - pro mě mou druhou rodinou a já se nestydím říct, že i v tomto směru mě moje práce velmi naplňuje.
Z mého osobního dlouholetého plánu, který jsem si vytýčil letos v létě, v době, která pro mě osobně byla velmi krizová a temná, zbývají splnit dva poslední body. Oba jsou zároveň nejtěžší ke splnění. K tomu prvnímu asi udělám velmi velký krok už koncem tohoto nebo nejpozději začátkem příštího roku, ale na ten druhý možná ani celý příští rok stačit nebude. Blog je poměrně veřejné místo, takže proto nenapíšu, čeho se tyto dva body týkají, ale slibuji, a úplně jinak než vlk, který taky sliboval, že až - lépe řečeno jestli - se mi tyto body splní, tak o tom všem napíšu jeden velký sáhodlouhý souhrnný článek.
Dnes se nekoná poučení, jen moudré souvětí na závěr: Všechno má svůj čas a spěchat nemá cenu.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
