Týden 4/52

Čtvrtý týden nestál za moc. A nepřispěl ničím k zapamatování. Snad ty další budou lepší.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Top 5 leden

Na konci měsíce nesmí chybět tradiční ohlédnutí a vyhodnocení hitparády měsíce. Nuže, tady je:

Nejčtenější články (v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci):

1. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (3. - 4.) 44 čtenáři
2. Recenze knihy Kouř a zrcadla (1.) 24 čtenáři
3. Zazimování želvy (3. - 4.) 13 čtenářů
4. - 5. Vohnout Mára (5.) 9 čtenářů
4. - 5. Píseň pro Haiti (2.) 9 čtenářů

Odkazující weby:

1. search.seznam.cz (2.) 291 případ
2. www.google.cz (1.) 284 případů
3. www.google.com (3.) 31 případů
4. www.google.sk (4.) 30 případů
5. - 7. manzelka.bloguje.cz (8.) 9 případů
5. - 7. pingywebedition.somee.com (5.) 9 případů
5. - 7. uk.images.search.yahoo.com (-) 9 případů

Klíčová slova:

1. machna (1.) 18 případů
2. big (-) 9 případů
3. - 4. pavel kohout katyně (-) 7 případů
3. - 4. polib si elipsy (-) 7 případů
5. - 6. belly button (8.) 3 případy
5. - 6. vohnout (-) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1331 návštěvník
2. - 3. Nizozemsko (5.) 76 návštěvníků
2. - 3. Spojené státy (2.) 76 návštěvníků
4. Slovensko (3.) 42 návštěvníci
5. Německo (4.) 36 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 52%
2. Internet Explorer (2.) 31%
3. Chrome (3.) 11%
4. Opera (4.) 3%
5. Palemoon (8.) 1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 98%
2. Unix (2.) pod 1%
3. Macintosh (4.) pod 1%
4. Linux (5.) pod 1%
5. SonyEricsson (8.) pod 1%

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Gulášová smršť

Nebyli bychom to ani my, kdybychom se v sobotu večer opět nesešli v Protlakově hospodě. Ostatně spolubydlící opět po dlouhé době zaujal své místo v kuchyni a oháněl se tam kuchařským náčiním. Jen asi půl hodiny před okamžikem, kdy jsem chtěl sám do hospody vyrazit, mi zavolal, že Protlak místo masoxu nakoupil zeleninový bujón, který je spolubydlícímu k ošklivému, zlému, nepěkné věci. I vytáhl jsem z ledničky patřičné množství, nahodil na sebe odpovídající vrstvy oblečení a vydal se k hospodě. Kupodivu nebylo uvnitř narváno, ovšem osobně na mě nejvíce asi zapůsobila přítomnost osoby prokazatelně dámského pohlaví, která doprovázela jednoho z tradičních účastníků našich pravidelných sobotních dýchánků. Na jednu stranu vybavená vcelku sympatickým jménem, na druhou stranu bohužel patřící do kategorie SDNÚ (sympatická, dokud neotevře ústa). Ne snad, že by její mluva odpovídala mluvě kladečů dlažby, spíš je problém ji umlčet.

Hospodský Protlak se hned dal se mnou do řeči, ono když mě neviděl tři týdny, je pochopitelné, že se mu stýskalo. Spolubydlící si u mě ověřil informaci o tom, jak dlouho je nutno dusit hovězí maso, a pak zalitoval, že na nás nezbylo místo u kulatého stolu uprostřed lokálu. To jsme ale brzy napravili, protože část okupantů kulatého stolu odešla vedle hrát mariáš (další hra, kterou taky neumím).

Původní debata se věnovala výpočtu pravděpodobnosti, a to až do doby, kdy hlavní mozek debaty, takto člen, který přivedl novou slečnu, usnul. Pak se ujala slova slečna. Dokud projevovala pouze znalost klasických českých filmů, tak to šlo, bohužel ji pivo rozpovídalo natolik, že nebyla k zastavení. A jediný, kdo nepochopil situaci, byl hipísák od stolu karbaníků, který se začal s danou slečnou trumfovat ve znalosti hororů.

Naštěstí spolubydlící včas přinesl svůj tradičně výborný guláš a mohlo se začít jíst. Postupně se nakrmili všichni a pak jsme se mohli vrátit ke svým pivům.

Nakonec, a to je na tom všem nejdivnější, jsme se zvedli před desátou. Nějak to moc chlastací atmosféru nemělo, navíc nová slečna působila vyloženě rušivým dojmem. Spolubydlící nějak zapomněl zmínit, co se stalo s jeho posledním objevem, takže, jak říká klasik, kdo ví?

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Tři filmy

V kině jsem byl naposledy v září při dovolené. Od té doby toužím si to zopakovat, ale není kdy a není s kým. Filmy, co se objeví na televizní obrazovce, stíhám zřídka, a někdy ani to ne. Ovšem v poslední době mě některé zaujaly, a protože se vysílaly v době, kdy jsem je z nejrůznějších důvodů nemohl vidět, zajistil jsem si jejich sledování jinak. Dnes pár slov o třech z nich.

Kick Ass
Asi nejlepší film, co jsem v lednu viděl. Kdo má rád černý (ale hodně černý) humor, přijde si na svoje. Film popisuje dva příběhy. První je o studentovi, který patří mezi tu masu bezejmenných smolařů, a protože mu tento status vadí, chce dosáhnout něčeho, pomocí čehož se stane populárním a získá lásku obdivované spolužačky. Vymyslí si proto, že se stane superhrdinou. Plán je to dobrý, a realizace do určité míry taky. Přiléhavý oděv objednaný z internetu dorazí a superhrdina je na světě. Co na tom, že jeho fyzická kondice je na nule a schopnost dát někomu ránu snad ještě níže.
Druhý příběh je o otci (bezchybný Nicolas Cage), který se po návratu z vězení ujímá své dcerky a vychovává z ní bojovníka bez bázně a hany, například tím, že na ni střílí z pistole na třímetrovou vzdálenost jen proto, aby otestoval, jak si jeho dcera zvykne na neprůstřelnou vestu. Nemusím podotýkat, že oba příběhy se časem propojí, ovšem k tomu vede dlouhá cesta. Pokud si v kterékoli chvíli filmu divák myslí, že větší kravinu nelze vymyslet, v následující chvíli se zmíněná větší kravina bezpochyby objeví. Napětí spolu s černým humorem udrží pozornost diváka až do konce, takže nervová soustava diváka si neodpočine. A bránice, mezi námi, taky ne.

Fido
Film anoncovaný jako komedie, leč poněkud zvláštní. Spíše by se hodilo označení retrofilm, natočený tak, aby evokoval americký venkov před nějakými padesáti (a možná i více) lety. Klíčovým slovem je slovo zombie. Tyto bytosti se přemnožily kvůli jaderným pokusům a páchaly zlo na živých lidech, protože ke své existenci potřebovaly požírat živou tkáň. Naštěstí se jednomu vědci podařilo vyrobit speciální obojek pro zombie, který jejich potřebu agrese tlumí. Zombie jsou pak využívány jako domácí sluhové, doručovatelé novin či mléka, zahradníci a podobně. Tak se dostane zombie i do rodiny chlapce Tima. Ten kupodivu naváže se svým zombie společníkem přátelství a pojmenuje ho Fido. Když je zavražděna dotěrná sousedka, pátrají policisté hlavně mezi zombie. Nakonec na Fida jakožto pachatele vraždy přijdou, ale Tim se jej nehodlá vzdát. Jak to dopadne, na to se podívejte příležitostně sami.

Jako třetí jsem si připravil lahůdku - dokument Vítejte v KLDR. Po pravdě řečeno, nevěděl jsem, co od něj očekávat. Skupina cestovatelů z České republiky se vydala do izolované asijské země a natočila o tom dokument. Kupodivu během natáčení došlo k několika paradoxům. V jedné chvíli totiž čeští turisté říkají, že místní policie kvůli nim uzavřela chodník a místní Korejce posílá na protější chodník, aby s cizinci nenavazovali hovor, v jiném okamžiku chodí čeští turisté po chodníku mezi Severokorejci naprosto běžně. Účastník zájezdu, který sám sebe hned na začátku označí za komunistu, nejhlasitěji protestuje proti absurditě severokorejské reality. Když se jedna z účastnic zájezdu dostane k neformálnímu hovoru s místními studenty v knihovně, ti se ptají jen na to, jak se jí líbí hlavní město a počasí v něm, oproti tomu samotná průvodkyně, která by měla nejvíce držet politickou linii, a tudíž i ústa a krok, mluví dost otevřeně. Nechybí ani pověstná povinná poklona před obří sochou Kim Ir-sena, a loučení s místní průvodkyní je opravdu srdcervoucí. Nehodlám hodnotit politickou stránku filmu, dějově zajímavý je, i když pochopitelně hlavně tím, jak moc se realita liší od toho, co kdo z účastníků od zájezdu očekával.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Nadělat prachy

Kniha Nadělat prachy volně navazuje na knihu Zaslaná pošta, o které jsem už psal. Vlahošovi se daří řídit poštu tak úspěšně, že obdrží nabídku stát se šéfem banky. Po setkání se starou majitelkou banky odmítne, leč majitelka banky zemře a skrze svého psa z něj udělá svého nástupce ve vedení banky. To se pochopitelně, podobně jako v poštovním příběhu, někomu nelíbí. A v tomto případě příbuzným původní majitelky. Vlahoš postupně proniká do bankovních procesů a jeho milá v odlehlé části Zeměplochy odhaluje naleziště golemů.

Od začátku je jasné, že příběh dopadne dobře, nicméně zápletky jsou vystavěné dobře a mistrně. Způsob, jakým se Vlahoše snaží zbavit konkurenti prostřednictvím falešného obvinění, je dovedený do detailů. Taky vynález a spuštění tisku bankovek má vliv na to, že banka prosperuje lépe než předtím. S tím mu pomáhá starý účetní Korouhvička, který v bance pracuje přes čtyřicet let a teprve potom poprvé v životě udělá chybu.

Dnešní popis je sice stručnější než knihy, která tomuto příběhu logicky předchází, ale to proto, že mnohé bych opakoval. Ke slovu se dostane tři sta let mrtvý mág i čtyři tisíce golemů z dávnověku.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Lednová momentka II

"Mám jen jednu malou obavu," řekla.

Existují lidé, kteří dokáží říct prostou a obyčejnou větu tak, že z ní posluchač zpanikaří. Řeknou třeba "asi bude pršet" takovým způsobem, že člověk, který je slyší, bere sekyru a jde pokácet několik statných mnohasetletých stromů, aby si co nejrychleji postavil archu. Tohle byl případ takové věty. Klíčové slovo obava způsobilo, že jsem začal mít obavu taky.

"Z čeho?" zeptal jsem se opatrně.

Její čokoládové oči se do mě doslova vpíjely a ani desetitisícikilometrová vzdálenost nemohla utlumit to napětí, které bylo naprosto stejné, jako kdybychom stáli oba v jedné místnosti tělo na tělo.

Pak se podívala zadumaně a vyslovila fatální otázku:
"Budu se ti líbit s černými vlasy?"

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Rodný list

Většina lidí dostane krátce po svém narození rodný list, ve kterém je uvedeno, že se narodili, kdy a kde se to stalo, komu se narodili, proč a za jakých okolností k tomu došlo. Nejinak jsem na tom byl i já. Rodný list jsem celé ty roky opatroval jako oko v hlavě, prošel se mnou celou republikou od východu až na sever a na jih.

Jednoho dne se má milá maminka rozhodla odejít do důchodu a k tomu potřebovala, ano, správně, můj rodný list. I neváhal jsem, vložil cenný dokument do obálky a zaslal mamince domů. Maminka potvrdila, že rodný list došel a že se tak může stát statnou důchodkyní.

Leč pak rodný list zmizel. Kvůli turbulencím v mém životě, ke kterým došlo v průběhu loňského roku, a které stále ještě doznívají (chápavější čtenáři vědí, o co jde, a Honzovi Suchánkovi alias Kulíškovi to někdo vysvětlí), jsem potřeboval mít svůj rodný list opět v ruce. Jako první jsem se tedy obrátil na maminku, která ovšem prohlásila, že si na žádný rodný list s mým jménem nevzpomíná. Připomněl jsem jí, za jakých okolností k ní můj rodný list putoval, slíbila, že se po něm podívá, a po dvou týdnech volala, že ač převrátila celý byt vzhůru nohama, nic nenašla.

To bylo sice pěkné, ale pořád to neřešilo můj problém. I rozhodl jsem se zvolit variantu číslo dvě. Vzpomněl jsem si, které že moravské město mělo tu čest, že jsem se v něm jedné zimní mrazivé noci narodil, vyhledal jsem si správný kontakt a poslal mail tamní matrice, že co jako. A ačkoli jsem nedoufal v úspěch, po dvou dnech mi přišla odpověď od milé a vstřícné matrikářky (neplést s matikářkou; ty existují taky, ale milost a vstřícnost je u nich stejně častá jako u hrochů schopnost létat), kde bylo přesně popsáno, jakým způsobem požádat a jak uhradit správní poplatek.

I požádal jsem a správní poplatek uhradil.

První týden se nedělo nic.

Druhý týden, a to se asi všichni podivíte, se taky nedělo nic.

Na začátku třetího týdne jsem sebral odvahu a napsal milé a vstřícné matrikářce, pojmenované kultovním českým dívčím jménem, doplňující mail s tím, že nerad obtěžuji při její náročné práci, která není vidět, ale že bych jako rád věděl, kdy můžu doručení rodného listu očekávat. Ještě týž den mi přišla odpověď, ve které se mi jásavým způsobem sdělovalo, že rodný list byl odeslán ranní poštou a mohu jej očekávat následující den.

Z radosti nad tímto sdělením jsem udělal tři salta vzad (to mě naučila jedna ze slečen, co jsem potkal v hospodě) a následující den s nadějí a netrpělivostí očekával poštovní doručovatelku. A už byla tady.

Ouha a zase ouha. Obálka byla s červeným pruhem, a to znamená, ano, vidím, že tam vzadu už se někdo hlásí, že může být vydána jen a pouze do vlastních rukou adresáta. I vzal jsem svůj osobní doklad, nasadil milý úsměv č. 27 a vydal jsem se převzít zásilku. Leč nezdařilo se.

"Ale to je pro mě," řekl jsem a díval jsem se upřeně na doručovatelku.

"Je mi líto," odpověděla komisně, "jméno nesouhlasí."

Podíval jsem se na obálku a nevěděl, jestli se mám rozesmát nebo naštvat. Milá a vstřícná matrikářka zřejmě nechala nadepsat obálku dyslektickou asistentkou (taky možná je sama dyslektička, ale to je jen spekulace, takže tímto prohlašuji, že ji osobně z dyslexie nepodezírám), díky čemuž se na významném místě mého příjmení místo samohlásky "i" skvěla samohláska "u."

"To je překlep," argumentoval jsem, "tohle příjmení přece s 'u' nedává smysl."

"To si musíte vyřídit s odesilatelem," pronesla doručovatelka a vzácnou obálku hodila zpět do své kabely.

Měl jsem chuť ji začít škrtit, ale rozmyslel jsem si to, místo toho jsem 214krát oběhl blok kancelářských budov a po návratu, už zcela uklidněn, jsem napsal milé a vstřícné matrikářce další mail s tím, co se stalo a že bych jako ocenil odeslání mého rodného listu na uvedenou adresu se správným příjmením.

O dva dny později už jsem ho měl.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Týden 3/52

Jak ono to vlastně…

Třetí týden vypadal nadějně. Skoro každý den jsem měl aspoň malý důvod k radosti. Tak například v úterý konečně dorazil jeden z dárků, objednaných ještě před posledními Vánoci. A ve středu úspěšně zvládnuté úřední jednání a zároveň potvrzení toho, že lze zaslat cokoli do kteréhokoli místa na světě a zásilka dorazí, dokonce včas.

Ve čtvrtek dorazila želvička a pátek… pátek stál za to. Mizerný den, takže jsem dorazil domů a byl jsem zralý na blázinec. Ani jsem nic závažného nedělal, jen jsem se snažil co nejrychleji usnout, aby byl ten den za mnou. Povedlo se to dost pozdě.

V sobotu ráno brzké vstávání a odjezd za dětmi. Radost ze shledání byla vzájemná. Naštěstí se celá akce obešla bez současného partnera mámy mých dětí. Následoval odchod do stejného hotelu jako před týdnem. Dostali jsme jiný pokoj, ale taky třílůžkový. Zabydleli jsme se, otestovali, že všechno, co fungovalo před týdnem, funguje i nyní, a vyrazili jsme na první oběd. Protože ve městečku mých dětí je oproti mému městu podstatně chladněji, byl venku všude sníh a mrzlo. Po návratu do hotelu sledovaly děti opakování druhého dílu Shreka a já aspoň trochu dospal spánkový dluh.

Potom byl tradiční průběh. U dcery dohánění úkolů do školy, u syna hraní jeho různých povedených her. Večer se mi povedlo je oba zahnat, ale syn to nějak ne a ne pochopit, převlečení do pyžama a ulehnutí pod peřinu v něm vybudilo nečekanou aktivitu.

A v neděli ráno nejdříve hotelová snídaně. Jiná než před týdnem, ale taky výborná. Dopoledne dcera prosvištěla další várku anglických slůvek z další lekce a po obědě už jsme pomalu zase balili. Odpoledne předání dětí a cesta do nemocnice, kde dcera vyfasovala speciální léčivo, které má na půl roku a které by ji mělo zbavit vleklých zdravotních problémů z posledních tří let.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

La nueva tortuga

Každý, jak tady jsme, ví, že mám kladný vztah k přírodě a některým jejím projevům. Proto se v mé péči vyskytovalo v posledních deseti letech vždy nějaké to zvíře. Prvním byl křeček. Byl veselý a roztomilý, ale bohužel extrémisticky líný. A jednoho dne si odpochodoval na věčnost.

Druhé zvíře byla želva. Nastoupila několik měsíců po křečkovi, a přestože jsem se zpočátku obával, zda péči o tak náročné zvíře zvládnu, nakonec jsem se s tímto podivným krunýřovatým tvorem sblížil natolik, že i ta němá tvář z mé péče měla radost.

Pak jsem bohužel nechal želvu v péči zbytku své rodiny a jednoho dne jsem se dověděl smutnou zprávu, že se želva zaběhla a není k nalezení. A už se nikdy nenašla. Následující půlrok jsem se trýznil výčitkami a steskem po zvířeti, které mi udělalo tolik radosti (například v ložnici vždy škrábalo stěnu a umazalo podlahu neslušným slovem na opačné straně, než kde jsem spal já).

Bylo smutné dívat se do prázdného terária a nemít koho krmit zeleninou. A tak jsem se, v rámci pokusu o obnovu své duševní rovnováhy, odhodlal k velkému činu. Odpověděl jsem na inzerát nabízející želvy stejného druhu, ke kterému patřila želva původní. Druhý den přišel potvrzující email. A o pár dní později mi brzy ráno říká sympatická slečna asistentka, že mi přišel balíček. Radostně si jej jdu převzít a hochovi od doručovatelské služby rád platím. Balíček je velký. Napjatě odstraňuji provázek a izolepu. Už jsem uvnitř. Odklápím víko a vidím krabici plnou hoblin. Nořím do nich ruce, ale kde nic tu nic. Zmocňuje se mě panika, když v tom nahmatám něco o důvěrně známém tvaru. Uchopím to mezi prsty, vytáhnu ven, a ono to šesticentimetrové mláďátko želvičky.

Zatím nemá jméno, ale radost působí od první minuty, i když tvrdě spí zimním spánkem.

Fotka pro dnešní den (obrázek želvičky bude dodán později… možná):

Hezký den!

Hodnocení plnění daných cílů

Jak si stojím s cíli z prosincové blog challenge…

Stabilizovat svůj život: splněno tak z 30%.

Uzavřít jednu kapitolu: splněno kompletně.

Otevřít druhou a tu druhou prožít v následujících 70 letech: v průběhu, termín pro splnění stanoven na březen.

Fotka pro dnešní den:


Hezký den!

Dvacetiminutovka

Tři čtvrtě roku trvající vakuum skončilo. Trvalo to dvacet minut. Pár otázek, pár odpovědí, pak přečtení rozhodnutí, předání, podpisy, a za dvacet minut jsme byli venku. Ani to nebolelo.

Fotka pro dnešní den:


Hezký den!

O hodinkách

Hodinky mě provázejí mým životem už třicet let. Shodou okolností to tak dopadlo, že je to letos přesně třicet let, co jsem mezi vánočními dárky objevil své první hodinky populární české značky Prim. Ten model se dnes už nevyrábí, nicméně šlo o jednoduché ručičkové hodinky s bílým ciferníkem ohraničeným žlutou kružnicí, která tvořila podklad pro čísla na ciferníku.

Kromě pásku u těchto hodinek, který byl měněn velmi často, samotné hodinky byly v následujících šestnácti letech opravovány třikrát, z toho dvakrát pro rozbité sklíčko, co krylo ciferník a jednou pro ulomenou takovou tu tyčinku, kterou se provlékal pásek hodinek.

Pravda, měl jsem asi půlroční období, kdy jsem hodinky nenosil, ale až poté, co jsem je opět na svém zápěstí upevnil, jsem získal zpátky svou obvyklou sebejistotu.

"Do hodinek bych rozhodně neinvestoval," říkal jeden tehdejší kamarád a já jsem rozuměl jeho argumentům, že postupně je možno získat informace o aktuálním čase z mnoha dalších zdrojů. Vím, že v pravém dolním rohu obrazovky monitoru počítače vidím aktuální čas, vím, že stačí vytáhnout mobil z kapsy a vidím čas také, vím, že na mnoha veřejných místech jsou veřejné hodiny s velkými ciferníky, například před nádražím jedny se čtyřmi ciferníky, z nichž každý pro jistotu ukazuje jiný čas a i ten, co se aktuálnímu času jakž takž blíží, je minimálně o tři minuty mimo. Vím, že kdykoli nastoupím do jakéhokoli vozidla MHD, uvidím za stanovištěm řidiče velký digitální displej s aktuálním časem. Vím, že se můžu podívat na www.presnycas.cz nebo, pokud si chci připadat jako velký světák, tak na timeanddate.com, ale hodinky na zápěstí jsou věcí možná poněkud archaickou, ale pro mě nejdůležitější. Bez nich mám většinou problém se orientovat v čase, i když mobil funguje a i jiné způsoby zobrazování času mě informují.

Druhé hodinky v mém životě přišly opět jako dárek. Bílý ciferník, místo čísel jen čárky ve zlaté barvě a datumovka. Poprvé hodinky, které se nemusí natahovat, jen čas od času je nutno vyměnit baterii. Výhoda zřejmá, nevýhoda bohužel taky. Kovový pásek začal, stejně jako kovové tělo hodinek, po čase korodovat. Tento proces se sice včas zastavil, ale už to nebylo ono.

Třetí hodinky, opět jako dar, tentokrát k opravdu kulatým narozeninám. Na rozdíl od druhých byl ciferník černý. Zvykl jsem si na ně rychle, jen byly ze všech modelů, co měly tu čest zdobit mé zápěstí, nejvíce poruchové. Sem tam se zastavily i při nové baterii a asi jednou nebo dvakrát se zpomalily natolik, že pak ukazovaly nesmyslný čas.

Poslední, tedy čtvrté hodinky, vyrobené v zemi helvétského kříže, přišly na mé zápěstí při poslední dovolené v září. Ciferník opět černý, ručičky a čísla číselníku bílé, datumovka bílým číslem na červeném pozadí. Kromě hlavního ciferníku ještě tři menší, které ale kupodivu nepůsobí vůbec rušivým dojmem. Chvíli mi trvalo proniknout do tajů ovládání, přece jen jsem byl zvyklý na jeden ovládací prvek a teď mám tři, ale jinak maximální spokojenost.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Týden 2/52

Přiznám se, že jsem neměl původně ani ponětí, co od druhého týdne čekat. Vypadalo to, že projdu peklem, proti kterému je to Danteho jen ukázkou, a nakonec to zas až tak hrozné nebylo.

V pondělí jsem měl pocit, že se na mě zřítí celý svět. On totiž víkend skončil tak, že to pomalu vypadalo, že moje plány stran nové kapitoly života, vezmou rychle za své. V pondělí ráno se ale vše navrátilo do původních kolejí, načež během dne jsem údajně sršel dobrou náladou a dovolil jsem si i pár žertů s tou hodnou paní, co nám počítá výplaty. S tou sdílím totiž mírný odpor (v mezích zákona) proti kávě vzniklé v kávovaru a oba si tak vaříme klasické lógrové a je nám blaze.

V úterý si jistý jedinec, o kterém jste mohli číst v mém pojednání o akci hoplapo, přečetl mnou provedený zápis z poslední podobné akce, připsal k němu své připomínky a požádal mě o to, abych jej poté, co se mi povede jeho připomínky zaimplementovat do původního textu, rozeslal účastníkům a nahrál na server. I provedl jsem a poznal sílu vítězství ducha nad hmotou.

Ve středu jsem nevěděl, kde mi stojí. Hlava jako. Informace, které se na mě valily, mě zahlcovaly a můj mozek vydával otravné hlášky "insufficient memory." Tradičně dorazila dobrá zpráva, a to potvrzení jednak jednoho lednového termínu, tak i jednoho březnového termínu.

Čtvrtek byl oproti tomu dnem klidu a míru, jak v práci tak osobně. A v pátek se toho moc dělat nedá, když hned ráno nastupuje angličtina, pak po krátké pauze němčina a všechno završí velké hoplapo. Ale to se všechny mé myšlenky soustředily na večerní akci a následný víkendový výlet.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

S mrňousy v hotelu

Kombinace páteční večerně noční kulturně společenské akce, jejímž hlavním heslem bylo obžerství a hlavním mottem bojový pochod "Opijem se, opijem se" a zdravotního stavu mé starší ratolesti (postupné zlepšování) a zdravotního stavu mé mladší ratolesti (nic moc) způsobila, že místo toho, abych v pátek večer spořádaně přijel, obě ratolesti si převzal a odvezl do svého momentálního hnízda, vyrazil jsem v sobotu brzy ráno a v době, kdy slušní lidé (a nejen oni) snídají, jsem byl v cíli.

Protože mě obě mláďata neviděla více než měsíc, měl jsem obavu, jak mě přijmou, a k mému úžasu projevovali účinné nadšení. Protože převoz do mého bydliště nepadal do úvahy, klepali jsme o nějakou hodinu později na dveře hotelu, kde jsem měl pro všechny případy rezervovaný třílůžkový pokoj.

Jakožto zkušený cestovatel vím, že soudit hotel podle fotek v internetové prezentaci znamená skončit podobně jako ve známém vtipu Bill Gates v pekle, nečekal jsem tedy zázraky, už proto, že místo, kde hotel stojí, je dost daleko od civilizace, ale zase v úplné pustině taky ne. Skutečnost mě nezklamala. Pokoje nevypadaly jako v internetové prezentaci. Vypadaly lépe.

Milá a ochotná recepční (na ty mám ostatně štěstí už několik let) si mě zapsala a pak nám přidělila kýžený třílůžkový pokoj. Po zabydlení jsme zjistili, že jsme v celém hotelu jediní hosté, což nám zvedlo náladu a dodalo pocit exkluzivity. Hned poté jsme ověřili funkčnost satelitní televize a bezdrátového připojení a ke spokojenosti nám už nic nechybělo.

Oběd jsme si dali v nedaleké stylové restauraci, i teď, v době, kdy po sněhu není ani památky, vyzdobené v lyžařském stylu. Večeři jsme si pak vyrobili sami v příslušné kuchyňce.

Protože starší ratolest pravidelně spojuje příjemné (pobyt se mnou, provokování mladšího sourozence, sledování pohádek) s užitečným (dohánění školních restů), vytáhla učebnice a já jsem konstatoval, že učivo čtvrté třídy je i pro mě dost tvrdý oříšek. Zejména vlastivěda mi už neříká nic a při vysvětlování významu a rozlišení slovních druhů jsem si musel vzít na pomoc internet a vyhledat aspoň částečně relevantní informace.

Snad proto, a taky pro otevřený video hovor s dalekou zemí, se mi podařilo zahnat ratolesti do postele extrémisticky pozdě.

V neděli ráno jsme si užili hotelovou snídani a pak, protože zejména mé mladší dítě má přikázáno trávit venku co nejméně času, jsme se opět věnovali intelektuální zábavě čili dalším školním restům, mým filozofickým teoriím a dceřině nápadu na celoroční bydlení v daném hotelu. Což nezní jako špatný nápad, ale obávám se, že neprojde všeobecným hlasováním.

Odpoledne jsem pak mrňousy vrátil, a přestože všechno nasvědčovalo tomu, že budu mít problémy (první courák nabral v úseku, který projíždí za 14 minut, desetiminutové zpoždění), nakonec jsem stihl spoj, který mi ani idos nenabídl, a byl jsem tak doma v rozumnou hodinu.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Ponovoroční jízda

Tradiční pátečně odpolední hoplapo, které obvykle trvá hodinu, se protáhlo o další půlhodinu, což narušovalo můj pověstný klid, který je silnější než cokoli jiného. Krom toho už jsem dost dlouho po nemoci, takže nehrozilo, že bych usnul. Naštěstí má témata přišla na přetřes hned na začátku a byla odbyta dvěma krátkými větami.

Nakonec jsem se tedy naštěstí neukousal nudou, ale už brzy jsem opustil své milované pracoviště a přesunul se do svého milovaného azylu, kde jsem odložil pracovní oděv a nasoukal se do komického převleku pro tyto účely připraveného. Chvíli jsem ještě věnoval vzpomínkám na léto a pak jsem vyrazil do víru velkoměsta.

V restauraci už byla sympatická asistentka a intimně mi oznámila, že jsem první, kdo dorazil. Atmosféru vzájemného souznění a drbání narušili šéfové, kteří se za chvíli přiřítili a usadili ke stolům. Pochopil jsem, že sedět u jednoho stolu jak se sympatickou asistentkou, tak se všemi třemi šéfy, není zas tak špatný nápad.

"Kolik máš těch žaludků?" ozval se o něco později jeden z kolegů poté, co se na talíři přede mnou tyčila už třetí pyramida z řízků, steaků a jiných vitaminových bomb. Poté, co jsem dojedl jeden z kousků, zapil pivem a otřel si ústa, jsem odpověděl: "Když jsem byl hladový student, bylo mým hlavním přáním se aspoň jednou pořádně najíst. A teď si ho plním." To se mi ale vymstilo, neboť když nastala druhá fáze žrací a chlastací akce, už jsem do sebe nenasoukal nic. A ani sympatická asistentka, ve které jsem našel optimální publikum pro své historky, které jinak znají všichni, čtenáře a čtenářky mého blogu nevyjímaje, už neměla sílu cokoli pozřít.

Ve vedlejší místnosti několik kolegů koulelo bowling. Snažili se mě přesvědčit, moc se snažili, ale bohužel velikost bowlingových bot v této herně byla tak maximálně pro Popelku. Normální a běžnou osmačtyřicítku neměli. Tak jsem se věnoval pivu a vyprávění svých všeobecně známých historek té hodné paní, co nám počítá mzdy. Kupodivu jsem v ní našel další oddané publikum a znalkyni různých druhů dobrého pití. A protože pití piva trvá o něco déle než pití vodky (byť ředěné Toníkem), byla ta hodná paní, co nám počítá mzdy, za chvíli tak dokonale líznutá, že s ní byla ještě větší legrace. Usazen mezi touto paní a sympatickou asistentkou jsem si mohl pochvalovat, že sedím mezi dvěma ze čtyř nejhezčích holek z firmy. To, že víc holek ve firmě nemáme, jsem taktně přešel mlčením.

Ale protože jsem druhý den měl v plánu vstávat brzy ráno, hned jak kocour mňoukne "ano," opustil jsem rozjetou společnost jako druhý pár minut po sympatické asistentce a do svého bydliště jsem dorazil přežrán a ožrán.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Chvála ranního vstávání

Zatímco v hodině angličtiny by mě ve chvíli, kdybych byl přistižen, že neznám příslušné frázové sloveso či nedokážu vysvětlit význam věty a gramatickou vhodnost použití toho či onoho tvaru, fackovala asi nejen hanba, ale i lektorka, která přestože dorostla do asi o třicet centimetrů nižší úrovně, tak vypadá jako holka od rány a ráda se směje, v němčině si podobnou možnost nepřipouštím a zkouším hranice trpělivosti lektora. Pozitivní zpráva je, že hranice jeho trpělivosti jsem ještě nedosáhl.

Nicméně lektorka na sebe občas prozradí i něco ze svého osobního života a to je pak hned větší legrace, jako při poslední lekci, kdy se pochlubila svojí potravinovou alergií a celý svůj krátký monolog zakončila povzdechem: "Co bych dala za kus normálního chleba!"

"Tak schválně," upřel jsem na ni jeden ze svých tvrdých a provokativních pohledů, "co?"

"No to, na co myslíte, rozhodně ne," rozesmála se lektorka a po chvíli dodala, "ještě, že jsem zamítla ten nápad vzít si hluboký výstřih," a to, prosím, patří k té kategorii žen, která rozhodně má co ukazovat.

Oproti tomu v lekcích jazyka básníka Schillera je legrace méně, zato s hrůzou zjišťuji, že můj sen přečíst si Fausta v originále se mi letos nesplní, protože při odhalení každé další gramatické zvláštnosti propadám panice.

"Dnes jsem vážně neměl vstávat," funěl jsem, když se mi nepodařilo sestavit větu podle tří klíčových slov.

"Tak který je to pád?" nahazoval lektor a bylo na něm vidět, že se snaží, co mu síly stačí, ale způsob, jakým odolávám jeho snahám, je v naší skupině druhý nejsilnější. Touto otázkou mě ale natolik rozhodil z konceptu, že jsem inkriminovanou větu vypálil správně od boku.

"No vidíte, že jste udělal dobře, že jste vstal," pochválil mě. "A zkuste to přeložit," usmál se a já měl chuť ho začít škrtit.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Lednová momentka I

"Nešel jsem do práce," prohlásil spolubydlící, když jsem se naopak já vrátil, vyčerpán tělesně i duševně po náročném pracovním dni.

"A celý den koukám na jeden seriál," dodal, "nevím, jestli to znáš, ale nemá to chybu. Když tak si to ode mě zkopíruj... Jmenuje se to Misfits!"

"To sis zapamatoval, jak jsme o tom mluvili v hospodě?" podivil jsem se.

"Já ne," přiznal se smutně, "on si to pamatoval ten nejsjetější v celé hospodě. A ten mi o tom řekl, ale sám to ještě neviděl."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Magie jmen

Nikdy jsem nevěřil poučkám o tom, jak jméno či příjmení ovlivňuje osud či povahu jedince. Už proto, že jméno je budoucímu lidskému jedinci přiděleno přibližně tou dobou, kdy jistá osoba dámského pohlaví trpí ranními nevolnostmi, sní, co může a navíc v takových kombinacích, ze kterých by doktorka Cajthamlová omdlela, a přes břicho si nevidí na tkaničky. Příjmení má budoucí jedinec většinou jasně dané ještě o hodně dříve.

Proto mě nepřekvapilo, že spolužák (jeho příjmení je, stejně jako všechna ostatní v tomto článku, pravé a původní) Holub nikdy nebyl v Africe ani nelétal (tak intimně, abych znal jeho zvyky stran vyprazdňování nosních dírek, jsem ho neznal), spolužák Palička nikdy nehrál na bicí, spolužák Němec neuměl ani "Guten Tag!", a snad jen kamarád Flaška dělal, co mohl, aby vždycky po šestém pivu přešel na tvrdý alkohol. Jaký měl vztah k ženám jiný mladý muž (který neměl štěstí stát se mým kamarádem) s poetickým příjmením Jebavý, jsem raději nezjišťoval, nicméně představa, že se v baru objeví mladý muž, který vysloví kouzelnou formuli "Dovolte mi se představit, mé jméno je Květoslav Jebavý," vzbuzovala v osobách dámského pohlaví spíš zděšení než touhu.

Když se mi tedy představovala jistá paní, nebyl jsem si - díky její specifické výslovnosti a mé schopnosti eliminovat určité zvuky (no jo, jsem nahluchlý) - jistý, zda její příjmení je Směšná nebo Splašená. Znělo to jako oboje a ještě pořád zůstávaly možnosti příjmení Praštěná či Nadšená. V paměti jsem si zapsal, že je prostě normálně cáklá a dál jsem se tím nezaobíral. Už proto, že - a to připomínám pro ty ze svých čtenářů, kteří k mému blogu přišli později a dosud se neprokousali dvanácti sty předešlými články - mám mizernou paměť na jména a někdy se stane, že mi v hlavě nenaskakuje ani mé vlastní. Smutné je v této souvislosti i to, že u jedné slečny, která měla tu velkou čest trávit část svého života po mém boku, jsem si její jméno zapamatoval až při třetím rande v situaci, ve které hrála jistou roli letecká kukla, které sekundoval mokrý celer. Shodou náhod jí z kabelky vypadl řidičák, a když jsem, jako správný gentleman britského střihu s vysokým morálním kreditem, podal příslušný doklad majitelce, přečetl jsem si její jméno, a protože od mládí u mě platí, že písemnou informaci si zapamatuji, na rozdíl od informace řečené, okamžitě, jsem už pak její jméno dost dlouho udržel v paměti.

No ale to jsem zase odbočil, takže zpět k původní linii. Paní s dosud nerozlišeným příjmením se sice vyskytovala v dohledové blízkosti, ale jako každý druhý jsem ji oslovoval v souladu s firemní kulturou Julčo. Ostatně v okruhu sta kilometrů byla jedinou nositelkou tohoto jména. A pak jsem jednoho dne dostal mailem zprávu, která doplnila zapomenutou informaci, neboť byla zakončena podpisem Ing. Julie Strašná.

Chvíli jsem na tu kombinaci akademického titulu, poetického jména a drsného příjmení němě zíral a říkal jsem si, že se na ní rodiče vyřádili. Pak jsem si uvědomil, že zmíněná dáma velmi často hovoří o manželovi, takže je jasné, že se na ní vyřádil on. Ale protože se jedná o velmi civilizovanou dámu, říkal jsem si to, co vždy, že jméno ani příjmení neříkají nic o skutečné povaze či charakteru nositele daného jména a příjmení.

A pak se stalo něco, co zviklalo mou jistotu. Strávil jsem s onou dámou den o samotě. Ne, nehledejte dvojsmysly, milí čtenáři a milé čtenářky, šlo o předávání znalostí, které jsem nutně potřeboval. A už v polovině, kdy znalosti, kterých se mi do té doby dostalo, překračovaly v mnoha místech mou intelektuální kapacitu, přičemž zmíněná dáma se teprve rozjížděla k rychlejšímu komunikačnímu tempu, jsem si uvědomil, že jako jediná si manžela, alespoň co se příjmení týče, vybrala více než příznačně.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Hleny jako pleny tety Leny

Na rozdíl od blogera ENimENa, který jako snad jediný dokáže popsat své problémy s hleny takovým způsobem, že v případném čtenáři vzbudí touhu po některé z fyziologických reakcí, mé problémy hlenového typu jsou většinou zanedbatelné.

Kromě pravidelné alergické rýmy, která mě vždy pro jeden den v roce vyřadí z běžného provozu, následně mě přivede na myšlenku, že způsob, který si pro svůj odchod ze světa zvolil Kurt Cobain, nebyl zas tak špatný, a jejíž výskyt je základem statistiky, podle které výrobci papírových kapesníků plánují výrobu, mám většinu roku pokoj. Až na poslední období, které zkouší mou odolnost.

Nepočítaje občasné krvácení z nosu, které mělo ten následek, že se občas do používaného kapesníku přesunul i strup z vnitřní strany nosu, docházelo u mě k situacím, kdy byl nebezpečný i jen o něco málo silnější výdech.

Když jsem totiž provedl výdech (veden poučením, že běžný jedinec mého typu dýchá výhradně nosem), pravidelně spolu se vzduchem opouštěla mými nosními dírkami mé útroby podivná hmota, která způsobovala, že se ode mě na veřejně přístupných místech odvraceli i bezdomovci a romské prodejné ženy.

Po několika dnech se mi povedlo být v případě výdechu silnějšího než slabého v dosahu zařízení vybaveného odtokem a hmotu tak směrovat k odtoku. Po dalších několika dnech se dostavil první instalatér a rozebral odtok. Poté se dostavila rychlá záchranná služba a omdlelého instalatéra odvezla neznámo kam. Odpoledne se dostavil druhý instalatér a nasadil nový odtok, přičemž se velmi podivoval slabosti prvního instalatéra. Ten bohužel třímal původní odtok v ruce tak křečovitě, že ani po deseti injekcích nedokázal prsty uvolnit. Legenda praví, že dnes už pohybuje malíčkem příslušné ruky, ale na odtok, který drží v ruce, se nesmí podívat, protože okamžitě upadá znovu do mdlob.

Strupy, které se občas uvnitř nosu uvolnily (aby daly prostor několikahodinovému krvácení) vytvářely někdy roztodivné obrazce. První z nich, po natočení správným směrem a pohledu pod správným úhlem, vytvořil tvar odpovídající zmenšeným obrysům Mexika. Jiný vytvořil obrys hlavy Václava Klause z levého profilu. Zajímavé je, že po otočení tak, aby byl vidět pravý profil, se Václav Klaus změnil v Miroslava Kalouska. Protože jsem se okamžitě vyděsil z představy, jaké monstrum by asi vzniklo dalším otočením zmíněné hmoty, daný vzorek jsem okamžitě zlikvidoval, takže archeologové, až tady budou za nějakých 800 let kopat, nic nenajdou.

Ostatně hleny nezůstávaly pozadu, a pomocí nich jsem pochopil, kde se Jan Kaplický inspiroval při svých architektonických návrzích. Postupně jsem během těch dní viděl mizet v odtoku několik variant návrhu Národní knihovny, jeden z nich dokonce připomínal mládě dinosaura, jiný vypadal jako bizarní kombinace želvy s hlavou Radka Johna.

Ale i toto období jsem statečně překonal, hlenům a strupům se vysmál, a ač jsem tomu nevěřil, opět jsem nasadil vražedné pracovní tempo.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Hola hoj

Hola hoj, hola hoj, abstinenci boj!

Hospoda, kde se scházíme při tradičních sobotních večeřích, je už proslulá coby kultovní místo intelektuální elity VIP čtvrti jednoho z největších českých měst, ale rovněž i elity jiných čtvrtí. Sem tam se objeví nový návštěvník, nicméně za toho pravidelně ručí ten, kdo ho přivedl.

V sobotu jsme se spolubydlícím konstatovali, že naše společná předsíň potřebuje generální úklid jako prase drbání a feministka pořádného chlapa. Bohužel tímto konstatováním jsme celou debatu ukončili.

Později odpoledne se pak spolubydlící vytratil. Možná mě chtěl znejistět, ale já jsem tušil, že má namířeno do kuchyňské části oblíbené hospody. I věnoval jsem se aktivnímu odpočinku, abych pak o pár hodin později vyrazil stejným směrem.

Majitel, provozovatel, barman, bývalý punker a zasloužilý alkoholik v jedné osobě měl upřímnou radost, že mě vidí. Sotva jsem dosedl ke stolu, už bylo pivo na tácku (přesně podle vyhlášky - pivo musíme mít na tácku po celý rok). Vzápětí se objevila osoba dámského pohlaví a dotázala se, kdo bude jíst. Okamžitě jsem se nahlásil.

Právě při poslední společné večeři tvořili veškeré osazenstvo hospody pouze gentlemani, tak mě překvapil výskyt ženy v tomto prostředí. O něco později dorazila jiná žena, v doprovodu sympatického muže, který ovšem poté, co zjistil, že v hospodě funguje wifi, ztratil o svou společnici zájem a nechal nám ji napospas.

Z první zmíněné osoby dámského pohlaví se vyklubal nový čerstvý objev spolubydlícího, což jsem musel ocenit a za sebe vydat schvalovací certifikát.

Můj původní plán byl tradiční sobotní, tedy najíst se, vypít maximálně dvě piva a odbatolit se domů. Ovšem při třetím pivu dostal vážnou trhlinu, neboť jsme zavedli intelektuální debatu a přítelkyně spolubydlícího se projevila jako mimořádně inteligentní, navíc majitelka tříletého syna. Druhá z přítomných slečen zná můj oblíbený seriál o nepřizpůsobivých, což jí u mě přidalo minimálně čtyři body do soutěže o slečnu roku.

Návrat jsme absolvovali nějak před druhou hodinou ranní, ale v našem společném království pak následovala ještě dlouhá filmová debata.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Týden 1/52

První týden se rozjížděl pomalu. Po novoročním víkendu, který byl všelijaký, jen ne zapamatování hodný, byl pro mě návrat do práce stejný jako každé jiné pondělí, už proto, že jsem byl v práci předtím každý den.

Celkově se začaly věci dávat do pohybu trošku v úterý, ve středu jsem se zaměstnal natolik, že jsem neměl čas na nic jiného, ve čtvrtek jsem rozjel pracovní úkol a dozvěděl se jednu špatnou zprávu a v pátek jsem se během dopoledne dozvěděl dvě dobré zprávy.

Napoprvé to nebylo špatné. Podle všeho mám mít tento rok ve všem lepší než ten minulý. Tak snad se mi nepovede si to všechno nějak podělat.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Rychlejší než Gripen

"Pane kolego, nespat!"

Jdu ruku v ruce s... no, však vy víte, procházíme tržištěm plným čerstvého ovoce. Pomeranče, proti kterým jsou ty nejhezčí v českém hypermarketu seschliny, banány, které vydrží čerstvé minimálně týden, spousta druhů jiného ovoce, které ani nemají česká jména, do toho vůně všeho možného a od nedaleké pláže vůně mořského vzduchu, když v tom někdo pronese:

"Pane kolego, nespat!"

Zděšen se ohlédnu za oním hlasem a najednou je moje tělo o deset tisíc kilometrů jinde, ve firemní zasedačce a je přítomno akci, které už přes deset let soukromě říkám hoplapo (každý, kdo podobnou akci minimálně jednou zažil, dokáže tuto zkratku rozkódovat; kdo ne, je příliš mladý, nebo - a to je jeho štěstí a měl by se své práce držet jako klíště - se ještě nestal obětí šéfů, kteří plánují podobné akce zásadně na páteční odpoledne).

Z karibského tržiště (ve městě, které samo o sobě má více obyvatel než celá Česká republika) jsem se během jedné vteřiny ocitl v české zimě. Kam se na mě hrabou gripeny.

Mluvčí, který před chvílí pronesl větu o zákazu spaní, se obrací na jiného kolegu a zvýšeným hlasem žádá, aby v zápisu o akci hoplapo bylo jasně uvedeno, že během akce je nezbytně a bezpodmínečně nutné být přítomen nejen tělem, ale taky, a to zejména, i duchem. Přitom směrem ke mně upírá jeden ze svých tvrdých pohledů.

Do toho se zvýšeným hlasem, tedy na úrovni středního basbarytonu, ozývá kolegyně ze země kdesi na východě (ale Japonsko to není) se stížností na svůj notebook. Na deset minut je téma hovoru dáno, nakonec ovšem původní mluvčí odpovídá větou, ve které jsou česky pouze předložky, spojky, částice a citoslovce, a ze které si stihnu nic nezapamatovat.

O chvíli později tradiční otázka, zda ještě někdo má něco k prodiskutování. Původní kolegyni někdo oblepil ústa leukoplastí a my ostatní se, vzhledem k tomu, že je pátek, vidíme už o nějakých hodně kilometrů dál od pracoviště, proto nemá nikdo nic a hoplapo končí, přičemž informace o tom, že to příští se koná až za tři týdny, zní skoro jako nezasloužená prémie.

A to mi ještě sympatická asistentka málem vnutila pětistovku. Bohužel si vzpomněla na skutečné jméno toho, komu ji měla vnutit.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Klíčový problém

K asi nejlepším vynálezům v dějinách lidstva patří klíče. V mém dětství a mládí se mluvilo o klíčovém průmyslu a dodnes existují klíčové otázky a klíčový problém, jemuž se bude věnovat dnešní pojednání.

Jak už jste si přečetli, minulé pracoviště bylo rozsáhlým areálem, kde jsem se bez mapy, kompasu a navigace lehce ztratil. Současné oproti tomu sídlí v jedné z nejmodernějších kancelářských budov ve střední Evropě. S tím jsou spojené i některé nešvary, například ten, že jednu budovu sdílí více firem nebo ten, že se občas budovou potulují i náhodní kolemjdoucí civilisté.

A právě na chodbě se nachází dvě místnosti, jedna je určena pánské části osazenstva firmy, druhá dámské. Zatímco uživatelky dámské části by spočítal na prstech jedné ruky i pyrotechnik s dvaceti lety souvislé praxe, nás uživatelů pánské části je podstatně více.

Každý a každá, kdo chce projít k toaletám, si u dveří kanceláře vezme příslušný klíč a po použití toalet jej vrátí na místo. Skoro vždycky.

Stává se totiž, že některý zapomětlivý kolega (kolegyň se to netýká) klíč vrátit zapomene. A co nastane? Nastane situace, kdy toalety jsou uzamčeny, a pánské osazenstvo firmy připomíná stepařský klub při náročném tréninku. Občas některý z nás (i autorovi těchto řádků se to údajně stalo) si odnese klíč domů. Jeden z kolegů dokonce musel přerušit dovolenou, aby vrátil klíč z nejdůležitějších na své místo.

Pokud klíč zmizí během pracovní doby, musí sympatická asistentka (která splňuje všechny podmínky pro udělení titulu sympatická: patří k dámské části osazenstva a rodičům se povedla natolik, že překročila oficiální průměr pro výšku středoevropských žen, což je u žen vždy významné a velmi vítané plus) přijít, postavit se do geometrického středu kanceláře a zvýšeným hlasem požádat o návrat klíče k pánským toaletám. Protože většina z nás okamžitě instinktivně sáhne do kapsy, je viník vždy brzy odhalen a klíč se slavnostně vrací na své místo.

Tím jsem nastínil a popsal klíčový problém dneška. Nemám odvahu k navrhování řešení, proto se omezím na konstatování, že problém je dlouhodobý a jeh vývoj je neustále sledován.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Vstup do dalšího roku

Poslední den v práci, jak už víte, jsem trávil o samotě, a proto jsem při nejbližší příležitosti sbalil své tělo i svá zavazadla a vyrazil na autobusové nádraží, kde jsem v pohodě nastoupil do správného autobusu jedoucího mým směrem a končícího v příslušném městě. Cesta ubíhala v pohodě, protože autobus vynechával většinu zastávek.

Doma mě už čekala máma se slavnostním obědem. Mimořádně dokonalá kombinace ingrediencí a chuťový zážitek jako z prvotřídní restaurace. Pak jsme se vydali za odpoledním programem spojeným s koncem roku a večer následovala večeře opět na úrovni dvou Pohlreichů a minimálně dvaceti Babic.

Večer jsme zkoušeli televizní zábavu, ale s postupujícími hodinami to bylo horší a horší, takže příchod půlnoci jsme uvítali s lahví výborného vína. Spát jsem šel doslova s radostí.

Novoroční dopoledne jsme strávili diskusí o hudbě, poslechem pěveckého sboru, kde dříve působila má drahá sestra a debatami na témata, která hýbou světem. A oběd byl opravdu výborný. Pak už jsem se odsunul zase na autobusové nádraží a zpět do města, které mi dává přístřeší a výdělek.

Takový byl tedy můj vstup do letošního roku.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Retro 11 - poslední

V úvodu dalšího nového roku opět zopakuji tradiční ohlédnutí v pětiletých intervalech. Zároveň je toto poslední retro článek, pokud budete mít zájem o náhledy do mé blízké či vzdálené budoucnosti i nadále, vyhledejte si starší retro články z roku 2007, 2008, 2009 a 2010. Každý další retro článek následující po tomto by totiž jen opakoval už řečené, takže stačí, když ke každému zmíněnému časovému úseku přičtete tolik let, kolik uplynulo od zveřejnění příslušného retro článku.



Takže nyní se opět ponořím do hlubin minulosti a ze své fenomenální paměti vytáhnu následující útržky:

Před pětatřiceti lety jsem byl roztomilé tříleté dítě, udivující celý svět znalostí všelijakých básniček, dokonale technicky zvládnutou jízdou na tříkolce a údajně téměř nadrealistickou výřečností (co je na tom pravdy, je otázka jiná, někteří přímí pamětníci již nežijí a jiní si raději nevzpomínají). Taky jsem proslul svou odvahou a otužilostí, neboť legendy praví, že jsem se několikrát vydal na průzkum vísky, kde jsem tenkrát bydlel, pouze v pyžamu a bačkorách, nedbaje na to, že jsem se brodil ve sněhu nad výši mých kotníků.

Před třiceti lety jsem byl ve druhé třídě základní školy a z mně dodnes neznámého důvodu byl ten rok pro mě nějak divně kritický. Tento syndrom druhých roků se se mnou táhnul i v dalších vzdělávacích zařízeních, která jsem během svého košatého života navštěvoval.

Před pětadvaceti lety jsem byl žákem sedmé třídy a měl jsem pocit, že mi bude patřit svět. To se bohužel nestalo, nicméně poslední dva roky základoškolní docházky pro mě byly kupodivu hodně v pohodě.

Před dvaceti lety jsem byl poslední rok středoškolákem. Ne snad, že bych měl všechno na háku, ale existovala najednou spousta věcí, které mě zajímaly víc než obsah výuky, například pravidelné hokejové tahy s kamarády či získávání zkušeností velmi osobního charakteru.

Před patnácti lety se naopak ke konci chýlila moje vysokoškolská zkušenost. Moje nálada byla jako na houpačce a výkyvy mezi euforií a depresí nastávaly poměrně často. Slovy klasika jsem tenkrát ten konec nečekal.

Před deseti lety jsem byl v euforii z očekávání prvního potomka, ze kterého se nakonec vyklubala ta nejsprávnější dcera na světě. Taky jsem si užíval svou práci, kde se ale velmi rychle zkazila původní výborná atmosféra díky nařízeným změnám, které přišly z centra od někoho, kde vůbec nevěděl, o co jde.

Před pěti lety jsem byl čerstvým otcem syna a zkušeným pisatelem svého blogu. To ostatně už všichni víte, protože mé články čtete tak pravidelně, jak to jen jde. Co se od té doby stalo nebo nestalo, víte mnohdy ještě dříve, než se to stalo.

A to je vše, drazí. Příští retro články už nebudou. Hezký Nový rok!

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!