Pravidelná preventivní prohlídka

Ráno jsem otevřel oči a hned jsem je zase zavřel. Viděl jsem na displeji rádia, kolik je hodin, ale mé tělo odmítalo s touto informací jakkoli nakládat. Podruhé jsem otevřel oči asi o dvacet minut později. Bohužel jsem v posteli nebyl sám, vedle mě ležela bílá stránka papíru s černým textem oznamujícím, že se musím co nejdříve okamžitě a střelhbitě dostavit k pravidelné preventivní lékařské prohlídce, jinak mi hrozí trest jen o něco mírnější než hodina intelektuální debaty s Janem Rumlem.

Vzal jsem do ruky mobil a vytočil číslo z papíru. Po chvíli se mi ozvala sestra. Zdravotní. Nebudu ji jmenovat už proto, že její jméno je sice krásně české, zato její příjmení je ještě hůře vyslovitelné než moje. "No jo, ale když já nemám volné místo, kam vás zařadit." "To je jedno, to musí být do čtvrtka," uklidňoval jsem ji. "No jo," souhlasila, "ale my tu máme plno na dva týdny dopředu. Ledaže byste přišel teď," usoudila. "Tak jo," oznámil jsem, "do hodiny jsem tam." "Stačí, když dorazíte před tři čtvrtě na deset," povzbudila mě.

Následoval přesun z postele a tradiční ranní úkony a pak hurá za dobrodružstvím. Našel jsem správnou budovu i čekárnu ordinace. Ani ne po hodině jsem už seděl v pracovně sestry, která telefonovala se třemi lidmi zároveň, do toho uklidňovala jednoho důchodce a opisovala si z časopisu Vlasta návod na pletení.

Pak jsem se dostal do ordinace. Panu doktorovi jsem asi dvacetkrát odpověděl, že ne, následovalo tradiční dýchat - nedýchat, měření tlaku, pár dobře míněných rad a zase jsem na pár let oficiálně schopný všeho.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Sláva, hurá

Tribuny ztichly a nad stadionem zaburácelo mohutné "Hurá!"

Vím, že kromě mých vrstevníků a občanů starších, než jsem já, čtou můj blog i lidé mladší a velmi mladí, kteří si tento citát z roku 1985 nevybavují. Pro ty je následující uvedení do děje. V tom roce se totiž konala obludná akce zvaná Spartakiáda. Naštěstí v době, kdy se vybírali nešťastníci, kteří ony podivné pohyby za hudebního doprovodu pokládali za svého druhu čest, jsem byl nějak mimo, takže mě ona potupa, že se budu někde na stadionu nekoordinovanými pohyby snažit provádět totéž, co jiní mí vrstevníci, minula výrazným obloukem. A této akce se účastnili i příslušníci naší chrabré lidově demokratické armády, kteří cvičili v bílých trenkách. Dobový vtip vypráví, že první den bylo jedno, kdo si jak své trenky oblékne, ale od druhého dne platilo pravidlo hnědým dozadu. Na dobových vtipech je nejlepší to, že asi nejlépe reflektují tehdejší krutou realitu. No a vždycky, když se skupina čackých vojáků hotovila ke svému nástupu, vyslovil komentátor výše uvedený citát.

Můj jásot ale způsobila mnohem prozaičtější věc. I když se vedou zuřivé debaty o tom, zda jsem, či nejsem technický typ, k různým technickým vymoženostem mám kladný vztah, a kdybych si pořídil opravdu všechno, co se mi líbí nebo by se mi hodilo, tak vytvořím ve svém rozpočtu schodek srovnatelný s tím Kalouskovým.

O to horší pak je, když mě nějaká ta technická hračka zradí. Jako například notebook. Zčistajasna se začínal přehřívat, a to tak, že hodně. Aplikace měřící teplotu procesoru ukazovala teploty mezi 98 a 100 stupni Celsia. Poněkud mě to znepokojovalo, zejména proto, že doba od zapnutí notebooku k jeho rozžhavení se neustále zkracovala. Druhým problémem se stával restart. Při zvolení Start - Vypnout - Restartovat došlo k první fázi, tedy k vypnutí, ale nové spuštění už neproběhlo. Objevilo se úvodní logo systému a potom se notebook vypnul. Další spuštění pak bylo možné až po nejméně pěti minutách. V následující fázi se pak notebook vypínal sám od sebe během běhu. A to byl moment, kdy jsem řekl pověstné dost.

Notebook jsem vypnul, počkal na chvíli, až vychladne, a vydal jsem se do servisní firmy. Tam se na mě přijímací slečna mile usmála, vyslechla mé stesky, vyzkoušela, co a jak, sepsala protokol a s úsměvem mi sdělila, že do konce týdne by mohlo být hotovo.

Druhý den mi přišel mail s předběžnou cenou, kterou jsem radostně odsouhlasil. Místo svého krásného notebooku jsem musel ovšem používat jeho miniaturního bratrance, a ono se nezdá, ale rozdíl mezi patnáctipalcovým displejem a jeho desetipalcovou variantou je znát. A s mýma rukama, které připomínají spíše medvědí tlapy, je i miniaturní klávesnice problém a svádí k mnohem více překlepům.

Na konci týdne ale byla moje zakázka pořád ve stejném stavu, a tak jsem v pondělí do servisní firmy zavolal, kde mi milá slečna oznámila, že náhradní díly už přišly a že bude dokončení urgovat.

A hned potom v úterý mail o tom, že je hotovo a můžu si přijít. Přišel jsem, dostal jsem, zaplatil jsem, odnesl jsem, doma zapnul a nadšeně sáhnul na novou klávesnici. A tehdy nastala ta chvíle, kdy jsem si mohl zakřičet ono v úvodu zmíněné "Hurá!" protože chod je pořád tichý a ani po dvou hodinách běhu se nezačal zahřívat.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Týden 12/52

Dvanáctý týden přinesl vcelku normální průběh, jak by se mohlo zdát nezaujatému divákovi. Ve skutečnosti byl nabitý životem. Podařilo se uchránit to nejcennější, co člověk má. Vyvedl se i výlet ve dvou, během kterého jsem se dověděl jednu radostnou zprávu. Takže, Petro a Pavle, hodně štěstí s tím mrňousem a nedělejte mu ze života peklo tím, že ho pošlete, až si bude vybírat práci, ano, právě do toho místa, kde jsme se seznámili.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Přehrada

"Tak jo, nějak okolo deváté vyrazím, takže před půl desátou tě vyzvednu," zněla dohoda, které jsem se rád podřídil, neboť jsem tímto získal kulturně společenský program na sobotu. Ráno pak zpráva: "Promiň, udělalo se mi špatně, jsem schoulená v křesle, dorazím o pár minut později." Moje odpověď byla logická: "Nic se neděje, máme na to celý den," a spokojeně jsem vyrazil ven.

Na místě em jsem byl chvíli před tím, než byl původní termín setkání. Vzal jsem do úvahy případné zpoždění a nenechal se vyvést z míry. Chvíli před desátou telefon: "Tak já vyrážím, do dvaceti minut jsem u tebe." Dorazila a výlet mohl začít.

Překvapivě jsem se potkal s ještě upovídanější osobou, než jsem sám. Takže během jízdy probrala své veselé historky a já se dostal ke slovu jen na pár minut, ale vůbec mi to nevadilo.

K cíli jsme dorazili po necelé hodině jízdy. Byl to den, kdy byly všechny přehrady, zejména ty říční, otevřené široké veřejnosti, kupodivu prohlídky byly vrcholně individuální a nikde se nevyskytoval žádný průvodce ani jiný informovaný jedinec.

Venku ještě obrovské kádě s malými rybičkami, kam se nesměly strkat ruce, ale skoro každý si tam minimálně jednu ruku strčil. Pak procházka po okolí a po další hodině pozvolný odjezd. Během jízdy zase dlouhý hovor na pracovní témata. Bylo jasné, že strávit spolu dvacet let v jedné místnosti, tak si poslední večer při loučení navzájem řekneme: "A stav se zítra, já ti to dopovím."

Loučení bylo dlouhé, protože jsme toho museli oba říct hodně a ještě více zůstalo nevyřčeno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nevídaní akademikové

Zase ten Pratchett, povzdechne si nejeden čtenář a nejedna čtenářka. Ano, odpovídám já. Jeho knížky jsem začal číst před nějakými čtrnácti lety a moc mě nešlechtí, že jsem je nečetl a nečtu v tom pořadí, v jakém vyšly, ale v tom pořadí, jak se mi dostaly a dostávají do ruky.

Nevídaní akademikové, jak už název sám od sebe napovídá, mají opět svou základnu na Neviditelné Univerzitě. Ta si žije svým obvyklým životem, když se najednou objeví zpráva, že existuje hra zvaná fotbal. Mágové pochopitelně netuší, o co jde, ale podle tajemné závěti mají povinnost odehrát a vyhrát fotbalový zápas. Mágové netuší, jak ta hra vypadá a o co při ní jde, ale jsou odhodláni udělat vše pro to, aby tento úkol zvládli.

Aby nebyl celý příběh tak jednoduchý a stručný, je doprovázen příběhem Haštala Nejspíše a jeho pobočníka Sráže, kteří v univerzitní budově pečují o svíčky, které udržují v neustále hořícím stavu. Haštal v sobě nosí smutný odkaz svého otce, který se sám fotbalu věnoval, a Sráž je příslušníkem druhu, který je pokládán za vyhynulý, a se svým osudem bojuje tak, že získává znalosti ze všech možných oborů lidských činností.

Jak to nakonec dopadne, zda se zápas odehraje, kdo bude mágům soupeřem, jakého dosáhnou zeměplošští fotbalisté výsledku a co s tím vším má společné trpasličí módní návrhářka, to si už musíte přečíst sami. A závěr je úplně nejlepší.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 11/52

Jedenáctý týden byl podivný. Jako vždy, když si zvyknete na něco milého a příjemného a pak je to najednou pryč. Navíc musíte řešit věci, o kterých byste si nikdy nepřipustili, že je někdy budete muset řešit. Snad jen středa byla normálním dnem bez mimořádných akcí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Počtvrté u mne

Pípání mobilu mě probouzí a děsí. Zmateně zírám na displej rádia a přemýšlím, kdo měl ten nápad, abych se dnes vzbudil v tuto naprosto nekřesťanskou hodinu (mezi námi, zajímalo by mě, zda kromě nekřesťanské existuje i nežidovská, nemuslimská, nehinduistická, nejehovistická a kterémukoli dalšímu vyznání odporující hodina). Vzbudit mě někdo jiný než můj mobil, setkal by se navíc s mým mobilem velmi blízce a dopad mého mobilu by mohl transformovat obličejovou část jeho lebky v bramborový salát. Už proto, že do rodiny mých mobilů přibyl další kousek, patřící mezi ty mobily, o kterých se říká, že jsou nebezpečně chytré, a je proto větší a o něco těžší než standardní mobil.

Pomalu se dostávám z postele a pohled na časomíru mě přesvědčuje o tom, že dnešní vstávání patří k těm horším nápadům v mém životě, hned za vsypání sáčku cukru do lahve koly jednoho nejmenovaného kamaráda nebo vrácení se z loňské zářijové dovolené. Cestou do koupelny míjím zrcadlo, a i když tomu nic nenasvědčuje, věřím, že ten, koho vidím v zrcadle, jsem opravdu já. V té vzácné fázi mezi sněním a bděním na sebe nakládám vrstvy oděvů. Pak se nějakým způsobem vymotám ven. Jízda výtahem mi nepomáhá. Cesta na zastávku je první konfrontací s mrazivým počasím.

Vůz MHD se přiblíží. Nastoupím. Přes časnou hodinu nejsem sám. I tak se pohodlně usadím rozhodnut si jízdu až na konečnou užít. Na konečné se vypotácím ven a nacvičenými kroky si jdu pro jízdenku a pak na nástupiště. Ve vlaku jedu dlouho sám, pak si přisedne sympatická žena číslo 1 a stráví na sedadle přímo naproti mně celou cestu až na konečnou tohoto vlaku. Většinu času jízdy prospím jako medvěd v zimě, ale i tak nemůžu vyhnat z hlavy obsah jejího výstřihu.

Konečně je tu konečná. Vmísím se do davu, který se valí odevšad a všemi směry. Je to ještě pořád příliš brzy a já nevnímám jednotlivé osoby okolo. Pak sedím v metru a počítám stanice, až přijde ta správná. Vybatolím se ven a studený vzduch venku mi dává silnější facku než kdysi dávno hodně naštvaný karatista, kterému se nezdála moje komunikace s jeho přítelkyní. Nějakým záhadným způsobem to vybalancuji a hledám příslušný autobus. Podle jízdního řádu je už dvě minuty pryč a další jede za osmnáct minut. Ve skutečnosti právě přijíždí.

Sedím uvnitř a pozoruji okolí. Nezměnilo se. Pár přebarvených fasád, jinak vše na stejném místě. Moje zastávka. Vydávám se ven, a pokud jsem se jen domníval, že dnešek nebyl dobrý nápad, nyní získávám jistotu. K chladu se připojuje déšť. Není to nic příjemného.

Po několika krocích nacházím cílovou adresu. Zvoním u branky. Komunikátor mi odpovídá, že branka je otevřena. Procházím, jdu do budovy, ohlašuji se. Sympatická recepční (posledních několik let jiné než sympatické recepční neznám) mi připravuje kafe a pak se přiřítí ta, se kterou si povídám o všem možném.

V domnění, že moje mise je u konce, se zvedám a s úsměvem se loučím. Jenže je tu zádrhel. Můj program se prodlužuje do odpoledne, takže naděje na pozdní oběd v oblíbené restauraci klesá do rovin čiré teorie. Autobus, pak metro, v přestupní stanici asi myslím na pivo nebo něco podobně příjemného, takže místo přestupu na jinou trasu se vrátím na původní trasu, druhý pokus je úspěšný. Metro mě vyplivne a já se vydávám na procházku ulicemi. Času mám na rozdávání, ale nejsem jeho pánem. V rychlém občerstvení si dávám oběd, kterým vyvracím všechny teorie o zdravé stravě. A pak konečně hodina há, minuta em, vteřina ef a kancelář ká. Debata nad profesionálními otázkami a rozloučení. Rychlá chůze k metru a cesta na hlavní nádraží. Úprk na nástupiště. Můj spoj stojí na správné koleji. Dvě minuty do odjezdu moje tělo ztěžka dopadá na sedadlo vedle relativně sympatické slečny studijního typu. Není to dáno tím, že jsem chronicky na ženské, ale tím, že se jedná o jediné volné místo v celém vagónu. Chytám dech. Vlak se nerozjíždí. Rozjede se až po dvaceti pěti minutách zpoždění. Nemám co číst, a tak si vyslechnu lingvistickou debatu paní středního věku, která je chytrá jak rádio Jerevan. Do cíle zkrátí vlak zpoždění na patnáct minut. Spoj MHD mě vyplivne kousek od mého domova. Dopadám na postel. Nacvičený hmat na ovladači a můj oblíbený seriál. Pak dlouhý rozhovor do zahraničí.

A další den je pátek. Zpočátku zcela standardní. Telefonát, že si mám převzít děti přímo v Miniměstě. Přeplánování cesty. Dřívější odjezd na nádraží. Zmatky se zpožděním způsobeným výlukou. Nacházím si výborné volné místo. Cesta ubíhá výborně, mám co číst a než se naději, mám tu jeden přestup. A po něm druhý. Potkávám dnes už bývalou švagrovou, co má ale stále pozitivní přístup ke mně. Tahá ze mě drby. Odpovídám a ptám se, kde přišla k tak intimním informacím. Neprozrazuje svůj zdroj a ptá se mě, jak se mi vede. Ve stručnosti odpovídám a pak se ptám, jak se jejímu synkovi líbí škola. Kupodivu ano a dokonce se mu ani většinou nechce ze školy domů. Pak se dohodneme, že se někdy určitě musím stavit na kafe a její výborné buchty. O chvíli později si přebírám svou drobotinu a jedeme. Vystoupíme o zastávku dříve a přijedeme z jiné strany než obvykle. Je to ale lepší varianta, jsme v mém království dříve.

V sobotu se nechce ven, nakonec vyrážíme až po poledni. Nejdříve si dáváme vydatný oběd. Pak průchod velkým obchodím centrem a kino. Film Rango. Pokud máte rádi neohrožené hrdiny proti své vůli, souboj dobra a zla v animovaném provedení, děj plný nadějí a zvratů a neohrožené hrdiny bez bázně a hany, je to pro vás. Pokud ne, není. Nějaký dopad to ale má, protože syn po návratu vytuhne a spí až do večera. S dcerou se otočíme do hypermarketu.

V neděli dopoledne telefon a zase přeplánováváme. Vyrážet musíme o dvě hodiny dříve, protože místo předání dětí se mění. Cesta ubíhá, děti se škorpí navzájem, ale v rozumné míře, nakonec předávání, poslední objímání a já se vydávám na cestu zpět. V kupé hlavního vlaku chytám volné místo, a když se uvolní další dvě, přizvu slečny z chodbičky, volání dceři, dojezd domů, společná večeře se spolubydlícím. Nedělní pozdní noc.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Konec punku nejen v Helsinkách

Po této knize jsem se pídil hned poté, co jsem se dověděl, že byla vytištěna. Jako obvykle náhoda, okolnosti a další nepřátelé moderního mladého muže chtěli, abych se k ní dostal až teď, v březnu. A přečetl jsem ji na dva zátahy. Přečetl bych ji na jeden, ale při prvním čtení jsem byl pekelně unavený po velmi akčním týdnu s návštěvou z Latinské Ameriky.

Ano, Jára Rudiš skutečně nevypadá jako typický punker. Já ostatně taky ne. U nás, stejně jako u mnoha jiných, platí doslovně výrok klasika o tom, že punk je jinde. A oba máme tuto hudbu rádi, na čemž jsme se shodli při našem prvním historickém setkání na podzim roku 1992. Jakožto angličtinář jsem mu mohl překládat texty anglicky zpívajících skupin a on mě zasvěcoval do tajů němčiny. A snad i to ho vede k tomu, že do svých textů vkládá německé reálie a poslední knížku z více než poloviny umístil do Německa kompletně. I když, kdo si to přečte, tak uzná jeden nepřehlédnutelný argument, že děj by se mohl odehrávat téměř v kterékoli zemi.

Helsinky, o kterých se pojednává, nejsou v tomto případě hlavní město Finska, ale bar ve východoněmeckém městě. Už to samo o sobě je dobrý základ. Majitel a provozovatel Ole se plácá životem, vzpomíná na dceru z nevyvedeného manželství a do jeho baru chodí skupina povedených existencí, kterým se jejich život taky zrovna dvakrát nevyvedl. Paralelně běží příběh dívky z českých Sudet, která prožívá rebelii krátce před pádem komunistické vlády. Tento text je naopak psán zásadně bez interpunkce a krajně nespisovně, ale tímto způsobem je hlavně děj dokonale urychlen.

Co mě u Járových knížek baví, je to, že dokáže děj, mnohdy dlouhý, vcucnout do jedné věty, jindy zase nečekaně zvolní. Někdy mi tím připadá Páralův styl psaní, jen se tolik nepitvá v mezilidských vztazích, spíše jsou jeho cílem myšlenky konkrétního člověka.

Čtení je to rychlé, výborné, závěr je tentokrát mírně useknutý a vůbec ne punkový, nicméně rozuzlení celého příběhu je příjemné.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 10/52

Desátý letošní týden byl zvláštní v tom, že jsem ho trávil zcela jinak, než by odpovídalo dřívějším zvyklostem. Díky zmeškanému vlaku a neochotě jedné úřednice sice nevyšel plán na velkou akci, ale zato vyšel téměř pětidenní výlet. Nicméně pokud jsem v pondělí tvrdil, že jsem během desátého týdne mnohdy v 10 hodin nevěděl, co se bude dít v 11, tak jsem nepřeháněl (naopak jsem ještě krotil fantazii).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Kontinentální snídaně

"Tu písničku asi znáš," řekla.
Seděli jsme v hotelové restauraci (své návštěvy totiž nutím přespávat v hotelech; autor tohoto hodnocení si kromě nominace na idiota roku vysloužil doporučení, aby hotel, kde jsme nocovali, použil; pak by si možná za své hodnocení sám nafackoval), dávali jsme si poslední snídani daného pobytu a v opačném rohu místnosti hrálo rádio. Hrálo ovšem jen polohlasem, takže jsem ho slyšel, ale jednotlivé zvuky nerozeznával. Na chvilku jsem se soustředil, písničku poznal a souhlasně pokýval hlavou.
"Já jsem byla hodně malá holka, když to bylo nové," řekla, "ty jsi to určitě znal lépe."
Vybavila se mi ta vzpomínka na magnetofonovou kazetu bílé barvy, vyrobenou ve východním Německu. Na obalu byl obrázek holky ve spodním prádle, co koukala z okna. Na každé straně kazety šest písniček. Můj hudební vkus byl tenkrát hodně nevyhraněný, a i když s odstupem souzeno šlo o velmi tradiční pop, tehdejší českou produkci, zejména pak tu, pod kterou byl podepsaný vážený pan doktor František Janeček (dodnes nevím a ani nechci vědět, čeho byl nebo je doktorem), král českého popu, převyšoval minimálně o tři a půl kategorie. Z těch celkem dvanácti písniček se do kategorie poslouchatelných dostaly nakonec čtyři a poprvé jsem tak docenil funkci rychlého převíjení. A zrovna písnička, co právě hrála v rádiu, byla z těch dvanácti poslední (a zároveň jedna z těch čtyř poslouchatelných).
"Máš pravdu," řekl jsem klidně, "taky jsem tenkrát děsil svou mámu, protože z mého pokoje slyšela tuto písničku tak desetkrát za den."
"Vážně?" podivila se, "a jakou hudbu vlastně má tvoje máma ráda?"
Řekl jsem jí to.
Málem spadla ze židle.

A to jsem nestihl dopovědět, co všechno způsobilo moje pozdější punkové období…

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Jak to bylo dál

To, že jsem skoro celý minulý týden nenapsal žádný článek, nebylo jen tak pro legraci králíkům, ale proto, že události, které proběhly, mi nedaly čas na psaní. Volná chvíle přišla až nyní. Navíc jsem tento článek slíbil v komentáři pod tímto článkem čtenářce Bohdance (a zároveň bez mučení přiznávám, že napoprvé jsem v jejím jméně místo "n" napsal omylem "l").

Prolog

Nádraží jednoho z deseti největších měst v ČR, čtrnáctý dubnový den loňského roku. Na nástupišti se pohybují stovky lidí, mezi nimi i mladá žena, která se drží za ruku s mužem, který je mírně vykloněn z okna rychlíkového kupé. Zmíněný mladý muž zcela ignoruje nápis "Nenahýňajte sa z okien," umístěný nad horním okrajem okna. Drží se navzájem za ruce a baví se o tom, co prožili, a kdy se zase uvidí. Oba doufají, že to bude co nejdříve.

"Teď," upozorňuje mladá žena, když ruch nástupiště prořízne píšťalka výpravčího, "jestli chceš něco říct, tak teď je ta poslední možná chvíle, abys to řekl."

Muž vypadá, jako by sbíral odvahu. Pak se vykloní ještě o něco víc a zvolá hlasem silným a zvučným: "Vem si mě!" A asi to s tou hlasitostí trochu přehnal, protože veškerý ruch na nástupišti se jakoby zastavil a žena držící stále jeho ruku najednou cítí na sobě pohledy všech cestujících, co čekají na své spoje nebo naopak už ze svých spojů vystoupili. Stále drží jeho ruku, i když se rychlík pomalu rozjíždí. A pak řekne nahlas a pevným hlasem: "Vezmu! Slibuji!"

První kapitola

Protože tradice jsou v každé zemi jiné, musel se muž z prologu přizpůsobit tradici platné v zemi jeho vyvolené. "Jsem trochu nervózní," řekla mu jednou, "už jsi tu dva dny a ještě jsi nemluvil s mou mámou o tom, že se chceme vzít. Takže mám dost velkou obavu, že se sbalíš, odjedeš a necháš mě." A tak mu nezbylo nic jiného, než si dát panáka na kuráž a jít si promluvit s příslušnou mámou.

Celkově to nevyšlo ani nejhůře (nebyl odmítnut a vyhnán), ale ani nejlépe (nebyl vyjádřen jednoznačný souhlas). A tak nezbylo než vyčkat s jinou vhodnou příležitostí k získání finálního souhlasu.

Druhá kapitola

Hledání termínu připomínalo luštění obzvláště náročné křížovky. Jako první se jevil týden mezi Vánoci a koncem roku, ale nenašel se žádný dost ochotný úředník k provedení obřadu. Lednové termíny se nehodily nikomu, a tak se objevil termín v únoru, v sedmém týdnu roku. Pak se ale změnily okolnosti, takže se termín posunul nejdříve o týden, na osmý týden, ale nakonec, kvůli termínu lednových událostí, až na druhý březnový, tedy desátý týden. "Hlavně bych to chtěla stihnout v prvním čtvrtletí," říkala a v jejím hlase byla slyšet naděje.

Intermezzo

"Vážně to řekl takhle?" podivila se bývalá spolužačka ženy z Prologu, kterážto (spolužačka) se po absolvování školy přesunula do jiné země. "Ty jo," ucedila, když to původní žena potvrdila, "to je jak ve filmu. A co, souhlasila jsi s tím?" "Souhlasila," připustila původní žena z Prologu. "Tak to ti můžu jen gratulovat," konstatovala spolužačka, "protože kdybys ho odmítla, tak nahodím všechny páky, abych ho urvala pro sebe, protože někdo, kdo je schopný tě požádat o ruku tímto způsobem, za to stojí."

Třetí kapitola

"Dokumenty, které Vaše nevěsta potřebuje, jsou tyto…“ byl začátek úřední zprávy, načež následoval výpis i takových dokumentů, u kterých jsem si nedokázal představit, že existují a hlavně proč existují. Potvrzení adjunkta o tom, že můžete v lese sbírat spadané větve, je proti všem těm dokumentům snadno získatelný glejt. "Vaše dokumenty jsou v pořádku," zněla úřední zpráva o týden později, "ale dokumenty Vaší přítelkyně bychom potřebovali přeložit do češtiny." A nastalo druhé kolo krasojízdy.

Čtvrtá kapitola

Souběžně se sháněním dokumentů, jejich oficiálního překladu, a dalších věcí, probíhalo ladění podrobností, na které si běžný člověk ani nevzpomene. "Přiletím v pondělí," řekla, "vyzvedneš mě na letišti?" a on souhlasil, protože to pokládal za výborný nápad, a měl už i připravenou variantu cesty na letiště i z letiště. "Mám špatnou zprávu," řekla později, "přijedu až v úterý," a propadl panice, "protože se cestou chci zastavit u kamarádky v Rakousku, nevadí?" "Kdepak," řekl a rána, kterou způsobil ten balvan, co mu spadl ze srdce, musel být slyšet až… no, hodně daleko. "Mám záchvat paniky," řekla o pár dní později. "Proč?" podivil se. "Co když zjistíš, že pro tebe nejsem dost hezká?" strachovala se. "Nebo že už mi přece jen není dvacet a Claudia Schiffer už ze mě nikdy nebude," nahodila. "Podívej," odpověděl, "nemám zájem ani o Claudii Schiffer ani o žádnou jinou nositelku jména Claudia. Mám zájem jen o tebe," dodal s důrazem na poslední slovo, i když vyrvat ji ze spárů paniky trvalo ještě několik mnoho dlouhých desítek minut.

Pátá kapitola

"Musíš prostě napsat mojí mámě mail," řekla, "abys jí vysvětlil, jak to s námi je a jestli to se mnou myslíš vážně." "Tak jo," souhlasil a cítil se jako jednonohý před startem závodu v kopání do zadku. "Ale nejdříve to pošli mně," dodala, "ať vidím, jestli tam zase nepíšeš svoje oblíbené žertíky o tom, jak ti chutná její jídlo a že tvůj oblíbený komixový hrdina je Asterix." Nad první verzí se pousmála. "Je to dobré," řekla, "ale moc stručné, zkus se rozepsat více o tom, jaké máš se mnou úmysly a tak." "Ty nejlepší," ujistil ji. "No právě," navázala, "taky musíš zmínit, že až zase přiletíš, tak uspořádáme velkou oslavu pro všechny." Druhá verze už tak byla lepší. "Tak a teď ještě pár detailů," řekla a on zavyl zděšením. "Ne, neboj," zasmála se, "jen musíš mojí mámě trošku lézt do zadku." "Ale to mi nikdy nešlo," řekl a odhalil tím strašné tajemství, proč vztahy s rodiči jeho předchozích partnerek byly všelijaké, jen ne harmonické. "No tak hlavně musíš zdůraznit, že vůči ní budeš ten nejlepší zeť na světě a podobně," zdůraznila. A třetí verze už tak byla schválena a odeslána. "Ale jestli jí to přeložíš, jako že jsem perverzní monstrum a chci tě zneužít pro natáčení perverzních filmů, tak tě sním zaživa," dodal. "Ne, překládat jí to bude sestra," uklidnila ho. A tak byl mail odeslán ke schválení.

Šestá kapitola

"Tak už si to moje máma přečetla a chystá odpověď," řekla, "ale neboj, brácha její odpověď přeloží a pak mi musíš říct, co v té odpovědi bylo." Odpověď byla rozjímavá, ale vcelku pozitivní. "Tak rychle," řekla, "ještě napiš, že potřebuješ co nejdříve vědět, jestli souhlasí." A o chvíli později hlásila: "Teď tu byla a souhlasí!" Další překážka na cestě k úspěšnému cíli je překonána.

Sedmá kapitola

Několik týdnů před dnem dé, hodinou há, minutou em a vteřinou ef připomíná manévry dělostřelectva. Shánění všech možných doplňků a dodatků. Kadeřnice pro nevěstu vyjde až napočtvrté, fotograf napodruhé, odvoz hned napoprvé, ale je třeba ještě udělat úpravy podle změněného plánu. Hotel jde rychle a napoprvé.

Další důležitou informací je, že se podařilo upřesnit, kdy a kterým vlakem příslušná osoba přijede. Kdo četl Saturnina, ten zná teorii doktora Vlacha, podle které se lidé, kteří v poloprázdné kavárně spatří mísu koblih, dělá do tří skupin. První na mísu koblih indiferentně zírá, druhou napadne, jak by to vypadalo začít metat koblihy po jiných návštěvnících kavárny, a třetí skupina začne tento nápad hned realizovat. Podobně když muž z Prologu věděl, který spoj jeho vyvolená využije, mohl jen zírat do zdi a čekat, až přijede. Mohlo ho taky napadnout, jak by to asi vypadalo, kdyby se jí vydal na kus cesty naproti. A protože je v podstatě akční typ, nenapadlo ho nic lepšího, než tento nápad zrealizovat.

Osmá kapitola

Nejen v Česku jsou pomalí úředníci. V zemi ženy z Prologu jsou ještě pomalejší a to, co normálnímu člověku trvá dva dny, jim zabralo přes tři týdny. "Termín je už příští týden," upozorňovala česká úřednice, "a musíte si pospíšit." Cizinka při přestupu v Amsterdamu propásla přípojné letadlo. Přeložené dokumenty byly přislíbeny k doručení v poslední myslitelný termín. Prsteny byly objednány a potvrzeny, vyrobeny a jen pár dní před termínem T došla zpráva o tom, že byly odeslány. Začalo se blýskat na lepší časy.

Devátá kapitola

Prsteny dorazily. Do češtiny přeložené dokumenty nikoli. Cizinka si prohlédla Řím a byla jím unešená. Pak zavolala ještě z Verony. Hrozné je, že ani při druhé cestě do Evropy nedokázala svůj mobil přimět k tomu, aby v Evropě fungoval. Komunikace tak vázla. V neděli se ozvala z Verony. To bylo ještě pořád dost času získat překlad dokumentů. V pondělí se ozvala z Benátek. Podle původního plánu měla přijet v úterý, ve středu oběhat úřady a pak by všechno klaplo podle plánu. Ovšem po celonoční jízdě vlakem z Benátek do Vídně v sobě nenašla sílu přijet. Oba se rychle dohodli, že přijede ve středu dopoledne. Kdyby přijela, pořád by se všechno stihlo. Muž, který na ni čekal, se jí vydal na půl cesty naproti. Ve vlaku nebyla. Přijela až ve středu večer, o celých 24 hodin později proti původnímu plánu. Termín pro dodání dokumentů byl tak na poslední chvíli promeškán.

Desátá kapitola

Byla tak podruhé v České republice, v jiném městě než poprvé a přišla do jeho skromného království. Byla překvapena a unešená. Vzal ji na večeři do restaurace. Parta chlapů vedle sledovala fotbalovou Ligu mistrů. Poprvé jedla něco typicky českého. Jako obvykle byla pro ni česká porce moc velká. Vrátili se domů a tak strávila první noc pod jeho střechou. Následující den ji představil své sestře. Ta byla velmi nadšená z toho, že ji vidí. Ukázal jí své město a večer se usadili v kině. Noc byla krátká, čekal je zrychlený přesun.

Jedenáctá kapitola

První ranní vlak vyšší kvality, co mířil přímo do Prahy. Usadili se ve volném kupé a po chvíli zmizelo jeho město v dáli. Protože vstávali brzy, více než polovinu cesty prospali. V Praze byla unešená místní architekturou. První kroky do hotelu. Registrace. Hledání pokoje. Odpočinek. První procházka. Prohlédnutí pochodu apoštolů v orloji. Trubač na ochozu věže. Obchody se suvenýry. Václavák. Pěší zóna. Večer Karlův most a Malá Strana. Druhý den znovu Karlův most, Malá Strana, hrad, Národní divadlo, Tančící dům, jarmark s barbecue na Staroměstském náměstí. V jednom z místních obchodů nakoupila české suvenýry pro svou rodinu. Odpoledne hlavně odpočinek, pražská dlažba je stále velmi tvrdá. Třetí den už jen odpočinek pod heslem Nic nového nerozjíždět. Procházka městem, zakoupené nové boty, sledování zpravodajství o další tsunami v Japonsku, odpočinek. Poslední den brzy ráno budíček, balení věcí, hotelová snídaně, návrat do pokoje, rozloučení se na recepci, pomalu do metra, na konečnou, autobusem na letiště, odbavení zavazadla, pomalé loučení, poslední objetí a slib, že se brzy zase uvidíme.

Epilog

Slib daný v prologu stále platí. Jen česká úřednice nechtěla počkat ještě jeden den na dodání potřebných dokumentů. Proto bylo nutné zrušit některé objednané služby. A jak to bude dál? Uvidíme, nechte se překvapit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Spravedlivě rozhořčené ženy

"Vidíte to taky, paní?"
"Vidím, koukám na ně už delší dobu, to snad není možný."
Rozhovor spolu vedly dvě už velmi dávno narozené spravedlivě rozhořčené ženy. Terčem jejích zájmu byla dvojice před nimi. Tmavovlasá dívka položila svou hlavu na rameno muže vedle sebe a on natáhl svou paži okolo jejích zad a jemně svíral mezi prsty její rameno.
"Já takové znám," řekla první z žen. "Dlouho do noci řádí někde na diskotéce a pak si přijdou sem."
"To je nechutné," přisvědčila druhá. Muž před nimi (bystřejší z mých čtenářů už pochpili, že šlo o mne) už nevydržel muka napětí a jeho ramena se roztřásla. Ne zimou, ale dlouho potlačovaným smíchem. Tmavovlasá dívka zvedla svou hlavu z jeho ramene a tázavě se na něj podívala. Místo odpovědi jen pohnul hlavou.
"Drbny?" zeptala se a on přikývl. Mávla rukou a rozhlédla se. Kostel se pomalu zaplňoval lidmi. Šlo převážně o starší ročníky, lidí ve věku dvojice bylo málo a lidí mladších ještě méně.
"Podívej," ukázal pohybem hlavy dozadu, "nejsi jediná, kdo to na chvíli usnul."
Ohlédla se a uviděla čtyřicátníka v červené bundě, který klimbal už delší dobu. Pokývala vážně hlavou a pomalu přejížděla očima po lidech okolo.
Zaujala ji důchodkyně téměř úplně vpředu. "Podívej na ni," řekla s potlačovaným smíchem, "co to má s těmi vlasy, to je snad…,“ na chvíli se odmlčela, protože hledala správné slovo nejprve ve své mateřštině a potom i v řeči, které rozuměli oba, „… hnízdo," dodala a rozesmála se.
"Ona se tu směje, to je otřesné," postěžovala si první spravedlivě rozhořčená žena druhé. "Takové lidi by sem neměli vůbec pouštět, to vám povídám," dodala a druhá s povzdechem odvětila, "máte pravdu, je to trapné."
Pak začaly hrát varhany, zbytek jejich dialogu jsme neslyšeli. Ale obě dvě se při podávání rukou na tu, co byla dle jejich slov nechutná, otřesná a trapná, usmívaly jako Miroslav Kalousek na láhev vodky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 9/52

Nejvíce pozitivním momentem devátého týdne bylo konečně získání potvrzení k želvě, pracovně byl nejlepší čtvrtek a tradičně výborný víkend s dětmi. Mrazivé teploty mě oproti tomu nijak nenadchly.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Potřetí u mne

Asi nemusím zmiňovat, že stejně jako každý lichý víkend i tentokrát jsem si přijel pro děti, naložil, odvezl k sobě, přečkal s nimi krizovou chvíli (poslední půlhodina jízdy je pro ně vždy kritická) a dovezl je do svého současného azylu.

Tentokrát jsme měli cestu okořeněnou setkáním s učitelkou z hudební školy, co mou dceru uvádí do tajů virtuozity při hraní na hudební nástroje. Ta, jakožto vyznavačka trampingu, vyrážela právě na delší dobu pod stan.

I další scénář nevybočoval z normálních zvyklostí. Oběd uvařený bratrovou přítelkyní (přiznávám se, i když jsem v minulosti sem tam vařil, a dokonce poživatelně, kombinace mé lenosti a kuchařského umění nastávající švagřice je mnohem silnější stimul) byl tradičně výborný a odpoledne jsme věnovali dlouhé procházce okolními lesy. Po návratu vynikající bábovka a do mého doupěte jsme se vrátili až večer.

Ovšem nic, ani domácí pohoda, není zadarmo. Vyplatilo se udělat si malou odbočku do hypermarketu a nechat dceru, ať si vybere poživatiny dle vlastní chuti. Divím se, že po všech těch čokoládách a sušenkách, co do sebe nacpali během večerní televizní pohádky, nepraskli.

Hlavní ovšem je, že konečně můžu sympatické asistentce odevzdat všechny loňské podklady pro zúčtování daní.

Nakonec i neděle byla tradiční včetně návštěvy blízké restaurace, kde už jsme téměř součástí inventáře a tradiční oběd, a potom i odjezd. A poté, co při předchozích víkendech bylo vždy minimálně jedno z dětí naštvané na maximum, tentokrát bylo všechno v pohodě a legraci.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Správně vypuštěný drb

Za oněch šest let, co tu více, tu méně pravidelně, ale vždy pravdivě, laskavě a potřebně, píšu svůj drahý blog, jsem si zvykl na popularitu, kterou blogování přináší. Stalo se to ve městě, ve kterém bych na smrt Miroslava Kalouska odpřísáhnul, že mě nikdo nezná, že v jednu chvíli někdo zavolal moje jméno.

Otočil jsem hlavu svou směrem, ze kterého přišel onen hlas, a dech se mi zatajil. Šla proti mně žena, na jejíž počest složil oslavnou píseň slovenský zpěvák bulharského původu Robo Grigorov. Já jsem jí důvěrně říkal Mončičáku. Vrhám se jejím směrem.

"Co je u tebe nového?" ptá se. "Počkej, začni loňským lednem," upřesňuje.

Vzal jsem to tedy stručně, až jsem se dostal ke své karibské dovolené. "A co se tam stalo?" divila se. "No," nahodil jsem a pak jsem vytáhl jednu věc z batohu a ukázal jí. "Cože?" divila se. "Tak to je hustý," uznala, "a to jste se seznámili až tam?"

Převyprávěl jsem jí velmi stručně svůj osud v loňském a letošním roce. "A jaké to tam bylo?" ptala se, když jsem se oklikou vrátil zpět do karibské země.

"No spali spolu," vmísila se do hovoru má dcera. "Cože?" vykřikla příslušná slečna a její uši zrudly jako kdysi dávno sedmička v mém kalendáři v básni Saumila Maršaka.

"To jako fakt?" ověřovala si u mě a hořela zvědavostí. "No jasně," odpověděl jsem. "No ale, že to řekne tak na rovinu," přemítala. "Je přímá po mně," usmál jsem se, ale za chvíli jsme se už museli loučit.

"No nejvíc na tom hustý je to, že zrovna za týden si jeden můj kámoš bere holku z Dominikánské republiky," řekla, "tak mu musím o tobě říct, protože to, co jsi mi vyprávěl, překonává všechno. A tvá první žena má nějakého nového partnera?"

"Jo," odsouhlasil jsem. "Sice jsem jí řekl, že o člověku, který má zapotřebí svádět vdanou ženu, si nemyslím nic dobrého, ale viditelně jsem ji nezviklal."

"Tak to ti přeju hodně štěstí," řekla při loučení. Tuším, že nejpozději do pěti minut od chvíle, kdy zmizela v ulicích, byl drb vypuštěn a uvolnil lavinu, která se řítí samospádem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Další špatná zpráva

Jakoby těch hrůz během mého života už nebylo dost. Depešáci, Kelly Family, Lunetic, Pokémoni, Václav Klaus prezidentem; člověk by čekal, že ta série jednou skončí. A ona zrovna ne.

"Protlak dnes zavírá hospodu," prohlásil spolubydlící.

"Se zbláznil, ne?" vrtěl jsem hlavou.

"Už se mu nechce prodělávat," vysvětlil spolubydlící. A tak jsme přišli o kultovní hospodu s vybranou klientelou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

O ženě s velkým Ž

Zatímco můj vztah k nositelkám dámského pohlaví (minimálně k většině z nich) vždy byl, je a bude kladný, z opačné strany to bývalo všelijaké, a mnohé mé vztahy tak byly odsouzeny k zániku už v okamžiku vzniku, a v tom horším případě jsem se o zániku daného vztahu dověděl z úplně jiného zdroje, než byla příslušná osoba.

"Podle čeho si vlastně ty ženy vybíráš?" tázal se mě tehdejší kolega a dnešní bývalý kamarád (vůbec je s podivem, jak to náhoda (nebo osud) dokázala, že několik lidí dostala v určitý čas na určité místo a umožnila jim vytvořit zvláštní společenství, které fungovalo tehdy na bázi kolegiality a kamarádství a dnes funguje na bázi bývalého kamarádství) jednoho večera, kdy nás spojily pracovní povinnosti (ale ani jeden z nás kvůli tomu nedržkoval, protože naše práce nám umožnila kontakt s ženským živlem v množství větším než nadprůměrném), a kdy jsem zase bilancoval svůj citový život s poznámkou, že "v prdeli" se píše s měkkým i na konci.

"Podle jejich Ž," odpověděl jsem, čímž jsem ho dokonale vyvedl z míry. Málokdo to ví, ale vycházel jsem z knihy pana doktora Plzáka, který kdysi napsal, že, cituji, "muž s velkým M může opravdu doma chodit oblečený, jak chce." A protože pan doktor Plzák připisoval mužům hodnotu M, já připisoval ženám hodnotu Ž.

"Takže podle jejich Ž," pokýval hlavou kolega, jehož rodiče měli dobrý vkus, protože mu dali stejné jméno, jaké hrdě nosím já. "Takže ta slečna, co jsi s ní tuhle v pátek na čtyři hodiny zmizel, měla Ž jaké?"

"Více než osmdesát procent," odpověděl jsem vážně a kolega se odmlčel a vypadalo to, že na celou záležitost jednou pro vždy zapomněl.

Pak nastaly prázdniny. Pro neinformované dodávám, že se jedná o období mezi poslední zkouškou letního semestru a zápisem do semestru zimního. Tyto trvaly díky šťastným okolnostem skoro tři měsíce a to, že jsem je opravdu potřeboval, bylo vidět už na tom, že do domu svých prarodičů jsem dorazil ve velmi zničeném stavu. Legendy vypravují, že jsem byl dezorientovaný a blábolil jsem. Dohromady jsem se dával několik dní a pak jsem odjel na výlet, který změnil můj skeptický pohled na svět, protože jsem potkal tu, co jsem tehdy pokládal za jedinou pravou.

"Jsi celý vyměněný," prohlásil kolega (jediný, o kterém se v tomto článku píše), když mě zase na podzim potkal. "Konečně jsem našel opravdovou ženu," odpověděl jsem mu vážně. "S velkým Ž?" ujišťoval se kolega, a když jsem mu to odsouhlasil, zahořel zvědavostí.

"Já jsem," řekl, "totiž celé prázdniny přemýšlel, ale pořád nevím, co to vlastně to tvoje Ž je," dodal a přisunul si židli blíže, aby dobře slyšel.

"No," nadechl jsem se, protože mě čekal proslov delší než krátký, "samotné Ž není jen tak něco jednoduchého. Je to soubor morálně volních vlastností, charakterových kvalit a výrazně kladných bodů osobnosti té které ženy. Je to velmi jemně namíchaná směs přirozeného intelektu, vzdělanosti, vrozeného sexepílu," tady se ke mně kolega naklonil tak, až jsem si připadal jako jeho osobní dermatolog, "a to vše je něco, co u ženy vycítíš nejpozději do tří minut od okamžiku, kdy ji uvidíš."

"Takže," zamyslel se kolega a bylo vidět, že to, co jsem mu řekl, mu udělalo v hlavě pěkný zmatek, "to souvisí s tím, jak ta která žena voní nebo smrdí?"

"Vůbec ne," odpověděl jsem, "zapomeň na běžné smysly, ty s tím - snad kromě hmatu - nemají co dělat. Prostě se podíváš na ženu, a buďto tě něco přinutí se na ni podívat ještě jednou nebo ne. Pokud ano, pak má Ž. A pokud při tom druhém pohledu cítíš, že bys ji rád poznal co nejblíže, pak je to Ž velké. A čím větší, tím lépe. Tedy aspoň pro mě," dodal jsem a kolega chvíli civěl do nikam.

"Takže to znamená," ozval se po chvíli, "že ženy s malým Ž nemají šanci se seznámit?"

"Se mnou zcela jistě nemají," odpověděl jsem podle pravdy, "ale zase tu hranici toho Ž má každý z nás pánů tvorstva nastavenou jinak. Někomu vyhovují ženy s opravdu zanedbatelným Ž a jiný zase hledí jen na to fyzično a Ž ho nijak netankuje."

"Rozumím," pokýval hlavou ten dobrý muž, který měl tehdy partnerku, jejíž Ž bylo pro mě na úrovni těsně nad nulou, ale vzhledem k tomu, že o nějakých 8 let později ji pojal za manželku, měl asi svou hranici pro Ž své ženy někde jinde. "Takže každá žena má to tvoje Ž a my si vybíráme ty, které nám svým Ž nejvíce vyhovují."

"Ještě maličkost," odpověděl jsem klidně, "nejde o moje Ž, ale o Ž té konkrétní ženy. Žena, která má pro mě úplně zanedbatelné Ž," tady jsem chtěl poukázat na jeho tehdejší přítelkyni a dnešní manželku, ale pak jsem si uvědomil, že by to bylo nečestné a nesportovní a Mirek Dušín by to nikdy neudělal, "může mít pro někoho jiného Ž až do stropu."

"Hm," byl kolega zase tam, kde byl, "a Ž té ženy, co jsi ji potkal o prázdninách, je až do stropu?"

"Až nad strop," odpověděl jsem podle pravdy, protože jsem za touto ženou každý druhý víkend jezdil a vždycky jsem se na ni těšil. To, že ona pak o nějaké tři roky později celý vztah utnula, čímž mě vrhla do náručí jiných žen, byl už zase jiný příběh, o kterém jsem v době tohoto hovoru s kolegou neměl ani tušení.

Pak jednoho dne jsem z fotolabu přinesl balíček fotek. Inu, tehdy ještě nikdo o digitálních fotoaparátech neslyšel, takže vždycky to znamenalo nafotit film, převinout film zpátky do kazety a donést do fotolabu. Výhodou bylo, že už se na fotky nemuselo čekat dva týdny, ale většinou byly hotové druhý den.

"Tak která to je?" koukal mi kolega přes rameno, když jsem fotky poprvé rozbalil. "Tato," odpověděl jsem s odpovídající fotkou v ruce. "Hm," prohlásil zadumaně, "takže toto je ta žena s velkým Ž, jak jsi říkal," ujišťoval se. "Přesně tak," odpověděl jsem spokojeně a kolega si fotografii mé tehdejší partnerky (kdo ze čtenářů ví, kde a kam se tato má tehdejší partnerka ztratila, nechť jí předá vekou hromadu mých osobních pozdravů) velmi dlouho a zkoumavě prohlížel.

O několik měsíců později proběhlo soutěžní klání našeho kolegiálně kamarádského klanu proti alkoholikům z nedaleké hospody. Celkově skončilo překvapivým vítězstvím alkoholiků a někteří z nás už přemýšleli nad odvetným kláním.

"Musíme vybrat disciplíny, ve kterých jsme prostě lepší," burcoval už několikrát zde zmíněný kolega. "Třeba soutěž milovníků nebo poměřování, čí žena má větší Ž," a zkoumavě mě při tom pozoroval.

A tehdy jsem zjistil, že i když jsem toho s tím kolegou hodně popil, on mě ale vůbec nepochopil.

"Tak to bych s přehledem vyhrál," usmál jsem se.

"No počkej," zkusil mě varovat kolega, "přece jsi říkal, že to Ž není jen o tom, jaké má daná žena kozy a prdel…“

A pak něco vysvětlujte.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 únor

Hitparáda měsíce února.

Nejčtenější články (v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci):

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (2.) 31 čtenář
2. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (1.) 29 čtenářů
3. Taková rána od života (-) 20 čtenářů
4. Píseň pro Haiti (4. - 5.) 16 čtenářů
5. Deformace (-) 8 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz (2.) 261 případ
2. search.seznam.cz (1.) 259 případů
3. www.google.com (3.) 42 případy
4. www.google.sk (4.) 40 případů
5. manzelka.bloguje.cz (5. - 7.) 8 případů

Klíčová slova:

1. machna (1.) 7 případů
2. martas72 (-) 4 případy
3. - 5. belly button (5. - 6.) 3 případy
3. - 5. big (-) 3 případy
3. - 5. katyně pavel kohout (7. - 10.) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1926 návštěvníků
2. Spojené státy (2. - 3.) 73 návštěvníci
3. Nizozemsko (2. - 3.) 65 návštěvníků
4. Slovensko (4.) 46 návštěvníků
5. Polsko (-) 38 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 47%
2. Chrome (3.) 25%
3. Internet Explorer (2.) 22%
4. Opera (4.) 2%
5. Safari (6.) 1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 96%
2. Macintosh (3.) 1%
3. Unix (2.) pod 1%
4. Nokia (-) pod 1%
5. HTC (-) pod 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Ona

"To je ona?" podivila se jedna z účastnic nebývalé dámské invaze do naší dosud výhradně pánské hospody, "ale ta není z Česka, že?" ujistila se.

"Ne," ubezpečil jsem ji a přidal informaci o konkrétní zemi. "Ty jo," uznala, "a jak jste se seznámili?" loudila ze mě intimní detaily a já jsem ten příběh převyprávěl snad po šestadvacáté, a protože časem jsem dokonale vybrousil techniku vyprávění, seděla moje posluchačka bez dechu a bez hnutí.

"Tak to je něco," pronesla, když jsem skončil, "a kdy se zase uvidíte?" vyzvídala. Řekl jsem jí jedno konkrétní datum. "Tak to je za chvíli, a to jako ona přijede sem?" ptala se dál. "Jo," odpověděl jsem, "předtím jsme se potkali v jiném městě, teď to bude tady."

"Tak to zírám," prohlásila, "ale je to super, že jste se takhle našli. Těšíš se asi moc, že?" ujišťovala se.

"Ohromně," ubezpečil jsem ji. "To já se těším s tebou," vydechla a oči, kterými mi doslova visela na rtech, připomínaly svými rozměry tenisáky. Krom toho, že jsme se během asi dvouhodinového hovoru shodli na podobném vkusu v jídle, byla teď úplně u vytržení příběhy mého života a nervózně poposedávala, abych pokračoval ve vyprávění.

"Ale je hezká, moc," konstatovala další, když viděla fotku, která tvoří tapetu jednoho ze všech dvou mých mobilů (ostatní jsou dobrovolně mimo provoz). "A to je vážně z té země?" ujišťovala se a já opět přeříkal základní body toho, co více či méně pravidelní čtenáři mého blogu už dávno znají nazpaměť.

"Tak to ji musíš zavést sem do hospody," shodly se obě, "ale ne, že jí řekneš, žes celý týden šetřil, abys ji vzal sem," vyprskla ta druhá smíchy, a když jsem se loučil při svém odchodu domů, měly obě slzy na krajíčku a křičely za mnou, že doufají, že se zase brzy uvidíme, abych mohl interpretovat další vývoj v nevšedním příběhu svého života.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 8/52

Osmý (děti, děti, to to letí) týden ve stručném přehledu:

Pondělí pozitivní a nadějné, úterý a středa setrvalý stav, čtvrtek a pátek opět nadějné, sobota a neděle odpočinek. Celkově pohodový týden v dobrém očekávání věcí příštích.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!