Alergická alegorie

Je to tak. Ačkoli není sezóna jelenů a snad ani Melenů, troubení se ozývá ze všech stran.
Je nás hodně.
Kdo nás podcení, ten je nemile překvapen.
Jsme alergici.

Stalo se to v pondělí. Už od rána mi z nosu teklo jako z děravých necek. První kapesník jsem mohl ždímat dříve, než jsem dorazil do práce, a druhý, který byl zároveň posledním, hned po příchodu do práce. Pak nezbylo než pořídit extrémně velký balík papírových kapesníků a s jejich pomocí probojovat celý den.

A pozor, nebyl jsem sám. Když jsem se v práci rozhlédl, sledoval jsem, že podobně bojují s návaly alergických reakcí kolegové a kolegyně ve všech částech našeho oddělení.

Ale stačí přežít ten jeden nepříjemný den, večer konstatovat, že jsem se opět stal sponzorem výrobců papírových kapesníků a další ráno je zase všechno v pohodě.

Hezký den!

Muzyka etovo Krylova

Jako každý poslední květnový víkend, i ten letošní se konal v našem místě trvalého pobytu hudební festival na koupališti. Jeho princip je takový, že koupaliště je vypuštěné, uvnitř vypuštěného koupaliště poskakují a tancují návštěvníci festivalu, a na břehu je zastřešené pódium, kde hrají vystupující a účinkující. Občas se stane, že se k nám podívá interpret řekněme první kategorie - takovými byli v roce 2003 finští Waltari, o rok později legendární (ale trošku jinak legendární než Eva a Vašek nebo Maxim Turbulenc) Olympic, předloni nám pěla Aneta Langerová, a loni, kdy jsem byl onen víkend v práci, byli za největší hvězdy Monkey Buzinec (nebo tak nějak). Původně čistokrevně rockový festival se stal mnohožánrovým (díky tomu tu vystupovala i Zuzka Navarová, skupina Abraxas a jiní), proto letos na pódiu vystupovala i obskurní partička s názvem Děda Mládek Illegal Band.

Pódium, na kterém se hraje, je od našeho balkónu vzdušnou čarou nějakých 200 metrů. Díky tomu, jsme-li na balkóně či v pokoji těsně připojeném k balkónu, slyšíme z pódia každé slovo a každý tón. Ale nic nevidíme. V očním kontaktu s pódiem nám brání jednak zahrádkářská kolonie, druhak stromy. Což je ovšem tak jediné, co nám vadí.

Majitelé zahrádek v zahrádkářské kolonii mají větší výhodu. Stačí, když si sednou u své zahrádkářské chatky na lavičku a na pódium vidí i bez placení vstupného. Snad právě proto předloni před výstupem Anety moderátor festivalu ironicky děkoval těm, co všechno sledují z okolí areálu a bez placení, za to, jak festival podporují.

V pátek k večeru jsem pozoroval, jak na louce vedle koupaliště roste stanové městečko a návštěvníci se sjíždějí - auty, vlaky, autobusy, stopem i pěšky. Lidé ověšení batohy, lidé ověšení těžkými taškami, lidé jen tak nalehko. Lidé mladí, lidé normálního věku i fotrové a mámy od rodin. Lidé ověšeni vlastními dětmi. Prostě různorodá lidská směs.

A v pátek odpoledne už taky duněla hudba. Proud neznámých, málo známých a ještě méně známých skupin večer vystřídala jména jako Sto zvířat, Priessnitz, E!E atd. Hrálo se nějak do tří do rána a v sobotu odpoledne to začalo nanovo. A taky v sobotu odpoledne byla dodržena jedna pěkná tradice. Totiž, zatím skoro každý rok minimálně jeden den festivalu prší. A v sobotu pršelo ostošest. Snad proto zpěvák skupiny, která přišla po Dědu Mládkovi, prohlásil na adresu publika: "Jste nějak zmoklí, nebo co." Aby nebyli, když na ně každou minutu spadl hektolitr vody.

Večer, když usnuly děti, hrála nějaká skupina revivalové verze Ozzyho Osbourna a po ní nastoupila další v dobrém smyslu slova legenda, Vítkovo kvarteto. Dohráli až o půlnoci. Kdo hrál potom, nevím.

Pobavilo mě, když jsem pak v televizi viděl záběry z nějaké technoparty, kde se různí člověci pohybovali značně dezorientovaně, a dle komentáře se na nich podepisovala kombinace alkoholu a horka. Měli přijet k nám, u nás by jim horko nehrozilo.

Hezký den!

Z dálky na ohně troubíme varovně

Náš oblíbený hrad, který se tyčí na kopci ani ne 20 km od našeho bydliště, se měl opět stát centrem naší pozornosti a místem, kde strávíme část víkendu. Nakonec to dopadlo jinak, protože akce, na kterou jsme se jeli podívat, se neodehrávala přímo v hradním areálu, ale ve vsi pod hradem.

O co šlo: ke stotřicátému výročí založení hasičského sboru pořádalo místní sdružení přehlídku parních hasičských stříkaček. Kvůli tomu museli všichni parkovat minimálně kilometr před nebo za obcí, na což u vjezdů do obce upozorňovaly hasičské hlídky.

Přišli jsme, prohlédli jsme si, setkali se s babičkou, dědou a synovcem Ondrou, který byl nadšený z našich dětí. Pak začal slavnostní program. Jeden z pořadatelů se chytil mikrofonu a já s hrůzou sledoval, jak se snaží říct souvislý projev a bojovat s tím, že nedokáže doříct celou větu bez přeřeknutí. V některých chvílích měl přeřeků až pět v jedné větě. Ale nakonec prohlásil, že už nebude zdržovat program (v té chvíli mi spadl ze srdce balvan velikosti planety Merkur) a předal slovo. Bohužel nikdo už mluvit nechtěl, a tak nastoupily mažoretky. Nejdříve ty "střední" okolo deseti let. Pak nejstarší, okolo 14 let a nakonec nejmladší, předškolního věku. Během mažoretkování se projevil typický neduh českých řidičů - i když vědí, že někam nemají jezdit, tak se tam snaží nacpat stůj co stůj. A tak mažoretky poskakovaly na silnici a z obou stran se vytvořily menší kolony.

Po mažoretkách následovalo slavnostní defilé hasičských sborů - nejdále to měli hasiči z Klatov a jako druzí nejspíš ti z Uherského Brodu. Což byla pěkná přehlídka. Pak se zase konaly projevy. Velitel místních hasičů to vzal stručně, stejně jako místní kněz. Ovšem hlavní pořadatel se pak u mikrofonu zapovídal s kapelníkem přítomné dechovky a ten začal vzpomínat na pradědu svého pradědy, kterému první trumpetu věnoval jeho praděda, jehož praděda byl kdysi prvním kapelníkem dechovky založené svým pradědou, jehož praděda si hrával na louce s Komenským. Úžasně zajímavé povídání.

Protože dopolední program skončil a na odpolední se nám čekat nechtělo, zatočili jsme to domů. A dobře jsme udělali. Odpoledne se zatáhla obloha a přišla bouře. Pršelo a blýskalo se, hrom duněl. Když déšť ustal, vydali jsme se na procházku. Sotva jsme došli k zahrádkářské kolonii, začalo zase pršet, takže se naše procházka změnila v úprk domů.

Hezký den!

Tygr, který řval

Ve středu jedu do Prahy. Služebně. Na seminář. Seminář pořádá jedna velmi velká významná společnost a pro nás (tedy jako mého současného zaměstnavatele) připravila speciální cenu. Vířivky ani masáže v ní bohužel nejsou. Ani pronájem tenisového kurtu. Ne, že bych uměl hrát tenis. Hrál jsem ho jednou. V šestnácti. V rámci hodiny tělocviku. Nic moc.

Když jsem kdysi v pětadvaceti přijel do Prahy, byl jsem mladý a nadšený (čti: blbý jak ruské hračky). Jednoho dne jsem v rodném městě sedl do autobusu a o necelých 5 hodin později z něj vyskočil na Florenci. Smrad, špína a všechno okolo mě neodradilo. Prostě jsem si řekl, že se mi tady (tím nemyslím Florenc, ale Prahu) bude líbit. Když jsem byl v Praze naposledy, tak jsem si říkal, že přijet tam někdy jako turista není špatné, ale na trvalé bydlení už ne-e.

Měl jsem štěstí na místa k bydlení. Začínal jsem v Krči, pak jsem se přesunul do Zahradního Města, potom kvůli práci ke Kačerovu (to jsem měl nejvýhodnější polohu bydliště vůči pracovišti ve svém dosavadním životě) a skončili jsme v Uhříněvsi (bydlení skoro jako v malé vesnici, s autobusovou zastávkou před barákem). Z Prahy jsme odešli po narození Pavlínky. A vracet se zatím nechceme.

Takže jsem byl mladý a nadšený, během prvního dne jsem si dojednal nejdříve práci a potom bydlení. Zorientoval jsem se v nejzákladnějších věcech (kde je nejbližší prodejna potravin, kudy tudy cestovat, koho zdravit), našel jsem nejzákladnější okruh kamarádů a připadal jsem si, že mi patří svět.

Potom jsme v Praze byli už jen párkrát. U našich kamarádů, pak jednou v divadle, pak každý zvlášť a teď tam zase jedu sám. Už mám vyhledané spojení. Ne, nejedu autobusem, protože proč bych se měl trmácet autobusem, když se můžu vézt první třídou rychlíku (tam) a expresu (zpátky).

Hezký den!

Vlky plky

Původně jsem měl připravený jiný název tohoto příspěvku, ale ten už někdo použil a já se hrozně nerad opičím.

Míša, coby dvouleté dítě, provedl prudkou změnu ve svém chování. Vždy když ukončí sedací seanci na nočníku, uchopí nočník do svých ruček a drží jej tak, aby (a) nás udržel v permanentním strachu, že jej musí vylít na zem, a zároveň (b) nevylil ani kapku. Potom dojde k záchodové míse a s nesmírně zodpovědným výrazem (ten má pochopitelně po mně) tam nočník vylije. Potom vrátí nočník na původní místo.

Nohy mě už nebolí, takže se moje chůze opět - díváte-li se pod správným úhlem pohledu - podobá chůzi normálního člověka. Je to nesmírná úleva, když bezprostředně po provedení vzorného "vztyk" nemusím minutu a půl syčet bolestí a vychytávat balanc.

V noci se mi zdál dramatický sen. Viděl jsem v něm opravdu ošklivý, nehezký až zlý nepěknou věc. Ale přerušil mě budík, takže zase nevím, jak to dopadlo.

A koupil jsem si další knížku. A slečna, co v tom knihkupectví prodává, má - co se týká knížek - výborný vkus.

Hezký den!

Prohra

Myslel jsem si, že se stane zázrak podobný tomu, když naprosto neznámý tenista v prvním kole prestižního turnaje smete z kurtu nasazenou jedničku.

Nebo takový zázrak, jako když naprosto neznámý hráč, který se dostal na hřiště jenom díky zdravotním a disciplinárním problémům jiných hráčů, trefí bránu tak, že je z toho rozhodující a/nebo postupový gól.

Namísto toho jsem dopadl jako jezdec, co je ve formě, ale nevyšel mu start.

Po pěti dnech marných pokusů jsem musel přiznat, že prostě nevím. Nevím, kde v programu, který (včetně všech podsložek) má asi 20000 řádků, leží zakopaná psovitá šelma. Povedlo se mi program ze stavu funguje-tak-jak-to-nechceme převést do stavu funguje-částečně, na chvíli i do stavu nefunguje-vůbec, ale ani z dálky jsem se nepříblížil stavu funguje-tak-jak-si-to-žadatel-přeje.

A po těch pěti dnech jsem musel přiznat, že prostě nevím, kudy dál.

Je to kruté, ale je to tak. Psovitých šelem jsem z programu vyhrabal několik, ale ta hlavní, ten nejdůležitější mezičlánek mezi tím, jak to je a tím, jak by to snad mělo být, zůstává hluboko ve své jámě. A já po pěti dnech zkoušení všeho možného (černou magii nevyjímaje) jsem musel, ač hodně, hodně, hodně nerad - kdo mě zná, tak ví, jak těžké je pro mě přiznat prohru ducha s hmotou - přiznat porážku a odstoupit ze zápasu.

Zároveň jsem se ale zbavil jedné velké příčiny neuróz.

Hezký den!

Bus místo vlaku

Stojím v dešti, v očích pláč...

Ve sluchátkách Visací zámek a šalina nikde. V čase jízdy další - zase nic. A zase. A zase. V zoufalství beru telefon a volám í dé es jé em ká.

"Pojede dneska ještě dvojka?" ptám se.
"Dvojka?" diví se paní na dispečinku. "Moment, já se zeptám kolegyně."

Za chvíli už vím, co se děje. Někde mezi Modřicemi a Brnem se jedna šalina položila přes koleje a náhradní autobusová doprava vyjede za chvíli. To už vím, že vlak domů nestihnu. Pěšky v dešti kráčím směr Ústřední hřbitov a opakuji si svoji zásobu neslušných slov, kterážto jsem se všechna naučil ve třetí třídě od spolužáků Holuba a Žitníka.

Na zastávce Ústřední hřbitov-smyčka mě napadá spásná myšlenka - pokusím se chytit bus, který projíždí KrPolem, tudíž z šestky vyskočím na zastávce Husitská. Ujednáno, vykonáno. S nervozitou koukám na hodinky a na počet zastávek před námi. Před Moravským náměstím vystupuje řidička ven a takovou jako tyčí se šťourá v kolejišti. Minutu. Dvě. Pak se teprve rozjede.

Konečně Husitská. Pouhé tři minuty po pravidelném odjezdu mého busu. Jen doufám, že řidič nezapomněl, že pravidelně mezi Zvonařkou a Husitskou nabírá zpoždění. Běžím k zastávce. Oproti tradici tu stojí jen tři lidé. "Už to jelo k nám?" ptám se paní, co je nejblíž. Vrtí hlavou, jako že ne. Sláva!

Tentokrát jsem busu za zpoždění děkoval. I když je mnohem méně pohodlný než vlak, člověk si nemá kam natáhnout nohy a cestu zpříjemňují dvě objížďky.

Ale nakonec jsem doma. Jsem! Hurá! Sláva!

Hezký den!

Sportem k trvalé invaliditě

Když jsem ještě dojížděl do jednoho ze svých minulých zaměstnání, stávalo se asi tak dvakrát do měsíce, že na jedné ze zastávek přistupoval invalida. Byl to relativně mladý člověk o dvou francouzských holích, jehož nohy od kolen níže byly divně zkroucené v podivném úhlu jak k sobě navzájem, tak i ke zbytku těla. Vždycky jsem si říkával, jaký může asi tento invalida mít život a v duchu jsem si gratuloval, že patřím mezi ty oficiálně zdravé (i když i moje tělo má ke stoprocentnímu ideálu dost daleko).

"Tati, my ti ukážeme nové cvičení," zahalekala na mě Pavlínka v sobotu, když jsem dokončil přípravu oběda. "A můžeš si to vyzkoušet," koulela očima tak, že by Hurvínek zbledl závistí. Princip cvičení spočíval v tom, že špičky nohou se položí na práh mezi futrama a zvedá se pata nahoru. Nebo tak nějak. "Máma to zvládla padesátkrát," dodala Pavlínka a zatvářila se u toho tak, že bylo jasné, že pokud nepodám srovnatelný výkon, budu přeřazen do druhé kategorie členů domácnosti.

Stoupnul jsem si špičkama nohou na práh a začal s oním podivným cvikem. Napočítal jsem do osmdesáti a nechal jsem toho. Ženská část naší domácnosti uznala, že tento výkon měl něco do sebe.

"Nebolí tě nic?" ptala se manželka. "Ani ne, jen achillovky," odpověděl jsem, což byla pravda, protože s achillovkami mám problémy od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je v těle mám.

Odpoledne jsme vytáhli děti na procházku, která se nám vymkla z rukou, protože z původní ani-ne-půlhodinové procházky se stalo tříhodinové putování mírně zvlněnou krajinou okolo našeho bydliště. V závěru už obě děti vykazovaly na stupnici protivnosti hodně vysoké hodnoty, někde mezi "nesnesitelné" a "na roztrhnutí."

Na základě toho se nikdo nemůže divit, že v neděli jsem se z postele dostával po čtyřech. Když jsem se postavil, projela oběma lýtky ostrá bolest, která mě přinutila se trošku (dost) přikrčit v kolenou (následkem čehož jsem chodil jako kačer Donald). Tento nával ostré bolesti vyvolalo každé dotknutí se chodidlem podlahy. Věren cimrmanovské tradici jsem si sám sobě poručil "zatni zuby, bačkoro a táhni" a odešel se věnovat nejdříve dětem a venčení želvy (což není proces ani trochu podobný venčení psa či jiného zvířete; běžná želva se většinou při této akci pohybuje po ploše o rozměrech maximálně jednoho čtverečního metru) a následně přípravě oběda. Chůze do schodů byla opět neskutečným utrpením, ať už jsem šel sám nebo s želvou v ruce.

Po obědě, když Míša spal, nádobí bylo umyto, odpolední kafe zkonzumováno a Míša se znovu probudil, jsme se dohodli, že vyrazíme na cyklistický výlet. Nejprve jsem šel Pavlínce zvýšit sedlo u kola. To se povedlo. "O kolik jsi jí to zvednul?" ptala se manželka. "O tolik, co je to sedlo nad tím modrým koncem," ukázal jsem. "Měl jsi to zvednout o centimetr," prohlásila manželka. "Však taky jo, nejdříve o jeden, pak o další a pak taky o další," pokusil jsem se zavtipkovat. Pavlínce kupodivu zvýšené sedlo o víc, než bylo domluveno, vůbec nevadilo a stylem noha-zadek se vždycky dokázala vyšvihnout nahoru a rozjet se.

Nejprve jsme absolvovali část cesty po polní cestě jako posledně, jenže na dvou místech nějaký místní mudrc postavil betonové kvádry tak, aby mezi nimi nešlo normálně projet. Na tom druhém místě šly naštěstí objet. Pak jsme vyjeli na asfaltku a po té pokračovali jako po oficiální cyklistické stezce. Pří jízdě do kopce jsem vždy na Pavlínku zavolal "a teď to rozjeď na plný pecky," což poslechla a rozšlapala se k výkonům, o kterých jsem si v jejím věku mohl nechat jen zdát (když ponecháme stranou, že jsem si mohl nechat zdát i o kolu jako takovém). Když vyjela první kopec, vysloužila si pochvalu. Další sice nevyjela, ale srdnatě šlapala minimálně do poloviny. Pak už se jelo z kopce až do jedné z vesnic, kterými je naše Miniměsto obkrouženo, kde byl stanoven cíl výpravy - restaurace a konzumace zmrzliny. Měli jahodovou, višňovou, vanilkovou a stračatelu (vím já, jak se to píše?). Usadili jsme se u venkovního posezení, kde byly stoly okupovány hloučky podobných cyklošílenců a věnovali se konzumaci. Manželka s dětmi si pak prohlížela vedlejší rybníček, kde děti pozorovaly žabky a jinou vodní havěť. Když jsme zasedli k cestě domů, začal Míša generovat projevy zlobivosti. A to, prosím, jen seděl v sedačce, ani nemusel šlapat. Domů jsme dojeli s jednou občerstvovací zastávkou a jinou cestou - ne přes polňačku. "To nás vedeš na hlavní silnici? To si děláš..." zvolala manželka a dodala něco o konečníku. "Kdepak, neboj," zahalekal jsem a vzal to jednou z bočních uliček až domů. Manželka umyla děti, já šel znovu vyvenčit želvu. Dětem se nechtělo do postelí, podlehly až poté, co jim bylo vysvětleno, jaký trest je čeká, pokud nezalehnou, navíc s plastickými ukázkami.

A dnes? Furt chodím jako invalida.

Hezký den!

Opět u zubaře

Nadešel opět čas, abych navštívil svého řezníka, známého pod pseudonymem zubař. Za tímto účelem jsem si zakoupil zbrusu nový zubní kartáček, zbrusu novou zubní pastu, ještě v práci si skočil zuby vyčistit a cestou domů jsem si přikoupil zbrusu nové žvýkačky, známé pod pseudonymem Orbit.

Sedím, poslouchám muziku, usilovně žvýkám, abych měl co nejsvěžejší dech, když v tom náhle křup! Říkám si, že je mi divné, že je ve žvýkačce, která je ideální do auta i na pracoviště, něco tvrdého. Opatrně vysunu žvýkačku ven a koukám, koukám, vlastním očím nevěřím - žvýkačka obsahuje kus čehosi černého, známého pod pseudonymem zubní plomba. Zubní plomba patří k zubu, který mi má zubař spravovat. V první chvíli studený pot polil mě, že mám v zubech katakomby (což jsem si ověřil okamžitě špičkou jazyka). Do čekárny jsem tedy vstupoval přesně v 17:30, ale viděl jsem, že jeden člověk je ještě mučen (přes dveře jsem slyšel, jak se do zvuku vrtačky přiznává k přípravě nějakého povstání nebo co) a druhá paní čeká v čekárně. Pověsil jsem si bundu, na zem umístil aktovku a jal se prolistovávat čekárnové časopisy. Zvěsti o údajné obezitě Daniely Šinkorové či bouřlivém sexuálním životě Jiřího Langmajera mě nijak nenadchly. V 17:55 mě sestřička zdravotní povolala do ordinace. Zavzpomínal jsem na všechny své blízké i vzdálené příbuzné, živé i neživé, a v duchu jim poslal prosbu o duchovní podporu. Pak už jsem jen usedl na křeslo, které jen málokdy dokáže toho, kdo na něm sedí, nějak potěšit.

Pan doktor mi nejdříve chvíli šťoural v zubu takovou tou dlouhou zahnutou jehlou, aby mi poté ověsil dolní čelist několika kovovými nástroji o rozměrech zvláště důmyslných pastí na extrémně zlé krysy. Něco si mumlal (mluví extrémně potichu a rádio v ordinaci zrovna hrálo hity z alba "The Best Of Jožka Černý"), načež mu sestra (furt ta zdravotní) podala jakousi malou mističku s jakousi (pokud jsem mohl vykroutit oko a zahlédnout) žlutou hmotou, kteroužto mi doktor aplikoval do mého vykotlaného zubu. Pak mě nechal tak, jak jsem byl, s rozevřenými ústy a kovovými nesmysly, a šel si sednout na otočnou židli, kde si asi deset minut zaujatě prohlížel jakousi kovovou věc, o jejímž účelu jsem raději ani nespekuloval.

Po těch deseti minutách ke mně přišel, zamyšleně si mě prohlídl, pokýval smutně hlavou a nastartoval vrtačku. Skoro by se hodilo říct, že do ní vsunul vrták osmičku, ale to se nestalo. Je to zvláštní, ale ve chvíli, kdy se vrtačka přiblíží k mému zubu na vzdálenost menší než 5 cm, zatnu prsty do opěradla křesla a přestávám dýchat. Naštěstí tentokrát použil doktor vrtačku jen k dorovnání některý nerovností mého zubu. Pak si s uspokojením prohlédl výsledek své práce, zbavil mě kovových mučidel a oznámil mi, že příště mi bude právě dotýraný zub obrušovat a nasazovat korunku.

S ulehčením jsem se svezl z křesla a konec věty "Teď hodinu nic nejíst" jsem už slyšel skrz dveře.

Hezký den!

Je po mně

Je to smutné, a celou řadu potenciálních ženichů, tedy chlapců, kteří jsou momentálně ve věkové kategorii "předškolní věk", to nepotěší, ale je to tak.

Moje dcera je po mně.

Tedy, drahé matky, které byste toužily po tom, zúčastnit se konkursu na budoucí tchýni mé dcery, začněte pomalu ale jistě připravovat své syny na ujetý humor, poněkud zvláštní vztah k domácím pracem a poslouchání punk rocku.

Prvním momentem, kdy se projevilo, že je moje dcera po mně, bylo, když jsme spolu dokázali nekonečně dlouhou dobu rozebírat, zda jsou fluoridové tablety, které děti polykají kvůli zubům, ideální na takové to domácí žvýkání. Rozebírali jsme to pokaždé, když měla dcera dostat svoji dávku tabletek, a navíc s veškerou, téměř až vědeckou vážností.

Druhým momentem bylo, když jsem se měl účastnit domácího velkého úklidu. Tedy aktivně. Jsem měl přiložit ruku k dílu jako. Samozřejmě jsem se zeptal: "My čekáme nějakou návštěvu?," což samo o sobě by nic neznamenalo, ale přesně tutéž otázku položila dcera asi o půl hodiny dříve (neslyšel jsem ji).

A poslední je to asi nejsmutnější. Dcera odvrhla nagelované buz..., pardon, drsňáky z hotelu někde v Japonsku a poslouchá to, co já. Tedy punk rock mladší (Vypsaná fiXa) i starší (Jasná Páka) generace.

Samozřejmě můžete namítnout, že Jasná Páka není ten punk rock. Zasaďte si ji tedy do kontextu 80. let minulého století v tehdejší ČSSR a budete to hned vidět jinak.

A tak mi včera rovněž zabavila můj empétrojkovač a jala se poslouchat. Což o to, písnička, ve které se zpívá "Mámo, neper," je ještě celkem nevinná. I následný kousek o paraletu letícím po obloze, směřujícím k zenitu a vrhajícím stín se dá ještě uznat za pro-děti-poslouchatelný. Ovšem dcera se sluchátek nehodlala zbavit, a tak jsem s hrůzou na displeji sledoval, že nejvíc se nakrucovala, spokojeně usmívala a vykřikovala "to je dobrá písnička" u kousku, ve kterém se v refrénu volá "pal vocuď, hajzle!" Tak nevím, jestli jsem to se svým pozitivním vzorem nepřehnal.

Hezký den!

Funguje to

Povedlo se mi přinutit jednu nemyslící mašinu (známou pod krycím jménem počítač), aby spolupracovala s jinou nemyslící mašinou (známou pod krycím jménem MP3 walkman). Díky tomu jsem mohl dočasně odložit stařičkého klasického walkmana, kterého jsem používal za účelem poslechu rádia a můžu si volit hudbu sám.

Samozřejmě jsem se podle toho zařídil a hned první den jsem si na cestu domů naladil Die Toten Hosen, Duklu Vozovnu, Horkýžáky Slížáky a Sluníčko, což sice není čistokrevný punk rock, ale stojí za to si poslechnout, co zpívala Lenka Dusilová, než se stala "běžnou" zpěvačkou.

S touto hudební směskou se mi pak jelo domů s lehkým srdcem a připitomělým úsměvem. Některé reflexy, nacvičené dříve, mi však ještě zcela nevymizely. Tak například při každém průjezdu tunelem už čekám, že se zhorší zvuk, a on zůstává dobrý. Pokaždé mě to dokáže překvapit.

Včera jsem přišel domů a Pavlínka zatoužila po poslouchání, zrovna, když mi ve sluchátkách hrála tahle pardubická skupina. Pavlínka chvíli poslouchala, a pak říkala něco ve smyslu "jé, oni tam zpívají 'podívej, jak celá země tančí'," což ji dokonale rozesmálo. Navíc k oné pardubické skupině mám poněkud osobní vzpomínku, když jsem jejich písničku Lunapark poslouchal někdy ve druhé polovině roku 2000 v tehdejším pražském kanclu. Do dveří tehdy vtrhnul kolega odvedle, zaslechnul zvuky z mých repráčků, položil tradiční otázku "co to zas posloucháš?" a když uslyšel verš "lunapark, lunapark, lunapark...," tak prohlásil: "Lunapark? Tohle může zpívat jedině Lunetik." A po této větě se spokojeně rozhýkal, čímž chtěl naznačit, že udělal vtip. Vysvětlit mu, jak moc mimo mísu je, nešlo. Můj tehdejší šéf zase vtrhnul do dveří (jiný den) ve chvíli, kdy se ozývalo "můj malej andílku".

Na dnešek mám připravenou sestavu, v níž jednak figuruje Prouza (to nemyslím toho vrátného z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje) - možná znáte písničku, ve které se zpívá "ještě si lehnu na levý bok, ještě si lehnu na pravý bok, z boku pak na záda..." - a zbytek kapacity paměti MP3 walkmana zabírají výběrovky Jasné páky.

Hezký den!

Nikdykde

Knihu Nikdykde znám už několik let, přestože jsem si ji koupil teprve včera. Ona se ke mně totiž dostala ve formě přílohy mailové zprávy. Už tenkrát jsem z ní byl nadšen, ale něco mi pořád říkalo, že to není ono. A opravdu, originál je originál. Doplněný předlohou, krátkým rozhovorem s autorem, otázkami pro čtenáře, alternativním začátkem...

Děj je kupodivu jednoduchý. Richard odjíždí do Londýna, tam se úspěšně etabluje v prestižní práci, až jednoho dne zkříží jeho cestu osoba z jiného světa. A Richard, který je sice spokojený se svou prací a dosavadním životem, ale patří k těm, kteří jsou osudem vlečeni, se dostane do světa, který funguje pod tím normálním, a to, co v tomto světě prožije, ho přinutí několikrát uvažovat o vlastní normálnosti nebo o absurditě života, který žil před oním osudovým setkáním. Postupem času se tak z něj stane mnohem aktivnější člověk, řídící kormidlo vlastního osudu.

A i když jsem už věděl, o co půjde a jak to skončí, i tak jsem knížku přečetl jedním dechem a ani písmenko jsem nevynechal. Díky tomu mi taky v hlavě docvakly některé souvislosti (v jejich náznacích je Neil Gaiman mistr - kdo si na konci knihy vzpomene na bílý deštník?).

Parádní počteníčko, a souhlasím s panem Gaimanem, že pokračování by mu slušelo.

Hezký den!

Děti stárnou

Je to s podivem, ale je to tak. Jsou tomu už dva roky, co jsem jednou brzy z rána přišel do porodnice jen tak prohodit pár slov s manželkou a odcházel jsem s tím, že mám čerstvě narozeného syna. A z toho syna, který byl nesmírně roztomilým novorozencem a posléze i neméně roztomilým kojencem, je už dvouleté batole, které je upovídané, nenechá si sáhnout na hračky a milující starší sestru je schopno jemnými provokacemi vyprovokovat k mírné agresivitě, aby si pak mohlo zhusta zařvat (to poslední už jsme odhalili, takže se často místo politování dočká sprduňku za to, že nemá provokovat).

Hlavní část oslavy tohoto faktu (tedy, že už jsou to dva roky, ne toho, že provokuje Pavlínu k agresivním reakcím) proběhla už před dvěma týdny, kdy Míša dostal hromadu darů a taky dort. Ochutnávka a celková konzumace dortu byla tenkrát naplánována na neděli. Tento plán, byť skvělý a dobře načasovaný, zhatili drobní živočichové jménem mravenci. Když šla Jitka v neděli pro dort, zjistila, že si na něm právě tyto potvůrky už dost dlouho pochutnávají.

Nový dort jsme vyrobili v sobotu večer. Já jsem u toho asistoval a moudrou hlavou moudře kýval (vypište z uvedeného souvětí všechna ironicky míněná slova). Ale začátek toho všeho byl mnohem dříve.

Už když jsem se v pátek loučil s kolegy před víkendem, prohlásil jsem, že nám přijde v sobotu řemeslník na záchod. To, milí čtenáři a milé čtenářky, neznamenalo, že by se přihasil řemeslník s akutními střevními problémy a náš záchod použil, to znamenalo, že se přihasil řemeslník, a náš záchod dal, lidově řečeno, do cajku. Tedy, nešlo ani o mísu jako takovou, ale spíš o to, znovu zbudovat stěnu za ní, ukrývající stupačky, na které věru není libý pohled (všimněte si, prosím, jak krásně jsem celý odstavec věnoval jednomu hajzlovi - a tím není míněn onen řemeslník, prosím).

Co jsem pokládal za nejapnou provokaci, bylo, že řemeslník se hodlal objevit už v 7 ráno, kdy každý člověk od určité míry slušnosti nahoru, jako třeba já, ještě dospává spánkový dluh vzniklý během pracovního týdne. Dlouho jsem se tomuto fóru smál, než jsem pochopil, že je to vážně míněná provokace a že řemeslník se skutečně několik málo minut po sedmé objevil (poznávací znamení byl červený kombík plný různých materiálů, o jejichž účelu jsem neměl ani ponětí).

Řemeslník vyfuněl k nám do patra, strategicky obhlédl situaci a pustil se do práce. Kdybychom ho nevytrhli na krátkou kafepauzu, tak by makal bez přestávky. Když jsem bral Míšu na dopolední unavovací procházku, měl řemeslník rozdělanou hromadu všeho možného a něco si pro sebe hrozivě mumlal. Když jsme se vrátili z procházky, hlásil, že je těsně před dospárováním a pak finito.

A skutečně, úderem poledne nás řemeslník pozval do naší koupelny, kde se za záchodovou mísou skvěla nová stěna, která se tvářila, jako že je tam odjakživa. Řemeslník s námi poobědval, pak si sbalil svých pět švestek, nechal si zaplatit a odfrčel.

To bylo sobotní dopoledne. V sobotním odpoledni jsme jeli vrátit zbylé dlaždice a obkladačky a kdoví jak se tomu ještě nadává a při té příležitosti navštívit Pavlínku, která se rozhodla strávit víkend u babičky (což jsme kvitovali s mírným nadšením, neboť dcera je těsně před nástupem do školy dost živelný tvor, který by řemeslníkovy akce snášel asi s mnohem menším klidem).

V neděli ráno, když dort byl hotov (byl vyroben v sobotu večer), se u nás babička s dědou a Pavlínkou zastavili, předali nám dceřiny svršky a jiné dodatky a pak spolu s naší dcerou zmizeli na výlet někam na rozhledny. Po obědě a Míšově spánku jsme vyrazili na nedaleký (cca 20 km) hrad, kde probíhal kulturní festival. Z toho jsme viděli sice jen historicko-šermířsko-pirátské vystoupení, ale i to byla docela sranda (pokud totiž přijmete za fakt, že kapitán pirátů může vypadat jako vysloužilý punker). O něco později jsme narazili na koně. Ti byli dva. A nebyla by to Pavlínka, aby se nechtěla nechat svézt. Což nebylo nic zvláštního, ale Míša projevil zájem o totéž. A tak včera, poprvé ve svém životě, seděl náš syn na koni a tvářil se, jako že je to ta nejsamozřejmější věc na světě.

Po dalších procházkách hradním areálem jsme se večer vrátili domů, zkonzumovali Míšův dort, překvapili dceru stěnou za záchodem (teď už mi nebude moct hlásit pavouky v prostoru stupaček) a mezi večerníčkem a Výměnou manželek zahnali děti spát. Míša tradičně protestoval, s poukazem na to, že spaní není hodné moderního dvouletého dítěte, ale nakonec chrupal jako medvídek.

Hezký den!

Šestá nemoc

Bylo to jako blesk z čistého nebe.

"Nemá Míša horečku?" ptám se večer, když mi připadá, že je syn poněkud více neklidný při spánku než obvykle.

"Snad ne," soudí manželka, ale pro jistotu ho jde přeměřit.
"Má třicet devět dva," konstatuje smutně, Míša dostává paralenový čípek, teplota mu klesá a do rána se znovu neobjevuje.

Přes den pak zase horečku měl, pak mu klesla, v noci zase ano, pak ne, a tak dále, střídalo se to po půl dni.

Po třech a půl dne mu horečky konečně klesly. Zajeli jsme všichni k babičce a dědovi pro Pavlínku.
"Možná, že to je šestá nemoc," konstatovala s ohledem na Míšu manželka. "Náhlé horečky bez zjevné příčiny a osypání se dítěte. Je Míša osypaný?"

Vzal jsem syna do koupelny a během koupele jsem musel konstatovat, že skutečně osypaný je. A byli jsme doma.

Potom musel několik dní být v klidu bez chození ven a definitivně se do pořádku dostal včera.

Hezký den!

Raci

Během prací týkajících se rekonstrukce hráze rybníka jsme v potůčku, do kterého vytéká rybniční voda, objevili kromě několika žab také raky. Asi dva. Nebo tři. Nebo tak nějak.

V pondělí, poslední dubnový den, Jitka zavolala do záchranné stanice živočichů, kde jí poradili raky, kteří by v tom potůčku s minimem vody moc dlouho nevydrželi, přenést do potoka s větším množstvím vody, a taky s čistší vodou. Takže jsme touto bohulibou činností strávili prvomájové odpoledne. Pavlínka pomáhala Jitce a já jsem zodpovědně hlídal Míšu. K večeru jsme se vydali zpátky, Jitka nás dohnala po cestě. Podařilo se jí přenést tři dospělé raky a několik mláďat. Tak snad jim to pomůže k pohodovějšímu životu.

Hezký den!

Hvězdný prach

Pokud bych měl vypsat tři své nejoblíbenější spisovatele, hned o dvou jménech mám jasno. Sergej Lukjaněnko je bez debat. A druhé jméno, které můžu vyslovit jedním dechem hned za ním, je Neil Gaiman.

S tvorbou Neila Gaimana jsem se potkal náhodou v diskusním klubu o Jiřím Kulhánkovi (z toho vidíte, že všechno opravdu souvisí se vším). Pak jsem od jedné slovenské diskutérky dostal poštou elektronické verze knih Američtí bohové a Nikdykde. Přes původní nedůvěru jsem se do nich začetl. Nejdříve do Amerických bohů, kde mě neodradil extrémně vysoký počet stránek. Už na třetí stránce jsem byl chycen. A nepustil jsem se. Pak jsem zhltnul i Nikdykde, nedávno jsem si z knihkupectví přitáhl Anansiho chlapce a dnes jsem dočetl další knihu z pera, nebo lépe řečeno klávesnice Neila Gaimana - Hvězdný prach.

Knížka samotná je relativně tenká a začíná celkem realistickým popisem vesnice, zcela zvláštním způsobem odříznuté od světa, a časovým zasazením do doby mladičké královny Viktorie. Hned potom se ovšem rozvíjí fantastický příběh, kdy nic není, jak se na první pohled zdá, kdy všechno opravdu souvisí se vším a každá drobná epizoda, byť zdánlivě nesouvisí s hlavním dějem, má na tento hlavní děj svůj vliv. Spadlá hvězda vůbec nevypadá jako modrý chladnoucí kamínek, způsoby vzájemné likvidace sedmi bratrů jsou rafinované a mazané, a rozhodnutí, kdo se ujme vlády v jejich říši, není od začátku ani v nejmenším jednoznačné.

Takže i tuto Gaimanovu knížku jsem četl jedním dechem a nestydím se za to. Neil Gaiman je člověk, kterého nepřestalo bavit pouštět si fantazii na špacír. A to je dobře.

Hezký den!

Sakrblé a piškumpré

Stát se hostem společnosti, která mě odmítla vzít za svého zaměstnance, má pohodovou příchuť.

Firma, u níž jsem se ucházel o zaměstnání, mě odmítla. Už kdysi jako. A teď pořádala zákaznický den, na nějž byli zváni lidé z širokého dalekého překrásného okolí. Můj šéf demokraticky rozhodl, že se tohoto zákaznického dne za naši firmu dobrovolně zúčastním. I zjistil jsem si, co a jak a vyrazil jsem směr Nové Město na Moravě (Nové Město, šupito presto).

Na základě telefonátu do hotelu jsem věděl, že od zastávky půjdu po vedlejší silnici asi tak dva kilometry, jak mi ševelila do ouška slečna nebo paní, ono po hlase se to špatně pozná, z recepce. Tak jsem po krátké prohlídce centra Nového Města usedl v bus a nechal se odvézt na inkriminovanou zastávku s tím, že celý zbytek cesty pošlapu po svých.

Z knihy Birlibánova dobrodružství, kterou jsem četl jako dítě základní školou povinné, jsem si pamatoval následující poučku: "Km znamená kilometr. Je to vzdálenost, kterou ujdeme za čtvrt hodiny." Z této poučky a ze slov milé recepční jsem si vydedukoval, že od zastávky k hotelu pošlapu nějakou půlhodinu. Nebo tak nějak. I vydal jsem se cestou k hotelu.

Buďto došlo ke špatné konjunkci Jupitera s Venuší, nebo mi šly špatně hodinky, nebo se milá recepční sekla v odhadu vzdálenosti, nebo lhal autor Birlibánových dobrodružství, ale v recepci hotelu jsem vstoupil už po pouhých šestnácti minutách své pohodlné chůze, která odpovídá mírnému poklusu běžného člověka. Doufám jen, že běžný člověk se v populaci vyskytuje častěji než běžný prací prostředek nebo běžná zubní pasta.

"Ano," řekla mi milá recepční poté, co jsem s veškerou rázností odmítl ubytování, "to je tady v patře, první dveře vpravo." Vydal jsem se naznačeným směrem a vstoupil do naznačených dveří. Místnost byla plná lidí a všichni přestali věnovat pozornost velmi poutavé přednášce o možnostech vzdálené správy databází a nasměrovali zraky ke mně. Zejména mě zaujalo, že několik lidí má před sebou notebook, na něm pak otevřené stránky jistého bulvárního deníku, pojmenovaného po atmosférickém jevu vznikajícím při bouřce. Pozdravil jsem a dosedl k prvnímu stolu vpravo, neboť jen tam bylo volno. Chvíli po mém příchodu ohlásil přednášející pauzu na oběd, což bylo jasné znamení, že jsem přišel včas, i vyzvedl jsem si obědovou poukázku a vydal se do jídelny. Usadil jsem se ke stolu, slečně servírce zahlásil objednávku, pak si ke mně přisedli další dva účastníci tohoto podnětného dne a rozvinula se debata o dopravních nehodách a jejich vlivu na populaci plejtváků.

Po jídle jsem se vydal zpět, ale cestou jsem musel navštívit místnost, kam údajně i Franz Josef chodil pěšky. A jako čtenář Rukověti správného chlapa od Dave Barryho jsem byl postaven před problém veřejných záchodů. To je problém, který ženy nejsou s to pochopit, poněvadž každá žena má svou místnost danou. Chlap musí stát u mušle na očích všem. Veden chlapským instinktem jsem u řady mušlí, které tu byly jen 4 (zrada! je-li mušlí méně než 5, hrozí omezení nárazové zóny mezi dvěma souběžně záchodu využívajícími chlapy!) zamířil k té, co byla nejdál od vchodových dveří.

Ovšem došlo k situaci, kterou Dave Barry dost podrobně rozebírá. Do místnosti vstoupil další občan chlapského rodu. Zřejmě i on znal dílo Dave Barryho, neboť zamířil zcela neomylně k mušli, která byla naopak co nejblíže vchodovým dveřím. A tu došlo k tomu, co jsem absolutně nečekal. Mému dočasnému spoluobyvateli mušlí zóny se povedlo něco, co je snem snad každého chlapa. Povedlo se mu vyloudit prdivý zvuk, který dokázal během své působnosti třikrát změnit tón. Kdybych zrovna v té chvíli nedržel v rukou nejdůležitější součást chlapského těla, neváhal bych a zatleskal.

Po tomto toaletovém extempore jsem se vrátil do místnosti, kde probíhaly přednášky. Odpolední program skončil o více než hodinu dříve, a tak jsem prozvonil manželku, aby naložila děti a přijela. Manželka tou dobou už byla v autě, takže se objevila dříve, než jsem čekal. Udělali jsme si malou procházku, děti si zablbly na kolotoči a houpačkách a večer jsme se vrátili šťastně domů.

Hezký den!

Oslavy, práce a tak dál

Uplynulý víkend byl jednoduše okouzlující. V pátek jsme se sešli u Jitčiných rodičů a tam postupně blahopřáli k narozeninám švagrové, švagrovi (není manželem švagrové, které bylo současně přáno), neteři a s předstihem i Míšovi. Ten dostal, kromě několika kousků slušivého oblečení, taky hodně autíček, což je jeho celoživotní láska. Opékalo se, povídalo, dobrou vůli jsme spolu měli. Večer jsem se zavrtal do postele, shlédl konec koncertu Suzanne Vegy a Červeného Trpaslíka. Pak jsem vytuhnul, ani nevím, jak.

V sobotu jsem se po obědě vydal uspávat syna. Ten usnul v pohodě, horší bylo, že se mi chtělo ho napodobovat. Přinutil jsem se vstát, šel jsem se nadopovat kafem a byl jsem velvyslán spolu se švagry a tchánem k rybníku - vybudovat novou hráz ze šutrů, jejichž hmotnost je několikanásobkem hmotnosti mojí. Skutečně jsem se na této činnosti podílel a poháněla mě i představa, že někdy za třicet let se budu moct chlubit vnoučatům: "Tak, děti, ta hráz, co tu vidíte, stojí mimo jiné i díky mně."

Zato v neděli ráno jsem se cítil jako po kopanci do hlavy s rozběhem. Pomohl až prášek od švagrové a následující vícehodinový spánek. Odpoledne se všichni rozutíkali, večer jsme zamířili domů taky. Konstatovali jsme, že ukazatel stavu paliva v nádrži visí proklatě nízko a že bude třeba zajet k pumpě načerpat.

Hezký den!

Kniha, co mi málem utekla

Tato kniha mi málem "utekla". A je dobře, že jen málem, přetože jsem si ji měl možnost pořídit a přečíst až teď, tedy 5 let poté, co vyšla.

V době, kdy vyšla, jsem se s ní v knihkupectvích vždycky nějak minul. Pak jsem se po ní sháněl, ale knihkupci jen krčili rameny. Mezitím za ni Jára (viz dále) Rudiš obdržel Ortenovu cenu (pro neinformované: to je pro mladého spisovatele něco jako Nobelovka pro jaderného fyzika). Knihkupci dál krčili rameny. Už dokrčili. Už ji mám doma. Přečtenou.

S Jaroslavem Rudišem, kterému ovšem nikdo z našich společných přátel neřekne jinak než Jára (pod tímto jménem ho mám uloženého i v mobilu) jsem se poprvé setkal někdy před cca 15 lety v Liberci. Tehdy to byl hubený kluk s brýlemi a na krku měl zavěšené CD polepené z hrací strany nějakými korálky a na straně s etiketou byl vyveden nápis INA A RING. Ten nápis jsem dodnes nedekódoval.

S Járou mě toho spojovalo kupodivu docela dost. Studium pedagogické fakulty (i když různých oborů), téměř až nekritický obdiv k punkrocku, motání se okolo skupiny Drobný za bůra a občasný relativně pravidelný výskyt ve studentském klubu Had. Taky nás dodnes spojuje to, že ani jeden z nás se pedagogickému povolání nevěnuje. Potkat se s Járou neznamenalo jen říct si "Ahoj", "Nazdar", "Jak se daří?" "Stojí to za houby". Téměř pokaždé jsme zavedli x-minutový hovor, který se časem stočil k muzice nebo něčemu podobnému. A to i poté, co se Jára začal věnovat práci hudebního žurnalisty. Vzpomínám si, jak jsme jednou do zblbnutí poslouchali CD nějaké skupiny, o které jsme toho ani jeden moc nevěděli, a Jára psal článek, v němž toto CD i skupinu jako takovou hodnotil. Článek nakonec vyšel a pod ním se skvěla jména nás dvou (Jára tehdy prohlásil, že budu jeho spoluautorem, a tak jsem se poprvé a naposled v životě objevil v této souvislosti v celostátně dostupném časopise).

Nebe pod Berlínem si samozřejmě všichni naši společní kamarádi i ne-kamarádi přečetli mnohem dříve než já. A pročítat pak jejich maily, v nichž knížku vesměs chválili, bylo pro mě mučivé. Dnes můžu hrdě říct: Máte všichni pravdu. Je to výborná knížka.

Ačkoli jsem měl přece jen malé obavy, neboť kamarádi mohli tuto knížku chválit i pouze z úcty vůči Járovi, všechny se rozplynuly už na první stránce. Svižný text, navíc psaný tak, že mi přímo v mysli evokoval Járův hlas a jeho osobitou dikci, mě chytil a nepustil, až jsem litoval, že poslední dvě kapitoly musím dočíst později. Stručný přehled příběhu asi znáte - třicátník odjíždí do Berlína, kde se seznámí s různými lidmi, založí punkrockovou skupinu a konec je otevřený. Kromě toho kniha obsahuje celou řadu dějových odboček, poznámek pro zasvěcené, odkazů na libereckou kulturní scénu, atd. Prostě parádní počtení. Járo, díky!!!

Hezký den!