Beskydské střípky, část druhá

Co se nám líbilo v ZOO, s kým si mě pletla prateta, co nás zaujalo v muzeu a kam až můj syn vyšlapal po svých.

Navštívit ostravskou ZOO byl nápad na pondělí. Už proto, že většina jiných atrakcí bývává v pondělí uzavřena. Přes Frydekmistek jsme se do Ostravy dostali, a protože od minula už víme kudy a kam, tak jsme jeli najisto.

Samotná ostravská ZOO je nádherná. Člověk by neřekl, co je na světě zvířat - a každé jiné. Největší zábavu nám ovšem připravili tentokrát tygři, kteří odhodili svou tradiční ospalou lenost, a vrhali se do svého koupaliště s vervou a nadšením, že až v některých chvílích dostříkávala voda na první řady diváků.

"Vy jste tu spolu?" zeptala se mě u jednoho stánku s občerstvením neznámá žena a ukazovala na jinou ženu, stojící v řadě přede mnou. Přestože zmíněná osoba vyhlížela sympaticky, rozhodně jsem jakoukoli souvislost mezi ní a mnou popřel. "Tak to musíte za mě," oznámila mi ta ona neznámá žena. "I nu což," odvětil jsem moudře, "ono je stejně jedno, které z vás koukám na zadek," načež ona paní taky hodnou chvíli nechápavě koukala.

Prohlídku celé ZOO jsme dokončili až před večerem. Náš nápad, že se po cestě zpět zastavíme někde na večeři, vzal zasvé poté, co syn, zmožen událostmi dne, na nic nedbal a v autě naprosto pohodově usnul. A když už jsme se smiřovali s tím, že je večeře ztracená, při sjezdu z Pinduly se probudil, takže jsme mohli zaplout do pizzerie a zjistit, jaký poklad se v městě mém téměř rodném nachází.

Protože v úterý pršelo, nevypadalo to moc cestovatelsky. Leč dohodli jsme si návštěvu v mé rodné vísce, v domě, kde kdysi žili mí prarodiče, a dnes tam žijí strýc s tetou. A protože mě vždycky rádi uvidí, sbalili jsme něco dobrého, abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, a vyrazili.

Strýc s tetou se momentálně starají o pratetu. Pratetě bude na začátku září 90 let. Nedávno utrpěla zlomeninu nohy v krčku, a proto je odkázaná na péči svého okolí. Když jsme vstoupili, položila teta pratetě sugestivní otázku, totiž zda ví, kdo přijel. Prateta se rozhlédla, na naše děti ukázala s tím, že ty si pamatuje (a to je pamatovák nadprůměrný, když uvážíme, že dceru viděla naposledy pár minut v zimě 2005 a syna nikdy), ale nás velké nezná. Teta se jí snažila vysvětlit, kdo jsme, i já jsem se přidal a řadou volných asociací nahazoval, ale vždy v poslední fázi prateta rezignovaně prohlásila, že neví. Nakonec mě začala řadit mezi příbuzné, kteří jsou ve věkové kategorii 65 a víc. No nic.

Příjemně jsme si popovídali, prošli se zahradou (ta se od mého dětství změnila ukrutně), a před večerem jsme, s přestávkou na dočerpání pětadevadesátkového naturalu, dorazili zpět.

Ve středu jsme vyrazili do Kopřivnice. Ono mezi náma, co si budeme nalhávat, to město je dost hrubě nic moc. Ale má jednu zvláštnost, a tou je muzeum automobilky Tatra. A tam jsem se chtěl podívat už dlouho. A teď to vyšlo.

Byl jsem nadšen. Unesen. Auta stará. Auta ještě starší. Auta osobní. Auta nákladní. Podivné vozy s lyžemi místo kol. Tatrovka, co objela zeměkouli. Tatrovka, co vyhrála dakarskou rallye. A jiné a mnohé další. Co kus, to originál. Jen jsem zalitoval, že dnes se už auta, hlavně ta osobní, nevyrábí.

Po prohlídce jsme zatoužili po obědě, a zapadli do jedné z místních restaurací, vyzdobené v námořnickém stylu. Byli jsme tam jediní zákazníci. Jídlo jsme dostali. Kromě nás se v lokále vyskytovaly tři ženštiny. Servírka, která když nebyla u našeho stolu, stála za barovým pultem a výhrůžně pokuřovala. Její známá, co vedla hlubokomyslné hovory a zamyšleně pokuřovala. A třetí, v pokročilém stádiu těhotenství (zkušeným okem jsem to odhadl na sedmý měsíc), která se rozhodla preventivně trestat své dítě už před jeho narozením, a zapalovala jednu od druhé, což je hnus na druhou.

Pak jsme měli ještě myšlenku zaskočit do některé z místních cukráren a strávit příjemnou chvilku u kafe a nějakého toho zákusku. Cukrárnu jsme našli, i zákusků bylo dosti, leč dostavil se zádrhel. "Kafe vám neudělám," prohlásila slečna za pultem se slyšitelným ukrajinsko-běloruským přízvukem, "neteče nám voda." Inu jiný kraj jiný mrav. V tomto případě spíš nemrav.

Ale konec korunuje dílo, a koncem onoho dne byla obec Štramberk. Dojeli jsme, našli parkovací místo (kupodivu neplacené) a pak jsme se rozdělili na frakce. Holky to vzaly oklikou, my chlapáci jsme se vydali přímo do centra, kde jsme zasedli v jedné z kaváren k dobrému kafi a koláčkům. Syn však neměl kafe, ale minerálku, pochopitelně.

Pak jsme našli holky, které se na kafe stavily v jiné kavárně. Obešli jsme náměstíčko a našli výstavku exotických plazů a jiné zvěře. A pak vrchol dne, výšlap k věži zvané Trúba.

A můj syn v sobě našel podivnou zásobu energie, kterou jsme v něm dosud netušili. Všechny schody od náměstíčka až pod vrchol věže srdnatě vyšlapal, zapomněl na bolení nožiček a jiné výmluvy, a prokázal, že až se budu chtít vzdát funkce prezidenta chlapáků, mám v záloze dobrého nástupce.

Výhled z věže byl úchvatný, pak jsme se ještě prošli městečkem a zamířili - překvapivě - zpátky domů.

Na čtvrtek jsme si žádný výlet nenaplánovali, tak jsme stihli aspoň malou procházku zpestřenou mými vlastivědnými postřehy. Většinou jsem se ani nemýlil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!