Nejsem na to hrdý

Je to smutné, ale je to tak.

Udělal jsem jednu věc, o které jsem si myslel, že ji nikdy neudělám.

Ale musel jsem. A nejsem na to hrdý.

Musel jsem, ač nerad, seřvat svou vlastní mámu. Petr Janda by mě za to nepochválil, ale jinak to nešlo.

Ono totiž moje máma kdysi, a protože to bylo už v minulém tisíciletí, tak pokud se jí na to zeptáte, bude nejspíš tvrdit, že si nic takového nepamatuje, v mírném pomatení smyslů tvrdila, že se nikdy nebude svým dětem plést do života a nebude jim určovat, kde, kdy, co a s kým a podobně.

A bohužel, realita byla opět odlišná.

Po dvou dnech předem neočekávané návštěvy, kdy se mi snažila vysvětlit, že člověk, který má v mém věku manželku a dvě děti, nemá ve skutečnosti kousek zodpovědnosti a řítí se do… maléru, mi pak večer zavolala. A to neměla dělat.

Každý, kdo mě zná, potvrdí, že nejsem nijak vznětlivý. Pozitivní emoce ze sebe dostávám rád, negativní v sobě uzavírám. Ale když jsem slyšel její další výtky, většinou mimo mísu, ale to zas jako úplně mimo, praskla ve mně přehrada a jelo to ze mě.

Takže během necelé půlhodiny se mohla dozvědět vše, co jsem jí dříve neřekl. Vše, co mi na ní vadilo a vadí. Vše, co se mi nelíbilo, když dělala, a co jsem žádnou jinou matku dělat svému dítěti nezažil.

Samozřejmě jako obvykle se snažila mluvit, jako kdybych nic neříkal. Snažila se vše jako obvykle bagatelizovat. Ale nešlo to. Nedal jsem se zastavit.

Řekl jsem jí všechno. Jak ji znám, do týdne bude tvrdit, že si na nic nevzpomíná.

A ačkoliv moje vysoká úroveň slušnosti mě mnohdy brzdí, budu ochoten jí zase všechno připomenout.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Kudy tudy dál

Není nic zvláštního na tom, že se tu zase několik dní neobjevil nový duchaplný příspěvek.

Stalo se to ze dvou zcela zásadních důvodů.

Ten první je, že celý leden utíká zatím extrémně vysokou rychlostí. A já nestíhám. Věnuji se zcela jiným, a pro mě mnohem příjemnějším, aktivitám, které znemožňují pravidelné psaní. Už proto, že se odehrávají v přibližně stejném čase, kdy jsem se obvykle oddával svým literárním výkonům.

Druhý, a ne zas tak málo významný, důvod je, že se do věčných lovišť odebral disk s uloženými koncepty příběhů, popisy a náčrty postav, rozpisy dějových linií a seznamem položek nutných k výrobě kefírového dortu. Ač jsem byl z mnoha stran upozorňován na možnost výskytu podobné situace, nechal jsem to, veden svými instinkty, dojít až k takhle fatálnímu konci, což kamaráda Frantu, kterému jsem se, jako v každé těžké chvíli, svěřil, vedlo k tomu, že si položil hlavu do dlaní (jako do svých) a začal vzdychat tak, že slyšet ho bulharský producent, nabídne mu ozvučování bulharského porna.

"Vzchop se," říkal jsem mu, "je to moje literární dílo, které se nyní přetrhlo."

"No jo," funěl Franta, "jenže ty náměty, co jsem ti nahazoval, ty jsou k nezaplacení, chápeš?"

Smutně jsem pokýval hlavou. Opravdu si nedovedu představit, jak po tom všem budu ještě pokračovat.

"A co kdybys," nahodil jsem, "zkusil něco napsat sám? Napiš to, hodíš mi to do mailu, já opravím překlepy a zveřejním to pod svým jménem."

"To nejde," funěl Franta, "každý ví, že já mám hlavu na náměty a ty prsty na jejich zpracování."

Zadumaně jsme oba upili a pohlédli s obavami do budoucna.

Budoucnost se na nás šklebila.

A hezké to od ní nebylo.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Tak přece jen jsme popojeli

Franta si nedal pokoj a ještě dlouhou dobu mi posílal extrémně dlouhé esemesky o tom, kam rozvíjet story s tajemnou cizinkou. Cizinka měla mít dvě děti, a navíc, stejně jako můj hrdina, dceru - o něco starší než dcera hrdiny - a syna - o něco mladšího než syn mého hrdiny. Navíc, porodní míry a váhy dětí cizinky se měly téměř rovnat porodním mírám a váhám dětí hrdiny. A spoustu dalších detailů, z nichž se měla vyklubat velká vzájemná propojenost hrdiny s cizinkou a možnost opuštění dosavadních partnerů a nového sňatku.

Když jsem zkusil něco podle Frantova návrhu napsat, vyšel z toho paskvil. Něco jako seriál o Rosalindě a Josém Fernandovi. Stravitelné tak maximálně pro jedince po totální lobotomii. Pomyslel jsem si, že tolik příznivců top nula devítky mezi mými čtenáři není a se svým mizerným výsledkem seznámil Frantu o pár dní později.

Franta tak seděl vedle mě, hlavu v dlaních, a navrhoval, co by mohl můj hrdina dělat. Mohl se stát ředitelem továrny na zpracování kokosů. Mohl prožít vášnivou noc na pláži v Brazílii. Mohl roztočit smrtící částky v kasinech v Las Vegas. Mohl tam vyhrát tolik, že by si konečně nechal postavit vysněnou vilu 67+1 s pěti bazény, stádem pštrosů, satelitem za každým oknem a celoročně funkční klimatizací. Mohl objevovat zakázané dimenze a postřílet moderátory z rádia.

Při poslední větě jsem zpozorněl a zjistil jsem, že neposlouchám Frantu, ale opodál stojící jukebox. Franta se totiž na chvíli odmlčel, ale brzy pokračoval dál. Poslal mého hrdinu svrhnout jihokorejský režim a nechal ho diskutovat s dalajlámou o kamasútře. Můj hrdina v jeho podání vedl stávku (tady jsem si vzpomněl na komunistického veršotepa Štěpána Turka a jeho "ftáfku dývejů") ve Vladivostoku, dopadl Usámu bin Ládina a kvůli hrozbě odvety ze strany teroristů byl v rámci programu na ochranu svědků přemístěn do Mexika, kde potkal už dříve zmíněnou tajemnou cizinku.

"Tak co na to říkáš?" zeptal se nakonec Franta. "Bude z toho něco?"

"Ne," pronesl jsem rezolutně, "můj hrdina je klasický gentleman staré britské školy. Navíc člověk s vysokým morálním kreditem. Není akční hrdina, spíš diskutuje s ostatními gentlemany o poezii, literatuře, filosofii a podobně."

"Tak s tímhle balvanem nepohneme," usoudil Franta a oba jsme zmlkli.

"Jé, nazdar, kluci," ozvalo se za námi.

Ten hlas jsme znali.

Ohlédl jsem se přes levé rameno.

Franta se ohlédl přes pravé.

Mirka.

"To mám radost, že vás vidím," zahlásila a už si na volnou židličku vedle Franty položila to, čemu říká kabelka. Je to něco mezi krosnou horolezce Messnera a vakem na přenášení slonů. "Jen si odběhnu," zavolala ještě a už si to namířila směrem od nás.

Musím se přiznat, že jsme oba s Frantou naprosto negentlemansky sledovali její pevné a esteticky hodnotné sedací partie až do chvíle, než se za ní zavřely dveře místnosti, o které mluvíme jako o dámském salónu krásy.

"Máš Mirku rád, že jo," konstatoval Franta.

"A kdo by neměl," odtušil jsem. Mirku znám asi jen o týden kratší dobu než Frantu. Když vstoupí do místnosti, okamžitě ji prosvětlí a rozesmála by i Jiřího Suchého.

"A už k tobě někdy přišla na návštěvu?" pátral po detailech Franta.

"Jo," přiznal jsem.

"A jak to probíhalo?" zajímal se Franta.

"Ani se neptej," poradil jsem mu. "To jsem bydlel ještě sám. Chystal jsem si večeři, měl jsem tak akorát, a jak dávám talíř na stůl, někdo klepe na dveře. Otevřu a tam Mirka. A co že jako dělám. A já, že jdu jíst a bohužel se s ní nemůžu podělit. A ona, že to nevadí, že nemá hlad, a už seděla u stolu a upřeně mě sledovala, jak jím."

"No právě," pokýval hlavou Franta. "Má prostě svoje zlozvyky."

Chvíli jsem nechal myšlenky plynout, pak jsem vytáhl propisku, otevřel notes a začal popisovat volnou stránku nestejně dlouhými řádky svého psacího písma, které vypadá jako psaná gruzínština.

"Co blbneš?" zeptal se Franta.

"Neruš," řekl jsem tiše, "mám další příběh."

---

Nečekaná a nezvaná návštěva dovede zamávat rodinnou pohodou. Expertem v tomto směru občas bývá jedna z manželčiných kamarádek. Klasicky to probíhá tak, že asi čtvrt hodiny před tím, než se chystá manželka servírovat sobotní oběd, se ozve zaklepání na dveře. A tam tahle ženská.

"Ne, já nejdu na oběd," ujišťuje mě a už sedí za stolem.

"To já jen tak," říká potom a doplňuje, "chtěla jsem vidět, co děláte."

No co asi tak dělá spořádaná rodina deset minut před sobotním polednem, chce se mi zařvat. Je nám trapně, a té, které jediné by mělo být trapně, je to vcelku jedno.

"Dáš si s námi?" snaží se situaci zachránit manželka.

"Ne, já nemám hlad," tvrdí návštěvnice a ve mně se vaří krev a chci zařvat tak vysmahni. Ale nezařvu. Jsem gentleman.

Návštěvnice většinou počká, až se najíme. Při tom nás velmi zkoumavě sleduje.

"Vážně nechceš?" už ani manželka neví, jak jí naznačit, že tu přebývá.

"Kdepak, jen si dejte sami," mává ta holka rukou a my přemýšlíme, jestli jí to opravdu nedochází, nebo jestli to jen tak hraje.

Většinou minutu potom, co jsme dojedli, odchází. "Tak zase někdy," volá na schodech.

A my víme, že příště dorazí buďto těsně před jídlem nebo v době, kdy se budeme chystat poslat děti spát. A nedostaneme ji ven ani kulometem.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

No jo, ale kudy?

"Tak vidím," podrbal se Franta na bradě, "že jsi s tím pořád nepohnul."

"No jo, porád," zavrčel jsem podrážděně, "já dělám, co můžu, ale vyjde mi z toho text na dva řádky, a to nestačí."

"A co takhle něco z historie?" nahodil Franta.

"To ne," odmítl jsem to rázně, "to je nejnudnější psaní, co existuje. Ani historky o tobě už nezabírají."

"No ještě aby zabíraly," zasmál se Franta, "když mě pokaždé uvádíš pod jiným jménem."

"To je přece jasné," navázal jsem plynule, "nemůžu prozradit, že historky s údajnými přáteli hlavního hrdiny ve skutečnosti prožil Franta L..."

"Nejmenovat," zvolal Franta a teatrálně zvedl obě dlaně, "já si užívám anonymity a vezu se na vlně popularity tvého díla."

"Snad ses nepřidal k překrucovačům?" zeptal jsem se podezíravě.

"Ale ne," mávl rukou Franta, "jen jsem se mezi ně infiltroval. Oni žijou v domnění, jak ti těmi svými výšplechty dávají zabrat, a ve skutečnosti je to ubohost nad ubohost. Schválně," řekl Franta, když se zase napil, "do kolika měst a obcí už umisťovali tvé bydliště?"

"Co já vím," zamručel jsem, "možná do šesti."

"Tak máš sedmý, kámo," vynesl Franta trumf, "a podle překrucovačů bydlíš v nějaké dědině u Náchoda."

Franta to řekl ve špatné chvíli, takže jsem málem poprskal celý stůl. Protože, a to si, milí čtenáři a milé čtenářky, prosím, zapamatujte, právě Náchod a jeho okolí patří k těm místům, kde jsem, slovy klasika, taky nikdy nebyl.

Tento hovor se mimochodem odehrával asi tak týden po tom předchozím. A pořád nebylo jasné, kudy budu svůj příběh rozvádět.

"Co třeba milostný trojúhelník?" nahodil Franta.

"Blbost," řekl jsem ostře, "můj hrdina je konzervativní vyznavač tradičních rodinných hodnot a nějaké techtle mechtle u něj nepadají do úvahy."

"Škoda," povzdechl Franta, "ale nezavrhuj to hned, promysli si to."

"To jako," navázal jsem, "že hrdina zjistí, že se jeho manželka spustila s topenářem, sám spáchá japonskou rituální sebevraždu a nevěrná manželka si hodinu po jeho pohřbu podřeže žíly?"

"Krása," zasnil se Franta, "kdyby ses narodil o pár století dřív, jde Vilda Třesoštěp po žebrotě."

"Má to chybu," přiznal jsem, "hrdina nemůže popisovat průběh své sebevraždy ani reakci manželky… Navíc mí čtenáři jsou převážně, až na výjimky, rozumní lidé. Rozhodně si nemyslím, že by mě četl jen pitomec Minarovič."

"To rozhodně ne," zasmál se Franta, "myslím, že taková Krestová tě čte taky."

Frantu znám přes třicet let a vím, že on ví, co na mě platí. Teď mě rozhodil jak nikdy předtím.

"Kre...co?" zeptal jsem se. Něco mi to jméno říkalo, ale nevěděl jsem, ke komu ho přiřadit.

"No tak," snažil se Franta naznačit, "třeba se za svobodna jmenovala jinak."

"To je možné," souhlasil jsem přeochotně, "protože většina holek se minimálně jednou za život provdá, a většina z nich se pak jmenuje jinak.. Ale Krestová, to je moc hranaté jméno pro holku. Ta kombinace tvrdých souhlásek.. Já bych ji asi pojmenoval jinak."

"Jak bys ty koho pojmenoval," upozornil mě Franta, "zase není tak důležité. Každopádně nastíním situaci. Hrdina se prochází městem."

"Tímhle městem?" ukázal jsem ven. Franta chvíli zadumaně pozoroval ulici.

"To je jedno," usoudil nakonec. "Nikde přece nepíšeš, že tvůj hrdina žije zrovna v nějakých…“

"Nejmenovat," zarazil jsem Frantu.

"No jo," vzpomněl si Franta, "tak tedy prochází se městem, z každého jeho pohybu sálá dobrá nálada a postoj typu myslete si, co chcete, tenhle svět mi patří. Zkrátka hrdina je ve své nejlepší možné náladě."

"To on je furt," podotkl jsem, ale Franta, jak spustil kolovrátek své fantazie, tak nebyl k zastavení.

"A představ si, jo," pokračoval Franta, "že potká neznámou cizinku."

"Hm," zavrčel jsem, "a odkud by ta cizinka asi tak byla?"

"No," řekl Franta, "třeba z Mexika."

Neinformovanému by se mohlo zdát, že jen tak čučím do blba. Ve skutečnosti se mi před očima promítl starý školní glóbus, kterým jsem kdysi uhodil… no, to už je jedno, koho, a způsobil jsem mu tím bouli, otřes mozku, zlomeninu zápěstí, koktavost a pokles potence na nulu.

"Člověče," nahodil jsem, "to není špatné, jen nevysvětluješ, proč by nějaká holka přeletěla sedm časových pásem kvůli mému hrdinovi," ale Franta neslyšel.

"Je to krásná ženská, o které tvůj hrdina vždy snil. Vysoká, statná, ale ne tlustá, dobře stavěná, elegantní. Husté tmavé vlasy do půli zad. Oči hnědé, ale tak podmanivé, že když se na ně hrdina podívá, chce se v nich utopit. Rty smyslné a přirozeně červené, že nepotřebuje rtěnku. A naprosto dokonalé…“

"Zadrž," musel jsem říct, protože Frantův popis byl až příliš realistický.

"No," řekl Franta, když si uvědomil, kde je, "prostě na sebe koukají a postupně mezi nimi vzniká erotické napětí. Hrdina cítí, že jeho původní názor na tradiční rodinné hodnoty se rozpouští. Cizinka ho požádá o cestu k hotelu. Sice mizernou češtinou, ale tón jejího hlasu zbaví hrdinu veškerých zábran. Místo aby jí cestu složitě popisoval, doprovodí ji. Dozví se, že hrdinka je na dovolené s manželem a dvěma dětmi…“

"Moment," sáhl jsem do kapsy pro notes, "on ten můj hrdina…,“ chvíli jsem listoval, „… má taky manželku a dvě děti…“

"Cizinka není ve svém manželství šťastná," sugeroval mi Franta, "a hrdina na ni druhý den počká ráno před hotelem. Dojde k dalšímu setkání a prvním náznakům vzájemné náklonnosti. Vidí je ale rozvedená kámoška hrdinovy manželky, takže když přijde hrdina večer domů, čeká ho tichá domácnost."

"Hm," zavrčel jsem a Franta rozvíjel ještě příběh tajemné cizinky…

"Jak se vlastně bude ta cizinka jmenovat?" zeptal jsem se provokativně, když skončil.

"Nebudeš ji jmenovat," oznámil mi Franta, "vždyť skoro nikoho nejmenuješ a používáš krycí kódy."

"To je pravda," přiznal jsem a vzpomněl jsem si, že pokaždé, když dám nějaké postavě nějaké jméno, do druhého dne zapomenu spojitost postavy se jménem a v příští kapitole uvedu tutéž postavu pod jiným jménem nebo jinou postavu pod stejným jménem. Pro jistotu jsem zase otevřel notes. "Zrovna tady to mám: manželčina rozvedená kamarádka, nepopulární kolega, drzý předchůdce, oblíbený živnostník, milá bývalá kolegyně recepční, kolegyně s nadprůměrně vyvinutým poprsím… Tu jsem ještě nepoužil, ta je zatím v záloze."

"Přesně tak," vztyčil Franta ukazovák.

"Ale," nedalo mi to, "jak to skončí? Odjede hrdina do Mexika nebo se tajemná cizinka přestěhuje k němu?"

"To už je zcela na tobě," usmál se lišácky Franta.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Tak tu káru potáhneme dál

"To je pěkné," řekl Franta, když jsem dovyprávěl až sem, "ale co s tím dál?"

"To je právě to, co nevím," přiznal jsem se bez mučení, "ten příběh se nějak přestává vrstvit a připadá mi, že jsem už dávno začal vykrádat sám sebe."

"To vůbec ne," ujistil mě Franta a zkušeným gestem přivolal devatenáctiletou servírku, jejíž hrudník by mohl sloužit jako reklama na Silicon Valley. Ta přišla a vyměnila prázdné skleničky na našem stole za jiné, naplněné tekutinou firmy Jan Procházka.

"Právě si myslím," pokračoval Franta, "že tím, jak ten příběh pokračuje v čase, tak i když se některé momenty stále vracejí a opakují, tak to není nudné."

"Vážně?" podivil jsem se, "já naopak cítím uměleckou vyprázdněnost, jaké časem dosáhne každý průměrně plodný psavec."

"Jsi zbytečně sebekritický," snažil se mě, a asi i sebe, přesvědčit Franta, "naopak to, jakým způsobem pracuješ s prvky reality a fikce…“

Franta se zarazil, chvíli mi upřímně hleděl do obličeje, pak si povzdechl, a pokračoval.

"No prostě to, co se ti opravdu stalo, v kombinaci s tím, co sis přimyslel a přibarvil, ta kombinace vytváří úplně jiný příběh, který ale stále zůstává uvěřitelný."

"No však ona ta hlavní postava," vzpomněl jsem si, "už žije svým vlastním životem, a dokonce je už svým způsobem celebritou."

"No jo, ti tví překrucovači," vzpomněl si Franta, "jak to s nimi vlastně je?"

"Těžko říct," povzdechl jsem si, "už delší dobu jejich aktivity nesleduju, ale v době, kdy jsem se snažil porozumět jejich pohnutkám, tak vytvářeli vlastně ještě jednu vyšší tu… jak jsi to říkal…,“ lusknul jsem párkrát prsty, "...jakoby další vrstvu fikce."

"No nediv se," zasmál se Franta, "dáváš jim spoustu vodítek, ale neukážeš jim, kudy mají směřovat. Pak jsou zmatení a hledají za tvými příběhy něco víc."

"Náhodou," zasmál jsem se, "bylo zajímavé sledovat jejich debaty, o tom, kde vlastně bydlím, o tom, co dělám za práci, dokonce snad někde existuje moje virtuální identita s podobou mladého hasiče, se kterým mám společné snad jen to, že jsme oba pánského pohlaví."

"Tak vidíš," prohlásil Franta nadšeně, "to je právě to, proč s tím musíš pokračovat."

"Když zrovna teď," lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, "nevím, co se svým hrdinou… Kam ho poslat, jakou na něho přichystat novou šlamastiku, a co z toho, co je pravda, do toho jeho příběhu namíchat. Rozumíš, z toho, co se stalo mně, co se stalo někomu jinému, a co se vůbec nestalo, ale mohlo se to stát… Nevím."

"Ty na to přijdeš," snažil se mě přesvědčit Franta, "podívej ven, teď je tam sněhu, že by se dal z něj postavit mrakodrap. Co takhle vymyslet tvému hrdinovi nějaké zimní dobrodružství?"

"Když já mám pořád ten pocit," odtušil jsem, "že všechno, co se dá v zimě zažít, už můj hrdina zažil."

"Co lyžování?" nahodil Franta.

"Kdepak," zavrtěl jsem hlavou, "popisuju ho jako notorického odpůrce lyžování a budu z něho dělat druhého Alberta Tombu?"

"No tak ho někam pošli služebně," navrhl Franta, "a postav mu do cesty překážku v podobě dopravní zácpy kvůli sněhu."

"To je tak otřepané, že na to nenaletí ani ten pitomec Minarovič," upozornil jsem Frantu, "který si konzumací Starobahna zlikvidoval poslední funkční mozkovou buňku."

"Každopádně to nevzdávej," povzbudil mě Franta, "věřím, že brzy na něco přijdeš."

Franta je člověk, který znal tento blog dokonce ještě dříve než blog vzniknul. Jeho přesvědčení je tedy nutno brát vážně.

"Nu což," ocitoval jsem klasika, "tak tu káru holt potáhneme dál. Ale říkám ti, běda tobě, Franto, jestli se zase zaseknu a nepůjde mi to."

Takže milí čtenáři, o další poutavé příběhy rozhodně nepřijdete.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Retro 10

Tradiční lednové ohlédnutí za minulostí.

Před pětatřiceti lety jsem byl pořád roztomilé dvouleté batole (roztomilý jsem, jak už víte, dodnes). Bral jsem život se stejným optimismem, s jakým ho bere dnes můj syn.

Před třiceti lety jsem byl žáček první třídy. Asi jste to už četli. Se svou rolí školáka jsem se nikdy vnitřně nesmířil a byl jsem typický rebel, jen jsem naštěstí neskončil na šibenici.

Před pětadvaceti lety - to jsem byl naopak ve třídě šesté. Nevím, co jsem provedl, ale získal jsem tehdy ocenění zvané napomenutí třídní učitelky. Ale za co to bylo, to fakt nevím.

Před dvaceti lety - to jsem byl statným gymnazistou, když se hroutil režim… a začínal nový.

Před patnácti lety - pořád ještě univerzitním studentem. A jako vždy, jedním z nejlepších.

Před deseti lety se tehdejší přítelkyně, která ještě netušila (ale možná měla podezření), že se jednou stane mojí manželkou, ke mně, jako první z mých oficiálních či neoficiálních partnerek, nastěhovala. A proti všem předpokladům to se mnou vydržela.

Před pěti lety jsme očekávali narození syna, spouštěli velkou rekonstrukci koupelny a já začal psát tento blog.

Dneska to bylo hodně stručné… asi budu pořád stručnější.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!