Při psaní
článku o nástupu mého syna do školy jsem si vzpomněl na jistou souvislost.
Můj blog se totiž narodil nějaké dva měsíce předtím, než se narodil můj syn. Dosáhl tedy rovněž šesti let a je způsobilý k zahájení školní docházky. Takovou školu pro blogy si ale zatím neumím představit, nicméně mě napadla jiná ptákovina, a to jakási škola pro blogery.
Protože, po šesti a půl letech psaní, kdy někdy ze sebe chrlím nové články s takovou intenzitou, že i průměrně činná sopka by zbledla závistí, jindy zase klesne moje aktivita na takovou hladinu, kdy i lenochod je proti mně bystrý atlet, mám určitou představu jak o tom, kterým směrem v blogu pokračovat, tak i o tom, kdo přibližně můj blog čte. Ale něco mi přece jen chybí, totiž pohled z vnějšku přímo během psacího procesu.
Nebránil bych se vůbec tomu, kdyby se jednou za čas, možná tak jednou dvakrát do týdne, sešla skupina blogerů a každý by přednesl svůj návrh nového článku, pak dal dalším blogerům prostor k vyjádření, zaznamenal si jejich připomínky a na jejich základě by svůj nový článek dostal do možná přijatelnější formy. Přiznávám, že mně samotnému by podobná akce pomohla.
Jako dítě školou povinné jsem totiž měl nejednoznačný vztah ke slohovým pracím. Na jednu stranu jsem je neměl rád, protože byly svázané tématem a musely dodržovat určitou formu co do počtu odstavců a podobně, na druhou stranu mi dávaly možnost rozepsat se. A opět přiznávám, většinou jsem od původního tématu nejpozději ve druhé větě utekl a vrátil se k němu až v samotném závěru. Pravdou rovněž je, že skoro pokaždé jsem psal s notnou dávkou nadsázky, ale jak jinak chcete na dvou stránkách popsat sochu muže se sekyrou v ruce. Samotný popis by zabral maximálně jeden odstavec, tak jsem se rozjel a na konci té druhé stránky už jsem musel brzdit, abych se nerozjel příliš.
Oproti tomu blog mi dává svobodu v tom, že si můžu psát, co chci, co uznám za vhodné, jakou formou a podobně. Ale právě ta vnější kontrola během samotné tvorby by mi pomohla poznat, co je třeba možné vylepšit na formě, zda se nedopouštím nějakých mamutích stylistických prohřešků a jakým způsobem svou už tak nadprůměrnou textovou kvalitu ještě vylepšit.
V souvislosti s krátkodobou
autorskou krizí ještě dodávám, že ta nepřišla sama od sebe, ale byla spíše způsobena vnějšími okolnostmi. Ještě pořád neodezněla, zázraky tedy neočekávejte, je přede mnou běh na hodně dlouhou trať, ale věřím, že mám v sobě sílu jej zvládnout.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
10-02-38%5D.JPG)
