Oslavný

Když už u nás byl můj milý bratr se svou drahou přítelkyní, muselo se to ovšem nějak využít. A tak jsme v sobotu vyrazili s mými dětmi ven. Mé děti předvedly celou škálu nálad, od té absolutně nejlepší, po tu absolutně nejprotivnější. Míšu nakonec uklidnila návštěva hračkářství.

Když jsme v pozdním odpoledni vyprovodili naše milé hosty k motoráku, nezbylo než se rozjet za dalším dobrodružstvím. Totiž na večer jsme byli pozváni k manželčiným rodičům, kde byla naplánovaná bujará oslava švagrových x-tých narozenin a s ní spojené grilování a další.

Chvíli po nás dorazila i švagrová se synovcem Ondrou. Večer se pak bratr ozval, že do Ostravy dorazili v pořádku.

Děti řádily ve volném prostoru a my dospělí jsme konzumovali a popíjeli... Pak jsem umyl a uspal Míšu, umyl Pavlínku, ta se uspala sama, pak jsem se vrátil ven ke konzumaci a spát jsem šel hodně pozdě.

V neděli ráno moje manželka a obě švagrové i se synovcem Ondrou vyrazily na houby. Měl jsem tedy své děti plně na starosti, což se projevilo tím, že jsem je vytáhnul ven, kde řádily. Houbařská výprava se vrátila před obědem, neteře o chvíli později.

Po obědě to bylo tradiční - uspat Míšu, dát si odpolední kafe, pak čistit houby, vzbudit Míšu, vyhnat ho ven za dětmi, mezitím odjel jeden švagr s jednou neteři na cyklistickou výpravu a vrátili se, až když byl zbytek jejich rodiny pryč. Spolu s nimi odjel i druhý švagr. My jsme vyrazili domů nějak před osmou hodinou večerní.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Vzácná návštěva

Až z dalekého ocelového srdce republiky, jehož název se v japonštině vyslovuje jako "o-sutu-raba" dorazil k nám v pátek můj milý mladší bratr se svou drahou přítelkyní. A protože z druhé strany, z města, jehož německý název zní Trotenau, dorazil manželky mé drahý starší bratr se svou drahou manželkou a milou dcerou, byl to důvod k radosti a ne ledajaký.

Mému bratrovi a jeho přítelkyni svěřila manželka naše děti - takhle jsem je potkal venku, když jsem si to přifičel z práce. I vydali jsme se na malou procházku a zavedl jsem tak všechny do minigolfového areálu. Když jsme se vrátili k nám domů, švagr pod dohledem tchána zdil podlahu našeho balkónu. I popřál jsem mu hodně štěstí a chtěl se znovu jak se svými dětmi, tak i s bratrem a jeho přítelkyní vydat ven. Leč nepovedlo se, neboť venku se mezi tím strhl bruntální liják.

I usedli jsme doma, jedli, pili, vyprávěli, dobrou vůli spolu měli. Když se švagr spolu s tchánem zvedli k odchodu, zasedli jsme k fotkám, hlavně k těm uloženým ještě ve foťácích. Musím uznat, že bratrův foťák je o dost lepší než můj, zejména, když označil jeden z bílých flíčků na fotce za svou mávající přítelkyni, a pak si ji dokonale přizoomoval - a ani ten zoom nezpůsobil rozmazání, tak jsem pochopil, že se se svým foťákem můžu tak maximálně klouzat.

Kdysi dávno jsem četl rozhovor s Leošem Marešem a ten se pochlubil, že když se na chvilku prospí, má za tu chvilku hodně nepřijatých hovorů a nepřečtených zpráv. Asi jsem už stejně populární - v sobotu ráno na mě čekalo 6 zmeškaných hovorů a 2 nové zprávy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Trochu té pakárny

Asi se divíte, proč jsem vás, milí čtenáři, nechal tak dlouho čekat na další příspěvek na této vaší oblíbené adrese. Mohl bych si vymýšlet ledacos (a znělo by to uvěřitelně), ale pravda je taková, že se mi nechtělo nic psát, a když se mi náhodou chtělo psát, tak nebyl na psaní čas.

A tak si jen představte, že ve středu odpoledne se po dvou a půl hodinách odkladů a příprav konečně může začít s přípravou velké zakázky pro velkou velmi významnou světově proslulou firmu, a o další dvě hodiny později je příprava hotova, já úplně odvařen jedu domů a pak se dozvím, že jsem měl přípravu urychlit, což ovšem s mými pravomocemi v rámci firmy jde jen stěží. Následně více než dva dny je vše v pohodě, pak prožiju noc plnou telefonátů z práce a nakonec jsem za průšvih jiných lidí příkladně sprdnut.

Ale abych jen nemorousil, ve čtvrtek jsem byl odchycen naší paní personální ředitelkou:

Ona: "Jak jste to oblečený?"
Já: "Normálně, jako vždy."
Ona: "Jede sem velká velmi významná návštěva ze zahraničí a vy nemáte kvádro?"
Já: "Ne, proč?"
Ona: "No to bude průšvih, nemůže vám ho někdo dovézt?"

A tak volám manželce, ta celá nakřivo sedá do auta, patřičný oděv mi veze... a pak si mě velká velmi významná návštěva ani nevšimne.

Tak a příště zase o něčem příjemnějším.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Cyklistický

Už od mládí jsem výborný cyklista. Přesněji řečeno od prázdnin mezi druhou a třetí třídou, kdy jsem zvládl nástrahy cyklojízdy. Snad jen přezíravost bafuňářů ve střediscích vrcholového sportu způsobila, že v seznamu vítězů Tour de France se místo mého jména objevují Miguel Indurain či Lance Armstrong.

V sobotu po divadelní pouti se nám vstávalo dost těžko. Celé dopoledne jsme prožili v jakémsi mátožném stavu. Nejprve jsme v obchodě s podlahovými krytinami prohlíželi modely linolea, které jednou přijde na podlahu v našem bytě. I po koberci, který by v pokojíčku u dětí nahradil ten dosavadní se sympatickými myškami, jsme se poohlíželi. Pak taky návštěva železářství a doplnění mé už tak dost rozsáhlé sbírky imbusáků. A nakonec velký pytel s podestýlkou v želvaristice.

Odpoledne, které se mírně opozdilo, jsme věnovali cyklistickému sportu. Hned po výjezdu, kousek od našeho domu, se před nás zařadila tříčlenná rodina - a to neměla dělat. Nebylo špatné se od nich nechat táhnout, ale jeli hrozně pomalu. Nikdo se tedy nemůže divit, že jakmile se naskytla příležitost, tak jsem je dost drsně předjel a manželka provedla totéž. Přes několik krpálů, na nichž by si vylámali zuby i mnohem zkušenější vrchaři, jsme dojeli do cíle. Tím byla rekreační oblast, kde mě překvapilo množství stanů, karavanů a jiných rekreačních zařízení, okolo kterých to dost žilo. Něco jsme pojedli v místním občerstvení a po necelé hodině jsme se vydali na cestu zpět jinou trasou, než jakou jsme přijeli.

Začátek cesty byl v pohodě, trošku krize přišla při stoupání do Buchtova kopce. Z něj jsem se opět krásně rozjel, když tu vidím, že mě někdo předjíždí. Lekl jsem se, že moje manželka nasadila strhující tempo a řítí se průměrnou rychlostí 360 km/h, ale byla to nějaká neznámá slečna sedící v sedle růžového horského kola, kdo mě tak neomaleně předjel. I řekl jsem si, jen počkej, slečno, tohle ti nedaruju, a za slečnu jsem se zavěsil a nechal se od ní protáhnout kopcovitým terénem a obcí Daňkovice. Pak nás dojela - a oba nás předjela - moje manželka, která je o něco lepší vrchařka než já. Slečna nevydržela mé zběsilé tempo a odpadla u odbočky do Jimramova. Když jsem dojel manželku, ta se mě hned s nepřehlédnutelnou stopou jízlivosti zeptala: "Tak kde máš soupeřku?" "Ale," odpověděl jsem, "odpadla, nevydržela moje tempo." "To se divím," ironicky pronesla manželka, "vždyť ses za ní řítil jako pes za fenou." "Co tě nemá?" bránil jsem se chabě, "ani nevím, jestli by byla můj typ, když jsem z ní viděl jen prdel." "No, ale tu měla pěknou," navázala manželka a mě bylo jasné, že jsem v pasti, protože budu-li souhlasit, koleduji si o žárlivou scénu, nebudu-li souhlasit, budu označen za pokrytce, tak jsem vybral třetí variantu odpovědi: "A navíc jsem jí nekoukal na zadek, ale na převody," což manželku přimělo k tomu, že se zasmála tak, že by z toho i Fantomasovi tuhla krev v žilách.

Domů jsme dojeli s mezizastávkou v supermarketu, a nikdo se nemůže divit, že po nadprůměrném sportovním výkonu jsme se věnovali hlavně spánku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Svojanovská divadelní pouť

Na nedalekém hradě Svojanově, který je od našeho bydliště co by gripenem doletěl, se konala touto agenturou pořádaná Divadelní pouť. Když jsme v pátek večer odvezli domů manželčinu rozvedenou kámošku, nasměrovali jsme naše vozidlo tímto směrem.

Dorazili jsme později, představení, o které nám šlo hlavně, mělo oficiální začátek ve 20:30 a my jsme těsně u hradu zaparkovali asi tak ve 20:37 a bránou jsme prošli nějak ve 20:41. Ale herci na nás počkali a měli proč.

To hlavní, po čem jsme se pídili, bylo představení „MESDAME&MESSIEURS, DEBURAU!" uvedené pod hlavičkou Divadla HooDoo. Když jsme dorazili na nádvoří, právě začínali.

Představení bylo kombinací mluveného slova a pantomimy. Celkem vystupovalo deset lidí, jediný, který dodržoval striktně pravidlo, že při pantomimě se nemluví, byl hlavní hrdina v podání našeho oblíbence Radima Vizváryho.

Napsat, že Radim Vizváry je výborný mim a herec, by bylo jako psát, že hroch má čtyři nohy nebo že žirafa má dlouhý krk. Jeho pantomimické kreace, často až na hranici fyzického vyčerpání, nemají chybu ani obdobu. Toto představení bylo věnováno životu francouzského mima českého původu Deburaua - a bylo vynikající. Vynikající. VY NI KA JÍ CÍ !!! Zajímalo mě, jak to vypadá, když mim hraje mima, a Radim se s tím popral po svém, takže publikum, včetně mě, mělo o zážitek postaráno a nakonec někteří z nás brečeli jak staré želvy.

Po tomto téměř dvouhodinovém spektáklu nás pořadatelé nasměrovali na další vystoupení do sálu rytířů, o kterém nikdo z přítomných diváků zjevně v životě neslyšel, což se projevilo hromadným úprkem divactva. Mně se domů ještě nechtělo, tak jsme se zeptali u kasy, kde to je, a od kasy nás nasměrovali do síně zbrojnošů.

Tam se konalo konverzační psychologické drama tří mladých žen, které jsou nadšeny z toho, že si konečně udělaly holčičí večírek, kde můžou drbat a pomlouvat své mužské protějšky, aby nakonec zjistily, že holčičí večírky bez mužských protějšků jsou nebetyčná nuda. Zpočátku nudné, posléze velmi zábavné představení.

Ale to už se nachýlila půlnoc, i oblehli jsme stánek s obžerstvením a čekali na hlavní hvězdu večera, po Radůze a Ivetě Kotrmanové mou třetí nejoblíbenější českou zpěvačku, Lenku Dusilovou. Ta přijela jen ve velmi skromné sestavě, kterou tvořila ona sama a doprovodný bubnující perkusionista. Bez doprovodné skupiny a jen s řinčící akustickou kytarou měly její písničky tu správně snovou atmosféru, a když končila, nechtěli jsme ji pustit z pódia.

A protože už se blížily časné ranní hodiny, odebrali jsme se domů. Z důvodu bezpečnosti provozu jsme celou cestu vedli plodnou konverzaci a doma jsme zapadli do postelí tak rychle, že ani ta nejcitlivější kamera by to nezaznamenala.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Bez mrňousů

Začalo to tím, že jsem, ve svém životě už potřetí, získal dostačující důvěru pracujícího lidu a mohl mi být předán služební mobil. Ten je o něco více customizovatelný než můj osobní mobil, tudíž jsem se s ním nějakou dobu vyřádil.

Manželčini rodiče projevili přání nechat si u sebe na pár dní Pavlínku. Tu se moje manželka projevila jako tvrdý vyjednavač a neustoupila, dokud nesouhlasili, že si tedy ponechají oba dva naše mrňousy. Přes původní návrh, aby zůstali mrňousové u prarodičů už od pondělka, si je vyzvedli až ve čtvrtek, tudíž mě doma přivítalo významné ticho. I neváhal jsem, zaběhl jsem do samky a své v potu tváře vydělané peníze proměnil za hodnotné tekutiny, o jejichž významu nebylo třeba dlouze spekulovat.

Dohodli jsme se, že ještě večer, než spustíme mohutnou alkoholovou orgii, provedeme něco málo sportovních aktivit. I vydala se manželka moje s kolečkovými bruslemi ven a já vyrazil na cyklistickou vyjížďku. Osm kilometrů jsem šlapal do táhlého kopce, který se zdál, že nemá konce. A asi ani neměl. Nakonec, když už jsem si říkal, že to vzdám a otočím, se najednou kopec zlomil, začal klesat a já měl co dělat, abych neminul levotočivou odbočku do vesnice, kam jezdíme (jinou trasou) do jedné zahradní restaurace na zmrzlinu. Do vesnice jsem se pomalu ale jistě sklouzal z kopce, což mi umožnilo nechat nohy odpočinout, a po vjezdu jsem musel konstatovat, že restaurace, u níž zastavujeme, stojí vlastně těsně před koncem celé vesnice. Dále jsem to projel s nečekanou lehkostí a kopcovitý terén oficiální cyklostezky, po které jsem se řítil, mi připadal jednoduše zvládnutelný.

Celý výlet mi zabral ani ne hodinu, manželka z kolečkobruslení dorazila o nějakou minutu později, a pak jsme se věnovali hraní kostek, sledování televize a alkoholové seanci.

V pátek se to na mně projevilo. Zatímco dopoledne jsem hýřil nápady, optimismem a dobrou náladou, před obědem mě začala bolet hlava, ale jak. Byl jsem absolutně mimo, takže když mi naše paní personalistka položila jednu záludnou otázku, místo čtyřslovné odpovědi jsem vyslovil asi tak šestadvacet slov, aniž bych se dostal aspoň k polovině věty. "Hm, tak si radši dejte to kafe," konstatovala a odešla.

Odpoledne jsem byl rád, že jedu domů, doma nás navštívila manželčina rozvedená kámoška, co si na idnes.cz naklikala dost bodů, aby si zasloužila výukový program o biologii.

A to už se přiblížil večer, který měl mít zcela zásadní průběh....

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Fámy

O lidech mé profesní skupiny koluje celá řada dohadů, fám a vžitých představ. Některé jsou více či méně pravdivé, jiné jsou vyložené nesmysly. Ty pak šíří nejčastěji neúspěšní lidé nespokojení se svým životem, kteří nám (tedy mně a jiným lidem mé profese) závidějí dobrodružný život, obdiv ze strany nadřízených či nepopiratelné úspěchy u příslušnic dámského pohlaví.

Příkladem takového šprochu, na kterém možná je i pravdy víc než trochu, je informace, že lidé věnující se mé profesi umí dokonale mlžit. Této informaci jsem se dlouho smál, až jsem se za břicho popadal, vykřikoval jsem "mlžit? co to je?" tak dlouho, než mi moje manželka intimně prozradila, že právě toto je pravda. A když jsem se nad tím zamyslel, tak musím uznat, že na tom něco je. Ale, milí čtenáři a milé čtenářky, toto není chyba nás, ale těch, kteří nám naslouchají a nejsou schopni ocenit krásu českého jazyka a naše mistrovství v tom, jak místo prostého "ano" nebo "ne" odpovíme soustavou šroubovaných souvětí, kde každé obsahuje několik vedlejších vět, aniž bychom se dotkli podstaty otázky.

S jinou fámou, která nám přisuzuje ne zrovna dobré hygienické návyky, jsem bojoval v uplynulém týdnu. Pravda, mastné vlasy nemám (doby, kdy mi moji hřívu mohl závidět i Karel Poborský, jsou nenávratně tytam a to, co mi na hlavě zbylo, nemá kdy zmastnět), bordel na stole rovněž ne (všechny papíry mám v jednom úhledném komínku, který kdykoliv můžu rozebrat a po méně než deseti minutách hledání najít ten správný) a tak jsem se rozhodl překonat fámu o tom, že lidé mé profesní skupiny nedbají na svůj oděv.

I stalo se, že vlivem vzácné návštěvy jednoho hodně vysoce postaveného kolegy, jenž obývá kancl v zemi, kde se jezdí v protisměru a řidič sedí na místě spolujezdce, jsem na sebe nevzal své historické tričko s Kurtem Cobainem, doplněné dvanácti úhlednými skvrnami od kečupu, osmi skvrnami od plnotučné hořčice a několika dalšími méně významnými fleky od majonézy či tatarské omáčky, a stejně tak jsem na sebe nenatáhl kalhoty o nestejné délce nohavic, ba co víc, své tehdy už pětidenní strniště jsem zkrátil na třídenní délku(!) a, přestože není plesová sezóna, tak jsem se nasoukal (zas to nebylo tak horké, od doby, kdy jsem měl tento oděv na sobě poprvé, jsem povážlivě zhubnul) do obleku, v němž jsem před necelými osmi lety vstupoval do manželského svazku a v němž pravidelně vymetávám plesy všeho druhu, doplnil jsem to zářivě bílou košilí a svou naprosto dokonalou kravatou, jejíž nákupní cena kdysi odpovídala výši sociálních dávek pro běžnou rodinu jistého etnika, obsahující čtrnáct dětí, a takto jsem se vydal do práce.

Přátelé, kamarádi! Mnou zmiňované úspěchy u příslušnic dámského pohlaví bledly proti úspěchu, jakého jsem dosáhl touto změnou své image. Když jsem plavným krokem nakráčel do našeho obchodního oddělení, zeptal se mě kterýsi pohotový kolega, zda jdu na svatbu. Můj zkušenější kolega se snažil zavtipkovat otázkou, kdo že to umřel, ale nepovedlo se mu to. Oproti tomu můj přímý nadřízený málem omdlel, a pak mě začal vychvalovat až do nebes, jaká to změna k lepšímu. Mladé ženy svobodné i provdané si mě chodily prohlížet, některé se se mnou i fotografovaly, prý aby měly nějakou fotku pro své rodiče, kteří je (jako tyto mladé ženy) nutí do toho, aby si konečně našly nějakého pořádného a krásného chlapa, jedna slečna slovenského původu zapomněla na veškerou ostražitost, a když jsem se jí zeptal, co mi dá za to, že jsem vyřešil její technický problém, špitla jen "to podľa toho, čo byste chceli," a svou mravopočestnost jsem uhájil pak hlavně díky tomu, že jsem si uvědomil, že její oficiální partner je člověk mnohem lepší fyzické kondice než já. A stejně nevím, zda tato slečna opravdu umí vařit svíčkovou.

V závěru mi ještě bylo nabídnuto, zda bych nechtěl provést slavnostní předtančení na budoucím firemním plese. To už jsem si uvědomil, že s elegancí bych to už asi neměl přehánět, a tak jsem další den do práce dorazil opět v civilu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Popáleniny

Návrat do práce po víkendu byl jako dopad z hodně velké výšky na beton. Sotva jsem ráno potkal jednoho kolegu, roztočil se kolotoč událostí, který způsobil, že jsem se zastavil až odpoledne, protože mě kolegové a koncoví uživatelé honili tak, až jsem si připadal jako ve špatném pornofilmu.

A k tomu jsem ještě několika velmi zvídavým lidem odpovídal na otázku, kde a jak jsem přišel ke svým popáleninám.

To máte tak:

Ještě když holky byly na výletě v Kérkonoších, jsem si dělal k večeři jídlo na pánvi. Olej syčel a prskal, inu, jak už to bývá. V jednu chvíli jsem uchopil v pravou ruku rukojeť pánve, v levou ruku vařečku a jal se směs na pánvi promíchávat. Dlouho se nedělo nic, až se ozval velký PRSK! Následkem tohoto prsku se část rozžhaveného oleje ocitla na obou mých dlaních, pravém zápěstí a částečně i na čele.

Nebýt mé celoživotní statečnosti, tak bych normálně zařval bolestí a fláknul s pánví o zem. Představa shánění náhradní pánve mi vrátila rozum, i uložil jsem pánev na plotnu (ne tu zapnutou) a odešel popálené části svého těla svlažit studenou vodou.

Nedopadl jsem zas až tak nejhůř. Snad jen na malíčku pravé ruky (1 případ) a na zápěstí téže ruky (2 případy) se objevily popáleniny vážnějšího charakteru. Ty jsem si v práci pravidelně postřikoval firemním septonexem popř. kysličkníkem.

Včera večer jsem opět zatoužil po desinfekci těchto tří popálenin. I uchopil jsem lahvičku s modrou tekutinou známou pod krycím názvem voda po holení. Krabička je hranatá a nese hrdý nápis CUSSONS GRAPHITE. Uchopil jsem lahvičku do levé ruky, pravou ruku natočil tak, aby všechny tři popáleniny byly přibližně ve stejné rovině, a pak popálená místa vodou po holení polil.

Vzápětí jsem pochopil, jak se asi cítil Kulhánkův hrdina v prvním dílu Cesty krve - nebýt pokročilá hodina nočního klidu, tak bych normálně regulérně zařval. Ona ta voda po holení obsahuje alkohol v koncentraci vyšší než velké, a to se projevilo. Pálilo to jako čert a já šeptem drtil slova o konečníku, prostitutce či dámských pohlavních orgánech.

Ostatní méně závažné popáleniny postupně blednou, tyto tři nejzávažnější se bohužel zatím drží.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Holky jsou zpátky

Holky se mi vrátily. V pátek byly doma úderem půl deváté, když už jsem si začínal říkat, zda vůbec dojedou. Protože měly zážitků kopu, tak jsme strávili všichni družným hovorem čas až do hodně pozdních hodin.

Byl to nezvyk vstávat a nebýt sám doma, ale hezký nezvyk. Během brzkého rána jsem projevil přímo nadprůměrnou statečnost, když jsem dokázal vstát, udělat základní nákup v samce, vrátit se domů, vytáhnout kolo, udělat doplňkový nákup ve městě, vrátit se - a to ještě před tím, než holky vůbec vstaly. Protože ono na mě tak nějak připadlo sobotní vaření, tak proto.

Odpoledne jsme měli domluveno, že pojedeme pro Míšu. Vyrazili jsme, dojeli na místo, Míša nám zamával a zase utekl za babičkou. Dal tím najevo, že nějací rodiče se starší sestrou mu jsou tak nějak jedno. Po nějaké době jsme se zvedli a odjeli na pouť. Měli jsme štěstí, že atrakcemi jsme děti (a sebe) protáhli, dokud bylo hezky - chvíli po našem odchodu začalo pršet.

Večer jsme si pak odvezli Míšu domů a odvezli jsme si i pozvání na nedělní oběd.

Děti mají vzácný dar vyvolat co nejdříve mezi sebou spory - Míša měl u babičky skupinku nafouknutých nafukovacích balónků. Pět dní si jí nevšímal, ale stačilo, aby na ni sáhla Pavlínka - a oheň byl na střeše.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pátek

Protože společnost, která si klade za čest být mým zaměstnavatelem, dosáhla v nedávné době jistého velmi významného úspěšného milníku ve své dlouhé a bohaté historii, byli jsme i my, kteří jsme se na tomto úspěchu nemalou měrou podíleli, odměněni polokošilí s firemním logem a heslem "pracujeme bezpečně."

Od holek z hor mi přišel pohled, jak na mě myslí, vzpomínají, atd. I želva z něj měla radost, protože pohled na kalendář mě ubezpečil v tom, že holky se vrátí cobydup (to je takový překladatelský oříšek) a že tudíž je třeba uvést naše bydliště aspoň do přibližně podobného stavu, v jakém bylo, když odjížděly. A mé pořádkové mánii podlehlo i želví bydliště. A večer jsem měl úplně splněno a taky úplně hotovo.

A o víkendu vyrážíme na pouť. Snad budu mít v pondělí o čem psát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Tajemství proutěného košíku

Asi si, milé čtenářky a milí čtenáři, tu více tu méně pravidelné návštěvnice a pravidelní návštěvníci mých hlubokomyslných filosoficky přesahujících textů říkáte, co blázním, že píšu o knížce, která má už víc než 30 let a která je primárně určená pro mnohem mladší publikum.

Tak aby bylo jasno: o této knížce a o stejnojmenném seriálu jsem slyšel už dávno. Ale náhoda tomu chtěla, že stejnojmenný seriál jsem nikdy neviděl - vždy maximálně pár minut jednoho dílu a šmytec. Tudíž jsem znal název, ale nic jsem nevěděl o ději a podobně.

No a nedávno se v našem městečku otevřela nová prodejna s názvem jedné z Werichových pohádek. A tam mimo jiné prodávají staré knihy za více než milé ceny. A tak tam 3/4 mé rodiny (čili já jediný jsem chyběl) udělaly návštěvu a přinesly, co se jim líbilo.

A mezi knížkami, které se u nás objevily, byla i tato. Po pravdě řečeno, netušil jsem, o čem je a zda ji mám číst. Ale pak jsem se do ní jednou začetl a už mě to nepustilo.

Podobně jako Indiáni z Větrova líčí i tato kniha v první linii vztahy mezi dětmi, zejména městskou holčičkou Klárkou, která kvůli pracovnímu vytížení svých rodičů žije u babičky na venkově, a jejími dvěma chlapeckými kamarády Vláďou a Tondou, které občas doplňuje Klárčin povedený mladší bráška Vojtíšek. Tak nějak jsem si při popisování vztahů Klárky a jejího brášky občas vzpomněl na svoje děti - vím, že někdy nastane čas, kdy si budou navzájem provádět naschvály, jen doufám, že si nebudou navzájem ubližovat.

Krom toho je tu taky linie dospělých - ať už jsou to táta Jaroslav s maminkou Miriam od Klárky, či táta Václav, opouštějící mámu Hanku a synka Vláďu, a jiní.

A poslední je linie prarodičů - Klárčina babička a Vláďův děda.

Čekal jsem knihu pro děti a překvapilo mě, jak moc mě to všechno, o čem ta knížka pojednává, oslovilo, přitáhlo a nechtělo pustit. Je to dílko překvapivě tlusté, občas připomíná televizní scénář, kdy se najednou děj zlomí bez delšího vysvětlování.

Závěr je, to by ani jinak u dětské literatury nešlo, šťastný a pohodový. Asi to všichni znáte z televize (já ne), ale i tak, pokud máte jedno nebo dvě volná odpoledne, tak si to jen tak pro dobrou náladu přečtěte.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Na kole v dešti

Protože pondělní odpoledne nechutně propršelo, a cykloobchod, chlubící se otevírací dobou do 17:00, měl už v 16:55 zavřeno, přivítal jsem úterní slunce s nadšením vskutku u mě nevídaným. I převzal jsem v cykloobchodě materiál, dopravil se domů, dal si opulentní pozdní svačinu, a pak vyštrachal ze sklepa své kolo, abych ujel cestu přes dvě vesnice až k manželčiným rodičům, kde si užívá Míša.

Neujel jsem ještě ani kilometr, když se spustil déšť. Zpočátku to byl příjemný osvěžující letní deštík, ale po dalším necelém kilometru se nebe roztrhlo a spustil se regulérní liják, takže jsem přehodnotil své plány a jakmile jsem ve svém zorném úhlu objevil hospodu s krytým venkovním posezením, nesmírně šikovně jsem tam zaparkoval, abych v přítomnosti několika zdejších pivařů a obtloustlé laxní servírky přečkal nejhorší.

Když se po několika desítkách minut déšť uklidnil, sedl jsem znovu na kolo a mířil původním směrem. Jen v úsecích, kdy jsem musel projíždět pod stromy, na mě čekala vodní sprška.

Dojel jsem až k domu, zaparkoval kolo pod okny, a pak už jsem byl uvnitř. Míša mě nejdřív první dvě minuty absolutně ignoroval, to, že mu přijel nejdražší táta, ho vůbec, ale vůbec netankovalo. Ale pak mu řádně otrnulo a spustil svoje oblíbené kulišákování.

Po večerníčku jsem naposledy synka objal, rozloučil se i s babičkou, nasedl na kolo a zamířil přes dvě vesnice zpátky domů. Cestou jsem si sice pohrával s myšlenkou vzít to jinudy, ale nakonec jsem jel tradiční cestou. Kryté venkovní posezení u mnou původně navštívené hospody bylo zase obsazené, co jsem však stihnul zpozorovat, osazenstvo se dost změnilo.

I přijel jsem domů, udělal si opulentní večeři, připravil dobroty pro želvu, zalil naše domácí květinářství, skouknul film, přečetl něco kapitol z rozečtené knížky, a než odbila půlnoc, chrněl jsem jako medvěd v zimě.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Slaměný vdovec

V neděli ráno vstaly obě holky brzy, nasnídaly se, a několik málo desítek minut po sedmé hodině jsem jim přenesl tašky k autu, holky se usadily, zamávaly Míšovi do okna, já se pak vrátil k Míšovi, zamávali jsme holkám společně a holky pak vyrazily v našem hypermoderním vozidle do Kérkonoš.

I osaměl jsem doma s Míšou, pročež jsem synka svého ustrojil, nakrmil, úderem osmé zaběhl do samky, dokoupil jogurty, které synek můj miluje k zbláznění, zabalil mu všechny potřebné věci ze seznamu a nakonec jsme se oba přezuli do bot a vyrazili ven. Cílem naší cesty bylo nádraží. Míša se už od středy těšil, že v neděli pojede za babičkou vláčkem a o to jsem ho nemohl ani nechtěl připravit.

Vyrazili jsme s dost velkým předstihem, abychom mohli jít Míšovým tempem a nemuseli se stresovat, leč nakonec jsme stejně museli zrychlit. Vybrat na nádraží správný vlak ze všech dvou přítomných bylo snadné, vysadil jsem Míšu do nejdokonalejšího dopravního prostředku na světě, tedy motorového vozu 810, vyběhl jsem tam za ním a usadili jsme se u okna. O nějaké dvě minuty později jsme se rozjeli.

Během devítiminutové opojné jízdy jsme se kochali krajinou a jakmile se objevil babiččin dům, bylo jasné, že je čas pomalu ale jistě vystoupit. Vyskočili jsme oba venku a dali se pěšinkou k babiččinu domu. Tam jsme byli očekáváni, a Míša cestou utrhl kytičku pro babičku.

Jako vždycky se pak Míša zajímal hlavně o krabici s autíčky, kde vyštrachal miniaturní model našeho rodinného vozidla, ten pak ukázal babičce a volal "koukej, babi, to je tlabant," čímž všechny přítomné odrovnal.

Po obědě se prospal - a nejen on. Odpoledne ho babička přemluvila, aby se s ní šel podívat na kočičky, a když se čas nachýlil k pozdnímu odpoledni, musel jsem se rozloučit. Míša se tentokrát nechtěl ani trošku tulit. I odešel jsem na zastávku a jiným motorovým vozem 810 jsem se nechal odvézt domů, kde jsem nejprve vybílil supermarket a potom si doma udělal regulérní žranici.

Takže tento týden jsem slaměným vdovcem ("no jo, ty jsi slaměný vdovec a moje tchýně je vdova," povídá kolegyně). Díky tomu jsem zvládl aktualizaci vlakového jízdního řádu, doma na mě čeká jen želva a na každý den sepsané úkoly, kterých se snažím aspoň trošku držet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Vařící sobota

"V sobotu vaříš, já nestíhám," zněla jednoznačná zpráva od manželky. I propadl jsem panice. V momentální ztrátě soudnosti jsem odepsal, že jako jo, ale přesvědčivě to asi moc neznělo.

V pátek večer byli kupodivu všichni doma a v našem bytě zuřilo vražedné pracovní tempo. Po filmovém zážitku s tradičním dědou Komárkem, psími blechami, dojením krávy, v němž nechyběly dvojlinky, trojlinky, jističe, elektroměr, jistící kabel, atd., a následujícím filmu jsem si říkal, jestli Arnold Schwarzenegger, nebo jak se píše, nemá náhodou narozeniny, nebo jestli náhodou neumřel, protože co jsem viděl v programu, tak během jediného víkendu se objevil ve třech filmech, a to je i na mě poněkud moc.

V sobotu ráno, dříve než naše děti, jsem vstal, nejprve jsem si sehnal základní ingredience pro snídani a část oběda, a poté vyštrachal ze sklepa své kolo (k tomu obrázku v odkazu si přimyslete modrou barvu rámu, prosím) a vyrazil na okružní jízdu. Pravda, to moje kolo má už 5 let intenzivního provozu, tudíž bych měl zauvažovat o výměně (5 let je střední délka života mých kol). Výhodou cestování od našeho domu směrem k centru našeho městečka je to, že většinu cesty můžu bez problému jet na volnoběh. Oproti tomu při cestě nazpět si užívám vysokohorské cykloturistiky.

I dojel jsem na náměstí, neměl jsem žádné štěstí. Všechny prodejny hlásily, že mají zavřeno. To víte, státní svátek je státní svátek, že ano. Zbyla jediná naděje, a ta se ukázala jako správná. V supermarketu mě nezklamali, i proběhl jsem prodejním prostorem, zastavil se u pultu s masem, zakoupil, zaplatil a odjel domů. Když jsem doma oznámil, že všude kromě supermarketů je zavřeno, s manželkou to málem švihlo, protože v jejích plánech bylo dobývání obchodů.

Pak ale vzala manželka děti a vydala se i s nimi ven a já se pustil do kulinářských prací. Přiznávám, že ještě před deseti lety mi byla představa vlastního vaření velmi vzdálená, ale vlivem mé manželky se ze mě stává opravdový čtyřhvězdičkový kulinářský velmistr. Rodina se mi vrátila chvilku po poledni, takže jsem jim mohl naservisovat jídlo a sklízet zaslouženou pochvalu. "To jsi dělal ze dvou druhů masa?" zeptala se manželka podezíravě. "I kdež," odvětil jsem, "vše je z jednoho kilo a půl těžkého kousku," a významně jsem se pousmál.

Pak jsem manželce oznámil, že přes její očekávání pojedu se synem k manželčiným rodičům už v neděli dopoledne. Protože se mě od pátečního večera snažila přesvědčit o tom, že bych měl jet až odpoledne, byla ze změny plánu patřičně nadšena.

Na sobotní odpoledne jsem upekl vynikající jogurtovou buchtu s ovocem, kterou opět celá rodina ocenila. Skoro jsem začínal být na sebe hrdý. Pak mě ovšem manželka v návalu svých pracovních povinností vyhnala ven nejprve s jedním dítětem a poté se k nám přidalo i druhé dítě. V době, kdy byl Míša venku se mnou sám, se stihl seznámit se dvěma holčičkami svého věku a pasovat se na přirozeného vůdce jejich skupinky a předvádět jim, jak umí dovádět s lopatičkou, hráběma a formičkami. Pak se k nám přidala Pavlínka, ale to už jedna z původních holčiček odešla.

Večer jsme ještě zajeli do sousední vsi, kde mají čerpací stanici, která stále ještě udržuje ceny PHM v rozumné úrovni, nabrali jsme plnou a pak už byl čas jít chrnět.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Úraz

"A musím vám prozradit," řekl mi pan Konvička, "že vašemu zkušenějšímu kolegovi se to nepodařilo."

"To je dobré vědět," odpověděl jsem, "použiju tuto informaci, až budu se svým nadřízeným jednat o zvýšení svého platu."

Pan Konvička se ve skutečnosti nejmenuje Konvička, ale mezi jeho příjmením a slovem "konvička" vede nepříliš dlouhá řada volných asociací, a tak jsem toho využil k utajení jeho civilního jména.

A přesně tohle byla chvíle, při níž mám svou práci rád.

Krkonoše jsou pro naši rodinu jaksi zakleté. Pokaždé krátce před tím, než jsme se do nich vypravili, se někomu v naší rodině něco stalo. Poprvé musela manželka na operaci, po které měla mít minimálně měsíc klid. Kdyby ji chirurgové viděli, jak ani ne dva týdny po operaci srdnatě běhá po horách, asi by je piclo. A letos si úraz přivodila Pavluška. Normálně sebou flákla na kolečkových bruslích a musela na šití do nemocnice. To bylo tak.

Večer se Pavlínce moc ven nechtělo, ale manželka ji po úmorném a vysilujícím psychologickém souboji ukecala. Ani ne o půl hodiny později proběhla manželka bytem, něco řekla a zmizela. A o další půl hodiny později, kdy už Míša spal, mi volala z nemocnice, že si dcera rozbila koleno a že jí to budou šít. A o další hodinu později se obě holky objevily doma, Pavlínka měla ovázané koleno slušivým bílým obvazem a vyprávěla, jak říkala panu doktorovi během šití, že její táta nechce lézt na stromy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Fumar mata

Téměř každý člověk má ve svém životě chvíli, kdy se chová zcela jinak, než by odpovídalo jeho vlastním měřítkům morálky. I já jsem se dopustil věcí, ze kterých by šla lidem, co mě znají částečně, hlava kolem, lidi, co mě znají normálně, by byli zdrceni, a lidi, kteří mě znají nejlépe, by uvažovali o změně svého vztahu vůči mně.

Přátelé, nebojte se, nezačal jsem se zabývat perverzním gay sexem, ani jsem se netoužil poměřit s nejúspěšnějším účastníkem Mezinárodního Masturbačního Maratónu. Skutečnost je mnohem, mnohem, horší.

Stalo se to, že poté, co jsem se úderem jedné hodiny ranní dokoukal na hodnotný historický dokument o humanitárních katastrofách jsem vstával, a teď pochopím, když znechuceně odvrátíte zraky, přátelé, vstával jsem v 03:30. Ano, stydím se, ani nevíte jak, a dokonce o necelou hodinu později jsem už byl v objektu svého momentálního monumentálního zaměstnavatele.

Ono to nebylo samo sebou, šlo o to, zprovoznit zakázku pro zákazníky z jedné krásné země, která má jen dvě chyby, a to první, že její obyvatelé jsou Poláci, a druhou, že tamní úřední řeč je polština. A v této řeči s námi komunikoval i dodaný terminál, leč smůla, přátelé, ve firmě žádný Ostravák nepracuje, takže jsme se jen mohli dohadovat, co ty divné výrazy znamenají. Na to, že by to s námi mohlo komunikovat v nějakém evropském jazyce, bohužel dodavatelé zapomněli.

No ale to nebylo nejhorší, i když mě to stálo asi 11 hodin ve stoje, polostoje, a podobně. Přátelé, udělal jsem strašnou věc, a teď pochopím, když mě i ti nejvěrnější z vás do konce dnešního dne zavrhnou. Klávesnice se mi blokuje, když to mám napsat, kursor myši skáče na jiné otevřené aplikace, ale přiznat se musím. Instaloval jsem Windows 2000.

Ne, opravdu to už nikdy neudělám, radši budu předstírat, že následkem zážitku z této instalace trpím doživotní amnézií a zrovna tu jednu konkrétní hodinu svého života jsem kompletně zapomněl. Ale teď to zapřít nemůžu a vím, že si cejch toho, co dobrovolně instaloval něco tak příšerného, ponesu ještě hodně dlouho.

Přátelé, věřím, že mi časem tento mravní poklesek odpustíte a opět na mě pohlédnete oky laskavými. Dělal jsem to pro jednoho kolegu, jehož programy nefungují pod žádným normálním systémem. Ano, není to omluva, protože jsem mu mohl doporučit vhodné alternativy, ale i tak věřím, že mi brzy, snad ještě dnes, odpustíte.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Víkendové akce

Navštívit během víkendu třikrát místo, kde se podává pivo a jiný kvalitní alkohol, nemusí být zas až tak špatný nápad, jak jsem se přesvědčil o uplynulém víkendu.

V pátek jsem dorazil do liduprázdného bytu, neboť zbytek rodiny byl na výletě u manželčiných rodičů, kde všichni pečovali o zahradu a jiné. Večer úderem osmé se vrátili a oznámili, že následující den, tedy v sobotu, se u nás manželčini rodičové zastaví na oběd.

V sobotu ráno nastal chaos, i uchopil jsem obě děti rukou pevnou, otcovskou a neochvějnou, a pomalu jsme vyrazili do víru městečka. Měl jsem nějaké nakupování, zastávku v hodinářství a nakonec jsme skončili v parku u hřiště. Rozmazlený fakan se tentokrát nekonal, naopak Míša čile navazoval známost s holčičkou své věkové kategorie, a za chvíli už spolu pobíhali ruku v ruce jen bez těch praporů revoluce.

Úderem jedenácté jsem zavelel taktický ústup k domovu, a sotva jsme se doma rozhlédli, byla návštěva u nás. Překvapivě jsme odmítli, aby si babička s dědou odvezli naše ratolesti, s tím, že přijedeme večer.

Když se Míša prospinkal, vyrazili jsme na akci číslo jedna. To byly pivovarské slavnosti a pivovar, jak už všichni jistě víte, stojí nějakých pět minut chůze od našeho domu, což má své výhody i nevýhody. Na pivovarské louce probíhaly dětské soutěže, nechyběla obří nafukovací klouzačka i její menší kopie (Pavlínka vyzkoušela tu obrovskou a párkrát se popálila, Míša dováděl s Jiříkem, což je synek jedněch našich známých, na té menší, a ještě vyzkoušeli zvířátkový kolotoč), blíž k pivovaru byly stolky obsypané žíznivými hosty a stánky s langoši, hotdogy, opékanými kobásami a jinými vitamínovými bombami, a taky s kvasnicovým pivem, což se ukázalo jako velmi chutný doplněk stravy. K tomu nám hrála místní břinkavá dechovka s pěveckým triem tvořeným dvěma dámami učesanými i ustrojenými ve stylu Ženy za pultem, a jedním pánem, který jako by z oka vypadl lidoveckému poslanci Pavlu Severovi. Na večer se chystal místní revival skupiny Kabát, alias skupina Kyvadlo, což vzhledem k tomu, že na nás bude čekat při pouťové zábavě (a je to děs, poslouchat nějakých osm hodin dokola hudbu na jedno brdo), nebylo zas tak těžké oželet, i odjeli jsme k manželčiným rodičům.

Tam jsme se dověděli zprávu pro mě smutnou - totiž, že se bude grilovat kapr. Kdo mě zná, ten ví, že nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedl, je vepřový řízek na jakýkoli způsob, tudíž pochopí, proč jsem byl z možnosti konzumace kapra tak odvázaný. Naštěstí se přítomná švagrová projevila jako spolubojovník, takže jsme zůstali vevnitř a každý konzumovali dle své chuti a těm venku u ohně jsme vůbec nezáviděli.

Chvíli po jedenácté večerní jsme zahnali děti a s manželkou vyrazili za zábavou neboli na chlastací akci číslo dvě. Ony se totiž ve vsi, odkud moje manželka pochází, konaly slavnosti u příležitosti založení hasičského sboru, založení ZŠ, a s tím spojené setkání rodáků. Dorazili jsme na místní hřiště, kde vyhrávala thrash industriální dechovka Brťovská šestka. Zkušeným způsobem jsem se vyhnul frontě u výčepu a nechal nám natočit chmelový nektar ve dvojím provedení (můj návrh, že bych chtěl dvě piva do jednoho kelímku, nějak nefungoval), a pak jsme se vrhli do rytmu klasických tanců, čímž jsme si vykompenzovali nedostatky z plesové sezóny. Nicméně brťováci se nenechali zahanbit a šli i do náročných melodií, jakou je píseň "Ještě, že tě, lásko mám" (a musel jsem konstatovat, že jestli toto Petr Kolář vidí, za svůj zpěv se jistě stydí) i jiné klasické hity (karaoke verzi Zvončekov šťastia hranou na křídlovku jsme raději prochlastali). Z této akce jsme se vytratili někdy mezi jednou a druhou hodinou ranní.

V neděli mě přišel Míša vzbudit okolo deváté, přišel k mojí posteli a tiše šeptal "tatínku, vstávej," což mě potěšilo, i všeho jsem zanechal, nic nedbal, ihned vyskočil a kvapil, přičemž jsem koukal, abych svému slovu dostál. Dopoledne jsme se pak, poté, co se probudila i nezvykle dlouho spící Pavlínka, vydali na výpravu do lesa. Ač zásadový nehoubař, jedinou za něco stojící houbu jsem našel já.

Odpoledne, když se Míša prospal, jsme vyrazili na chlastací akci číslo tři. Pokračování setkání rodáků s písničkami skupiny Dospělovi hoši probíhalo v naprosté pohodě, skupina hrající ověřené fláky typu Růže z Texasu, Jó, třešně zrály, Nezacházej, slunce, a podobně, ve složení kytara, mandolína, baskytara, se postupně rozrostla o další dvě kytary a ještě jednu mandolínu. Pivo ve mně mizelo tradiční rychlostí a protože bylo hezky, ani jsme si nevšimli, jak se čas nachýlil. Cestou na tuto akci jsme se ještě zastavili v budově místní školy a prohlíželi historické fotky. Našli jsme všechny - manželku, švagrovou, švagra, manželčinu sestřenici a některé bratrance na třídních fotkách. A v přítomných obecních kronikách i fotky z vítání občánků, mimo jiné i Pavlínky.

No, po tom, co jsem tady napsal, už asi nikoho nepřekvapí, že jsme domů dorazili okolo deváté hodiny večerní, dětem jsme dali koupací prázdniny a šli spát extrémně brzy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Bouře

Když už se to, tak se to.

Ve středu večer jsme normálně koukali na Přátele, když vtom náhle slyšíme výkřik vodní sluky.
Kdepak, jen náhle cvak, obrazovka potemněla, cvak, obrazovka se znovu rozzářila.

"Co to bylo?" divila se Pavlínka. I jal jsem se jí vysvětlovat termín "krátkodobý výpadek". Než jsem to vysvětlil, stalo se to ještě dvakrát. A potom ještě jednou, ale už to nebylo krátkodobé. Prostě obrazovka zhasla, věž zhasla, světlo u želvy v teráriu zhaslo, všechna ostatní světla zhasla a jak jsem koukal z okna, sledoval jsem, že se to netýká jen naší domácnosti, ale že minimálně celé naše městečko se předčasně pohroužilo do tmy.

Ale to nebylo všechno. Do pěti minut, možná i dříve, se nejdříve zvedl extrémně silný vítr, kdy jsem byl rád, že jsem nenechal želvu na balkóně, protože ta by se už pohybovala někde úplně jinde. A hned nato bouře. Když napíšu, že blesk střídal blesk, tak to se ještě krotím, protože kolikrát první blesk nestihl ještě zhasnout, když se objevil druhý.

Bouře skončila po hodině, ale elektrický proud začal vesele do naší domácnosti proudit až o čtvrt na šest ráno, kdy mě vzbudila všechna zapomenutá světla, větrák v koupelně a nahlas hovořící televize.

Cestou s Pavlínkou do školy, i potom do práce, jsme potkávali polámané, vyrvané i jinak poškozené stromy, což doplňovalo apokalyptický rozměr bouře.

A teď trochu vážně. Ta bouře zabila někoho ve městě, kam jezdím do práce. A ten někdo byla jedna paní, učitelka ze školky, kam jeden kolega vodí dcerku. Tak to je vážné, protože ještě nikdy se nestalo, aby ten, kdo zemřel při bouři, byl takhle blízko.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!