1988

Rok 1988 byl posílen tím, že krátce po jeho začátku byla olympiáda v Calgary. A já seděl u televize a fandil naší tehdejší reprezentaci, která hrála asi tak pod dva psy, bušila do soupeřů jako hluchej do vrat a většinu zápasů ostudně prohrála.

Měl jsem taky absolvovat druhý lyžák ve svém životě, ale nějakou šťastnou shodou okolností se mi podařilo mu vyhnout. Místo toho jsem ovšem musel každý den přijít do školy a během dopoledne dělat různé pomocné kopáčské práce jako kontrolovat razítka v učebnicích a podobně. V podstatě příjemně proflákaný týden. Zřejmě jsem o moc nepřišel, protože podle toho, co vyprávěli spolužáci po návratu, došlo hlavně k odhalení práskačství spolužáka-práskače.

Občanku jsem dostal překvapivě už v osmé třídě, více než půl roku před patnáctinami. Z kluků v naší třídě jsem byl nejstarší. Žádné výhody mi z toho překvapivě neplynuly. Na druhou stranu jsem objevil kouzlo Téčka, klubu, kam se oficiálně mohlo ve čtvrtek od patnácti a v pátek a neděli od osmnácti. Díky tomu, že jsem se vytáhl do obstojné výšky, po mně nikdo nechtěl vědět, kolik je mi ve skutečnosti, tudíž jsem se v klubu pohyboval i ve dnech, kdy jsem tam, na základě věkové diskriminace, neměl co dělat.

S kamarádem Jirkou jsme vymýšleli různé ptákoviny. Jednou jsme vzali Jirkův kopačák a odešli na hřiště zet-té-ešky, neboli Střední Zemědělsko-Technické Školy, kam se dalo jít nikdy nezavíranou bránou. Hřiště bylo antukové a na obou koncích bylo osazeno házenkářskými brankami. Při této naší ptákovinoidní kratochvíli jsme zkoušeli Jirkovým kopačákem trefit nejprve levou tyč branky, pak pravou, pak břevno, pak spojnice břevna a tyčí... ve všech těchto pokusech jsme dosahovali podezřele stejného výsledku. Až potom nás napadlo zkoušet trefovat oplocení za brankou, tyčkami rozdělené na tři vodorovné vrstvy. Nejspodnější vrstvu trefit byla hračka. Prostřední vrtsvu trefit už taková hračka nebyla, ale taky jsme to oba zvládli. Zbyla nejvyšší vrstva. Jirka se postavil k míči, kopl do něj, a míč, s obtížemi ale přece, zasáhl nejvyšší vrstvu pletiva. To byla výzva, jaká se neodmítá. Sám jsem se postavil k míči, odhadl potřebnou razanci kopu, a pak jsem míč poslal v pohodě až přes horní hranici oplocení, čímž jsem si přisvojil vavřín vítězství v této ptákovinoidní soutěži.

Ostatně s tím Jirkovým balónem se mi povedla i jiná nepěkná věc. Zkoušeli jsme okopávat stěnu paneláku a míč z mojí nohy letěl vzhůru, pak začal klesat až k oknu v přízemí, o to se jemně otřel, jenže okno nepochopilo tu jemnost a romantiku a vysypalo se. Musel jsem pak sousedům nechat zasklít okno, což mě přišlo na šedesát korun a několik ironických poznámek mého okolí.

Co se týká školy, tak docela pěknou kratochvílí byly výlety do Ostravy do divadla. Většinou to bylo něco soudobého. Okolo čtvrté odpoledne jsme se sešli před školou, najel autobus, nasáčkovali jsme se do autobusu, vyrazili, dojeli do Ostravy, rozprchli se po městě, úderem sedmé začínalo představení, po představení šupito presto do autobusu a úderem desáté večerní jsme byli doma. Celkem jednou měsíčně to za tu srandu stálo.

Školní výlet se tentokrát odehrával na Slovensku poblíž Rajeckých Teplic u vesničky Poľuvsie. Nebylo to zlé a mně se nějakou shodou náhod povedlo si tento výlet nezaplatit a jet zadarmo. Neptejte se, jak jsem to dokázal, nevím to.

Po výletě už vše směřovalo k prázdninám, pro mě už tradičně v tom, že jsem je měl trávit u babičky. Osud zasáhl tak, že jsem více než polovinu z těch dvou měsíců propracoval. Nejprve v Horním Újezdě při opravě kostela (kde bylo práce jak na kostele) jsem se angažoval týden s mzdou neskutečných výšin 10 korun na hodinu, a hned od následujícího týdne v dopravně manipulačním středisku jihomoravských státních lesů naproti nádraží, kde jsem dělničil za 9 korun za hodinu, a podle slov vedoucího jsem měl stejně jako normální dělňasové. Pozitivní na tom bylo, že to bylo kousek a na kole jsem to ujel za necelých deset minut.

Po prázdninách jsem zahájil druhý ročník gymplu, kdy mi přibyl absolutně obludný předmět Technika administrativy, neboli psaní na stroji. V praxi to znamenalo datlovat na starých ošklivých Consulech. Pro mě, pocházejícího z domácnosti nevybavené psacím strojem, to znamenalo další příval depresivních stavů a chmur. Během volné hodiny v úterý, kdy měla holčičí část naší třídy tělocvik, jsem si šel vypůjčit klíč od písárny a tam jsem trénoval. A stejně jsem o pololetí měl z této šílenosti trojku. To se moje máma opět hroutila, ptala se mě, zda mám v úmyslu přejít na učňák a podobně. Ale to bylo až v roce 1989. Kromě toho jsem minimálně v polovině případů místo datlování do stroje chodil s několika spolužáky do cukrárny na dva kopečky s polevou. A nebo ještě někam jinam. Občas se proto moje máma dozvěděla od někoho z mého spolužactva, protože měla v jedné části naší třídy předmět Technická grafika, že jsem byl v době, kdy jsem měl datlovat do Consula, viděn někým z mých spolužáků se slečnou tou-a-tou, což snad s datlováním do stroje nesouvisí. Nejčastěji se takhle snažil spolužák-práskač, ale i jiní jedinci si rádi přihřáli svůj boršč.

Spolužák-práskač dosáhl v disciplíně leštění kliky u ředitelny takových úspěchů, že byl, ač "pouhý" druhák, dosazen do celoškolského výboru SSM, kam normálně mohli pouze prověření čtvrťáci. O jeho práskačství si už cvrlikaly sýkorky na střeše, ale on se z neznámých důvodů stále snažil tvářit, že je vlastně na straně těch, na které donáší. Občas pronesl nějaký výrok, který měl snad znít protisocialisticky nebo protisovětsky, a dával při tom pozor na naše reakce. Většinou ale nikoho nepřistihl, takže málokdy měl co hlásit. Jednou přišel s tím, že v nějakém časopise četl něco, co poněkud nabourávalo přísně socialistické způsoby. "A pověsím to na nástěnku, ať se z toho poserou," burácel a oči mu planuly jako Pavlíku Morozovovi, když šel udat své rodiče. Na tu nástěnku samozřejmě nikdy nic nepověsil, ale zvýšil frekvenci leštění kliky.

Podzim a začátek zimy se nesl ve znamení tanečních. Po zkušenostech z předtanečních jsem už věděl, do čeho jdu. Opět to byli manželé Chvatíkovi a opět jsme začínali od nuly. Jenže v tomto případě byl poměr kluků k holkám většinou 1:1 - naši třídu totiž doplnili žáci vakuovky, kde byl holek kritický nedostatek. A občas bylo nás kluků víc, naštěstí jsem nikdy nebyl mezi těmi "postiženými".

Krátce před Vánoci se mi podařilo onemocnět, takže vánočnímu večírku a případným hudebním exhibicím spolužáka-práskače jsem se elegantně vyhnul. Odležel jsem si to, pak se přiblížil konec roku a mé šestnáctiny.

Hezký den!

1987

Na konci roku 1986 jsem se podíval do Prahy. Máma tam jela jako třídní učitelka se svou třídou na výlet a mě přibrala jako doprovod. Co si pamatuju, byla šílená opera v Národním, kde někdo řval "Melisááááááándóóóóóóóó" asi tak o tři oktávy výše (co je to oktáva, jsem věděl díky teoretické průpravě v LŠU) než je normální lidský hlas, v Nové scéně jsem viděl nějaké soudobé americké drama s Rudolfem Hrušínským (tím původním, co organizoval výměny bytů a kochal se za jízdy autem) a Vladimírem Rážem.

Začátek roku 1987 byl velmi optimistický. Kolektivně jsme vyplňovali přednášky na střední školy nebo učňáky, podle toho, na co se kdo cítil. A taky mi začaly předtaneční. To byla, milé děti, taková společensko-kulturní akce, něco mezi Stardance a Bailandem. Manželé Chvatíkovi, kteří kdysi učili tančit moji mámu, a už tehdy patřili do kategorie "starší a pokročilí," teď učili nás. První lekce patřila k něčemu, co nezapomenu snad nikdy, a pokud jo, tak se budu divit, že jsem to zapomněl. Před námi měli lekce žáci školy, kam chodil kamarád Jirka. Kamaráda Jirku znám od školky, takže když jsem ho viděl s pološíleným výrazem v oku vycházet, děsil jsem se toho, co se stane. Nejprve nás rozseparovali. Kdo byl kluk, šel doleva, kdo se tvářil jako holka, doprava. Seděl jsem na jedné z mnoha židlí v řadě a třásl se nervozitou, ale jen tak jemně, aby si nikdo ničeho nevšiml. Přitom jsem pomalu přejížděl očima řadu dívek na protější straně sálu a říkal si "kterou? kterou? kterou??"

A pak to přišlo. Pan Chvatík s paní Chvatíkovou vtrhli do sálu s razancí Járy Kuneše a Petry Kostovčíkové. Přejeli očima řady nás bledých mladíků a o nic méně bledých mladic a v jejích očích se objevil zvláštní pohled připomínající pohled hladového lva, který po dlouhém putování konečně narazil na kořist.

Další fáze na sebe nenechala dlouho čekat. Po úvodu jsme byli vyzváni, abychom se vydali k holkám a vytvořili dvojice. Vstal jsem sice odhodlaně, stejně jako celá řada nás mladíků, ale vzápětí se mi nohy zavrtaly do země a odmítaly poslušnost. Pozoroval jsem hemžení svých spolužáků, jak se snaží každý ulovit nějakou aspoň vcelku dobře vypadající partneřici, a zoufale jsem si opakoval "kterou? kterou? kterou??"

Mého váhání si po několika nekonečných minutách všiml pan Chvatík, chytil mě za loket a nasměroval mě k opodál sedící slečně, která souhlasila a postavila se vedle mě. Když si stoupla, konstatoval jsem, že její výška se blíží té mé, tudíž si vedle ní nebudu připadat jako obr Koloděj.

Slečna se jmenovala Zdeňka a za taji tanečního umění dojížděla, s celou řadou svých spolužáků a spolužaček, z nedaleké Valašské Bystřice. Osobně jsem s tím problém neměl, leč někteří z mých spolužáků, zejména ti, kteří se chystali věnovat se učebním oborům v oblasti zemědělství, nemohli rozchodit, že jsem se dal pro taneční účely dohromady s bystřičankou.

Kromě těchto uměleckých záležitostí mě čekala i mnohem prozaičtější věc. Symbolicky prvního dubna jsem skládal přijímací zkoušky na místní gymnázium. Za tím účelem jsme všichni, komu přijímací zkoušky hrozily, navštěvovali šílenost zvanou cvičení z českého jazyka, kde jsme gramaticky rozebírali články typu Další zločin agresorů pod vedením soudružky učitelky, která svojí postavou představovala něco mezi Helenou Růžičkovou ve filmové sérii Slunce, seno,... a Kulhánkovou paní Dao.

Uchazečů o studium se nás sešlo celkem 131. Protože zrovna od září se měly otevírat tři třídy, což se stávalo jednou za čtyři roky, prošlo sítem celkem 102 lidí. Tedy, aby bylo jasno, 102 jich v září nastoupilo, protože někteří (viz dále) přijímačkami procházet nemuseli.

Přijímačky jsem měl za sebou a o pár dní později jsem měl v kapse i rozhodnutí o přijetí, takže zbývalo jen aspoň nějak dokopat osmičku do konce. S matikářkou jsem už nebojoval, ale co bylo horší, tato osoba nás dostala i na tělocvik, což jsem nikdy nepochopil, protože dle informací, které jsem měl k dispozici, tělocvik nebyl součástí její aprobace. Zřejmě se v jejím případě uplatnilo pravidlo, že kdo neumí učit, učí tělocvik.

Na začátku června se odehrál výlet naší třídy do Prahy s odjezdem v pondělí po obědě a návratem ve čtvrtek večer. Ubytování jsme měli někde v Ďáblicích, a protože naše třída čítala na konci osmičky 38 duší, jeli s náma hned tři pedagogové, tedy kromě třídní ještě jeden pedagog a jedna pedagogyně. Od pondělka do čtvrtečního rána jsem dokázal jezdit pražskou MHD načerno. Ve čtvrtek ráno mě vyhmátnul revizor, což mě stálo stovku a zaručilo mým spolužákům témata k diskusi a mně nechtěnou popularitu. Ještě o půl roku později se někdo z rádobyvtipných spolužáků neopomněl ve správné chvíli zeptat, jak to bylo s revizorem.

Po návratu z výletu už byl jen závěrečný ples předtanečních, formální večírek ve školní jídelně (Ein Kessel Buntes hadr) a skutečný večírek někde nad městem poblíž skokanského můstku, kde se někteří mí spolužáci ožrali dezertním vínem láhev za 9,50. Pokud nelžou dobové prameny, tak si spolužák V. lehal do potůčku o hloubce necelých 10 cm a jiný měl problémy s udržením rovnováhy v sedě.

Po prázdninách jsem se hrdě přesunul do gymnaziálních prostor, což byla dvě horní patra téže budovy, kam jsem chodil coby záklaďák. Asi třetina naší nové třídy byli lidé ze základky, zbytek byl domíchán podle pravidel o poměru psů a vesnic z jiných škol i z okolí - Zubří, Hutiska a Horní Bečvy.

Z Horní Bečvy dojížděl spolužák-práskač. Ten sítem přijímacích zkoušek procházet nemusel, neboť coby syn ředitelky ZŠ, kterou navštěvoval, měl vynikající prospěch zajištěný předem. Nechci se chlubit, ale už tehdy jsem měl zřejmě dobrý odhad na lidi, protože jsem k němu pocítil od první chvíle absolutní nedůvěru, a potěšilo mě, že jsem v tomto postoji nebyl osamocen. Spolužák-práskač hrál v cimbálovce na housle, taky brnkal na kytaru a hlavně leštil kliku u ředitelny. To poslední mu šlo opravdu nejlépe a dosahoval v této disciplíně pozoruhodných úspěchů, které o rok později přetavil v kariéru jako hrom. Ale nepředbíhejme.

Naší třídní se stala učitelka matiky, co měla stejné křestní jméno jako třídní ze základky. Krom toho začaly taky takové příjemnosti, jako hodiny informatiky, o níž jsem měl do té doby představy pouze kusé, a taky angličtina. Po první hodině jazyka z britských ostrovů jsem měl v hlavě dokonalý guláš, a kdyby mi někdo řekl, že o pár let později budu tímto jazykem mluvit stejně často jako svým rodným, budu v tomto jazyce číst, mluvit a chvílemi i myslet, tak bych ho poslal k Chocholouškovi expresní poštou.

Tělocviku jsem se bohužel nezbavil. Učitel s napoleonským komplexem nás v podstatě nenechal vydechnout. Na začátku každému nastavil osobní limit v měřitelných běžeckých, skákacích a jiných disciplínách. Některé z těch jeho limitů jsou uváděny u jednotlivých disciplín v kolonce "světový rekord". Naše výkony pak hodnotil větami "toto je výsměch světovému sportu" nebo "toto je vrchol" (čímž mě patrně pasoval na vrcholového sportovce).

Prospěchově jsem se zařadil do kolonky "obstojný dvojkař" a to mi vyhovovalo. Co mi nevyhovovalo, byl absolutně nesmyslný předmět branná výchova, jehož smysl mi dodnes zůstal utajen, na druhou stranu umím dodnes přehled vojenských hodností ČSLA a rozdíl mezi NATO a Varšavskou smlouvou.

V tom roce taky došlo k události, která mě ovlivnila ve vkusové sféře. Z jedné z mnoha kazet, které prošly mýma rukama, se ozvala kytarově sekaná hudba s divným nespoutaným rytmem a štěkavým hlasem. To byl punk v podání nezaměnitelné skupiny Majklův strýček. Časem jsem se o této hudbě dozvěděl víc, hlavně to, že se jedná o typickou západní dekadenci, úpadkovou kulturu imperialistů a že je lepší poslouchat Pepíčka Melena, Pavku Horňáka, nebo - jako zvrhlý spolužák Jarmil - slintat nad Markétou Muchovou, řečenou Muchajda. Zvrhlý spolužák Jarmil totiž jednou, poté, co bylo odvysíláno další vydání písničkového pořadu Hitšaráda, přišel do školy s rozzářenýma očima a furt jen opakoval "Viděls tu Muchovou, vole? Viděls ji?" Prostě bylo vidět, že ho velmi zaujala, velmi zaujala. Já jsem naopak získával základní povědomí o tom, že existuje i jiná hudba, než jakou servíruje Hitšaráda, Triangel nebo pesničková súťaž 5xP. Měl jsem ovšem problém se k té hudbě dostat, to se mi začalo dařit až později.

Samozřejmě celá gymnaziální třída, tedy 34 jedinců, vstoupila do eS-eS-eM a přibližně 27 z nás ještě i do Svazarmu. V rámci SSM jsem dostal naprosto bezpracnou a pohodovou funkci referenta SOČ, díky čemuž jsem si, na rozdíl od kariéristů, kteří se šplhali do výboru, či chudáků, co před tím neutekli, zachránil duševní zdraví a nemusel trdlovat na schůzích v bleděmodrých košilích. Konkrétně jsem se ptal spolužáka Arnošta z vedlejší třídy, co mám jako v této funkci dělat, a ten mi s klidem řekl něco ve smyslu "nemusíš dělat vůbec nic," díky čemuž jsem tuto symbolickou funkci ochotně přijal a spolužáka Filipa ustanovil svým zástupcem. Tím jsem měl po svazácké linii vystaráno.

Co se týká kolektivních taškařic, tak první z nich byla v září a bylo to posezení nás prvajzů s psychologem PhDr. Janem Svobodou (ano, ten, co publikoval v časopise Ty&Já a organizoval pobyty na Benecku) za doprovodu vyplašeně působící country-folkové skupiny Agrošok (kterou jsme si přejmenovali na Agro-Čok), po němž následovala diskotéka jakoby vystřižená z výborného sklepáckého filmu Kouř ("Arnoštek je prostě boží"). Během tohoto posezení jsem se o sobě dozvěděl dost věcí a několik let jsem pak s panem Svobodou konzultoval svoje životní problémy. Musím uznat, že aplikace jeho rad mi docela v životě pomohla.

O měsíc později se odehrávala taškařice zvaná bažanťák. Tato sloužila k jasnému vymezení dominance čtvrťáků nad námi nováčky. Inu, zajímavé to bylo. Po představení, parodujícím všemožné mafiánské krimifilmy, následoval samotný akt, kdy každý prvák musel nastoupit na pódium a projít za oponu. Jakmile jsem tam vešel, dostal jsem do nosu houbou namočenou v nějaké extrémní voňavce, pak jsem byl něčím nabarven... projít si tím musel každý. Diskotékový závěr byl stejný jako u dřívější akce, jen po této si žákyně starších ročníků pouštěly své ústní dutiny před mojí mámou na špacír, že prý by některé věci do mě nikdy neřekly. Nevím, já bych do sebe řekl občas i to, co není pravda.

A poslední byl předvánoční večírek naší třídy. Každý měl za úkol vybrat pro někoho dárek s tím, že nikdo nemá nikomu říkat pro koho dárek vybírá (podobně jako v seriálu Kancl). Spolužák-práskač se pak uvolil k malému folkovému koncertu. "Tak na úvod něco od Karla Kryla," oznámil a začal "z roooozmláááácenýýýýho kóóóśtelááááá," čímž dal najevo, že je sice práskač, ale jinak férový kluk, který je vlastně vždy na straně těch, na něž donáší. "A teď něco od Jarka Nohavici," pokračoval. Písně jsem neznal, tak jsem vše pozoroval jen s úděsem v očích.

Pokud se v roce 1987 stalo ještě něco významného, tak se o tom ještě někdy zmíním.

Příště se posuneme do roku 1988.

Hezký den!

1986

Rok 1986 měl v mém životě hrát klíčovou roli. Den předtím, než začal, jsem totiž dosáhl magického věku 13 let. Poučen časopisem Sedmička pionýrů, kde vycházela rubrika "Když mi bylo 13", v níž herci, zpěváci, sportovci a jiné tehdy známé osobnosti vyprávěly historky ze svého mládí, jsem čekal, že odteďka to bude něco!

První a vlastně jediný pozitivní krok toho roku byl, že jsem se konečně odhodlal vzdát pokusy o hudební kariéru. V místní lidové škole umění jsem se nejprve učil na klavír, a protože jsem se nemohl dostat přes stránku, na níž se začínalo hrát oběma rukama, přešel jsem na zobcovou flétnu. Tam jsem dosáhl jistých úspěchů, neboť se mi povedlo prodrat se do flétnového souboru, kde pískali podobní zoufalci jako já. Musím ovšem uznat, že pravidelně se nám jednou za čas povedlo vyloudit i něco jakou souhru. Nebo aspoň něco vypadajícího skoro jako souhra. S tímto souborem jsem tuším absolvoval i jedno vystoupení v koncertním sále LŠU, ale nebavilo mě to velmi, protože mi bylo jasné, že žádný Stivín ze mě nebude.

Po flétnových pokusech jsem přešel na nejtěžší možný kalibr a stal se ze mě tubista. Nejprve jsem hrál na B-tubu a potom na F-tubu. Rozdíl byl v tom, že B-tuba měla tři čudlíky a F-tuba čtyři. Asi mi to povrzávání i šlo, protože jsem se nějakým omylem nebo momentální ztrátou soudnosti kapelníka stal dočasně členem dechové hudby Valašenka. V praxi to pro mě znamenalo jednou týdně sednout do autobusu, dojet do vesnice Dolní Bečva a v suterénních prostorách tamního MNV funět do tuby doprovod k hitům typu Škoda lásky, Přes dvě vesnice nebo k Vogeltanzu. Mezi účastníky jsem byl suverénně nejmladší. Bohužel jsem nebyl dost psychicky odolný, a tak jsem tuto akci byl schopen absolvovat maximálně třikrát. Potom jsem se vymluvil na nemoc a pak už jsem radši nikam nešel.

Mimochodem, byl jsem asi jediný frekventant LŠU, který nikdy nevlastnil to, čemu se v odborné literatuře říká hudební sluch. Na to jsem přišel jednoduchým způsobem: Zahráli mi tón na klavíru a řekli: "Zazpívej ten tón." Já udělal "áááá," načež jsem se dozvěděl, že tón, který zpívám, je o dva tóny výše nebo níže než ten, co jsem zazpívat měl. Při kolektivním zpěvu jsem se pak snažil vymlouvat na to, že zpívám druhý hlas. Z tohoto omylu jsem byl vyveden přednáškou o tom, co je ve sborovém zpěvu druhý hlas a že moje krákorání s tím nemá nic společného.

Zkrátka jsem tehdy zlomil hůl nad svou kariérou hudebníka a dodnes si myslím, že světové hudební scéně jsem jedině prospěl.

Další lidovou taškařicí, kterou jsem v roce 1986 absolvoval, byl lyžařský kurs. Pro většinu lidí byla informace, že jsem dosud nestál na lyžích srovnatelná snad jedině s informací o výskytu velbloudů v místním parku. Strýc mi zapůjčil jeden pár lyží a dokonce i bot, ve škole mi je přezkoušeli, že jsou jako v cajku, a mohlo se vyjet.

Kamenem úrazu bylo, že jsme, na rozdíl od těch, co jezdili na lyžařské kursy před námi, neměli zajištěné ubytování a noclehy, tudíž jsme se každé ráno sešli před školou s lyžemi, hůlkami a jinou výbavou, nasáčkovali se do autobusu, vyjeli do hor, tam se celý den snažili lyžovat a odpoledne se zase vrátili autobusem ke škole, opět s celou výbavou. Napadá-li někoho z přítomných jiné slovo než "pakárna", ať se přihlásí.

Hned první den kursu jsme měli být rozřazeni do družstev. Za tímto účelem jsme dostali úkol sjíždět ze svahu od horské chaty. Ujel jsem asi čtyřicet centimetrů, načež jsem se jak dlouhý tak široký (s tou šířkou to při mé rachitické postavě nebylo zas až tak horké) rozplácl do sněhu a jel po břiše, zádech a jiných částech těla. Odměnou za tuto exhibici pro mě bylo zařazení do pátého družstva, kde mými společnicemi bylo 6 spolužaček. A přestože jsem měl ve svém věku, poučen rubrikou "Když mi bylo 13," zažívat první zamilovanosti, tak konkrétně s těmito spolužačkami jsem se nikam nedostal. Na to, abych je ohromoval svojí bravurní lyžařskou technikou, jsem neměl. Na to, abych je ohromoval svojí sečtělostí, výřečností a nadprůměrným intelektem, neměly ony. A bavit se o Pavlu Horňákovi či Michalu Davidovi jsem pokládal za něco, co je hrubě pod mou úroveň.

Poslední den celého lyžařského kursu jsme měli jet slalom. I my z pátého družstva. Postavil jsem se na start, projel první brankou, pak druhou, a pak už jsem jel rovně dolů, zatím stále na lyžích, které se postupem času stávaly neovladatelnými. Na jednom pěkném místě jsem sebou žuchnul a bylo mi jasné, že pro sjezdové lyžování jsem nevyrostl. Přesto jsem se po návratu z lyžáku dočkal ocenění, konkrétně diplomu "za vytrvalost a snahu". Pokud nezmizel v propadlišti dějin, snad ještě někde leží.

Kromě toho jsem byl, jako všichni mladí lidé mého věku a vzrůstu, taky pionýr. I když, na mě vskutku sedělo to označení "taky pionýr". Na pionýrské schůzky jsem přestal chodit poté, co se během nich opakovaně odehrávala hra "na kukačky". Princip této hry byl dokonale primitivní. Jeden člověk dělá "ku ku" a ostatní musí uhodnout, který to je. Třídní učitelka, jinak též ruštinářka a výtvarná výchovkyně, ke mně vedla hodně hlubokomyslnou řeč o tom, že vážně hrozí, že budu, cituji, "odšátkován". Pionýrský šátek jsem sice doma oficiálně měl, ale vzhledem k tomu, že jsem ho dodnes nenašel, je možné, že se rozplynul sám od sebe.

Po lyžařském výcviku už žádná další adrenalinová aktivita nehrozila, a tak jsem doklepal pomalu ale jistě sedmou třídu do konce. Ostatně, už bylo na čase. Z mně neznámých důvodů jsem měl tehdy nějaké temnější období a konec školy jsem uvítal podobně, jako čeští vlastenci konec Bachova absolutismu.

Prázdniny ovšem nebyly časem jen tak nějakého odpočinku. Pro mě znamenaly strávit téměř celé dva měsíce s maximálně půldenními pauzami u babičky, kde jsem se podílel na sběru plodin, převážně pak černého rybízu, červeného rybízu, třešní, rynglí, angreštu a jiných a jejich přetváření v marmelády. Rovněž na otrhávání u hřbitova stojících lip a získávání tak jejich květu pro sušení a pozdější zčajování, což mě bavilo snad ještě méně než mé hudební pokusy. Ani další aktivity jako shánění plodin pro hejno čtyř hus, každoranní otrhávání divizen a podobně, mě nijak nenaplňovalo velkým nadšením. Nejpozitivnější byly ty dny, kdy jsem mohl odjet domů za účelem zalévání květin, probrání poštovní schránky a návštěvy místní knihovny, odkud jsem si odnesl tašku plnou knížek.

S knížkama jsem měl menší problémy. Četl jsem rád a hodně a když se mi poprvé povedlo přečíst sto stran za méně než hodinu, užíval jsem si to jako velký triumf. Má záliba ve čtení však narážela na odpor mého konzervativního okolí, podle něhož jediné knihy, hodné mé pozornosti, byly učebnice. Babička, jinak velmi milá a tolerantní, na mě volala "ale z těch knížek nebudeš dělat zkoušky," což pro mě bylo, jakoby mluvila jupiterštinou. Knížky byly snad jediná věc, které jsem se nehodlal vzdát. A taky ježdění na kole, ale to byla jiná kategorie.

U babičky jsem spával v podkrovním pokojíku. Několik nocí se mi dařilo praktikovat následující scénář: Počkal jsem, až dole zhasnou všechna světla, což bylo znamení, že všichni usnuli. Potom jsem si rozsvítil, vytáhl knížku a začetl jsem se. Ale zase ne na dlouho, dvě tři kapitoly a pak schovat knížku, zhasnout a spát. Takhle mi to vycházelo dlouho, až spadla klec. Máma se totiž v noci probudila a viděla, jak na protější dům dopadá světlo z našeho domu. Bylo jí to divné a tak šla pátrat po zdroji toho tajemného světla. Našla mě, jak sedím na posteli a čtu. Průšvih byl na světě. "Představte si, on tam četl," říkala pak ráno babičce a dědovi a slovo "četl" vyslovovala s takovým důrazem, že bylo jasné, že kdybych si píchal heroin, tak to s ní takhle neotřese.

Na konci prázdnin jsem objevil poklad. Pokladem byl pětidílný sborník s názvem "Ilustrované dějiny lásky". Sborník byl vydán někdy v roce 1925, to jen tak na okraj. Nejdříve se mi dostaly do rukou díly č. 3 - 5, tedy Láska středověká (co se týká popisů erotického života, nejpodrobnější a nejnázornější), Láska orientální (poněkud slabší článek celé série) a Láska současná (vzhledem k datu vydání už poněkud neaktuální, ale budiž). Díky téměř detektivnímu pátrání se mi podařilo najít i díly č. 1 a 2, tedy Láska primitivní (celkově nic moc teda) a Láska antická (spolu s Láskou středověkou nejsilnější díl). Četl jsem to v pořadí 3,1,2,4 a když jsem se dostal konečně do dílu pátého, byl jsem opět přistižen, tentokrát babičkou, která celý tento sborník v pokoji, kde jsem nocovával, odhalila a buďto ukryla mnohem důkladněji nebo rovnou zlikvidovala, protože přes nasazení všech svých detektivních schopností jsem toto literární veledílo už nenašel.

Poučen takto teoreticky o tom, jak to mezi muži a ženami (a místy i mezi muži a muži) chodí, říkal jsem si, že by nebylo od věci se poohlédnout po nějaké té praxi. Leč žádný vhodný dívčí objekt v dohledu. Pravda, u sousedů měli čtyři dcery, z toho ty dvě starší byly jedna rok přede mnou a druhá rok po mně, leč ani ty nepřicházely do úvahy. S tou mladší jsem se sice přetahoval o koloběžku (její), ale to jako projev zamilovanosti nepřipadalo ani mně. Musel jsem se smířit s tím, že věci týkající se záležitostí lásky, si odbudu někdy příště.

Po prázdninách se školačkou stala i má sestra. Máma nás tou dobou už rok vedla sólo, tak jsem na začátku září vzal nejprve bratra, toho předal ve školce, pak sestru dovedl k budově, kde sídlil první stupeň a pak jsem se přesunul k budově stupně druhého. Vstupoval jsem do osmé třídy, tudíž už jsem patřil téměř k elitě školy. Za zvuků internacionály, československé hymny, sovětské hymny a písně práce jsme se shromáždili před školou. Po úvodních projevech (nudných jako Četnické humoresky) přišla taškařice s představováním nových posil učitelského sboru (další paradox, protože od října odcházeli na vojnu) a pak rozchod do tříd. A já jsem byl už tenkrát rozhodnut, že osmičku si prostě užiju, že nebudu tak neúspěšný jako v šestce a tak depresivní jako v sedmičce.

Totiž, abych to vysvětlil. V šesté třídě se na mém vysvědčení skvěla mezi jinými známkami i trojka. A pro mou mámu to byl kulturní šok, neboť sotva tu trojku zahlédla, začala se nervově hroutit, volala, že se vyškobrtí a umře a podobně. Její přesvědčení, že jednou bude moje jméno uvedeno na nástěnce pod titulem "NEJLEPŠÍ ABSOLVENTI V DĚJINÁCH ŠKOLY" dostávalo povážlivé trhliny. V sedmičce se mi povedlo projít bez trojky, i když ony populární jedničky jsem měl jen z chování a hudební výchovy (kde jsem exceloval v teoretické rovině díky tomu, že jsem v LŠU přece jen něco pochytil a rozeznal jsem Johanese Brahmse od Josefa Suka). Ani tak mi máma při odchodu do školy onen první den osmičky neopomenula připomenout "a zkus si to tento rok na samé jedničky." Sousloví "samé jedničky" jsem upřímně nenáviděl (a mám takový pocit, že tato nenávist ve mně bublá dodnes).

A vskutku, vstup do osmé třídy proběhl kupodivu v pohodě. Už mě neštvala ani matikářka (i když skromně tipuji, že mi na jméno nemůže přijít dodnes) a i ostatní kantoři se tak nějak projevovali vcelku pozitivněji, asi už ve vzduchu cítili, že se těch nepříjemných elementů (tedy nás žáků) brzy zbaví. Navíc ještě před prvním dnem školy dorazila do našeho místního knihkupectví LP deska skupiny Citron "Plni energie". Přišlo toho jen pět kusů a mně se podařilo ukořistit jeden z nich. Radost mi poněkud kalilo, že jsem nebyl majitelem gramofonu, ten jsem si pořídil až o dva roky později. V lavici jsem usedl vedle spolužáka, který měl na hudbu podobný, ne-li stejný názor jako já. Oba jsme byli rockofilové, ale já tenkrát ještě netušil, že mě víc než metal osloví punk rock.

Jediný pro mě možný způsob, jak poslouchat hudbu byl, kromě rozhlasové stanice Hvězda, kde stejně nic pořádného nehráli, mámin kazetový magnetofon značky Sencor. Ten však měl již svá nejlepší léta, po pravdě řečeno, za sebou, a tak čas od času u něj docházelo k poruchám, se kterými si v elektroservisu nevěděli rady. Naštěstí mezi máminými žáky byl technicky zdatný Karel, který dokázal opravit cokoli, tedy i onen kazeťák. Bohužel, časy mezi potřebami jednotlivých oprav se povážlivě zkracovaly, a posléze jsme se i s tímto výrobkem museli rozloučit.

Ale rok 1986 se řítil ke svému závěru tryskem TGV a moji mámu začalo trápit, že neví, co ze mě bude. Kdybych tenkrát řekl, že informatik, asi by mě poslala na velmi odborné vyšetření, které by se ovšem netýkalo mého nedokonalého zraku a ani mých problémů se zády.

O tom, co se dělo v roce 1987, zase někdy příště, jo?

Hezký den!

Nejoblíbenější knihy

Čistě takhle náhodou při procházení dávno zapomenutých koutů síťového světa jsem narazil na tento odkaz, týkající se nejoblíbenějších knih.

Z těch 204, co jsou tam uvedeny, jsem souhlasil s přibližnou polovinou (a všem ctitelům Lenky Lanczové se omlouvám, ale od ní jsem opravdu opravdu nic, ale opravdu nic nečetl). A pak mě napadlo sestavit podobný žebříček. Jenže moje paměť je děravá a desítky těch knížek, co jsem četl, se mi v hlavě promíchávají jako pařížský salát. Proto vemte za vděk aspoň touto nejlepší desítkou.

1. Miloslav Švandrlík: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
2. Vladimír Páral: Dekameron 2000 aneb Láska v Praze
3. Jiří Kulhánek: Cesta krve
4. Sergej Lukjaněnko: Noční hlídka
5. Neil Gaiman: Američtí bohové
6. Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem
7. Zdeněk Jirotka: Saturnin
8. Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
9. Josef Škvorecký: Tankový prapor
10. Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera

Ale je fakt, že hned za desítkou je tlačenice veliká, tlačí se tam Maj Sjöwallová a Per Wahlöö (švédská manželsko-kriminálně-spisovatelská dvojice), Jaroslav Hašek (nejen se Švejkem) a další a další kandidáti.

Hezký den!

Už se to blíží

Už v pondělí se mi dost podstatně změní život.

To miminko, co mi v porodnici pár vteřin po narození dali do náruče a co si mě tak zvídavě prohlíželo, to miminko, co jsem jednou zkusil přebalit a protože se mi to nějakou záhadnou shodou okolností povedlo, tak jsem to pak pravidelně opakoval, to mrně, co při lezení po čtyřech dokázalo minout okraj gauče a s leknutím, heknutím a vyjeknutím se skutálelo na zem, ta holčička, co se postupně učila chodit a mluvit, co se učila první básničky, co měla co dělat, aby zvládla teorii a praxi jízdy na kole, co se něco natrápila, než se jí podařilo vyslovit "r", co měla problém zapamatovat si, kde je levá a pravá, co si hrála v telefonní budce, kde do pískajícího sluchátka opakovala "babi, pšíď na kafe", to mrně, co když se nechalo odvést do školky ode mě, tak šlo hrdě bez snídaně, aby bylo ve školce první, tak přesně tohle roztomilé koťátko půjde v pondělí poprvé do školy.

Tak doufám, že jí to půjde lépe než mně, že nebude mít nervově labilní kantorku vyžívající se ve řvaní a že se jí tam bude líbit.

Hezký den!

Uplynulý víkend

V pátek jsem vypadl z práce extrémně brzy. Čekala mě totiž výprava na Ydykseb. A tak jsem se v parném létě přesunul na nádraží, zeptal se, jaké má zpoždění rychlík 623 (ve kterém cestoval zbytek mé rodiny), dověděl jsem se, že to je necelých 15 minut a odešel hledat svůj vlastní rychlík.

Na to, že jej teprve před chvílí přistavili, byl docela slušně nacvaknutý, povedlo se mi urvat místo v kupé obsazeném dosud pouze dvěma osobami s největší pravděpodobností ženského pohlaví. Což se brzy změnilo, neboť ještě před odjezdem se k nám nakvartýrovala rodina se dvěma dětmi, kde každý člen rodiny by ověšen minimálně dvěma bágly, spacáky nepočítaje.

V podstatě ještě před rozjezdem (ne pro hvězdy, ale vlaku, jasné?) jsem se pustil do čtení svého nejnovějšího knižního úlovku. Spolucestující mě museli pokládat za tichého blázna, protože v té knížce se nejen kapitola, nejen odstavec, ale v mnoha případech ani věta nedá přečíst s vážnou tváří. Fanánkovy paměti jsou totiž sepsány způsobem, který se mi líbí a s využitím originálních, trefných a vtipných přirovnání, až se člověk kolikrát diví, že ho to nenapadlo samotného.

No ale co tak kecám, tak jsme se přiblížili k Přerovu. Přerovské nádraží začíná daleko před samotnou stanicí, kdy se najednou zmnoží koleje a jedete ještě několik kilometrů než přiharcujete k nástupišti. Hned po výstupu jsem zjistil, že (a) můj vlak, kterým jsem přijel, stihl nabrat asi 5 minut zpoždění, (b) vlak, kterým jede moje rodina, má oficiálně optimistických 10 minut zpoždění a (c) že přijede k témuž nástupišti. I uklidnil jsem se a jal se věnovat prohlížení a zevlování. Nakonec rychlík, na který jsem čekal, přijel. Pustil jsem se do procházení vagónů, ale manželka s dětmi nikde. Nakonec jsem jí zavolal a dověděl jsem se, že jsou v tom vagóně, v němž jsem si myslel, že nejsou. Došel jsem za nimi do kupé, pohodlně se usadil a vlak se s 15minutovým zpožděním dal do pohybu. Pak už jsem bez sebemenších excesů dojeli až do Valmezu, odkud nás motoráček dopravil až do Rožnova.

Radost byla o to větší, že souběžně s námi dorazil busem z Ostravy můj drahý bratr se svou aktuální přítelkyní, načež jsme se v družném hovoru všichni odebrali do bytu, kde jsem trávil většinu dětství a mládí. Večer jsem, v souvislosti s plánem na sobotu, vytáhl hodně staré fotky z dob, kdy jsem vypadal jinak než dnes (Fanánkovými slovy kombinace prdele valacha, ramen septimánky a brýlí jako dna od sodovek) a sentimentálně zavzpomínal.

V sobotu ráno jsme vstali tak, že ani vlak č. 1 ani vlak č. 2 jsme nemohli stihnout, případný bus jel později a tak jsme se vydali na stopa. Jako první nás vzal člověk v Oktávce kombi, který jel bohužel do Zlína, tudíž nás mohl hodit leda tak do Valmezu, což ale stačilo. Tam, v době, kdy už jsme uvažovali, že stopování zrušíme a s pokorou nám vlastní půjdeme na autobusák, nás nabral manželský pár ve fiatu-kombíku a nakonec nás vyhodil až v Lipníku nad Bečvou (nebo Pivníku nad Bečkou), odkud jsme mojí oblíbenou luční stezkou dokráčeli do Týna a odtud se vyšplhali až k hradu. U hradu samotného bylo zarážející extrémní množství lidí a fronta na lístky. Udělal jsem to po svém a slušně celou frontu předběhl. Ale abych to trošku odčinil, tři lidi z čela fronty jsem nechal před sebou. Pak jsme vtrhli do hradu a obdivovali exponáty už vyrobené. Podrobnosti bych vyprávět nedokázal, bylo tam toho fakt hodně. A možná ještě víc. Nakonec v odpoledním žáru jsem vystál frontu u stánku s obžerstvením (kde bohužel obsluhovala jen jedna paní, která se, co se týká rychlosti, nepřetrhla), a pak už se přiblížila čtvrtá odpolední a kyvadlový autobus nás vrátil do Lipníka.

Protože na normální bus jsme měli času dost, zase jsme stopovali. Nakonec se nad námi slitoval pán v kombíku peugeot 206 bílé barvy. Sice nás hodil jen do Hranic, ale lepší než drátem do oka. Z Hranic nás vysvobodil manželský pár s třítýdenním miminkem v peugeotu 309, který jel do Hustopeč. V Hustopečích nás brzy vzal pán v terénní Hondě a jel s námi až do Valmezu, kde nás vzali dva kluci ve felicii kombi. Domů jsme dorazili asi 10 minut poté, co bychom dojeli tím původním busem, takže pohoda, ne?

Večer jsme byli úplně hotoví. Abyste se mohli zasmát, dodám, že celý den jsem chodil v příšerné kombinaci oděvu modré tričko - černé riflové kraťasy - černé polobotky (jediné momentálně funkční boty). Děti naštěstí byly celý den hodné a večer brzy usnuly.

V neděli jsme se vykutáleli okolo deváté a nejdříve vzali Míšu na procházku. Ten, přestože se nevyspal zrovna nejlíp a dopoledne celkem protivčil, venku zkrotl a byl v pohodě. Manželku zajímalo, zda se dají v neděli někde koupit frgály. "Možná v muzeu," řekl jsem a nebylo mi uvěřeno. Když jsme se stavili v cukrárně pro zmrzku, zeptala se manželka prodavačky, zda by se daly někde koupit v neděli frgály. "To leda v muzeu," odpověděla prodavačka, načež jí bylo uvěřeno. Tak jsme si došli až do skanzenu, kde jsme ukecali paní u vchodu, že si nebudeme kupovat vstup a já s Míšou počkám.

S krabicí frgálů jsme se vrátili domů, kde už vše vypadalo na přípravu oběda. Po obědě jsem se snažil uspat Míšu, ale nepovedlo se. Vzali jsme tedy obě děti ven na hřiště, na němž jsem kdysi řádil coby dítě školou povinné. Našim dětem se tam moc líbilo, ale přiblížil se čas našeho odjezdu. Poslední umytí dětí, převlečení do cestovního a hajdy na nádraží.

Courák do Valmezu jel v pohodě. I rychlík s poetickým jménem Emil Zátopek až do Olomouce držel časový plán, ale pak se to zhroutilo. Nejdříve jsme zastavili v poli, kde jsme si něco přes deset minut prohlíželi okolní velké širé rodné lány. Pak jsme si udělali zastávku v Července (to je sice nemoc čuňat, ale taky se tak jmenuje nějaká dědina nebo co), kde jsme neměli co dělat. Šouravou jízdou jsme se s půlhodinovým zpožděním dofuněli do Zábřehu a paní průvodčí mě potěšila konstatováním, že přípoj v České Třebové na nás nejspíš čekat nebude.

Čekal!!! Naštěstí, jinak bychom tam čučeli třičtvrtě hodiny do blba. Dorazili jsme domů, najedli se, umyli děti a zapadli do postelí. Velký víkednový výlet skončil.

Hezký den!

Minigolf mi nejde

Zkoušel jsem hrát minigolf. Poprvé v životě. Dopadlo to neslavně.

V domnění, že něco tak jednoduchého mi musí jít samo, jsem nakráčel na minigolfové hřiště ukázat všem, jak se to má hrát. No, spíš jsem ukázal, jak se to hrát nemá. Už u druhého stanoviště jsem vypotřeboval všechny své povolené údery a k jamce jsem se ani nepřiblížil. A to jsem to zkoušel různými fígly, prásknout do toho jako z děla, jindy naopak jen tak jemně pošťouchnout, no hrůza hrůza. I na těch nejjednodušších stanovištích jsem spotřeboval na dosažení jamky více úderů než zbytek našeho týmu.

Jediné potěšující na celém tom dni bylo, že Pavlínka, které to šlo snad ještě mizerněji než mně, měla v celkovém součtu stejný součet úderů jako já, takže jsem se na posledním místě neskvěl sám.

Hezký den!

Sentiment byl přítomen

Sentiment je v životě vždy přítomen, zní jedna ze stěžejních vět knižního debutu Járy Rudiše "Nebe pod Berlínem". Tedy, on tuto větu Jára sám nevymyslel, ale do té knížky zapadá naprosto dokonale a vyjadřuje životní postoj Járův, můj i celé řady našich společných přátel.

A přesně ten nával sentimentu jsem pocítil v sobotu úderem osmé hodiny večerní, kdy jsme se dostavili na náměstí a na pódium před radnicí nastoupila skupina Kamelot. Hned se mi někde v hlavě objevila vzpomínka na dobu před mnoha a mnoha lety, kdy jsem asi dvě nebo tři jejich písničky slyšel poprvé ve svém mladém hříšném životě. A sentiment byl tady a nedalo se s ním hnout.

"Jsem rád, že tu máte krásné ženy," prohlásil hned na úvod Roman Horký a hned dodal "a samé správné chlapy, žádné namachrované frajírky z posiloven a s vyholeným podpažím," za což si od publika vysloužil ovace vestoje. A přestože zbylí tři členové jeho skupiny se mění snad častěji než letošní počasí, spustili to dohromady dokonale sehraně a Romanovy kytarové exhibice i naprosto ďábelský výkon bubeníka a perkusisty v jedné osobě zapadaly dokonale do postupně se stmívajícího večera.

Když se po hodině a půl nebo tak nějak skupina vytratila z pódia s chabou výmluvou, že "už se sem chystají další hodnotní umělci," vyřvali jsme si je zpátky. A taky, že to bylo nutné. Kdyby se totiž hoši nevrátili, nemohl bych si po mnoha a mnoha letech znovu zabékat "Honolulu, ukululu," a usínalo by se mi mnohem hůř.

A protože jsme neměli pořešené hlídání dětí, museli jsme to po dalších dvou třech písničkách, kdy už teda závěr byl fatálně definitivní, zabalit a odplížit se domů. Děti měly radost, neboť už druhý večer po sobě měly koupací prázdniny, tudíž po příchodu domů se jen přestrojily do pyžamek, vyčistily si zubní výbavu a zapadly do hajan.

Hezký den!

Žižkov

Jak je vidno na tomto úryvku z časopisu Týden, jistý fotbalový klub by měl vážně uvažovat o změně názvu.

Nebo že by bývalého nejvyššího Bulhara posmrtně přejmenovali?





Hezký den!

Nový mobil

Jak jsem si stěžoval, že jsem bez mobilu, tak to už zase není tak horké. Hned po návratu z dovolené jsem měl na stole vzkaz, že se mám zastavit právě pro mobil.

Čili jsem opět postoupil do kategorie vlastníků služebních mobilů. Kdysi dávno to byla Nokia 5110, teď je to Nokia 6021. Měřeno optikou služebních mobilů už skoro ani není divu, že je Nokia nejprodávanější značkou (a to na ni neplivu žádnou špínu, kdepak). Naštěstí používá firma stejného operátora jako já.

Teď ale nevím. U vlastního mobilu mám měsíčně hromadu volných minut a hromadu volných SMS, u služebního to budu mít za paušál, takže v podstatě podobná situace. Trošku mi vrtá hlavou, jestli stihnu provolat a prozprávovat všechny volné minuty a další doplňky.

Ale zpět k něčemu zajímavějšímu. V dnešních novinách jsem narazil na obrázek dvou cyklistů se zajímavým dodatečným komentářem. Kdo na obrázku dvou cyklistů s policejním autem v pozadí objeví autobus, má bod.



Uznávám, kvalita obrázku nic moc, firemní scanner to jinak bohužel neumí.

Hezký den!

Bez mobilu a hodinek

Vrátil jsem se z dovolené bez hodinek a mobilu.

Ne, nikdo mi je naštěstí neukradl, ale oba dva doplňky, bez nichž si svůj život už prostě nedokážu představit, musely projít opravnými procedurami. U hodinek budu čekat dva nekonečné týdny, než mi vyčistí strojek, u mobilu se snad dočkám už tento týden.

Hezký den!

Zase

Zase si budu dovolovat.

Opět mě čeká (snad) pohodový týden naplněný pozdním vstáváním, výlety, odpočinkem, a podobnými příjemnostmi.

Snad za ten týden nezapomenu, kde pracuju a co tam dělám.

Hezký den!

Opíchán

Tak jsem byl zase opíchán. Když jsem v červnu před svým prvním opícháním říkal své dlouholeté kamarádce Ivetě, že budu opíchán od zdravotní sestřičky, zamyslela se a odpověděla: "No počkej, ale správně by to mělo být tak, že bys opíchal sestřičku, ne?" Nad tím jsem se zamyslel, ale nepřišlo mi to jako ideální varianta, protože s injekční jehlou si vskutku nejsem jistý, zda umím zacházet. A s čím kdo zachází...

No prostě jsem pln optimismu posedával v čekárně plné lidí jdoucích na odběry. Co jim bylo odebíráno, to jsem radši nezkoumal. Na řadu jsem se dostal po hodině poposedávání a postávání, načež mi při milém hovoru byla vstříknuta dávka proti ptačí chřipce, nemoci šílených krav, skvrnitému platfusu, SARSu a dalším asi padesáti navzájem různým nemocem.

Celá ta legrace mě přišla na stovku. Pro další dávku emocí si mám přijít za devět až dvanáct měsíců.


Hezký den!

Neil Gaiman: Křehké věci

Nešlo to. Pokoušel jsem se několikrát, ale fakt to nešlo. Nakonec jsem to vzdal a podlehl a knížku si koupil.

Tato Gaimanova knížka je sborníkem povídek a básniček. Básně jsem od něj četl vůbec poprvé a jsou opravdu stejně zvláštní jako jeho celá literatura.

Co mám na Gaimanově literatuře rád, to všechno v této knížečce je. Napětí, humor, fantazie, to vše ve velmi silné koncentraci a v tom nejsprávnějším poměru. Několik povídek - pro Gaimana netradičně - vyprávěných v první osobě. Povídky, za které by se nemusel stydět ani Stephen King. Povídky, v nichž není jednoduše rozlišitelné, co je děj a co je fantazie jednotlivých postav.

A závěrečná povídka navazující na Americké bohy. Stín, jehož skutečné jméno v povídce zazní, se dostává do Skotska a opět se ve snu setká s panem Středou, opět prožije zážitky na hranici fantazie a mnohdy i za ní a závěr je tradičně gaimanovský.

Nedalo se od té knížky odtrhnout.

Hezký den!

Na kolech

V neděli jsme se vypravili na kola.

Jízdu na kole mám rád, to zas jako jo. Jezdit jsem začal o prázdninách mezi třetí a čtvrtou třídou. Tou dobou jsem si totiž připadal už dost zaostale, neboť nejen mí vrstevníci, ale i o dost mladší jedinci dráždili své bicykly na bočních silničkách mé rodné vsi.

Pak mě nějak dlouho nemohli z kola sundat. Zamiloval jsem si ho. Byl to starý model ještě z prvorepublikových časů. Děda vždy hartusil, že jsem si dovolil spustit sedlo dolů. Holt jsem byl menší, no.

Pak přišla léta jízdy na oranžové příšernosti, na jejímž rámu se skvěl hrdý slogan "Sdělano v CCCP". Děda měl opět příležitost prudit, že jsem špatný jezdec, když mi to jezdí tak pomalu. Tak jsme si jednoho dne kola vyměnili a děda musel konstatovat, že vzhledem k tomu, že i on musí na tomto kole šlapat i z kopce, tak chyba asi nebude v jezdci. Bylo to moje jediné vítězství v souboji s dědovými argumenty, podle nichž jsem byl nejnešikovnější jedinec nejen v tomto, ale i v pěti nejbližších sousedních vesmírech. Tomu kolu jsem pak jednou za jízdy urval řidítka. No nic.

Na konci páté třídy jsem se stal majitelem zeleného kola PIONÝR. Nevím, proč mi ho tenkrát kupovali, když už mi bylo malé, následkem čehož je začal používat můj bratr. Další moje vlastní kolo se objevilo až v mých 19 letech, bylo zelené a byla to populární značka Premier (první kolo a hned premiér). Byl to první stroj, kde jsem si mohl zařádit i s přehazovačkou.

Někdy před deseti lety se moje kolotéka rozšířila o bicykl řekněme kávové barvy s klasickými beraními řídítky. I toto kolo jsem opečovával s láskou a jezdil jsem na něm do svého prvního zaměstnání (ráno 12 km tam, odpoledne 12 km zpátky, to vše za plného silničního provozu).

A jako poslední se do mé kolotéky přidal před čtyřmi lety trekingový model SUPERIOR RX 550 v modré barvě, na němž jezdím dodnes. Tolik má cyklistická historie z pohledu použitých modelů.

V neděli jsem pečlivě vytahal z našeho sklepa manželčino fialové a své modré kolo a vydali jsme se na vyjížďku. Cílem bylo nedaleké městečko. Kopcovitým terénem se mi jelo o moc lépe než posledně, takže těch 14 kilometrů jsme sfoukli, ani jsme nevěděli jak. Zapadli jsme do místního bistra a když jsme zjistili, že mají v nabídce větrníky, bylo o program postaráno. Zasedli jsme ke stolu, kafe a větrník před námi. U vedlejšího stolu seděla sešlost důchodců. Pokud se o ženách říká, že jsou drbny, tito pánové je trumfli. Dověděli jsme se o jednom jejich kámošovi, že ve čtvrtek mu bylo šestadevadesát a v sobotu umřel, o jiném, že bude slavit stovku, a jiné poučné historky. Možná to zní divně, ale líbilo se nám sedět, mlsat a poslouchat.

Zpět jsme to vzali zkratkou, kdy jsme měli ujet pouhých 11 km. Což o to, není to zlé, ale z těch 11 km jich minimálně osm bylo do kopce. Pokaždé jsem si říkal, tak už za tou další zatáčkou se to musí zlomit, ale kdepak, další stoupání. A protože předtím jsme do navštíveného městečka sjížděli pěkným sešupem, tak asi bude v dokonalém dolíku.

Nakonec jsme došlapali domů. Došlapal bych v naprosté pohodě, kdyby mě kousek od baráku nezastavil zmatený řidič s hodonínskou espézetkou, který se chtěl dostat k přehradě a nevěděl kudy-tudy. Doufám, že mu mé vysvětlení stačilo.

Hezký den!

P.S. A to nemluvím o tom, jakým šokem pro mě minulý týden byla zpráva, že do věčných lovišť odešla asi nejlepší muzikálová zpěvačka, co kdy chodila po českých pódiích.

Víkend bez dětí

Prožít víkend bez dětí se nám podaří málokdy, téměř vůbec. Teď se nám to podařilo a stálo to za to.

Už když jsem se v pátek večer přiřítil domů, přivítalo mě neobvyklé ticho. Dověděl jsem se, že děti jsou u babičky a je tam s nimi i synovec Ondra (čili kumulace lumpáren na malé ploše v množství větším než obrovském).

Sobotní dopoledne nám zpříjemnili skejťáci, neboť naše Miniměsto se opět dostalo na mapu světa pořádáním mezinárodního mistrovství nebo čeho že to v jízdě na skejtech (Láďa jede na skejtu a umí chodit po laně a když je v dobrý náladě, tak napodobí vorvaně). Nejdřív se jen tak proháněli na náměstí a pak i závodili.

Odpoledne jsme se vydali do jedné z nedalekých vsí (vzdálenost něco málo přes 10 km) na tamní divadelně-kulturní festival. Pokud jsme čekali, že se bude odehrávat na návsi (aby se seběhli všichni psi) nebo v kulturáku, byli jsme vyvedeni z omylu. Konal se v prostorách dvou statků na konci vesnice. Pro bližší představu uvedu, že na dvorku se konalo vystoupení asi čtyřiceti lidí mlátících do afrických bubnů, ve stodole vystupovala trojčlenná skupina (kluk s kytarou, zpívající kluk z kytarou, zpívající holka bez kytary) odněkud z Anglie, všude zněla ruština, němčina, angličtina, sem tam mizerně komolená čeština. V patře stodoly druhého statku bylo divadelní představení leningradského souboru Těatralnaja Laboratorija nazvané Meňja zovut Imja, taková dost brutální hra pro tři holky, které se dorozumívaly hodně pomocí hlásky "a" a jedna z nich občas deklamovala kulometnou ruštinou, kde jsem, i přes to, že ve škole jsem patřil k těm lepším ruštinářům, byl rád, že rozumím každému šestnáctému slovu (docela dobře bylo rozumět "Marija Antoaneta"). Dvě z těch hereček jsem pak potkal a zavedl s nimi hovor o ruské ska-skupině Leningrad (protože ji znaly, připsal jsem jim každé dva plusové body).

Ovšem večer jsme udělali pitomost. Odjeli jsme domů, shlédli konec skejťáckých závodů a těšili se do kina. V kině jsme se bohužel celkem sešli pouze 3 zájemci a potřeba byla minimálně 10. Tak jsme šli zase domů a na zábavu k přehradě. Tam drnčela skupina hrající důvěrně známé fláky Jasné Páky, Hudby Praha a Visáčů, ale atmosféra ze statku to nebyla a tak jsme to utnuli podezřele brzo.

Hezký den!

Ostrava

Najít v Ostravě ZOO je úkol hodný detektiva. Co si pamatuju, tak jsem tam byl snad třikrát v životě, a ani jednou jsem nemusel dávat pozor na cestu, tudíž jsem si nepamatoval, kde, kdy a kam odbočit.

Teď jsme se řítili po silnici od Nového Jičína, mezitím jsme v Příboře (na dvoře u sedláka samozřejmě ne) brali plnou, jedna slečna nám přitom přeleštila čelní sklo a po průjezdu Mošnovem a Krmelínem se už před námi rozlehla Bezručova Ostrava. Minuli jsme ceduli, že do ZOO je to už opravdu ale opravdu kousek a vjeli do města, které jeden z nejslavnějších moravskoslezských bardů označil za "region bardzo razovity".

"ZOO rovně," povídám a jedeme rovně, cestou míjíme několik podezřelých křižovatek a po několika minutách jízdy se blíží konec Ostravy. "Zkusíme to doprava," povídám, jedeme doprava, najednou ceulka s nápisem ZOO a sugestivní šipkou. "Tudy," povídám a jedeme naznačeným směrem, konkrétně směr Slezská Ostrava. Před jednou nenápadnou odbočkou křičím "doprava," myškujeme s autem jako Michael Schumacher po flámu a zase se blížíme centru Ostravy z jiné strany. Míjíme stadion na Bazalech, kde hrává své fotbalové zápasy klub, který jsme s několika spolužáky označovali milým a citlivým výrazem "permoníci". Míjíme i model tanku na pomníku. Pak už jenom dvě tři odbočky do neznáma a už se před náma tyčí vstupní brána ZOO.

Vjíždíme naším hrdým výrobkem a vlajkovou lodí českého automobilového průmyslu (jehož pověst hanět rozhodně nemám v úmyslu), platíme (méně než u Helfštýna, kde chce hlídač rovnou pade) a vytahujeme děti z auta. Ano, nebyl jsem tu deset let. Možná víc. Sentiment je, jako ostatně v životě vždy, přítomen. Děti obdivují model slona v životní velikosti a já hledám kasu. Nakonec se mi podaří paní kasovní vysvětlit, kolik nás je (dva platící dospělí, jedno platící a jedno neplatící dítě), dostáváme lístky a přesouváme se k prodejně, před níž jsou zaparkovány vozíky, takové hodně zmenšené varianty žebřiňáků, u nichž je napsáno upozornění, že se za něj platí záloha dvě stovky a po vrácení vozíku dostaneme zpátky o 30 Kč méně a že je určen pro přepravu věcí. Vcházíme dovnitř a paní prodavačce povídáme, jestli si ten vozík můžeme zapůjčit za účelem přepravy našeho mladšího dítěte. "Ale prosím, beze všeho," odpovídá paní prodavačka, já hubnu o dvě stovky, dostáváme klíč a odvážíme si jeden z vozíků. Hned za branou, kde nám jiná postarší dáma rozškubla vstupenky, usazujeme Míšu do vozíku a vydáváme se na obhlídku.

Napoprvé jako Pája se zastavujeme u stánku s občerstvením a chvíli se bezuzdně a bohapustě cpeme. Po občerstvovací pauze se vydáváme za zvířátky. Postupně přicházíme k výběhu, do kterého můžou i děti, a tak v něm Míša může hladit kozy (takové ty rohaté a chlupaté, co mečí me-e-e-é, aby bylo jasno). Další podobná zastávka je u výběhu plného morčat a já se sentimentem vzpomínám na našeho křečka Zuzanku.

Medvěd, ten, co se má, je pořád veselej, a je mu hej, a proč, no protože je hnědej, nás vítá v poloze odpočívajícího medvěda ležícího na boku a drbajícího si chodidlo o chodidlo. Jeho kolega naopak jen vystrčí čumák oknem do výběhu, chvíli se nechává okukovat a pak zaleze dovnitř.

Nebudu se tady rozepisovat o každém jednotlivém zvířeti, které jsme viděli, za zmínku stojí jen výběh suchozemských želviček, které navzdory své pověsti běhají jako epileptičtí křečci, a jedna je na druhou agresivní, a když se potkají tváří v tvář, tak se ji snaží kousnout, načež druhá schovává hlavu a běhá po výběhu s kebulí schovanou pod krunýřem, ale než jsme se vymotali ze ZOO, byly pomalu tři odpoledne. Na to, že jsme přijeli v deset dopoledne, docela výkon.

Ještě před odchodem ze ZOO mi slečna v červeném tričku nabídne zdarma Lidové noviny (do každé rodiny, to jsou ale kraviny, denně místo vakcíny, atd.) a snaží se mě uvrtat k předplatnému (předplacený jsem měl kdysi Pionýr, potom Sedmičku pionýrů, potom ABC, potom Fizkultura i sport, potom Rověsnik, potom dlouho nic, potom Photo Life a posledních x let Týden), na parkovišti ukládáme děti, já volám sestře svojí milované, která má stejnou kombinaci jména a příjmení jako moje zákonitá manželka, že jako se za ní chceme zastavit, a ona že jo, že dělá na Masarykově náměstí, to já samo jako vím, kde je, ne?

Vyjíždíme a vracíme se do centra, ale Masarykovo náměstí ne a ne trefit, až si připadám jako Tlustý Charlie v Gaimanově knize Anansiho chlapci, který jel taxíkem a taxíkář nemohl za nic na světě trefit jeho ulici, nakonec zahalekám na nějakého dědu, ten ukáže před sebe, já poděkuju, zeptám se, kde se tu dá parkovat, děda ukáže okolo sebe, takže parkujeme na Kostelním náměstí, na oficiálně placeném parkovišti s šedesátikorunovým poplatkem, které ovšem nikdo nehlídá a nemám tak komu zaplatit, vjíždíme do jedné z mezer mezi vozy, Míša spí, holky se protahujou u auta a já jdu pro sestru, ta mi v telefonu vysvětluje, že mám jít do toho rohu náměstí, kde je taková věž a kde je napsáno MUZEUM, tak tam teda jako jdu, rozhlížím se po krajině, dívám se, jak řeka plyne, i když na tomto náměstí žádná řeka není, po chvíli sestra, jdeme k našemu autu a tlacháme o všem možným, u auta je sestra nadšená z mých dětí, konstatuje, že toto parkoviště oficiálně hlídá máma jejího přítele (ne, opravdu se nebudu rozepisovat o pracovní morálce ostravských hlídaček placených parkovišť), doporučuje nám k návštěvě výstaviště Černá louka, po dvaceti minutách se loučí a vrací se do práce, mezitím se vzbudil Míša, beru ho do náruče, Míša se tulí, pak ho stavím na zem.

Když se rozloučíme, jdeme směrem k Černé louce, vybíráme si objekt označený MiniUni, ale našlapeme ještě hezkých pár kilometrů, než k němu přijdeme, nicméně výsledek stojí za to. uvnitř budovy zmenšené modely měst a venku zmenšené modely slavných budov, je tu šikmá věž v Pise, Eiffelovka, větrné mlýny, Big Ben, děti jsou nadšené z minivláčku, co tu jezdí, procházíme i oddíl se sedmi divy starověkého světa, legrace, pohoda, nakonec konstatujeme, že máme hlad, naštěstí hned vedle je slušně vypadající a ne moc obsazená restaurace s milou a rychlou obsluhou, jídla, která dostáváme, jsou však extrémní maxiporce, už ve třech čtvrtinách svého dvousetgramového pokrmu - hranolky nepočítaje - funím a koulím očima, že vidět mě Hurvínek, tak dostane mindrák, děti se prokoušou jen k půlce svých dětských porcí a taky už nemůžou, platíme, odcházíme, nacházíme náš klenot automobilového průmyslu, nasedáme, upoutáváme Míšu do sedačky, Pavlínka se už umí upoutat sama, jedeme hledat těžní věž dolu Jindřich, po několika omylech, kdy zatáčíme jinam, ji nakonec nalézáme, a já se stydím, že ve městě, které bylo mnoho let mým krajským, se orientuju jako neandrtálec v supermarketu, a to jsem do Ostravy jezdil do Bezručova divadla, do divadla Jiřího Myrona a do Divadla Loutek, kde jsem kdysi dávno viděl Havlovu hru Asanace (od té doby si o dramaticko-autorských schopnostech pana dnes-už-bývalého-prezidenta myslím svoje), parkujeme v ulici Zborovská, něco mi ten název říká, ale nevím, co, prohlížíme si věž, vidím věž, vidím kolo, věž a kolo, je tam taková krásně kovaná brána, nasedáme do auta a definitivně opouštíme několik minut po šesté Ostravu směrem na Frýdek-Místek, protože to je nejjednodušší výjezd z Ostravy a navíc tudy jezdí i autobusy, kterými jsem do Ostravy sem tam jezdívávávával, a i tudy jsem jel stopem do Ostravy kdysi dávno tomu nazad.

Kousek za Frýdkem-Místkem se nám před čumák nalepí fábia kombík, jede mizerně, ani pomalu, ani rychle, ani akorát, prostě tak, aby nás udržoval v permanentní pozornosti, načež v jednu chvíli naprosto suverénně vjede do protisměru, ve kterém se do Frýdku-Místku řítí celá dlouhá řada aut, na poslední chvíli se strhne zpět, naštěstí sjede ke krajnici a tím nás pouští před sebe, směrem přes Nový Jičín domů, teda ne domů, ale do domu, v němž trávíme dovolenou, už žádného podobného šílence nepotkáme.

Kdo to přečetl všechno stejně, jak jsem to psal, tedy jedním dechem, a neztratil se v tom, má bod.

Hezký den!

Bolestivá aklimatizace

Aklimatizace po dovolené, strávené pozitivním způsobem v náručí své milované a milující rodiny, je náročná a bolestná.

V sobotu jsme odvezli naši želvu do Oldříše. "Dědo," zahlásila Pavlínka asi třiadvacet vteřin poté, co se vybatolila z auta, "budeš tu mít pěknou práci, každý den hlídat želvu. A táta říkal, že si s tebou vymění auto." A pak, že před dcerou můžu říct všechno.

S tím autem je to tak: Tchán totiž vlastní auto, kterému se důvěrně říká kombík. V té souvislosti má rozměrnější kufr než naše přepravovadlo. Když jsem viděl tu hromadu sbalených tašek, prohlásil jsem poněkud ironicky, že by se nám ten kombík docela šiknul. A Pavlínka to vzala doslova.

Proti původnímu plánu, že v sobotu zapadneme do postele brzy (jazyk, nazývat, Ruzyně), nepovedlo se. Osobně jsem se zpozdil minimálně o hodinu a manželka usnula až po půlnoci. Proto, když ještě za tmy začal pípat budík, netvářila se právě nadšeně.

Dodělali jsme zbytek předodjezdových činností, na stole zůstaly informace pro Renatu ohledně zalívání našich kytek, pak jsem nechal v provozu pouze jistič zajišťující elektrifikaci ledničky, ustrojili jsme děti a hurá se vším do auta. Jenže děti nepochopily, že můžou pokračovat ve spánku, naopak Pavlínka dělala všechno proto, aby Míša byl co možná nejveselejší (následkem čehož spal asi jen posledních 10 kilometrů jízdy).

Takový nemilý, nehezký až zlý nepěkná věc je, že naše dcera patří mezi děti, o kterých se říká, že "během jízdy v autě blije jako Alík". Naštěstí měla nějaké šťastnější období nebo co, tak jsme první zastávku kvůli jejímu žaludku provedli až u olomouckého Globusu. Možná na to měly nějaký vliv barevná autíčka, co jedno z nich snědla před jízdou.

Na místo určení jsme dorazili za rozbřesku (našli jsme si mezi poli stezku). První den jsme se nepouštěli do žádných větších akcí, potom jsme šli na houby (ale houby jsme našli), navštívili teplické lázně (nad Bečvou, ne ty v Čechách jako), utráceli v hranické Hypernově, opět navštívili hrad Helfštýn, stavili se v Luhačovicích (tam jsme se srazili s mým milým bratrem a jeho zbrusu fungl novou přítelkou), navštívili ostravskou ZOO, rožnovský skanzen s přehlídkou tradičních řemesel, šplhali se na Radhošť (s ohledem na Míšovy chodecké možnosti jsme ten výšplh trošku zkrátili), pobyli na pouti, celou naši rodinu obešly žaludečně-střevní potíže, nakonec jsme si udělali opékání u ohně a včera ráno se s velkou slávou vrátili domů.

Tož tak.

Hezký den!