Jízda

Jak už víte, drazí čtenáři (drahé čtenářky nevyjímaje), obývám malý, ale šikovný domek v okrajové části jednoho z deseti největších měst v ČR. Název této okrajové části odkazuje na jméno jednoho ze členů jedné z mých oblíbených hudebních skupin. Můj domek je skromné venkovské stavení, taková středně velká vilka.

Do práce ovšem nedojíždím do onoho jednoho z deseti největších měst v ČR, ale o něco dál, do malé vesničky, na jejímž katastrofálním území stojí dva obří areály dvou mamutích společností. A jedna z nich mi pravidelně přisypává na bankovní účet horentní sumy (ale já jednou přijdu na to, za co to je).

Jako většina moderních nevolníků i já s napětím očekávám moment, kterému se říká konec pracovní doby. Výjimku z tohoto pravidla tvoří notoričtí workoholici, kteří musí každý den strávit v práci minimálně dvě hodiny navíc, jinak se pokládají za neplnohodnotné ("na přesčasy se u nás nehraje a ani se neproplácejí," řekli mi při vstupním pohovoru; "beru," zajásal jsem).

Takže v okamžiku, kdy digitální časomíra v pravém dolním rohu mého monitoru i analogové hodinky na mém levém zápěstí, které jsem dostal ke svým x-tým narozeninám, ukáží správnou hodinu há a minutu em, vymrštím se ze svého polohovacího kancelářského křesla a rychlostí, s jakou bych utekl i Usainu Boltovi, se řítím k nedaleké autobusové zastávce, kde zbývá necelých dvacet minut do jízdy mého autobusu.

Dvacet minut je na to, abych se pokusil jít kus své trasy pěšky, málo. Navíc trasa vede neobydlenými oblastmi, o kterých panují i mezi místními kolchozníky legendy. Na to, abych jen stál a čuměl do blba, je to zase moc. A tak si tento čas krátím různými veselými kratochvílemi. A občas se stane, že se mi podaří přesvědčit některého z řidičů aut, aby mě přisunuli blíže jednomu z největších deseti měst v ČR.

A tak se stalo i naposledy. Zamával jsem a zabrzdil u mě citroën C2. Přestože vím, že francouzská auta si kupují pouze latentní sociopati a malá auta zase pouze lidé s nedostatkem vitaminu B, připomněl jsem si přísloví o vůni konečníku darovaného koně a vsedl jsem dovnitř.

Řidič zpočátku působil sympaticky. Šlo o člověka jen o něco málo mladšího než já, tudíž jsem jej měl za hodného mé společnosti. Pozitivní na něm bylo to, že se nenechal zmýlit značkami, upozorňujícími jej na rychlostní limity. Kaskadéry nemám rád, ale tento řidič se držel sympaticky necelých deset kilometrů v hodině nad rychlostním limitem.

Co mi však zkazilo dojem z řidiče dokonale, byl jeho hudební nevkus. Považte, měl naladěno Rádio Blaník. Zde si nejsem jistý, zda už náhodou jeho sociopatie nepřerostla z latentní formy do reálné. Leccos by tomu napovídalo, nicméně když mě vysazoval kousek od zimního stadionu (a prozradil, které sídliště bude jeho cílovou stanicí), s ulehčením jsem mu poděkoval.

Fotka pro dnešní den:


Hezký den!