Dirt

Dirt je písnička ze stejnojmenného alba skupiny Alice In Chains, asi nejlepšího, co tato skupina natočila. A přesně jak je v té písničce popsáno, se v některé poslední dny cítím.

Ono totiž, jak jsem se dověděl, a ani jsem kvůli tomu nemusel v kanclu svého nadřízeného dělat šotka, Donalda, čulibrka (to by beztak bylo to nejhorší, co ode mě šéf viděl) a ani vozemboucha, lidem ve fabrice vadí to, že mám dobrou náladu.

Vytýkat mi, že mám dobrou náladu je stejné jako vytýkat žirafě, že má dlouhý krk. A tak jsem si programově nastavil špatnou náladu. Vždy po průchodu vchodem do práce se zakaboním a tvářím se ponuře. A k tomu mi Dirt neskutečně pomáhá.

Navíc k mé ponuré náladě přispěl jeden z obědů tohoto týdne. V restauraci je permanentně puštěná televize a onen den jsem zrovna seděl tak, že jsem viděl přímo na obrazovku, kde běželo něco, co vypadalo jako starší český film, což umocňoval i fakt, že na obrazovce byl černovlasý hubený a pravidelnou konzumací alkoholu neodulý Jiří Bartoška s naprosto příšernými husákovskými brýlemi v roli lékaře. Když jsem se zbavil noční můry z toho, co vidím, objevila se na obrazovce Zdena Hadrbolcová v roli vrchní zdravotní sestry, díky čemuž mě na chvíli opustila chuť k jídlu. Sotva se mi chuť k jídlu vrátila, objevila se na obrazovce nejstarší česká erotická modelka Bohdalka, což mě přinutilo na chvíli přestat jíst a několik minut dýchat zhluboka, což ovšem pomohlo jen částečně, protože sotva jsem se zase vrátil k jídlu, na obrazovku naskočil s výrazem naprosto vyduněné palice Bronislav Poloczek. A ten den si, přátelé, na mě nemohl nikdo stěžovat, protože po tom, co jsem viděl, jsem si až do večera mohl o dobré náladě nechat jen zdát.

Písnička Dirt ještě i ve zvukové verzi - na co máte kliknout, si rozhodněte sami:




Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nedělní výlet do Olomouce

Předposlední prázdninovou neděli jsme zasvětili rodinnému výletu.

Olomouc (v mém žargonu prostě Olmik) je pro mou rodinu kultovní místo, jelikož a protože se zde kdysi seznámili moji rodiče. Já jsem naopak jako první z toho rodu nebyl na olomouckou VŠ přijat, tudíž jsem se zde mohl seznamovat maximálně tak s obstarožními lékařkami z oddělení klinické alergologie.

Ale nyní jsme se brzy ráno natěsnali do auta a vyrazili na dalekou předalekou cestu. Když jsme u Mohelnice sjížděli na placený úsek rychlostní silnice, udělali jsme pauzu u pumpy, kde jsem nalepil dálniční známku, děti se občerstvily a hurá za dobrodružstvím. V Olomouci jsme byli po cca hodině jízdy, ale najít odbočku směr ZOO znamenalo projet až na konec a protáhnout se obcemi Droždín a Samotišky až na Svatý Kopeček (vzhledem k jeho velikosti je použití zdrobněliny velmi úsměvné).

No ale to už jsme úderem tři čtvrtě na desátou vjížděli na parkoviště, vytáhli batoh a děti z auta, Míšův skutečný věk jsme zapřeli, takže šel zadarmo a vešli jsme do zahrady.

První zastávka byla u kozího výběhu a krmení příslušných zvířátek. To se líbilo všem s výjimkou Pavlínky, která trpěla utkvělou představou, že ji nějaké to zvíře kousne. Nestalo se tak, a i Pavlínka uznala, že pohlazení dlaně kozím ňufákem může být příjemné.

O kousek dál jsme narazili na meďany, co jsme je vídali v jihlavské ZOO. Jsou to malajští meďani se žlutým pruhem na hrudi připomínající stuhu pro medaili, co mají dlouhé jazyky. Hrošík měl u sebe miniaturní hroší miminko.

Procházeli jsme areálem a koukali, co je na světě zvířat - a každé jiné. Lanový svět pro děti jsme nevyužili, neboť cena 50 Kč za jedno dítě a 40 Kč za dítě v případě, že jdou dvě děti, nám připadala nesmyslná. Užili jsme si komentované krmení žiraf, vodní svět, kde děti jednak odhalily rybku jménem Nemo, druhak se Míša nemohl odtrhnout od akvárka s langustou, nechyběl ani potamotrigon motoro a pěkní žraloci.

Děti stále toužily dojít k výběhu buvola, ale pořád buvol nikde. Narazili jsme na něj až po projití téměř celé ZOO. Pak jsme si v restauraci, co je přímo v objektu, dali pořádnou žranici a jedním okem sledovali ukončení čínské olympiády. Ve chvíli, kdy se na obrazovce objevil Jimmy Page, jsem si, ač se na možnost olympiády v ČR dívám skepticky, uvědomil, že naopak ji musíme uspořádat co nejdřív, aby se v závěru té předchozí mohl na pódiu objevit božský Kája a zapět nesmrtelnou "eine kleine Biene Máááááájaaaaa"...

Po mimořádně kaloricky i nutričně hodnotné stravě jsem ještě šel s dětmi projet ZOO vláčkem, následně jsme se sebrali, zaplatili za parkovné, a odjeli, abychom projížděli cik cak celým městem při hledání obchodního centra Olympia, které bylo neustále něco mezi 5 a 6 km od nás, až jsme dorazili.

V domnění, že nejpozději do půl hodiny se vybatolíme ven, jsme se vrhli do jednotlivých obchodů. Nebylo to jednoduché. Toužil jsem rozšířit svou sbírku košil o nové vzorky, leč všechno bylo pouze v kategorii pro zamindrákované trpaslíky, tedy ve velikostech S, M, L, nebo v kategorii pro nezamindrákované trpaslíky, tedy ve velikosti XL. Až asi naposedmé jsem narazil na jeden vzorek, co mi jakž takž byl.

Potom jsme bruntálně ztekli prodejnu Hypernovy, kde jsme s pečlivostí kobylek vybírali to nejlepší z jednotlivých regálů. Po opuštění tohoto prostoru jsme se pak s dětmi v hlavní chodbě obchodního centra bohapustě cpali, zatímco moje ženuška ještě probíhala obchody ve snaze něco ulovit.

Úderem osmé hodiny večerní jsme vyšli na parkoviště, kde na mě čekal šok. Naše auto nebylo na svém místě. Šok odezněl ve chvíli, kdy jsem zjistil, že stojím u lajny č. 2 a naše auto je zaparkováno v lajně č. 4. Zmátl mě orientační bod, modrý Citroën Berlingo.

A pak už jsme pomalu vyjeli na cestu a spořádaným způsobem odjeli domů.

Když jsem včera rozebíral olomouckou ZOO s kámoškou mojí manželky (která byla v téže ZOO o den dříve a jejíž synek je přibližně v Míšově věku), tak jsme se shodli na tom, že naše synky bavilo krmení v kozích výbězích - je to zvláštní, že malí chlapci už v tak brzkém věku v sobě najdou zalíbení pro kozy...

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Souboj s blbostí

Po přežití zkušební doby přichází období krutého rozčarování. Vřelé úsměvy šéfů se mění v ďábelské škleby. Dost mě to zarazilo u člověka v pozici generálního ředitele a jebatele* společnosti. Zkrátka bych už tak nějak předpokládal, že někdo, komu táhne na padesátku, má aspoň element rozumu a vlastního uvažování a nebude se chovat jako malý rozmazlený fakan. To jsem si myslel, dokud jsem neměl dost vážný pohovor právě s panem generálním ředitelem a jebatelem* v jedné osobě.

Marně jsem se mu pokoušel vysvětlit, že práce v této firmě není jen ta, že kdykoli mi zavolá, tak se přetrhnu, abych splnil jeho přání, ale že mě vytěžuje celá firma a že mám i jiné úkoly s mnohem vyšší prioritou. Když jsem pak seděl v kanclu u svého nadřízeného, vtrhl tam generální ředitel a jebatel* v jedné osobě a podal mému nadřízenému lístek s komentářem: "To jsou jeho odchody z práce minulý týden," a skoro plačtivě dodal, "na mě neměl čas," nad čímž mi zůstal rozum** naprosto stát.

I obdiv příslušnic jistého pohlaví administrativním omylem označovaného za něžné je vykoupen chvílemi, kdy si plasticky představuji scénu z prvního*** dílu Terminátora, kdy Arnold likviduje policejní stanici.

Můj současný zaměstnavatel se totiž rozhodl změnit mailovou doménu. Z nevyslovitelného názvu, který musím každému diktovat písmenko po písmenku, se stane třípísmenná zkratka. A právě to byl kámen úrazu.

Někteří lidé mají totiž problém s tím, že si sice přečtou zprávu o tomto kroku, ale nepochopí, co se v té zprávě píše.

"No a jak to bude teda?" ptala se jedna z nich, o které jsem předpokládal, že má více rozumu, než vypadá. Protočily se mi panenky a přeříkal jsem jí obsah mailu, který měla otevřený na obrazovce.

"No jo," řekla, když jsem jí to přečetl takovým způsobem, že slyšet mě Vlastimil Brodský, tak dostane mindrák a přenechá mi vyprávění rozhlasových pohádek, "ale když budu na dovolené a změní se mi to, tak mi nepřijdou žádné maily?"

"To nevím," přiznal jsem, "já vím tolik, co vy."

"Ale jste přece aj tý!" vykřikla a já začal tenhle svůj Titel ohne Mittel upřímně nenávidět.

"Tady píšou," ozvala se druhá, jediná z tohoto ježibabího kutlochu, která je úspěšně provdána, "že to bude během 24 hodin. To znamená zítra?"

Co byste na to řekli? Napočítal jsem do 2367, než mě přešla chuť ji začít škrtit, a pak, zcela klidným hlasem, jsem odpověděl: "Ano, to znamená zítra," a ač nelékař, připadal jsem si v tu chvíli jako psychiatr mluvící s hodně těžkým pacientem.

Místo pochopení jsem se dočkal dalších otázek, o kterých jsem si myslel, že je naposledy kladou děti v první třídě.

"Dámy, klid," řekl jsem, protože před očima mi vyskočila jedna obzvlášť krvavá scéna ze hry Half Life*+, což mělo za následek, že jsem začínal vidět rudě a představoval jsem si explodující hlavy všude okolo sebe. Pak jsem přišel k počítači té vdané madam, a ukázal jí, že, cituji, "tady vidíte, že píšou, že pro bližší informace máte kliknout sem," a přestože u lidí tak či onak pracujících s počítačem předpokládám aspoň základní inteligenci, raději jsem na daný odkaz kliknul sám, načež se otevřela stránka, kde se všechny mohly dovědět, že maily poslané na starou adresu budou prozatím dočasně (jednotka dočasnosti je v tomto případě 1 furt) přesměrovávány na adresu novou.

"Takže to bude fungovat?" zeptala se mě asi už po páté první žena zmíněná v tomto traktátu.

A přestože, i když mě všechny členky jejího oddělení po intelektuální stránce hrubě zklamaly, u ní jsem pořád ještě doufal, a přestože právě v tuto chvíli se mé doufání ukázalo být naprosto dokonale mimo mísu, tak přes to všechno jsem ji nechytil za krk a nezačal její hlavu otloukat o stůl*++, jen jsem se zhluboka tak hlubokého, že Mariánský příkop je proti tomu loužička, nadechl, a zničeným hlasem zašeptal: "Ano."

A protože se nezdálo, že by to pochopily, po zbytek toho dne jsem odmítal opustit bezpečí svého kanclu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

---

*) Toto není překlep.
**) Opravdu jen ten.
***) a jediného, který stál za koukání.
*+) což je, jak sami víte, jediná vražedná hra, kterou jsem kdy hrál.
*++) za tohle snad ani Tarantino s Kulhánkem dohromady nemůžou.

Noční pozastavení

Víte, milí čtenáři a milé čtenářky, co právě teď dělám?

Jako ne teď, když to čtete, ale teď, když to píšu.

Tak za prvé přemýšlím. O všem možném. O svém životě, zda jsem někde na některé životní křižovatce nezvolil nesprávný směr. Takové úvahy na mě jdou často.

Za druhé čekám, zda mi nezačne vyhrávat telefon a nešťastný člověk z práce mi nezavolá, abych mu přišel pomoct vyřešit problém, který nepochybně nespadá do mojí pravomoci a který řešit nehodlám (protože problém, který ba spadal do mojí pravomoci, prostě nastat nemůže, to jsem si během dne v práci zajistil).

Za třetí, a to bych rád vypíchnul, poslouchám soundtrack k oběma dílům filmu Kill Bill a uvažuju o tom, že během této noci ještě aspoň něco z toho filmu zkouknu.

A za už nevím kolikáté, upíjím z láhve vína na oslavu zlaté oštěpařské medaile druhé nejhezčí ženy (po mojí manželce) na světě.

Dobrou.............

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Kutil

Protože děti se v neděli nudily (obě), vytáhli jsme je na cyklistickou vyjížďku. Cesta byla asi 6 km tam a 6 km zpátky.

Otáčecí místo bylo u hospody v jedné nedaleké vesnici, kde je velmi příjemné venkovní posezení u rybníku zarostlého zelenou amorfní hmotou.

Na cestě zpět jsme se zastavili v oné vsi na dětském hřišti. Kromě jiného je toto hřiště vybavené i dětskou cvičnou horolezeckou stěnou a některé úchytky, kterých se musí děti při horolezení držet, se povážlivě viklaly. Moje drahá ženuška si vše prohlížela a pak, s mírným povzdechem, pronesla: "No, mít tady imbusáky, tak by to snad šlo i utáhnout."

A tehdy přišla jedna z mnoha mých hvězdných chvil. Zkušenou rukou jsem sáhnul do batohu a se slovy "od čeho jsi žena kutila," jsem vytáhl svazek imbusáků. Největší z nich byl ten správný, a tak jsme rukou společnou a nerozdílnou utáhli všechny šroubky, nebo jestli se těm s imbusovýma hlavičkama taky tak říká.

Cestou úplně zpět jsme zastavili u stromů s takovýma jako žlutýma švestkama, co se jim za našich mladých let říkalo špendlíky. Natrhal jsem jich docela dost, doma je jedla jak želva, tak děti (i když synek se po nich provokativně osypal).

Zkušební dobu jsem přežil a zatím zůstávám na svém dosavadním pracovišti. Ale v pondělí jsem si připadal jako v hororu. Ještě jsem si nesedl, a už jsem měl čtyři průsery. Ne snad, že bych je přímo sám zavinil, ale byly mi předhozeny k řešení. Jedné hodné paní definitivně umřel počítač. Podařilo se mi vydolovat její disk, ten strčit do jiného počítače a tuto změněnou sestavu jí dodat na stůl. Když pak její původní počítač opravoval servisní technik, objevil se jeden důležitý člověk, kterého soukromě označuju zkratkou pro slogan "zvol mimořádně rejpavou držku," a spustil svým arogantním stylem, co že bude s jeho tiskárnou. Jeho tiskárnu si odvezl servisní technik a její další osud není znám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Mezník

Dnešní den je velmi velmi velmi (Bohušku, třikrát!) významným mezníkem v mém životě.

Je všeobecně známo, že v životě každého mladého muže probíhá několik důležitých mezníků. První vyslovené slovo. První pokus o močení ve stoje. První úspěšné močení ve stoje. První den ve školce. První den ve škole. Poslední den ve škole. První sexuální zážitek s partnerkou č. 1. První sexuální zážitek s partnerkou č. 2. Druhý sexuální zážitek s partnerkou č. 1. První sexuální zážitek s partnerkou č. 3. Třetí sexuální zážitek s partnerkou č. 1. První noc strávená v hospodě u Váchy. První vyhození od zkoušky. První zklamání z partnerky č. 1. První pracovní poměr. První mimopracovní poměr. A dnes je pro mě jeden z mnoha dalších mezníků, ale mezník z nejvýznamnějších - poslední den zkušební doby.

Je to tak, přátelé, sousedé, krajani, čtenáři, čtenářky, a vy ostatní. Ještě dnes v 16:29 můžu svému šéfovi položit na stůl klíče, služební mobil, vstupní kód do fabriky a zazpívat známý protestsong "s pánombohom idem od vás, neublížil som, neublížil som, žiadnému z vááááás," ale jelikož a protože bych přišel o nesporné výhody, k nimž patří kafe z automatu za 2 Kč a nepředstíraný obdiv příslušnic jistého pohlaví administrativním omylem označovaného za něžné, tak to nejspíš neprovedu. A navíc, i když mám rád prázdniny, někdy je lepší setrvat v pracovním poměru.

Některé lidi možná zarazí, že toto moje zaměstnání má v mém sívíčku pořadové číslo 8 (počítaje posledních 10let), jenže málokdo po tomto "A" řekne už "B", a to, že v zaměstnání č. 4 a č. 5 jsem dohromady z těch deseti let strávil celých 6 let a nebýt okolností na mně ne až tak moc závislých, tak bych kupříkladu v zaměstnání č. 4 klidně pokračoval dodnes, popř. bych byl dosud v zaměstnání č. 5, které by bylo ovšem jiné než bylo mé skutečné zaměstnání č. 5.

Takže pokud se tu nějaký nový příspěvek objeví i zítra, tak jsem se rozhodl v této práci zůstat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Bez radosti

Po mém předchůdci v práci mi zůstali nějací ti kostlivci ve skříni, kteří na mě kdykoli, kdekoli a za jakýchkoli okolností padali a motali se mi pod nohama.

Dva nejstrašnější z těch kostlivců, na které více než rok nikdo nesáhnul, se mi podařilo zlikvidovat a odeslat do věčného šera.

A nic. Žádná radost se nedostavila. Těšil jsem se, že až to bude hotové, tak pocítím takovou tu podivnou euforii, co se dostavuje vždy když se zbavím nějaké hodně velké pracovní zátěže - a nic.

Místo toho, abych skákal radostí, řádil, jásal, dováděl, se jaksi nedokážu uvolnit. Pořád je ve mně nějaké divné napětí, které mi brání v prožívání radosti.

Projevilo se to i o víkendu - dvakrát jsem byl s dětmi venku, jednou jsme udělali velkou cyklistickou výpravu, jinak kvůli konstantnímu dešti jsem tentokrát neviděl ani minutu z festivalu na náměstí - a nic. Dnes ráno jsem se cítil, jakoby teprve víkend měl přijít.

Možná mi pomůže někde náhodou nalezený kamión extáze...

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Starosta

Protože mám občas mírné masochistické sklony, jednoho deštivého odpoledne jsem si pročetl celý svůj blog (!) a opravoval jsem svoje překlepy(!!).

Je pravda, že většinou píšu rychle, ani se na klávesnici nedívám. Tedy donedávna jsem si myslel, že píšu rychle, než jsem viděl datlovat naši firemní asistentku, jejíž rychlost je oproti té mé jako rychlost světla oproti rychlosti válečného invalidy z Hradce Králové. A právě tím mým rychlým psaním vznikají občas překlepy. Nejčastěji prohození pořadí písmenek, vynechání písmenek, napsání jiných atd.

Většinu překlepů opravím ještě v přípravné fázi, a z těch ostatních většinu při kontrolním pročtení příspěvku hned po zveřejnění. A ty ostatní už moje unavené zraky nevnímají, takže jsem si na ně udělal čas a opravoval a opravoval. Takže ve výsledku by teď mělo být v mých příspěvcích absolutní minimum překlepů.

Když mě moje drahá dceruška viděla v obleku (což se, jak sami jistě víte, moc často nestává), prohlásila: "Tati, teď vypadáš jako pan starosta," což mě přivedlo na myšlenku, že kdybych se realizoval v komunální politice, mohl bych přehodnotit své negativní stanovisku vůči úplatkům (flaška není úplatek), načež bych se mohl chlubit, jak rychle dokážu vydělat "půl mega," měl bych tři občanské průkazy, ukládal bych do bank milióny a přitom bych bral sociální dávky, udělal bych nějaké populistické gesto, to by mě katapultovalo do nejvyšší politiky, kde bych okamžitě ztratil paměť (pamatoval bych si maximálně svoje jméno) a tudíž se nic z mé nedávné minulosti vlastně nestalo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pohřeb

Jak už jsem se zmínil kdysi, semo tamo se stane, že narazím na smuteční oznámení.

Když jsem bylo dítě, bralo jsem jak smuteční oznámení, tak i následné pohřby jako jednu z mnoha součástí koloběhu života. Ale teprve až když se začaly tyto události dotýkat mých blízkých a blízkých mých blízkých, tak na mě začal doléhat jakýsi ten zvláštní smutek s odchodem člověka na věčnost spojený.

Nuže, moje manželka měla babičku, které bylo už hodně let. Babička mé manželky se v posledních letech hodně často ocitala v nemocnici, někdy přímo v LDNce, kde například naposledy strávila více než dva měsíce.

Naposledy jsme ji viděli před dvěma týdny. Pak musela zase do nemocnice. A minulé pondělí jí zjistili rakovinu žaludku. A ve středu, zrovna když moje manželka spolu s oběma našimi dětmi odpočívala na nějakých 20 km vzdáleném koupališti, přišla švagrová s tím, že jejich babička umřela.

Pravda, zbytek rodiny se vrátil z výletu v hodně dobré náladě a já jsem byl ten, kdo musel s tou smutnou zprávou ven. Pohřeb a s ním spojené záležitosti byly naplánovány na toto pondělí odpoledne.

A proto v neděli ráno, po skejťáckých závodech, sedla moje manželka do auta ke švagrové a synovci Ondrovi a vyjely k manželčiným rodičům připravovat koláče. Já jsem zůstal s dětmi doma, nejdříve jsem si připravil opulentní snídani, pak jsem připravil i snídani pro děti a začal jsem připravovat oběd. Nějak před desátou se děti vykutálely z ložnice, dal jsem jim snídani, ustrojil je a věnoval se přípravě oběda. Mezitím jsem se samozřejmě věnoval dětem, až jsem zjistil, že jsem připálil rýži. Nu což, na talíře jsem dal jen tu svrchní vrstvu, která nebyla moc chycená a po polití omáčkou ani nebyla spáleninou cítit.

Po obědě jsem se pokoušel uspat syna, ale ten byl mimořádně odolný. Když skončila odpolední pohádka o Golemovi, rozhodl jsem se, že vytáhnu děti ven. Nejdříve jsem ale požádal dcerku, aby zahrála na flétničku. Dcera měla zrovna nějakou chandru, protože místo hraní půl hodiny brečela a řvala, až jsem jí musel pohrozit, že když nebude hrát, odešlu manželce zprávu, že se s dcerkou nemusí večer tulit. To si dala říct a předposlední stránku z těch, co už měla umět, přehrála naprosto v pohodě.

Těsně před tím, než jsem se i s dětma vykutálel ven, mi zvoní telefon, a ona to manželka s tím, že jestli nechci spolu s dětmi sednout na kolo a přijet za nima. Nejdříve jsem to odsouhlasil, a když si děti nandaly cyklistické helmy, moje nadšení pohaslo, protože jediný klíč od kolárny byl v manželčině kapse 7 km daleko. Leč projevil jsem nesporný talent, klíč si půjčil od sousedky, a tak jsme mohli vyjet.

Potíž byla v tom, že sedačka pro synka je jen na manželčině kole, a já jsem si potřeboval zvýšit sedlo. To znamenalo odpojit sedačku, zvýšit sedlo a znovu připojit sedačku, což takhle napsáno vypadá jednoduše, ale já se kvůli tomu několikrát přemístil tam a sem mezi suterénem a třetím poschodím (které pro stěhováky označujeme za druhé).

Pokud jsem se domníval, že pojedu v pohodě jako na svém vlastním kole, byl jsem brzy vyveden z omylu. Protože moje manželka je, podobně jako většina žen, snad kromě tří nejvyšších hráček basketbalové reprezentace, menší než já, má i menší kolo. A ani zvýšené sedlo nepomohlo. Těžiště kola bylo prostě jinde, ovládání díky tomu zcela rozhozené, takže první kilometr jízdy jsem se hlavně snažil chytit a neztratit balanc. Potom už jen neztratit balanc.

Při příjezdu na místo jsme zjistili, že na místě se nalézá mnohem víc lidí i mnohem víc dětí. V podstatě jsme vydrželi do večera a pak zamířili domů, kde jsme byli chvilku před seriálem Přátelé.

V pondělí jsem se omluvil svému nadřízenému a místo na oběd jsem zamířil domů, kde jsem se najedl, přestrojil, odvezli jsme děti na hlídání a pak jsme jeli do domu manželčiných rodičů. Tam nás překvapilo nebývale velké množství aut, z nichž minimálně pět tam nikdy dříve nestálo. Byli to blízcí i vzdálení příbuzní rodičů mé manželky. Probíhala odpolední svačina a příprava odjezdu, kytek a podobně.

Pak se jelo - na hřbitově už vyhrávala dechová sekce. Protože jsem člověk, kterého některé věci hodně dojímají, tak bylo jasné, že jen tak to nevydržím. Dokud jen hrála hudba, tak se to dalo, ale pak nastoupil pěvecký sbor, a jak spustil pohřební písně, byli proti mně všichni krokodýli maximální cynici.

Po samotném obřadu jsme se chtěli vrátit, ale švagr na nás houká a švagrová (ne ta, co má synovce Ondru) ukazuje jiným směrem. Ano, jelo se na hostinu, kde jsem dostál své pověsti člověka, který před jídlem neutíká, takže jak zákusky, tak koláčky, i hlavní jídlo, i pití, mizelo z našeho stolu rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla.

Pak jsem ve správnou chvíli vyšel ven, zrovna když milá kolegyně, co mě každé ráno vozí, se měla vracet domů. Zamávali jsme si a já se vrátil ke konzumaci.

Nějak mezi šestou a sedmou hodinou večerní jsme odjeli, s mezipřistáním u manželčiných rodičů si vyzvedli děti u hlídací babičky (to je tchýně té švagrové, co má synovce Ondru) a dorazili i s nimi domů.

V neděli, den před pohřbem, chodila dcerka po bytě a volala: "Hurá, zítra bude pohřeb..."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Mami, táta šahá nějaké paní na prsa

"Takhle jsem zastrčil prst zepředu pod spodní okraj její podprdy a jak jsem tím prstem škubnul, tak se na mě ty její bambule vyvalily," vypravoval jsem stěžejní část svého eroticky laděného snu kolegům, kteří poslouchali, ani nedutali.

Totiž, aby bylo jasno, proč jsem jim ten sen vyprávěl. Pan Švandrlík ve svých pamětech popsal mimo jiné i divadelní hru z padesátých let minulého století. Sovětskou, pochopitelně. V té divadelní hře šlo o to, že parta komsomolců (dříve Hitlerjugend, dnes Mladí konzervativci) šla pomoct kolchozníkům se sklizní. A aby to neměli daleko, tak nocovali přímo na poli. V noci se jedna komsomolka vzbudila, vzbudila i své soudruhy a vyprávěla jim o svém snu, ve kterém se setkala se samotným velkým báťuškou Stalinem. Ostatní komsomolci poslouchali bez dechu popis jejího snu a pak jí srdečně a radostně děkovali, že si svůj sen nenechala pro sebe a že se o něj rozdělila.

Mně se nezdají sny o báťuškovi Stalinovi, tak jsem musel vyprávět pouze eroticky laděný sen, navíc, když jistou nezanedbatelnou roli v něm hrála slečna, která pracuje ve stejné fabrice jako já a mí posluchači.

"Když já pořád nevím, která to je," hlesl smutně nejstarší posluchač a rozpačitě si podrbal zátylek. "Dělá tam, jak sedí ty čtyři ženské a ona je zády ke všem ostatním," hodil jsem mu první nápovědu. "Taková malá, s dost velkýma kozama a divným výrazem v obličeji," doplnila jediná posluchačka, která, mezi námi, přátelé, co se týče bujnosti hrudníku, za civilní verzí hlavní hrdinky mého snu o moc nezaostává. "Jo, kouká, jakoby měla hodně utažený culík," uhodil jsem hřebíček na hlavičku, načež jediná posluchačka se zaklonila a rozesmála na celé kolo, aby mě, ještě celá uřícená smíchy, označila za hovězí dobytek.

"Ale překvapilo mě," vrátil jsem se ke svému snu, "že na to, jak je měla velké, něco mezi hodně dobře rostlým grapefruitem a středním melounem, tak měla nepoměrně malé bradavky," a rukama jsem naznačoval ten velikostní nepoměr, "teda jako v tom snu, v civilu jsem ji ještě svlečenou neviděl," dodal jsem pro vysvětlení.

"Možná byste se měl zeptat pana J.," navrhla jediná posluchačka a nejstarší posluchač se plácl do čela: "Jo tak tahle to je?" protože pan J. je oficiální milenec slečny, která se mi dostala do mého snu.

"Ovšem teď mám problém," svěřil jsem se, "protože když tu slečnu potkám třeba na chodbě, tak jak se na ni podívám, skočí mi před oči obraz z toho snu a nevím, jak se s tím vyrovnat."

"Možná by bylo dobré," navrhl poslední posluchač, který dosud mlčel, "za ní zajít a zkusit jí říct o tom snu a jestli by se nechtěla pro srovnání se snem trošku poodhalit. Ale pane kolego. mně se takové sny zdávaly, když mi bylo patnáct."

"No jo," zahučel jsem, "jenže když mi bylo patnáct, tak jsem tuhle slečnu ještě neznal."

Pak se tok řeči převedl úplně jinam, a nemusel jsem tedy kolegům říct smutný konec mého snu, kdy ve chvíli, kdy se děj snu zvrhával do kategorie filmu s hvězdičkou, se na scéně objevila moje dcera, okamžitě zjistila, co se děje, a v rozporu s dobrými mravy vykřikla někam mimo scénu: "Mami, táta tady šahá nějaké paní na prsa!" - a bylo po erotické náladě a i po snu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Skateboardy

Ozvěna někdy dává zajímavé odpovědi. Zavoláte "perník", ozve se odpověď "Pardubice". Zavoláte "nejlepší fotbal a hokej na světě" a ozve se "Liberec". Zavoláte "skateboard" a ozve se jméno našeho městečka.

Jako už poněkolikáté se u nás odehrály závody světového poháru v obřím slalomu na skateboardech. Poprvé jsme se mezi diváky této akce ocitli loni, ale nepodařilo se mi o tom podat svědectví.

V praxi to vypadá tak, že jezdci (a letos i jezdkyně) mají za úkol projet 400 metrů a kličkovat mezi oranžovými a zelenými kužely různě rozesetými po silnici. Polovinu této trasy jedou z kopce, z pohledu skateboardového jezdce jistě i dost prudkého.

V amatérské i profesionální kategorii soutěžilo okolo 30 lidí a většinou trefovali časy okolo třičtvrtě minuty. V každé kategorii bylo po jedné ženě - v amatérské to byla vyhublá Francouzka, v profesionální poměrně lépe živená Američanka. Jinak z cizinců převládali hlavně Lotyši, Švédi a Francouzi.

Na vyhlašování vítězů jsme, podobně jako loni, nečekali. Nicméně i tak si nebylo lze nepovšimnout některých pořadatelských chyb - mezi slalomující skejťáky se v pohodě vměstnal projíždějící cyklista, který zbořil několik kuželů, chodci procházeli trať závod nezávod, několikrát musela být jízda opakována, protože některý chytrák prošel cílovou fotobuňkou, a podobně...

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Raft

Na raftu jsem se svezl dvakrát v průběhu jara 1999. Bylo to zrovna období, kdy jediné, co mě drželo nad vodou, byla moje práce, a tak jsem uvítal možnost jakéhokoli vytržení ze všednodenního stereotypu.

Všeobecně bylo rozhlášeno, že se bude sjíždět úsek z Týnce nad Sázavou do Pikovic. Komu to nic neříká, je na tom stejně jako já tenkrát. Pro první sjezd byla vybrána pěkná květnová neděle. I setkali jsme se v areálu nádraží Praha-Vršovice. Naštěstí, i když jsem byl na místě první, jsem odolal nucení koupit si vlakovou jízdenku, protože poté, co dorazila slečna č.1, jsem se dověděl, že budeme mít autoodvoz.

Za chvíli se přidala ještě slečna č.2 a mladík č.2 (počítám-li sebe za mladíka č.1). Nakonec dorazil kamarád, jehož rodiče měli kdysi zvrhlý smysl pro humor, neboť v kolonce "Jméno" má napsané totéž, co já, kdežto v kolonce příjmení má název zvířete, které je proslulé vyluzováním nelibé vůně. Nasáčkovali jsme se k němu do auta a během jízdy jsme rozvášněnou debatou přišli na to, že všichni obýváme Prahu 4 rovnoměrně mezi stanicemi Pražského Povstání a Kačerov.

Na místě samotném se sjela celkem 3 auta a 2 rafty. Zkušení organizátoři zahájili práce na nafukování raftů, náš řidič spolu s dalšími řidiči odjeli do Pikovic, tam nechali většinu aut a posledním autem se všichni vrátili. Poté jsme se, naše autoskupina, vydali do restaurace, tuším, že se jmenuje Bisport nebo Besport. Každopádně bych chtěl každého svého čtenáře a každou svou čtenářku před touto restaurací varovat. Jako ilustrace je tento příběh:

Ačkoli v restauraci nebylo, i když započítám naši pětičlennou grupu, víc než deset lidí, dobrou půlhodinu si nás nikdo z obsluhujícího personálu (dvě laxní servírky neurčitého věku a pohlaví) ani nevšimnul. Když už jsme na ně halekali dost nahlas, jedna se přišourala, i objednali jsme si hotovky, v naivní představě, že aspoň s nimi tu (u našeho stolu) budou rychle. Kamarád-řidič požádal o salát a speciálně zdůraznil, že si nepřeje rajčata.

Když vynechám období, kdy jsme kecali o ničem, tak za cca hodinu jsme konečně dostali polívku a za další půlhodinu i hlavní jídlo. K tomu před kamaráda-řidiče servírka postavila salátovou mísu plnou rajčat. Ne, to už bylo na nás moc, snědli jsme, co se dalo, velmi neochotně zaplatili a vykulili se ven.

Bylo nás 5 a v raftu bylo místo pro 6 lidí. Kdo byl u nás ten šestý, si dnes nevzpomenu ani za originální dres Ladislava Maiera, který měl tento na sobě v den, kdy chytil penaltu Jožo Chovancovi. Vznikl menší spor. S kamarádem-řidičem jsme byli bezkonkurenčně nejvyšší, i rozhodli jsme se usadit zcela vzadu, leč oba jsme chtěli sedět na levé straně. Nakonec jsem uznal právo kamaráda-řidiče coby staršího na místo vlevo, a, přestože jsem certifikovaný levák, ovládal jsem pravou stranu raftu, díky čemuž byla pravá strana výrazně hendikepována. Náladu mi spravilo jen to, že kamarád-řidič si levé strany moc neužil, neboť se několikrát ocitl nedobrovolně pod vodou.

Asi v polovině cesty jsme udělali pauzu v jedné hospodě, kde jsme doplnili energii z nutričně i kaloricky hodnotné stravy, dali panáka do jedné, druhé,... a další nohy a pak jsme dorazili až do místa cíle.

Jeden z řidičů jel ochotně s řidičem, který zanechal své auto v Týnci, a my ostatní jsme obsadili hospodu v Pikovicích, kde zrovna zuřilo finále mistrovství světa v ledním hokeji, naštěstí se zlatým koncem pro naše české hochy.

A pak už tu byl návrat do Prahy. Kamarád-řidič nás vysadil kousek od metra Anděl, kde jsem při loučení se slečnou, nahoře označenou jako slečna č.2 konstatoval, že zmíněná slečna má poměrně studený zadek (ne že bych ji chtěl nějak ošahávat na veřejnosti, to vůbec, copak vlčím, teto?), jenže protože tato slečna měla velmi krátce před svatbou, tak to byla poslední příležitost jí dát najevo mé nepopiratelné sympatie.

A pak jsme zapadli do ká ef cé k prokletě dobrému kuřeti, cestou domů mávali na radostně houkající auta a já pak měl v pondělí v práci hloubkový útlum.

Druhý sjezd téhož divokého veletoku se odehrál asi o dva týdny později. Slečna, která měla dříve číslo 2, už s námi nejela, neboť její svatební termín byl již na spadnutí, a tak měla jiné starosti, škoda, no. My zbylí z původní grupy jsme se srazili u metra Pražského povstání, odkud jsme taky vyrazili.

Tentokrát nás jely tři čluny, i aut bylo více, do restaurace jsme nešli, přeobsadili jsme náš raft tak, že jak kamarád-řidič, tak já jsme mohli být nalevo a pravou stranu mohli ovládat čistokrevní praváci. Ovšem během jízdy jsme přišli na to, že to jede i bez pádlování, i složili jsme pádla, pohodlně se rozvalili na raftovém člunu, nechali se spalovat sluncem, na ostatní posádky jsme pokřikovali "kdo pádluje, není Čech," a já zjistil, že je s námi v posádce jiná slečna, s níž bych se mohl blíže seznámit, a které moje seznamovací taktika vůbec nebyla proti srsti, a snad jen nestabilita na plynoucí řece způsobila, že k úplně nejbližšímu seznámení nedošlo, ale zůstalo těsně před ním.

I obě hospody zmíněné dříve jsme navštívili, tentokrát bez zlatého večera. Zpět do Prahy jsem se nechal odvézt jiným řidičem, který to bral zkratkou a vysadil mě kousek od mého tehdejšího bydliště.

Dnes mám obavu, že vlézt do raftu, tak ten bude drhnout o dno řeky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Best Of Aleš Brichta

Existenci skupiny Arakain jsem poprvé zaznamenal někdy na konci roku 1986. Na rozdíl od Jakuba Horáka jsem ji nikdy nepokládal za reprezentanta undergroundu, ovšem coby rockový fanoušek jsem její výskyt přivítal. Už tenkrát, před mnoha a mnoha lety, to dokázala být skupina, která hrála, jak se lidově říká, nejen "heavy" ale taky "o něčem".

Čas plynul a já se třeba dověděl, že ten mládenec, co v té skupině křičí do mikrofonu, se jmenuje Aleš Brichta. A protože moje hudební směřování pokračovalo po výhybce k punk rocku, tak jsem skupinu Arakain vnímal pouze periferním viděním, což ovšem neznamená, že bych nad ní ohrnoval nos.

A čas i nadále plynul a na stránkách seriózního tisku se začalo probírat ožehavé téma, a to odchod právě Aleše Brichty od Arakainu. A touto dlouhou a nesmyslnou oklikou jsem se dostal k tomu, o čem chci dneska psát.

Dvojcédéčko toho nejlepšího od Aleše Brichty je totiž rozděleno celkem přesně na dobu "Aleš Brichta v Arakainu" (převážná část CD 2) a "Aleš Brichta po Arakainu" (CD 1 a pár kousků na CD 2). Je dobře, že první CD obsahuje písně z éry post-Arakain, kdy Aleš Brichta, stejně jako mnozí před ním a nepochybně i mnozí po něm, ustoupil poněkud z nekompromisního pojetí hudebního žánru, svou hudbu poměrně změkčil a dopustil se několika žánrových úletů (zde například píseň Výlet do bájí), aby se nakonec začal objevovat jako host zábavných pořadů Petra Novotného (což, jak sami jistě uznáte, je nejnižší úroveň, na kterou lze klesnout) popř. jako vystupující při koncertech na podporu Václava Klause (za což se asi tak trochu styděl, neboť se na plakátech nechal přejmenovat na Brychtu). Na druhou stranu, první CD z tohoto dvojdisku je sestaveno s velkou pečlivostí, takže jsou zde zastoupeny všechny "důležité" milníky Aleše Brichty, jak ty, co svou ohraností tahají za uši (Barák na vodstřel či Dívka s perlami ve vlasech). A první CD končí rovněž úletem - svéráznou coververzí olympické Hvězdy na vrbě (na druhou stranu, přiznejme si to, u této písničky je jakákoli coververze mnohem lepší než ucajdaný originál).

Druhé CD je oproti klidnějšímu prvnímu jako rána kladivem do hlavy - bere tu dobu Aleše Brichty v Arakainu dost tvrdě, nevynechává ani kultovní hity typu Proč nebo Šeherezád. Tempo poněkud zvolní v uriah-heepovském hymnu Slečna závist či schelingerovkách Šípková Růženka a Jsem prý blázen jen. A ani druhému CD se nevyhnuly úlety typu písně Noc kouzel (v originále "Poison" od Alice Coopera) - zde duet s tragicky zesnulou Pavlou Kapitánovou, ovšem mnohem horší úlet si Aleš Brichta nechal na závěr - fotbalovou odrhovačku Nechte vlajky vlát. To je totiž přesně ten typ písně, kdy si, coby posluchač, říkám, zda to měl zapotřebí.

Shrnuto a podtrženo - až na úlety, kterých tu naštěstí není zas tolik, jde o reprezentativní výběr, který dokazuje, že Aleš Brichta své místo v české hudební historii nepochybně má.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

P. S. Když už jsem tu psal o těch úletech - všechny Brichtovy úlety blednou proti tomu, co provedli jeho ex-spoluhráči, když do pozice hlavního zpěváka angažovali slaďouše Petra Koláře. Naštěstí ani ten už v Arakainu není.

A zase želva

Jak už dlouhodobí i krátkodobí pozorní čtenáři mých memoárů vědí, jsem chovatelem suchozemské želvy žlutohnědé. Dokonce vzorným chovatelem, aspoň to o sobě tvrdím, čehož důkazem je prostý fakt, že želva Elvíra obývá naši domácnost již 6 let a stále se má čile k světu (a dalších 84 let má před sebou, nebo tak nějak).

I stalo se, že ženuška moje hlídala mimo jiné i synovce Ondru, a protože bylo venku hezky, nasypala všechny děti do našeho auta, přiložila i milou Elvíru a všichni zajeli k manželčiným rodičům. Tam všichni, jejichž věk se vyjadřuje jednomístným číslem (tedy děti + želva) dováděli na zahradě. Večer se celá výprava vrátila... bez želvy.

Želva zůstala na zahradě rodinného domu manželčiných rodičů. Noc přežila ve fóliáku a následný den jsem si pro ni jel. Zvolil jsem kolo a krásně jsem se projel. Na místě mě čekala nejstarší neteř. "Jé, strejdo, můžu jet s tebou zpátky?" "No jestli na mě počkáš," prohlásil jsem, neteř na to, že je jí to jedno, tak jsem se milého tchána zeptal, jestli jim nezbyla od oběda želví polévka, nato jsem si vzal želvu, tu umístil do igelitky (s hlavou venku), i s igelitkou do batohu, nechal batoh mírně asi na 5 cm pootevřený, poděkoval za hlídání želvy, nasedl na kolo, neteř hned za mnou a jelo se.

Jak už všichni dobře víte, jsem nadprůměrně zdatný cyklista, a tak jsem předpokládal, že cesta bude lážo plážo, leč nebyla. Neteř se mě držela jako klíště a ani kopcovitý terén jí nedělal problémy, tudíž jsem jí neujel ani na chvilku na víc než metr. K tomu mě celou cestu něco škrábalo do zad.

No ale želvu Elvíru (říkám jí tak jediný, zbytek rodiny ji taktně nejmenuje) jsem dopravil domů, umístil do jejího budoáru a ponechal na čas vlastnímu osudu.

Protože jsem slíbil, že ji v uplynulém týdnu vezmu ven, měl jsem to jako závazek až do neděle. V neděli dopoledne mě i s dětmi manželka vyhnala, že potřebuje vařit, tak jsem vzal i želvu. A proti veškeré logice jsme zamířili k hřišti, kde probíhala soutěžní přehlídka vlčáků.

"Vy jste tady byli včera?" zeptala se nás paní u vchodu. Když jsem souhlasil, dodala "tak to máte lístky od včerejška," (jaké lístky? o žádných jsme nevěděli), pak se podívala na Elvíru, vzala si ji do ruky a zeptala se, jak se jmenuje. "Elvíra," pronesla zkušeně Pavlínka. Paní se zaradovala a my jsme, bez zaplaceného vstupného, mohli do areálu.

Ještě než jsme dorazili na místo, jsem pochopil, že budeme středem pozornosti. Kdybych se po hřišti procházel s libovolným psem, tak budu neviditelný. Takhle jsem slyšel každou chvíli: "Jé, želva.. Koukej, želva... Máňo, už jsi viděla živou želvu?" a podobně.

Usalašili jsme se i s dětmi kousek od okruhu pro vlčáky, ale dost daleko, aby nám na želvu nedupnul některý z nervózních obíhačů. Diváci, do té doby soustředění na psovité šelmy, začali mít poruchy koncentrace, a tak se stalo, že místo psích krasavců fotili Elvíru. Odpovídal jsem na dotazy jako co to žere, kolik je Elvíře let, jak často se koupe, kolik tak může mít dětí, jak a s čím si hraje, a podobně.

Asi po hodině zevlování, kdy byli vyhlašováni nejlepší psi, jsme se i s dětmi a želvou zvedli a vydali se k odchodu. Želví magnetismus fungoval, jedna paní si dokonce u mě vyžádala svolení s umístěním fotky Elvíry na své internetové stránky.

Klasickým případem pak byly dvě dívky ve věku mých neteří, z nichž jedna držela na vodítku - jak jinak - miniverzi vlčáka. Všiml jsem si, že mě zahlédla periferním viděním, pak, překvapená z toho, jaké zvíře nesu, se mým směrem natočila a rozevřela oči tak zeširoka, že nemít tak krátké vlasy (jako ta holka), tak podezírám její rodiče, že jí příliš utahují culík.

Žena moje pak konstatovala, že jsem se beztak s želvou chlubil a že je ráda, že tam s námi nebyla.

Odpoledne jsme taky vytáhli děti ven. A Elvíru s nimi. Na dětském hřišti jsem s ní způsobil menší pozdvižení. Skupina pěti kluků okolo 10 let věku se prostě nemohla od živé pozemní želvy odtrhnout, a tak jsem měl o zábavu postaráno, a odpovídal jsem na mnohem bizarnější dotazy než dopoledne.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

A zase ten minigolf

Protože bylo v sobotu krásně, vyrazili jsme si na minigolf. Ale ještě předtím v pátek došlo k významné události, kdy jsem spolu s technikem udělal změnu firemní telefonní ústředny, do které se zkušenějšímu kolegovi víc než rok nechtělo. "No jo," řekl mi pán, kterého tady občas skrývám pod pseudonymem Konvička, "on totiž ty problémy nechával vyhnít."

Večer jsem pak dorazil domů zrovna ve chvíli, kdy se zbytek mé rodiny chystal doprovodit domů synovce Ondru. I nechal jsem se přesvědčit a přidal se. Synovce jsme předali k veliké spokojenosti všech.

A byla tu sobota, i vypravili jsme se do okresního města vybírat podlahové krytiny, kterými chceme obzvláštnit náš byt. V cíli dne jsme mohli konstatovat, že vzorky vybrané máme, teď to ještě dotáhnout do finiše.

Odpoledne pak přišlo na přetřes téma, co budeme robit. "Co takhle minigolf?" povídám, ale zbytek rodiny trpěl akutním ohlušením. "Co takhle minigolf?" povídám o kategorii hlasitěji. Stejná reakce. Nakonec jsme ale vyrazili a přes pochmurné vize některých členek mé rodiny, že tam určitě bude zavřeno, jsme dorazili, zaplatili poplatek, vyzvedli si hole a míčky a šli na to.

Na to, že jsem to hrál potřetí v životě, jsem musel konstatovat určité zlepšení. Na osmnáct stanovišť jsem spotřeboval pouhých 52 úderů, což je o skoro 20 méně než posledně a minimálně o 40 méně než poprvé. Kritický bod, stanoviště č. 10, kdy se musí odpálený míček vznést do vzduchu, aby zapadl do opodál stojící síťky, jsem tentokráte provedl napoprvé jako Pája (poprvé jsem to nezvládl vůbec, podruhé napotřetí).

Protože jsem jako první z naší rodiny ukončil všechna stanoviště, předal jsem hůl Pavlínce, aby se předvedla. Pavlínka sice neumí míček pořádně odpálit, jen ho tak pošupuje, ale zato vždy po tom pošoupnutí mává holí nad hlavou jako Jágr po vstřelení gólu. A zásadně odpaluje backhandem. V jednu chvíli jsem díky své neopatrnosti inkasoval od Pavlínky úder holí do hrudníku. Zařval jsem bolestí, seřval jsem dceru, ta se rozplakala, a od tohoto incidentu se její údery povážlivě zpřesnily. I tak jí ale v celkovém součtu patřilo poslední místo.

Po této milé zábavné aktivitě jsme se přesunuli k nedalekému fotbalovému hřišti, kde probíhala soutěžní přehlídka vlčáků. Pro ilustraci si představte asi padesát naprosto stejných hnědočerných psů jak chodí dokolečka, jsou drženi na vodítkách svými vůdci, okolo kolečka, v němž jsou psi vedeni, běhají společníci vůdců, křičí, pískají, houkají na houkačky, a do toho moderátor libozvučnou slovenštinou popisuje, podle jakých dvanácti kritérií jsou ti naprosto stejní psi hodnoceni.

A to ještě milovníci psů netušili, co na ně se svými dětmi chystám v neděli...

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Něco dělám špatně

"To se zbláznili, ne?" reagoval můj zkušenější kolega, když jsem mu předestřel požadavek naší hlavní paní prsonalistky. "A do kdy to chtějí mít hotové?" zajímal se.

"Do středy," odvětil jsem pravdivě. "S tím ať nepočítají, to bude trvat minimálně měsíc," trval skálopevně na svém zkušenější kolega a tím pesimismem mě trochu nakazil.

Tento hovor jsme vedli minulý čtvrtek. Kolega se pak odjel rekreovat do jedné blízké asijské země, já zavolal servisního technika, a požadavek, který měl trvat minimálně měsíc, byl vyřešen toto pondělí ke všestranné spokojenosti všech zúčastněných.

"Ten text přečte asistentka," rozhodla paní prsonalistka, "a ne, že ji budete rozesmívat." "Já?" podivil jsem se a zatvářil jako učiněná nevinnost sama. "No," udělala paní prsonalistka, někam zmizela, pak přišla asistentka, připravila si text, přečetla ho a konstatovala, že sama není hodna tak velkého úkolu. Nakonec tedy text, který uslyší všichni, kdo se k nám dovolají, když bude obsazeno, namluvila slečna brigádnice recepční.

"To nepůjde," mluvil - už dříve - o jiné situaci, se kterou se na mě jako na svou poslední instanci a naději obracely slečny z obchodního odděleni, tentýž zkušenější kolega a dodával: "Já se s tím potýkám už více než rok," a zatvářil se významně.

Když už jsem měl tedy toho technika v pondělí tady, dohodnul jsem si s ním vyřešení této druhé situace - k tomu dojde dnes v podvečer.

Tak mi už konečně řekněte, co dělám špatně, že věci, se kterými se jiným nedaří dlouhodobě pohnout, vyřeším jedním telefonátem během pouhého týdne?

Fotka pro dnešní den:Hezký den!