Top 5 listopad

Na konci dalšího měsíce je třeba opět zrekapitulovat nejúspěšnější momenty mého blogu v končícím měsíci.

Nejčtenější články (v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci):

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (2.) 50 čtenářů (více než jeden denně)
2. Zazimování želvy (1.) 49 čtenářů (více než jeden denně)
3. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (3. - 4.) 19 čtenářů
4. - 5. Kontakt (-) 16 čtenářů
4. - 5. Píseň pro Haiti (7.) 16 čtenářů

Odkazující weby:

1. search.seznam.cz (1.) 306 případů
2. www.google.cz (2.) 285 případů
3. www.google.com (4.) 31 případů
4. Blog Karimy Sadio (-) 22 případů
5. www.google.sk (3.) 19 případů

Klíčová slova:

1. machna (3.) 20 případů
2. green monster (8.) 9 případů
3. big (2.) 4 případy
4. - 8. belly button (5.) 3 případy
4. - 8. jak zazimovat želvu (4.) 3 případy
4. - 8. machny (-) 3 případy
4. - 8. pavel kohout katyně (9.) 3 případy
4. - 8. zazimování želvy (8.) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1629 návštěvníků
2. Nizozemsko (3.) 104 návštěvníci
3. Spojené státy (2.) 88 návštěvníků
4. Německo (5.) 68 návštěvníků
5. Slovensko (6.) 62 návštěvníci

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 53% (poprvé dosáhl nadpoloviční většiny)
2. Internet Explorer (2.) 32%
3. Chrome (3.) 9%
4. Opera (4.) 3%
5. Safari (5.) <1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 97%
2. Macintosh (3.) 1%
3. Unix (2.) <1%
4. iPhone (4.) <1%
5. Linux (5.) <1%

 Jak vidíte, nejvíc se otřáslo pořadí zemí čtenářů, naopak pevné jako skála je pořadí prohlížečů.

Další Top 5 zase za měsíc nebo někdy tou dobou.

 Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.11

Day 11 – A sport you love to play or watch

Protože jsem sportovec teoretik, je i toto zadání jednoduché.

Co se týká sportu k hraní, tam mi nejlépe vyhovuje volejbal. A na koukání jednoznačně český národní sport neboli hokej.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.10

Day 10 – Three things that you’ve done in your life that you regret doing (or not doing)

Tři věci, u nichž lituji, že jsem je udělal?

- opustil po skončení studijních let Liberec;
- přijal zaměstnání se smlouvou na dobu určitou;
- v nesprávnou chvíli říkal, co si opravdu myslí.

Tři věci, u nichž lituji, že jsem je neudělal?

- nevyjádřil se v roce 1991 jasně vůči jisté slečně;
- neprosadil svou ohledně přesunu do jiné lokality;
- nedal si pozor na to, co říká (a nezastavil tak vlnu událostí).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.09

Day 09 – Five places you want to visit

Tak jo. Když jde jen o to chtít, tak nemám konkurenci. Pustím fantazii na špacír a jede to samo:

Acapulco. To by mohlo vyjít už příští rok.

Puebla. Další detaily viz výše.

Dillí. Tam se podívat mě láká už nějakých 20 let a momentálně bych to rád v nějakém nanjevýš desetiletém horizontu viděl.

Japonsko. Můj sen někdy od mých dvanácti let. Momentálně v o něco delším horizontu než Indie.

Turecko. Jeden z cílů, na kterých se s mou milovanou shodneme. V tomto výpisu je ještě jeden.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Day 02.08

Day 08 – If you could be an animal, which one would you choose

Tady není důvod dlouho o něčem přemýšlet:



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Hospoda, hospoda v sídlišti stavěná

"Co kdybys zašel do hospody na pivo," volá spolubydlící a z tónu jeho hlasu je jasné, že se nejedná o návrh k diskusi, ale o jasně definovaný pokyn, jehož neuposlechnutí se trestá. A protože projevím zájem, nadiktuje mi i adresu hospody, do které je záhodno se dostavit.

O necelou půlhodinu později vstupuji do zmíněného podniku veřejného stravování, kde se vzduch dá krájet a nalézám spolubydlícího už řádně rozjetého. U servírky, která mi vzdáleně připomíná sestru hlavního hrdiny filmu Notting Hill, si říkám o pivo v domnění, že jakožto správný téměř totální abstinent se spokojím s jedním. Mezitím mě spolubydlící představuje společnosti u stolu, který tvoří dva sympatičtí mladí mužové a jedna neméně sympatická slečna. Ta má bohužel dvě charakterové vady. Kromě nadměrné spotřeby kultovních cigaret značky Start navíc i nadměrnou přítulnost vůči jednomu z mladých mužů. Bariéry ovšem padnou až poté, co spolubydlící práskne, že jsem bratrem své sestry. "No jó," rozsvítí se oči všem přítomným a moje prestiž vzroste na neúnosně vysokou míru.

Mezitím se dostaví ještě jeden mladý muž nevysokého vzrůstu v doprovodu slečny takového typu, že bych od ní nechtěl držet ránu a většina společnosti se oddává podivné karetní hře, během které na sebe navzájem pokřikují jednoslabičná slova, ťukají klouby prstů o desku stolu a nerovnoměrně posunují po stole hromádky barevných koleček. Spolubydlící mi vysvětluje princip této hry, ale už ve druhém kole je všechno jinak a to, co mi vysvětlil, najednou už neplatí.

Zakecávám se s první ze zmíněných slečen a zcela v rozporu se svými pevnými morálními zásadami si objednávám další a další pivo. Pak když všechny tváře v jednu se slijou, je mi jasné, že moc pijou. Poslední volnou židli u našeho stolu obsazuje jiný mladý muž mírně zhuleného zevnějšku (jak vyplyne z jeho řeči, zas až tak moc jsem se v odhadu nemýlil).

Karetní hra, jejíž princip jsem nepochopil, končí, vítěz bere vše, postupně odevzdáváme servírce své bankovky a na mou prosbu, aby skočila na stůl a svlékla se do naha, jen proto, aby se nám ukázala její kyprá postava, nereaguje. U stolu postupně zůstáváme dva a já to o pár minut později vzdávám.

V době, kdy se z tahu vrací spolubydlící, už spím. Sice něco slyším, ale k tomu, abych si nazul bačkory a šel ke dveřím, nenalézám morální sílu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.07

Day 07 – Best and worst job you´ve ever had

Nejlepší a nejhorší práci od sebe dělí téměř deset let.

Nejlepší byla práce v monopolním molochu. Jak svým obsahem, tak lidmi, se kterými jsem měl to štěstí spolupracovat. Bylo to snad jedinkrát, kdy jsem práci nebral jako povinnost.

Nejhorší byl můj pokus o práci prodejce slevových karet. Kdo se ještě nikdy v životě necítil jako blbec, může si to vyzkoušet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.06

Day 06 – Five things you can eat everyday

Jídlo. Jeden z několika mála nejlepších vynálezů v dějinách lidstva. Jako kuchař stojím za starou bačkoru, ale když si můžu vybrat jídlo dle své vůle v restauraci nebo v nějakém super rychlém občerstvení, tak do mé osobní top 5 patří:

Kebab. Dokud jsem ho sám neokusil, nevěděl jsem, co na něm mí přátelé z univerzitních let tak obdivují. Dnes už to vím a nebojím se si o něj říct kdekoli.













Tacos. I kdyby nic jiného, už jen kvůli tomuto jídlu stála moje karibská dovolená za to. Zkouším i jejich českou variantu, ale ta za originálem pokulhává jako Škoda 120 za Mercedesem S-klasse.















Mole. Nenechte se mýlit. Název tohoto jídla opravdu v překladu znamená Krtek. Nicméně jde o kuřecí popř. krůtí maso s tolika možnými přísadami, že by je nevyjmenoval ani Chuck Norris, to vše je polito hořkou čokoládou. Dobrou chuť.








Svíčková. Drazí. Je jisté, že kdybych opravdu každý den jedl všechna jídla uvedená v tomto článku, tak za měsíc neprojdu ani devadesátky futra. Takže berte to tak, že v optimálním případě jím maximálně dvě z těchto pěti jídel. A po třech zahraničních jídlech návrat domů ke klasické svíčkové. Ta nezklame.

Čokoláda. Poslední (ale ne významem), co mi udělá chuťovou radost, je čokoláda. S českou čokoládou jsem měl i v Karibiku úspěch, největší s obří verzí studentské pečetě. A karibská ženská si už vymínila další dodávku tohoto typu čokolády pro příští setkání.










Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nová práce po n-té

I když, nová… Nové je jen místo, kde se moje práce odehrává. Oproti tomu předchozímu je o něco málo jižněji. Jinak jsem se vrátil k tomu, co jsem dělal kdysi, i když na poněkud jiné úrovni.

Podruhé během svého života jsem nastoupil do práce ve firmě, kde už z dřívějška někoho znám. A protože v tom předchozím případě se to nakonec vyvinulo velmi pozitivně, doufám, že tradice nebude ani teď porušena.

Ostatně hned první den jsem si připadal jako v Dušanově vidění. Sotva jsem prošel dveřmi, ani jsem nestihl pozdravit a už jsem dostal pracovní notebook. Pokud jsem si někdy myslel, že můj osobní notebook, který se do mého vlastnictví dostal při předloňských Vánocích, je skvělý, pak tento pracovní je absolutní bomba. Nejde o to, že je kompletně nový a ještě voní výrobní linkou, jde o to, že výkonnostně je na tom asi jako Sergej Bubka v době své největší slávy proti mně v době mé nejlepší fyzičky.

Pracovní smlouva je navíc koncipována taky velmi velkoryse. A s výjimkou prvního týdne se můžu těšit z jednoho z pěti nejkrásnějších slovních spojení všech dob - volná pracovní doba. Ta totiž patří do kategorie věcí, které jsem, slovy klasika, už hezky dlouho neměl (je pravda, že minimálně dvakrát jsem si dokázal takovou volnou pracovní dobu i v té pevně stanovené vytvořit, ale stálo mě to vždycky velké nervové souboje na konci měsíce).

Slečna, kterou díky své sestře znám už z dřívějška (viz druhý odstavec tohoto článku) se ke mně kupodivu hlásí sama od sebe a během úvodního týdne dělá vše pro to, abych se tu brzy cítil jako ryba ve vodě nebo jako Kalousek v lihovaru.

A musím uznat, že i když mi mnohdy leccos nejde pod nos, tak po téměř dvou měsících, kdy můj oběd tvořily šestnáctikorunové pizzy z hypermarketu pojmenovaného podle postavy, kterou v jedné kultovní komedii hrál pan Satinský, je oběd v klasické kantýně doslova orchestrem chuti.

Je pravda, že ve skrytu duše tajně doufám, že můj optimismus ještě vzroste, až na můj účet dorazí první velmi pěkná suma.

A protože jsem musel přesunout i své tělo a spoustu věcí (celkový přesun ale zabere asi většinu víkendů do konce roku), tak jsem našel bydlení na dosah svého pracoviště, stačí jen dvakrát denně absolvovat cestu pěti zastávkami MHD.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.05

Day 05 – Your favorite TV show, movie, song and book

Na rovinu. Televizi už více než půl roku nemám, takže o žádné TV show momentálně nevím. Měl jsem kdysi v oblibě Uvolněte se, prosím, ale po dvou letech se humor lehce vyčerpal a těch dobrých momentů ubývalo valem.

Film: Už jsem uvedl Natural Born Killers, takže se opakovat nebudu. Prakticky hned na druhém místě je ale Pulp Fiction:



Písnička: těch opravdu oblíbených jsou desítky, možná stovky. Ale poslední dobou mě bere Vilém Čok a jeho Balada o norcích:



Knížka: Těch je taky hodně, a ke každé z nich se vracím z jiného důvodu. Vypíchnout jednu je dost těžké, takže sahám do krabice s knížkami a vytahuji... chvilka napětí... a vítězem se stává:

První knížka, kterou jsem kdysi od Neila Gaimana četl, a přestože je tlustá jako Helena Růžičková ve svých nejlepších letech, nelitoval jsem a přečetl jedním dechem. Ani mi nevadily občasné odskoky od původního děje.















Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.04

Day 04 – A memory from childhood

Hm. Moje dětství se odlišovalo od obecně zažité představy, ale zkusím si něco vybavit.

Asi útěk z mateřské školy, s jedním spolužákem jsme se protáhli deseticentimetrovou škvírou a byli jsme v tu chvíli pryč. Přišlo se na to až o nějaké dvě hodiny později.

Potom taky, když jsem jednoho dne přišel ze školy domů a tam v postýlce ležel neforemný balík, o kterém všichni tvrdili, že je to moje sestra. A pak z toho opravdu moje sestra vyrostla.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Zbržděný dopad

Kdo z vás, milí čtenáři a neméně milé čtenářky, čte mé články pozorně, ví, že jsem chtěl do 12. října provést finální rozhodnutí. Nuže, mám za to, že je čas poodhalit roušku tajemství a říct, nebo aspoň naznačit, o co šlo.

Dostal jsem se do situace, kterou mi žádný opravdový chlap, a dost možná i leckterá ženská, nezávidí. Dopadal jsem na dno jako hokejové Kladno. A vypadalo to, že na tom dně není žádná trampolína ani obří žíněnka, ale že naopak dopadnu hodně tvrdě a bolestivě.

Ve chvíli, kdy jsem o tom finálním rozhodnutí psal, to vypadalo, že mám jen dvě možnosti. Zůstat zde v Evropě a nechat své tělo dopadnout tak nízko, jak to jen půjde, nebo sbalit to nejnutnější, nad zbytkem mávnout rukou a odletět zpět do Karibiku, ovšem už ne na týden nebo dva, ale minimálně na rok, možná i na několik let.

Termín rozhodnutí se blížil a všechno nasvědčovalo tomu, že se rozhodnu pro druhou variantu. Každý den mohl být mým posledním v České republice. A pak najednou jsem dostal novou naději.

Ne, nedopadl jsem na trampolínu, která by mě vymrštila zase až skoro úplně nejvýše. Ale ta obří žíněnka, na kterou jsem při svém pádu narazil, můj pád zbrzdila natolik, že to dno, i když je stále na dohled, zůstává zatím naštěstí nedosažené. A to se stalo zrovna v den, kdy jsem se chystal rozhodnout.

Pak ovšem následovalo martyrium, kdy jsem svoji naději zase pomalu ztrácel. Jako když se držíte lana, které postupně prokluzuje mezi vašimi prsty. Dva týdny nejistoty. Pak zase pevnější úchop lana. Pak to mělo být pět dní nejistoty, ale vyklubaly se z toho jen tři. A pak další naděje. A přesně měsíc od původního rozhodovacího dne - vysvobození.

I když to vypadalo na další čtyři dny nejistoty, už o půl hodiny později jsem měl závěrečnou zprávu, která mi zněla jako rajská hudba. Dopad na dno se podařilo, aspoň na čas, oddálit.

Stará pravda říká jednak to, že kdo nemá rád Visací zámek, ten chce válku a je fašista, ale taky říká, že zkušenosti nás nečiní moudřejšími, jen zkušenějšími. Moje negativní zkušenost mi dost pomohla otevřít oči a vidět i sám sebe z jiného úhlu.

"Nějak hubneš," prohlásila, když jsme se viděli při jednom úředním jednání.
"Hm," odpověděl jsem, "však tlustí bezdomovci nejsou. Nebo snad ano?"

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.03

Day 03 – How you imagine a perfect day

Tak tedy… nejdříve opět písničku, která se k titulku váže:



A po písničce se pustíme do povídání. Inu, tak:

Protože jsem měl to štěstí, které se ne vždy vydaří, tak místo ponku a frézy trávím svůj čas v kanceláři. A proto mám dvě kategorie perfektních dnů.

První kategorie je perfektní den pracovní. To je takový, kdy se podaří do úspěšného konce dotáhnout něco, o čem všichni uvažovali jako o neřešitelném problému. Většinou takový úspěch není sám a lavinovým efektem na sebe naváže další.

Osobní perfektní den pak vypadá asi nějak takto:

6:45 - 7:00 probuzení vedle milované osoby
7:30 - 8:15 snídaně s milovanou osobou
8:30 - 9:00 milovaná osoba si dopřává ranní sprchu, já sleduji zpravodajství: preference top nula devítky klesly na nulu a Slovan Liberec vyhrál finále Ligy mistrů
9:30 - 12:30 prohlídka muzea nebo galerie
12:30 - 13:30 oběd v romantické restauraci
14:30 - 16:30 sledování romantického filmu z postele za použití velkého kyblíku zmrzliny a několika čokoládových bonboniér
17:00 - 19:00 návštěva divadelního představení
19:30 - 20:30 večeře v romantické restauraci (jiné než při obědě)
21:30 - 23:30 rockový koncert
00:30 - 01:00 postupné usínání v objetí s milovanou osobou

Takže vidíte, že zas tolik od života snad ani nechci.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Víkend celkem v pohodě

Ze všech víkendů, které kdy dcera strávila se mnou, byl ten poslední nejvíce v pohodě. Až jsem se divil.

A to jsme ani nedělali nic náročného a adrenalinového. Jen jsme si užívali. Pohádka o princezně, která ráčkovala tak, že se z toho měla stát norma urozené řeči, jela asi šestkrát. Mezitím jsme samozřejmě projeli i školní angličtinu a další předměty.

A pak jsem ji vezl domů, do bytu, který mi ještě ne moc dávno taky říkal pane. Měli jsme s sebou zavazadel jako rodina Smolíkova a kupodivu jsme nikde nic neztratili. Jen dcera v jedné chvíli místo do svého batohu uložila svůj mobil do mého kufru. A já jsem si to všiml, až když jsem byl více než 100 kilometrů daleko a bylo příliš pozdě zkoušet něco měnit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.02

Day 02 – Three favourite colors

Takže tři, hmmmmm…

V oblečení u mě převládají šedá, modrá a fialová. Pravda, dost podstatné procento má i bílá, zejména u triček, ale není mezi těmi nejvíce oblíbenými.

Přítelkyni nejvíce sluší červená, pak hnědá a kupodivu i černá, což není myšleno jako smuteční barva.

U aut nejvíce červená, potom lahvově zelená a modrá.

U počítačového vybavení jednoznačně černá. Možná to vyzní divně, ale když vidím různé růžové a bledě zelené netbooky, je mi z nich zle.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02.01

Day 01 – Introduce yourself by ten words

Hned úvodní dvě slova dnešního zadání mi v paměti vybavily tuto písničku:



Líbilo? Tak pojďme, hoši, pojďme do toho:

Nekontrolovatelný optimista. Chvílemi až excentrik. Povahově převážněflegmatik (i karibská ženská ocenila mou neomezenou trpělivost) a dost podstatný bordelář. V tom, co musím udělat, naprosto důsledný. Hokejový fanoušek (dokonce i u zápasů, kde nehraje můj oblíbený tým). Jedlík, ale do parametrů Otesánka jsem pořád nedorostl. Místy směšný (i sám sobě). Čokoholik. Čahoun. A mnoho dalšího.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

PICK UP THE GAUNTLET 2

Od squire, která se pomalu, ale jistě, stává jednou z mých nejoblíbenějších pisatelek (to víte; já sem napíšu, která je ta úplně nejoblíbenější, a všechny ostatní mě přijdou umlátit podprsenkama a bombarďákama), jsem odchytil další várku třiceti velmi zvědavých a až na dřeň problému jdoucích otázek. A ta to obšlehla tady, takže mám možnost porovnávat své vtipné a trefné odpovědi hned se dvěma dalšími respondentkami.

Tak uvidíme, co z toho vyleze… Snad se vám to bude líbit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Rekordní článek

Když jste si tady přečetli o sporu mezi mým líným já a mým zodpovědným já, povšimli jste si jistě jednoho detailu. Ano, psalo se tam o rekordu. A ten byl právě překonán.

Dosavadní rekord v počtu článků v jednom roce držel, jak jste se už na jaře dočetli tady, rok 2008, kdy jsem sepsal a zveřejnil 218 článků. Tenkrát jsem žil v domnění, že lepší už to být nemůže, že jsem na hranici možného a že napsat více článků v jednom roce nepůjde.

Tak tento rekord byl právě překonán a to o pouhé dva roky od původního rekordu. Právě si totiž pročítáte dvoustý devatenáctý letošní článek.

V této souvislosti jsem se zamyslel nad tím, zda a jak a kam můžu ve svém dalším zvyšování počtu ročních článků dojít. Jisté je, že letos nejspíš padne hranice 220 článků a dost možná i další psychologická hranice, a to 230. A já se ptám: Kam až můžu dojít? Kde je hranice možností? 240? 250?

Připadám si jako vesmírná sonda, která opustila hranice Sluneční soustavy. Dosud jsem psal své články v důvěrně známém rytmu, tempu a četnosti. A najednou jsem překonal sám sebe. Teď musím, v souvislosti s heslem, nadepsaným nad vchodem do internátu Střední keramické školy v Bechyni, vytrvat.

Každý další článek, který letos zveřejním, bude jen vylepšením ročního rekordu. A zároveň velkou výzvou k tomu, abych zkusil příští rok letošního celkového počtu aspoň dosáhnout, nebo se mu aspoň přiblížit.

Pravda, ideál asi leží na úrovni 365 článků za rok, to kdyby se mi podařilo opravdu zmobilizovat všechny své fyzické i duševní síly a vydat jeden článek denně. Už jsem se párkrát o podobnou četnost pokusil, ale že by se mi podařilo udržet ji po celý rok, to je už z hranice čisté fantazie, nebo možná i fantasmagorie.

Každopádně sám uvidím, jaký počet dosáhnu letos a kam s ním pohnu příští rok. Plán na příští rok zatím počítá s 210 články a zvyšovat ho nebudu. Není nikde napsáno, že další roky budou literárně stejně plodné nebo plodnější.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prostitutka II

Ta situace byla tak absurdní, že ani Quentin Tarantino by ji nevymyslel. Byl jsem v cizím městě a měl jsem něco přes tři čtvrtě hodiny na přestup. Jen jsem tak zevloval a odolával útokům spánku, protože můj spánkový dluh za několik uplynulých týdnů narostl do mamutích rozměrů.

Od nedaleké zdi se odlepila nějaká postava. Kousek opodál postával a pokuřoval hlouček hlučných studentů. Sem tam se okolo prošoural nějaký ten důchodce. Ta nějaká postava se pomalu přesouvala okolo všech přítomných a zkoumavě si je prohlížela. Na chvilku se dala do řeči s jedním člověkem, co nepatřil do žádné skupiny lidí a byl tam, stejně jako já, sám.

Ve chvílích, kdy se o mé mladé tělo nepokoušel spánek, jsem rekonstruoval události několika posledních dnů a týdnů a musel jsem je hodnotit slovy kultovního pana Karotky "nic moc." Navíc toho dne se po několika dnech, které z pohledu povětrnostní situace vůbec neodpovídaly stránkám v kalendáři a nabízely teploty spíše červnové, přišel den, který naopak přesně odpovídal tomu, co bylo vidět v kalendáři.

Tajemná postava opustila svého společníka a pokračovala v chůzi. Já jsem si mezitím už asi po sedmadvacáté pročítal plány odjezdů a příjezdů, abych se zase a znovu přesvědčil, že z mojí třičtvrtěhodiny zas tak moc neubylo.

O něco málo později dorazila ona tajemná postava až ke mně. Neměl jsem dosud potřebu ji vnímat, dokud mě neoslovila.

"Ahoj," řekla jen tak, jakoby mě znala už minimálně půl roku. Oslovování od cizích žen je něco, na co jsem si stále nezvykl tak, jak bych si asi představoval.

"Ahoj," odpověděl jsem a konečně jsem se na ni podíval pozorněji. Patřila k těm, o kterých se dá slušně říct, že když se rozdávala krása, tak seděla na záchodě s úporným průjmem a při úsměvu bylo jasné, že jí v horní řadě zubů chybí jednička, trojka a čtyřka vpravo. Taková o něco málo hezčí sestra Veroniky Sinové.

"Nechceš si trošku užít?" zeptala se, a mně v tu chvíli, i když mi to zapalovalo o něco pomaleji, došlo, o koho jde.

"Stačily by dvě stovky," dodala prosebně, "a byla bych hodná a mohl by sis se mnou dělat, co bys chtěl."

Musel jsem se zasmát a sdělil jí, že dvě stovky rozhodně nemám.

"Tak aspoň stovka," slevila, "abych měla na ubytovnu."

Protože jsem už od mládí velmi upřímný člověk, vysvětlil jsem jí, že moje momentální finanční hotovost je necelých 40 korun a z budoucích důvodů je už teď můžu pokládat za utracené.

"To je škoda," pronesla smutně, "mohli jsme se navzájem zahřívat v té zimě tady."

"No jo," uznal jsem její argument, "ale nejde to."

To, že by to nešlo ani v případě, že bych byl nudící se miliardář, jsem taktně přešel mlčením a tajemná osoba mě opustila. Domníval jsem se, že je po všem.

Udělal jsem si menší procházku, asi třicet kroků tam a třicet zpátky, a byla zase u mě.

"Nedáš si se mnou kafe?" řekla. V ruce držela plastový kelímek.

Několikrát jsem zamrkal, pak jsem zatřepal hlavou, abych se ujistil, že vnímám správně. A pak jsem natáhl ruku a vzal si její kelímek.

"Ale pozor, je horké," varovala mě.

Neřekl jsem jí, že mi to nevadí, a že horké kafe v té zimě je to jediné, co mi pomůže, a napil jsem se. Bylo to opravdové kafe, ne ten instant z automatu. A jak protékalo mým vnitřkem, roznášelo se to horko mým prochladlým tělem a bylo to víc než příjemné.

"Není moc sladké?" strachovala se.

"Naopak, přesně tak akorát," ujistil jsem ji a ona opět v úsměvu odhalila svou nevalnou zubní výbavu.

A to mi přišlo jako dokonalá situace, že v městě, kde nikoho neznám, a kde jsem nikdy předtím nebyl, se se mnou dělí o kafe prostitutka a bavíme se spolu ne tak, jak to odpovídá jejímu způsobu obživy, ale jako dávní kámoši, co se náhodou potkali po mnoho letech.

Takhle jsme na střídačku dopili kelímek s kafem a mně bylo lépe. Možná nám oběma.

"Jsi sympaťák," oznámila mi nakonec, "jinak bych se s tebou o to kafe nedělila."

Nějak mi ten den nebylo dáno vyjít z údivu.

"Určitě se stav," řekla nakonec, když už byly poslední tři minuty do okamžiku, kdy mi to jelo, "ale ne, že si pak vybereš nějakou jinou."

Od té doby jsem ji ale už nikdy nepotkal.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prostitutka I

"Pane, nemáte cigaretu?" zeptala se mě neznámá osoba před nádražím v jednom z pěti největších měst v ČR. Bylo krátce po poledni a místo cigarety jsem měl leda tak hlad.

"Nemám, protože nekouřím," odpověděl jsem, "ale tam ten pán, co si právě kupuje v automatu jízdenku, má," dodal jsem, protože jsem zmíněného jedince viděl chvíli předtím, než se vydal přepadnout automat na jízdenky, jak spokojeně pokuřuje.

"Ten ne," mávla rukou, a já bych měl pro dokreslení příběhu dodat, že šlo o příslušnici etnika, jehož správný název se nesmí říkat, a pro které se musí používat slovo, které původně označovalo - zjednodušeně řečeno - typ počítačové paměti, ze které lze pouze číst, ale nelze do ní zapisovat. Pro ještě pomaleji chápavé fanynka Gipsy.cz. Hubená až hrůza a u zubaře byla naposledy před sto lety. No, možná před méně, zas tak stará nebyla. Autor tohoto blogu by ji ohodnotil zlomkem 9/10.

Když jsem po chvíli procházel znovu okolo, zastavila mě s jiným dotazem: "A sex bys nechtěl?"

Podíval jsem se na ni svým kritickým pohledem a zeptal se, co si pod tím představuje.

"Za tři stovky," řekla, "všecko, co chceš."

Hlavou mi běžel výpis mých univerzálních odpovědí, které používám, když mi je žinantní rázně odmítnout i přijmout. Pak naskočila ta správná.

"Asi si na mě nevzpomínáš, co?" zeptal jsem se jí.

"To ne," řekla zmateně.

"No tak vidíš," dorazil jsem ji, "a já jsem od tebe minulý týden chytil nějaký bordel, tak mazej k doktorovi pro prášky."

Nevím, kde se to ve mně bere, kazit etnickým menšinám jejich podnikání.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Instrukce

Vůbec nejhorší jsou lidé, kteří se nedokáží chovat podle jednoznačně daných instrukcí.

"A kde vlastně bydlíte?" ptala se mě paní, která za mnou jela s úžasnou nabídkou (srovnatelnou snad pouze s nabídkou kvalitního sexu od prostitutky patřící k nepřizpůsobivému etniku).

Řekl jsem jí název ulice a dodal: "Je to druhý dům po pravé ruce."

Předpokládal jsem totiž, že jsem použil pouze slova s jedním významem.

O půl hodiny později mi volala znovu: "Jsme v té ulici, ale nemůžeme vás najít. Jaká je barva vašeho plotu?"

"Červená," odpovídám podle pravdy.

"Aha, tak to jsme přejely," řekla (v autě tom byly dvě ženy), "tak my zacouváme."

Sledoval jsem z okna, ale žádné couvací auto nevidět.

"Kde jste?" zeptal jsem se.

Popsala mi to.

"Tak necouvejte, a jeďte dopředu," odpovídám. Opět jednoznačná instrukce.

"Nemůžete vyjít ven?" zeptala se zoufale.

Vyšel jsem ven s telefonem u ucha a povídám. "Teď jsem na ulici a mávám na vás levou rukou."

Inkriminované auto totiž stále couvalo.

Asi budu muset absolvovat kurz komunikace s obchodními zástupci.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Letím jako švestky

Má oblíbená pisatelka Bahňulka, jejíž blog byl kdysi dávno inspirací pro založení mého blogu a jejíž dobré pověsti škodí to, že už setsakramentsky dlouho nic nenapsala, v jednom z článků, který se pro mě stal kultovním, posílala do našeho bývalého hlavního města švestky. Ke švestkám mám kladný vztah, ať už k těm ve formě ovoce či k těm ve formě tekutiny. Jen nechápu určitou část populace, která má potřebu transformovat švestky do povidel. To by měl být trestný čin.

A do bývalého hlavního města jsem neposlal švestky, ale vypravil jsem se tam osobně. Druhou třídou EuroCity.

Bohužel se mi stále ještě nepodařilo rozkódovat, ve kterých EC vlacích jsou zásuvky pro 220 V a ve kterých ne. Tento, co se jmenoval po hudebním skladateli, zásuvky neobsahoval, takže když došla mému netbooku šťáva, tak jsem ani film nedokoukal, načež přišla ke slovu jiná zvuková mašinka a po porci valašského humoru skupiny Ciment (Vzývali Stana ogaři z Kychové gdyž měli na poli už všecko hotové) se přidala klasika v podání partičky Bouchačky a Kytky.

To, že jde o hudebního skladatele, si pamatuji od dob, kdy se mí mladší sourozenci vzdělávali ve škole pro hudbymilovné děti. Místní učitelka, a později snad i ředitelka, patřila mezi ty učitele hudby, kteří trpí utkvělou představou, že jejich děti musí mít hudební talent. Na konci ročníku, kdy frekventanti hudebního vzdělávání předváděli své umění, tak předvedla i svého synka, který na sebe navěsil harmoniku větší, než byl sám.

"Tak řekni," pobídla ho, "co budeš hrát."

Synek na ni indiferentně zíral.

Povzdechla si a název skladby řekla za něj. "Tak aspoň řekni," obrátila se na něho, "kdo to složil."

Synek na ni opět koukal asi podobně, jako kdyby před ním mluvila o selektivních extrapolacích.

"No tak," pokoušela se mu napovědět, "Franz…“

Nic.

"Franz Schu….“

„…brt!!!" vykřikl radostně její synek, což bylo první a poslední, co toho dne vyslovil. A pokud po tomto extempore na hudbu zanevřel, pak jsem poslední, kdo by se tomu mohl divit.

No ale mezitím, jak to tady popisuji, tak jsme projeli Brno i Břeclav a už jsme na rakouském území, což se projevuje hlavně tím, že na displeji mobilu nemám za názvem operátora CZ, ale A.

Bývalé hlavní město nás vítá s otevřenou náručí, i vystupuji a podle instrukcí hledám vchod do metra. Nacházím, naštěstí moje jízdenka do vlaku platí i ve zdejší MHD, takže spokojeně sestupuji a čekám na soupravu, pak obezřetně sleduji hlášení stanic, jeden přestup, druhý přestup a už jdu z metra ven.

První, co udělám, poté, co jsem se přesvědčil, že jsem na správném místě, je, že najdu stánek s kebabem. A už se bohapustě cpu. Do začátku jednání, které je účelem mého výletu, je ještě více než hodina, a tak se vydávám na procházku, koukám, kde a co a jak, a nakonec zabloudím do kavárny, kde si k výborné vídeňské kávě dávám ten nejlepší apfelstrudel na světě. Kavárnička byla malá a útulná a vypadala, jakoby byla otevřena v roce 1866 a paní kavárnice od té doby neměla ani jeden den absence.

Jednání samotné pak zabere kratší čas, než bylo plánováno. Loučíme se a já se vydávám zpět místním metrem, kde se už pohybuji s maximální zkušeností. A protože do odjezdu EC vlaku zpět zbývá necelá hodina, projdu si pár zdejších prodejen všeho možného, abych si zautrácel v pekárně.

Zpátky jedu zase vlakem pojmenovaným po hudebním skladateli a zase bez zásuvek. Domů dorážím unavený a zničený.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Modrý obličej

Přestože máme v kalendáři… moment, podívám se… listopad, příjemné počasí nás s dcerou vytáhlo ven a oba jsme si společný víkend užili. Syn se vymluvil kvůli nemoci, tak snad někdy příště, no.

A v oblíbeném hypermarketu pořádají víkendy pro děti. Minule jsem žádnou z mých ratolestí neukecal, ale tentokrát byl úspěch na mojí straně. V sobotu překonala dcera svou nedůvěru a od slečny připomínající mladší dceru rodiny Addamsových si nechala na levé zápěstí nastříkat a namalovat dvoubarevného motýla. Dostala ujištění, že jí vydrží 5 dní, ale nesmí používat mýdlo, zápěstí omývat jen vodou. Celý zbytek dne měla z nové ozdoby radost.

A v neděli jsme si dali opáčko. Tentokrát to odneslo pravé zápěstí, kde se vyjímají dva modrofialoví delfínci. A když už se čas nachýlil a přišla ta chvíle k odvozu dcery, rozhodla se podstoupit zkoušku odvahy a nechat si pomalovat obličej.

Vybrala si modrý motiv pokrývající téměř celou obličejovou plochu. Jiná slečna než z předchozího dne se činila a po deseti minutách by před mou dcerou uctivě smekl a hluboce se uklonil i Gene Simmons. A nepochybuji, že stejně by zareagoval i Chajim Witz.

Dceřiny obavy, zda nebude vzbuzovat v běžných obyvatelích strach, se naštěstí ukázaly lichými. A za pár dní ji tu mám zase a už má vybraný motiv, co si nechá namalovat příště.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

A nebo ano, a nebo ne

Když se člověku po nemoci začne dařit lépe, napadají ho různé roupy. A tak jsem se stihl otočit do dřívějšího Miniměsta, protože jsem měl některé nevyřízené resty s místními úřady a taky spoustu doporučených dopisů na poště. A prohlédl jsem si, jak se to městečko pod horami mění a náměstí, které je vždy jedno za deset let rozkopané k nepoznání, už zase dostává formu.

Dcera měla z mého objevení se rovněž velkou radost. "Jé, co tady děláš?" protáhla obličej, když mě zahlédla na chodbě před svou třídou, ale pár slov jsme si říct stihli.

Jednání v okresním městě bylo celkem v pohodě, chvílemi mi připadalo, že se vliv některých událostí přeceňuje a některé věci se berou až příliš vážně. Bral jsem to sportovně a s nadhledem, ono to ani jinak nejde.

A po jednání, jehož výsledek snad obdržíme do měsíce ("máme toho teď hodně, to víte") jsme se s pohnutím rozloučili a pak jsem se zase odsunul zpět.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Marodění tak i onak

Výhodou období, kdy průměrný lidský jedinec, jako například já, střídá pouze chvíle, kdy se cítí špatně a kdy se cítí ještě hůře, je to, že může dohnat jiné povinnosti.

Tak jsem mohl vidět všechny série seriálu Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére a stejně tak jsem mohl dokončit mise v New Yorku, na Kubě a v Moskvě v Mafia Wars a v téže hře zdatně rozpracovat mise v Bangkoku, Las Vegas a v Itálii, přičemž v první z těchto tří posledních jmenovaných se blížím téměř do cíle a v obou dalších jsem zvládl první úroveň všech misí, což je úspěch, který si zaslouží potlesk, dlouhotrvající potlesk a výkřiky "Ať žije Sovětský svaz!"

Nevýhodou bylo to, že jsem se mohl vyskytovat jen ve dvou polohách, a to na zádech nebo levém boku. I cesta za vykonáním některé z tělesných potřeb byla pro mě utrpením a poznal to na mně kdekdo.

Jsem sice v zajetí převážně pozitivních zpráv, ale intimní detaily vypisovat nebudu, protože v tuto chvíli, kdy tento text na klávesnici netbooku trpělivě vyťukávám, slovy klasika "nic není jasné," a proto si dovolím ten luxus a detaily o pozitivních zprávách posledních dní si nechám na později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Trampové

Je o mně všeobecně známo, že jsem spokojený zákazník železnice, protože mezi největšími městy v ČR mi spojení po železné dráze maximálně vyhovuje, zejména usadím-li se do správného IC/EC či podobného vlaku.

Ve Zlaté lodi jsem dorazil na nádraží jen ze zvědavosti a zjistil jsem, že spoj ze země, jejíž obyvatelé dle sapéra Vodičky můžou za svou národnost, má zpoždění a zrovna za dvě minuty dorazí. Původně jsem jej neplánoval stihnout, ale teď jsem se zamyslel (to dělám velmi rád) a vydal se ke správnému nástupišti.

Radost mi kalilo jen to, že byl pátek a nástupiště bylo obsypáno lidmi jako tržnice v polském Těšíně. Sotva se má hlava objevila nad horní hranou schodiště, připlula lokomotiva táhnoucí za sebou vagóny. I postavil jsem se jako obvykle tak, abych byl ke dveřím vagónu co nejblíže.

Samozřejmě jsem z vrozené slušnosti pustil před sebe některé z těch, co na nástupišti už čekali před mým příchodem. A pak jsem se vydal dovnitř sám. Zpočátku to vypadalo beznadějně, ale pak jsem využil toho, že zorný úhel každého mého oka je 184°a v jednom kupé odhalil volné místo.

"Budeš ale sedět u okna," oznámil mi postarší tramp. To mi nevadilo a sesunul jsem se na příslušné sedadlo. Naproti mně seděl jiný postarší tramp, který připomínal méně zanedbanou verzi Wabiho Ryvoly. Ani to mi nevadilo. Sotva se souprava dala do pohybu, zavedli trampové velmi nenucený hovor. Postupně popsali, jak si užívali na Slovensku v okolí Šťourova a jak když chtěli navštívit jednoho svého místního kámoše, tak přišli v tu nejlepší chvíli, neboť se právě konal jeho pohřeb. Pak postupně nenuceně zapojili do hovoru i tři dámské účastnice jízdy a nakonec se jim podařilo rozmluvit i mě.

"Jo, když jsem letěl do Austrálie," pronesl Ryvola a já na to navázal svou zkušenost s letem do Karibiku. "To musíš být nějaký byznysmen," pronesl tramp vedle mě. "Kdepak," já na to, "byznysmen jsem ještě míň než slávista." "Cože? Slávista?" zděsil se tramp. "No právě, že slávista nejsem vůbec a byznysmen jsem ještě méně," pak jsme se chvilku bavili o různých typech letadel, než se podařilo změnit téma. Trampové znali snad všechny hory a kopce, což bylo taky něco pro mě, až jsme se dostali k jednomu podkrkonošskému městu.

"Máš tam už chatu?" zeptal se Ryvola. "Ne, ještě ne," odpověděl jsem skromně. "Tak spěchej, než to vykoupí Holanďani," ujistil mě Ryvola, pak zjistil, že paní, co sedí vedle něj, bydlí ve stejné vesnici s ním ani ne sto metrů od jeho domu, což ho potěšilo.

Skoro mi bylo líto z toho vlaku vystoupit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Listopadová momentka I

"Já tvůj blog nečtu," řekla, "a ani mě nezajímá."

"Vážně?" podivil jsem se, "ale klidně si ho přečti, není tam nic, čeho by ses měla bát."

"Prostě ne," pronesla rezolutně, "nechci vědět, co a o čem píšeš. Ale jak jsi minule psal o tom, že…“

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Jubilejní

Jak už jste si přečetli zde, stanovil jsem si kdysi, na základě počtu článků, které se mi podařilo sepsat a zveřejnit během prvních dvou let existence mého kultovního blogu, počet článků, které bych rád sepsal v každém následujícím roce tak, abych udržel průměrnou četnost svých spisovatelských nálad a taky aby počty článků v jednotlivých letech byly aspoň trochu a vzdáleně konstantní.

Nuže, plán pro rok 2010 stanovoval 209 článků. A právě tento je jubilejní dvoustý devátý.

Tím pádem bych to pro zbytek letošního roku mohl zabalit a jen si užívat své popularity, po zbytek roku psát "do šuplíku," (v mém případě do složky s články na jindy) a trpělivě čekat na první lednové dny, abych zase zahltil virtuální prostor dalším vítaným čtivem. Co myslíte, udělám to?

Jako každý plodný autor i já mám v sobě více osobností, které se přou o to, která z nich bude dominantní. Momentálně se proti sobě postavilo moje líné já a moje zodpovědné já.

"Neblbni, máš splněno," říkalo moje líné já, "i kdybys ty necelé dva měsíce nenapsal ani písmenko, kdo to pozná? Stejně tak můžeš psát a zveřejnit to všechno až v lednu, stejně své historky v článcích nedatuješ, tak kdo pozná, že se to, co píšeš v lednu, odehrálo už v listopadu nebo prosinci?"

"Zbláznil ses?" oponovalo mé zodpovědné já. "Podívej se, jak si vedeš. Jedeš na rekord jak v celkovém počtu článků, tak i v průměru na jeden měsíc. To chceš zahodit?"

"Neposlouchej ho," smálo se líné já, "jen si tak zlehka užívej, dělej si poznámky, čerpej inspiraci a tvař se, že je všechno v pořádku."

"A co čtenáři?" trvalo na svém zodpovědné já, "kdo nepíše, nemá čtenáře. Chceš ty, co každý den hltají každé tvé slovo, takhle zklamat a vykvajznout se na ně?"

"Čtenáři zase přijdou," mávalo imaginární rukou líné já, "jediné, čeho by ses mohl obávat je, že při dlouhé pauze klesne tvá literární kvalita, ale to u tebe nikdy nehrozilo."

"Piš dál," neúnavně opakovalo zodpovědné já, "máš náběh na překonání obou rekordů, to využij. Navíc ti to teď píše výborně a zlehka, nemáš důvod váhat."

Co myslíte? Kdo zvítězil? Napovím.

Pokud se tu zítra objeví další článek, zvítězilo zodpovědné já.

Pokud se tu další článek objeví až v lednu (nebo vůbec nikdy), pak zvítězilo líné já (nebo něco horšího).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Vliv South Parku

Asi někteří z vás znají seriál South Park. Pro neinformované upřesním, že se jedná o animovaný seriál, ve kterém je čtveřice hlavních hrdinů - kluků ve školním věku, mezi nimiž zejména vyniká ukřičený Eric, který má navíc vzácný dar vyjadřovat se tak sprostě, jak to jen jde.

Jednu z jeho hlášek si vypůjčilo jedno české rádio do své ankety:



Druhá stanice se tím v posledním řádku přímo chlubí:



To jsem ale netušil, co za perlu najdu ve zpravodajství na stránkách jedné známé televizní stanice:



V naprostém zděšení jsem se uchýlil k internetovému zpravodajství. A hned první zpráva mě udeřila do očí:



Tak snad na sportovních stránkách se této mánii ubránili, doufal jsem. Marně:



A zpěvačka, která kdysi vystupovala pod pseudonymem Darinka Rolincová, tomu pak nasadila korunu:



A tak jsem poznal, že síla South Parku je větší, než bych kdy čekal.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

O relativitě krásy

"To není fér," řekla jednou, "Češky jsou samé krásné a já proti nim vypadám hůře."

Je to zvláštní, když tohle řekne holka, vedle které je každá z posledních pěti vítězek Miss World, Miss Universe a Miss kdo ví, co ještě, podprůměrná šmudla.

"Naopak," řekl jsem jí laskavě, "vypadáš pořád nádherně."

"Stejně mám strach, když jsi ve své zemi," trvala na svém, "mezi tolika krásnými ženami."

To už jsem se musel pousmát. "Myslíš si," zeptal jsem se, "že třeba tato je nějaká krásná? Vždyť ta by mohla, kdyby si ji vzali do práce zkušení vizážisté a půl dne by na ní makali, hrát ošklivější sestru Shreka!"

"No dobře, tak existují i ošklivé Češky," připustila, "ale co když se mi zamiluješ do mojí rakouské kámošky?"

A to byl hodně obtížný argument, protože do Grazu je to o dost blíže než do Karibiku a z mého města tam jede přímý vlakový spoj.

Ale její rakouskou kámošku znám jen z fotky a z telefonu. Není ošklivá, ale i tak je od mého ideálu o trošku dál.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nová služba idnes.cz

Server idnes.cz se, slovy svých autorů, rád označuje za nejserióznější a nejdůvěryhodnější. O tom by se jistě dalo velmi dlouze polemizovat.

Před pár lety i tento server podlehl všeobecné módě a vypustil blogovací systém. Od té doby je zahlcen velkým množstvím psavců všeho druhu. U některých se rád zasměju, nad jinými vrtím hlavou a u dalších si říkám, jak je možné, že někdo takový má volební právo. Samosebou nechybí ani tvůrci různých slabomyslných veršíků, kteří v sobě objevují zapomenutou příbuznost s Vildou Třesoštěpem.

Ovšem nedávno mě zaujalo to, že redakce idnes.cz vytvořila novou kategorii článků:



Fotka pro dnešní den:Hezký den!