Top 5 na konci září

Mnozí si jistě pamatují, s jakou radostí jsem odhalil statistky služby Blogger. A protože se měsíc září nachýlil, prošel jsem si je ještě jednou.

Obsazení pěti nejčtenějších článků zůstává stejné, jen došlo k (očekávanému) zemětřesení v pořadí. Recenze knihy Kouř a zrcadla drží první místo a mezi květnem a zářím si ji vyhledalo a přečetlo 100 čtenářů. Mají dobrý vkus, kluci a holky.

Z pátého na druhé (!!!) místo poskočil kultovní článek o zazimování želvy. Počítal jsem s tím, protože doba, kdy se mají suchozemské želvy zazimovat, se blíží. 66 čtenářů v uvedeném období.

Z druhého na třetí místo klesla písnička pro zničené Haiti (mimochodem v Karibiku vyslovují název této země jako "ajti", což mi přišlo úsměvné). Od zveřejnění předchozí Top 5 jí bohužel nepřibyl žádný nový čtenář a skončila s 54 čtenáři.

Recenze knihy Katyně Pavla Kohouta měla rovněž velký nárůst čtenářů - z 21 na 43, tedy dvojnásobek za necelý měsíc. Ale stačilo to na udržení čtvrtého místa.

Stejně jako písnička pro Haiti, ani příběh rozmazleného fakana žádné nové čtenáře nepřilákal a s 29 uzavírá první pětku.

Do statistiky nejsou započítáváni ti z vás, kteří prohlížejí jen hlavní stránku blogu nebo archivy jednotlivých měsíců. Tím jsou pak čísla v Top 5 ovlivněna.

Šťoural jsem se ve statistikách dál a vypadlo mi, že 613 (to je označení asi nejkrásnějšího auta, jaké se kdy na území dnešní ČR vyrábělo) z vás použilo k nalezení mého blogu vyhledávač Seznam. 567 (taky hezké číslo) pak českou mutaci Google, 558 přišlo z vyhledávání Yahoo, 102 ze slovenského Google a 65 z hlavního Google.com. Na dalších místech v pořadí je to jen s drobnými odstupy a u některých služeb jsem ani netušil, že ještě existují.

Klíčová slova v tom období od května do září, která sem přivedla čtenáře hledající věčnou pravdu života, jsou:

- big (342 případů)
- green monster (109)
- pole (43)
- buts (37)
- belly button (27)

A na dalších místech opět s velmi drobnými odstupy.

A jdeme dále. Asi nikoho nepřekvapí, že podle zemí vede Česká republika s takovým náskokem, že ostatní národy se můžou jít zahrabat. Během právě končícího pětiměsíčního období přišlo 3961 čtenářů a čtenářek právě z ČR. Ten náskok je takový, že by bylo i politicky korektní u dalších zemí konkrétní čísla neuvádět, ale já jsem si nikdy na politickou korektnost nehrál, takže na druhém místě jsou Spojené státy (683), za nimi, pro mě zcela nepochopitelně, Nizozemsko (253), Slovensko (142) a pětku uzavírá Francie (80). Ovšem když se podívám hned na šestou příčku, tak galským kohoutům dýchá na záda… Írán (a to už je úplně největší úlet).

A co prohlížeče? No, tady je to na špici opět těsné, se 48% vede ohnivá liška, následovaná 37% s Internet Explorerem. Můj prohlížeč je na bronzové příčce s pouhými 8%, čtvrté místo má se 3% prohlížeč milovníků Bizeta, Smetany, Mozarta a ostatních a o páté místo s méně než 1% se dělí 5 jiných prohlížečů, které jednotlivě vypisovat nebudu.

Mezi operačními systémy mých čtenářů vede Windows (98%), každý další má méně než 1%, v zájmu objektivity naznačím, že pořadí mezi těmito drobnými je: Unix, Macintosh, iPhone a LG.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

DAY 06

Day 06 – Favorite super hero and why

Se superhrdiny mám odmala problém. Většinou totiž disponují nějakými nadpřirozenými schopnostmi a to já nemám rád. Snad proto jsou mi všichni ti super, spider, bat, iron a další mani spíš k smíchu než k obdivu.

Nicméně, jak už jsem na sebe prozradil, jsem zanícený čtenář a z doby, kdy jsem přečetl hodně knížek, si moje srdce získal Vernův cestovatel okolo světa Phileas Fogg:



Otázka proč je zbytečná. Pokusil se, a podařilo se mu, tehdejšími dopravními prostředky absolvovat cestu z Londýna do Londýna okolo zeměkoule i přesto, že se často dostal do úzkých. A navíc si našel indickou manželku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 05

Day 05 – A picture of somewhere you've been to



Basilica de Guadalupe, Mexico City.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Rozumné děvče na scéně

"Našel jsem si novou holku," svěřil se mi kamarád, kterého z vrozené slušnosti nebudu jmenovat, dodám jen, že jeho maminka, velmi distingovaná dáma, ho v jeho dětských letech oslovovala Tondo.

"To není poprvé," neodpustil jsem si komentář, protože vím, že jeho vztahy málokdy přežily čtrnáct dní. Pravda, jeden, a tím se onen kamarád dodnes chlubí, vydržel celé dva týdny.

"Ale je," řekl jen a stal se zádumčivým.

"A jak dlouho spolu jste?" zajímal jsem se.

"Předevčírem to byl týden," povzdechl si.

"Tak to už tě viděli její rodiče?" pokračoval jsem v otázkách, protože vím, že pro rodiče jeho objevů bývá setkání s ním často velmi šokující a mnozí z nich strávili potom několik dní v sanatoriu. A ne v plicním. Ono když máte dceru buďto těsně po maturitě nebo v maturitním ročníku, ta jednoho dne přijde domů s rozzářenýma očima a oznamuje, že má konečně toho pravého kluka, pak tu svou známost přivede domů a vy s úžasem zjistíte, že její vyvolený je věkem blíže k vám než k ní a po delším hovoru se dostanete k tomu, že si vzpomenete, že maturoval na stejné škole, kde jste maturovali vy sami, jen o rok dříve, tak to jeden panák nespláchne. A po vystřízlivění si uvědomíte, že to všechno byla pravda a pak vám musí pomoct současná medicínská věda.

"Ještě ne," řekl smutně, "ale u ní doma jsem už byl."

"Kdy?" zeptal jsem se.

"Právě včera," řekl. "Její rodiče jsou někde pryč a tak mě pozvala. No těšil jsem se, to víš. A u ní doma přítmí, tichá hudba, prostě vše připraveno k noci vášně. Ještě otevřela láhev vína, trošku jsme se napili, a ona ať počkám, že si přichystá překvapení. No, překvapení to rozhodně bylo."

Na chvíli se odmlčel, až jsem měl obavu, jestli náhodou neusnul.

"Tak to vyklop, co to bylo," vybídl jsem ho.

"Ona čte," řekl smutně.

"To je dobře," zajásal jsem, "aspoň nebude blbá."

"O to nejde," řekl, "ale kdybys věděl, co čte! Zavedla mě do svého pokoje, otevřela svůj notebook a tam na obrazovce… No, kdybys jen viděl, co tam měla…“

"Kandaulismus pro začátečníky?" zeptal jsem se, neboť jsem si vzpomněl na své první, jediné a dodnes doufám, že i poslední setkání s propagátorem kandaulismu Janem Suchánkem.

"To ne," řekl. "Ona tam měla rozečtený…,“ napil se, polkl, podíval se na mě tvrdým pohledem Chucka Norrise a zřetelně vyslovil poslední slova, „… tvůj blog!"

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 04

Day 04 – A habit that you wish you didn't have

Taky docela pecka. Skoro všech zvyků, které mi na mně osobně vadily, jsem se dokázal zbavit. Poslední, který zbývá, je ten, že při mluvení klepu špičkami prstů o hranu stolu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 03

Day 03 – Your favorite movie

A další oříšek. Jsou filmy, které mohu vidět stokrát, a vždy mě pobaví. Převážně české filmy typu Pane, vy jste vdova!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Vesničko má středisková, a tak dále a tak podobně. Ale vyloženě oblíbený film, nad tím jsem pátral dlouho.

Překvapivým vítězem se tak stává film Natural Born Killers.



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dobrý vkus redakce idnes.cz

Dáte mi bezpochyby za pravdu, drazí čtenáři a drahé čtenářky, že existuje několik známek dobrého vkusu a vysoké úrovně. Jedna taková jednoznačná a nezpochybnitelná známka vysoké úrovně je výsměch vůči Slávii Praha (ať už ve fotbale nebo v hokeji).

Nicméně že i redakce idnes.cz zvýší tímto způsobem svou úroveň, jsem nečekal. Nebo je komentář pod fotkou opravdu jen kouzlem nechtěného?

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 02

Day 02 – A photo that makes you happy

Tohle je docela oříšek, protože fotek v této kategorii je hodně, a někdy ještě víc. Bohužel většina fotek, co mám různě uložených, je hodně osobního charakteru a nemám příliš potřebu je publikovat.

Fotka, která ale splňuje zadání nejvíc, je tato. Jsem na ní se synem, kterému tenkrát bylo dva a půl roku.







Fotka pro dnešní den:Hezký den!

DAY 01

Day 01 – 15 interesting facts about yourself

No bomba. 15? Vždyť mě znáte, ne? Tak co o sobě ještě psát?

Zkusím to vzít popořadě. Tak tedy:

01. Jsem přesný bordelář. Naklizeno jako v domcích zoufalých manželek u mě nikdy nebylo, není a nebude. Ale i při tom všem vždy, když vím, co hledám, vím, kde to najdu.

02. Baví mě číst. Skoro všechno od historických románů po návod k použití vrtačky. Čtu rychle, ale bez přeskakování.

03. Když mě někdo naštve nebo urazí, mlčím.

04. Před zakouřenou hospodou dávám přednost čisté kavárně.

05. Nesladím čaj. A nesladil jsem ho ani v Karibiku.

06. Mým oblíbeným klubem je Slovan Liberec a nehodlám svou přízeň věnovat nikomu jinému, ani když příznivci jiných klubů (zejména slávisti jsou v tomto mistři) dolézají s tím, že "v pohárové Evropě musíš fandit všem českým klubům." Nemusím.

07. Na pravém prostředníčku mám jizvu, o které nevím, kde a kdy jsem k ní přišel.

08. Při rozhovoru s kýmkoli udržuji oční kontakt téměř bez přestávky. Tu dělám jen při mrkání. Zajímavé je, že i nevidomý člověk při hovoru se mnou věděl, že mu koukám přímo do očí.

09. V případě nutnosti si dokážu snížit přísun jídla (no pravda, kdybych jedl karibské porce celý život, tak je ze mě předseda Klubu přátel Maxim Turbulenc), ale nenechám se obrat o spánek.

10. Na průměrného Evropana jsem až neuvěřitelně trpělivý.

11. Směju se hodně nahlas a často tím nakazím lidi ve svém okolí, naposledy to odskákala naprosto nevinná slečna v obchodním centru.

12. Dokážu ocenit dobře odvedenou práci i v případě, že člověka, který ji odvedl, osobně nemám rád.

13. Štve mě nedůslednost jiných a neodpouštím podrazy.

14. Tento článek píšu vleže na břiše.

15. Stejně jako skoro všechny v tomto blogu. A jsem skromný, ale nejlepší.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

PICK UP THE GAUNTLET

Ačkoli normálně nepatřím mezi příznivce a hráče řetězových her, tyto otázky mě zaujaly (i když např. nemám iPod - a ani po něm netoužím - a s fotkou starou 10 let bude taky problém), stejně tak mě zaujalo, jak se autorka s jednotlivými tématy v jednotlivých dnech pere.

So I picked up the gauntlet… a co z toho vznikne? Sám se nechám překvapit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Uvedení na pravou míru

Pročítal jsem si po sobě některé své starší články, zejména pak ty, které došly úspěšného zveřejnění, a u některých jsem si říkal, že snad mají pravdu někteří, kteří tvrdí, že jsem egoista, sexista, fetišista (no….) a kdo ví, co ještě. A přiznávám, že osoby, které mě mým životem provázejí takřka furt, to ode mě občas verbálně schytávají.

Mezi nimi asi nejvíc můj dlouholetý kamarád Drop. Neinformovanému jedinci by se mohlo zdát, že jsem vůči tomuto svému kamarádovi nějak zaujatý. Nuže, milí čtenáři a jistě o nic méně milé čtenářky, žádná jiná informace nemůže být pravdě vzdálenější. Je nad tmu jasnější každému aspoň trochu chápajícímu jedinci, že si naopak svého kamarádství s Dropem velmi vážím, o čemž svědčí mimo jiné i to, že i když jsme se naposledy viděli na jaře 1998, jsme dodnes v čilé e-mailové korespondenci. Tento fakt je trošku zakalen tím, že Drop poslední dva roky zarputile neodpovídá.

Přitom už mé první setkání s Dropem bylo impozantní a nezapomenutelné. Vidím to jako včera. Kráčel jsem zrovna z místa A do místa B. Bohužel ani za zlaté trenky nedám dohromady, co bylo místem A a co bylo místem B. Tady bych chtěl zdůraznit, že místo, které označuji místem B, nebylo a rozhodně není v ničem horší nebo ošklivější než místo, označené jako místo A. Toto označení je pouze orientační, aby bylo jasno, že jsem se nacházel zrovna uprostřed procesu nazývaného chůze.

Teď když si na to vzpomínám, ono to ani úplně přesně uprostřed nebylo. Přece jen jsem už měl nějakou vzdálenost uraženu a byl jsem blíže k místu B (to je opět pouze orientační označení), když vtom mi cestu přehradil neznámý jedinec, u kterého bych mohl na místě odpřísáhnout, že jsem ho v životě neviděl a nikdy ani na okamžik ho vidět nezatoužil, navíc jedinec, který mě iritoval tím, že se odvážil dorůst do stejné výšky jako já. A tento jedinec - a zase: vidím to jako včera - na mě bez přípravy vybafl:

"Víš, kdo je to Drop?"

Protože jsem slušně vychovaný chlapec (přesně podle zásad pánů Gutha a Jarkovského; méně informovaní lidé tvrdí, že šlo jen o jednoho člověka, ale to jsou schopni tvrdit i o dvojicích, mezi které patří Rössler a Ořovský, Marx a Engels, Havel a Pehe, Voskovec a Werich, Rimskij a Korsakov nebo v neposlední řadě Eros a Ramazzotti), nejprve jsem si ono individuum zkoumavě prohlédl, a pak svým zvučným hlasem, který se v onom prostoru nádherně rozléhal, vyslovil fatální odpověď:

"Nevím a je mi to jedno."

Onen jedinec posmutněl. Pak se jeho tvář ovšem poněkud rozjasnila, zasmál se a hlasem jen o něco méně zvučným než byl ten můj mi oznámil:

"Tak to jsem já."

Chvíli jsem se zamýšlel nad kvalitou a využitím právě získaného poznatku, a protože jsem měl ještě určité pochybnosti, položil jsem doplňující otázku:

"A to si mám jako urvat límec nebo co?"

Tvor, co stál naproti mně, posmutněl. Až mi ho bylo skoro líto. Pak odešel a asi dva dny jsem ho nikde nepotkal.

O dva dny později jsem zrovna pročítal nějaké děsně důležité oznámení, když mě někdo uhodil do ramene, až jsem poklesl v kolenou.

"Nazdar," řekl při tom.

Srovnal jsem se do stoje a odvážil se ohlédnout. Za mnou stál ten samý jedinec.

"Já vím," prohlásil jsem rozhodně, "Drop, že jo?"

"Jo," pronesl on s jistým sebeuspokojením, "a víš, odkud jsem?" zkoumal dál.

Ani v této dojemné chvíli jsem se nenechal nachytat na mandarinkách. Upřel jsem na něj jeden ze svých tvrdých pohledů a odpálil odpověď:

"Nevím."

"Tak já jsem," prohlásil a dodal název jednoho z několika okresních měst.

Neudělalo to na mě žádný dojem.

"Z toho města pochází i Horáček," snažil se zabodovat.

"A Pažout ne?" zajímal jsem se, protože vyjma příběhů Macha a Šebestové jsem do té doby o žádném jiném Horáčkovi neslyšel (dokonce ani o tom, co vynalezl nejúčinnější metodu mučení textem "kocour se schoulil na tvůj klín").

"Horáček přece," gestikuloval ten jedinec vzrušeně.

Má představa utrženého límce se lehce zhmotnila.

Drop (budeme mu tak už říkat napořád, milé děti, i když jeho civilní jméno je autorovi tohoto blogu a několika čtenářům všeobecně známo) opět posmutněl. Zjistil jsem, že mám radost z toho, když se mi podaří dosáhnout u něj posmutnění.

Nicméně ačkoli to tak nevypadalo, nakonec jsme přes několik společně vypitých půllitrů neznámé tekutiny, několik společně strávených hodin v počítačové učebně a několik diskusí tak důležitých a zásadních, že o nich dodnes nikdo nic neví, se nějakým omylem stali kamarádi, takže když naši společní známí viděli jednoho z nás, ptali se po tom druhém.

Nuže celým tímto textem jsem chtěl vyjádřit zásadní myšlenku, že proti Dropovi jsem nikdy nic neměl, nic proti němu nemám a nikdy proti němu nic nebudu mít.

Fotka pro (nejen) dnešní den:



Hezký den!

Moravák v Karibiku VIII

Nebojte se, už je tu poslední kapitola.

Zoll sem, zoll tam

Poslední den jsem věnoval balení. Ne místních slečen, tuto fázi mám už úspěšně za sebou, ale svého kufru a batohu. Stejně jako při cestě do Karibiku se mi povedlo přešvihnout maximální povolenou hmotnost. V Praze to bylo o kilo, v Karibiku o tři, ale nikdo nic nenamítal. Ano, čtete správně, opět jsem si z výletu toho odvezl více, než kolik jsem si vezl tam.

Loučení se neobešlo bez slz. Nejhůř to odnášela desetiletá dcera mé tajemné karibské hostitelky, která se ode mě nemohla odtrhnout (při tom, jak vím, že se k ní choval její pravý otec, se tomu ani nedivím). A ostatně, když jsem říkal sestře mé hostitelky, že jsem se v životě neměl lépe než těch deset dní v jejich domě, tak jsem, jako ostatně celý svůj život, říkal pravdu tak čistou, že ani nejčistší křišťál nemůže být čistší.

Pro návrat do své milované vlasti jsem si vybral noční let odlétající krátce před půlnocí místního času. Odbavil jsem kufr a poslední hodiny na místním území věnoval svým dvěma průvodkyním. A moje "¡Hasta luego!" bylo myšleno s maximální možnou upřímností, že i Stanislav Gross by proti mně byl podrazák.

A nastal čas projít kontrolou a vydat se k letadlu. Oficír u kontroly mě musel uklidňovat, protože jsem v nejvypjatější chvíli začal mávat svým milým průvodkyním a skákat lépe než Robin Stron.

Do otevření východu k letadlu zbývalo dvacet minut a většina obchodů v objektu letiště měla už zavřeno. Našel jsem jeden, který fungoval, a doplnil zásoby tekutin. A pak nezbývalo než se vydat do letadla.

Pokud mi v něčem pobyt v Karibiku pomohl, pak v tom, že moje znalost španělštiny pokročila natolik, že s paní vedle mě jsem mohl zdatně konverzovat v její melodické mateřštině bez toho, abych za každým třetím slovem otevíral slovník.

Osobní přehrávače filmů a hudby v tomto letadle asi běží pod linuxem, jiné vysvětlení toho, že při každém pokusu o volbu filmu či hudby se objevilo "Please wait….,“ aby po deseti minutách tohoto oznámení celý systém zkolaboval a bylo nutné si svou obrazovku znovu zapnout, prostě neexistuje. A když už se celý systém umoudřil (kapitán letadla překonfiguroval jádro), byl jsem už natolik otráven, že místo španělského filmu s francouzskými titulky jsem si v nabídce hudby vybral jednoho ze tří svých oblíbených zpěváků (tady se pozná, kdo jak pozorně čte, víc neprozradím), a usnutí nad Atlantikem tak bylo více než příjemné.

Probuzení na dohled staré dobré Evropy mi obstaral po Zdeňku Juračkovi a Jiřím Balažovičovi třetí nejlepší kytarista na světě. S postarší spolucestující jsme probrali, co všechno jsem v Karibiku viděl a co bych si neměl příště nechat ujít. A pak už následovalo přistání v Paříži.

To, že si Nizozemci drží pověst největších pitomců v Evropě (podobně jako slávisté mezi fotbalovým a hokejovým publikem) právem, je stejně tak neoddiskutovatelný fakt jako rotace Země nebo střídání ročních období. Ovšem během mého průchodu pařížským letištěm Karla de Góla jsem získal neodbytný pocit, že Francouzi se snaží Nizozemce, když ne předehnat, pak tedy alespoň dohnat. Z necelé hodiny, kterou jsem měl do příchodu ke správnému východu, jsem čtyřicet minut strávil svižnou chůzí k cílovému terminálu. Při bezpečnostní prohlídce rám zapípal, načež mě několik minut odborně osahával čer… afrofrancouz, přestože jsem mu vysvětlil, že pískání způsobily hodinky (které v karibském letišti pískání nezpůsobily). Jiná Francouzka mě požádala o otevření batohu a nemilosrdně odhalila tři lahvičky se zakázaným obsahem. Uhájil jsem opalovací krém, o tom, co bylo v jedné z těch zabavených, bych se nerad rozepisoval, protože mí čtenáři a mé čtenářky mě znají jako slušného člověka a o tuto těžce dobytou pověst bych nerad v jedné větě přišel.

U východu jsem využil nabíjecího stojanu a dodal notebooku potřebnou energii. Stojan byl vzápětí obsypán jinými českými turisty, mezi nimiž vévodilo typické nerdí mládě, které si začalo dobíjet iphone. O uživatelích iphonů a vůbec čehokoli s nakousnutým jablkem ve znaku nemá asi nikdo příliš vysoké mínění a můj názor se potvrdil poté, co nerdí mládě okamžitě po zprovoznění iphonu spustilo nějaké brutální hry.

A pak následoval nástup do letadla, zpříjemněný výstupem ukrajinského cestujícího, který se asi deset minut furt dokola ptal na jednu a tutéž věc, moje konverzace s rumunskou cestující, otevření východu, průchod tunelem, nástup a odlet směr Praha.

Cesta do Prahy utekla tak rychle, že než stačila letuška posbírat prázdné pohárky, šli jsme na přistání. A nejslavnější české letiště, které už vítalo jinačí delegace, přivítalo i nás. Uchopil jsem své zavazadlo, prošel východem, nasedl do přistaveného taxíku, nechal se odvézt k nádraží, odjel rychlíkem a v temné noci upadl do postele ve svém domově.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Moravák v Karibiku VII

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Za co všechno můžou trpaslíci

Pro svou cestu do Karibiku jsem si nemohl vybrat lepší dobu. Pohostinná země slavila výročí nezávislosti, což v praxi vypadá, že se na plochu dvou Václaváků spojených jednou Stodolní nacpe asi čtyřicet milionů lidí.

Měli jsme za to, že jsme vyrazili brzy, ale záhy se ukázal náš omyl. Sehnat místo aspoň v páté řadě, aby i nejmenší z nás, které bylo teprve deset, mohla něco vidět, bylo asi stejně nemožné jako slyšet od Pavla Čapka rozumnou větu. Naštěstí místní lidé jsou prozíraví, a tak jsme za cenu, za kterou v mé rodné vlasti pořídíte dopisní obálku, zakoupili tři rukodělné periskopy sestavené z krabic od parfémů a dvou zrcátek, takže jsme viděli vše, co se dalo. Na americkou armádu se, jako na jediné účastníky přehlídky, mohutně pískalo.

Můj dávný sen, vylézt si na jednu z místních pyramid, došel svého naplnění, poté, co jsme prošli kordonem prodejců, nabízejících zaručeně echt pravé zboží, originální sošky z vykopávek za asi jeden americký dolar či zázračnou místní kosmetiku, po které zmizí bradavice, napne se kůže na těle, a co se nespotřebuje, tím lze mazat šrouby a matice, a i když i potom něco zbude, tak na to může jezdit průměrný motocykl půl roku bez poruchy.

"Jsi vůbec z Evropy?" diví se oprávněně místní, když vidí, jak se mohutně cpu místní stravou a nemám ani náznak žaludečních potíží, které údajně pronásledují Evropany v této části světa. Netuší, že člověk vychovaný českou školní jídelnou nebude mít žaludeční potíže nikde na světě.

Při čekání na prohlídku místního hradu si zavzpomínám na dětství a pravidelné fronty na kakao, banány, toaletní papír a jiné podpultovky. Ve frontě stojíme asi půl hodiny a nakonec jsme zkontrolováni podrobněji než na letišti. Hrad za to stojí.

Bez nadsázky a přehánění lze říci, že jsem v karibské zemi prožil deset, jestli ne nejkrásnějších, tak minimálně deset z nejkrásnějších dnů svého života. Lázeňský pobyt s all inclusive je proti tomu koncentrák.

A nesmím vynechat obří obchod s bonbony a jinými sladkostmi. I když jsem jich koupil tolik, že můj kufr pro cestu zpět praskal ve švech, stejně jsem veškerou místní měnu neutratil.

Fotka pro dnešní den dokazuje, že Slovan má bratry všude:Hezký den!

Moravák v Karibiku VI

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Kulturní rozdíly podruhé

Mnozí si jistě pamatují mé dubnové pojednání o kulturních rozdílech, kdy jsem popisoval zkušenosti mimoevropanky v Evropě. A nyní z opačného soudku, zkušenosti Evropana tak evropského, že i Egon Lansky je proti němu vyložený anti-Evropan, mimo Evropu.

"Tady bydlí ten zasran*," pronesla cestou z letiště, když jsme míjeli dům jejího bývalého muže, a já pochopil, že kvůli tomu, že byl několik let jejím manželem, si servítky brát nebude.

Začne to už ráno, kdy Evropan zvyklý na bojový pokřik "koukej vstávat, je pomalu osm," překvapeně slyší "zůstaň v posteli, já odvedu dceru do školy a až se vrátím, připravím snídani, takže si zatím pohodlně odpočiň."

Pro Evropana je překvapení, že v domech chybí radiátory. Naopak po první noci se už nediví, že k všem lustrům jsou připojeny větráky.

Do restaurace, do které se zásadně vstupuje přímo z ulice, tedy žádným potupným vchodem nebo dveřmi, vejde relativně mladý muž s kytarou a bez varování začne prozpěvovat. Místo aby byl vykázán na ulici, se někteří hosté přidávají. Osobně se přidat nemůžu, protože kromě toho, že moje znalosti španělštiny končí ve druhé lekci, zpěvák zpívá nářečím, které se od spisovné španělštiny liší jako pražský dialekt od spisovné češtiny, tedy tak, že hodně. Po dvou písničkách obejde zpěvák hosty a od každého dostane nějakou tu minci. Dva obstarožní indiáni z podhůří And o něco později, hudlající na své píšťalky karaoke verzi písničky, která byla stará, už když jsem se narodil, mají o několik úrovní poznání horší úspěch a odcházejí s prázdnou.

Dýška se dávají každému. Holce, co balí nákupy v supermarketu do igelitek, ze kterých by se Martin Bursík pozvracel, chlápkovi, co na parkovišti před supermarketem odebírá nakupujícím u jejich aut prázdné nákupní vozíky, jinému chlápkovi, co u vjezdu do křižovatky mává červeným hadrem a dává tak najevo parkujícím řidičům, že můžou vyjet, a každému, kdo dělá, že něco dělá.

Taxíky jsou levnější než MHD. MHD tvoří autobusy, trolejbusy a metro. Metro jezdí pod povrchem i nad ním, ale s hlášením momentální a příští stanice, stejně jako s informací, na které straně jízdy se otevřou dveře, se nikdo nezatěžuje. V brzkých ranních a pozdních večerních hodinách je metro segregováno na čistě mužskou a čistě ženskou část. Autobusy a trolejbusy jezdí zásadně s otevřenými dveřmi a kromě zastávek se do nich nastupuje i z nich vystupuje u každé křižovatky a většinou jde o modely, které měly prošlou technickou kontrolu ještě před nástupem Leonida Brežněva k moci. Taxíky jsou tvořeny flotilou starých VW Brouků, a vozů kategorie Daewoo Matiz, Chevrolet Spark či Hyundai Getz. Vzdálenost, která odpovídá cestě ze západního konce Prahy do centra Kolína, stojí stejně jako v Praze vzdálenost mezi stanicemi metra Kačerov a Budějovická. Utrácím, co můžu, a místní měnu, odpovídající české pětistovce, mám během deseti dnů problém utratit, takže poslední den vracím zbytek místní měny mé nejdražší místní tajemné cizince.

Na centrálním autobusovém nádraží o rozměrech dvou Florencí a tří Zvonařek prochází cestující podobně zevrubnou kontrolou jako na letišti a druhou při vstupu do autobusu. Mě napodruhé nekontrolovali, protože jsem už od pohledu tak nevinný, že pravděpodobnost, že bych spáchal nějaký zločin je jen o něco málo vyšší než pravděpodobnost, že mezi příznivci Slávie Praha** najdete jedince s IQ vyšším než jednomístným. Než autobus vyjede, proběhne jím prodejce osobních baterek, prodejce bonbonů a prodejce zmrzlin. Pak nastoupí jiný lidový pěvec a nahodí španělskou verzi písničky Karla Gotta To byl vám den a španělskou verzi písničky skupiny Rangers Pole s bavlnou.

V restauraci si konečně připadám jako obyčejná punkrocková superhvězda. Okolo stolu, kde sedíme ve čtyřech, neustále kmitají číšníci a servírky, hrající přesilovku minimálně tři na jednoho, jídlo i pití se platí jen za první porci, veškeré přídavky jsou zdarma.

V kině dostanete vstupenku, bednu popcornu a litrovku coly za cenu, za kterou i v jednom z deseti největších měst v ČR seženete s bídou pouhou vstupenku. Místo i řadu v sále si pak zvolíte dle libosti.

Doprava je kapitola sama o sobě. Přednost chodců na přechodech sice teoreticky existuje, ale řidiči si s ní hlavu nelámou. Jezdí se ve více pruzích, a auto v pravém pruhu zásadně odbočuje doleva bez toho, že by jeho řidič bral ohledy na to, že řidiči v prostředním a levém pruhu hodlají pokračovat rovně. Na motorkách se jezdí zásadně bez helmy, i když ta je oficiálně povinná a není divu, když na minimopedu pro jednoho sedí tři, či mladá žena s dítětem v šátku na břiše (obojí viděno osobně autorem tohoto textu a ať Honzovi Suchánkovi přibudou čtyři dioptrie na každém oku, čímž by počtem dioptrií předehnal Sašu Vondru, jestli v jediném slově kecám). Semafory jsou zásadně až u výjezdu z křižovatky a jakmile má jeden řidič tu drzost zastavit, všichni za ním troubí jako o život. Zkušeným odhadem by minimálně 80% zdejších řidičů přišlo o všechny body během dvou dnů.

Nejrušnější křižovatku, jakou jsem mohl kdy vidět, pak řídí jeden policajt s píšťalkou.

"Koukej, zasran*," ukázala při návratu z jednoho výletu z okýnka auta. A tehdy jsem jejího bývalého manžela měl čest spatřit na vlastní oči.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) zde použila mnohem ostřejší výraz, který je ale bez rizika ztráty významu nepřeložitelný;
**) a to jak fotbalové tak i hokejové, aby nedošlo k mýlce.

Moravák v Karibiku V

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Čardáš v rytmu Las Alazanas

Jako asi každý Evropan, i já budím v Karibiku pozornost. Nejen rodiny té, co mi poskytla přístřeší, ale téměř všech místních. Začíná to kradmými, byť přátelskými, pohledy v ulicích, sem tam úsměvy mým směrem, a pokračuje to pokusy navázat konverzaci.

"Odkud seš?" táže se mě mladík v podroušeném stavu v místní čtvrti, vyhrazené hudebníkům, takže potkat tam jedince bez kytary, trumpety, houslí a jiných klarinetů je téměř nemožné.

"Z České republiky," hlásím hrdě, opilec mě něžně obejme a pak zvolá: "Oj, Evropa. Perfektní!!!"

"Ty ale nejsi místní, co?" zkouší to na mě ještě podroušenější místní občan středního věku v ovocném tržišti, když se předtím pochlubil, že pracuje jako údržbář squashového hřiště.

"Ne, z Evropy," odpovídám a čekám, až tu informaci vstřebá.

"Tak to budeš ňákej Francouz nebo Anglán," je si neochvějně jistý opilec a jeho méně ožralý kolega mu potichu domlouvá "nedělej ze sebe vola, ta tvoje angličtina stojí za výtrus vzácného zvířete."

"Ani jedno, ani druhé," usmívám se a opilec znejistí.

"Ale Němčour nejseš, že ne?" ujišťuje se a já mu na oplátku sdělím název své rodné vlasti, čímž ho z míry vyvedu dokonale natolik, že jakýkoli pokus o intelektuální debatu vzdává a obrací pozornost na můj doprovod, aby nám nakonec vnutil volnou vstupenku, že si můžeme jít zahrát squash kdykoli se nám zachce.

Večer k ještě výraznějšímu zlepšení už tak výborných vztahů otevírám placatku od jednoho ze svých dodavatelů, ve které je kvalitní destilát firmy Rudolf Jelínek. Překvapivě místní, zvyklí na hektolitry tequilly denně, po prvním panáku lapají po dechu a po druhém mají problémy s rovnováhou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Moravák v Karibiku IV

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Karibská ženská


Na jih od dvácáté rovnoběžky,
kde neznají sjezdovky ani běžky,
jen kousek na sever od rovníku,
žena mých snů, co neuměla česky.

Já hledal po celé planetě,
netušil jsem, jak říct své pratetě,
že jsem podlehl v Karibiku
nádherně stavěné brunetě.

Karibská ženská, bosé nohy v písku,
Karibská ženská, chovatelka ptakopysků,
Karibská ženská, co nebála se risku,
není lepší ženská... ani z Frýdku-Místku*.

Jestli máte vrásky nebo tik,
nebo už jste úplný sklerotik,
či blábolíte jako Honza Suchánek,
tak i Vám pomůže Karibik.

Ke Karibiku jsem přitahován
a místní hudbou ohlušován,
o všech výhodách ujišťován,
a můj pobyt je legalizován.

Karibská ženská, bosé nohy v písku,
Karibská ženská, chovatelka ptakopysků,
Karibská ženská, co nebála se risku,
není lepší ženská... ani z Frýdku-Místku*,
ani z Frýdku-Místku*,
ani z Frýdku-Místku*!!!!


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) Katko, tohle neber osobně, hodilo se mi to kvůli rýmu.

Moravák v Karibiku III

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Konečně se oba našli

U výstupu z letadla nás vítali po zuby ozbrojení vojáci, výhrůžně pokukujíce ze své stošedesáticentimetrové výšky a pevně třímajíce samopaly na svých propadlých hrudnících. Celý dav se nahrnul k posuvnému pásu se zavazadly. Několik minut se nic nedělo a pak se objevilo první zavazadlo. A za ním druhé.

Moje bylo mezi posledními i vyhledal jsem, kudy vede šipka s nápisem Salida a vydal se tudy. Několikrát mě obešla pomenší osoba neurčitého věku a pohlaví se psem, který radostně čenichal okolo všech zavazadel. Pak si ode mě jeden člověk vzal kartu z letadla a poslal mě k imigrační úřednici.

"¡Buenos tardes!" pozdravil jsem dle všech zásad pánů Gutha a Jarkovského a podal jí pas a druhou kartu pro vstup na území karibského státu.

"¿Cómo estás?" zeptala se a pozorně pročítala údaje mého pasu.

"Bién, ¿y tu?" odpověděl jsem, protože jsem slušně vychovaný chlapec.

"Bién, gracias," odpověděla, a abych to neměl tak jednoduché, položila hned další zákeřnou otázku: "¿Vacaciones?"

"Si," odpověděl jsem a začal jsem být nervózní, protože moje znalosti španělštiny byly pomalu, ale jistě, u konce.

"¿Cuánto tiempo te quedas?" nenechala se odbýt.

"Dos semanas," odpověděl jsem bez mrknutí oka, přičemž mi do pobytové karty zapsala maximální povolenou délku pobytu 180 dnů.

"¿El nombre de hotel?" zeptala se a já jí ve stručnosti vysvětlil, že v žádném hotelu nebudu.

"¿Por qué?" podivila se a já jí vysvětlil, u koho budu bydlet.

Zeptala se, jestli znám adresu a ruka s razítkem zůstala viset nějakých 5 centimetrů nad mým pasem.

Přiznal jsem, že neznám, ale že jí dám telefonní číslo, kde si může vše ověřit.

Mávla rukou, prskla tam razítko, zeptala se "poprvé v Karibiku?" a když jsem potvrdil, že jo, byl jsem vpuštěn na středoamerický kontinent.

To ale ještě nebylo všechno. Jako další mě čekala kontrola zavazadel. Tou jsem prošel a hrnul se k východu.

Zarazila mě jiná malá šedá tváře divé pod plachetkou osoba s dotazem, jestli jedu sám.

"Jistě," odpověděl jsem, protože jsem odmalička slušně vychovaný chlapec.

"Zmáčkněte ten červený čudlík," řekla, já ho zmáčknul, nad čudlíkem se rozsvítilo zelené světlo a mohl jsem k východu.

Mezi lidmi, čekajícími na návštěvníky ze staré dobré Evropy, jsem se málem ztratil. A pak jsem ji zahlédl.

A bylo to zase jako v americkém filmu. Běželi jsme naproti sobě.... a konečně jsme se oba našli.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Moravák v Karibiku II

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

V Amsterdamu na letišti překvapení zrána

Bezpečnostním rámem jsem prošel, narazil na lidi, dělající stejnou práci, kterou jsem sám kdysi zkoušel dělat, a pak už byl jen čas najít ten správný východ. To se podařilo. Ovšem u východu nebyl nikdo, kdo by měl odvahu pouštět cestující k letadlu.

Dvě ženy se objevily až na poslední chvíli a na můj dotaz, zda už tedy můžu k letadlu, mě poslaly se posadit. Pak pobíhaly mezi lidmi a ptaly se jich na otázky, kdo z nich cestuje do Amsterdamu. Chudáci, kteří se přiznali, byli označkováni. Mne se neptaly.

"Máte v tom batohu notebook?" zeptala se slečna u bezpečnostního rámu, čímž mě dokonale vyděsila, už proto, že na psychotroniky, paranormální jevy a různé věštce nevěřím. "Mám," hlesl jsem, "jak to víte?" a slečna mě sjela pohledem, který říkal, že člověk jako já přece bez notebooku neexistuje.

Pak už jen zazněla výzva k nástupu. Jiné usměvavé paní jsem podal jak svůj pas, tak svůj palubní lístek, ona oboje projela scannerem a mě už jen čekala cesta k letadlu. Naštěstí nejsem Gaylord Jebal, abych měl se svým ručním zavazadlem problém, říkal jsem si.

Ano, původně jsem měl letět přes Paříž, což je, jak vám, milí a milé čtenáři a čtenářky, potvrdí každý, kdo tam někdy byl, docela hezké město, kterému kazí pověst jen to, že jeho obyvatelé mají divnou vadu řeči, takže jejich výslovnost zní podobně, jako když si Vladimír Růžička nacpe plná ústa (pokud pro jeho mluvící orgán můžeme tak počestné označení užít) svojí obvyklou dávkou žvýkaček a pak se snaží vyslovit slovní útvar složitější než holá věta (což je bohužel pro slávistu limit) bez výpomoci vulgárními výrazy (což u Vladimíra nejde), ale jak už jsem psal o článek dříve, kvůli náhodě jsem musel dovolenou přeplánovat a letět přes Amsterdam.

Letuška v letadle do Amsterdamu byla zjevně vybrána proto, aby vylepšila nepříliš lichotivou reputaci vzhledu nizozemských žen a zároveň aby svým chováním zmírnila negativní pověst Nizozemců coby největších pitomců v Evropě. A podařilo se jí to. I její prostná při demonstraci únikových východů a záchranných kyslíkových masek patřila k uměleckým vrcholům dne.

A neuplynulo ani moc času, ledva jsem vypil kafe a napsal první odstavec tohoto článku a už jsme šli na přistání v Amsterdamu. Přistaveným žlutým autobusem do letištní haly a tam jsem si nechal asi čtyřikrát poradit kudy tudy, když jen přestupuji. Naštěstí jsem měl více štěstí než moje karibská návštěvnice v dubnu a narazil jsem jen na rozumné Nizozemce.

A než jsem prošel dutý ale free obchody, byl pomalu čas přesunout se k dalšímu východu. Tam už, poučen pražskou zkušeností, jsem notebook nahlásil předem a prošel bezpečnostním rámem napoprvé.

"Dobrý den," zahlásila slečna v uniformě letecké společnosti na tři písmena, která jsou v abecedě po sobě, a kteroužto (jako leteckou společnost) zbožňuji od dětství, kdy letadlo s jejich výsostným logem bylo mou oblíbenou hračkou. "Ona je z Česka," prozradil její kolega. "Vážně? A odkud přesně?" zajímal jsem se. "Z Brna, ne? Zdarec kemo," vybafla slečna. "Zdar jak sviňa," odpověděl jsem a na další českou slečnu jsem narazil mezi cestujícími.

Mé původní sedadlo bylo zvoleno dobře. Přede mnou tři čer… afroholanďanky a vedle mě upovídaný Ital. Docela jsme se dali do řeči při hodnocení politické situace na Středním Východě a hodnocení jednotlivých národních reprezentací v moderním pětiboji.

Pak se nade mnou naklonila letuška, u které by si člověk s mou fantazií dovedl představit, že má na sobě kožený korzet, boty na vysokých jehlových podpatcích a v ruce bičík. Původně jsem se zděsil při přemýšlení, co po mně asi tak může chtít, ale jen mi nabídla, abych vzhledem k délce mého těla, která je přibližně 1,2 násobkem délky těla průměrného českého muže (a 1,4 násobkem délky těla průměrného muže v zemi, do které jsem měl namířeno) přesedl na sedadlo s větším prostorem pro nohy. Ale až poté, co letadlo nabere výšku. Souhlasil jsem a dostal jsem se na místo, které mi pak všichni zbylí cestující záviděli, protože jsem mohl natáhnout své dlouhé nohy (jako jediný občan ČR je mám delší než Sklenaříková) a navíc jsem měl celou trojici sedadel pro sebe. To se ale záhy změnilo a k mému smutku si na jiné volné sedadlo u okna sedl neznámý chlap a ještě k tomu nesympatický (i když znám dost českých žen, které by po něm okamžitě vystartovaly). Prostřední sedadlo zůstávalo volné, ale chlap nevydržel muka napětí a šel se přesadit. "Teď vám sem přivedeme jednu slečnu," oznámila mi jiná letuška a já jí ze srdce poděkoval. Slečna sice nebyla příliš komunikativní, ale aspoň jsem se přestal cítit nesvůj.

V AV systému jsem pohrdl jak nabídkou filmů, tak i nabídkou televizních pořadů a jal se prohledávat nabídku hudebních kanálů. Jak jsem narazil na glam rock sedmdesátých let minulého století, bylo hledání u konce.

Popisovat dopodrobna dvanáctihodinový let by bylo asi jako popisovat mistrovství světa ve hře na medvědy v zimě, takže pokračování až po přistání v cílové zemi.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Moravák v Karibiku I

Chybělo málo a tento příběh nevzniknul. Pak se dala do pohybu řada okolností a náhod, jejímž výsledkem je příběh, který vám nyní můžu bez uzardění předložit.

Venku před barákem troubí tágo

Dáte mi jistě za pravdu, mí čtenáři a mé čtenářky bez rozdílu věku, národnosti, vyznání, pohlaví a jiných znaků, od těch nejchytřejších z vás až po… (taky čekáte, koho tu napíšu, že jo? kdepak; napsal bych ho tu a jeho brácha, kdyby měl zrovna čas a nemusel pomáhat svému tátovi natírat plot, přičemž se jedná o jediný dosud zdokumentovaný případ natírání plotu i ve třicetistupňových mrazech, by mi pak přišel jednu vrazit, ale na poslední chvíli by řekl, že prát se s někým, kdo je o dvě jeho hlavy vyšší než on, je vlastně pod jeho úroveň), že existují slova a slovní spojení neboli výrazy vyloženě zlé, ošklivé, odpudivé a znechucující, které slušný jedinec z úst, pera či klávesnice nevypustí. Ve školních letech je to zejména výraz písemka. Nevím, jak u koho z vás, ale u mě zaslechnutí tohoto výrazu způsobilo, že ačkoli jsem měl dobrou náladu a těšil jsem se na to, jak mi Kolísková z béčka o velké přestávce ukáže své zbrusu nové bombarďáky, tak po zaslechnutí tohoto výrazu jsem měl okamžitě po náladě, a to i tehdy, když onen výraz pronesli žáci zcela jiných tříd, než byla třída, do které jsem patřil; mou náladu pak zhoršilo ještě zjištění, že šlo skutečně o spolužáky mé, kteří opakovali tento dehonestující výraz po někom, kdo stál vpředu u tabule; kdo to byl, vám neřeknu, byl jsem totiž právě na stránce 164 knihy Plavčíci kapitána Bontekoea a snažil jsem se ji dočíst stůj co stůj, protože jsem nemohl dopustit, aby ji dříve dočetl spolužák Rochoř.

I později se objevují výrazy, které slušný člověk neříká a sám je slyší krajně nerad. Třeba výpověď, operace, Kalousek nebo Slavia Praha.

Oproti tomu existují výrazy naprosto nádherné, libozvučné a uchu intelektuála lahodící. V první řadě hokej. Tedy lední, aby bylo jasno. Potom výraz vídeňská káva, restaurace, odpočinek, mimořádná prémie a v neposlední řadě, aby si všimli i čtenáři v poslední řadě, bezkonkurenčně všem krásným a nádherným výrazům vévodící výraz dovolená.

Náhoda, která jak známo je blbec, tomu chtěla, že jsem musel svou letošní dovolenou několikrát přeplánovat. Vždy se naskytla nějaká objektivní příčina, která znamenala změnu v mých plánech. Naposledy to byl kolega, který si o můj vysněný termín řekl o dva dny dříve a ani se za to nestyděl.

A stejný blbec, známý pod krycím názvem náhoda, tomu chtěl, že letošní přípravy dovolené jsem měl sám jen ve svých rukou, a podle toho to vypadalo. Ještě týden před odjezdem můj kufr, o kterém jsem si myslel, že je tak velký, že ho ani za zlaté trenky nezaplním, zel prázdnotou. Vycházel jsem totiž z několikrát osvědčené teorie, že opravdovému chlapovi na dovolenou stačí dvě trička, dostatek spodního prádla a maximálně jedny kalhoty.

O několik dnů později jsem byl rád, že jsem v prodejně kufrů sáhl po tomto modelu. Byl už slušně zaplněn a můj seznam, obsahující čtyři položky, ještě nebyl u konce. Protože jsem si včas uvědomil, že jedu do oblasti s vyššími teplotami vzduchu, než jaké jsou ty, co panují nad střední Evropou, v nestřeženém okamžiku jsem si přibalil i opalovací krém.

Následovala poněkud hlubokomyslná úvaha, jak se do cíle své cesty dopravit. Možnost pěší chůze jsem zavrhl, neboť jsem si dobře vědom své nejpozitivnější vlastnosti, kterou je moje proslulá lenost. Z důvodu vzdálenosti padly i možnosti využít vlaku, autobusu či osobního automobilu. K lodím mám vrozenou nedůvěru (podobně jako k velbloudům a každému, kdo vydrží týden nepít), tudíž zbyla jediná možnost: letadlo.

Vyhledání spoje bylo překvapivě jednoduché. Vyplnění startu a cíle a vysněného dne letu tam a letu zpět mírně zredukovalo nabídku na jeden let. Jako jeden let tam a jeden let zpátky. Bohužel přímé letecké spojení neexistuje, a tak jsem musel vzít zavděk spojením s jedním přestupem.

Vše jsem vyplnil.

Přišla mi faktura.

Uhradil jsem ji.

Pak se několik dní nedělo nic a já si zoufal, že jsem zase utratil peníze zbytečně.

Pak jednou v noci přišlo potvrzení o přijaté platbě a elektronická letenka.

Vytiskl jsem si ji.

Pak jsem počítal. Nejdříve měsíce. Pak týdny. A pak dny.

Dva dny před odletem jsem souhlasil, že už zase vypadám, jako bych se právě vrátil z Woodstocku, a navštívil jsem holičství. Den před odjezdem jsem ještě zlikvidoval mohutný plnovous, který by mi mohl závidět i Jozef Ciller.

Den před odjezdem jsem si taky vytiskl palubní lístky. A začal doplňovat do už tak plného kufru další a další věci. Drobnosti jsem nechal v batohu.

Pak jsem všechno z kufru vyházel a naskládal dovnitř v jiném pořadí. A ejhle - on zas tak přecpaný nebyl, to se jen tak tvářil.

Pak jsem musel vyřešit zásadní problém, a to, jak se ze svého domu dostat na letiště. A rozhodl jsem se ztratit soudnost a využít taxi.

Varovala mě má zkušenost, kdy jsem kdysi potřeboval taxi a našel jsem internetové stránky, kde bylo možné objednat vůz pouze vyplněním vlastního jména, telefonního čísla a údajů odkud, kam a kdy chce člověk hodit. Vyplnil jsem a za chvíli mi přišla esemeska s potvrzením objednávky. V uvedenou hodinu a minutu jsem stál na uvedeném místě jak blbec, auto nikde. Když už jsem byl v blízkosti vzteku, přišla mi esemeska, že moji objednávku ruší a žádnou další už ode mě přijímat nebudou. Pronesl jsem několik krajně neslušných slov. Opodál stála telefonní budka polepená reklamami. Jedna z reklam byla i na taxi. Zavolal jsem na dané číslo a za deset minut už jsem se vezl jako pán.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě a svěřil své tělo do péče taxislužbě známé a renomované. Dohodl jsem si datum a čas odjezdu i kam to bude, a nakonec mi potvrdili jak odkud, kdy a jak pojedu, ale zároveň přidali i informace o značce a modelu auta, espézetce a jménu řidiče.

Šel jsem spát o několik hodin dříve než obvykle. A dokonce i dříve než obvykle zaháním děti spát. Sny, které mě provázely, si netroufnu reprodukovat, ale vím, že mi v jednu chvíli začala asi dvacet centimetrů od hlavy hrát podivná melodie. Poté, co se mi podařilo odlepit víčka, jsem zjistil, že je to budící melodie v mobilu. Řekl jsem něco krajně neslušného, melodii utnul a uvedl se do polohy sed.

Chvíli jsem tak mžoural, pak jsem se podíval na seznam a začal na sebe klást jednotlivé vrstvy oblečení. Marně jsem se pokoušel vzpomenout si, kdy jsem přišel na ten geniální nápad vydat se do Karibiku. Připravil jsem si snídani, zprovoznil počítač a navázal spojení.

Byla tam.

Promluvili jsme si. Jako chlap s ženskou.

Udělal jsem si ranní kafe a vtom mi někdo volal.

Paní z dispečinku taxislužby si ověřovala moji adresu.

A pak už byl čas.

Vzít kufr i batoh a odsunout se ke dveřím.

Rozloučit se s ní.

Všechno vypnout. Zhasnout. Vyjít ven.

Taxík právě přijížděl.

Řidič se mě zeptal, kam to mám. Řekl jsem mu to.

Řidič se zamyslel, vzal můj kufr, dal ho do kufru auta a já se pohodlně usadil ve voze jako pán.

Vyrazili jsme.

"Kam letíte?" zeptal se řidič.

Řekl jsem mu to.

"Tak a teď jste mi zkazil celý den," prohlásil řidič, "to vám budu hodně dlouho závidět. Asi jste musel hodně šetřit, co?"

Kdyby věděl, jakým způsobem jsem se dostal k tomu, abych si tento výlet zaplatil, divil by se a moc daleko bychom nedojeli.

Po nějaké době jsme se dostali na dálnici a zdravě chlapsky si popovídali. O čem? O pivu, jak jinak.

I průjezd Prahou byl docela klidný. Pak jsem zahlédl první letadla.

Ucítil jsem mravenčení po celém těle.

A pak už tu bylo letiště a nebylo cesty zpět.

"Máte ještě dvě hodiny času," oznámil mi rozšafně mladý muž ve stánku mé zvolené letecké společnosti.

Když máte dvě hodiny času, přemýšlíte, co s ním. Na to, aby člověk jen seděl a hleděl do blba, je to moc. Na to, aby se pokusil o nějakou smysluplnou činnost, to může být málo. Naštěstí je tu řešení pro každou situaci. Vzít telefon a zavolat Frantovi.

I když jsem měl v časných ranních hodinách, kdy každý aspoň trochu slušný člověk spí, obavy, Franta to vzal v půlce prvního zazvonění a za nějakých dvacet minut dorazil i s Lindou.

Linda je Frantova žena.
Linda je Frantova druhá žena.
Frantova první žena se jmenovala Radka a - nezlobíš se Franto, že ne? - to, že si ji vzal, bylo pro mě i pro celou řadu dalších našich společných přátel nepochopitelné. K Frantovi se hodila asi jako trabant mezi monoposty formule jedna. Když se s ní Franta rozvedl, oslavili jsme to. Fakt, Franto, nezlob se.

Linda je naopak holka, kterou by chtěl každý. Naprosto Frantovi oddaná, a i když, stejně jako já, má i Franta své mouchy, Linda se mu je nesnaží vytmavovat, ale naopak všechno bere s úsměvem. Je to jedna z asi 0,0000000000000000000000001% žen, které na adresu svého partnera pějí chválu za všech okolností a váží si ho, ať se děje, co se děje.

Takhle vypadá pravá láska, uvědomil jsem si. A v duchu jsem zatoužil ji aspoň na chvíli zažít.

Samozřejmě se mě oba vyptávali, kam že míří moje kroky. Když jsem jim to oběma vysvětlil, Frantovi plály oči nadšením a Linda ze mě tahala intimní podrobnosti. Dokonce navrhovala, abych při cestě zpět přespal u nich, ale to jsem musel, byť to byla krásná nabídka, odmítnout.

Bohužel čas, který jsem si pro návštěvu této pohodové dvojice vyhradil, brzy vypršel, a tak nezbylo než se zvednout od stolu, uchopit své zavazadlo a vydat se dál vstříc dobrodružstvím v teplých krajích.

"Zavazadlo vám pošleme rovnou do Karibiku," oznámila mi sympatická paní v odbavovací přepážce, vyjela pásek s čárovým kódem, jeden kousek přilepila na moji palubní vstupenku a druhým omotala madlo mého zavazadla. Protože jsem téměř denně stresován historkami o ztracených a zatoulaných zavazadlech, v duchu jsem se i s tímto - a jeho obsahem - rozloučil. Ale pozitivní myšlenky mi vracel fakt, že moje karibská návštěvnice v dubnu cestovala se stejnou společností a její zavazadlo se do cíle dostalo v pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Osobní Top 5

Protože patřím k těm, kteří něco nejdříve hodně dlouho používají, aby se tomu až po několika letech koukli pořádně na zoubek, povedlo se mi docela nedávno odhalit jednu z funkcí služby Blogger, a to statistiky.

No docela jsem si v nich početl. Jsou jiné, než statistiky TOPlistu, ale protože jsem na ně přišel teprve nedávno, mám k dispozici jen malý vzorek dat. Přesněji poslední tři měsíce.

A jedna z těch statistik se týká v uvedeném období nejčtenějších záznamů. A to koukám teda.

Pětici nejčtenějších článků vévodí má recenze knihy Kouř a zrcadla od Neila Gaimana. V uplynulých třech měsících se zobrazila čtenářům v 78 případech, tedy skoro denně.

Ani s písničkou pro zničené Haiti jsem neudělal špatně. I když se na první místo dívá s odstupem, 54 návštěvníci přišli jen kvůli ní.

Symbolické třetí místo, s téměř o polovinu méně návštěvníky oproti místu druhému, drží děsivý a mrazivý příběh o rozmazleném fakanovi. 29 zobrazení v uplynulých třech měsících. V průměru jednou za tři dny.

Těsně za stupni vítězů se drží další recenze, tentokrát knihy Katyně od Pavla Kohouta. 21 v uplynulých třech měsících, nicméně soukromě, mimo statistiku, vím, že v době krátce po zveřejnění si vedla víc než náramně.

A pětku uzavírá už kultovní příběh o zazimování želvy. Jeho čtenost se zvýší tradičně na přelomu podzimu a zimy, takže z těch 14 pouhých zobrazení v uplynulých třech měsících si hlavu nedělám.

Kdyby některý z odkazů nefungoval, neváhejte mi to do komentářů prásknout.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Žena snů

Taková hodně povedená písnička. Aspoň mně se líbila a nejen na první poslech.



Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Pozitivní poselství písní

Pro zlepšení nálady při čekání na nový epochální článek z mé klávesnice nabízím několik písní, všechny mají společné to, že obsahují pozitivní poselství.

Dubový taxík:



Pijánovka:



Leaving on a jet plane:



Amsterdam:



Sun Of Jamaica:



Acapulco:



Setkání:



Mexiko:



Acapulco (jiné):



Aeroplane:



Bon soir mademoiselle Paris:



Zoll sem, zoll tam:



Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Záříjová momentka III

Napsal jsem kámošce (definice kámošky je zde a dosud mě nic nepřimělo tuto definici změnit) docela nevinnou esemesku (tak nevinnou, že i dalajlámovy výroky jsou ve srovnání s ní žalovatelnými urážkami). Její reakce bohužel byla negativní, tudíž psala, že nemůže přijít.

Pustil jsem to z hlavy až do jedné chvíle.

"Manžel si tu zprávu přečetl," řekla, "a měla jsem doma výslech."

"A pochopil," navázal jsem, "že bylo všechno v největší nevinnosti?"

"Na rozvod to naštěstí není," ubezpečila mě a ten šutr, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet snad až ve Frýdku-Místku.

"Máš štěstí," dokončila, "jinak bys mě měl i s oběma mými kluky na starosti."

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Autorská lenost

Naprosto dobrovolně a bez mučení se přiznávám, že jsem autorsky zlenivěl. Nejsem Michal Viewegh, abych si každý den vyhradil určité hodiny na psaní, ani Jarda Dietl, abych si naopak určil, kolik stránek za ten či onen den napíšu.

Ono když návštěvnost mého blogu postupně rostla, byl důvod přemýšlet nad tím, jak jej udělat atraktivnějším. V současné době je návštěvnost v podstatě stabilizovaná, když nepočítám extrémní výkyvy, jako bylo několik dnů, kdy počet návštěvníků atakoval a překonával jak magickou stovku, tak i její druhou sestru. To mě vede k tomu, že se stane, že třeba až tři dny v kuse neťuknu do klávesnice.

Ano, je to hrůza. Jenže pak přijde den čtvrtý, a to mě naopak nejde od klávesnice odtrhnout, dokud se mi sama pod prsty téměř nerozpadá. Pak dojde ovšem k tomu, že z v průměru pěti napsaných článků dva zahodím okamžitě, dva uložím na jindy (složka s články na jindy už obsahuje 576 článků a v podstatě čeká na dosažení magické šesté stovky) a ten poslední uveřejním.

Ale ve dnech, kdy nepíšu, občas prolezu složku s články na jindy. Namátkou vyberu dvacet článků a mezi nimi hledám jeden, který by stál za to už zveřejnit. Tady musím vyvrátit všeobecně rozšířený omyl, totiž že ze složky s články na jindy beru ve stejném pořadí, v jakém je do ně vkládám. Naopak. Nejstarší článek ve složce na jindy je z druhého dne existence mého blogu. A pokud nenajdu nic v této dvacítce, vyberu jinou namátkovou dvacítku. Nejpozději u třetí dvacítky už mám článek ke zveřejnění, jen v něm něco upravím, něco přidám, něco umáznu, aby zapadal mezi ostatní.

Druhá věc, která mě nutí bojovat s autorskou leností, je můj stanovený roční počet článků. Není to rozepsáno na konkrétní dny, ale vím, kolik článků by mělo spatřit světlo světa v tom či onom roce. A když už si říkám, že přece letošní plán nemůžu nesplnit, vypomůžu si momentkou. Ta dělá přesně to, co její název napovídá. Je to momentální krátký příběh, který není možné zakomponovat do větších souvislostí, a tak jde samostatně jako momentka.

Pravda, jsou dny, kdy si říkám, jestli ona už ta moje popularita nepatří minulosti. To třeba už dávno odbije desátá večerní hodina a počet čtenářů je tak nízký, že je to zarážející i urážející. Ale pak se něco stane a během zbylých dvou hodin dne se zase návštěvnost vyšplhá na svou obvyklou hodnotu.

A to vše dělám jen proto, že mě to baví!

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Záříjová momentka II

"Neznám," řekla, "žádného chlapa, ať svobodného nebo ženatého, který by nebyl minimálně jednou nevěrný."

Pak se podívala na mě.

"Teda kromě tebe," dodala.

Díky za tak pozitivní hodnocení, ženo, kterou rodiče pojmenovali ženskou variantou mého jména, a která jsi svého syna pojmenovala mým jménem.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Hvězdný prach jako film

Pokud jsem před třemi lety psal o knize Hvězdný prach, pak napsat o stejnojmenném filmu je moje morální povinnost.

Mojí vlastností je, že už při čtení si představuji, jak to či ono v knížce vypadá. Pak přijde film a ten se málokdy trefí do mého vkusu. Tento se trefil téměř dokonale.

Už číst Gaimana znamená zapomenout na realitu a přistoupit na jeho hru s fantazií ("mám pořád pocit, že si ze mě ten autor dělá legraci," konstatovala moje máma kdysi, kdy jsem ještě o Gaimanovi neměl ani ponětí; myslím, že kdyby si něco od něj přečetla, asi by se její pocit nejpozději na druhé stránce proměnil v jistotu, a kdo ví, jestli by to vůbec dočetla) a u filmu to znamená nechat se tou fantazií unášet.

Příběh chlapce Tristana, který se narodí jako následek milostného vzplanutí mezi mladým mužem z obce Zeď a otrokyní u čarodějnice, která je ve skutečnosti princezna (ta otrokyně; ta čarodějnice je pořád jen čarodějnice) a který se na prahu dospělosti vydává ve snaze získat srdce místní dívky hledat spadlou hvězdu, totiž od začátku předpokládá, že se divák chce především bavit.

Hádky tří sester čarodějnic, postupné vyvraždění sedmi bratrů, i proměny či koráb plující ve vzduchu s posádkou vedenou kapitánem transvestistou, to vše se tvůrcům povedlo zpracovat, aniž by museli překročit hranice původního příběhu. A jak už jsem psal třeba tady, i když už hezky dlouho vím, jak celý příběh skončí, i tak jsem si užil onoho mírného napětí, které se do jinak vcelku pohádkového příběhu vkradlo.

Závěr filmu si tvůrci trošku uzpůsobili. On ten původní Gaimanův závěr zas až tak moc pozitivní a šťastný nebyl, a tak se nelze na filmaře v tomto případě zlobit.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Víkend s dětmi

Víkend s dětmi je vždycky fajn, i když jim už začala škola, a tak se část drahocenného času musí dcera věnovat potupné činnosti zvané domácí úkoly.

A večer před spaním si hodí nějakou pohádku v počítači. "Ještě jednu," nasadí syn automaticky svůj požadavek ve chvíli, kdy se objeví první ze závěrečných titulků a já už mezitím usínám. Ale nepovolím a za chvíli oba chrní jako medvědi v zimě.

"Oni se k tobě prý těší," konstatovala kámoška (jiná než zde, nicméně definice platí i pro ni, a to i přesto, že jsem jí nabídl možnost noclehu, pokud jí někdy ujede vlak) a já musím rád konstatovat, že ano, a že je to dobře, a že se jim ani nedivím, protože k tátovi jako jsem já, bych se na jejich místě těšil taky.

A další pivovarské slavnosti se moc nevyvedly. Dvě hodiny jsme čekali, než se rozjede nějaký program, a kde nic tu nic. Jen brutální dechovka. A to bylo i na mě moc.

A až teď dokážu ocenit dětské koutky v nákupních centrech, zejména ten, který si moje děti oblíbily, kde šplhají na maják, kormidlují loď a s naprosto cizími dětmi se navzájem mlátí po hlavách pěnovými rybičkami.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Kotel

Toho rána jsem se probudil zimou. A to mě vyděsilo.

Zjistil jsem, že mé nohy od kotníků dolů jsou dokonale studené. Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. Tento stav se mi zalíbil, a tak jsem se zamyslel ještě jednou. Nic to nepomáhalo. Musel jsem konstatovat, že je mi zima.

Automatický hlídač na stěně mi v místech pro údaj s aktuální pokojovou teplotou ukazoval číslo, které jsem bral jako krutý výsměch. A proto jsem se rozhodl s tím něco udělat.

Vydal jsem se na obchůzku po svém bydlišti, až jsem našel kotel. Jeho návod k použití je naštěstí ve formě komiksu, a tak mi nečinilo problémy jej pochopit.

Vzal jsem páčku přívodu plynu a posunul ji do polohy ON. Nic se nestalo.

Prošel jsem si ještě jednou komiksový návod až k místu, kde se zobrazuje přepínač s polohami 0 a I. Přesunul jsem přepínač do polohy I.

V kotli to zahučelo a na dvouznakovém displeji se mi objevila zpráva značící, že je kotel prázdný.

Našel jsem přívod vody do kotle a otočil kohoutkem.

Displej se změnil a začal zobrazovat čísla.

Prošel jsem si ještě jednou návod, abych viděl, kdy přívod vody zastavit. A taky jsem ho zastavil.

Pak se nedělo nic.

Pak začala voda z kotle vesele odkapávat. Duchapřítomně jsem přistavil kýbl, abych neměl domácí bazén.

Když voda odkapala, zobrazoval dvoumístný displej opět jen zprávu o prázdném kotli.

Potkal jsem pana domácího a svěřil jsem se mu. Slíbil, že se na to podívá.

Následující noc jsem spal ve svetru a ponožkách.

Následující den asi hodinu po mém příchodu z práce si pan domácí přišel prohlédnout kotel. Prohlásil, že je závada ve ventilu, že někomu zavolá a zítra to bude.

Potěšil jsem se, i když jsem zase spal ve svetru a ponožkách.

Další den pan domácí dorazil necelou hodinu po mém příchodu z práce. Nadával na řemeslníky, rozebral kotel, hodil si ho přes rameno a zmizel.

Zase jsem spal ve svetru a ponožkách a uvažoval jsem o rukavicích a čepici.

Třetí (čtvrtý vlastně) den byl při mém příchodu z práce pan domácí u mě a šťastným hlasem mi oznamoval, že kotel je v pořádku. A taky že ano, radiátory hřály a na automatickém hlídači se skvěla správná teplota.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Záříjová momentka I

"Tvá dcera má zítra narozeniny," řekl jsem kámošce*. Trhla sebou a napřímila pohled ke kalendáři.

"No jo," řekla, "kdybys mi to nepřipomněl, tak na to zapomenu," a zatvářila se přemýšlivě.

"Co dostane?" zeptal jsem se, protože vymýšlení a shánění dárků je pro mě občas dost těžká noční můra.

"No," zapřemýšlela a pak na mě upřela své oči, jejichž barevný odstín kromě ní nosí údajně jen Franco Nero, Matúš Kozáčik a já, "bude jí čtrnáct, má skoro všechno, co potřebuje, tak by mohla dostat...," a po chvilce dalšího přemýšlení dodala, "po čuni."

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

*) kámoška - osoba opačného pohlaví, která však má něco, co muži brání navázat s ní důvěrnější vztah.

Denní hlídka jako film

Denní hlídka je druhý film podle hlídkařské série Sergeje Lukjaněnka. A na rozdíl od prvního, který se jakž takž držel děje knihy, tady si filmaři už dělali, co sami uznali za vhodné.

Lépe by filmu slušel název Noční hlídka II, protože vychází z druhé a třetí části knihy Noční hlídka a spojuje v sobě legendu o Křídě osudu a příběh tajemného mstitele, který vraždí Temné. To nebyl špatný nápad spojit oba příběhy dohromady, horší bylo, že tyto dvě ingredience filmaři smíchali s motivy z dalších knih a ještě k tomu přidali vlastní invenci. Tou myslím zejména úlohu chlapce Jegora coby bojovníka Temnoty svévolně lovícího lidi i bojovníky Světla. A taky samozřejmě motiv Antona coby Jegorova otce a opětovné setkání s čarodějnicí, která se objevila na začátku prvního filmu. A z úplně jiných částí série je cesta do Samarkandu nebo případ otce upíra Kosti.

Děj začíná před tisíci let v severním Íránu, kde je ukradena Křída osudu, jenže bojovník, který ji ukradl, si ji stejně do hrobu nevezme, protože když je jeho hrob odkryt, Křída osudu v něm není. Do toho se začínají objevovat vraždy Temných, ze kterých je podezřelý právě Anton, protože všechny stopy ukazují k němu. Zavražděna je žena, která s ním pár minut před svou smrtí mluvila či host restaurace, kde se zrovna Anton nachází.

Zase co jsem musel filmařům ocenit, bylo dokonalé rozložení napětí. Už tím, že film se nedrží původních dějů a míchá si je dle libosti, mě udrželi u obrazovky celé dvě hodiny a dvanáct minut a ani na minutu jsem se nenudil. I proměnu těl mezi Antonem a Olgou zvládli výborně.

Bohužel závěr ujel ještě víc než v prvním filmu. Svévolné zrušení dohody ze strany Temných - proč ne. Mohutná bitva, při níž Jegor ze Světlany vysaje veškerou její magickou sílu (což se mělo stát jindy a jinde a útočníkem měl být někdo úplně jiný, ale budiž) - taky proč ne. Ale úplný závěr, kdy se Anton vrací v čase zpět, aby se nestal členem Hlídky, ale potkal Světlanu jako obyčejný člověk, byl už z úplně jiné filmové kategorie.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Noční hlídka jako film

Jakožto příznivec Lukjaněnkových knih, zejména pak hlídkařské série, jsem si nenechal ujít filmové zpracování Noční hlídky.

Pokaždé, když vidím film, natočený podle některé z knih, které jsem četl, se neubráním srovnání knihy s filmem. A ani v tomto případě to nebylo jinak. Převést do filmu celou knihu však nejde, to by film netrval necelé dvě hodiny, ale minimálně hodin šest.

Ti, kdo znají knižní podobu hlídkařské série, vědí, že druhá kniha, pojmenovaná Denní hlídka, začíná tím, že do bytu čarodějnice praktikující černou magii přijde mladá žena, která chce, aby se k ní vrátil manžel, co jí odešel za milenkou. Čarodějnice jí slíbí pomoc, ale protože je přistižena hlídkou, ke kouzlu nedojde.

Film začíná podobně, až na to, že tím, kdo k čarodějnici přijde, není žena, ale muž, který chce, aby se k němu vrátila manželka, která mu utekla za milencem a navíc s ním čeká dítě. Zásah hlídky znemožní čarodějnici kouzlo provést a z jejího klienta se vyklube Anton, ústřední postava celé hlídkařské série.

Jak už jsem psal, neubránil jsem se srovnání s knihou. Co se týká děje, ten bylo vskutku nutné zestručnit, nicméně se drží první části první knihy série, až na malou odbočku v době, kdy Anton zjistí, že je otcem Jegora, kterého na začátku zachránil před útokem upírů. A jeho vyvolenou Světlanu jsem si původně představoval jako ruskou Umu Thurman, tady se filmaři do mého vkusu celkem trefili. Ovšem vyloženě zklamán jsem byl postavou temného mága Zavulona, kterého Lukjaněnko popisuje jako temného elegána, filmaři z něj však udělali postaršího hipísáka.

Filmu nechybí napětí, i přesto, že jsem věděl, jak to skončí, mě dokázal udržet v pozornosti. Závěru nechybělo drama, ale i humor, ovšem humor je nutno najít pod povrchem, a na to musíte znát souvislosti z knihy, které se do filmu nevešly, ale i ruské reálie. Bohužel závěr se od knihy opět odkloní. Jegor, který v knize zůstal neutrální, se v závěru filmu přidává na stranu Temnoty.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!