Jinak si mě pět minut před koncem mé pracovní doby zavolal zm... tedy pan ředitel. V jeho kanclu už seděla i hlavní personální manažerka alias Kyselý ksicht.
"Vám končí smlouva na konci února," řekla na úvod.
"Ano," já na to.
"Už vám ji neprodloužíme," pokračovala, "říkám vám to takhle s předstihem, abyste měl čas najít si další práci," a pan ředitel důležitě pomrkával a pak dodal několik univerzálních frází, jak ho to mrzí, ale, že těch 10% lidí musí bohužel a my, co máme dobu určitou, jsme první na ráně.
Nu což, nic horšího mi říct nemohli. Cestou domů jsem se pak dověděl několik dalších jmen lidí, co slyšeli podobný ortel. U asi nejhodnější holky z účtárny mě to zarazilo hodně, u kolegy ze skladu celkem dost, u paní, co mi přiskřípla prst okýnkem svého auta, jsem nepochopil, čím si to vysloužila, a pak se to týká ještě dvou slečen, z nichž jedna je ve fabrice ještě kratší dobu než já.
Nechtějte po mně, abych toto své pracovní angažmá nějak globálně hodnotil, prozatím mi přineslo dost dobrého, hlavně nesmírně cenné kontakty, u kterých bych byl rád, kdyby mi zůstaly, ale i něco málo špatného. To opravdu časem zhodnotím, ale až v této práci nebudu a vytvořím si dostačující odstup.
Ale už můžu prozradit, že jeden z nepříjemných údivů byl nad tím, že v této fabrice může být v manažerské pozici někdo, kdo nedokáže vyjmenovat dvacet nejlepších písniček od Sepultury a kdyby na to došlo, plaval by i v diskografii Black Sabbath.
Fotka pro dnešní den:
0 krát komentováno:
Okomentovat