Vlasy II

"Řekni té svojí kámošce z minulé práce," uhodila na mě jednou ta paní, co mám její jméno uvedené v občance v kolonce manželka, "aby, až za tebou zase přijde, použila při česání v koupelně svůj hřeben."

"No jo," zamumlal jsem a nadále jsem se věnoval nějaké nezbytně nutné činnosti.

"Já totiž," pokračovala, když si všimla, že její první interpelace se mnou ani nehla, "nechci ve svém hřebenu nacházet vlasy jiných ženských."

"No jistě," zamumlal jsem zase a věnoval se čtení zajímavého článku o rozvoji lesního hospodářství v oblasti Bajkalu.

Samozřejmě mi vrtalo hlavou, o co v této chvíli jde, protože zmíněná podezřelá číslo jedna u nás už něco přes rok nebyla a i tenkrát se její návštěva, byť jsem byl doma prokazatelně sám, odehrála v počestnosti až nevšední.

Manželka však okolo oné otázky neustále kroužila a snažila se mě znervóznit. Můj mozek jel na plné obrátky, ale pořád mi jen vycházelo, že si manželka celou aféru vymyslela, aby měla důvod žárlit.

K večeru přidala poslední trumf. "Když už se s ní musíš scházet," začala jemně, "nemohli byste se sejít někde v kavárně nebo v restauraci? Nebo prostě někde jinde než u nás doma?"

"Podívej," odpověděl jsem tvrdě. "Naposledy tady byla loni touto dobou, naši koupelnu viděla, ale dovnitř nešla. A neměla ani potřebu se česat. Scházím se s ní tak málo, že by mě mohla žalovat za zanedbávání kamarádské péče, a většinou má k sobě ještě svého manžela, takže se o mou ani o její mravopočestnost obávat nemusíš."

Záhada vlasů v hřebenu se po čase vyřešila sama, ale ten den, kdy jsem se naprosto nevinně stal podezřelým, jsem si opravdu užil.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!