"Člověče, brácho, tady vypadáš jako Šteindler," prohlásila jednou má drahá sestra nad fotkou, za kterou jsem byl jinou ženou pochválen, jak mi to na ní extrémně prudce a nebezpečně sluší, načež díky sestřině hodnocení mé sebevědomí značně utrpělo.
Pravda, doby, kdy si mě pletli s Luďkem Sobotou, jsou naštěstí nenávratně pryč, doby, kdy se mi o půl třetí ráno v jednom pražském baru dvořil neznámý donchuán a důvěrně mě oslovoval "Katko," doufám, taky.
I zamířil jsem jednou takhle k zrcadlu, abych zřel svou momentální podobu, a musel jsem uznat, že je nutná radikální změna. I když je
známo, že v jisté kultuře jsem pokládán za hezkého a sympatického (nějak se to rozkřiklo, zrovna včera jsem vysvětloval Davidu Beckhamovi, jakou má používat vlasovou kosmetiku, David byl relativně nešťastný, ostatně není se čemu divit, když má ve výběru manželky podobně zvrácený vkus, jaký měl snad jen John Lennon), v našich zeměpisných šířkách není ještě společnost na takové změny připravena, i prohrábl jsem svůj dlouho nestříhaný a dlouho neupravovaný vlasový porost.
Byly doby, kdy jsem se honosil hárem, za které by se nemusel stydět ani Karel Poborský v roce 1996. Tenkrát jsem plival na vývěsní štíty holičů a kadeřníků a s neskrývanou rozkoší jsem proti jejich výlohám vrhal dlažební kostky. S tím jsem musel přestat, protože docházelo k tomu, že mi sem tam hříva uvízla v křoví či mezi dveřmi tramvaje, a to nebylo vždy příjemné.
I přistoupil jsem tenkrát k radikální změně a dokonce i v Praze našel kvalitní holičství. Hned poprvé, co jsem se tam usadil, se mě paní vedoucí zeptala "a jak to chcete, slečno?" načež si mě prohlédla a začala se omlouvat. "To nic," uklidnil jsem ji, rozhlédl se, uchopil do ruky jeden z elektrických holicích strojků a požádal o co nejkratší sestřih. Když byla o necelé dvě hodiny později hotova (mé vlasy tenkrát ani nestihly dopadnout na zem, odchytávaly je jiné zákaznice a tvrdily, že si je nechají zaplést do svých vlastních), tak jsem poprvé v životě uviděl tvar své lebky, včetně proslulého pahrbku geniality, kterým kromě liptákovského občana pana Josefa Schmoranze už nikdo jiný kromě mě nedisponuje.
"Stává se z nás multikulturní pracoviště," prohlásil o den později jeden z mých šéfů (na tom pracovišti byly pravomoci vymezeny tak vágně, že nikdo nevěděl, kdo vlastně komu šéfuje) a pohlédl na mou leb, zatímco já si zaléval svou první ranní kávu, "když už zaměstnáváme i skinheady," dodal s vřelým úsměvem.
"Vážně?" podivil jsem se, "a kde tu nějakého vidíte?"
"Se asi koukněte do zrcadla, ne?" zakrákorala sekretářka (pardon, vedoucí administrativy) a jedna z největších slepic v jedné osobě. Marně jsem vysvětloval, že můj radikální sestřih nemá nic společného s podporou ani propagací hnutí směřujících k omezování svobod a práv člověka. Nepochopili to a tak jsem změnil taktiku.
"Budete jmenován čestným skinheadem našeho pracoviště," oznámil mi jiný šéf.
"V tom případě požaduji vypsání výběrového řízení na čestného Roma," zasmečoval jsem, čímž jsem všem šéfům vzal vítr z plachet.
"Ono stačí," odkašlal si údajně nejvyšší šéf, nejmenší v celé místnosti, "že už tu máme čestného anarchistu," a ukázal na v koutě skromně se krčícího kolegu staršího data, který holiče naposledy navštívil při mobilizaci před nástupem Hitlera.
"Fuj," lekl se o několik měsíců později jiný můj šéf, tentokrát přesně definovaný a jediný, "jsem se lekl, že přišel Karel Hála."
Inu, se sestřihem, se kterým jsem se mohl postavit i vedle Vladimíra Šťástky, aniž by někdo poznal, kdo je kdo, jsem si opravdu užil svoje. Nicméně momentálně na mě ze zrcadla koukal solidní hipík.
"Nu což," pronesl jsem smutně, "jde se pod břitvu," povzdechl jsem si a vydal se hledat odpovídající provozovnu. Našel jsem tři. V první se člověk musí objednávat minimálně týden dopředu, ve druhé měli hodinu před zavírací dobou zavřeno, takže jsem skončil ve třetí. V útulně zařízené recepci jsem ohlásil svůj úmysl shodit vlasový porost. Paní recepční si mě prohlédla a odkázala na opodál umístěné křeslo, kde jsem se pohodlně usadil, a které začalo velmi brzy jemně vibrovat a masírovat má znavená záda.
"Jen pojďte dál, pane," usmíval se na mě pan vedoucí celého salónu a uvedl mě do jedné z holicích kabinek, kde mě usadil na rovněž velmi pohodlné křeslo, "hned se vám jedna z našich slečen začne věnovat, a dnes tu máme akci," nápadně zvýšil hlas, "obsluha pouze ve spodním prádle."
"Ve spodním prádle, říkáte, dobrý muži?" podivil jsem se.
"Ano, ano, ano," mnul si ruce pan vedoucí.
"V tom případě," nenechal jsem se odradit, "si žádám vaši osobní péči."
Pan vedoucí se zarazil, bylo na něm jasně vidět, že s takovým vývojem situace nepočítal. Ještě mi popisoval výhody jednotlivých slečen, ale já trval na svém. Pan vedoucí ublíženě odešel, a když se vrátil, pochopil jsem, proč měl odpor k mému návrhu. Růžové trenky s červenými beruškami opravu nepůsobily moc chlapácky. Ale zachoval se jako profesionál a jal se kosit můj bujný porost. Na chvíli jsem zavřel oči, ale pak jsem je hned otevřel a upozornil pana vedoucího, aby nebyl tak horlivý, že ostříhat chci opravdu jen na hlavě. Pan vedoucí posmutněl, ale statečně bojoval dál.
Oči jsem pak definitivně otevřel, až když bylo po všem. Zprvu jsem netušil, na koho že to koukám. Pak mi došlo, že na sebe samotného v provedení, v jakém si mě snad nikdy nikdo s nikým nesplete.
"Děkuji, dobrý muži," řekl jsem a pan vedoucí se rozplakal, "jste opravdu člověk na svém místě," a odešel jsem do recepce zaplatit a pak do ulic jednoho z deseti největších měst v ČR užívat si vlahého letního večera.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Pokud je vám, milí čtenáři a neméně milé čtenářky, dnešní titulek nějak povědomý, pak nejste na omylu. Před více než rokem jsem psal o knize 
