Drsný kraj

"Já totiž," řekl, "chodím při obědové přestávce do parčíku."

Poučen z předchozích nezdarů vím, že zájmy, záliby, koníčky či úlety jiných lidí zásadně nesmím komentovat, i kdybych si o nich (těch zálibách i těch lidech) myslel cokoli. Tak jsem jej povzbudil k dalšímu vyprávění.

Onen pán žije v drsném kraji. Tak drsném, že Bruntálsko před rekultivací je proti tomuto kraji ideálním místem pro rodinnou dovolenou (a co až jednou Bruntálsko rekultivaci dokončí).

"A v tom parčíku," navázal, "se procházejí krokodýli."

Spojení bylo každou chvíli přerušované, ale poslouchal jsem pozorně. Vysvětlil mi, že na to, aby mohl někomu zavolat a minutu s ním mluvit, musí nejdříve půl hodiny šlapat na kole. Pokud chce volat někomu, kdo má mobil, musí pro stejný cíl šlapat tři čtvrtě hodiny. A před zavoláním mně šlapal jen pětadvacet minut.

"A já," řekl smutně a v pozadí za jeho hlasem bylo slyšet šlapání na kole, "jednoho takového krokodýla chytím, vezmu ho jednou paží pod krkem, a palec druhé ruky mu narvu do…“

Tady to v telefonu zašumělo a následující slovo nebylo slyšet.

„… a tím ho vždycky strašně naseru," dokončil svůj monolog.

Je to drsný kraj. Plný drsných lidí.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!