Den jako přemalovaný

Ten den byl zkrátka jako přemalovaný. Zatímco dopoledne bylo typicky letní, odpoledne se objevily husté mraky a v době, kdy jsem se chystal odejít na návštěvu do jiné části svého města, se přehnal rychlý déšť. Ten sice okamžitě ustal, ale přesto jsem, věren své pověrčivé pověsti, vložil do svého batohu i deštník.

Cestou k zastávce tramvaje ještě nic nenasvědčovalo tomu, co bude následovat. Pravda, pro zbytek dne jsem si mohl o létu nechat jen zdát, ale pořád byla naděje, že se den udrží v normě. Své iluze jsem byl zbaven velmi brzy.

Už po projetí několika tramvajových zastávek se spustil déšť. O něco později skončil déšť a spustil se liják. A potom už jen slejvák. Když jsem vystoupil na kýžené zastávce s rozevřeným deštníkem, zjistil jsem, že je mi deštník tak jen na parádu.

Pršelo totiž ze všech možných i nemožných stran, takže během pár vteřin bylo vše, co jsem měl na sobě, mokré jako po vytažení z pračky. A veselo mi kvůli tomu nebylo. Na chvíli mi (stejně jako asi dalším dvaceti podobným nešťastníkům) poskytla azyl jiná zastávka MHD, ale nebylo to nic, na čem by se dalo dlouhodobě stavět. Jediné pozitivní na celé situaci bylo to, že jsem si mohl prakticky vizuální kontrolou ověřit, že existuje slečna, která pod bílé plátěné kalhoty nosí oranžové spodní prádlo.

Kromě oblečení jsem měl totálně mokré i boty, jen je ždímat. Srdnatě jsem se vydal ke svému cíli. Pozitivní bylo, že během návštěvy přestalo pršet a docela se mi povedlo uschnout. Negativní bylo, že když jsem odcházel, spustila se další vlna deště…

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 34/52

Ani třicátý čtvrtý týden nepřinesl žádnou zaznamenání hodnou událost. Snad kromě toho, že konečně probíhalo opravdové letní počasí, které z pro mě neznámého důvodu hodně lidí odsuzuje. Já si naopak horkých slunečných dnů užívám, a výhodou mého bydliště je orientace bytu směrem, ze kterého přichází nejvíce slunečního svitu po celý den.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Satelit

Vím, že jdu proti proudu, protože moderní je nad televizí ohrnovat nos a pronášet moudra o tom, jak nechápu, jak se někdo na ni může dívat, a pokládat její sledování za ztrátu času. Ovšem jako vyznavač tradičních konzervativních hodnot přiznávám, že mi televize nevadí, naopak trávit před ní čas sledováním filmu či seriálu je pro mě už zažitá rutina, bez které si svůj optimální den nedokážu představit.

Proto jsem byl mírně rozladěn, když v mém současném bytě televize nefungovala. Není tomu tak, že by nefungovala vůbec, ale ukazovala jen program ČT 1 a to ještě v kombinaci se zrněním. To mi vadilo, a jak jsem zjistil, skoro každý soused je proto připojen ke kabelové televizi nebo k satelitnímu přijímači. Chvíli jsem nad tím dumal, a jednoho dne najednou telefonát z neznámého čísla, a tam ženský hlas, že co bych říkal tomu, stát se klientem satelitní společnosti. Okamžitě a střelhbitě jsem souhlasil.

Druhý den mi zavolal jiný ženský hlas a ověřil, že jsem to opravdu já, a kde bydlím.

Třetí den zavolal technik a dohodli jsme se na čtvrtý den.

Čtvrtý den technik zavolal a odložil návštěvu o dvě hodiny.

Když dorazil, pomohl jsem tomu dobrému muži vytahat jeho nářadí z auta, a u mě doma pak provozoval podivné kejkle. Chodil po bytě a balkóně s jakousi chytrou krabičkou, pak namířil někam do dáli a prohlásil, že tím směrem bude nejlepší příjem.

Následovaly problémy s provrtáním stěny z obýváku na balkón. Pak technik zase něco šmoulil a nakonec natáhl jeden kabel k přijímači, druhý kabel k televizi a spustili jsme to. Překvapivě se načetlo asi jen osmnáct kanálů, z toho čtrnáct maďarských, dva rumunské, jeden slovenský a ČT 24. Po několik dlouhých minut jsme řešili, co s tím, pak technik někam zavolal, a tam mu poradili vše odpojit, znovu zapojit a spustit nové vyhledávání. A to se povedlo, najednou těch kanálů bylo více než 100.

A tak jsem po dlouhé době (téměř třech týdnech) opět s ovladačem v ruce a nechávám se bavit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 33/52

Týden následující po týdnu dovolené s dětmi byl - opakovaně - jedním z těch nic moc týdnů. Nic se mi nechtělo dělat, venku jsem byl pokud možno co nejkratší dobu, jinak jsem se potácel od ničeho k ničemu. Na lepší časy se blýská, ale jsou to zatím jen slabé blesky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prostitutka III

Co mě občas zarazí, je to, že vzbuzuji pozornost u příslušnic dámského pohlaví živících se údajně nejstarším řemeslem na světě. Už jsem o tom psal tady a tady. Následující se odehrálo v úplně jiném městě a v úplně jiné části České republiky.

Volal jsem dceři. Dceřino číslo je jedno z těch pěti, na která volám zdarma. A při volání mám takový nešvar, že jsem neustále v pohybu. Chodím, doprovázím svá slova bouřlivou gestikulací, zkrátka telefonovat jen tak v sedě mi nejde a necítím se při tom dobře.

No tak tedy volám. Ptám se dcery, jak se má, protože vím, že následující týden se její zlomená ruka zbaví obvazů, povídáme si, a já při tom kráčím ulicemi. Na jedné křižovatce čekám na zeleného panáčka, když tu periferním viděním zaregistruji osobu dámského pohlaví, která kráčí asi o půl metru napravo ode mne a asi o půl kroku za mnou, a soustavně mě pozoruje. Protože při prvním zhlédnutí musím konstatovat, že jsem ji v životě neviděl, jdu spokojeně dál. Ona ostatně taky.

Pomalu dojdu k budově, kam jsem mířil, ukončuji hovor, schovávám mobil a jdu dovnitř. Po vyřízení nezbytných detailů jdu zase ven a jak se tak dívám, tak sice nekvete jíva, ale pozorovatelka nenápadně korzuje okolo a poté, co vyjdu ven, se pomalu šourá ke mně. Asi po deseti krocích mě zastihne.

"Ahoj," povídá.

Nikdy jsem ji neviděl, ale proti neformální komunikaci nic nemám.

"Ahoj," odpovídám.

"Můžeš mi ukázat svůj mobil?" ptá se. Jsem zaskočen, ale proč ne.

"Tady je," ukazuji jí mobil, ona se zvědavě dívá a pak povídá: "Líbí se mi, takový bych chtěla."

"No to si můžeš koupit," usmívám se, protože necelých 30 metrů od nás je prodejna telefonů, kde i tento model mají v různém provedení.

"A nedal bys mi ho?" zeptá se poté, co mi mobil vrátila.

Přiznám se, že mě tato otázka mírně vyvedla z míry.

"Ne," odpovídám, "proč?"

"Protože mi už dlouho nikdo nedal žádný dárek," říká a upřeně mě pozoruje. Připomíná mi některé dívky, které jsem viděl v Karibiku. Jsou to takové, co rostou do podoby svých otců, ať už obočím typu Brežněv nebo bujně rašícím tmavým knírem nad horním rtem.

"To je smutné, ale já mám ten mobil rád a nedal bych ho nikomu," odpovídám a pomalu kráčím svým směrem, kterým potřebuju jít.

Za chvíli mě zase dostihne, přijde hodně zblízka a tiše říká: "A když se s tebou vyspím, dáš mi ten mobil?"

Připadám si, jako bych právě opustil tuto planetu. "Cože?" podívám se na ni v domnění, že si dělá legraci. Ne, myslí to vážně.

"Normálně se s tebou vyspím," říká, "můžeš si se mnou dělat, co chceš," a vyjmenovává věci a praktiky, které jsem dosud neznal, a domníval jsem se, že i v pornografických filmech jsou vytvářeny pomocí triků.

"Moment," snažím se koncentrovat a asi desetkrát se zhluboka nadechnu, abych získal zpět ztracenou sebekontrolu a sebereflexi, "chceš říct, že jsi…“ a navážu slovem, které zná každý, kdo viděl aspoň jednou film o Bohoušovi Stejskalovi.

"Jo, jsem," říká udiveně, "to jsi nepoznal?"

Nepoznal.

"Ale s tebou bych nechtěla peníze, jen ten mobil, sim kartu si můžeš nechat, měla bych na tebe památku a třeba bych se do tebe i zamilovala."

Chvíli to trvalo, ale jakmile jsem opět nabyl duševní rovnováhy, odmítl jsem její nabídku i její požadavek, ale ještě při odjezdu jsem se musel poněkud sarkasticky smát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Druhá verze druhého reportu o dovolené

Opět trošku podrobnější report oproti předchozímu stručnému.

Neděle.Ráno jsem se probudil, nasnídal, ve správnou chvíli vyšel z domu, pomocí MHD dojel na nádraží, zakoupil jízdenku a s dvěma přestupy dojel do městečka, ve kterém přebývají moje ratolesti. Protože při tomto příjezdu a plánovaném odjezdu byla dost velká časová rezerva, došel jsem si až pro děti domů. Tam ještě probíhalo balení věcí, zejména oděvů a obutí. Pak, jak už víte, nás milá švagřice odvezla na nádraží. Naštěstí pršet přestalo. Dcera budila pozornost svojí zraněnou rukou, i když už ji nemá v sádře, ale jen v dlaze. U mě doma byly děti nadšené, objevovaly detaily mého nového bydlení.

Pondělí. Protože základním pravidlem všech pobytů dětí u mne je, že děti se ani na chvilku nesmí nudit, ráno jsme vstali a vyrazili na první ze čtyř pamětihodných výletů. Stejně jako, když byl u mě samotný syn, byl první výlet ve znamení turistického výšlapu. Pomocí MHD na nádraží, vlakem do příslušné stanice a po modré značce do kopce až na vrchol. Celou cestu drobně mrholilo, a proto jsme na vrcholu kopce vzali zavděk restaurací a pořádně se posilnili pro cestu dolů. Cestou dolů už vládlo krásné počasí, ale stejně jsme v závěru museli poněkud zrychlit, jinak by nám ujel vlak. Cestou zpět byly děti nadšené, zejména dcera, která si z prvního výletu odnášela ve svém deníku turistické razítko z vrcholu kopce.

Úterý. I přes dceřiny protesty jsme vyrazili, ano, správně, do ZOO. V cíli jsme byli o něco dříve, než při synově pobytu a před pokladnou stála fronta jako v KLDR u řezníka. Naštěstí se brzy otevřela druhá pokladna a tak to šlo rychle. Dcera získala další turistické razítko, a pak mini vlakem na konec ZOO k žirafám. Exkurze probíhala v pohodě, zbyl čas i na dovádění dětí v dětském koutku.

Středa. Den k ničemu. Ošklivé počasí, studený vítr, déšť. Zůstali jsme doma a věnovali se čtení, sledování filmů, povídání o všem možném i nemožném, a hlavně jídlu. Když se počasí umoudřilo, vytáhl jsem obě děti na hřiště. Ta jsou poblíž mého obydlí dvě. První je vyloženě adrenalinové, nic pro padavky. Kdo neovládá aspoň základy šplhání po laně a prvních sedm lekcí akrobacie pro středně pokročilé, ten si neškrtne. Když děti prokázaly svoji hbitost a mrštnost, přesunuli jsme se na druhé, klidnější hřiště. Tam se do party přidal třetí mrňous, věkově o rok starší než můj syn, a celá trojice si užívala neomezené řádění.

Čtvrtek. V lecčems premiérový den. Poprvé jsem vyrazil ze svého města dosud neprobádaným směrem a poprvé jsem navštívil park s dinosaury. Obojí bylo skvělé. Celý den byl navíc zalitý sluncem a pohodou. Zpočátku jsem měl sice obavy, aby dinopark nebyl nudný, ale ty se rozplynuly hned u vstupu. Užili jsme si jak 3D kino, tak jízdu dino expresem, pohyblivé i nepohyblivé modely a jídlo z dino grilu. Cesta zpátky vedla mírnou oklikou, ale to nikomu nevadilo. Dcera získala třetí turistické razítko.

Pátek. Čtvrtý a poslední výlet. A opět k nedalekému hradu. Cestou tam se dceři v autobusu začalo dělat špatně, až ve mně vzbuzovala obavy. Ale její žaludek se umoudřil, a tak jsme mohli opět do kopce hradní oborou. V pokladně hradu získala dcera hned tři razítka, pak jsme si prošli celý hradní areál, a abychom netrpěli hlady, vydali jsme se zpět dolů do vsi pod hradem. Ještě v prodejně suvenýrů si dcera řekla o turistické razítko, a protože místní prodavačka byla v dobrém rozmaru, dostala dcera těch razítek hned dvanáct, čímž trumfla sama sebe. Oběd se odehrál v osvědčené restauraci, pak cesta zpět. Odpoledne už bylo zase v pohodě a klidu.

Sobota. Odpočinkový den. Tedy jak pro koho. Pro děti možná, pro zodpovědného otce ani náhodou. Odpoledne na hřišti, jinak doma. Sledování filmů a pohádek. Jídlo. Odpočinek.

Neděle. Podle původního plánu jsem měl vzít děti a dovézt je do domu mé tety. Ale plán dostal trhlinu, protože moje máma se o den zpozdila. Náhradní řešení se ukázalo v tom, že děti jednu noc přespí u mého bratra a jeho přítelkyně a v pondělí budou převezeny, neboť bratrovi začínala dovolená. Během dne tak hlavně úklid a sbalení dětských věcí, jídlo, televizní pohádky, odpočinek, rozloučení a večer odjezd dětí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 32/52

Třicátý druhý týden patřil k těm lepším v letošním roce. Nejen proto, že jsem mohl být celou dobu s dětmi, ale taky proto, že jsem se na celý týden dostal mimo dosah svých obvyklých starostí a nepříjemností, které mi obvykle kazí krásné letní dny.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

První verze druhého reportu o dovolené

Stejně jako v případě první dovolené jste si nejprve přečetli první verzi a až poté druhou, tak se podobně dozvíte i o druhé dovolené. Ta byla strávena podobným způsobem jako první, s tím rozdílem, že u mě pobývaly obě děti.

Začalo to tak, že v poslední nedělní den 31. týdne jsem vstal, vyrobil si bleskovou snídani, a po několika hodinách odkráčel na nádraží a se dvěma přestupy dojel až do městečka, kde jsem si došel pro děti. Než jsme vyrazili zpátky na nádraží, začalo pršet a spustil se opravdový liják. Naštěstí ochotná švagrová přistavila vůz a odvezla nás na nádraží. Zakoupení jízdenky pro dítě a pak první vlak, druhý rychlík, kterému ujel přípojný expres, čekání na další expres, nasednutí do dalšího expresu, usazení ve voze pro cestující s dětmi, ve společnosti babičky a mámy se dvěma malými dětmi, z nichž jedno bylo stále kojenec. I tak dokázal expres nabrat téměř deset minut zpoždění, v přestupné stanici oscilovalo zpoždění přípoje mezi deseti a dvaceti minutami, aby se usadilo na optimistických patnácti. Při dvaceti bychom nestihli linku MHD.

Skutečné zpoždění bylo téměř devatenáct minut a během jízdy kleslo na příjemných sedmnáct. V cílové stanici pak rychlý výstup, běh do podchodu, proběhnutí z nejvzdálenějšího nástupiště až do nádražní budovy, proběhnutí nádražní budovou a doběhnutí k zastávce MHD necelou minutu před časem jízdy naší linky. Pak cesta až na předposlední zastávku, vystoupení a cesta podvečerním sídlištěm až do mého bytu.

Jen dva dny z následujícího týdne, a to středu a sobotu, nám zkazilo počasí. Jinak jsme si užili každý další den minimálně jeden výlet či podobnou akci a dcera nasbírala větší než malé množství turistických razítek.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Vítězství vlídnosti

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk vstřícný, přející, ochotný, milý a optimistický, a že skoro všechno, co o sobě tvrdím, je pravda. I kráčím si to takhle jednou z nákupního centra ulicí, která nikam nevede. Je to jedna z takových těch pastí na neznalé řidiče. Takový řidič se rozjede, a když už si říká, že konečně nabral tu správnou rychlost, je silnice přerušena velkými kovovými překážkami a dál nepokračuje. Nuže jdu touto ulicí, většinu nákupu v batohu, drobnější věci v tašce, když tu náhle vedle mne zastaví projíždějící automobil a řidič se mě ptá na mou ulici. Tedy na tu, ve které bydlím.

Protože jsem vstřícný, přející, ochotný, milý, vlídný a optimistický, a protože skoro všechno, co o sobě tvrdím, je pravda, vysvětlím milému řidiči, že směr sice má dobrý, ale do mojí ulice nedojede. Řidič posmutní, ale požádá mě, abych k němu přisedl do auta a navigoval ho. Moje dobré srdce mi nedovolí odmítnout, i nasednu, požádám řidiče, aby provedl ukázkové otočení, a pak už jen koriguji jeho směr podle jiných aut. Takže mu vysvětlím, že má jet tou ulicí, ze které vyjela bílá fabia, na další křižovatce následovat červenou oktávku, a tak podobně, až se ulicemi jednoho z nejkrásnějších měst v ČR dostaneme téměř k mému domu. Řidič je nadšen, že našel svůj cíl, já jsem nadšen, že řidič je nadšen a že jsem skoro hned doma, a nakonec mi řidič nabízí, že kdykoli budu potřebovat jet do Pardubic, mohu využít jeho služeb.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Rocková hvězda

"Pane, vy jste rocková hvězda?" zeptal se mě chlapec o něco starší než můj syn.

V první chvíli se mnou zacloumala hrdost, protože jsem se domníval, že moje před šestnácti lety v hospodě u Váchy pohřbená hudební kariéra měla své fanoušky i v tomto kraji a jeden z fanoušků po vstupu do manželství se stal tátou právě tohoto hocha a už od postýlky mu vyprávěl o legendárních koncertech nejslavnější hudební skupiny všech dob a o jejím legendárním frontmanovi, který během pěti koncertů, kterých se v této roli zúčastnil, přiváděl fanynky k extázi a fanoušky k šílenství, a že si onen nadprůměrně chytrý hoch spojil legendu s reálnou osobou, kterou právě potkal a ověřuje si, zda mu rodiče nelhali.

"No," připustil jsem, "kdysi dávno snad…“ aby to nevypadalo, že se vychloubám.

"No že mi někoho připomínáte," pronesl onen chlapec a já si říkal, že za ta léta jsem se přece jen poněkud změnil, ale základní podoba mi zůstala, takže přece jen…

"A koho?" zeptal jsem se zvědavě.

"No," zamyslel se, chvíli přemýšlel, a pak pronesl rozhodně, "já už prostě nevím…“

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 31/52

Třicátý první týden se točil okolo stěhování a s tím spojených situací, výdajů, nečekaných souvislostí, změn a celé řady dalších okolností. A ani o víkendu jsem si doopravdy neodpočinul, jedu pořád na plný výkon.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dělám to dobře

"To mi řekni, jak to děláš," oslovil mě kdysi dávno kolega a kamarád v jedné osobě, který tehdy pobíhal po internetových chatech pod romantickou přezdívkou Ebola. "že jsi pořád obklopen ženami?"

Abych to trochu objasnil. Ebola byl nejprve kolega a posléze se stal kamarádem. Se mnou ho spojoval podobný vkus, co se týká žen i hudby, naopak odlišovalo ho jeho první poznávací znamení, a to, že velikostí plochy své kůže pokryté tetováním dával na frak Tomáši Řepkovi i Davidu Beckhamovi a Mirkovi Kokešovi dohromady.

Jeho otázka mě zastihla uprostřed konzumace kaloricky velmi hodnotné stravy, i polkl jsem, pořádně se napil, počkal, až vítr odežene chmury z čela, a pak rozvážně odpověděl: "Prostě to dělám dobře."

"To je fakt," konstatoval tehdy Ebola a já na tuto historku na hodně dlouho zapomněl. Až nedávno jsem se u svého oblíbeného blogera Boháčka dočetl o jeho egu a vlivu ega na jeho uvažování. A tehdy mi došlo, že musím pozitivní vztahy žen ke mně vnímat hlouběji a zapojit své zdravé ego.

A po několika dnech a nocích intenzivního přemýšlení jsem měl jasno. To, že mě matikářka během základní školní docházky pronásledovala s urputností buldoka, nebylo vůbec dáno jejím zájmem o můj prospěch a vylepšení mých vědomostí. Zkrátka, to, že když z těch osmatřiceti (a v šesté a sedmé třídě dokonce devětatřiceti) žáků a žákyň natěsno umístěných v jedné místnosti vyvolala tři a já jsem byl tím, kdo šel jako poslední na řadu a u tabule strávil nejvíce času vyprávěním podivných vět a čmáráním křídou podivných čísel a tajných značek různých, bylo proto, že zkrátka toužila po mé přítomnosti. Už v dětství ve mně vycítila charizmatického jedince s velmi výkonným potenciálem, a kdyby měla dceru odpovídajícího věku, byla by jistě už tenkrát ruka v rukávě.

Obdobně mě pronásledovala během univerzitních let jistá paní, přednášející a cvičící zrůdný předmět zvaný didaktika. Bylo mi tenkrát divné, že i když jsem u zkoušky na konci semestru plácal dvacet minut absolutní nesmysly a popisoval své zkušenosti z úplně jiné oblasti, nechala mě vypovídat se, pak mi s povzdechem napsala známku, která mě katapultovala mezi nejlepší v ročníku. Až později jsem se dověděl, že ve mně tenkrát viděla výhodnou partii pro svou sedmnáctiletou dceru, a že na mě zanevřela a jednu jinou zkoušku mě nechala opakovat natřikrát jen proto, že mezi mnou a její dcerou k žádnému výboji vášní nedošlo.

Podobně vím, že když mi průvodčí dámského pohlaví označuje jízdenku, tak jí to u mě trvá o moc déle než u ostatních cestujících ne proto, že jí čtečka in karet pomalu nabíhá, ale proto, že touží mít mou kartu v ruce tak dlouho proto, že ví, že jsem se téže karty dotýkal, a je pro ni vzrušující dotýkat se téže věci, které se dotýkala má ruka. Cítí ve mně drsného alfa samce, kterému by nejraději padla do náruče, kdyby jí to předpisy pro chování vůči cestujícím nezakazovaly.

A stejně tak vím, že když okolo mého stolu prošla kolegyně z jiné části firmy, tak měla schválně triko na zádech neurovnané, a schválně si je neurovnala ani pro cestu zpět, jen proto, abych mohl vizuálně zhodnotit její z pod kalhot vyčuhující spodní prádlo. A tušila, že vizuální kontrolu provedu, protože vždy při průchodu kolem mého stolu výrazně zpomalila. Ano, toužila cítit můj pohled na svých sedacích partiích, protože ví, že získat můj obdiv je víc než vyhrát hlavní cenu v libovolné loterii a protože cítí, že jsem ten jediný, kdo by měl její spodní prádlo hodnotit.

A proto se mám na pozoru, když mi jistá slečna, mimochodem výborná hráčka minigolfu, jen tak mezi řečí prozradí, že podle její kámošky jsem hrozný sympaťák. Mimochodem, tato kámoška má rovněž přednosti, které intelektuál a gentleman ocení velmi rád, ale přece jen není zas až tak moc to, čemu se říká můj typ; na druhou stranu její slova na mou adresu potvrzují mé přesvědčení, že u žen libovolného věku a vzrůstu to mám a vždy budu mít dobré.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Zabydlení

Zabydlení se v mém novém království nebylo tak jednoduché, jak jsem si na začátku představoval. V domnění, že byt je a bude vybaven vším, co moderní mladý muž a gentleman potřebuje, jsem byl konfrontován se šokující realitou. V bytě například chyběla lednička. A to dost citelně.

Naštěstí je můj drahý bratr chytrý (a na rozdíl ode mne se tak nikdy nestane černou ovcí rodiny) a když zaslechl mou úvahu nad absencí ledničky, druhý den poslal rozsáhlou SMS o tom, že o jedné ví a může dodat.

I dorazili oba (bratr a jeho přítelkyně) následujícího večera a spolu s ledničkou přivezli i asi pět set jiných věcí, které patří do domácnosti, a o kterých jsem se domníval, že jsou standardním vybavením každého bytu. Tak jsem přišel například k pracímu prášku a přípravku na mytí nádobí. Je pravda, že jsem zatím neměl potřebu se po nich pídit, a proto mi praktičnost bratrovy přítelkyně přišla více než vhod.

Tak se můj dosud útulný byt začíná zaplňovat věci. Poprvé jsem si uvařil snídani (ano, i v tomto ohledu jsem velmi konzervativní a snídaně pro mě prostě musí být co nejlepší a nejvydatnější), vyčistil balkón i okenní parapety, provedl základní očistu všeho ("a to mi řekni, čím jsi ten prach utíral?" zajímal se bratr; poté, co jsem mu odpověděl, byl šokován, ale uznal, že můj způsob utírání prachu je pozitivní), uvedl celý byt do maximálního pořádku a díky nezištné pomoci mohou děti zase přijet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Specifika

Jak už jste si přečetli, změnil jsem místo pobytu v rámci jednoho města. Opustil jsem elitní čtvrť a přesunul se o něco blíže centru.

V porovnání s předchozím bydlištěm jde o značný pokrok kupředu. V předchozím bydlišti jsem si připadal jako Mercedes Benz S-klasse v garáži pro Trabant, tady je to naštěstí obráceně. Z oken a balkónu mám výborný výhled a i nákupní centrum je blíže.

Některá specifika mého nového bydliště mě ovšem zaujala. Zde jsou všechna tři.

Není k divu, že bydlím v bytovém domě. Ovšem prvním překvapením je to, že hlavní vchodové dveře do domu se neotevírají pomocí klíče, ale pomocí čipu, který se přiloží ke čtečce na zdi. A nejen při cestě dovnitř, ale i při cestě ven, což je pro mé návštěvníky pěkná záhada.

Druhým překvapením jsou uzamykatelné chodby. V každém poschodí jsou nejprve jedny dveře na zámek a až po jejich odemknutí se dostanu do chodby k bytům. Na to si teprve zvykám.

A poslední je to, že přízemí je ve výtahu označené jako číslo 1.

Další novinky budou (snad) následovat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

První změna

Jak už jsem naznačil, přiblížilo se podivné období změn. A už mám za sebou tu první.

Když jsem se totiž nastěhoval ke spolubydlícímu, zněla nepsaná gentlemanská dohoda, že můj pobyt v jeho bytě bude trvat maximálně půl roku. A protože jsem tuto dobu už minimálně o 4 měsíce překročil, bylo třeba porozhlédnout se jinde.

Jenže ouha. Ono se řekne porozhlédnout se, ale majitelé nemovitostí mají povětšinou příliš velké oči a za jednu místnost, kde WC je na chodbě společně pro tři další byty, sprcha u souseda a elektřina vedle ve stodole, chtějí mnohdy podobné sumy jako za plně vybavený byt na mnohem prestižnější adrese. Po dvou týdnech hledání jsem ale našel. Projel jsem inzerci a u jednoho velmi sympatického bytu jsem zavolal na telefonní číslo. Byt byl už zadán, ale dostal jsem okamžitou nabídku na jiný, stejně velký, a rovněž nepříliš vzdálený od mého dosavadního bydlení. A pak už to šlo ráz na ráz. Pondělí večer prohlídka, vyslovení souhlasu, úterý odpoledne sepsání smlouvy, složení peněz, převzetí klíčů a stěhování prvních drobností. Na velké věci musel přijet bratr se svou přítelkyní a autem, nakonec se celý můj majetek převážel natřikrát, takže krátce po desáté večer jsem mohl zajásat, že jsem přestěhován.

Bude to ještě nějakou chvíli trvat, než vytahám všechno z pytlů a krabic a než si nový byt zabydlím. Ale to už jsou v podstatě jen relativně příjemné starosti.

Moje máma, která se mimochodem málokdy na mou adresu vysloví pochvalně, tvrdí, že změny nepřicházejí osamoceně, ale po trojicích. Tím pádem očekávám další dvě změny a jen doufám, že obě budou stejně pozitivní jako tato.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dost

Někdy mě zaráží, jak si čeští překladatelé volně poradí s původním názvem filmu a v české verzi jej prezentují pod názvem úplně jiným. U tohoto filmu se to naštěstí nestalo a český název je přesným překladem názvu originálního.

Když jsem si četl recenze některých diváků, překvapilo mě, co je v nich zloby. V podstatě důvody, proč dost lidí tento film odsoudilo, jsou tři: a) je to americký film; b) hraje v něm Jennifer Lopez; c) končí happy endem (pro hlavní hrdinku) a opakuje téma ženy, která se postavila proti domácímu násilí. Naštěstí jsem si film prohlédl dříve, než jsem si přečetl a priori zapšklé recenze, tak jsem nebyl zklamán a film se mi líbil.

Film je příběhem servírky Slim. Ta pracuje v jedné z typických amerických kaváren a sní o manželovi a rodině. Jednoho dne se do ní začne navážet poněkud podivínský host a dělá jí nemravné návrhy. Jiný host zasáhne a nemravu zpacifikuje. Není divu, že se do svého zachránce Slim zamiluje a brzy se koná svatba. Střih v čase a Slim odjíždí do porodnice, kde přivede na svět dcerku. Střih v čase a dcerka je už pětiletá holčička a Slim se domnívá, že žije ve spokojeném manželství.

Její svět se začne bortit ve chvíli, kdy zjistí, že její manžel má milenku. Když po něm žádá vysvětlení, manžel ji fyzicky napadne. Slim se pokouší bránit, ale nezvládá to. Krom toho ji manžel vydírá přes dceru. Po několika hádkách a bitkách se já podaří - s pomocí přátel - utéct, ale manžel jí zablokuje jak kreditní kartu, tak účty. S pomocí jiných přátel se dostane k jednomu dávnému ctiteli ještě ze školních let, ovšem manžel je jí na stopě, protože, jak se vzápětí divák dozví, původní nemrava, který se do Slim v kavárně navážel, je jeho kamarád policista. V bytě dočasného ochránce zasáhnou falešní agenti FBI, ale když Slim s dcerou nenajdou, odejdou.

Slim se povede změnit si identitu a vyhledat svého otce. Ten ji zprvu odmítne, ale později, když i jej navštíví falešní agenti FBI, se rozhodne do případu vložit a dceři finančně vypomůže. Následují chvíle, kdy Slim volá matce svého manžela, pokaždé z telefonního automatu u dálnice, a vždy tak, aby byla co nejhůře vypozorovatelná. Ale ani tak si nemůže být dost jistá.

Když už opravdu neví kudy kam, zejména poté, co ji manželův policejní kamarád málem zabije při automobilové honičce, obrátí se nejprve na právníka a potom si zajistí trénink sebeobrany. Ještě si vypomůže s dvojnicí, která sledujícího manžela odláká na falešnou stopu. Následuje scéna v manželově domě, kde se Slim podaří nainstalovat zařízení pro rušení mobilů, schovat všechny manželovy zbraně a v závěrečném souboji uplatnit zkušenosti nabyté výcvikem sebeobrany.

No a jak to dopadne, to, pokud jste film viděli, víte, pokud jste neviděli, odhadnete.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 30/52

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk konzervativní, který moc nevyhledává změny a ke každé změně přistupuje s opatrností a s dlouhodobou předchozí přípravou.

Třicátý letošní týden byl jedním z těch, o kterých se říká, že kdyby nepřišly, bylo by to lepší. Nechci se rozepisovat předčasně, ale patrně se nevyhnu některým změnám ve svém životě. Ale raději je zveřejním až poté, co proběhnou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 červenec

Tradiční ohlédnutí za minulým měsícem (u všech kategorií platí, že v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci). Projevila se slabší návštěvnost a výsledky jsou oproti jiným měsícům mírným zklamáním.

Nejčtenější články:

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (2.) 28 čtenářů
2. Kontinentální snídaně (7.) 9 čtenářů
3. - 4. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (3.) 8 čtenářů
3. - 4. FBK (8.) 8 čtenářů
5. Krásný výlet (-) 6 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz (1.) 129 případů
2. search.seznam.cz (2.) 100 případů
3. www.google.com (4.) 21 případ
4. - 5. hsmallthings.blogspot.com (3.) 12 případů
4. - 5. www.google.sk (4.) 12 případů

Klíčová slova:

1. machna (1.) 5 případů
2. - 3. kurta hieldermeyera (-) 4 případy
2. - 3. sakrblé (10.) 4 případy
4. - 5. belly piercing (-) 3 případy
4. - 5. čmuďajs (-) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1142 návštěvníci
2. Velká Británie (2.) 114 návštěvníků
3. Spojené státy (3.) 70 návštěvníků
4. Slovensko (5.) 44 návštěvníci
5. Francie (7.) 26 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 42%
2. Internet Explorer (2.) 29%
3. Chrome (3.) 23%
4. Opera (4.) 2%
5. Safari (5.) pod 1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 93%
2. Linux (2.) 4%
3. Macintosh (3.) pod 1%*
4. Android (-) pod 1%*
5. Nokia (4.) pod 1%*


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) O pořadí rozhodl konkrétní počet výskytů použití daného OS