Milí čtenáři,
asi jste si všimli, že v poslední době poněkud klesla frekvence mých duchaplných příspěvků. Je to tím, že nestíhám.
Třikrát týdně trávím většinu dne absorbováním nových vědomostí a jejich uplatňováním, ve zbylých dnech se nezastavím doma, takže v době, kdy normálně píšu nové veselé historky z natáčení špaget na vidličku, jsem rád, že padnu do postele.
Proto nosím vše, co jsem chtěl napsat, zatím v hlavě, a jakmile se najde čas, tak to vše sepíšu a zveřejním. Slibuji. A kdo mě zná, ten ví, že co slíbím, to taky občas splním.
První historka, kterou jsem uznal za hodnou zveřejnění, se odehrála už před časem, kdy jsem se vydal za dobrodružstvím do města, kde by, slovy klasika, chtěl žít každý.
Ne, z našeho městečka neexistuje přímé spojení s cílem. A tak jsem vyrazil brzy ráno prvním autobusem do Havlíčkova Brodu. To byla cesta ještě v pohodě, poslouchal jsem hudbu, četl si, a vše poukazovalo na krásný den.
Autobusové nádraží v Havlíčkově Brodě se hrdě nazývá "dopravní terminál", ale je to stejný autobusák, jaký najdete v každém jiném okresním městě. Čekal jsem na přípojný autobus, když mi začal hrát mobil.
Pokud jsem si někdy myslel, že moje máma žije v úplně jiném časoprostorovém kontinuu, tak tento hovor mi potvrdil, že nejsem daleko od pravdy. Na dotaz, kam jedu, jsem odpověděl poměrně přesně. "A už jsi tam?" položila máma druhou otázku. Promyslel jsem všechny možné neurážející varianty odpovědi a vybral tu nejcitlivější, totiž vysvětlení, že neletím tryskáčem.
Přípojný autobus přijel asi s tříminutovým zpožděním, leč mezi Brodem a Humpolcem nabral zpoždění více než 20 minut. To vše kvůli objížďkám a práci na silnici. Zároveň bylo zajímavé pozorovat, jak se mění osazenstvo autobusu během cesty. Ti, co byli v autobuse při mém nastupování, vystoupili nejpozději v Pelhřimově. Mezitím se ovšem sestava obměňovala, a při vjezdu do cílového města jsem z té původní sestavy byl v autobuse jediný.
Ano, předem jsem si zjistil, kterým trolejbusem a na kterou zastávku mám jet, a taky jsem se tam dostal. Absolvoval jsem asi tak třičtvrtěhodinové jednání, které, jak už dnes vím, skončilo pro mě neúspěchem.
Promýšlel jsem různé varianty cesty domů. Ta první spočívala ve využití autobusu, leč na přestup bych měl necelých deset minut, a vzhledem k objížďkám se nedalo čekat, že bych to stihl. A tak vyšla jediná rozumná varianta, cesta po železnici.
No, a protože mi zbýval čas, vstoupil jsem do obchodního centra, které se jmenuje podle příjmení zpěváka skupiny Královna. Ale jeho socha v nadživotní velikosti, vyvedená ze zlata, bohužel v té budově nestojí. Nejdříve jsem si zašel na normální oběd, kde mě pobavila rodina, která nevěděla, co si objednat, a když si objednali, nevěděli, co už dostali a co ještě ne.
Po jídle (už zase o něm píšu!) jsem zašel do nedaleké kavárny na odpolední kafe. Ano, už bylo odpoledne. Když mi jedna z obsluhujících slečen kafe přinesla, všiml jsem si, že má na levém prsu cedulku s nápisem EVA. Sice jsem měl na jazyku otázku, jakže se jmenuje její pravé prso, ale slečna se předklonila natolik, že jsem mohl zhodnotit obsah jejího výstřihu do takových detailů, že mě otázka naprosto přešla.
Nedal jsem na sobě znát, že jsem ve městě, ve kterém by chtěl žít každý, potřetí v životě, a na nádraží jsem zkušeně poradil skupině zmatených lidí, odkud jim to jede do Plzně. Asi jsem si počínal dost suverénně, že mi uvěřili, a ono to skutečně z uvedeného nástupiště jelo.
A pak to jelo i mně. Sice mě průvodčí ujišťovala, že nemusím přestupovat v Jihlavě, ale můžu jet až do Brodu, ale pak změnila názor, a dobře udělala.
Nebyli jsme ještě ani v Jindřichově Hradci, a už mi volala máma. A prý, že si myslela, že už jsem doma. Zaveďte tu TGV, ale co nejdřív!!!!
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Předpokládám, že jméno Jules Verne je známo mnoha čtenářům. A stejně tak si troufám předpokládat, že mnoho z nich zná i knihu Ocelové město.
