Vydal jsem se na výlet do města, které se jmenuje podle plzeňského piva. Toto město má určitou spojitost s mojí rodinou, protože někdy v 80. letech minulého století do něj moje máma jezdila pravidelně na začátku prázdnin na ozdravné pobyty.
V Plzni samotné působí také moje dlouholetá kamarádka Hanka. Původem ze Znojma, pak se vydala studovat do Plzně a už tam tak nějak zůstala. Se mnou se seznámila někdy v roce tuším 1994. Napomohl k tomu internet, i když v jeho tehdejší podobě, která nebyla tak košatá jako dnes, to bylo na bázi BBS. Hanka vstoupila do místnosti chatu a já jí údajně hned poté, co se tam objevila, položil jednu zásadní životně důležitou otázku. Jelikož a protože jsem stará skleróza, tak už si tu otázku samozřejmě nepamatuju, ale Hanku ta otázka zaujala a na jejím základě vzniklo naše životní kamarádství.
Dvakrát jsme se potkali přímo v Plzni, pak ještě na jiných místech. A právě Hanku napadlo uspořádat 13 let od velkého plzeňského srazu jiný velký plzeňský sraz. A protože jsem pro všechnu špatnost, souhlasil jsem, že přijedu.
Původně jsem měl vyhledaný nádherný spoj, s krátkým přestupem v Praze. Pak jsem si zaktualizoval jízdní řády v počítači a spoj si znovu pro jistotu nechal vyhledat. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Spoj, kterým jsem chtěl jet, přestal existovat.
Co kdybych zkusil jet stopem? napadlo mé dobrodružné já.
To je blbost, rezolutně prohlásilo mé rozumné já,
do Plzně se musím dostat v rozumném čase.
No právě, nabádalo mě moje dobrodružné já.
Vždyť už dvakrát jsem do Plzně stopem jel.
To je pravda, připustilo moje rozumná já,
Ale bylo to z Liberce, jednou na dvě auta a jednou na tři auta.
No právě, nenechalo se odradit mé dobrodružné já,
a ještě mě kus cesty svezla liberecká fotbalová legenda Pepa Jinoch.
Podlehl jsem dobrodružnému já, v patřičný den jsem vstal, políbil manželku, a s batohem na zádech se vydal na stopa.
První auto jelo asi po dvou minutách. Byl to kamión a minul mě bez povšimnutí.
Po dalších patnácti minutách jelo druhé auto. Byla to malá dodávka a jela jak vystřelená z praku.
Po dalších pěti minutách jelo třetí auto. Byl to hodně malý vůz, jel krokem a minul mě s jistou elegancí.
Po dalších deseti minutách jelo čtvrté auto. Byla to velká dodávka a zastavila u mě.
Řidič měl namířeno do Brandýsa nad Labem a vysadil mě za Hradcem Králové.
Fajn, řekl jsem si, oproti původnímu plánu jsem ušetřil víc než hodinu, takže z Prahy stihnu dřívější rychlík.
Asi jsem právě urazil stopařské štěstí, protože následujících 80 minut jsem šaškoval ve vesnici Obědovice, kterou ve své knížce zpopularizoval Miloslav Švandrlík. Aut nejezdilo hodně, v obci je třicítka, takže nehrozilo, že by okolo mě projeli jako Schumacher, ale zastavovat se jim nechtělo.
Pozoroval jsem východ slunce, přečetl jsem si všechny reklamní poutače, a zrovna, když jsem se začínal smiřovat nejen s tím, že nestihnu z Prahy dřívější rychlík, ale že se asi do Plzně nedostanu vůbec, zastavilo mi malé autíčko, v něm slečna a malý psík.
Prozradil jsem jí, že bych rád do Plzně. Nebo aspoň do Prahy.
Zasmála se a řekla, že jede do Nového Města.
Nové Město je vesnice hned za Obědovicemi, ale je z ní blíž k dálnici.
Poděkoval jsem jí.
V Novém Městě mi zastavilo třetí auto, co jelo. Byla to žlutá dodávka. Bohužel, do Prahy se řidiči nechtělo, ale vysadil mě u dálničního nájezdu.
Na dálnici jsem šaškoval ani ne dvacet minut, když mi zastavil hodný a ochotný řidič a vysadil mě až v Praze kousek od Štvanice.
V Praze jsem byl stejně, jako kdybych stopem nejel. Vběhl jsem do metra a odjel na smíchovské nádraží.
Zakoupil jsem si jízdenku a něco k jídlu. Rychlík přijel z hlavního nádraží a vypadalo to v něm jako v Mysu beznaděje. Nacpaný až po strop. Chvíli jsem dřepěl v chodbičce, až na mě zavolala jedna paní, že v jejich kupé je volné místo, které si nestihl obsadit nějaký ten místenkář. Konečně jsem se mohl vézt jako pán.
Když jsem se vybatolil v Plzni z nádraží, bylo horko, že by se dalo krájet. Schoval jsem svetr do batohu a vydal se na místo srazu. To zvolily holky výborně - stejná sokolovna, kde jsme se setkali před oněmi třinácti lety. To, že jsem na správném místě, jsem poznal i podle skupiny několika oficiálně už dávno dospělých lidí, kteří si na zahradě sokolovny házeli růžovým létajícím talířem.
Své první objetí jsem samozřejmě musel věnovat oběma organizátorkám. Pak jsem si prohlédl zbytek účastníků. Moc se nezměnili - někteří (a některé) přibrali na hmotnosti a některým ubývá vlasový porost, skoro všichni se už minimálně jednou rozmnožili a většina žije i v nějakých manželských nebo jiných svazcích.
Mám-li být naprosto upřímný, s účastníkem P jsem si nerozuměl nikdy. Teď dorazil i se svou manželkou, a u té nastal opačný extrém. Ani ne po deseti minutách od chvíle, kdy mi byla představena, jsme se bavili jako celoživotní kámoši, až jsem se divil, jak mi zrovna jeho manželka mohla padnout do noty.
Samozřejmě někteří, zejména místní, účastníci, dorazili i s potomky. Jako první Aha, který dovedl svou sympatickou manželku i své dva synky, většího Alexe a menšího Maxe. Ovšem na mou otázku, zda můžu jeho Maxíkovi říkat Turbulík ("A proč Turbulík?" - "No přece podle Maxim Turbulenc!") odpověděl kupodivu negativně.
Nad miminkem dalších účastníků jsme s výše zmíněnou manželkou účastníka P chvíli uvažovali. "Kolik si myslíš, že mu může být? Rok?" zeptala se. "To ne," odmítl jsem její teorii, "maximálně deset měsíců." Těch měsíců mu je devět. Zkušený fotřík se nezapře.
Protože se nebezpečně přiblížil čas oběda, obvolaly organizátorky místní pizzerie s jednoduchým zadáním: Vyrobit dvaadvacet pizz. A asi zvolily správný tón hlasu, protože jsme se jich pak i dožili.
Auto s pizzami dorazilo nějak okolo hodiny po objednávce a nastala všeobecná žranice. Využil jsem chvíli, že je přítomná i Helena a dal se s ní do řeči. Popisoval jsem zážitky se svým synkem, až mě přerušila: "Ale můj syn je taky Míša a chová se úplně stejně," což mě zaujalo, protože to podtrhuje mou teorii, že nejen zděděné geny, ale i jméno ovlivňuje, co bude dítě zač.
Jen tak mezi řečí Helena naznačila, že jí to v manželství zrovna dvakrát neklape. Protože ji mám rád a jejího přátelství si velmi vážím, tak jsem z ní netahal žádné intimní detaily. Ale je to škoda.
Odpoledne jsme se vydali do centra Plzně. Samozřejmě celá skupina šla neorganizovaně a různě se trhala. V jednu chvíli jsem zjistil, že jdeme společně tři. "No jo," povzdechl jsem si, "zase na mě zbyly dvě ženský."
V centru Plzně se konaly nějaké velké slavnosti. Nic proti tomu, ale stačilo, abych si jednou prohlédnul dav lidí okolo a začala se mi motat hlava. Vysvobodil mě Mawe. Už dřív totiž řekl, že pojede autem do Pardubic, tak jsem neváhal a svezl se s ním. Cesta ubíhala v pohodě a nakonec jsem dorazil v pořádku i domů. Až doma jsem se podíval do zrcadla. Ono to sluníčko opravdu asi trošku víc připalovalo.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
O této knížce jsem hodně slyšel i četl, ale pořád ne a ne na ni narazit. Až nedávno a úplnou náhodou jsem zahlédl, jak se na mě směje v jednom z mých oblíbených knihkupectví. Na nic jsem nečekal, za chvíli byla moje.
10-02-38%5D.JPG)
