Ohlédnutí za končícím rokem

Zase se přiblížil konec roku. A letos jsem to opravdu nečekal.

Tento rok začal příšerně a končí pozitivně, a to je skvělé. Přinesl mi spoustu nových zážitků, spoustu překvapení, jak těch pozitivních, tak i - bohužel - těch negativních.

Rozhodně mi obrovskou radost udělalo nalezení dosud neznámých příbuzných - a ani jsem k tomu nepotřeboval paní Ester a pošťáka Ondru. Druhá podobná věc, co mě potěšila velmi, bylo obnovení kontaktů s lidmi, které jsem neviděl dlouhé roky. Hlavně mám radost z toho, že si na mě pamatují a že byli ochotní obnovit komunikaci.

Oproti tomu asi nejhorší bylo zjevení existence jménem Michal Minarovič (tento absolvent brněnské hnojárny - což je jediná škola na světě, kterou lze vystudovat snáz než práva v Plzni - byl autorem asi nejhorších vulgarit, které se zjevily v mých komentářích, a taky důvodem, proč jsem - ač tento krok není v souladu s mými přísnými morálními principy - zavedl schvalování komentářů), údajně zaměstnanec firmy, jejíž název napovídá, že jde o pěkný kentus (název té firmy nebudu uvádět, možná v ní pracuje i nějaký slušný člověk, i když po zjištění existence jmenovaného Minaroviče o tom dost silně - a zcela oprávněně - pochybuji). Mimochodem, je to jeden z mých překrucovačů….

Takže 2009 pomalu odchází a přichází 2010…

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Vánoce u nás

Vánoce si nedovedu představit bez stromečku, dárků, sladkostí, bramborového salátu a pohádek. Kupodivu docela dobře si je dovedu představit bez kapra (jako dítě jsem ze své porce jednou vytáhl opravdu nechutnou páteřní kost a už pohled na ni ve mně vyvolal okamžitý dávivý reflex, pročež jsem několik následujících let odmítal kapra pozřít; i letos jsem si dal porci ještě menší, než měly děti), rybí polévky (tu jím bez ochutnávání, prostě spolknout dřív než jazyk zanalyzuje chuť), vánočních písniček (mezi nimiž je největší příšernost Lennonův nechutný cajdák, jehož existence jen podporuje tvrzení, že Mark Chapman se se svým hrdinským činem minimálně o 10 let opozdil; navíc letos mi zlý dramaturg pustil českou verzi této úchylnosti a peklo, pokud existuje, dostalo mnohem konkrétnější obrysy) a sněhu.

Kapr byl od předešlého dne naporcován a dopoledne děti zdobily stromeček. Odpoledne dorazili manželčini rodiče a zejména má drahá tchýně s luxusním bramborovým salátem. Ustrojili jsme se a vyrazili na odpolední půlnoční. Po návratu následovalo koukání na pohádku, během kteréž jsem hodil na olej obalené porce kapra. Po samotné večeři přišly dárky. Jako každý rok, tak i letos, byly nejhodnější děti, ale i já jsem si přišel na svoje a nemám důvod si stěžovat.

Protože syn dostal lyže, hned v sobotu (po páteční návštěvě u manželčiných rodičů) je šel vyzkoušet na sjezdovku, díky čemuž jedinou bílou vránou, která zatím drží svůj slib, že nestrčí svou nohu do lyžáků a nezacvakne vázání, dokud bude při smyslech, zůstávám já.

Dcera si díky novému internetovému připojení zařídila vlastní mailovou adresu, a rozesílá maily na všechny strany, zatím hlavně po příbuzenstvu. A taky odhaluje kouzla dalších internetových zákoutí. A daří se jí to.

V pondělí jsme zapůjčili své děti manželčiným rodičům a až do středy nastalo krásné volno pro věkem strhané rodiče.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Ideální předvánoční počasí

"Konečně ideální předvánoční počasí," řekl jsem si, když jsem v den, kdy má svátek žena, která se jmenuje podle jednoho hnusného časopisu, vykouknul z okna. Sloupek v teploměru ukazoval k hodnotám z půlky listopadu, ten bílý hnus venku mizel rychlostí světla a vše vypadalo hned pozitivněji.

A abych to s tou pozitivitou nepřehnal, hned na mě čekala řada domácích úkolů, na jejímž konci se skvěl úkol z nejdůležitějších, a to koupě kapra. I vzal jsem syna (dcera odmítla opustit teplo domova; ani se jí nedivím, nový radiátor dělá divy) a vyrazili jsme do víru našeho městečka.

Nejprve jsme ale absolvovali několik méně důležitých procedur. Například ve spořitelně, kam jsem šel uhradit jednu fakturu. Beru si příslušný formulář, poctivě a pečlivě píšu číslo po čísle… a konstatuji, že jsem číslo účtu příjemce nacpal do rubriky "číslo účtu plátce."

Roztrhal jsem formulář a píšu nový. S úlevou konstatuji, že je vše na svém místě… číslo účtu příjemce, všechny dva symboly, placená částka, datum podání i datum splatnosti a dole se skvěje můj vzácný podpis. Odcházím, když vtom si zkontroluji kopii dokladu. A vracím se pokorně zpět. Nenapsal jsem číslo účtu plátce.

Na to zareagovala mladá paní za přepážkou a šla dohledat můj formulář. Přidal se ke mně jeden takový děda, co určitě pamatuje Masaryka coby pubescenta. Ten na svůj formulář zapomněl přidat podací razítko. "To nevadí," řekla mu mladá paní, "my to stejně nakonec orazítkujeme," načež děda nezapomenutelným a nenapodobitelným způsobem prohlásil: "Když já vám nevěřím," čímž mě dokonale dojal.

Našel se i můj formulář, doplnil jsem chybějící údaj a mohli jsme jít lovit. Oproti loňsku, kdy děti společně vybraly kapra, který vypadal, že sežral několik standardních kaprů, letos syn neomylně sáhnul po kaprovi malém a štíhlém. "Kilo a půl," zajásal prodejce, na což reagoval vedle stojící soused radou, ať koupím ještě jednoho. Ale to já ne.

Doma šel šupináč do dětské vaničky a večer, když už byl skoro čas zahnat děti spát, jsme na něm provedli rituální zločin.

Vánoce mohly začít.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Radiátor

Existují v životě lidském věci, bez kterých by byl život mnohem horší a nudnější. Například pohodlná postel a dobré jídlo. A taky topení.

V pokoji, který obývají naše děti, je standardní radiátor. Přesněji řečeno byl. Nebylo totiž možné jej otevřít pro topení, protože hned poté začal vydávat nelibou vůni.

Proto jsem asi tři měsíce sháněl kvalitního topenáře. Ten první nebral mobil. Ten druhý slíbil, že přijde, a od té doby jsem ho neviděl. Třetí sliboval jako vlk. A nic.

Nezbylo než se spolehnout na prověřené kontakty a zavolat mému oblíbenému živnostníkovi. Ten se zamyslel a za chvíli mi poslal esemeskou číslo na jednoho svého známého, o kterém tvrdil, že je solidní.

S oním známým jsem si rychle domluvil první informativní schůzku. Přišel, prohlédl si stávající stav, drbal se za uchem a nakonec z něj vypadlo, že než sežene náhradní radiátor a kdesi cosi, tak nejdříve prý v lednu.

Pomyslel jsem si něco o omdlívání a seznámil svou manželku s vývojem situace. Nevypadala moc nadšeně.

Poslední prosincový pracovní pátek náhle telefon od řemeslníka, a že kdybych chtěl, tak v pondělí mi to přijdou nainstalovat. Zatetelil jsem se blahem.

V pondělí ráno, necelou půlhodinu po slíbené hodině há, minutě em a vteřině ef, byli řemeslníci zde. Zůstal jeden. Toho jsem zavedl do sklepa, kde bylo nutno vypustit stupačku. A aby to bylo zábavnější, stupačka končí ve sklepní kóji, o které nikdo neví, komu patří. Protože jsem jako školou povinné dítko pokládal gymnastiku za zábavu pro homosexuální mládež, a tudíž jsem ji vcelku účinně sabotoval, nevěděl jsem, jak se ke stupačce dostat. Přivolaný řemeslník však byl, což se ukázalo jako výhoda, sportovní typ, lehce se protáhl škvírou mezi sklepní kójí a stropem, a udělal vše potřebné.

Následující tři hodiny bych reprodukovat nedokázal. Musí proto stačit konstatování, že nový radiátor funguje a po dlouhých letech se i v dětském pokoji topí.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Oslava na Valašsku

Moje milující a milovaná maminka měla narozeniny. A protože to jsou ty, kterým se z mně neznámého důvodu říká kulaté, konala se patřičná odpovídající oslava.

Brzy ráno jsme vzbudili děti, a pak vše směřovalo k odjezdu. Samozřejmě jsme se zdrželi, takže jsme vyrazili nějakých 20 minut po mém plánovaném čase odjezdu.

První zádrhel: zmrzlý zámek u dveří řidiče. Situace měla řešení. Jako první se odemkly dveře u spolujezdce a pak až ostatní.

Druhý zádrhel: Pravé zadní dveře zamrzlé. Nutno vlézt dovnitř a speciálním úderem pod přesně vypočítaným úhlem a přesně vypočítanou intenzitou dveře otevřít zevnitř.

Technická přestávka v olomouckém Globusu. V sobotu ráno pusto prázdno, jsme skoro jediní zákazníci, ze čtyřiadvaceti pokladních se všechny vzorově nudí. U sousedící pumpy chceme dobrat plnou.

Třetí zádrhel: Zmrzlý zámek u víčka nádrže. S hurónským smíchem tahám rozmrazovač, následujících deset minut zahřívám klíč v jedné dlani a druhou dlaň tisknu na zámek víčka nádrže. Najednou to v něm lupne a jde to, pohonudárná tekutina teče, kam má.

Pak už nebránilo nic tomu, aby se jelo dál. Frčelo to hezky, a celá osádka našeho vozu čekala, kdy se rozmrazí zadní okno. Prozradím, že se tak stalo asi v posledním kilometru trasy.

Samozřejmě došlo k tradičnímu zmatení s hledáním správného sjezdu z dálnice a při průjezdu Hranicemi, který je dokonalý v tom, že nikde nenajdete jedinou směrovou ceduli.

Dorazili jsme, s asi tak půl hodinou zpoždění, ale s radostí. Doma už byl můj milý bratr s přítelkyní. Holky z mojí rodiny šly projít obchody, já vedl duchaplnou konverzaci, syn si spokojeně hrál, pohoda.

Pak se holky vrátily, proběhla další konverzace, a vyrazili jsme do restaurace. Tam už na nás čekala má drahá sestra, která dorazila z Ostravy autobusem, který má kousek od restaurace zastávku.

Chvíli jsme počkali, pak dorazili ostatní účastníci oslavy, a začal hodokvas vpravdě odpovídajících rozměrů. Slečna servírka i pan vedoucí se snažili, aby náš hlad i naše žízeň byly zahnány.

Po výborném slavnostním obědě jsme se vrátili domů. Následovalo předávání mohutných darů, krájení dortů, milá konverzace na intelektuálně hodnotná témata, výborná konzumace, prostě skvělý den.

Večer, když odjeli postupně skoro všichni, jsme si udělali procházku městem spojenou s kontrolou vánoční výzdoby, diskusí o tom, co a jak bylo a je.

V neděli jsme byli pozváni k bratrovi a jeho přítelkyni do jejich nového bytu v okrajové části Ostravy. Přes Příbor (cestu k tomuto městu poznáte podle dopravních značek s vidličkou zkříženou s nožem) a Starou Ves nad Ondřejnicí jsme vjeli do ostravských ulic a za chvíli jsme ve Výškovicích už vcházeli do bratrova bytu. Má snad jednou oficiální švagrová právě připravovala oběd, což bylo nad plán. Ale povedlo se jí to.

Bratr má výhodu, že mu bývalí majitelé prodali byt i s téměř veškerým vybavením, které je navíc hezké a funkční zároveň. A taky v pěkném výhledu do okolí. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět.

Vzali jsme to zase přes mámin byt, a pak už přišla cesta domů. A tradiční zastávka v olomouckém Globusu. Ale v neděli večer tam bylo extrémně narváno, jako by se tam sešli všichni obyvatelé Olomouce, olomouckého okresu a olomouckého kraje. Z dvaceti čtyř pokladních tři makaly jako lodní šrouby, ostatní zívaly nudou. My jsme prošli pokladnou s nudící se pokladní, a pak už jeli - a dojeli - šťastně domů.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Předvánoční besídky

Na konci každého kalendářního roku se konají všemožné různé besídky. Píšu o tom často, a tak ani teď nezklamu.

Byl jsem se podívat na dvou besídkách. U dcery šlo o vystoupení v ZUŠ. Protože vím, že dceřina učitelka v ZUŠ je pohodářka, věděl jsem, že celá akce bude hlavně o zábavě, a taky ano. Zapojení i úplných začátečníků mezi už zkušené hráče bylo nenásilné a působilo přirozeně.

Potom jsme se posunuli do školky, kde měl svou besídku syn, který tvrdil, že žádnou básničku ani písničku říkat ani zpívat nebude, nakonec zvládl oboje, i když svoji básničku odrecitoval rychlostí šinkanzenu na trase Ósaka - Tokio.

Odpoledne doma si pak děti připravily hračky, které si chtěly vzít na výlet na Valašsko. Jako tradičně to dopadlo úplně jinak.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Co takhle výměna?

Vzrůstající nároky na internetové připojení naší domácnosti mě vedly k tomu, že jsem začal seriózně procházet nabídku místních poskytovatelů různých druhů připojení.

Nepočítám-li obskurní molochy typu O2 nebo T-Mobile, mohl jsem si vybírat z nabídek tří společností. První vypadla okamžitě, následovalo porovnávání zbylých dvou. Největší ořech tak nakonec rozlouskl letáček, co jednou zabloudil do naší poštovní schránky. To, co se tam nabízelo, bylo v místních podmínkách rovno nabídce z říše snů. A to těch příjemných, žádných nočních můr (kam patří například představa Livie Klausové ve spodním prádle, či zpravodajství ze sjezdu ODS sledované za střízliva).

Chvíli jsem (protože jsem svým založením velmi filozofický typ), nad touto nabídkou přemýšlel, nahlížel jsem ji z různých úhlů, nakonec jsem zavolal na přiložené telefonní číslo a s člověkem, který to nějakým omylem vzal, jsem dohodl detaily.

Asi o tři dny později (mají toho teď před koncem roku hodně) dorazil sympatický technik, který proměřil spojení u všech oken, odkud je vidět na nedaleký panelák, na jehož střeše se nachází příslušný vysílač. A dohodli jsme se v podstatě velmi rychle, že za další tři dny přijde provést finální radikální krok.

Přišel. Nejdřív provrtal díru ve zdi k přijímači umístěném u vnější strany okna. Pak protahoval kabely, mumlal přitom slova ve svahilštině, o kterých se domníval, že jim nerozumím. Pak provrtal další díru ve zdi, připojil počítač, vyzkoušel spojení, zaběhl dolů pro wifi router, zapojil, vyzkoušel, nastavil, a jedeme.

Výhodu to má velkou. Nové spojení je téměř sedmkrát rychlejší než to předchozí (v některých chvílích i vícekrát), a hlavně se už nemusím děsit takových těch divných sprostých slov, jako jsou FUP a podobně.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Plavecký talent

Co se týká plavání, platí v mém případě totéž, co u cyklistiky. Jedině přezíravost bafuňářů tělovýchovných jednot způsobila, že dnes místo mě loví kompletní sady zlatých medailí z olympijských a jiných bazénů plavci, kterým bych v případě přímého souboje na každou délku bazénu minimálně o půlku té délky bazénu utekl, a to bych se ještě ani neunavil.

Nicméně je pravda, že poslední dobou mělo na mou oslnivou plaveckou formu hlavní vliv to, že místo toho, abych jako kdysi chodil do bazénu třikrát týdně, chodím do něj třikrát za rok. A protože bylo třeba vychodit permanentku, a to ještě před Vánoci, nešlo jinak, než se zase ponořit do vln.

Po pravdě řečeno, moje tělo to jen přivítalo. Už ve chvíli, kdy jsem se, jako první z mnoha návštěvníků, kteří chtěli přijít na hodinu kondičního plavání, ponořil pod hladinu, se ve mně ozvaly staré plavecké instinkty, o kterých jsem se už naivně domníval, že jsou už dávno zapomenuté.

Nicméně změna formy, o které jsem psal dříve, se bohužel projevila, takže jsem pocítil, jaké to je, být v plavání poražen, navíc osobou prokazatelně dámského pohlaví a prokazatelně o něco málo vyššího věku, než jsem já.

A proto jsem neomylně zamířil do bazénu i následující den. A mé ocelové svaly, železná vůle a zlaté srdce dokázaly, že stačila zkušenost předchozího dne, aby moje forma nabyla téměř olympijských parametrů. Proplouval jsem vlnami, i když mi, zejména pak ze začátku, překážely desítky dalších plavců, nořil jsem se do vln a zase jsem se z nich vynořoval, a každé další tempo mi vlívalo do žil další a další dávky téměř neskutečné energie.

Jeden stín na celé události ovšem zůstal. Jednoho dne jsme zašli do bazénu s manželkou společně, a asi v polovině času, na který se počítá jedna návštěva z permanentky, manželka zničehonic povídá: "Já mám na plotně brambory a nevypla jsem to!"

Ale naštěstí k nám nemuseli hasiči a všechno bylo nakonec v pořádku.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

To strašlivé slovo dieta

Historka, která tu ještě nebyla, ale muselo na ni jednou dojít.

Asi nějak na konci října jsme byli s dcerou na jednom rutinním vyšetření, které nemělo obsahovat nic nestandardního. Ovšem v závěru jsme se oba dověděli informaci, která náš život přenastavila. Budeme držet šestitýdenní dietu.

Prvotní šok z informace samotné odezněl poté, co přišel další, a to seznam všeho, co smíme a nesmíme. Takže jsme se dověděli, že smíme jíst prakticky všechno - pokud to není s cukrem, pokud to neobsahuje hořčici, majonézu, kečup, pokud to není uzenina, pokud to není pečené maso, ale naopak pokud to je kuřecí, krůtí, králičí nebo rybí maso ve vařené formě, pokud je to ovoce, zejména hrušky, banány či sušené ovoce, a místo cukru si máme sladit medem, karamelem nebo glukopurem. Kromě toho můžeme pít, jaký čaj chceme, pokud je to čaj z olše.

I tento šok po čase odezněl a my se pustili do upraveného jídelníčku. Nikdy bych nevěřil, že sním tolik krůtích stehen a kuřecích čtvrtek, z nichž vývary vytvoří polévky. A první dva týdny jsme měli opravdu hlad - čas mezi snídaní a obědem jsme vyplňovali konzumací uvedeného ovoce, kterážto spotřeba se blížila čínské spotřebě ropy.

Po čase nastalo to nejhorší, co nastat mohlo - na změněnou stravu jsme si postupně pomalu, ale jistě zvykli. Jen škoda, že při rodinných oslavách jsme mohli pouze mlsně koukat na dorty, kterými se cpali ostatní účastníci oslav. Bylo to kruté, ale vytrvali jsme.

Pozitivní účinky se dostavily. Když jsem se druhý den po tom, který byl poslední z těch šesti dietních týdnů, postavil na váhu, zajásal jsem - moje tělesná hmotnost zaznamenala devítikilogramový úbytek, takže mám po dlouhých letech dvoumístnou hmotnost.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Nepříliš povedený Mikuláš

Mikulášova návštěva byla u nás napjatě očekávána. Děti pilovaly básničky, my rodiče jsme sestavovali kolekci darů, do toho syn srdnatě prohlašoval, že peklo neexistuje a že všichni čerti zemřeli, a ti, co nezemřeli, neexistujou.

A pak ten večer přišel.

Co se týká výkonu mikulášské party, tak ten byl nejslabší, co jsem zažil. Krom toho měla celá skupina jen jednoho čerta (!!!), a i ten vypadal, že se bojí víc než děti.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Devítiletka

Čekali jsme to, ale ne tak brzy... ale už je to 9 let.

Toho dne mírně poprchalo. I přesto se už ráno scházela v domě, do kterého jsem rovněž dorazil, mnohočetná společnost. Aut bylo hodně a lidí uvnitř ještě víc.

Po snídani, za kterou by se nemusel stydět prvotřídní hotel na karlovarské kolonádě, jsme spočítali přítomné i nepřítomné, nasedali jsme do aut a jelo se. O nějakou necelou hodinu později jsme už nejistými hlasy říkali osudové Ano, i když ode mě většina přítomných očekávala, že na osudovou otázku odpovím dvouminutovým projevem, který bude začínat větou "No tak, podívejte se..." a končit větou "Ale zpět k vaší otázce...". Naštěstí se tak nestalo.

Během těch devíti let se nic nezměnilo a zároveň se všechno změnilo. Ze začátku to vypadalo na jeden z dalších našich úletů, ale pak přišlo první dítě, po několika letech další dítě, zvelebovali jsme (a stále zvelebujeme) naše bydliště, zkrátka žijeme životem moderní rodiny.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Metro

A zase je tu další film mé oblíbené herečky, nejlepší německé herečky všech dob.

Od dob běhající Loly se i Franka Potente změnila. V tomto filmu to není punkerka v otrhaném tričku a kalhotách teplákového střihu, ale seriózní byznysmenka s dlouhými blond vlasy a v květovaných šatech. Ale příběh začíná jinak.

A neodehrává se v Berlíně, nýbrž v Londýně, na což je nutno upozornit. Dva dělníci, z nichž jeden má tuto práci za trest, pročišťují londýnskou kanalizaci. V jednu chvíli se jeden z nich ztratí. Ten potrestaný ho jde hledat a zjistí, že jeho kolega je mrtvý.

Mezitím se ocitneme na večírku vybrané společnosti, kde se opíjí a sjíždí i blondýna Kate. Bystřejším čtenářům není třeba dalších indicií, ano, jde o roli, ve které (jako vždy) exceluje Franka. Mezi lidmi je i slizoun Guy, který se domnívá, že ironické a dost stírající poznámky Kate jsou projevem jejího zájmu o jeho nepříliš luzný zjev a nepříliš kvalitní charakter.

Kate se ovšem chce přesunout na večírek, kterého se má účastnit i George Clooney (údajně snad druhý nebo třetí nejsympatičtější chlap na světě po mně, popř. po mně a Russelu Croweovi). Ovšem, co čert nechce, nechytí taxíka, a musí jet metrem. Automat na jízdenky nebere bankovky, naštěstí si koupí lístek od odpočívající bezdomovkyně se psem.

Když doběhne na nástupiště, zjistí, že do odjezdu poslední soupravy zbývá ještě nějaký čas. Unaveně se posadí na lavičku a na chvíli zavře oči. Když je otevře, zjistí, že asi usnula, nebo co. Metro je pryč, lidi jsou pryč, stanice je zavřená…

Naštěstí tudy projíždí nějaká prázdná souprava. Kate nastoupí, ale netuší, že nenastoupila sama. Když souprava nečekaně zastaví v tunelu (v krátkém záběru zjistíme, že strojvedoucí je mrtvý, ale kdo ho zabil, není jasné), zjistí Kate, že jejím spolucestujícím je… slizoun Guy. Ten se Kate pokusí znásilnit, ovšem než se mu podaří tuto nechutnost zrealizovat, někdo nebo něco ho stáhne do prostoru tunelu. Mezi náma, zasloužil si to.

Kate se dostane dopředu až do kabiny strojvedoucího, ovšem ví, že někdo nebo něco ji honí. V pudu sebezáchovy se dostane ven ze soupravy, a podobně jako Lola, která běžela berlínskými ulicemi, běží tunelem londýnského metra, až se dostane na jednu dávno zrušenou stanici. Tam ovšem najde náznak života, malého pejska. Když ho pronásleduje, dojde až do prostoru obývaného párem bezdomovců. Žena z tohoto páru je ta, která Kate prodala jízdenku. Muž z tohoto páru nabídne Kate, že ji doprovodí za nějakým dozorcem.

Ovšem než dojdou do místa, odkud by mohli dozorce zavolat, dožene je psík. Bezdomovec se okamžitě vydává po jeho stopě, aby zjistil, že jeho partnerka je pryč a od vchodu do jejich skrýše vede krvavá stopa.

Kate se podaří zalarmovat dozorce, ten je ale extrémně tupý a pokládá ji za obtěžujícího pobudu. Než ho stačí Kate přesvědčit, někdo nebo něco ho zabije. Když Kate zaslechne z komunikátoru chroptění, pochopí, že tu pro ni není bezpečno a opět se vrhá na útěk. Někdo nebo něco dostane i bezdomovce.

Někteří diváci, zejména ti povrchnější z nich, filmu vyčítají to, že vraždící monstrum, které normálnímu člověku stěží podobá se, se objeví ve filmu příliš brzo. Já tímto předsudkem netrpím a setkání Kate s vraždícím monstrem jsem si užil.

Co udělalo vraždící monstrum s Kate, není jasné, jasné je jen to, že Kate se probere k vědomí po krk ve vodě z kanalizace a v podivné kleci. Naproti ní je uvězněn starý známý - čistící dělník, který měl tuto práci za trest. Omlouvám se, že neprozradím jméno představitele této role, ale jakmile v nějakém filmu hraje Franka Potente, jsou ostatní herci na úrovni indiferentního komparsu.

Kate ovšem přijde na to, jak ze zdánlivě bezvýchodné situace ven. Podaří se jí podplavat do jiné, otevřené klece, a vysvobodit i dělníka. Společně na chvíli omráčí vraždící monstrum a prchají ve dvou.

Cesta je zavede do zrušené ordinace lékařské pohotovosti ve zrušené stanici, kde na lůžku připomínajícím to gynekologické, leží ženské tělo - ano, je to nám všem známá bezdomovkyně. Oba prchající pochopí, že toto je místo, kde vraždící monstrum provádí své obludné činy, a podaří se jim prchnout chvíli před tím, než monstrum dorazí. Co pak dělá monstrum s bezbrannou bezdomovkyní, je opravdu nechutné a srovnatelné jen s tím, kdyby jí pouštělo recitaci Jiřiny Švorcové za doprovodu hudby Leonarda Cohena.

Ale ani Kate a její nový společník nejsou v bezpečí, monstrum je v klidu dožene a dojde k zápasu. Kate se nepodaří monstrum zabít, to zabíjí jejího společníka, Kate opět prchá, ovšem ve správnou chvíli se jí podaří něco, co jí pomůže se z celé šlamastyky dostat.

Výborný film na noc, před spaním ideální.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Lola běží o život

Protože jsem milovníkem specifického německého humoru (tím nemyslím východoněmecké žertéře z pořadu Ein Kessel Buntes ani třeskutě vtipného Thomase Gottschalka), nemohl jsem si nechat ujít vydání kultovního deset let starého filmu Lola běží i život.

Tedy, on ten film není původně zamýšlen jako humorný, ale jeho provedení je takové, že sem tam k úsměvu nutí, i když ne plánovaně. Humor se objeví až poté, co si film prohlédnete víckrát a hlavně dáváte pozor, co a jak se zrovna děje.

A taky tento film byl první, ve kterém jsem viděl asi nejlepší německou herečku všech dob, totiž Franku Potente.

Vyprávět děj tohoto filmu je složité, ale protože tuším, že i mezi mými elitními čtenáři jsou takoví, kteří jej neviděli, dám se do toho. Nuže, hlavní postavou je slečna Lola. Je jí něco mezi dvacítkou a třicítkou, žije ve skromně zařízeném bytě v jednom z typických berlínských činžáků. A nežije sama, spolu s ní její podivný přítel Manni. Těžko říct, zda jeho skutečné jméno je Manuel nebo Mannfred.

Manni patří k těm, kteří, slovy klasika, pohrdli prací, řka, že není hodna moderního člověka, a při životě se udržuje různými způsoby, především drobnějšími pomocnými činnostmi pro různé místní mafiány. Když pro jednoho z nich převáží velkou hotovost, 100 tisíc DEM (z toho vidíte, že film vznikl ještě před vznikem jednotné evropské měny), zazmatkuje, tašku s penězi nechá v metru, a má průšvih jak prase.

Tady se projevuje i snaha filmařů vzdělávat diváky. Manni při telefonním hovoru s Lolou řekne, že jestli do dvaceti minut peníze nesežene, poplavou jeho kosti ve Sprévě. Divák se tak dozví, že Berlínem protéká Spréva, což je dost důležitý zeměpisný poznatek.

No, ale průšvih je třeba vyřešit a Lola vyráží z domu na běh městem. Zde musím vyseknout představitelce hlavní postavy velkou poklonu nejen za to, kolik toho v tom filmu naběhá, ale taky za to, že jí nevadilo mít na sobě kalhoty, které vůči jejím sedacím partiím nejsou vůbec lichotivé.

Lola běží městem a myslí na to, aby na místo setkání s Mannim doběhla dříve, než jejímu příteli rupne v bedně a vykrade samoobsluhu. To se jí ale nepodaří, a když dobíhá, je Manni už v samoobsluze. Na místo už ovšem přijíždí i policie a při zákroku jeden z policistů střílí a Lola padá na dlažbu s dírou v hrudníku….

Ale to by mohl film končit, a byl by to smutný konec. Střih a jsme zase u Loly doma a ona vybíhá na svou záchrannou misi podruhé. Tentokrát film zabíhá do sociálně citlivé oblasti, když Lola s prosbou o peníze navštíví svého otce, ředitele banky. Sociálně citlivou oblastí jsou zde vztahy mezi konzervativními rodiči a rebelujícími dětmi. Navíc je zde citlivě vykreslena problematika rodinného rozpadu, neboť otec Loly má náhradní partnerku, která je v očekávání. S Lolou se pohádá, dokonce jí řekne, že sám není jejím otcem (opět další sonda do sociálně citlivé problematiky), Lola se ovšem vzepře, ukradne zbraň pracovníku ostrahy a s penězi pak běží za Mannim. Toho v poslední chvíli srazí auto…

Ale to by mohl film končit, a byl by to smutný konec. Střih, jsme u Loly doma, a Lola vybíhá potřetí. A tuhle část už rozebírat nebudu, ale prozradím, že díky změně sledu událostí při Lolině běhu nakonec dojde k téměř romantickému šťastnému konci.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Večer s Janem Krausem

Protože naše městečko žije bohatým kulturním životem, tak i k nám zavítala talk show s populárním Janem Krausem.

Děti jsme nechali hlídat a vyrazili jsme za vysokou kulturou.

Překvapivě nebyl Jan Kraus moderátorem večera, ale jedním z hostů. Tím druhým byl známý metrosexuál a rokenrolový pianista Petr Vondráček. Trojici doplňoval moderátor, který zadrhával a koktal tak, že by se mohl uživit jako moderátor Událostí České televize.

Program to byl docela zábavný, možná škoda, že divadelní sál byl zaplněný stěží z poloviny. Ale ještě v prosinci mají dorazit Eva a Vašek, a na ty poloprázdno určitě nebude.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!