"Už dlouho, bratře můj, jsi nebyl na pivě, na dnešní večer chystáme setkání rodinné, ve čtvrti vilové, tam co bydlíme, máme pěknou hospodu, kde se scházíme, a až skončíš v práci, tak se srazíme, seznámíš se s kámoši, pěkně zakalíme," lákala mě moje sestra (co se na rozdíl ode mě nenarodila na Silvestra), a tak jsem z práce vyrazil opačným směrem, ujel dvě zastávky trolejbusem a za chvíli dorazila sestra i spolubydlící.
"Jdeme do nové hospody," oznámil spolubydlící razantně, radikálně a rezolutně, "kámoš Protlak ji nedávno otevíral a potřebuje, aby mu tam chodili lidi, aby se ta hospoda zavedla, víš jak to myslím," proti čemuž nebylo odvolání. Chvíli jsem uvažoval, co asi vede relativně normálního relativně mladého muže k tomu nechat si říkat Protlak, ale pak jsem si vzpomněl na nejmenovaného manažera české pobočky jedné nejmenované softwarové společnosti, který se zřejmě styděl za to, že má stejné příjmení jako jeden komik vystupující ve dvojici s Genzerem, a tak si nechává mužně říkat Kulíšek (vzhledem k jeho řečové vadě je to pro něj výhodné, neboť se mu podaří vyhnout se nenáviděnému er), a tak mi přezdívka Protlak už tak divná nepřišla.
Ve čtvrti vilové stojí vozy dieselové, a nikdy tam nechodí žádní fízlové. "Tady to je," pronesl neochvějně spolubydlící a pak se na nás otočil, "ale musíte mě založit, nemám ani korunu." Nu což, stejně jsem mu dlužil za minimálně jeden oběd.
Vešli jsme do hospody a oči mé sestry se rozzářily, neboť všechny přítomné hosty znala osobně. Ostatně, já jsem za ní o deset minut později o nic nezaostával, navíc jsem měl náskok, neboť jsem už z dřívějška znal i slečnu servírku běloruského původu (kdy, kde, jak, proč a za jakých okolností jsem se s ní seznámil, je písnička jiná, snad jen, že ten následující měsíc strachu za to i stál). V koutku stál levnější notebook s puštěnou hudbou typu disko, načež jsem se začal hlasitě dožadovat Visacího zámku. "Tady?" podivil se Protlak, když mi uvolnil židli. "Tak to aspoň ztlum," zahartusil spolubydlící, a to už bylo na stole první pivo.
Děti květin bezelstně hovořily v koutku o lásce a pak odešly. Chvíli jsem uvažoval, co z nich je holka a co kluk, ale pak jsem si je prohlédl zblízka a zjistil jsem, že je to jedno. To více zarostlé byla holka.
"Tak se pochlub," pronesla sestra mezi druhým a třetím pivem a upřela na mě jeden ze svých tvrdých pohledů. Možná to zní jako fráze a asi to říká hodně lidí, ale sestra, byť je výrazně mladší, kopírovala můj vývoj natolik, že si prošla jak skinheadským tak i punkerským obdobím, jenže na rozdíl ode mě, který si v poklidu svou rebelii proti systému odbyl 400 kilometrů od domova, sestra rebelovala mámě před očima a z toho vyplývaly konflikty, že by Vilda Třesoštěp i Molière, co se za svobodna jmenoval Jean-Baptiste Poquelin, zbledli závistí.
"Počkej, až se vrátím," vstal jsem a zamířil k toaletám, "víš přece, že jak si dám jedno, tak už se mi chce chcát," což sestru odrovnalo, přestože ví, že citáty nehynoucích klasiků prokládám svou řeč odjakživa.
"Tak která to je?" zeptala se sestra přímo a já jsem vytáhl svůj mobil a ukázal fotku, co slouží jako tapeta. "Hmmm, kurnik šopa, tož to jo," pronesla zkušeně sestra, "a kde žes ji to potkal?"
Odvyprávěl jsem svou story o tom, že jsem jednou takhle zevloval na brněnském hlavním nádraží, a když z jednoho z pendolin vyskočila sympatická osoba dámského pohlaví, tak jsem jí nabídl rámě, a nejen to. O chvíli později se lokálem rozeznělo brutální kytarové sólo Lennyho Kravitze. "Kdo volá?" zajímala se sestra, ale jakmile jsem do telefonu promluvil svou kvalitní španělštinou, bylo jí to jasné.
"Počkej," zamyslela se sestra, "ale já ji znám z Facebooku," pronesla a zabodla do mě pohled. "Jo," odpověděl jsem a našel jsem v paměti mobilu fotku karibské ženské, co měla jako profilovou fotku. "Jo, to je ona," zajásala sestra.
O dvě a půl piva později jsem dostal nabídku čočkové polévky. "Kdepak," zatvářil jsem se rezolutně. "Ale dostaneš ji zadarmo," zabodla do mě své tmavě zelené oči slečna servírka. "Tak teda jo," ustoupil jsem, protože jídlo zadarmo je lepší než rezavý drát v oku. A polévka mi prohřála mé útroby dokonale.
"Víš co," prohlásila sestra o další pivo a půl později, "kámoška, co je s tebou v práci, měla obavu, aby ses neprojevil jako zmrd," což mě šokovalo, ale sestra pokračovala, "tak jsem ji uklidnila a vysvětlila, že to s ženskýma umíš dokonale," čímž mě znejistěla natolik, že jsem se opatrně zeptal, co tím myslí. Rozchechtala se. "Jsem sice o dost mladší, ale cos vyváděl, si vzpomínám dobře, ale nikdy mi nešlo do hlavy, že po tobě letěly ty nejhezčí holky," dodala, což mě přimělo k tomu postavit
pivuláka a pak ho do sebe postupně naládovat. Limit svého
pičáku, ve kterém mám uvedenu skupinu B, čili kondiční do šesti kousků, jsem už dávno překročil a potvrzení o zkoušce na několikahodinové kalby už viselo ve vzduchu. "To bude tím mým nepopiratelným charizmatem," odpověděl jsem už poněkud vláčnějším jazykem.
Spolubydlící, mimochodem o jednu kategorii pičáku zkušenější kalič, odpadl jako první. My se sestrou jsme zakončili veliké lalulá asi o hodinu později. A vím, že při odchodu z hospody jsem řval spolu s reproduktory notebooku „stánek, stánek u Johna Debila.“
Mimochodem, karibská ženská to i na deset tisíc kilometrů pozná, když se mi posezení s přáteli nebo sestrou vymkne z rukou. Jsem pak prý v telefonu mnohem sdílnější a veselejší.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
.jpg)
