Helma

Ono se řekne, sehnat helmu na lyže pro holku, co chodí do druhé třídy. Ale co je s tím problémů, to se nevidí.

Ve sportovních potřebách nám doporučili využít prodejnu cyklopotřeb, protože ta tak nějak fušuje i do lyžařského řemesla. Ale nebylo to jen tak (ostatně jako obvykle).

Ráno jsem dovedl Pavlínku do školy a dal jsem jí několik mravokárných ponaučení, z nichž nejzávažnější bylo, aby si ve škole nezapomněla boty na volejbal (které si ovšem ve škole zapomněla, takže se ještě jednou odpoledne proběhla do školy a zpátky). Potom jsem se vydal na poštu řešit její stavební spoření. Pošta ovšem otevírá až v 8, díky čemuž jsem si užil procházku ranním městečkem, kdy mě málem sejmul švagr na kole.

Po návštěvě pošty jsem se tedy vydal ztéci cykloprodejnu. Leč ouha, tam otevírají pro změnu až o půl deváté. Nezbylo než si udělat další procházkový okruh.

V cykloprodejně samotné mě překvapilo, že lyžařské helmy mají. Jenže to by nesměl zaúřadovat takový ten Němec, co mi furt schovává klíče, mobil, bačkory a podobně. Vypálil jsem na prodavače požadavek na helmu velikosti o 10 "čísel" menší, než jakou Pavlínka opravdu potřebuje. Prodavač něco zablekotal a doporučil mi helmu pro snowboard, ovšem za cenu, která připomínala letopočet z doby Habsburků.

Odpotácel jsem se domů a své dojmy sdělil milované ženušce. Ta mi s pochopením sobě vlastním sdělila, že jsem se sekl, že skutečná velikost je opravdu ta větší, na což jsem s radostí odpověděl, že takovou tam opravdu měli a že si pro ni můžou odpoledne zajít.

A taky jsme byli s Míšou na rehabilitaci. Míša totiž musí cvičit své nožky. Paní rehabilitační sestra mu je masírovala takovými těmi balónky a při tom povídala všechno možné, i na Pavlínku si vzpomněla, jaká to byla malá kecalka, které ta klapačka jela od začátku do konce na maximální rychlost. Mezi řečí jsem dostal pochvalu, že jsem pečlivý tatínek (což je o mně ovšem všeobecně známo).

"To je zvláštní, asi ty ženský po tobě jedou," oznámila mi manželka, když jsem jí referoval o návštěvě rehabilitace. "Učitelka tobě řekne, že je Pavlínka dobře vychovaná, přede mnou to neřekne nikdy, rehabilitační ženská tě chválí, že jsi pečlivý tatínek, a přitom jsi s Míšou už minimálně dva týdny necvičil, zato, když tam přijdu já, tak furt nic." Inu, moje nepopiratelné charisma zcela naplno funguje.

A večer se holky vrátily i s novou helmou a hned ji jely otestovat na sjezdovku. Helma je modročervená, Pavlínčina kebule v ní sedí tak, jako by ji takhle testovali už v továrně, a dcera je patřičně nadšená.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Vynucená dovolená

Dovolená, byť vynucená, není vůbec na škodu. A tak jsem mohl ráno odvést Pavlínku do škoy asi o čtvrt hodiny později než obvykle a bez stresování. A pak jsem musel na nákupy, salát pro želvu sehnat není jen tak, maso na oběd jsem sehnal jednodušeji, a poslední, co jsem měl na nepsaném seznamu, byl náhradní nůž a náhradní kolečko do mlýnku na maso. Jenže co dělat do začátku otevírací doby? Nezbylo než oběhnout další prodejny, jen tak ze zájmu, a do prodejny domácích potřeb vstupovat jako první zákazník toho dne.

Protože mi něco říkalo, že rozměrů obojího bude více, tak jsem si pro jistotu staré nářadí vzal s sebou. Oba odpovídající tovary jsem našel, uložil do košíku a zamířil si to ke kase. Tam nastal zádrhel. Po spočítání ceny jsem sympatické prodavačce předal zelenou bankovku s Emou Destinovou. Nastal chaos, neboť prodavačka v kase téměř nic neměla. Zůstal jsem v prodejně ještě něco málo přes čtvrt hodiny, než se vše vyřešilo a než jsem se mohl spokojeně vrátit domů.

Doma jsem se pustil do přípravy oběda. Ne snad, že by se mi až tak chtělo, ale bylo to v rámci dohody, takže jsem dělal, co jsem mohl. No, nakonec se mi to asi povedlo, protože i Pavlínka, když se mezi hodinou flétny a hodinou tance zastavila domů, snědla, co mohla.

Odpoledne, když byla Pavlínka na hodině tance, jsme hráli hru na bázi Člověče, nezlob se, jen s krtečkem a jeho přáteli. Měl jsem krásně našlápnuto k celkové výhře, ale nakonec jsem byl krátce před cílem vyhozen, takže se mi výhra opět nepodařila.

Ještě později jsme se s Míšou koukali na psychoprogram Kouzelná školka, holky dorazily později, než jsme je čekali, protože se snažily sehnat pro Pavlínku lyžařskou helmu, což se jim kupodivu nepodařilo. A večer, když se Pavlínka desetiminutovkou brečení dostala k vypracování domácího úkolu, mohli jsme zasednout k hráčské chvíli. Děti si pustily Tátu hrdinu a Kouzelné motory, já jsem procházel mayskou pyramidu a sbíral drahokamy.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Takové malé zamyšlení před loučením

To už snad není ani obsese, ale jiný název nemám. Můj nadřízený mi zpříjemňuje poslední dny v práci, jak jen může. V pátek mi vyhrožoval podmínečným vyhazovem, v pondělí to zklidnil, protože mu někdo, kdo má IQ vyšší než je úroveň pokojové teploty, vysvětlil, že takový zákrok není administrativně jednoduchý a že než by prošlo schvalovací řízení k takovému kroku, byl bych dávno pryč a celé by to ztratilo účinnost.

Můj drzý předchůdce, který se stane mým drzým nástupcem, požaduje, abych mu už dnes odevzdal služební mobil. Což je samozřejmě rána, protože zcela mimořádně se jedná o lepší model, než je můj soukromý kousek. Loučit se s ním budu nerad, ale už jsem z něj vymazal své soukromé kontakty, záznamy o hovorech, o zprávách, o datových přenosech, stejně jako historii w'n'w prohlížeče.

Naštěstí mám tři dny dovolenou a v pátek už se budu věnovat výhradně výstupním formalitám, takže si negativní myšlenky moc nepřipouštím. Ale vím, že po některých lidech se mi bude stýskat. Moje soukromé kontaktní údaje mají na druhou stranu jen ti, kterým věřím. Aspoň doufám.

Do toho všeho mi zavolal pán, co už skončil s nakupováním, a poděkoval mi a pochválil mě, že jsem šikovný. Takže aspoň něco málo pozitivního v tom celém dnešním dni.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Pohodová neděle

Protože mám rád africké příběhy blogující Manželky, rozhodl jsem se v sobotu vyzkoušet recept nazvaný africké kuře. A jak to většinou bývá naopak, protože pokud na sjezdovku patřím jako sirky do stohu, tak do kuchyně patřím jen v pozici strávníka, dopadlo to zcela výborně.

Protože ve mně trošku hryzaly zbytky takové té divné věci, zvané svědomí, zkusmo jsem se večer před odjezdem na karneval přiháknul do práce a podíval se na svou poštu. Jak jsem předpokládal, slečna, kterou přirovnávám k samici kura (či tura) domácího, zcela nepochopila jednoznačnou informaci a poslala mi mail o tom, jak čeká na nějaký nesmírně životně důležitý mail a ještě stále to nedostala (to je jedna ze situací, kdy jsou s ženami problémy; tou druhou situací by bylo, kdyby to dostala), a velmi zajímavý mail od pana bývalého jebatele, který se mě nesmírně úporně dotazoval, co si má prý představit pod takovými slovy "aktualizace antiviru."

A abych nebyl za padoucha, když jsem se po karnevalu a následném obědě trošku prospal, přiháknul jsem se do práce znovu a poslal velmi slušným způsobem odpovědi, ve kterých jsem se, přes to, jak se mnou intelektuální úroveň dotazů na mou adresu cloumala, a přestože se normálně držím zásady, že intelektuální úroveň odpovědi by měla být přímo úměrná intelektuální úrovni otázky položené, držel celkem při zdi. Doufám, že jim to, co jsem jim psal, přes to, že se mě neustále snaží přesvědčit o opaku, došlo a že se jim příslušné myšlenky uchytily v jejich hlavách.

Holky šly odpoledne odhazovat sníh, aby už nedocházelo k situacím, kdy auto nemůže přes hromadu sněhu vycouvat ze svého místa. Míšu jsem na tu chvíli uspal, což se mi kupodivu podařilo, a kupodivu se pak i zbytek neděle, až na mírné dceřiny excesy, kdy se sklenice, z níž dcera pila, bez dceřina přispění ocitla na podlaze, vydařil k mé maximální spokojenosti.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Vesmírný karneval

Není nic krásnějšího, než se sbalit v poledne a vypadnout domů a udělat si tak aspoň o trošku prodloužený víkend. Zejména, když to dostanete befelem.

Mému nadřízenému už definitivně hráblo a zase se zachoval jako hovado. Po jeho pátečním dopoledním výstupu jsem vůči němu ztratil poslední zbytky respektu. S pánem, který šije boty, jsme zajeli do odloučeného pracoviště posbírat výpočetní vybavení pána, který dokončil nákup. A k tomu nefungovala firemní pošta. Ať jsem dělal, co jsem dělal, poslední zpráva byla ze čtvrtečního večera a jakýkoli pokus o replikaci skončil chybou, hlásící, že vzdálený server se jaksi nehlásí. A do toho slečna, jejíž jméno používám, když chci naznačit, že jsem měl k obědu slepici na paprice.

Když se do firmy, která mě momentálně zaměstnává, a kde mé angažmá pomalu ale jistě končí, hlásila moje dlouholetá kamarádka Soňa, mluvila nejprve s nejmladší slečnou prsonalistkou a tu si chválila. Pak se jí ovšem představila slečna, jejíž příjmení používám jako synonymum pro samici kura domácího a začala svojí nepříjemnou a neposlouchatelnou fistulí vyjmenovávat, jak je sama pro všechno důležitá, a podobně. A o té se i moje dlouholetá kamarádka Soňa, která je zvyklá na mnohé, vyjádřila jako o samici kura domácího, jestli ovšem ne jako o samici tura domácího.

A tato fistulína přišla s tím, že jí nechodí maily. Ubezpečil jsem ji, že není jediná, že třeba mně od večera předchozího dne rovněž nic nepřišlo. Začala pištět, že čeká hodně důležitý mail a že jí chodí pouze vnitrofiremní pošta. Pochválil jsem ji, že je na tom lépe než já, protože mně nepřijde ani vnitrofiremní pošta. To bylo asi tak hodinu poté, co jsem závadu se záhadou s poštou sdělil svým francouzským kolegům, kteří už mezitím na odstranění problému pracovali.

A v poledne jsem se sbalil a odjel vybrat si nařízený půlden dovolené. Doma bylo všechno jinak, protože měli přijít manželčini rodiče, ještě tam nebyli, a rodina moje ještě neobědvala. A ani to nestihla, za chvíli byli manželčini rodiče u nás a zdrželi se asi hodinu. Mezitím jsem si zaběhl do samky pro ingredience na sobotní a nedělní oběd. Odpoledne a hlavně večer byl trošku rozlítaný, protože jsme si připravovali kostýmy a převleky na karneval, který se měl odehrávat ve vesmírném stylu.

Přípravou jsme strávili i skoro celou sobotu. Obětoval jsem jednu svoji starou historickou košili a souhlasil, že ji vyzdobím žlutými hvězdičkami. Za tím účelem jsem ve frcu koupil žluté tričko za 18 Kč. Když ho holky viděly, prohlásily, že toto tričko je škoda zneužít na rozstříhání, a namísto toho jsem pak k rozstříhání dostal jiné historické tričko, jehož žlutá barva už nebyla tolik sytá, a které už nebylo tolik reprezentativní. Oproti tomu to z frcu vypadalo mnohem lépe, dalo by se říct, že až jako nové.

Večer jsme nejprve přivítali manželčinu rozvedenou kámošku a pak jsme počkali na manželčiny rodiče. Mezitím jsem umyl děti, pak jsme vysvětlili co a jak, v kolik hodin bere Míša antibiotika, a vyrazili jsme. Autu se nejprve nechtělo z místa, za což mohla nejprve vrstva sněhu na čelním skle a potom jiná na parkovišti. Ale když už se rozjelo, tak jelo v pohodě, až před sál v obci, kam jsme směrovali.

Odložili jsme si v šatně, vytáhli doplňky a šli do sálu. Mým hlavním doplňkem byly zlaté třásně, ze kterých jsem si vytvořil paruku tak dokonalou, že by mi ji i Dejdar záviděl. V sále jsme našli stůl se známými, usedli jsme, rozpovídali se, zašli pro láhev něčeho dobrého a pozorovali cvrkot.

Holky, jak moje manželka, tak její rozvedená kámoška, byly oblečené až moc slavnostně, většina lidí, co byla v civilu, tomu moc nedala a byla ustrojena vyloženě ležérně. Oproti tomu, co se týká namaskování, tak jsme zaostali. Sálem se proháněli Jů a Hele (dva dvanáctiletí kluci), Slunečník, Měsíčník, Obelix (ředitel místní školy) s Asterixem (jeho manželka), alobaloví kosmonauti a podobně.

V tombole jsme si zakoupili já s manželkou po deseti losech, rozvedená kámoška si jich vzala dvacet. A tomu odpovídalo i množství výher. Rozvedená kámoška si jich odnesla devět (mimo jiné brusný kotouč), moje manželka čtyři, já pouhé dvě, z toho jedna byla kolekce dvou půllitrů s logem firmy, v níž se ucházím o zaměstnání a v níž mají veškeré nealko pití zadarmo, a druhá dárkový koš, což mi plně vynahradilo nízký počet výher.

Skupina na pódiu to hrála dobře, tentokrát trošku dost do punku, což nebylo vůbec na škodu, protože samozřejmě zahráli i Visáče. K zahraničním písním, např. od Offspring či Green Day, nebo i od Twisted Sister, měli připravené české texty, naštěstí ne trapné předělávky, ale docela vtipné a zpěvné.

Nechal jsem se ukecat k účasti v jedné soutěži, kde šlo o to, sedět v řadě za sebou a postupně odzadu přebíhat. Mé družstvo, tvořené mimo mě jedním pobledlým mladíkem a třemi ke všemu svolnými slečnami, se v kruté konkurenci umístilo na velmi pěkném druhém místě.

Asi nejoriginálnější maskování zvolila skupina devíti lidí, kteří pojali své masky ve stylu planet sluneční soustavy. Slečna, co reprezentovala Merkur, byla navlečena v obrovské maketě krabice stejnojmenného pracího prášku, slečna, co reprezentovala Mars, naopak v maketě krabice cigaret, mladík, co reprezentoval Uran, měl bílý plášť s nápisem Jáchymov, slečna, co reprezentovala Pluto, byla vystrojena jako pejsek z disneyovek, a podobně. Nakonec v soutěži masek získali druhé místo, a, co je muselo potěšit úplně nejvíc, tak zahradní stolek se dvěma židlemi.

Sousedka u našeho stolu se mi přiznala, že mlsně pokukovala po mém dárkovém koši, protože sama měla sice několik výher, ale nic z toho nemělo odpovídající hodnotu. Zejména červené rukavice s nápisem SLAVIA byly spíše cena za trest.

Odešli jsme nějak mezi jednou a druhou hodinou ranní, nějak okolo půl třetí jsme zapadli na kutě a dopoledne nám auto naštěstí startovalo.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Asi jsem srab

Asi jsem srab. Nebo jsem jen zbytečně slušný. Nebo jsem kombinace obojího a to je to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Každopádně neumím reagovat na hulvátství a sprostotu.

Můj šéf je finanční ředitel. Nikdy nepochopím, proč zrovna on. Nehodlám ho hodnotit po odborné stránce, protože financím rozumím asi jako neandrtálec turbodieselu. Po lidské stránce ho hodnotit rovněž nehodlám. Už dávno se odboural tím, jak dokáže lidem (a teď nemyslím jen sebe) znepříjemňovat život, aby pak za postiženým přišel a dělal milé obličeje a mumlal cosi jako "co jsme si, to jsme si, co bylo, bylo," atd.

Když mi řekl, že potřebuje, abych přišel hned k němu, netušil jsem nic zlého. Varování od kolegyně, kterou svým hulvátstvím dohnal k slzám, nějak na tu chvíli zmlklo. I šel jsem k němu. Nu což, občas každý musí ke svému šéfovi.

V dobré víře, že se zeptá na něco pracovního, já odpovím a bude hotovo, jsem k němu vešel. Následovalo několik minut jeho sprostoty a hulvátství. Absolutně jsem nebyl připravený na to, že si na mě bude otevírat svoji nevymáchanou hubu.

Během jeho výstupu jsem se mimo jiné dověděl, že:

Jsem největší ubožák, jakého kdy viděl; z toho logicky vyplývá, že nemá doma zrcadlo.

Lituje toho, že mě přijal; k tomu ho ovšem nikdo nenutil, mohl si vybrat třeba toho člověka, co nedokázal najít USB port, nebo toho, co neuměl ovládat notebook bez myši, popř. toho, co se vyučil jako knihkupec, nastoupil jako knihkupec, pracoval jako knihkupec a chtěl by dělat ajťáka.

Je rád, že končím; tak po tomto jeho výstupu se s ním v tomto bodě naprosto shodnu.

Do téhle firmy mě už nikdy nikdo nevezme; to mi připomnělo pohádku S čerty nejsou žerty: "Peklo se ti navždy uzavřelo."

Mohl by mi zavařit u budoucího zaměstnavatele, ale nestojím mu za to; no budiž, pokud jsem jediná věc, co mu nestojí, tak je na tom ještě dobře.

A bohužel jsem v sobě nenašel dost agresivity, abych na jeho hulvátství dokázal zareagovat, ať už obranným způsobem nebo nějakým vhodným protiútokem. Asi jsem opravdu srab.

Navíc opravdu netuším, co v něm vyvolalo tu nutnou potřebu mě takhle seřvat. Připadal jsem si, jakobych mu minimálně znásilnil manželku a uškrtil dědečka (nebo obráceně), přičemž si ničeho z toho nejsem vědom.

Ale musel jsem to ze sebe dostat. Chvíli poté, co jsem opustil jeho kancelář, jsem potkal slečnu z účtárny, co už taky stříhá metr, a tohle jsem na ni vyklopil. "Tohle že si dovolil?" podivila se. "Měl by se na sebe podívat a hlavně si sám k sobě čuchnout, když smrdí jako prase." Bohužel moje aktuální rýma mi zabránila tento její podnětný argument potvrdit či vyvrátit.

A protože jsem to měl pořád v hlavě, tak jsem to ještě vyklopil naší firemní ekoložce a na odchod z firmy se připravující paní z laboratoře, co mi kdysi přiskřípla prst okýnkem u auta. Ty mě chlácholily, že můj šéf si podobně otevíral hubu i na jinou paní z laboratoře, zkrátka potřeboval se vyřvat.

"Ale... Tobě se tu, koukám, docela líbilo," řekla mi slečna prsonalistka, když si pročítala výstupní dotazník. Totiž: Každý, kdo odchází, musí vyplnit hodně podrobný dotazník, ve kterém jsou i otázky hraničící se šikanováním dotazovaného. Jedna sekce vypisovala asi patnáct věcí, a u každé jsem měl zaškrtnout od 1 (nelíbilo se mi to vůbec) do 6 (jsem s tím absolutně spokojený). Nechtěl jsem nikomu, ani svému hulvátskému šéfovi, přitěžovat, a tak jsem se většinou držel okolo čísel 3 a 4. Protože když se odečte můj hulvátský šéf, mírně natvrdlý ředitel a jiní, na které by šla uplatnit otázka z filmu o vojínu Čonkinovi "když jdeš na záchod, rozepneš si kalhoty nebo čekáš na instrukce?" tak přesto jsem zažil dost věcí, které se mi líbily. Nakonec u otázky, zda bych práci v této firmě doporučil svým známým, jsem po krátkém zaváhání a vzpomínce na kamarádku Soňu zatrhl ne.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Rozklad

Asi tušíte, jak se cítí člověk, když stráví den příjemnými jednáními, byť s nejistým výsledkem, a potom přijde do prostředí, kde veškerá příjemnost je na bodě mrazu a mnohdy ještě pod ním.

Můj drzý předchůdce se zajímá jen o to, kdy budu a nebudu během svých posledních dnů v této firmě v práci, šéfové, jak můj nadřízený, tak pan ředitel, se tváří, jakoby jim někdo do zadku zarval spuštěnou sbíječku, mluvit se dá jen s novou recepční a s těmi, co to mají stejně jako já za pár.

Nepopulární kolega, který je momentálně někde v Paříži, ale bohužel se má ještě tento týden vrátit, dělá vše pro to, aby byl u mě nepopulární stejně jako u zbytku firmy. Přijde ke mně, což je ještě relativně normální, to dělají kolikrát i jiní. Jen on si to pak vylepší tím, že si začne se zájmem prohlížet, co mám zrovna na monitoru. Ale kdyby to aspoň dělal nenápadně, ale on naopak stojí co nejblíže k mému monitoru a zaujatě si prohlíží, co tam mám, a to jsou kolikrát věci, o kterých nechci, aby na ně kdokoli koukal, jenže naznačovat mu v tomto směru cokoli má efektivitu hrachu vrženého proti velké čínské zdi.

A tak už v práci nic nového nerozjíždím, obchodním a jiným kolegům posílám rozlučkové maily, sklízím ze stolu, nic nového nerozjíždím, uzavírám faktury, snažím se moc na sebe neupozorňovat, ale i tak se mi stává, že po mně chce někdo něco, o čem vím, že bude už dělat můj drzý předchůdce, až se stane mým drzým nástupcem.

Ostatně můj drzý předchůdce a nástupce v jedné osobě dává všemožně najevo, že ho jeho práce přespříliš nevytěžuje, provokuje poflakováním se a demonstrací toho, že nemá do čeho píchnout. Je zvláštní, že souběžně s tím je nevyhoditelný. Svému nástupectví se naoko brání, ale vím, že moje zařazení do své funkce nesl s nechutí, byť se snažil tvářit, že naopak byl za předání své funkce mně rád. I tak se celou dobu snažil do mojí práce zasahovat.

No nic, ono to nějak dopadne.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na výletě V aneb znovu v Ostravě

"Jak to, že surfuješ za firemní prachy?" zeptal se mě můj drzý předchůdce, když mě přistihl, jak se cestou na oběd upřeně dívám na displej firemního mobilu a tam pročítám své oblíbené stránky, které jsou firemní proxy blokované. "No mám snad surfovat za svoje?" podivil jsem se. "Nejlepší by bylo nesurfovat vůbec," poučil mě můj drzý předchůdce a tak jsem si u něj mohl opravdu potvrdit, že je divnej.

Jako bolestné za nepovedený první výlet do Ostravy jsem měl možnost si tento výlet zopakovat. Naštěstí se povedlo dohodnout náhradní termín na brzy po původním termínu a o hodinu dříve. Naštěstí, protože do toho mi přišla ještě jedna pracovní nabídka a tu jsem si naplánoval na tentýž den.

I vydal jsem se opět do Ostravy. Tentokrát žádným IC, ale rychlíkem do Přerova a z Přerova dalším rychlíkem. Ten druhý měl zpoždění, naštěstí jen asi 5 minut.

V Ostravě samotné jsem si už počínal jako zkušený mazák. Zakoupení jízdenek, počkání si na správnou linku, vystoupení na správné zastávce, a pak už do příslušné budovy a do příslušného patra, kde se ukázaly být ochotné recepční, usadily mě do pohodlného křesla a mohl jsem pozorovat cvrkot.

Povšiml jsem si, že lidi, pracující v jedné firmě, začnou po čase tvořit něco jako sektu. Stačilo mi sledovat, jak se okolo mě během necelých deseti minut prohnala slečna, která by svým hrudníkem mohla nahrazovat airbag, dva mladí muži, z nichž jeden mluvil slovensky, pak slečna s prázdným kelímkem od jogurtu (!!!) a jiné osoby.

Nuže ale přišla si pro mě ta správná dáma, odvedla si mě do jedné z mnoha zasedaček, a tam ji posílili dva pánové, co nejsou psi na své okolí (Mary, Joe a Jack) a vedli se mnou obsáhlý hovor, kde prý bývám, jestli kouřím a co piju, tak jsem řekl, co jsem řekl, naštěstí se nikdo nelekl. "A co vás táhne do Slezska?" zeptal se jeden. "Na Moravu," opravil ho podrážděně druhý a já pochopil, že bude legrace. Když se hovor stočil k serióznějšímu tématu platu, i zde jsem uplatnil svůj ostrovtip, když na to, jakou bych si představoval částku, jsem uvedl číslo odpovídající přibližně mému věku +koeficient mého charismatu +mé nepopiratelné odborné kvality. "Ale bavíme se o hrubé mzdě," ujišťoval se ten, co propagoval Moravu. "Jistě," odpověděl jsem mu blahosklonně, "protože hrubá je správná mzda pro chlapa." Hoši nezklamali. Asi znají Ozzáka.

Po tomto příjemném hovoru (ve firmě mají veškeré nealko pití zdarma a to je plus) jsem se vydal do centra ocelového srdce republiky. V centru samotném jsem nejprve našel správné náměstí a pak vyhledal číslo na svou milovanou sestru. "Ahoj, jsi v práci?" zahlaholil jsem, když to vzala. "No jsem," řekla překvapeně. "Tak pojď ven," doporučil jsem jí a sestra radostně vyběhla, protože opravdu mou návštěvu nečekala.

Po přátelském popovídání jsem se vydal na další pohovor, tentokrát do agentury. Podle hlasu v telefonu jsem očekával čtyřicátnici, otevřela mi však mladá slečna, která navíc měla jak dobrou náladu, tak smysl pro humor mé vlnové délky. Hovořili jsme spolu o práci pro velmi velkou společnost, a samozřejmě jsme dorazili k platovému bodu. "No, ono u nich se začíná na této částce," řekla slečna a vyslovila číslo, které kdyby udávalo počet let, tak by šlo o věk stařešiny rodu a zasloužilého praděda. "Inu, člověk se musí uskrovnit," odpověděl jsem a souhlasil, že pro začátek to bude stačit.

A pak jsem se rozhodl se najíst. Prošel jsem se populární Stodolní, až jsem, veden instinktem pravidelného restauračního strávníka, narazil na restauraci, která odpovídala mým přísným nárokům. Jídla bylo dosti, i pivo bylo dobré.

A pak už cesta domů. Vlak EC měl sice mírné zpoždění, ale do velkého železničního uzlu to stáhnul na přijatelnou úroveň a doma jsem byl taky brzy.

A aby to nebylo jen pozitivní, dověděl jsem se, že moje olomoucká mise neměla plný úspěch.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Sjezdovka a výstava

Přestože jsem horal ze všech horalů ten nejhoralovitější, dokázal jsem nezvládnout základy lyžování, a proto říkám, že na sjezdovku patřím jako sirky do stohu. Lyžařskou mánii své manželky jsem proto mohl vesele ignorovat, stejně jako bruslařskou mánii celé své rodiny.

Přesto jsme se dohodli, že v den svátku zamilovaných půjdeme na sjezdovku, dcera bude pobírat základy lyžování, manželka se bude odvážně spouštět z kopce a já se synem můžeme jezdit na bobech, což je tak maximum toho, co si na zasněženém kopci dovolím.

Už při příjezdu na místo jsem se přesvědčil, že moje neochota navštěvovat sjezdovku je oprávněná. Při pohledu zdola někam k vrcholu sjezdovky se mi dokonale rozhoupal žaludek a stát na vrcholu s lyžemi a dívat se dolů, tak se asi regulérně pozvracím.

Ale i tak jsme si s Míšou užili, sjížděli jsme nejnižší třetinu kopce, svištělo to a sníh nám létal okolo hlav. Svezli jsme se asi čtyřikrát, než nás nějaký nerudný důchodce sprdnul, že děláme rýhy ve sněhu pro lyžaře, a vykázal nás do prostoru pro začínající lyžaře. Tam získávala Pavlínka první základy lyžařské dovednosti a musel jsem uznat, že jak je po mně ve všem možném, tak v lyžování ne, protože za jeden den toho zvládla více než já za týdenní lyžařský výcvik. Minimálně už tím, že umí na lyžích zatáčet, zvládá o jednu dovednost více než já.

Ani se to nezdálo, ale řádili jsme skoro dvě hodiny. A odpoledne jsme se vydali na výstavu o středověku. Ta se odehrává v našem malinkém muzeu a šéfuje tomu paní, co má dceru i vnučku stejného jména, jaké nosí moje dcera. Dětem, i mně, se výstava moc líbila, Pavlínka si vyzkoušela historické klobouky i helmu pro rytíře, Míša všechno pro jistotu odmítal na cokoli sáhnout, a i já jsem se přesvědčil o tom, že navzdory vžitým představám, že ve středověku žili samí prckové, do jednoho rytířského klobouku se vešla i moje kebule.

Doma jsme tomu moc nedali, hlavně jsme koukali na pohádky, jedli a zahnali děti brzy spát. I tak si Míša stěžoval na bolest hlavy, v noci měl horečku, a tak šly v neděli na sjezdovku holky samy.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na výletě IV aneb Terezu jsem nepotkal

Valmez über alles!

Má drahá kolegyně recepční, o které si nepopulární kolega myslel, že s ní flirtuji (což bylo trošku dál od reality, než by se na první pohled zdálo), si užívá svého jiného stavu. Vyzvedl jsem jí proto v práci jeden hodně důležitý dokument, a protože s námi nejel její manžel, dohodl jsem si s ní rande, kde jsem jí dokument předal.

"Chodím na plavání těhotných," oznámila mi a dodala, že je to v nedalekém městečku. "Akorát se bojím potápět," pokračovala. "Říkala jsem manželovi, že by se mu tam líbilo," dodala a následovaly věty, které mě stály hodně psychických sil. "Jako jediná tam mám na sobě plavky," tahle představa ještě nebyla tak hrozná, "ty ostatní ženské na sobě nemají vůbec nic," a dodala, že se jedná o ženské v různých stadiích těhotenství, od těch, na kterých to, podobně jako na ní, skoro není vidět, až po ty, co to mají za pár. Radši jsem nepátral po detailech, protože pak bych si to určitě musel představovat a moje estetické cítění by se rozpadlo na mikročástice.

"No jo," řekla mi pak při loučení, "když on můj manžel vůbec nechce, aby naše dítě bylo Martínek nebo Martinka," čímž mě její manžel poněkud zklamal, očekával jsem od něj sportovnějšího ducha.

Výlet do Valmezu se odehrával den po výletu do Olomouce. Vstával jsem stejně jako při výletech do Ostravy a Prahy. Cestou tam nebyl žádný problém. V pořadí osobák, osobák, IC, osobák, jsem byl ve Valmezu více než 50 minut před dohodnutou hodinou há a minutou em. Podle mapy z informačního mailu to vypadalo, že místo jednání je kousek od nádraží, jenže mapa je přesně o 180° proti realitě, tudíž to sice bylo kousek, ale nedá se tam jít přímo, musí se jít oklikou. Chůze mi zabrala něco okolo 20 minut, takže jsem vyhodnotil situaci, zkontroloval si, že firma, do které jdu, je na určené adrese, a vydal se na další procházku průmyslovým areálem. Trošku se stydím, protože díky mému dětství by pro mě měl být Valmez důvěrně známý, a já jsem si musel vyhledávat místo jednání na mapách.

Při procházce jsem odhalil prodejnu potravin, kde jsem se zásobil pro případ náhlého hladu a pak jsem se vrátil k firmě. Předstih byl ještě v rozumné míře. Protože plakát mě informoval, abych se ohlásil na vrátnici, zamířily mé kroky nejprve tam. "Jdu za paní B.," oznámil jsem vrátnému. "Ta tu dneska není," odporoval vrátný, vědom si své převahy momentálně domácího. "Máme se sejít v jedenáct," nechtěl jsem ustoupit. Na obřím monitoru, který měl vrátný ve své kukani, kde se cpal vepřoknedlozelem z ešusu, svítilo 10:50. "Tak to by mohla dorazit," uvažoval vrátný, "já ji zkusím zastihnout na mobilu." O několik minut později mi oznamoval, že celé vedení, včetně paní B., je na jednání v jiné firemní pobočce a nikdo neví, zda a kdy se vrátí. Protože čas na hodinách udával t+15, zavolal jsem svému zprostředkovateli a seznámil ho se situací. Ten poté, co vyslechnul můj lament, vyjmenoval asi šest křesťanských svatých, tři muslimské proroky a sedm židovských patriarchů, a uklidnil mě, že to s paní B. dohodne. Pak si ověřil, že stojím u správné budovy, což jsem mu odkýval. Založil jsem telefon do kapsy, a jako celou dobu před tím, jsem soustředěně pozoroval sněhové vločky, protože na rozdíl od Olomouce ve Velmezu sněžilo a to fest.

Zprostředkovatel se ozval asi za čtyři minuty, zrovna když jsem si říkal, že výlet za účelem pozorování vloček má něco do sebe, a poradil mi, abych se sháněl po paní Vlaštovkové (nejmenuje se tak, ale řada volných asociací... no však víte). Udělal jsem to a za chvíli se objevila štíhlá dívka s pohledem vyplašené laně.

Odvedla si mě do svého kutlochu a tam jsme si povídali takové věci, které o mě ani moje maminka neví. Výsledkem bylo tradiční, že do týdne se snad ozvou prostřednictvím zprostředkovatele.

Rozloučil jsem se s onou osobou dámského pohlaví a vyšel do vánice a metelice (všude vůkol její ryk). Přímo proti vchodu do firmy, v níž jsem jednal, stojí zastávka valmezské MHD, ale autobus nikde. Zpanikařil jsem. Co když mi ujel? Pohled na hodinky mě ubezpečil, že čas, ve kterém stojím na zastávce odpovídá času průjezdu autobusu zastávkou. Rozhodl jsem se počkat 5 minut, kdyby náhodou, a mezi tím jsem odreportoval zprostředkovateli své dojmy a pojmy. Pak se objevil autobus, já se nechal svézt do centra, kde stála přesně ta restaurace, jakou mladý dobře situovaný intelektuál mého typu potřebuje. A zase, až na pivo, v ní bylo vše lepší než u Kocoura. Obsluhu zajišťovaly dvě dámy, jedna drobná blondýna středního věku, druhá mírně řečeno korpulentní bruneta stejné věkové kategorie, ale u denního menu 4 druhy polévek a 10 druhů hlavního jídla, to ať se jde Kocour se svou pevně danou kombinací jedné polévky a jednoho jídla, navíc ve spojení s laxním číšníkem, který trpí utkvělou představou, že jeho kecy jsou vtipné, zahrabat. Navíc jak s polévkou, tak s hlavím jídlem, tak i s placením, to i při relativně zaplněném lokále zvládly mnohem rychleji a s větší noblesou, nečekal jsem tradičních 10 minut na objednávku, dalších 10 na polévku, dalších 10 na hlavní jídlo a dalších 10 na zaplacení, jak jsem zvyklý od Kocoura. Až na to pivo. Asi chápu, proč se pan Bernard nedostal do Senátu, jeho desítka se dá pít jen s maximálním sebezapřením, a to s větším, než jakého jsem byl v pátek schopen.

A pak nezbylo než si projít cestu na nádraží tím hustým sněhem, mezi vločkami o rozměrech tenisáků, koupit si něco ke čtení, protože knížku jsem dorazil už cestou tam, pak na nástupiště, a EC vlakem, sedě na čtyřce naproti slečně, která vypadala vcelku sympaticky až na to, že knížka, kterou tato slečna četla, byla v polštině, odjet hlavní část cesty, pak osobákem druhou, při čekání na autobus absolvovat telefonát s paní, která mi nabízí možnost návratu do brněnské práce, dojet do našeho městečka, doběhnout domů, odložit si, převléknout se, vytáhnout batoh, odběhnout do druhé nejhorší hospody v našem městečku, tam v nekuřácké části zakoupit poslední dva volné lístky na rybářský ples, radostně to oznámit manželce, a pak už nic nebránilo tomu vrátit se domů, najíst se, sepsat historky z výletu a těšit se na nadcházející víkend (a příští výlet v úterý).

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

P. S. Pokud nevíte, o kterou Terezu jde, tak asi neznáte píseň "Tereza z Valmeza." Kdo ji zná, má bod. Kdo hodí celé album, na kterém se tato píseň nachází, na Rapidshare a pošle mi odkaz, má 5 bodů.

Malí bohové

Malí bohové. Tuto knížku jsem poprvé četl před více než deseti lety, ale tenkrát jsem si ji jen na pár dní přinesl z knihovny, takže to nebyl ten pravý užitek, jaký z ní mám teď, když jsem ji dostal k posledním narozeninám.

Úvod začíná podobenstvím o orlu a želvě. Zatímco obzor želvy je někde 5 centimetrů nad zemí a její jediná starost je jak dohnat nejbližší list salátu, orel se vznáší stovky metrů nad zemí a občas želvu chytne, zvedne, a upustí. A zrovna tu, o kterou jde, pustí na kompost na zahradě, o kterou pečuje novic Bruta.

Bruta je novic v řádu uctívačů Velkého boha Oma. A Velký bůh Om se stal malým bohem a místo toho, aby měl podobu býka či jiného velkého zvířete, má podobu želvy. Neustále se proto dostává do střetu zájmů s orly a každou chvíli se z něj někdo snaží udělat polévku.

Bruta je jediný, kdo Velkého boha Oma, nyní v podobě želvy, slyší. A jak se sám Om v chrámu sobě zasvěceném přesvědčí, je Bruta vlastně jediný, kdo v něj opravdu věří.

Omově církvi vládne pevnou rukou exkvizitor Vorbis, který s rozkoší sobě vlastní přihlíží mučení těch, kteří si dovolí tvrdit, že Zeměplocha je plochá a že želva kráčí.

Velký bůh Om se marně snaží dostat z želví podoby, a tak přiměje Brutu, aby se připojil k Vorbisově výpravě, oficiálně vedené za účelem uzavření míru s dalekým městem Efebe. Výprava pluje po moři, a po dosažení cíle jsou hosté uvedeni do paláce vládce Tyrana, ovšem nejprve musí projít se zavázanýma očima labyrintem. A tady má Bruta výhodu, že má paměť téměř absolutní, takže ví, po kolika krocích se na chvilku zastavit, kdy a kam se otočit, a podobně.

Efebe je taky město plné filosofů (zřejmě narážka na antické Řecko). Vorbis přiměje Brutu, aby jej provedl labyrintem ven z města, a když se tak stane, vojáci z Omnie vpadnou do Efebe, zajmou Tyrana, a Vorbis osvobodí otroky, což je jeho chyba. Otroci jsou sice nespokojení se svým statutem, kdy mají nárok na pouhá tři teplá jídla denně a jeden volný den v týdnu, a po několika letech otročení se stávají občany s právem kupovat otroky. O toto právo právě přišli.

Vorbis nechá rovněž spálit místní knihovnu, z té ale slepý filosof se svým synovcem a s vojákem Svatkupem a s Brutou zachrání hlavní knižní poklady, a uprchnou na člunu, ke kterému synovec slepého filosofa vymyslel parní pohon. Protože je ovšem dohání loď pod vedením Vorbise, a protože mořská bohyně chce všechny kromě Bruty jako oběť pro sebe, skočí Bruta i s bohem Omem do moře, aby se zachránili. Mořská bohyně, která upřednostňuje kvantitu před kvalitou, se pak soustředí na pronásledovatelskou loď, ze které zase přežije pouze Vorbis. Bruta se jej rozhodne zachránit. Podcení Vorbisovy špatné vlastnosti, a tak po návratu to vypadá, že Vorbis zachránil Brutu. Om se zatím snaží dostat k Brutovi. Povede se mu to s pomocí orla na poslední chvíli, a když je orlem puštěn, trefí Vorbise přímo do hlavy, čímž jej definitivně svrhne. Bruta se stává novým prorokem a hlavou církve, a vydrží tím až do smrti.

Spousta legrace, napětí, želva, to je kombinace pro zábavnou knížku ideální.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na výletě III aneb V hanácké metropoli

V práci jsem minulý týden pobyl pouze jeden den, a to středu, a i to stačilo, abych se přesvědčil o tom, že některé věci nejdou pochopit. "Já chci notebook," volal na mě manažer nákupu, sotva jsem strčil nos do budovy. "Nemám," opáčil jsem a vysvětlil jsem mu, že všechny dva volné notebooky jsou rozebrané a že není v mých silách vyčarovat další. Během několika dalších minut si mě kvůli tomu zavolal i můj nadřízený, takže místo aklimatizace po dvou výletech jsem byl hned v první minutě natvrdo v provozu.

Odpoledne jsem měl na starosti člověka, který je přímo prototyp zmrda. Do toho jsem odpovídal na nesmyslné dotazy, vysvětloval jednomu hodně dotěrnému člověku způsob využití tužkových baterií, nakonec manažer nákupu jeden notebook dostal, zmrd mi vyhrožoval fyzickou likvidací, takže domů jsem odjížděl ve výborné náladě, kterou mi ještě zlepšil pohled na mého nadřízeného, když jsem mu řekl, že ve čtvrtek a v pátek nepřijdu. Nakonec mi to podepsal, ale tvářil se hodně nespokojeně.

Cílem mého výletu se stala hanácká metropole. "Starý dobrý Olomouc*," říkal jsem s kamerou v ruce, když jsme s Pavlínkou stáli v nejvyšším patře rozhledny v areálu ZOO na Svatém Kopečku. Tohle vyjádření se Pavlínce kdovíproč hodně líbí, takže ho použila i při naší prosincové cestě do Rožnova.

Tentokrát jsem měl jednání až odpoledne, takže ráno jsem odvedl nejprve dceru do školy, pak syna do školky, pak jsem udělal ranní nákup a vrátil se domů, kde jsem kupodivu neměl povoleno zahloubat se do čtení, naopak jsem byl zapřažen do domácích prací. Po brzkém obědě (nevzpomínám si, že bych měl někdy oběd v 10:30, ale byly doby, kdy jsem v tomto čase snídal) jsem se rozloučil, odešel na nádraží a bez velkých čekání v přestupních bodech jsem postupně osobákem, rychlíkem a EC putoval do Olomouce. Po projetí jednoho z tunelů mi mobil hlásil zmeškaný hovor. Bylo to z práce. Jo, hoši, máte smůlu, dnešek jsem si vyhradil pro jinou zábavu, a spokojeně jsem na hovor z práce zapomněl.

V Olomouci jsem se vybatolil z nádraží, a protože jsem přijel s předstihem, vydal jsem se na procházku. Špunty v uších, kvůli kterým ze mě mí kolegové kdysi umírali, protože jak jsem přišel do práce, tak jsem je nasadil, a sundával jsem je jen kvůli odchodu na oběd či domů či někam jinam. Překvapení - v Olomouci skoro žádný sníh. Pro člověka, který přijel z městečka, ve kterém je sněhu po kolena, příjemně jemný šok. A pohodovou chůzí jsem dokráčel až na Dolní náměstí.

Jsou některé obchody, které v žádném městě nevynechám. Především obchody s knížkama. V jednom knihkupectví s odbornou literaturou jsem ošahával jednu hodně chytrou bichli, se kterou by se dal utlouct bernardýn, tak vášnivě, až si mě pobledlá prodavačka začala prohlížet s velmi vyděšeným výrazem. Nekoupil jsem ji, ale byl to hodně velký vnitřní souboj. Prošel jsem Dolní náměstí a došel až na Horní. Tam mě zaujaly kovové sochy želv. Jedna z věcí, kterou Olomoučákům závidím (ale jen trošičku).

Ve filatelistické prodejně u Dolního náměstí jsem se pídil po kolekci známek se želvami, ale neuspěl jsem. Kolekce "Ryby a vodní živočichové" nevypadala špatně, ale moje filatelistické libido uspokojeno rozhodně nebylo. A protože předčasný dopolední oběd byl už stráven, bylo načase poohlédnout se po nějaké vývařovně. Doma jsem sice tvrdil, že se v případě hladu zasytím bagetou z automatu, ale tím bych mohl ukecávat někoho, kdo mě nezná. Moje manželka mě podezírá, že stačí, abych se v libovolném městě zastavil na více než hodinu, a pokud v tom městě existuje restaurace, kde se dá dobře najíst a nevykrvácet při tom finančně, tak o ní budu vědět a budu ji mít i vyzkoušenou. Tentokrát se vítězkou stala kavárna a pizzerie U Netopýra (Lafayettova ulice).

A pak byl čas najít tu hodnou paní, se kterou jsem se měl sejít. Povídali jsme si o všem možném, takže po necelé třičtvrtěhodině jsem odcházel s tím, že první kolo výběrového řízení mám úspěšně za sebou a otázka postupu do druhého je v mém případě naprostá formalita.

Výlet do Olomouce byl v minulém týdnu první, který neprovázela žádná smůla. Jedinou vadou na kráse tak bylo, že jsem si zapomněl vzít knížku na cestu a noviny jsem měl přečtené velmi rychle, takže na cestě zpět mi dělaly společnost jen moje oblíbené písničky. Ještě při procházce po Olomouci jsem se chtěl pustit do zpěvu nahlas, ale proto, že nebyla splněna základní podmínka, totiž aby minimálně kilometr ode mě na žádnou stranu nikdo nestál, tak jsem se ovládl.

A večer mi nasadila jedna jiná paní brouka do hlavy:
Mám se přestěhovat do Dubaje nebo ne?

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

*) Já vím, že Olomouc, stejně jako Kroměříž nebo Třebíč, je ženského rodu, nebojte se.

Zaslaná pošta

Zaslaná pošta (s ukrytým "r" za "l" v prvním slově názvu) pro mě, coby kdysi dávno brigádníka pošťáka, už svou tématikou byla blízká.

Jde o příběh, ve kterém se už běžně vyskytují golemové z knihy Nohy z jílu. A vyskytují se v něm záporní hrdinové, za určitých okolností pokladatelní za mafiány. Jedná se o společnost, která provozuje tzv. Velkou linku, která přenáší zprávy mezi jednotlivými městy Zeměplochy. K tomu využívá signalizačních věží, ale jejich provoz je čím dál tím dražší a poruchovější.

A do příběhu vstupuje pan Vlahoš von Rosret. Začátek příběhu jej zastihuje v cele smrti před popravou. Díky tomu, že lano na šibenici bylo o něco málo delší, než bylo nutné, popravu přežil, aby dostal nabídku příliš velkou na odmítnutí - obnovit a vylepšit poštovní úřad, který už hodně dlouho nefunguje. A proti všem očekáváním tuto nabídku přijme. Jeho minulost podvodníka a příležitostného zloděje je stále s ním a stále jej pokouší k tomu, aby z poštovního úřadu vytěžil, co se dá, a prásknul do bot. Poté, co se seznámí s osazenstvem pošty, které tvoří mladší (cca 70 let) pošťák Grešle a milovník špendlíků Slavoj, a poté, co zjistí, že jeden z golemů je jeho osobní stráž a nedovolí mu uhnout z nové cesty, pustí se do úkolu s velkou vervou. Poštovní úřad, plný dopisů, které čekají na doručení, se postupně rozjíždí. První doručený dopis, byť po více než 50 letech, přinese adresátovi štěstí a vzbudí zájem zákazníků. A Vlahoš přijde s vynálezem poštovních známek.

Celá tato aktivita je trnem v oku Velké lince, zejména jejímu hlavnímu šéfovi Nadosahu Pozlátkovi, který se snaží ze všech sil Vlahoše a poštu zničit a neváhá kvůli tomu najmout žháře.

Vlahoš zároveň, díky slečně Srdénkové, která se živí pronájmem golemů, odhalí, za jakých okolností společnost, provozující Velkou linku, tuto linku získala. Když je vyzván k závodu v přepravě zásilky na vzdálenost dvou tisíc mil, nejprve chce Velkou linku sabotovat, ale nakonec se mu povede Velkou linu porazit její vlastní zbraní, když do cíle dorazí zpráva popisující praktiky společnosti Velkou linku provozující.

Nechybí humor, nečekané zápletky, holubi a zelená příšera.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na výletě II aneb Třinec budiž proklet

Druhý den po relativně neúspěšné ostravské misi jsem se vydal na misi do Prahy. V domnění, že smůlu jsem si vybral předchozí den. Však byl jsem naivní. A jak.

Nechť je jednou provždy prokleto město Třinec, nechť se zdi jeho domů rozsypou na prach a nechť se celé propadne až někam k zemskému jádru. Nechť je vymazáno ze světa i z lidské paměti a nechť každý, kdo si potom na toto město vzpomene, stráví dvacet let s kolikou.

Toto jsem si mumlal ráno na nádraží velkého železničního uzlu. Jako neželezničář totiž nejsem schopný pochopit jednu věc (je-li mezi P. T. čtenáři železničář, prosím, aby mě do tohoto problému zasvětil): Když vlak EC z Varšavy (což je někde u severního polárního kruhu nebo tak nějak) dorazí do velkého železničního uzlu se zpožděním pouhých čtyř minut (kvůli kterým mi sice v pondělí ujel přípoj, ale Dalík to vem), jak je, Smiřický, možné, že vlak IC vyjíždějící z Třince (což je, pokud mě ten Němec, co mi občas krade věci ze stolu v práci, neplete, stále ještě nějakým administrativním omylem v České republice) dorazí do téhož velkého železničního uzlu se zpožděním 10, 15 a nakonec 20 minut (když o den dříve jel přesně)?

Jak se zvyšovalo ohlášené zpoždění, propadal jsem beznaději a hrozilo, že se z člověka, který je zosobněním pojmu pohodář, stanu agresivním maniakem. Bylo jasné, že můj plán na příjezd do Prahy, zastavení se na dopolední svačinu, pohodové dojetí na místo jednání, jednání samotné, oběd ve vybrané restauraci a pohodovou cestu domů, dostává minimálně v počáteční fázi povážlivé trhliny.

IC vlak přijel s 20minutovým zpožděním, a shodou okolností ze všech ranních IC/EC vlaků projíždějících toho rána velkým železničním uzlem to byl jediný zpožděný, a vydal se ku Praze. Odpočítal jsem, kdy asi tak budu na místě, protože z velkého železničního uzlu to vlaky IC/EC trvá do Prahy i do Ostravy stejně, tedy dvě hodiny, a spokojeně si četl. Ta spokojenost byla ovšem pouze relativní.

Mou relativní spokojenost dorazila situace krátce před Kolínem, z pohledu od Prahy za Kolínem, kdy se náš IC na dlouho zastavil. Když se pak rozjel a dojel do Kolína, měl na světelné ceduli uvedené zpoždění 25 minut, i když i moje dcera by spočítala, že správná hodnota je 30 minut. A do Prahy, kam přijel přes Vršovice (další otázka pro případného železničáře: K čemu je tedy ono Nové spojení přes Libeň?), se došoupal se zpožděním atakujícím magickou pětatřicítku. První smůla toho dne.

Jak v Ostravě, tak i v Praze, stačí první nádech po výstupu z vlaku, aby se člověk ujistil, že je opravdu tam, kde je. Trafikant v nádražní hale neměl ty správné jízdenky na MHD, takže jsem musel použít automat, protože jezdit na černo odporuje mým přísným morálním zásadám. A dobře jsem udělal.

Metro přijelo, já nastoupil, jedeme. Muzeum, I. P. Pavlova, vše v pohodě. Pak Vyšehrad. Zastavujeme a stojíme. Minutu, dvě, náhle hlášení, že z technických důvodů je linka C mimo provoz. Druhá smůla toho dne.

Vybatolil jsem se z metra a vydal se nazdařbůh pražskými ulicemi, až jsem došel do ulice Na Pankráci. Moje myšlenky se upínaly k jednomu bodu, najít náhradní přepravu. Použitelnou zastávku MHD jsem nikde neviděl, takže jsem se rozhodl rezignovat na jednu část svých morálních zásad a odchytit si taxíka. Plán dobrý, realizace pokulhávala. Kolem sice jezdilo hodně aut, ale s klasickou žlutou značkou s černými písmeny na střeše žádné. Až náhle jsem zahlédl stojící auto, které jsem potřeboval. Bohužel se s řidičem vybavoval policista. Zeptal jsem se, zda mě řidič hodí na Chodov. Odpověděl, že až ho policista dovyřeší. Policista viděl moji nervozitu, a tak vrátil řidiči doklady a řekl, ať jedem. Tím jsem udělal dobrý skutek, zachránil jsem řidiče před bodovou ztrátou za telefonování za jízdy. Deset minut před začátkem jednání se taxík, a já v něm, dal do pohybu. Minutu před dohodnutým začátkem jednání mě vysazoval, zkásnul a já odešel do příslušné firmy. V hodinu há a minutu em jsem slečně v recepci, co vypadala jako Zuzana Tvarůžková z České Televize, nahlásil své jméno a za kým jdu. Deset minut po dohodnutém termínu se objevil zcela jiný člověk a odvedl si mě nahoru.

Tam probíhal standardní hovor, bavili jsme se o tom, co dělá jejich firma, co dělám a umím já, co potřebují, co nabízejí (některé jejich nabídky byly srovnatelné jen s nabídkou kvalitního sexu v poloze alfa), a po hodině jsme se rozloučili s tím, že do týdne bych se měl dozvědět, co a jak.

A nyní přichází pasáž, popisující, proč jsem udělal dobře, že jsem si koupil jízdenky na MHD. Hned co se se mnou metro rozjelo, stál totiž u mě unylý muž ve zvalchované bundě a v ruce revizorský odznáček.

Na stanici Budějovická jsem se vybatolil ven a šel si dát oběd do jedné z restaurací, které jsou součástí toho prstence zvaného Nákupní centrum Budějovická. Oproti Kocourovi, kam se chodí hlavně z mého dobíhajícího zaměstnání, tady obsluhující personál ve složení asi šest mužů a asi 4 ženy kmital jako na drátku. Vybral jsem si z denní nabídky, a musím uznat, nezklamali mě. Sice si po sečtení všeho, co jsem snědl a vypil, řekli o částku hraničící s trestním oznámením, ale výborné nasycení mého hladového těla za to stálo.

A po zaplacení hupky dupky zpátky do metra a na hlavák. Můj rychlík domů už stál na nástupišti. Usadil jsem se, pustil se do čtení, hudbu do sluchátek, a rychlík se ve správném čase rozjel. Inu, IC ani EC to nebylo, a na koženkových červených sedadlech to bylo poznat.

Domů jsem pak dojel přesně v tom čase, kdy jsem plánoval dojet o den dříve a už jsem si liboval, že oproti pondělku, kdy jsem měl smůlu třikrát, tento den to bylo pouze dvakrát. Ale nemá se přeskakovat, dokud se neřekne hop.

Večer mi ještě zavolala ta hodná paní, co mi toto jednání zprostředkovávala. A měla pro mě smutnou zprávu, že firma si ze všech kandidátů, co jí byli představeni, vybrala pracovníka ze svého stávajícího kádru.

Takže i na třetí smůlu toho dne nakonec došlo.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na výletě I aneb ostravská smůla

Pondělní ráno jsem zahájil o něco dříve než kdy jindy a nevydal jsem se tradiční cestou, ale na nádraží, kde jsem si zakoupil zpáteční jízdenku do ocelového srdce republiky, jehož pod zemí pracujících obyvatel se i komunisté báli více než Stalina.

Po cestě prvními dvěma osobáky následovala přestávka ve velkém železničním uzlu, kde jsem opět musel přepadnout bankomat, zakoupil časopis ke čtení a čekal na svůj spoj. InterCity od Prahy přijelo vzorně. Odchytil jsem si správný vagón a našel místo na čtyřce. Totiž ten vagón byl postaven tak, že většinou jsou v něm sedadla za sebou a jen někde jsou naproti sobě. A tam jsem se usadil naproti jedné slečně. Slečna četla Pratchetta. Já jsem četl Pratchetta. To není náhoda.

Po dvou hodinách jízdy jsem vystupoval na nádraží Svinov a už první nádech mě ubezpečil, že jsem ve správném městě. Zakoupil jsem si jízdenky na MHD, našel, odkud jede správný bus, ale když jsem si chtěl nechat nalít kafe z automatu, zrovna se v něm hrabal nějaký kutil. I odešel jsem bez kafe.

Autobus MHD přijel, já nastoupil, dobře si vědom toho, že jedu pouze 4 zastávky. Chvíli před tou čtvrtou mi zazvonil mobil. Ze dvou možností, totiž, že mě nahání máma nebo že se ujišťuje o mém výskytu v ocelovém srdci republiky můj drahý bratr, byla pravdivá ta třetí. Volal mi pan zprostředkovatel.

"Dobrý den, vy jdete dnes na ten pohovor, že ano," začal. "Moment, jen vystoupím," odpověděl jsem, vystoupil jsem, a oznámil, že teď můžeme pokračovat v hovoru. "No, víte," pokračoval pan zprostředkovatel, "oni se hrozně omlouvají," a já už věděl, že je průser, "ale dneska tam není ten člověk, který o tom rozhoduje," a to mi, prosím, nemohli zavolat dříve, "a ta paní z personálního má celý den poradu." "Ale já stojím přímo před tou jejich budovou," upozornil jsem ho. "Já vím," snažil se možná přesvědčit více sebe než mě, "ale pochopte, ona mi to taky oznámila až dneska," a v tomto duchu náš hovor pokračoval s tím, že se pokusíme najít náhradní termín. Hlavně, že se v pátek ujišťoval, že opravdu v tento den a hodinu budu na místě.

Tak to byla první smůla toho dne. Vrátil jsem se proto ke svinovskému nádraží, dal si kafe z automatu, dočetl Pratchetta a šel k zastávce tramvaje počkat na bratra. Bratr mi oznámil zprávou, kterou tramvají jede a kdy tak bude na příslušné zastávce. Přistoupil jsem a jeli jsme dvě zastávky směr Poruba. Tam jsme zašli do pizzerie na společný oběd, pak jsme vedli hovory na různá témata, prošli se Porubou, a pak už byl čas, abych se vydal k domovu.

EC z Varšavy jelo přesně. Ale nějaká chyba ve výpočtech či nezkušenost strojvedoucího způsobila, že od Olomouce jelo s minimálně dvouminutovým zpožděním. Věděl jsem, že ve velkém železničním uzlu bych měl v optimálním případě mít 3 minuty na přelez. Neměl jsem je.

Zatímco jsme se pomalu přibližovali k přestupnímu nádraží, rychlík, do kterého jsem chtěl přestoupit, si vesele odjížděl. To byla druhá smůla toho dne. Zanadával jsem si a šel koumat, jak jet. O necelou čtvrthodinu později jel osobák. No aspoň něco, řekl jsem si a namasíroval si lýtka, protože jsem v další přestupní stanici měl deset minut na to, abych proběhl přes půlku města na autobusové nádraží.

Běželo mi to celkem dobře, jen co je pravda, ale v rozhodující chvíli se mi do cesty postavil semafor a na něm červená. Byla to poslední minuta, kdy bych měl šanci autobus chytit. Ignoroval jsem dopravní předpisy a mezi osobním autem a kamiónem v opačném směru kličkoval k autobusovému nádraží, aby mi autobus vesele zamával koncovými světly. To byla třetí smůla toho dne.

A tak jsem po dlouhé době zase stopoval. Po dvaceti minutách marné snahy mi zastavily dvě starší paní v nissanu. A jely dobře, stihl jsem přijít pro dceru a vyzvednout ji z volejbalového tréninku. A doma jsem tak byl o pouhou hodinu později proti původnímu plánu.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Nudný karneval

Přestože jsme na plese řádili už v pátek a tudíž jsem si měl den s nulovou životní energií vybrat už v sobotu, přeneslo se to tak nějak do neděle. Ráno jsem vstával s rozbolavělou hlavou a navíc v době, kdy hodinová ručička budíku ukazovala do úseku dvoumístných čísel. Vypotácel jsem se z postele a po krátké snídani jsem se jal připravovat oběd.

Oběd se mi povedl, to zas jo, ale nestihl jsem ho udělat na dvanáctou, což se ukázalo jako zásadní. Od té chvíle bylo vše později. Ve dvě hodiny začínal dětský karneval, v tom samém sále, kde jsme v pátek plesali. My jsme vyrazili o tři čtvrtě na tři. Zamaskovali jsme děti, vstupné po nás nikdo nechtěl, a vešli jsme do sálu.

Musím uznat, že možná to bylo tím, jak mě bralo spaní, ale karneval mě vůbec nebavil. Pavlínka se ukázala jako vzorný spolubojovník, a i když několika soutěží se zúčastnila, bylo na ní vidět, že to pro ni není to pravé meruňkové. A když před půl pátou oznámili konec karnevalu a spustili písničku, ve které Dáda slibovala "my vás přece nebudem na ten parket nosit," tak jsme si oddechli, protože toho dne by nás na parket nedostali, ani kdyby nás připojili za TGV.

Proto jsme přivítali konec karnevalu, přestrojili děti do civilu a vyrazili do sněhu. Ono od rána sněžilo a podle toho naše městečko i vypadalo. Protože mě hlava nepřestávala bolet, nechal jsem rodinu kousek za sebou a došel domů před nimi. Dodělal jsem odpoledně večerní buchtu a konečně jsme si tak mohli dát kafe.

K překvapení mé manželky jsem večer nezasedl ke hrám, pouze jsem si do MP3 mašinky nakopíroval potřebnou hudbu a šel spát chvíli po dětech.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Poplesová sobota

Ráno po plese bylo překvapivě bolestivé. Přesto jsem vstal. Ostatně, musel jsem, protože na mě vyšlo víkendové vaření. Na sobotní oběd jsme sice byli pozváni, ale musel jsem si sehnat ingredience na oběd nedělní a taky nové boty.

Boty koupené loni na jaře v Brně totiž začaly záhadně zlobit a podrážkou propouštějí dovnitř vnější vlhkost. A to se mi nelíbí. Vůbec. A tak jsem se vydal i hledat prodejnu bot. Nechtěl jsem kupovat tam, co většinou (protože tam sice mají největší výběr, ale hrozně neradi uznávají reklamace), a tak jsem měl v plánu projít aspoň tři jiné prodejny. Leč vše dopadlo jinak. Už v té první jsem narazil na ochotnou prodavačku a administrativním omylem se vyskytující boty v mojí velikosti, navíc v akci, takže sleva asi 600 Kč.

Potěšen těmito úspěchy jsem se vrátil domů, kde se zatím probudila manželka a oznámila mi, že nám patrně nebude fungovat auto, takže musíme vlakem. Sesbírali jsme vše potřebné a vyrazili. Cestou manželku napadlo, že bych si rovněž mohl ještě přikoupit zimní bundu, protože ta momentální, koupená u prodejců, co říkají "tyt ta tytet", už dávno má po sezóně.

I tady jsme měli štěstí. Hned v první prodejně mi ochotná prodavačka přinesla asi sedm vzorků, z nichž první byl ten pravý, takže za dětmi jsem přijel z většiny proměněný.

Děti, posílené o synovce Ondru, nechtěly o nás ani slyšet a tvářily se, že tam nejsou. Po obědě šly děti ven, hrát si na zahradu, já jsem se trošku prospal, pak jsem se ještě trošku prospal, a pak už byl čas co nejrychleji se rozloučit a prchat na zastávku chytit vlak zpět, což se povedlo, takže nakonec jsme byli doma ještě relativně za světla.

Přes mé předsevzetí, že půjdu spát brzy, se nezadařilo. Spustil jsem si totiž rozehranou hru, ta mi náhodou šla, a tak jsme šli oba s manželkou (která si pustila tutéž hru) spát až na začátku neděle.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Reprezentační ples

To, že se ve své pracovní situaci potřebuji odreagovat, je jasné každému, kdo dopočítá aspoň do sedmi a půl tisíce bez zakoktání. A proto jsem se těšil na zahájení plesové sezóny. Jakmile se objevily první upoutávky, dali jsme s manželkou hlavy dohromady a přemýšleli, který ples vybrat.

Postupem času se vykrystalizovala situace natolik, že jsme zvolili ples reprezentační o prvním únorovém víkendu. Ples pořádaný místním centrem volného času (za mých mladých let dům dětí a mládeže) a jednou zdejší základní školou se měl odehrávat ve stejném sále, ve kterém se odehrávalo před mnoha a mnoha lety naše svatební veselí. Původně jsme chtěli jít na jiný ples až v sobotu, ale během pátku jsme to rychle přeplánovali.

Reprezentační ples, říkal jsem si, to tam určitě vystoupí Neumannová, Bauer či Bára Špotáková. Dovolat se do centra volného času bylo složitější než vyzvědět od Ivana Langera detaily o jeho kontaktech s mafiány. Podařilo se mi o až po více než dvouhodinovém úsilí, abych se dověděl, že lístky snad ještě budou a o místo k sezení se nemusím bát, že v nejhorším případě přistaví další stůl.

Večer po návratu z práce jsem si připravil plesový oděv, někdy po sedmé hodině jsme odvezli děti k manželčiným rodičům, kde už na ně čekal synovec Ondra, pak jsme se vrátili domů, umyli, přestrojili, nasedli zase do auta, to nechali stát poblíž v místech, kde se za parkování ještě pořád nemusí platit a vydali se do plesové budovy. U vchodu nás zkásnul pán s broží ve tvaru obřího motýla, odložili jsme si v šatně a dověděli se, že stůl pro nás se uvolní po předtančení, které bude končit nejpozději v deset. Mírně jsem zpanikařil, protože hodinky jsem nechal doma.

První zastávku jsme udělali u baru a po rozprouďovací dvojce bílého jsme se pak dostali i na parket. Taneční rej byl v začátcích, v přestávce předtančoval hubený mladík s ohnivou tanečnicí exotického vzhledu. Pak se zase tančilo a pak byla poslední netaneční přestávka, během níž nám místní instruktor spinningu předváděl své umění. Na parket postavil čtyři šlapací nesmysly, na první se posadil sám, za něj tři holky odhadem 25-30, sám měl minimikrofon a komentoval, co a jak. První minuta byla ještě zajímavá, od druhé se moje přesvědčení, že tajemství, co vlastně lidé, kteří tuto aktivitu provozují, na ní vidí, nikdy neodhalím, stalo krutou realitou. Jediným světlým momentem se tak stala show mladíka s vizáží Tomáše Ujfalušiho, který, ač již trochu pod obraz, osedlal poslední volný spinningový stroj, čímž přiměl ostatní účastníky plesu k výbuchům smíchu a mohutnému povzbuzování, což si přítomný instruktor z neznámého důvodu vztáhl na sebe a začal chválit, že máme k jeho aktivitám jistě pozitivní vztah. Ovšem mírně přiopitého spinnera přetáhli jeho o něco méně přiopití kamarádi dopředu přímo před instruktora, a ten tak mohl zažít, jaké to je sedět na spinningovém stroji a koukat někomu na záda. Když instruktorovi došlo, co se děje, požádal, aby, cituji, ten diletant před ním slezl z toho kola, pokud může. Pak už skončila spinningová ukázka, i aktéři předtančení odešli a náš stůl se uvolnil.

Dohodli jsme se, že budeme tančit na vše, co půjde. Skupina na pódiu, jejíž hlavní zpěvák vypadá jako zanedbanější bratr Milana Drobného, hraje opravdu od všeho trochu, a kupodivu se dostalo i na polkovky a valčíkovky. Můj požadavek na něco od Visáčů sice splněn nebyl, ale jako náhrada posloužily Rybičky 48 a Wanastowky.

Odcházeli jsme něco po půl třetí ráno, když skončila série zakončená písní, ve které se v refrénu volá "až si pro mě přijdou funebráci". O tom, jaké mělo plesové šílenství v kombinaci s vypitým množstvím vína následky, zase někdy příště.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Asistentka

Začátek.

Ta budova ještě nebyla celá hotová, na místě byly podlahy, opěrné sloupy, a obvodové zdi. Místo oken byly velké obdélníkové otvory, nezasklené.

Procházel jsem tudy s asistentkou a přemýšleli jsme, kde asi bude která kancelář, kde jídelna, kde recepce, kde místnost pro úklid, zkrátka běžné problémy. Pak jsme přišli k otvoru pro okno a rozhlédli se po okolí.

Výhled byl opravdu pěkný, stromy, skoro samá zeleň, jen sem tam střecha nějakého menšího domu. "Pěkný výhled," řekl jsem, asistentka přikývla a dodala: "Taky se mi líbí."

Pak jsme se otočili od budoucích oken zpět dovnitř a šli jsme nazpátek. V jednom místě už byla v jinak prázdném prostoru vybudovaná místnost, o jejímž účelu nebylo nutno pochybovat. Ostatně levé dveře se stylizovanou holčičkou a pravé dveře se stylizovaným chlapečkem dávaly jasně najevo, k čemu tato místnost slouží.

U dveří s chlapečkem mě asistentka pevně chytila za loket, otevřela je a natlačila mě dovnitř.

"Ale já už byl," zaprotestoval jsem, ale to už se za mnou dveře zaklaply, naopak se otevřely ty vedlejší s holčičkou.

V místnosti byla jedna jediná mušle, a přestože jsem opravdu použil záchod před několika málo chvílemi, symbolicky jsem se k té mušli postavil. Co kdyby.

Pak jsem udělal chybu. Podíval jsem se doleva.

Mezi pánskou a dámskou částí nebyla žádná zeď ani příčka. Dámskou část odlišovala jen jiná barva dlaždic. Takže jsem na vlastní oči viděl, jak asistentka přišla ke svému záchodu, vyhrnula si béžové šaty, pod kterými neměla žádné spodní prádlo, rozkošně usedla a počala sobě ulevovat.

"Tak si myslím," prohlásil jsem, "že po tomto zážitku už nemůžeme být kámoši," a jemně jsem stočil zrak směrem k asistentce, která už dokončila, pro co přišla, a nyní se postavila, a s šaty stále ještě vysoko vyhrnutými se otírala jakýmsi nevalně vypadajícím toaletním papírem.

"To snad můžeme," prohlásila, když dokončila i tuto činnost a její šaty opět zakryly, co zakryto být mělo, "zas tak strašný zážitek to přece nebyl."

Konec.

Milí čtenáři, vše, co následovalo po slovu Začátek a předcházelo slovu Konec byl můj dnešní sen těsně před probuzením. A stejně jako v jiných případech, i nyní mám problém s danou asistentkou jednat, protože stačí ji zahlédnout na chodbě a mně před oči skočí představa jejích vysoko vyhrnutých šatů a absence jejího spodního prádla.

A Dejdar není člověk, Dejdar je bůh!

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Ať mi nikdo neříká, že ne

"Tys mi dala svoji podprdu do mojí skříně?" zeptal jsem se jednou takhle po ránu své milované. "Ne, o tom nic nevím," odpověděla ona. "Aha, tak to asi nebude tvoje," ukončil jsem debatu a abych předešel případnému nedorozumění, inkriminovaný kus dámského prádla jsem přinesl ke kontrole. Nebezpečí bylo zažehnáno, spodní prádlo patří správné majitelce a autorkou nečekaného přesunu byla naše drahá dcera.

Z našeho bytu se pomalu, ale jistě, stává hráčské doupě. Po pořízení počítačů, doplnění nezbytných programů a malé rozcvičce v ovládání těch krásných strojů jsme totiž začali instalovat hry. Do notebooku jsem tvrdil že žádná hra nepřijde. Výsledek je takový, že v notebooku jsou ty nejlepší hry z velkého počítače, a že i přes mé předsevzetí, že půjdu spát nejpozději po upoutávce na příští díl Ordinace, se do postele dostávám někdy okolo půlnoci a někdy ještě později.

To je asi jeden z důvodů, proč jsem tolik let žádné hry nehrál - jakmile začnu, a zejména ve hře, která má asi 60 úrovní a na zvládnutí každé z nich je 7 pokusů o omezeném čase, tak nevím, kdy přestat. A podobné je to i u populární hry, co se v ní střílí na slepice. Tu si totiž zahrály i děti. A nijak jim ta brutalita nevadila.

A protože na levných DVD vycházejí i oblíbená díla mého dětství, pouštím dětem před spaním Ládínka létajícího do vesmíru. Už i pro Pavlínku je tento seriál kultovní záležitost. Nejvíc si vychutnává chvíli, kdy se v úvodní znělce ozve dialog: "Zase další talíř, co na to pan Halíř?" - "Určitě si přijde stěžovat."

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Konstruktivní přístup

Tak už to mám oficiálně, včera mi moje oblíbená slečna prsonalistka (u ní to není zas až takový překlep) donesla písemné vyrozumění, že moje smlouva tak nějak nebude prodloužena.

Ale protože domácí výpočetní středisko potřebuje modernizaci jako Leoš Mareš výskyt svého obličeje na titulní stránce bulvárních deníků, projel jsem své více či méně oblíbené eshopy a naklikal jsem si reproduktory k počítači (aby se dala poslouchat zvuková stopa filmu i z větší než bezprostřední vzdálenosti), externí pevný disk a USB rozbočovače. Odeslal jsem objednávku a druhý den jsem tu měl PPLáka. Jako obvykle to bylo z eshopu z Ostravy.

Když jsem svému drzému předchůdci řekl, že bude mým drzým nástupcem, docela se divil, kde jsem na to přišel. Doplnil jsem, že to vím od svého nadřízeného a můj drzý předchůdce se podivil ještě víc. On o tom totiž nic nevěděl.

Doma jsem pak využil toho, že zbytek rodiny je na návštěvě u prarodičů a synovce Ondry, a nainstaloval reproduktory, zkontroloval zapojení, nadechl se, zapnul počítač a budiž zvuk. Chtěl jsem samozřejmě vyzkoušet, jak ty reproduktory hrají, a tak mě nenapadlo nic chytřejšího než vybrat nějaký povedený kousek z The Best Of Aerosmith. Tím jsem se dokonale přesvědčil jak že reproduktory hrají, tak i že maximální hlasitost asi není s ohledem na nerudnou sousedku to pravé meruňkové.

Když se mi rodina vrátila, samozřejmě že Pavlínka jako první běžela do obýváku, kde zjistila stav věcí, a pak samozřejmě "mami, táta má v obýváku překvapeníčko," ostatně jako obvykle. Večer jsme reproduktory využili při sledování filmu z edice BBC.

To jsem ovšem netušil, že mi půl hodiny před koncem čtvrteční pracovní doby, když jsem se už viděl na cestě domů, přibude úkol rozchodit stroj, který se nechtěl nechat rozchodit. A samozřejmě se to nepodařilo, což jsem poznal brzy, ale bohužel vysvětlit tohle jistému člověku byl úkol z kategorie Mission:Impossible. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsem se z práce vypotácel o dobré dvě hodiny později a měl jsem štěstí, že motorák, který bych normálně nestihnul, měl zpoždění, takže jsem se mohl vézt jako pán.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Veselý pesimista

Ještě den poté, co jsem se dověděl, že se mnou zaměstnavatel už nepočítá, jsem uvažoval, jak bych naopak zareagoval, kdyby mi nabídli prodloužení smlouvy. Více jsem se však klonil k tomu, že prodloužení smlouvy bych možná odmítnul, ale o tom, co by mě k tomu vedlo, radši napíši někdy jindy.

A v pátek mi bylo jasné, že je dobře, že končím. Ten den totiž dostal výpověď kolega technik BOZP, takže kdybych zůstal, hrozilo by, že mi zčista jasna spadne na hlavu kus betonu nebo mě rozdrtí vysokozdvižný vozík nebo něco ještě horšího.

V práci navíc probíhá ještě jedna velká pakárna. Znáte školení dealerů Herbalife? Pokud ne, tak to, co probíhá, se této akci moc podobá. Dospělí lidé si navzájem tleskají za správnou odpověď na správnou otázku a trumfují se v tom, co by mohli udělat pro snížení nákladů, zlepšení hospodářského výsledku firmy nebo pro kýho čerta. Minimálně na kolegovi z kanceláře vidím, jak se postupem času z člověka, který je relativně v pohodě, stává člověk latentně agresivní, který je schopný i někoho napadnout a nemá s tím problém.

Pro jednoho kolegu se mi povedlo zařídit další rozšíření paměti a pro jiného, se kterým se trumfujeme, kdo je větším fanouškem populárního Ozzáka, novou myš.

Novou slečnu recepční zaškoluje odcházející slečna z účtárny do interního systému, a díky tomu, že tam toho je hodně, tak má slečna recepční občas pocit, že se ji odcházející slečna z účtárny snaží informacemi přehltit, aby to nová slečna recepční vzdala a se slzami v očích uprchla. A nenechá si vysvětlit, že tak to opravdu není. Ale o tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Krok správným směrem

Začal mi poslední měsíc v mém současném pracovním poměru, takže jsem rozhodnut si to řádně užít.

"Ty vážně končíš?" ptala se kolegyně, o níž jiné ženy spekulují, zda není mou oblíbenkyní. "Bohužel ano," odpověděl jsem a ona posmutněla, a posmutněla ještě víc, když jsem dodal, že mým nástupcem bude můj drzý předchůdce. Ostatně, taky byste z něj posmutněli. No uznejte, můžu si vážit někoho, kdo pije pito (na třetím místě posledního slova před závorkou je opravdu t)?

V pondělí ráno jsme se za silného dunivého větru vydali s Pavlínkou do její školy, když tu náhle zvoní můj služební mobil. Pomyslel jsem si něco o lidech, co takhle brzy otravují, navíc, když na displeji svítilo číslo firemní ústředny. "Tak paní Jednooká je už v práci," oznámil mi bodře službukonající sekuriťák. "To je pěkné," odpověděl jsem, "a co já s tím?" "No chtěl jste přece, abych vám to oznámil," trval na svém sekuriťák. "Já?" podivil jsem se. "No jste přece pan Konvička, ne?" "I kdepak," odvětil jsem, "to máte špatné číslo." Chvíli jsme se ještě škorpili a pak jsem mu nadiktoval číslo na pana Konvičku.

Malá vsuvka: Paní Jednooká se nejmenuje Jednooká a pan Konvička se nejmenuje Konvička. Oba krycí názvy vznikly řadou volných asociací odvíjejících se od jejich původních příjmení. Konec malé vsuvky.

A hned jako první v práci u mě byla, rovněž k odchodu se chystající, slečna z účtárny s tím, že potřebuje nějaké faktury z minulého měsíce. Protože vím, jak ztrátu zaměstnání prožívá, ušetřil jsem ji průpovídek na úrovni České sody a řečí o tom, jak ji co nejdříve uspokojím, a slíbil jsem dodání patřičných dokladů a podkladů.

A to ještě není všechno. Taky se mi povedla částečná debordelizace mého stolu. Stejně je to záhada. Když jsem do této firmy přicházel, měl jsem jednu propisku a kalendář s fotkou Pavlínky. Teď sundávám každé odpoledne při odchodu domů čepici a rukavice ze stále vyšší a vyšší hromady papírů. Kupodivu jsem objevil i jiné faktury, o kterých ani slečna z účtárny neví, a o kterých jsem tvrdil svým drahým dodavatelům, že o nich nevím ani já. Nevím, co s nimi, ale asi je do účtárny pošlu. Ony se s tím holky nějak poperou.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

S jistotou

Po sobotním obědě jsme vyrazili k manželčiným rodičům navštívit synovce Ondru. Švagr a švagrová si totiž udělali týden volno a Ondra tak pobývá u prarodičů. I vyšli jsme z domu, nasedli v naše auto a jeli. Cestou jsme si povídali o tom, jak to vypadá venku v zimě a co zajímavého se kdy a kde stalo.

Synovec Ondra nás uvítal pro sebe typickým chechotem. Počkali jsme, než se ustrojí, a poté jsme vyrazili ven. I naše děti srdnatě do kopce šlapaly, vybavené bobovou a sáňkovou výbavou. Na kopečku se pak děti odhodlaly k prvním jízdám dolů. I toť bylo legrace všude.

Nuž jsem vzal Pavlínku, kterážto ještě není zcela úplně fit, čehož důkazem budiž, že ani tento týden nemůže tělocviku věnovati se, za ručku, a že na procházku půjdeme. I šli jsme, leč synovec Ondra nechtěl zůstat a k nám se připojil. Kráčeli jsme zimní krajinou a děti obdivovaly rampouchy a jiné.

Nu ale vrátit zpět jsme se museli, synovec Ondra se vrátil ke sjíždění svahu a my s Pavlínkou jsme až do domu vešli. Tam jsme na ostatní zimní sportovce počkali, dobrého kafe s nimi popili a já jsem se nakonec i trošku prospal.

Nuž k večeru už nezbylo než domů odjet, i bylo velkého loučení všude a děti nakonec domů dorazily v náladě lepší než výborné.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

V plném nasazení

V pátek jsem měl pochmurnou náladu, ale doma mi ji spravily děti spolu se synovcem Ondrou. Na chvíli jsme vypustili i myšany, ale zde došlo k problému, neboť jak synovec Ondra, tak momentálně přítomná babička k nim nemá patřičnou dávku důvěry. Myšani běhali systémem krabice - roura - krabice - roura - krabice, ovšem několikrát jsme podcenili jejich rychlost, takže se stalo, že než jsem zavolal "běží k tobě," už myšan na příslušné straně vystrčil kebuli ven.

Když se pak babička, děda a Ondra rozloučili, odjeli jsme ještě na návštěvu k manželčině rozvedené kámošce. Když byla u téže kámošky manželka na návštěvě o týden dříve, prohlásila Pavlínka: "To šla máma určitě bez podprsenky." Jak na to přišla, se mě, prosím, neptejte.

Rozvedená kámoška měla být doma sama, ale jeden z jejích synů si postavil hlavu, že k tátovi nepůjde, že si radši bude hrát s Míšou, a tak děti řádily, dokud to bylo společensky únosné. Na závěr nás čekalo negativní překvapení. Tak nějak jsme z celého průběhu večera předpokládali, že tím, kdo bude unavený a protivný, bude Míša, a ono to na potvoru dopadlo přesně naopak.

Takže děti měly mycí prázdniny. V sobotu ráno nejprve vyrazila manželka lyžovat a já jsem pak vyrazil koupit krmení pro želvu. V původní želvaristice její oblíbené granule neměli, ale protože šéf celého toho obchodu je sympatický člověk, tak jsem tam něco koupil, a pak jsem přeběhl přes půlku města do jiných chovatelských potřeb, kterým šéfuje pán se jménem autora Novosvětské. Tam měli želviny oblíbené granule, ale kupodivu po návratu domů to vůbec neodpovídalo tomu, jakou bankovku jsem na začátku rozměňoval.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!