Pivovar podruhé v jednom měsíci

Říkejte si, co chcete, absolvovat dvojí pivovarské slavnosti během jednoho měsíce byl dobrý nápad a ne že ne.

Na tyto druhé jsem navíc vyrazil i v doprovodu své drobotiny, když jsem předtím při portrétu Jiřího Paroubka místopřísežně slíbil, že je budu mít neustále na očích a nespustím z nich zrak ani na tak krátký časový okamžik, jaký stačí senilnímu knížeti k usnutí.

Samozřejmě děti okamžitě vyrazily na nafukovací skluzavku (oproti loňsku zase o kus vyšší), dcera pak ještě asi čtyřicetkrát na trampolínu. Ostatní dětské soutěže je nechaly chladnými, přetahování lanem ani skákání v pytlích není v očích mých dětí zábava hodná budoucí elity národa.

Na pódiu to roztáčela místní dechovka a já si šel pro první pivo.

Uprostřed popíjení jsem se rozhodil si ověřit, jestli jsem tu správně a vytáhl jsem svůj pičák, kde bylo jasně uvedeno, že jsem kategorie B, tedy kondiční, do šesti kousků. Testy na obnovení certifikátu pro vícedenní kalby jsou v nedohlednu a zlatý proužek čili bez limitu nemám šanci získat, neboť tam je podmínka udržet krok s Pavlem Landovským, a to jak v konzumaci, tak i ve zvládnutí následků.

Poté, co brutální dechovka skončila poslední jetelíček u vody, jsme s dětmi vyrazili na kontrolu stánků s jídlem. A bylo co kontrolovat, takže zavládla pohoda u stolu a nerušená konzumace. O jídlo i pití si obě děti říkaly pravidelně a často, takže jak pitný režim, tak i přísun nutričně hodnotné stravy byly dodrženy.

A pak to začalo. Na pódiu se zformovala skupina, jejíž název jsem zapomněl, a která přišla z nějakého prdelákova za Kolínem (z plzeňské strany ovšem před Kolínem), a přesto to do nás začala hustit. Zapomněl jsem na svět okolo sebe. Nebyli nejlepší, ale v tu chvíli byli zatraceně dobří. Něco jako mrtví Kennedyové a jejich přátelé.

Publikum, které před chvílí rozjásaně juchalo při těžkotonážní dechovce, sedělo zaraženě, a tak se před pódiem shromáždila skupina pouhých dvou fanoušků, z nichž jedním jsem byl já.

"Táto," prohlásila dcera, "já tě hledám všude a najdu tě tady!!!" Ano, taky kde jinde.

Bohužel moderátor celých slavností nepochopil, o co jde, a tak pravidelně po čtyřech písničkách přicházel s nějakou rádoby vtipnou poznámkou. A když dohráli, ještě si všichni dva fanoušci pod pódiem vytleskali přídavky.

No a pak nezbylo než se vrátit ke konzumaci a rozjařeně obcházet i stánky se smaženými a opékanými vitamínovými bombami, takže když se na pódiu zformovala tradiční Laura a její tygři (tentokrát komplet i se zpěvačkou), už jsem jen spokojeně funěl a večer stačilo odtáhnout děti a zahnat je spát.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!!

Červnová momentka V

"Není to náhoda," řekla mi.

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se.

"Tak poslouchej," začala, "svého syna jsem křtila v kostele pojmenovaném Svatá Praha. Ten kostel stojí v ulici České republiky. A oslavu křtin jsme měli v restauraci v ulici Prezidenta Masaryka….“

"Vážně?" divil jsem se a nevycházel z údivu.

"Jo," potvrdila, "a v té restauraci byla na zdi obrovská plastika Brna….“

Všechno by bylo naprosto běžné, kdyby se to, co popisovala, neodehrávalo nějakých deset tisíc kilometrů od Česka.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Červnová momentka IV

"Jak to zní," zeptala se, "když chceš česky říct, že mě miluješ?"
Řekl jsem jí to.
"Ještě jednou, prosím," podívala se na mě očima, kterým nešlo nic odmítnout.
Zopakoval jsem to.
"Zní to tak nádherně," řekla zasněně, "budu někdy umět česky tak jako ty?"
"Samozřejmě," usmál jsem se, "máš nejlepšího učitele."

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Červnová momentka III

"Jak bude znít moje jméno s tvým příjmením?" zeptala se.
Řekl jsem jí to.
Zopakovala to po mně.
"Takhle?" ujišťovala se.
"Právě takhle," odpověděl jsem jí.
"Zní to absolutně fantasticky," zajásala.
První žena na světě, která se mého příjmení nebojí.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Zapomenutý křeček

Jsem skromný, ale nejlepší, a proto se nikdy nechlubím ani vlastním peřím, natož pak cizím. Mé vlastnosti jsou dávány za vzor.

"Jen ta tvá ohromná skromnost," prohlásil procítěně jeden z mých dlouholetých kamarádů (dlouholetý znamená, že mě zná už tak dlouho, že znát mě o něco déle, tak by mi připadalo, že je mé dvojče), poté, co jsem uznal, že bych mohl mít i nějakou zápornou vlastnost, a zeptal jsem se, jestli si u mě nějaké záporné vlastnosti všiml.

Zkušenější kolega mě zase jednou nechal napospas živlům a odjel vyřizovat něco do méně civilizovaných končin. Když jsem ho varoval, že tam, kam jede, v roce 1984 rozplakali Menšíka a že napadení medvědem je v daných končinách stejně běžným jevem jako v civilizovaných končinách světelná křižovatka, mával rukou a tvrdil něco o předsudcích.

No ale nechme předsudky stranou, přátelé. Kolega odjel a na mně bylo, abych pracoval za dva. Nuže, jakožto skromný, ale nejlepší, jsem se do práce pustil s takovou vervou, že jsem několikrát přeslechl zvonící telefon a vzal jsem až hovor v mobilu, kde mi nějaký hlas zřetelně ne českého původu tvrdil, že bydlím v Horní Radouni a mám pro něj práci a ubytování. Protože mě vyrušil při velmi důležité činnosti, trvalo mi chvíli, než jsem se probral a zjistil, že to co slyším, opravdu slyším. Poslal jsem jej za Františkem Zbořilem (taky nevím, kdo to je, ale jiné jméno mě nenapadlo) a dále jsem se věnoval činnostem, na kterých majitel firmy staví své hlavní motto.

Zkušenější kolega se vrátil až v pozdním odpoledni a byl viditelně citově otřesen. "Měl jsi pravdu," hlesl, "ani se nedivím, že tam rozplakali Menšíka a že se tam bojíš vypravit. Představ si," pokračoval pohnutě, "posledních dvacet kilometrů mě musel táhnout traktor, jinak jsem tam nedojel. Jak jsem dojel, hned jsem měl okolo auta kupu dětí*, žebronících o východní marky a čokoládové bonbóny. Když jsem jim vysvětlil, že východní marky už neexistují a čokoládové bonbóny nemám, jedna holčička*, asi tak čtyřletá, hvízdla na prsty, až mi zalehly obě uši. Nato se přiřítilo několik dospělých s opravdu těžkými dubovými klacky v rukou. Holčička* jim řekla, že jsem jí nabízel bonbóny, když si ke mně nastoupí do auta, a ještě že jsem jí nabízel východní marky, když nikomu nic neřekne."

Smutně jsem pokýval hlavou. Kdyby kolega poslouchal všechno, co jsem mu řekl, ušetřil by si tak krutou zkušenost.

"A tak mě ti dospělí chtěli vytáhnout z auta, já jsem zamkl, ale jeden si to auto z ničeho nic hodil na záda a normálně mě nesl i s autem na takový plácek se šibenicí, no už jsem si myslel, že to mám spočítané. Pak jeden odhadem tak patnáctiletý přeslabikoval, co mám napsáno na autě a běžel za jedním z těch dospělých a ukecal je, ať mě pustí, že jsem cizinec. Když jsem se pak divil, proč ve svém věku ještě slabikuje, řekl mi, že škola u nich stojí teprve týden."

Smutně jsem pokýval hlavou.

"No ale zvládnul jsem to," dokončil kolega svou litanii, "ale teď musím na panáka. Jdeš se mnou?"

Nešlo odmítnout.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!!!

*) na těchto místech používal kolega mnohem expresivnější výrazivo. Protože můj blog čtou i děti a duševně labilní jedinci, musel jsem zde mírně cenzurovat.

Vymýšlím si

Ano, byl jsem odhalen svou novopečenou čtenářkou a komentátorkou, která proti mně nic nemá a jsem jí ukradený (a proto mě čte průměrně třikrát denně), že si své příspěvky z poloviny vymýšlím.

Chtěl jsem se původně přiznat, že je tomu opravdu tak. Polovinu věcí jsem si vymyslel a ta druhá se nikdy nestala.*

Jenže jak jsem nad tím uvažoval, vyvstaly další otázky. Vymýšlím si první polovinu svých příspěvků nebo druhou? Vymýšlím si liché věty nebo sudé? Vymýšlím si lichá slova nebo sudá? A co když…?

Ano, teď se dozvíte pravdu. Já si totiž své příspěvky vymýšlím celé. Od A do Ž. Od prvního písmene první věty do tečky za poslední větou.

A hned se přiznám k tomu, jak to dělám (dělám to dobře).

První impuls se dostavuje pravidelně v ranních hodinách, nejčastěji cestou do zaměstnání. Jak si prohlížím nádhernou rovinatou krajinu v okolí, probleskne mi hlavou nějaká ta myšlenka, kterou si, pokud mě správným způsobem zaujme, musím okamžitě zapsat. Většinou s sebou netahám počítač, tak si uvedenou myšlenku zapíšu buďto do mobilu, nebo pokud je poněkud delší, vytáhnu svůj lety omlácený sešit s tvrdými deskami a zapíšu si podnětnou myšlenku do něj.

V nějaké vhodné volné chvíli, kdy počítač jen tak zahálí, vytáhnu záznam své původní myšlenky a během následujících deseti minut mám vytvořenou kostru příspěvku. A pak nastává fáze nejzábavnější, trvající přibližně hodinu, kdy na původní kostru věším jednotlivé věty. A jak jste si už dříve přečetli, až poté, co je celý příspěvek hotový, jej projdu ještě jednou hodně kritickým pohledem a posoudím, zda si zaslouží být zvěčněn okamžitě, nebo odložen na Indy.

Podotýkám, že i nadále platí, že průměrně z pěti původních myšlenek jen maximálně tři přejdou do formy příspěvků, a z těchto maximálně tří jsou pak maximálně dva předány k zveřejnění. Tím je jasné, že se mi kupí hromada nezveřejněných příspěvků. Ty lepší z nich jsou postupně zveřejňovány (v době, kdy se neděje nic dost vzrušujícího), ty horší naopak mazány (pokud během čekání na zveřejnění ztratí aktuálnost).

Takže ano, své příspěvky si vymýšlím. Kdybych si nic nevymyslel, nic bych nenapsal a mí čtenáři (laskavé čtenářky nevyjímaje) by neměli (a neměly) co číst.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!!!

*) poznejte zdroj citátu bez použití vyhledávače :)))

Přesnost

Můžete mi přisoudit jakoukoli dobrou či špatnou vlastnost, stejně tak mi můžete jakoukoli dobrou či špatnou vlastnost upřít. Kromě jediné, kterou je můj sklon k časové přesnosti a někdy i předcházivosti.

Vysvětlím. Mám-li někam dorazit v nějaký imaginární čas, řekněme v 10:30, dostavím se nejpozději v 10:20, protože nechci být tím, na koho se čeká.

Stejně tak jsem se během let vypěstoval odhad časové náročnosti zdolávání úseků z bodu A do bodu B, a tudíž docela přesně odhadnu, kdy musím vyrazit tak, abych byl v cíli včas, nejlépe ještě o chvilku dříve.

"Kolik máme času?" ptá se mě má dosud zde oficiálně nepředstavená tajemná cizinka. Pohlédnu na hodinky a už odpovídám, tu že 27 minut, jindy že 43 minuty a jednou dokonce (sešla se mimořádně kvalitní konstelace) 67 minut.

"Fakt díky, pane Přesný," prohlásí cizinka a tváří se zamyšleně. A to jsem ji na tento svůj zlozvyk už dávno dopředu upozorňoval a odsouhlasila mi, že je schopná tuto mou malou nedokonalost přehlédnout.

"Za jak dlouho vyrážíš domů?" zeptala se mě zrovna včera.

"Za dvě minuty," odpověděl jsem podle čisté pravdy.

"A kolik je to vteřin?" popíchla mě trošku.

Podíval jsem se na hodinky a odpověděl: "Teď už jen sto sedmnáct."

Ze sluchátka se ozval mohutný jásot.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!!!

Nádor v sobě

Před dávnými a dávnými časy, asi tak předloni, jsem se podrobil operačnímu zákroku, při kterém mi byl bolestivým způsobem z jednoho místa na těle vyjmut malý neškodný nádorek. Lékařské kapacity, honosící se více akademickými tituly, než kolik písmen obsahovala jejich jména a příjmení, mě ubezpečovaly, že to byla jen malá neškodná cysta a že už bude všechno v cajku.

A ono na potvoru ne.

Před nějakou dobou se začal podivný útvar na tomtéž místě objevovat znovu. Zprvu jsem jej statečně ignoroval a tvářil jsem se, že tam není. Ale to by nebylo moje tělo, aby se neohlásilo. Při dotyku to bolelo jako čert. Doslova.

Po několika týdnech, kdy podivný útvar nejen nemizel, ale naopak se rozrůstal a tvářil se maximálně spokojeně, jsem podlehl panice a začal obvolávat dostupné i nedostupné lékařské kapacity, jejichž ordinační doba se bohužel kryje s mou pracovní. A tak jsem vymyslel plán.

Asi už jste si všimli, milí čtenáři a neméně milé čtenářky, že plány, které vždy vycházejí, jsou mojí životní doménou. Nejinak tomu bylo i nyní.

Už jsem měl vyhlédnutý den, na který si vezmu volno a strávím ho v příjemném nemocničním prostředí. A kupodivu jsem se těšil, protože jsem hodlal požádat o detailnější analýzu mého útvaru.

Pak jsem si ale od podivného útvaru pomohl sám.

V jednu chvíli jsem se jej dotkl a pocítil jsem, jak se útvar pod kůží posunul. Zatnul jsem zuby, a i když jsem měl v té chvíli před očima tolik souhvězdí, že by i Jiří Grygar zblednul závistí, neustoupil jsem a posunul jsem útvar ještě o kousek.

A pak se to stalo.

Ozvalo se jemné prasknutí a mé prsty byly zasaženy podivnou lepkavou hmotou.

Následujících dvacet minut bylo velmi nudných. Postupně z místa útvaru vytékal hnis a krev. Připravená krabice papírových kapesníků se rychle vyprazdňovala.

A pak, když bylo po všem a z rány už nic neteklo, jsem pocítil tu známou úlevu podobnou té, kdy mi po několika letech bolestí, které bych nepřál snad ani nejlepší kamarádce mé manželky, byl vyjmut nefunkční zub.

Dnes když budete zkoumat mé téměř dokonalé tělo, tak místo, kde strašil podivný podkožní útvar, který byl takhle barbarsky zničen, už nenajdete.

A to je dobře, to můžu říct.

Fotka pro dnešní den:
Všem kromě Renaty přeju hezký den!

Pozitivní úterek

Jak už víte, drazí čtenáři a neméně drahé čtenářky, musel jsem, ač nerad, přeplánovat svoji dovolenou ze srpna na září. To mělo své nevýhody, jako třeba to, že vyrazím o měsíc později, ale taky výhody.

První výhodu jsem uviděl hned, jak jsem se podíval na ceny letenek. Když jsem svojí základní matematikou spočítal, že oproti srpnu ušetřím více než dvě třetiny ceny, pojala mě radost velmi podobná té, když jsem se dověděl, že se do Liberce vrátí Jiří Štajner. Každý průměrně zdatný počtář ví, že mít dvě třetiny a nemít dvě třetiny, to je už rozdíl čtyři třetiny a to je jako fakt dost. A ještě je tu jedna malá nevýhoda, že nebudu moct podpořit své hrdiny proti ostravským chacharům ani proti bandě ožralých hanáků.

No ale zpět k tomu pozitivnímu. Klik sem, klik tam, výběr letu tam, výběr letu zpět, vyplnění osobních intimních detailů, přijatá zpráva s výzvou přesunu peněz, klik sem, klik tam, převod peněz proveden, a pak čekání v zástupu u klíčové dírky v chodbě, která je tak dlouhá, že nikdo neví, kam vede.

A včera v noci, čistě náhodou, kontrola došlé pošty, potvrzení o přijaté platbě a vydání elektronické letenky, takže mé cestě do dalekého Karibiku už skoro nic nebrání. Hlavně abych svým příletem nevyvolal další karibskou krizi (Neštvi mě, Renato, dosáhla jsi toho, co jsi chtěla!!!).

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!!!

Prs ten

"Děláš si legraci?" vykřikla.
"Ne," odpověděl jsem a tvářil jsem se tak vážně, jak ještě nikdy dříve.

O vteřinu předtím jsem totiž vytáhl zelenou krabičku. Předpokládala, že se v krabičce nachází čokoláda s peprmintovou příchutí. Mýlila se.

„… a tak se tě chci zeptat," dokončil jsem svůj nekonečně dlouhý smysluplný text (navíc v jiném jazyce, než je můj rodný), otevřel jsem krabičku a přisunul ji blíže k jejím očím, "vezmeš si mě?"

Koukala pěkně vyjeveně. Samozřejmě jsme o tom už několikrát mluvili, ale vždy to bylo jen "co kdyby." Teď poznala, že jde do tuhého.

Když vstřebala prvotní šok z mé otázky, prodýchala to a vrátila se jí schopnost mluvit, odpověděla. A i bez nápovědy zvládla napoprvé správnou odpověď.

"S tím vám to musí vyjít," říkal mi o dvě hodiny dříve klenotník v jiném městě, ale taky jednom z deseti největších v ČR, "kytku když tak máte?" a začal rozvíjet teorie o tom, proč a jak to někomu vyjde a někomu jinému ne, přidal pár peprných historek, kdy dotázaná snoubenka místo odpovědi upadla do kómatu, jiná se místo odpovědi pozvracela, a z té úplně poslední se stala ultrafeministická nymfomanka.

Ne, kytku jsem neměl, a ani jsem ji naštěstí nepotřeboval.

Fotka pro dnešní den (Renato, neštvi mě!!!!):
Hezký den!

V pekle nebo v ráji

Na nádvoří jednoho z nejlepších českých pivovarů v jednom z deseti největších měst v ČR se konaly pivovarské slavnosti. A to je vždy příležitost uspořádat setkání intelektuální elity toho či onoho města a vést hlubokomyslné debaty, jejichž filozofický přesah docení až budoucí generace (a dobře jim tak).

Když jde o pivovar, je jasné, že se během této akce konzumuje desítka, dvanáctka, a tak dále až po jedenadvacítku (kterou Evropská unie chtěla zakázat). A jakožto správný klobásový inženýr jsem rovněž nezaváhal a zkušeně zkonzumoval několik uzenářských vitaminových bomb.

Ale kvalitní pití spolu s nutričně hodnotným jídlem nebylo to hlavní.

Neštvi mě, Renato!!!!

Tím hlavním byl hudební program. Na pódiu se nejprve střídala hudební tělesa, hrající tak maximálně pro posluchače Českého rozhlasu jedna radiožurnálu, tedy podle hesla "čím nudnější, tím lepší." Odezva od publika (většinou jeden nejméně střízlivý jedinec) byla vlažná až nulová. Vše se změnilo, když se na pódiu objevil mnohohlavý dav. Amatérská skupina přátel songů Tři sestry.

K nim mám vcelku pozitivní vztah, i když mi nikdo nevymluví, že nejlepší byla jejich pětičlenná sestava (Fanánek, Magor, Nikotýn, Hadr, Sup) z prvních tří alb. Co nastalo potom, zejména albem Hudba z Marsu, kde se vyskytovaly popěvky o sluneční straně ulice, byla hrůza a výrazné odbočení od původního směru. Od doby, co zpívají a hrají většinou sami o sobě, je těžké se s jejich tvorbou smířit a angažování saxofonisty a houslisty jsem jim nikdy neodpustil.

Naštěstí naživo je to něco úplně jiného. Melodie jsou pořád chytlavé a Fanánek při všech svých chybách ví, kdy a kterou písničku nasadit tak, aby udržel diváky ve varu a nesklouzl do svých popových úletů.

Takže když jsem v pozdně nočních hodinách odcházel, byl jsem mírně přiopit, příjemně naladěn a nic mi nevadilo.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Tisíc

Neuvěřitelné se stalo skutkem, a tak máte jako první v historii možnost číst jubilejní tisící příspěvek (čímž jsem svou původně plánovanou metu překonal o 997 příspěvků).

V rámci této slavnostní chvilky se tedy dozvíte, že:

Nejhorší, co se může stát, je, když jsem v podezření, že jsem neudělal něco, co jsem udělal. Potom, co jsem celý víkend s dcerou drtil angličtinu, ze které měla strach (a v pondělí pak dostala jedničku), abych pak dostal sprdávací zprávu, že jsem se s dcerou angličtině vůbec nevěnoval. To jen, kdyby to někoho z vás zajímalo.

Tento příspěvek je tisící v historii mého blogu.

V jedné z postranních uliček, kterými normálně nechodím, pokud nemusím, jsem narazil na někoho, kdo mě přátelsky zdravil. Nevěda, o koho jde, jsem jen něco zamumlal. Člověk ten se zastavil, pátravě si mě prohlédl a zeptal se, jestli si ho pamatuji. Bez mučení jsem přiznal, že ne.

"Z té velké firmy," řekl a mně po dalších dvou minutách docvaklo.

Tento příspěvek je tisící v historii mého blogu.

Při dojednávání všeho možného vyšlo najevo, že bude lepší, když si svou vysněnou dovolenou místo v srpnu užiju až v září. A na to mám skvělý talent. Takže prázdniny svých dětí strávím budováním morálních hodnot euroatlantické civilizace, a pak se jeden zářijový čtvrtek vzdálím a několik týdnů se v mém blogu nic neobjeví, protože budu důsledně odpočívat.

Tento příspěvek je tisící v historii mého blogu.

Coby milovník léta jsem ocenil příval horkých dní. Konečně můžu fungovat stoprocentně a nezabývat se myšlenkami na akutní hrozbu umrznutí.

Tento příspěvek je tisící v historii mého blogu.

Bohužel historky, které se dovídám ze svého okolí, jsou nepublikovatelné. Ne snad, že by jejich původci s publikováním nesouhlasili, ale patří do kategorie, o které jsem si přísně zapověděl psát.

Tento příspěvek je tisící v historii mého blogu.

A vůbec - jdu se pořádně najíst a užít si léto.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Červnová momentka II

"Vezmeš mě někdy na fotbal?" zeptala se.

"To víš, že jo," ubezpečil jsem ji.

"U nás totiž," dodala, "známe z Evropy jen Madrid, Barcelonu, Manchester a Chelsea."

A sakra!

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Červnová momentka I

"Když si vzpomenu, jak jsi mě poprvé oslovil v mojí řeči," řekla, "to jsem zrovna řídila, a jak jsi to vyslovil, tak jsem to málem napálila do sloupu."

"Jak to?" divil jsem se. "To jsem zněl tak strašně?"

"Právě naopak," doplnila, "kdybych nevěděla, s kým mluvím, tak bych vůbec netušila, že nejsi místní."

A to jsem si myslel, že se její řeč nikdy nenaučím.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Máš přítelkyni?

Je to zvláštní otázka. Nerozumím motivaci těch, co mi ji kladou.

Jsou to bez výjimky ženy. Žádný muž se mě nikdy na stav mých partnerských vztahů neptal.

Během uplynulých 6 týdnů se mě navzájem různé osoby dámského pohlaví při různých příležitostech osmkrát zeptaly na totéž.

Po pravdě řečeno, zpočátku jsem nevěděl jak reagovat. Otázka mě naprosto zaskočila nepřipraveného. Pak jsem dokázal přijít s odpovědí: "Ne, myslím si totiž, že manželka by ji asi zabila."

U posledních tří jsem se pokusil získat čas položením další otázky, pátrající po motivaci dotazu. Na to ovšem příslušná žena nedokázala odpovědět. Následovalo koulení očima, koukání na zem, citoslovce jako z úst zesnulého Václava Bendy, popřípadě do vytracena vedoucí slova "no, jen tak… co kdyby"

Možná je to tím, že vypadám tak hrozně, že představa ženy, která je ochotná se na mě podívat s jistým zalíbením, se vymyká fantazii tazatelky. Nebo je za tím něco jiného.

Zrovna v sobotu jsem jedné slečně vysvětloval svoji teorii, podle které i vrabec domácí je pták. Přestože většinou bývám s touto teorií posílán do nepěkného místa, tato slečna zdvořile naslouchala, souhlasně přikyvovala, a v obecné rovině vtipně a trefně glosovala. Nakonec mi nadiktovala své telefonní číslo, požádala o prozvonění a oznámila, pod jakým jménem si ji mám uložit.

Asi deset minut po našem rozloučení mi od ní přišla první zpráva (pak během dne několik dalších, než si vyprázdnila kredit), obsahující informaci, že „… v červenci mi bude… dělám v... v... a chci se zeptat: Máš přítelkyni?"

Proč? Proč? Kurňa proč?

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Sestra

"Myslíš, že z ní bude jednou moje sestra?" zeptala se mě dcera ve chvíli, kdy jsem to, jako obvykle, vůbec ale vůbec nečekal.

Moje dubnová návštěvnice ze země neležící v Evropě je vděčným tématem hovorů, které moje dcera s oblibou zapřádá. Tentokrát se věnovala dceři oné návštěvnice.

Její otázka byla pro mě stejně překvapivá a šokující, jako kdyby Vladimír Růžička vyslovil větu delší než holou nebo Miroslav Kalousek vydržel půl dne střízlivý.

"No," nahodil jsem opatrně, "a ty bys chtěla?"

"Já chci mít sestru," zabodla do mě moje dcera své oči, o kterých se říká, že je má po mně, "jen je škoda, že je starší."

O necelý rok, dodávám. To kdyby to někoho z vás zajímalo.

"No snad ano," připustil jsem, protože svému čerstvě devítiletému dítěti prostě nemůžu říct všechny detaily.

A to ještě netuší, že o den později se v jiné zemi a jiném městě jiného světadílu jedna o necelý rok starší holčička zeptala své mámy na totéž ohledně mojí dcery.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

V restauraci U Lva sedí stará kuchařka

Byl Vám zrušen účet na adrese album.cz….

Prima, jen jsem dodnes nevěděl, že jsem tam nějaký účet měl.

Byl Vám zrušen účet na adrese klikni.cz….

Tam jsem taky nějaký měl?

A léto konečně začíná…

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Big Bambula

"Takhle to dál nejde," prohlásil jednoho dne zkušenější kolega a rozlédl se po našem království.

Mírně jsem si troufl oponovat. Měl pravdu v tom, že mezi hromadami všeho možného už nebylo snadné rozlišit barvu stolu a pokud jsem chtěl vidět na monitor, musel jsem odsunout haldu nesmírně důležitých listinných poznatků. Ale rozhodně jsem daný stav nepokládal za volající po nápravě, i když se mi donesly zvěsti, že firemní uklízečka se našemu doupěti vyhýbá snad ještě obezřetněji než Halina Pawlowská rozumné myšlence.

Kolega pak smutně rozhodil rukama a požádal mě o výpomoc. Protože jsem jeden ze tří nejhodnějších lidí na světě (až si mě pletou s hodnějším bratrem dalajlamy či slušněji vychovaným příbuzným Marka Ebena), neměl jsem to srdce mu pomoc odmítnout. I začali jsme.

Mezi dvacátou osmou a dvacátou devátou vrstvou nepořádku se na nás začala usmívat žlutá deska stolu. A po odstranění šedesáté třetí vrstvy jsme s údivem zjistili, že opravdu žlutá je. Taky jsme během této fáze našli celou řadu dávno ztracených cenností, včetně flash disku s uloženými kódy pro likvidaci jaderného arzenálu Severní Koreje.

Naše činnost sice došla částečného ocenění u pravidelných návštěvníků, ale popeláři nadávali podobně jako pěstouni Rosnerovi svým do pěstounské péče svěřeným dětem. A to se jen kvůli nepořádku z našeho doupěte vraceli pouze třikrát.

Pozitivní výsledek veškerého snažení je ten, že se k nám uklízečka už nebojí, naopak se hrdě prohnala naším doupětem a provedla dokonalou očistu podlahy, která se nyní leskne jako pleš Martina Peciny.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Narozeniny poněkolikáté a zase jinak

Náhoda tomu chtěla, že obě mé děti mají narozeniny necelý měsíc po sobě. A tak si obě děti udělaly společnou oslavu. Když jsem potom dorazil, předal jsem nějaké dárky dceři, a něco společných dárků pro oba.

Moje dnes už devítileté dítě se potom rozhodlo strávit celý víkend se mnou, čímž odolalo lákavé nabídce na odpoledne v zahradní restauraci a noční procházku městečkem, kde mělo být všude otevřeno. A tak jsme odpoledne vyrazili na přehlídku autoveteránů. Některá auta byla, aspoň pokud jejich majitelé nelhali, tak stará, že byla jen o necelé tři roky mladší než Květa Fialová. A asi nejnovější z celé přehlídky byla klasická šest set trojka první generace.

Využili jsme toho, že je konečně aspoň trochu jarně a vzali jsme to přes zmrzlinu, protože zmrzlina v horkém dni během rozhovoru s devítiletým dítětem je asi nejlepší způsob, jak strávit horký jarní den. A večer jsme si dali Asterixe. To je můj oblíbený hrdina už od mého dětství a jsem rád, že dcera můj obdiv vůči němu (poslednímu opravdovému francouzskému hrdinovi v historii) po mně podědila.

A v neděli, která je, slovy klasika, odpočinku den, jsme se vydali na nádraží vítat vzácnou návštěvu, totiž mého drahého pana otce. I s ním jsme pak mohli strávit skvělé odpoledne plné velmi hodnotných debat na témata, která hýbou naším podvědomím.

Tradiční návrat tentokrát proběhl s mírným zpožděním. To kdyby vás to zajímalo.

A vůbec.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Intro aneb Poučení před krizovým vývojem

Blog, který právě čtete, slouží k zaznamenávání mých zážitků, historek a podobných událostí. Nemá za cíl být nikomu vzorem, a proto ho ani tak neberte.

Přestože v této podobě existuje od roku 2005, jeho prvopočátky sahají někam do roku 1991, i když příběhy z prvního období se tu nikdy neobjeví. Přece jen je na nich vidět rozdíl mezi dobou, kdy člověk žije tak, že pro něj slovo "budoucnost" znamená maximálně "dnešní večer," a mezi současností. Něco málo z té doby se objevuje v retro příbězích a v sekci Historie vůbec.

Pokud jste mými pravidelnými čtenáři (což doufám), pak vězte, že ani vy nevíte všechno. Během psaní totiž pokaždé vznikne nějakých pět rozepsaných příběhů, z nich se jen asi tři dostanou do dokončené fáze a z těchto tří pak maximálně dva dojdou zveřejnění. Zbylé příběhy z dokončené trojice jsou uloženy na "až někdy," zbylé příběhy z původní pětice jsou nemilosrdně zlikvidovány a s jejich obnovením a zveřejněním se nepočítá.

Na tomto místě musím upozornit, že ani můj blog neobsahuje žádné pozitivní vibrace a jeho čtení je jen na vlastní nebezpečí. To, že se stane, že třeba několik dní až týdnů se neobjeví nový příspěvek, není závada. Přestože jsem si určil jisté tempo psaní (a dost dlouho se mi je dařilo dodržovat), nyní, kdy je má čtenářská obec téměř stabilizovaná a dělí se na ty, kteří mě čtou denně, ty, kteří mě čtou několikrát do týdne, ty, kteří mě čtou několikrát do měsíce a ostatní, se prostě občas stane, že není o čem psát. Zejména proto, že některá témata jsem si osobně zakázal publikovat.

Většina toho, co se zde píše, se opravdu stala. To ostatní se stalo taky, ale vzhledem k časovému odstupu od události je možné, že některé detaily byly pozapomenuty a jiné naopak příliš zdůrazněny. Takže pokud mezi dvěma příběhy najdete určitý rozpor, není to chyba.

Pokud přesto následkem čtení mých příběhů začnete pozorovat změny ve svém chování (nebo je začne pozorovat vaše okolí), a tyto změny budou mít devastující dopad na vaše fyzično i psychično, konzultujte další postup se svým hrobníkem.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!