Oraz

Asi se zcela jistě, milí čtenáři, trápíte úvahami, co se se mnou dělo, že jsem přerušil svůj obvyklý proud moudrosloví národa českého a už tak dlouho nic nenapsal.

Milovníky seriálu Akta X bohužel nepotěším. Nezmizel jsem do žádné jiné galaxie (i když po přečtení knihy Spektrum jsem o tomto kroku velmi reálně uvažoval), ani se se mnou nestalo nic zlého (nepočítaje chlastání v hotelu poblíž brněnské přehrady).

Zkrátka a dobře jsem si dal oraz. Vytěsnil jsem ze svých myšlenek vše, co nějak souviselo s mou prací. Telefon jsem přesměroval na informační linku Společnosti AIDS pomoc. Věnoval jsem se své rodině a užíval si příchodu jara.

A taky jsem splnil dlouhodobé přání své milované dcerky. Totiž hned dvakrát po sobě jsem ji ráno doprovodil do školy. Tím jsem v jejích očích stoupnul minimálně do podobných výšin, v jakých se u jejích vrstevnic pohybuje pouze bojovník Kahuna.

V pondělí jsem si navíc - ve svém životě už poněkolikáté - vyzvednul potvrzení, že skutečně nemám záznam v rejstříku trestů ČR. A odpoledne jsem si popovídal s Pavlínčinou paní učitelkou. Ta na moji dcerku valila jen slova chvály, jak je hodná, šikovná, snaživá, a hlavně je na ní vidět, že je slušně vychovaná. V první chvíli jsem se chtěl pyšně nadmout jako páv, ale vzhledem k tomu, že paní učitelka je stejný čahoun jako já, pochopil jsem, že by tento projev nadšení neměl pozitivní oučin.

A včera jsme vrazili na nákupní výlet. Jak už to chodí, manželka si jede koupit boty a domů si nové boty odvážím já. Tím jsem definitivně obnovil svůj botník, vše, co se v něm momentálně nachází, je zakoupeno letos.

Další dávka intimních detailů z mého pohnutého života zase někdy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Hoďte babu do Podbaby

Výhoda akcí, které pořádá některá velká a hodně významná firma, je v tom, že člověk tak nějak příjemně zabije část dne, vyslechne si několik marketingových keců, z nichž mu je blivno, dozví se i něco po odborné stránce, z čehož má radost, relativně dobře se nají, z čehož má taky radost, a občas se i zasměje.

A tak jsem se i já, který už několik let žiji životem slušného maloměšťáka (jeden z průvodních jevů maloměšťáctví je údajně bydliště ve městě s méně než padesáti tisíci obyvateli), jsem se v jarním ránu objevil v Praze. Konkrétně jsem vystoupil z tramvaje číslo osm na zastávce Podbaba (nebo poddědek? Teď nevím). A statným krokem jsem se vydal do opodál stojícího hotelu Crowne Plaza (dříve Internacional, jak o něm hezky zpívá Ondra Hejma).

Mezi všemi těmi řediteli, managery a podobně, jsem si připadal poněkud nepatřičně, ale po chvíli jsem narazil na bývalého kolegu z bývalé práce, což mě naplnilo optimismem. To, že ovšem potkám i bývalého spolužáka ze základky, se kterým jsme navíc seděli v jedné lavici, pro mě bylo překvapením srovnatelným s výhrou Slovanu Liberec ve finále Ligy Mistrů.

Program byl zcela jistě velmi zajímavý, protože mezi všemi těmi marketingovými triky a žblebty se občas ozvalo i něco odborného. A v závěru se losovaly naše dotazníky o věcné ceny. Jak jsem správně předpokládal, můj dotazník vylosován nebyl.

Oběd v hotelové restauraci se rovněž vyvedl. Ukázal jsem milému kuchaři, co mi má nandat. Nandal mi tolik, co ostatním. Ani jsem se nepohnul. Nandal ještě jednou totéž, co odpovídalo dávce pro ostatní. Ani jsem se nepohnul. Až po třetí dávce jsem se usmál a odešel k jednomu z volných stolů.

A pak už cesta přes Prahu, jízda metrem na jinou stranu, než jsem potřeboval, přeskok do metra správným směrem, jízda na nádraží, vyhledání mého nástupiště, nastoupení do správného EC, šok z toho, že už z Prahy to vyjíždí natřísknuté po strop a někteří slabší jedinci i stojí, a nekonečně opojná jízda domů.

Pavlínka šla na konkurs do tanečního kroužku.

Vybrali ji.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Banjo

Lidé se mě často ptají, čeho bych chtěl ještě v životě dosáhnout. Říkají mi: "Studoval jsi na prestižní univerzitě, pamatuješ starou hospodu u Váchy, prožil jsi několik nezapomenutelných akcí v Esku, Továrně či Goletu, byl jsi členem nejslavnější hudební skupiny a máš hojně navštěvovaný bezva blog, na jaký se jen tak někdo nezmůže. Opravdu ti to nestačí?"

Já říkám: "NE!"

Nestačí.
Jedna věc mi v mém životě dosud chybí.
Neumím hrát na banjo*.

Tato moje touha je pro mnoho lidí zcela nepochopitelná a někteří se ptají, komu to hrají, ale hlavně proč zrovna na banjo? Na to je odpověď jasná. Pro mě, který do doby, než uslyšel album Master Of Puppets (které nasměrovalo můj hudební vkus do té doby neznaným směrem), upřímně věřil, že nejlepší zpěvák, skladatel, textař a instrumentalista na světě je Ivan Mládek, je vlastní neznalost banjové hry hlubokým traumatem.

Už proto, že coby středoškoláci jsme měli našimi třídními profesorkami (ano, jednu jsme měli první rok, druhou zbylá léta) školní výlety organizované tak, že se spalo ve stanech a večer se sedělo u ohně. A tehdy spolužák-práskač začal třískat do kytary a vyřvávat odrhovačky typu "Z róhózmláhácenýhýho kóhósteláháhá," nebo "Když mě brali za vojáháháháka...," přičemž u té první jsem netušil, proč někdo Elvise Costella rozmlátil, a u té druhé měl spolužák-práskač hlubokou pravdu, když se dostal k verši "vypadal jsem jako bl-hl-hl-hl-bec," protože to se stačilo na něj podívat a bylo to každému jasné, že v tu chvíli zpívá o sobě. A tady bych se mohl zaskvět, když bych ve chvíli, kdy se spolužák-práskač nadechoval k další sloce, vykřikl "sólo banjo," a začal vybrnkávat noty na pomezí jazzu, funky, swingu, country a lidové hudby severovýchodního Mongolska. Takhle k tomuto mému hvězdnému výstupu nikdy nedošlo.

Ale stejně, kdybyste věděli o šikovném učiteli hry na banjo, tak se jdu okamžitě přihlásit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) Pojmem "banjo" se v tomto kontextu myslí pětistrunné tenor banjo.

Kola ve vilkové čtvrti

V neděli jsem mohl konečně rozvinout své nezpochybnitelné kuchařské umění v kombinaci, která musí, Karle, musí, potěšit každého opravdového gurmána.

Jako první přišla na řadu brazilská polévka. Ono se to řekne, ale v Brazílii to jedí dnes a denně a nikomu to nepřijde divné, ta kombinace cibule, petržele, rajčat, česneku, dvou druhů masa a hrášku. Chutnalo to samozřejmě všem, snad jen dcera měla drobné připomínky k chuťové stránce.

To ještě netušila, jaký zásah dostanou její chuťové buňky s hlavním chodem, který tvořily nudličky z kuřecích prsou nejprve do speciální směsi oleje, sójové (!) omáčky, pepře a tymiánu na půl hodiny naložené, potom vyválené v pořádné hromadě strouhanky a nakonec klasicky osmahnuté, to vše s vynikajícími brambory, vařenými podle sedm tisíc let starého tradičního receptu.

Když jsem zpracovával maso na nudličky, objevila se v kuchyni manželka, zkoukla mé přípravy a konstatovala: "Máš pěkný prsa," na což jsem jí odpověděl: "No však ty taky," ale až poté jsem si všimnul, že si prohlíží prkénko s kuřecím masem.

Odpoledne jsem, jakožto milovník sportu (to mám napsáno ve svém osobním horoskopu, jasný?) zase vytáhl Pavlínku na vyjížďku na kole. Tentokrát jsme neměli konkrétní cíl a tak jsme vyjeli s tím, že pojedeme, kam nás kolo poveze. A kolo nás vezlo.

Nedaleko od našeho sídliště začali před několika lety přidělovat stavební parcely a brzy na místě vyrostly první domky. Dnes už je z toho téměř hotová vilková čtvrť. Pozitivní je, že to není žádná centralgroupistická uniformita, že opravdu každý domek odráží vkus svého stavitele či majitele. Jeden například vypadá jako hasičárna - bílý domek s červenou garáží. Jiný oproti tomu jako by se inspiroval antiperspektivou Ivana Mládka - vpředu obrovská garáž, vzadu trošku prostoru na bydlení. Ostatní jsou jakž takž normální, sem tam do oka trkne barva fasády - oranžová jako zralý pomeranč či naopak temně zelená jako brčál.

A tam jsme s Pavlínkou projížděli uličkami a využívali toho, že ta vilková čtvrť ještě není tak zažitá, aby tam byl provoz aut jako na většině sídlišť. A uličkami se dá různě kličkovat a projíždět...

Občas zauvažuju o nějakém tom baráčku se zahrádkou, kde by mohla želva běhat a řádit, hlavně ovšem s bazénem, pštrosem a satelitem. No... a pak jsme jeli zpátky, Pavlínka ještě hrála na flétničku a byl večer, noc a děti spaly a spaly a spaly.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Surreálně metafyzický

Při psaní tohoto příspěvku nebylo pravděpodobně poškozeno žádné živé zvíře ani jiný živý tvor. Nebo o tom aspoň nevím.

Určitě znáte pořad Noc s Andělem. A kdo by ho neznal, pro toho stručný úvod: Jedná se o pořad zaměřený na hudbu, jehož jediným slabým článkem je osoba (osobnost) hlavního moderátora Pavla Anděla. Většinou se to dá přetrpět. Ovšem během víkendu jsem - při reklamní pauze ve filmu Interview s upírem - zahlédl kousek tohoto pořadu a zažil jsem podobně extatický stav, jako když jsem kdysi poprvé viděl Evu a Vaška, poprvé slyšel humor Marka Ebena a poprvé se probral ze šoku z vystoupení souboru Mimtrio. To se totiž - po nebetyčně nudných a trapných kecech moderátora (kdo ho nezná, tak si představte Leoše Mareše o deset let staršího s vyjadřovacími schopnostmi téhož Leoše Mareše někdy v době, kdy začínal v ojrop zwei) se totiž na pódiu objevilo podivné sdružení kreaturek všech věkových kategorií, včetně dvou asi osmiletých holčiček, které začaly na melodii od Offspring prozpěvovat "Kup mi, táto, želvy." Moje duševní odolnost byla vystavena stres-testu v maximální míře obtížnosti.

Ale abych to zase vrátil do pozitivna, víkend byl globálně hezký. Ačkoliv jsem se v pátek duševně připravoval na to, že v sobotu budu předvádět své kuchařské umění, díky kterému se řadím k takovým titánům kuchyně jako Jamie Olivier či Ivan Vodochodský, byl jsem záhy konfrontován se surrealitou, jejíž výsledek byl, že mé kuchařské umění bude mít popuštěnu uzdu až v neděli. Nicméně kefírovou buchtu s čokoládovou polevou jsem pro jistotu připravil už v pátek.

A v sobotu odpoledne jsme s Pavlínkou vytáhli kola a vyrazili. Původně jen do Plusu dokoupit nezbytně nutné potraviny, posléze se naše vyjížďka ovšem trochu protáhla, zkoukli jsme vystavené výrobky v prodejně počítačů, pak jsme sjeli na vlakové nádraží obdivovat krásný motorový vůz řady 810 se jménem PAVLÍNKA nad světly, potom jsme soustavou bočních uliček dojeli až do toho supermarketu, co v reklamě na něj zpívají dva obtloustlí moulové něco o královně nákupů, a potom jsme jinou soustavou bočních uliček a odboček dojeli po hodině jízdy domů.

V souvislosti s tím musím konstatovat, že Pavlínce její nové kolo prostě svědčí. Jezdí na něm lépe než na tom předchozíma v některých úsecích se mnou drží mé olafludwigovsky-uweaplerovsky-uweraabovsky vražedné tempo (a ještě se u toho nahlas chechtá).

Míša ven stále ještě nesmí. Je proto smutný a zádumčivý. Snad proto ho Pavlínka naučila písničku, v níž se na úvodní melodii z kultovního seriálu Mach a Šebestová zpívá krajně neslušný text, v němž reprodukovatelné jsou pouze předložky. A možná některá zájmena. Jak lze předpokládat, Míšovi se toto hudební dílo moc líbilo a za chvíli uměl stěžejní pasáže nazpaměť.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Noční specialita

Díky tomu, že se děti v poslední době potýkaly se zdravotními problémy, došlo k tomu, že jsme se rozdělili a u mě spala Pavlínka, manželka pak spala v pokojíčku u Míši.

Od té doby, co Pavlínka začala spát ve svém pokoji (krátce po jejích druhých narozeninách) jsem už měl dost času zapomenout, co v noci dovede. Takže teď už vím, že sebou umí házet jako popudlivá chobotnice, a to, že ze sebe ve velmi krátkých intervalech odhazuji tu ledabyle přehozenou nohu, tu ruku, tu si vyndávám její loket z oka, tu od ní dostanu čelovku do nosu, není vůbec divné.

A taky jedna Pavlínčina specialita:

V noci se probudí a posadí se na posteli.

Já: "Chceš jít na záchod?"
Dcera mlčí.
Já: "Slyšíš mě? Chceš jít na záchod?"
Dcera mlčí a kroutí se jako Michael Jackson při svém moonwalku.

V takovém případě není na co čekat, uchopím dceru a ve velmi krátkém časovém horizontu ji usadím na mísu. Pokud bych ji poslal na záchod samotnou, je schopna se dobývat do skříně na chodbě nebo do kamrlíku.

Naštěstí už obě děti zase spí společně v pokojíčku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nová přenosná hračka

Jako vždy, když se dostanu k nějaké nové hračce, zkouším její možnosti.

Od loňského léta, kdy můj do té doby relativně dobře sloužící mobil odešel do věčných lovišť (a s ním i všechny v něm uložené kontakty, obrázky, zvukové úryvky a jiné životně nesmírně důležité - někdy i nahořežité - věci) se hovory na číslo s tímto mobilem spjaté přesměrovávaly na můj pracovní mobil. Ano, asi už tušíte, že jsem pak při pohledu na vyúčtování padal do mdlob, protože se mi hovory mezi soukromým a pracovním číslem na něm pěkně promítly. Vyúčtování připomínající počet obětí zemětřesení nebylo proto žádnou výjimkou. Až jednoho dne, shodou okolností tento týden, jsem řekl: DOST!

A tak jsem cestou z práce vstoupil do téže prodejny mobilů, kde jsem kdysi koupil dárek pro manželku. Chvíli jsem si znaleckým pohledem prohlížel vystavené modely, až si toho všiml jeden z mladíků za pultem. "Máte nějaké přání?" zeptal se opatrně. Vlídně jsem se na něj pousmál a pak jsme poklepal na skleněný bok vitríny. "Dejte mi ten," řekl jsem stále s vlídným úsměvem. Prodavač zbledl a ptal se, zda vím, kolik mnou zvolený model stojí. S klidem hráče Half-Lifu jsem mu odpověděl, že vím, poněvadž je to na cenovce a navíc mám zákaznickou kartu jejich společnosti. To se prodavač uklonil k zemi tak prudce, že mu na čele naskočila boule a všichni ostatní zákazníci předvedli ukázkovou mexickou vlnu. "A který přesně model si přejete?" ptal se nadále prodavač a zamačkával si bouli o bok vitríny. "Tento se zlatými tlačítky," oznámil jsem mu skromně, načež prodavač odemknul vitrínu, vyndal mnou vybraný model, s úctou vlastní tibetským mnichům jej přenesl za pult a velmi opatrně, avšak nikolivěk bez zručnosti, jej rozebral. "Máte, prosím, nějakou SIM kartu?" ptal se uctivě. "Jistě, dobrý muži," odpověděl jsem mu a podal SIM kartu z původního mobilu. Prodavač ji vzal do ruky, ani nedýchal, a pak ji citlivě vložil tam, kam patřila. Poté opatrně, ale zručně mobil sestavil, uvedl do provozu a s úklonou mi jej podal, abych si ho mohl ošahat. Inu, v ruce se drží dobře, zadní kryt má zdrsněný, takže se mi nebude klouzat v rukou a obsahuje i foťák s pozlaceným objektivem. "Funguje dobře, jak vidím," řekl jsem s povděkem. Prodavač ode mě převzal mnou vybraný model a požádal mě o přechod k jiné pokladně. "Tady pán si vybral tento mobil," řekl s nepřeslechnutelnou úctou v hlase a ještě jednou se mi uklonil. Dáma u pokladny od něj, rovněž velmi uctivě, převzala krabici s mým budoucím majetkem, velmi jemně nasnímala všechny možné i nemožné čárové kódy, pak převzala mou zákaznickou kartu a mou kartu od účtu, já zadal PIN a zbrusu nový mobil byl můj.

Co se mi na mém novém mobilu líbí, je to, že ve chvíli, kdy mu ztmavne displej (po delší nečinnosti) ztmavnou i klávesy, takže je vidět jen černé tělo se zlatými tlačítky. Trošku mi trvalo, než jsem si zvykl na jinak uspořádané menu a podobně. Ale konečně je možné se mi dovolat na staré číslo bez nutnosti přesměrovávání!!!

(Tato informace je stejně relevantní jen pro ty, kdo moje původní číslo znají...)

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dnes bez esoteriky

Po esoterické sobotě jsme se těšili na neděli a i ta se vydařila. Možná díky tomu, že tentokrát jsem si vzal starost o oběd na sebe (i když výsledek se poněkud lišil od očekávání), a taky díky tomu, že děti venku rozbalily své dopravní prostředky.

Po obědě jsme se s Pavlínkou pustili do naší oblíbené hry. Pavlínka hraje Karkulku a já vlka. Mám v úmyslu ji sníst, ale ona se vždy snaží z toho nějak vyvlíknout. Teď se jí to podařilo naprosto dokonale. Když zaslechla "Karkulko, to jsem já vlk, teď tě sním," tak bez sebemenšího projevu zájmu odpověděla "tady máš košíček s dobrotama, já jdu za babičkou," no pak si s takovým dítětem hrajte.

Čas ale pokročil natolik, že bylo třeba vzbudit Míšu. Ten se kupodivu nebránil a ku ještě většímu podivu jsme za chvíli opravdu vyrazili ven. Cílem nám byl náš místní divadelní klub.

Kus, jenž byl ten den na programu, se nazýval "Jak Kuba za Markytkou chodil," a oproti představení dvou pánů či dvou dam šlo protentokrát o představení jedné holky, a to v našem kraji velmi oblíbené Mirky Venclové. Ta ovšem s pomocí loutek a dalších pomůcek vystavěla nádhernou pohádku o přitroublém Kubovi, který všechno dělá sice tak, jak se mu řekne, ale ne s tím, čeho se to týká. A hlavní hrdinka sama, díky komickému převleku, dokázala prozářit atmosféru v klubu.

Celkově vzato to byla sranda, legrace, humor, dětem i nám starším a pokročilým se to víc než líbilo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dávka esoteriky

Posílám vám dávku esoteriky...

Tak tedy odpoledne, po krátké zastávce doma a přeskupení nákupu z výletu do patřičných míst, jsme vyrazili za dětmi. Dojeli jsme tak akorát. Míša si dával odpoledního šlofíčka a Pavlínka si hrála v kuchyni s kartama. I zasedli jsme ke stolu a po tradičním odpoledním kafi a vynikajících koláčích jsme usedli k partii žolíků. Nedařilo se mi dobře. Nedařilo se mi totiž vůbec. Prohrával jsem, co se dalo, ale poslední hra byla moje.

Pak bylo načase spícího synka probudit. I ujal jsem se tohoto úkolu s odhodláním vpravdě rytířským. Vstoupil jsem do pokoje, kde syn spal, a zpěvem náhodně vybraného vzorku ze sborníku "Lidové písně národů Sibiře" jsem jej přivedl do stavu bdělosti, nad čímž Míša projevil účinnou radost. Leč, přátelé, sousedé a krajani, zanedlouho jsem se i já odporoučel do spánku a asi tak na půlhodinu jsem se prospal.

Pak jsem ale křepce vyskočil a vyběhl ven do jarního podvečera. Manželka moje se totiž jala zušlechťovat náš rodinný vůz, i přiložil jsem ruku k dílu, přeměřil tlak v pneumatikách, připojil kompresorek a dohustil na patřičnou mez. Potom jsem zkoumal stavy různých kapalin pod kapotou našeho žihadla. Jedna nádržka vykazovala hladinu příslušné kapaliny dost pod hranicí označenou MIN. Chvíli jsme příjemně a asertivně debatovali, která že nádržka to je, až jsme vlnou volných asociací došli k tomu, že se jedná o chladič.

A to už se nachýlil den, slunce se vydalo někam k západní polokouli a my jsme posbírali děti, které jásaly nad tím, že budou doma na Večerníčka, uložili je do auta a za jejich mohutného jásotu vyrazili zpět k domovu, kde mě v pozdním večeru potěšila už kdovíkolikátá repríza komorního dramatu Big Lebowski.

Esoterická fotka pro dnešní den:Hezký esoterický den!

Trocha esoteriky

Tento příspěvek je esoterický. Zapalte si vonné tyčinky a čtěte.

Na noc z pátku na sobotu a na skoro celou sobotu se nám mimořádně povedlo zbavit se dětí. Proto jsme my, životem zkoušení a větrem ošlehaní rodiče, mohli provést nákupní výlet, kdy naše rodinné vozidlo, obsazeno mimořádně pouze na předních dvou sedadlech, se jako šíp vystřelený z luku Robina Hooda vydalo na cestu, aby se jarním dopolednem řítilo k nedalekému městu, které se pyšní, že se tam narodil někdo slavný, a které je asi tak dva-a-půlkrát větší než to naše. Heleno, dva-a-půlkrát?

Při návštěvách tohoto města pravidelně parkujeme v jedné boční uličce. Ovšem docela nedávno se nám donesla informace zcela zásadního charakteru, a to, že v dané uličce se parkovat co? Že se v dané uličce parkovat nesmí. A to tam není klasická značka typu zákaz zastavení/zákaz stání, ale značka označující obytnou zónu, kde je parkování povoleno jen na místech k tomu vyhrazených. I zaparkovali jsme jinde na příhodnějším místě, přičemž jsme se jen asi o 0,03 mm minuli s vozíkem připojeným za obstarožní felicií řidiče, který pojal odbočování do vedlejší uličky dost svérázným způsobem.

Nu což, vydali jsme se na obchůzku. Přátelé, i my patříme k lidem, jejichž šatníky a botníky je aspoň jednou (tedy minimálně dvakrát, že ano) nutno probrat a doplnit. A v našem městečku jistá možnost výběru je, leč oproti okolí se limitně blíží k nule.

Zkrátka, abychom to neprotahovali. Krátce před polednem jsme stáli ověšeni taškami a krabicemi, se zářezem do našich rodinných financí, který běžné rodině stačí asi tak na 4 měsíce normálního nenáročného provozu, a rozhodovali se, zda udělat oběd doma nebo zajít do pizzerie. Vyhrála druhá možnost, i vtrhli jsme dovnitř a kultivovaně zkonzumovali porce pro dřevorubce po dvanáctihodinové šichtě.

Ale nejen jídlem živ je člověk, jak už kdysi kdosi napsal nebo řekl. I naše auto si žádá svoje a tak nezbylo, než jet k nedaleké čerpací stanici. Vymrštil jsem se jako statný junák, vyškubl tankovací pistoli ze stojanu, zasunul do příslušného otvoru a spustil tankování. Protože jsem ale člověk poetického a filozofického zaměření, začaly se mi v hlavě tvořit hexametry, jamby a haiku, načež došlo k tomu, že toho, že se něco děje, jsem si všimnul až ve chvíli, kdy začal stojan čerpací stanice zuřivě hvízdat s tím, že "vyčerpáno". I odešel jsem do budovy čerpací stanice a milé dámě za pultíkem podal svou kartu, aby z ní strhla pročerpanou částku. A pak už jsme mohli jet domů a po kratičké pauze... pokračování příště.

Esoterická fotka pro dnešní den:Hezký esoterický den!

Masakr

Takto pojmenoval jednu ze svých povídek kamarád Drop. Sepsal ji už před více než deseti lety a od té doby vím, že jeho literární talent je mnohem větší než ten můj (pokud se u mě o nějakém literárním talentu dá mluvit).

Náš masakr začal celkem nevinně. I přijel jsem domů takhle k večeru, kdy stíny se již prodlužovaly a jen horní okraj slunečního kotouče pokrýval vzdálené obzory. Cesta moje vedla uličkami tu rovně, tu doprava, zase rovně do mírného kopce, podél nízkých domů, od kulturáku prudce dolů, pak zase rovně po mostě přes náš místní veletok, mezi loukami okolo pivovaru, pak prudce do kopce, který prověřuje tělesnou zdatnost chodců - člověk jen mírně pod hranicí oficiálně stanoveného průměru zdatnosti ho prostě nevyšlape - , pak přejít naši místní magistrálu, a opět do kopce, teď už je to jen mírné stoupáníčko k samoobsluze. Ta je, vzhledem k pokročilé večerní hodině, už naprosto uzavřená. Před samoobsluhou prudká zatáčka doprava, ze které se slabším jedincům může zamotat i hlava. A pak průchod křižovatkou (Křižovatku nepřecházej nikdy úhlopříčně!) a už se na mě směje vchod do našeho paneláku. Lovím klíče, pohazuji si s nimi v dlani, až se z nich vyselektuje ten správný. Zasouvám klíč do zámku. Když to v zámku mírně lupne, můžu začít klíčem otáčet. Dlouhou praxí mám vypočítaný ten moment, kdy je možné za dveře cuknout směrem ven a vstoupit do vstupní haly našeho čtyřpatrového mrakodrapu a vydat se po schodech do třetího (stěhovákům ale říkáme, že je to druhé) poschodí. To už třímám v ruce klíč od dveří bytu. Nacvičeným pohybem se zbavuji bot. Zasouvám klíč do zámku, otáčím, dveře se otevírají směrem dovnitř. Soustavou nacvičených pohybů nazouvám pantofle, věším bundu na háček, hážu svoji pracovní tašku na její obvyklé místo, zdravím se se svou nejmilovanější manželkou, jdu si popovídat s dcerou a pouštím jí ve sluchátkách Jasnou Páku (dcera jásavě pohupuje kebulí do rytmu a svítí jí očička). Po skončení její oblíbené písničky jdu za synem. Syn usíná překvapivě nikoli ve své, alébrž v mé posteli. Chvíli si povídáme a pak syn usoudí, že opravdu je dobré spát. Po nějaké době někdo volá mojí manželce. Já mezitím večeřím a manželka po skončení hovoru povídá, že přijede děda s kaprem.

Netrvá to dlouho, jen než bych přeříkal básničku z leporela o třech prasátkách, a dole zastavuje auto. Běžím po schodech ozlomkrčky, otevírám dveře, přebírám kapra, vyslovuji díky, zavírám dveře a řítím se schody nahoru k našemu bytu. Kapr je mladý, sympatický perspektivní. Netrvá dlouho a v naší koupelně začíná masakr. První ránu do čela ještě kapr přežil, druhá je smrtící. Palice naráží na jeho leb, setrvačností ji bortí a deformuje, kapr naposledy zalapá po dechu a jeho existence končí. Otírám zakrvácenou palici a pak provádíme oddělení kaprovy hlavy od zbytku těla. Ač jsou obě jeho části zručně odděleny od sebe navzájem, stále sebou nezávisle na sobě mrskají. Kaprovy vnitřnosti rozebírá manželka, já jej zatím bezchybně šikovně zbavuji šupin a posléze i ploutví. Nevinná oběť masakru tiše trpí jako v na televizní obrazovce kopálista, co namířil míč z penalty nad branku. A to ještě kapr netuší, že jeho mrtvé tělo bude rozkrájeno na porce a uloženo do chladu.

Tak skončil masakr jednoho nevinného šupinatého tvora. Věnujte mu všichni tichou vzpomínku.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Štrajkokaz

Stal se ze mě štrajkokaz.

Protože nespokojenost s firmou dodávající nám obědy dosáhla hranice, kdy se slovo "snesitelnost" změnilo v něco iluzorního, sáhli někteří lidé ve firmě ke krajní mezi a přestali chodit na obědy.

V našem oddělení se to týká téměř všech. Téměř. Jeden jim to furt kazí. Jsem to já.

Hlad je prostě silnější a tudíž se pravidelně i nadále vydávám za gurmánskými dobrodružstvími.

Fenomén odporu proti místním obědům postoupil natolik, že jídelna bývá zaplněna z maximálně patnácti procent.

Takže pro tento týden jsem štrajkokaz (bratia Slováci prominou).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prostor pro původní výtvarnou tvorbu

V naší rodině máme dalšího milovníka urologického čaje.

Pavlínce ho ale naordinovala přímo paní doktorka. A k tomu musí mlsat biseptol, 3/4 tablety ráno i večer. Do středy (což je, myslím, dnes) nesmí ani do školy, ani vůbec ven tak nějak. A kvůli tomu nesmí ven ani Míša. To je smutek. A smutek neutek, to byl skutek. Nebo tak nějak.

Ale když nemůžou ven, tak se aspoň vyřádí doma. Proto jsem měl včera zákaz vstupovat do pokojíčku a ložnice. Zákaz pominul, až když jsme byli doma všichni. Ono totiž ti tři mí drahoušové (manželka + obě děti) provedli takovou věc, že část nábytku přesunuli z pokojíčku do ložnice a v pokojíčku tak vznikl prostor pro původní výtvarnou tvorbu tvořený provázkem, na němž jsou zavěšena Pavlínčina výtvarná díla.

A taky jsem udělal radost želvě - výměnou podestýlky a čerstvou hlávkou salátu.

Jak říká (píše) klasik - samá pozitiva a sociální jistoty.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Od soumraku do úsvitu

Na tento film jsem se upřímně těšil. Není nic krásnějšího než kombinace Kulhánkových knih a Tarantinových filmů.

Pokud si myslíte, že kdo čte Kulhánkovy knihy a vyhledává Tarantinovy filmy, tak nemůže být už z logiky věci normální, tak... asi máte pravdu.

U tohoto filmu ani nevadilo, že Tarantino přenechal režisérskou stoličku Robertu Rodriguezovi a spokojil se "jen" s pozicí scénáristy a rolí slizounka-padoucha, bratra druhého padoucha v podání George Clooneyho.

Podobně jako u jiných filmů tohoto typu se děj nikde nezadrhává na zbytečně pomalých scénách, prostě začne a jede. Mrtvoly naskakují snad ještě rychleji než v parodické dvojce Žhavých výstřelů.

A když už se zdá, že všechno bude v cajku - mexická hranice překonána, teď už jen počkat v baru na jiného padoucha, a s ním provést finanční transakci - to hlavní - noc upírů - teprve začíná. Skupina živých lidí se povážlivě ztenčuje - jen jeden padouch, pastor a jeho dvě děti a ještě dva další návštěvníci baru, celkem 6 přežívajících. Na konci filmu z nich zbudou jen dva. Ale kteří dva to budou, jak dosáhnou toho, že vydrželi, a jak zahynuli ti ostatní, na to se radši podívejte sami. Pokud vám nevadí dvouhodinový konstantní masakr, téměř absolutně bez hluchých míst, pak se budete úžasně bavit. Minimálně tak dobře jako já. A Salma Hayek v tomto filmu rovněž nemá chybu!!!!

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Tříkolka

Tím, že Pavlínka dostala předčasně k narozeninám kolo, to neskončilo. On totiž Míša si souběžně s tím vysloužil tříkolku.

Pavlínka ovšem zároveň nějak onemocněla, tudíž nemůže do školy, nemůže ven a musí bumbat urologický čaj. A mlsat Biseptol. No a proto jsem mohl ven jen s Míšou.

V sobotu jsem vytáhl tříkolku proti jeho odporu. Nelíbila se mu a odmítal se k ní přiblížit na méně než dva metry. I tak jsme došli na hřiště, tříkolku zaparkovali v rohu a jen se tak procházeli a pobíhali. O chvíli později se objevily dvě holky okolo 14 let a začaly si házet balónem na jeden z košů. Tím se mně a Míšovi zmenšil akční rádius, protože jsme se museli vyhýbat jejich sektoru. Pak se objevily další dvě holky. Jedna okolo 12 let, druhá o něco málo starší než Míša. A ta nejmenší právě už jezdila na KOLE!!! Míša si z ní sice odmítal vzít příklad, ale po chvíli jsem ho zahlédnul, jak se souká a nasedá na tříkolku. Nakonec další třičtvrtěhodinu prodrandil tam a zpět.

Odpoledne jsme zase vyrazili ven, tentokrát jsme vytáhli motorku. Přesněji pověděno odstrkávačku ve tvaru motorky čtyřkolky. To se Míšovi líbilo, protože na ní mohl řádně řádit. Menší problém byl v tom, že na basketbalové půlce si dva kluci házeli balónem a já jsem Míšu varoval, aby se jejich balónu nepletl do cesty. Poslechl až poté, co mu balón přeletěl asi jen 20 cm nad hlavou. Při návratu domů jsme si pak všimli praskliny na jednom řidítku, což Míšovi poněkud zkalilo jeho dobrou náladu.

Přestože jsem nepočítal, že bych se o víkendu cítil dobře, už proto, že v pátek jsem povečeřel asi půl litru sedmihvězdičkové metaxy (zbytek z té, co jsem dostal k narozeninám), tak jsem v sobotu večer po nesmírné ptákovině s Nicolasem Cagem v hlavní roli dokázal shlédnout i film Od soumraku do úsvitu. Ale o tom až někdy.

A byla neděle a zase jsem vytáhl Míšu před obědem ven. Motorku si už kvůli prasklému řidítku vzít nechtěl, a od tříkolky jsem neměl klíč, tudíž jsme si udělali jen pěší procházku. Moje chyba. Asi jsem ho málo unavil, protože po obědě vůbec neusnul. A odpoledne si už vyžádal tříkolku a absolvovali jsme vyjížďku okolo zahrádkové kolonie, kterou nám předčasně ukončil déšť. To se pak nikdo nemůže divit, že Míša večer usnul dříve, než jsem mu dočetl pohádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

O zobání z ruky

V městečku, v němž žijeme, se občas odehrávají živé koncerty na náměstí. Každoročně při multižánrovém festivalu v půli srpna, příležitostně i jindy. Když slavilo kdovíkoliklet místní gymnázium, což už je pár let zpátky, probíhaly na náměstí rovněž hudební produkce. Celou akci tehdy moderátoroval chlapík statečný alias Josef Laufer. Mezi jinými vystupovala i místní hudební legenda, hrající, podobně jako třeba Drobný za bůra, hudbu charakterizovatelnou slovy "sranda, bigbít, pohoda". A jeden z jejich songů obsahoval i verše

"Jó, paní ...., ta se má,
ten pan .... jí zobe z ruky"

Příjmení té paní a toho pána jsem vynechal jen proto, aby si někdo nevzal tento příspěvek osobně, což by mohlo nastat hlavně u lidí, jejichž příjmení je z říše zvířat.

No a na tento song jsem si vzpomněl při krmení želvy.

Ano, už je o mně všeobecně známo, že jsem vzorný chovatel suchozemské želvy žlutohnědé, kterou jsem dostal jako mláďátko k Vánocům roku 2003. Tehdy to byla pidiželvička, která cestu ze zvířátkového obchodu (kterému u nás doma citlivě říkáme "želvaristika") k nám domů absolvovala v krabičce od čaje (a i v té měla prostor pro chození a otáčení). To, že z ní vyrostlo zvíře typu "malý obřík" je už druhá věc.

No a jako spousta věcí a jevů v mém životě, i želva se vymyká standardům. Velmi brzy jsem musel zapomenout na poučky z chytrých knížek a velmi rychle jsem se naučil jednat se želvou podle intuice. Jednu dobu měla salátové období, což v praxi znamená, že nežrala nic jiného než hlávkový salát. Potom měla rajčatové období. Rozkrájíte rajče, dáte želvě do krmítka, želva se přišourá a sežere vše, co je v jejím dosahu. Momentálně má okurkové období.

Krmení ovšem musí probíhat jedním jediným želvou přijatým způsobem. Totiž odklopím stříšku jejího příbytku, uchopím želvu, postavím tuto želvu na podlahu, a do jedné ruky vezmu na kolečka nakrájenou okurku. Želva nejprve dělá, že nevidí, ale po přibližně dvou minutách drahot vysune kebuli na maximální délku svého krku a pomalu otevře tlamičku. A pak baští a baští.

Ovšem dát jí okurku jen tak do krmítka, tak okolo toho bude chodit a tvářit se jako účastník srazu hnutí nezúčastněných.

Takže sice nevím, jak to vypadá, když pán z výše uvedené písničky zobe své paní z ruky, ale vím, jak to vpadá, když mi z ruky zobe želva.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nové větší kolo

Někdy krátce poté, co se Míša narodil, se Pavlínka začala učit jezdit na kole. Pravda, zpočátku z toho moc nadšená nebyla, protože jí to moc nešlo. Ale po několika měsících tvrdého tréninku získala jistotu a ovládla základní technické finesy cyklojízdy.

Tenkrát, v těch prvních dnech a měsících, kdy s kolem teprve začínala, jí dělalo společnost malé dětské kolo červené barvy. Na tom se vyřádila nejvíc, ale už z něho vyrostla. Od loňska tedy ovládala o něco větší dětské kolo modré barvy, které si vyzdobila samolepkami s obrázky zvířátek. Její úsloví "a teď jedu jako drak" získalo díky většímu kolu a zlepšeným jezdeckým schopnostem jiný širší význam.

Ale jak jsem si všiml při naší první letošní vyjížďce na kolech, i toto modré kolo pomalu, ale jistě, dosluhuje. Ona nám totiž Pavlínka zase o trošku povyrostla, a navíc si ublíženě stěžovala, že její kolo nemá "takové ty pikátka". Tím myslela přehazovačku, aby bylo jasno.

Potřeba většího kola se stala stále akutnější, až to došlo do fáze, že včera, chvíli poté, co jsem vstoupil domů, mi vyběhla naproti právě Pavlínka, radostně poskakovala a volala: "Tati, já - mám - nové - kolo!" a bylo na ní vidět, že nic jiného ji pro ten den nezajímá.

K tomu došlo tak, že nás navštívila babička a šly všechny tři ženské (babička, manželka a Pavlínka) vybírat vhodné kolo. To původní vypadalo dobře, ale přece jen by ho Pavlínka využila až tak za dva roky. Naštěstí v prodejně měli ještě jedno, o něco menší, na to se Pavlínka zkušebně posadila a sesedla až doma. A navíc, tohle kolo má, i když jen na zadním kole, přehazovačku. A mně nezbývá než tiše závidět, protože v Pavlínčině věku jsem si o přehazovačce mohl nechat maximálně zdát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

To je normální

Stává se, že člověku začne všechno (i to, o čem ještě před pár dny pochyboval) připadat jako normální.

Takže není nic divného na tom, vidět mě, jak procházím jedním velkým severomoravskoslezským městem, rozděleným řekou Ostravicí na moravskou a slezskou část, městem s dvouslovným názvem, jehož zkratku můžete vidět na radiopřijímačích a vyslovuje se jako ef em, držím v ruce kameru, natáčím všechno okolo sebe a mumlám k tomu komentář typu "zrovna tudy prochází paní, která vynáší odpadky" nebo "tato ulice se jmenuje po nejslavnějším kosmonautovi všech dob, i když ne Remkova, ale Gagarinova" popř. "kino se jmenuje po Petru Bezručovi, ale proč před ním stojí socha hovězího dobytka mi není zcela jasné" a podobně. A taky není nic divného na tom, že děti se při sledování tohoto unikátního záznamu chechtají na celé kolo.

Tím jsem se řadou volných asociací dostal k tomu, že je naprosto normální, že jsem - a paradoxně právě na apríla - zaspal.

Zaspávání nepatřilo nikdy mezi mé oblíbené aktivity. Co si vzpomínám, tak jen jednou ve druhé třídě se mi podařilo vstát v 7:47, když škola, vzdálená od mého bydliště nějakých 20 minut mé chůze (tedy 35 minut chůze kohokoli jiného) začínala svou výuku v 8:00. Párkrát se mi povedlo zaspat během VŠ studií, kdy jsem dokonce nestihl vstát před cvičením začínajícím ve 14:20. Jo a taky jsem zaspal tenkrát, když jsem během jedněch letních prázdnin dělal poštovního doručovatele. V práci jsem měl být ráno v 6 a vzbudil mě zvonek u dveří bytu někdy o čtvrt na devět. A taky se mi povedlo zaspat, když jsem slavil narození Pavlínky. Pak dlouho nic. Až teď.

Ne, budík za to nemůže, ten se v určený čas opravdu rozhvízdal a dával najevo, že jako další spánek už nene. Ale poté, co jsem ho zaklapnul, mě přepadla hříšná myšlenka, totiž dát si ještě chvíli šlofíčka. Ta chvíle se protáhla na něco málo přes hodinu a ještě musím děkovat Míšovi, že začal volat, že má žízeň. Jinak nevím nevím, jak by to dopadlo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Jsem in

Které pako vymyslelo začátek hokejového zápasu od 20:15?

Protože, jak už je o mně všeobecně známo, do práce dojíždím, nejčastěji vlakem typu rychlík nebo spěšňák, stal jsem se pravidelným nákupčím traťových měsíčních obousměrných jízdenek. Od nového roku mě čekal šok - měsíční jízdenka stála skoro dvojnásobek toho, co dříve. I zakoupil jsem si ji s krvácejícím srdcem.

Paní pokladní mi zároveň vysvětlila, že kdybych si za 600 pořídil in-kartu, tak ušetřím, a ukázala mi i kolik by ta měsíční jízdenka potom stála. Musel jsem v duchu uznat, že bych ušetřil na jedné měsíční jízdence víc než těch 600 Kč. Ale pořád mi něco chybělo. Fotka pasového formátu, nebo jak se tomu říká.

A tak jsem se jednoho nehezkého odpoledne nechal vyfotit. Paní fotografce jsem se asi hodně líbil, protože mě blejskla hned šestkrát a pak ještě rozebírala, která fotka bude nej nej nej. A pak jsme tu finální vybrali. A tehdy jsem si podal žádost.

Dostal jsem lístek ve tvaru jízdenky, kde bylo napsáno, že jde o dočasnou in-kartu, a že si mám pro tu novou dojít tehdy a tehdy tam a tam. Někteří průvodčí ten lístek ani vidět nechtěli, jiní naopak zkoumali každé písmenko.

A od pondělka ji už mám, tu kartu. Už si ji ode mě průvodčí berou, přikládají ke čtečce a čtečka slabě pípá. Jsem oficiálně "in".

Když jsem svojí manželce vyprávěl o tom, jak jsem si užil cyklistický výlet s Pavlínkou, tak se na chvíli zamyslela a pak řekla památnou větu: "A víš, že je zvláštní, že jsem ani netrnula strachy, aby se Pavlínce něco nestalo?"

Na to jsem suverénně odpověděl: "A co by se jí mělo jako stát, vždyť byla na tom výletě se mnou?"

Její výraz ovšem nenaznačoval, ale rovnou zdůrazňoval, že právě to by mohlo být tím strach vyvolávajícím faktorem...

Fotka pro dnešní den:Hezký den!