Hezký den!
Další stěhování
před 27 minutami
29. 12. 2006
Poslední hlídka
Protože jsem byl celý končící rok extrémně hodný, tak mi Ježíšek nadělil další knihu od pana Lukjaněnka, tentokrát s názvem Poslední hlídka.
Ať na to koukám, jak na to koukám, pan Lukjaněnko je machr. Dalších komentářů téměř netřeba. Samozřejmě se neobejde bez odkazů na předchozí hlídky, ale celý příběh je zkonstruován tak, že mě nutil číst a knížku pokud možno neodkládat.
Hrdina Anton se tentokrát podívá do skotského Edinburghu, na druhé straně do Samarkandu, a celý příběh je vyprávěn napínavě a přitom skvěle. Dobré úmysly občas slouží Zlu a naopak, ze zlého úmyslu se může vyklubat dobrý konec. Na scéně je tentokrát důležitou postavou inkvizitor Edgar, své si tu odbude i vědma Arina, a taky jedna z postav, kterou Lukjaněnko pouze v prvním dílu naťuknul.
Takže pokud hlídkařská série touto knihou končí, chci za ni Sergeji Lukjaněnkovi moc poděkovat.
A pokud ne, tak to je jen dobře, protože věřím, že případné další knihy na toto téma, pokud by byly přímo od Lukjaněnka, nebudou rozmělňovači tématu.
Hezký den!
Ať na to koukám, jak na to koukám, pan Lukjaněnko je machr. Dalších komentářů téměř netřeba. Samozřejmě se neobejde bez odkazů na předchozí hlídky, ale celý příběh je zkonstruován tak, že mě nutil číst a knížku pokud možno neodkládat.
Hrdina Anton se tentokrát podívá do skotského Edinburghu, na druhé straně do Samarkandu, a celý příběh je vyprávěn napínavě a přitom skvěle. Dobré úmysly občas slouží Zlu a naopak, ze zlého úmyslu se může vyklubat dobrý konec. Na scéně je tentokrát důležitou postavou inkvizitor Edgar, své si tu odbude i vědma Arina, a taky jedna z postav, kterou Lukjaněnko pouze v prvním dílu naťuknul.
Takže pokud hlídkařská série touto knihou končí, chci za ni Sergeji Lukjaněnkovi moc poděkovat.
A pokud ne, tak to je jen dobře, protože věřím, že případné další knihy na toto téma, pokud by byly přímo od Lukjaněnka, nebudou rozmělňovači tématu.
Hezký den!
Taky ještě tohle
Díky tomu, že jsem si ty dva týdny před Vánoci spokojeně dovoloval, jsem měl příležitost shlédnout v televizi nějaké ty filmy. Nepopírám, že mě potěšíl film Trója, popisující mou nejoblíbenější kapitolu starořecké mytologie, a přes to, že nejsem žádný bradopittofil, tak se mi onen film líbil, a celkový dojem mě utvrdil v dojmu, že pokud Mirka Spáčilová nějaký film zkritizuje tak, že by se z toho režisér šel oběsit, bude to dobrá podívaná.
A taky mě potěšil Blade. Já vím, že je to stará záležitost, jenže v Miniměstě je kino teprve od loňska a dokud jsme neměli auto, bylo pro nás dopravování se za kulturou náročné a s nejistým výsledkem. Kdysi jsem z toho filmu viděl začátek - do scény, kdy se Blade přiřítí na upírskou diskárnu a začne je tam kosit jednoho po druhém. Až teď jsem to dokoukal do konce, a přestože zde byla upíří tématika pojednána jinak než u Kulhánka nebo Lukjaněnka (oba svorně popírají negativní následky slunečního světla a česneku, Lukjaněnko dokonce zpochybňuje i účinky stříbra), tak to celkově vyznělo zajímavě a dobře se mi po tom filmu usínalo.
Hezký den!
A taky mě potěšil Blade. Já vím, že je to stará záležitost, jenže v Miniměstě je kino teprve od loňska a dokud jsme neměli auto, bylo pro nás dopravování se za kulturou náročné a s nejistým výsledkem. Kdysi jsem z toho filmu viděl začátek - do scény, kdy se Blade přiřítí na upírskou diskárnu a začne je tam kosit jednoho po druhém. Až teď jsem to dokoukal do konce, a přestože zde byla upíří tématika pojednána jinak než u Kulhánka nebo Lukjaněnka (oba svorně popírají negativní následky slunečního světla a česneku, Lukjaněnko dokonce zpochybňuje i účinky stříbra), tak to celkově vyznělo zajímavě a dobře se mi po tom filmu usínalo.
Hezký den!
28. 12. 2006
Pohledy
Při návštěvě mé nejmilovanější maminky jsem, ještě před usnutím v posteli, v níž jsem prospal noci svého dětství, mládí a dospívání, narazil na balíček, který se po vytažení ze skříňky ukázal být tím, za co jsem ho opravdu měl - totiž balíčkem pohledů, které zapadly do poštovní schránky a na adrese bylo uvedeno mé ctěné jméno.
Rozdělil jsem je na několik hromádek - pohledy od mamky, kterými mě informovala během mých studijních let o tom, co se děje doma a podobně, pohledy od mého dlouholetého kamaráda Dropa (s motivy z večerníčku o Krtkovi), pohledy od dlouholeté kamarádky Hanky (s různými motivy a často popsané tak, že s výjimkou známky byla písmenka všude), a pohledy od "ostatních odesilatelů".
A právě v poslední kategorii jsem přišel na několik překvapivých zjištění. Tak třeba pohled z Jindřichova Hradce od Kláry (od které Kláry, propánajána?). Z Kutné Hory od Soni (to není ta Soňa, tu jsem tenkrát - soudě podle data na razítku - ještě neznal). Pohled z Austrálie od Cherie Adams (podle fotky, co poslala v jednom dopise, byla hezčí než Brenda Volšová). Pohled se stručným vyjádřením "ahoj, ty moje jediná životní lásko; Jana" (která Jana?????) - po otočení se na mě z pohledu usmívá šedomodrý kocour se zelenýma očima na oranžovožlutém pozadí. "Z chmelu, který nechci už nikdy vidět, Tě zdraví unavená, zničená, dolámaná a navždy Tvá Martina" (razítko z doby někdy před 15 lety - to nám to, Martino, moc dlouho nevydrželo, co?). "Moc mi chybíš, stýská se mi. Blanka" (Blanky znám dvě; jednu z Havířova a jednu z Břeclavi - která z nich to asi byla?). Pohledy popsané různými rukopisy různých lidí, kdy každý napsal jednu nebo dvě věty a podepsal se - ty jsou nejzajímavější. Pohledy od Danky - před jejím tátou stáli kolegové, co na VŠ studovali fyziku, v haptáku a já jsem s ní laškoval a dováděl, ale co odjela do Skotska před deseti lety, naše kontakty ustaly.
Mezi pohledy se občas objeví nějaká ta fotka. Blondýnka sedící na pohovce, na stěně za jejími zády obraz, ona má na sobě bílou halenku a tmavě modré kalhoty - na zadní straně sdělení Tak to jsem JÁ. Pěkné. Fotka pořízená pro účely maturitního tabla, na ní usměvavá tmavovláska - na zadní straně jméno Martina. Porovnáváním písma zjišťuji, že právě tahle měla být tou navždy mou. Pohled s panorámatem Prahy a textem zdraví Tě Monika Š. Můj telefon je 02/....... Monik znám několik, ale že by některá z nich začínala na Š?
Promnul jsem si unavené oči, pohledy složil do nepříliš úhledné hromady a vrátil tam, odkud jsem je vytáhl. Sentimentu bylo pro tentokrát dost.
Hezký den!
Rozdělil jsem je na několik hromádek - pohledy od mamky, kterými mě informovala během mých studijních let o tom, co se děje doma a podobně, pohledy od mého dlouholetého kamaráda Dropa (s motivy z večerníčku o Krtkovi), pohledy od dlouholeté kamarádky Hanky (s různými motivy a často popsané tak, že s výjimkou známky byla písmenka všude), a pohledy od "ostatních odesilatelů".
A právě v poslední kategorii jsem přišel na několik překvapivých zjištění. Tak třeba pohled z Jindřichova Hradce od Kláry (od které Kláry, propánajána?). Z Kutné Hory od Soni (to není ta Soňa, tu jsem tenkrát - soudě podle data na razítku - ještě neznal). Pohled z Austrálie od Cherie Adams (podle fotky, co poslala v jednom dopise, byla hezčí než Brenda Volšová). Pohled se stručným vyjádřením "ahoj, ty moje jediná životní lásko; Jana" (která Jana?????) - po otočení se na mě z pohledu usmívá šedomodrý kocour se zelenýma očima na oranžovožlutém pozadí. "Z chmelu, který nechci už nikdy vidět, Tě zdraví unavená, zničená, dolámaná a navždy Tvá Martina" (razítko z doby někdy před 15 lety - to nám to, Martino, moc dlouho nevydrželo, co?). "Moc mi chybíš, stýská se mi. Blanka" (Blanky znám dvě; jednu z Havířova a jednu z Břeclavi - která z nich to asi byla?). Pohledy popsané různými rukopisy různých lidí, kdy každý napsal jednu nebo dvě věty a podepsal se - ty jsou nejzajímavější. Pohledy od Danky - před jejím tátou stáli kolegové, co na VŠ studovali fyziku, v haptáku a já jsem s ní laškoval a dováděl, ale co odjela do Skotska před deseti lety, naše kontakty ustaly.
Mezi pohledy se občas objeví nějaká ta fotka. Blondýnka sedící na pohovce, na stěně za jejími zády obraz, ona má na sobě bílou halenku a tmavě modré kalhoty - na zadní straně sdělení Tak to jsem JÁ. Pěkné. Fotka pořízená pro účely maturitního tabla, na ní usměvavá tmavovláska - na zadní straně jméno Martina. Porovnáváním písma zjišťuji, že právě tahle měla být tou navždy mou. Pohled s panorámatem Prahy a textem zdraví Tě Monika Š. Můj telefon je 02/....... Monik znám několik, ale že by některá z nich začínala na Š?
Promnul jsem si unavené oči, pohledy složil do nepříliš úhledné hromady a vrátil tam, odkud jsem je vytáhl. Sentimentu bylo pro tentokrát dost.
Hezký den!
Noční cesta
Na nádraží, kde jsem měl deset minut na přestup z rychlíku do rychlíku, jsem si nejdříve od nepříliš ochotné pokladní zakoupil jízdenku. Kromě mě a ní byly v nádražním vestibulu už jsem dvě osoby, kluk a holka, okolo dvacítky, standardní. Bezdomovci, tento nepostradatelný kolorit jiných nádraží, kteří si například právě v Brně ustlali rovnou před pokladnou, v níž jsem si kupoval jízdenku, se zde nevyskytovali.
Pocítil jsem žízeň a chlad. Přistoupil jsem k automatu s horkým pitím a nechal si za své poslední dvě pětikoruny načerpat do plastového kelímku horké kafe. Když jsem ten kelímek vzal do ruky, neubránil jsem se syknutí - tak horký byl.
Schoulil jsem kelímek s kávou do dlaně a protože nádražní rozhlas začal upozorňovat, že rychlík, na který čekám, už každou chvíli přijede, vydal jsem se podchodem na nástupiště.
V podchodu funěl studený vzduch, který bojoval s mou horkou kávou. Čím dál jsem kráčel, tím byla teplota kelímku v mé dlani přijatelnější, ale mrazivý vzduch byl vlezlejší. Prošel jsem okolo hromady odpadků, pod kterou supěl přetížený odpadkový koš a vydal se po schodišti doprava nahoru. Kluk s holkou se vydali po schodišti doleva. Na každém dalším schodu bylo více zimy okolo a méně tepla v mé dlani. Asi ve třetině schodiště klesla teplota kafe na úroveň, kdy nehrozilo opaření jazyka, rtů, ani jiných citlivých orgánů.
Na nástupišti nebyly klasické informační cedule s bílými písmeny na černém nebo červeném pozadí, jak je znám z Prahy či Brna. Informace o cílové stanici a času odjezdu tu byla ve formě zeleně a červeně svítících diod. Normálně vypadaly, že se nepohybují, ale pokud jsem se podíval pod správným úhlem, mírně se chvěly.
Po stejném schodišti, po kterém jsem vystoupal já, se objevil postarší pár okolo čtyřicítky. Muž s červenomodrou čepicí na hlavě a žena, výrazná blondýna s výrazem vzorné školačky v černém kožiše ke kolenům, černých botách se zavazováním na lýtkách rovněž ke kolenům. Něco muži říkala, ale v kvílivých poryvech větru jí nebylo ani za mák rozumět.
Jinak celé okolí halila mlha hustá tak, že by se dala krájet a dost možná ještě víc. Z mlhy vystupovaly obrysy nákladních vagónů, které tvořily velmi surrealistickou kulisu.
Nádražní rozhlas oznámil, že rychlík, na který čekáme, přijíždí. A vskutku. Na kraji nástupiště se objevila přední světla lokomotivy. Odhodil jsem teď už prázdný kelímek do prázdného odpadkového koše. Kelímek, ještě než dopadl, několikrát se otloukl o stěny a pak asi třikrát poskočil po dně.
Vlak přijel. Zvedl jsem ruku a pak jsem ji pomalu spustil dolů. Skutečně v tom nebyla žádná magie a to, že dveře do vagónu byly přímo přede mnou, byla naprostá náhoda. Oproti předchozímu vlaku, kde jsem si užíval pohodlí první třídy, jsem se musel spokojit s pouhou dvojkou, i když i zde byla kupé vybavena rozdělením sedadel tří proti třem.
Ten krátký úsek na příští zastávku tohoto rychlíku jsem projel v klidu, míru a pohodě. Ještě když rychlík sám poskakoval přes výhybky na výjezdu z nádraží, objevil se průvodčí. Zafuněl na mou jízdenku a prsknul na ni razítko. Tím mi dal najevo, kdo je ve vlaku pánem. Nepřel jsem se.
Když začal vlak poskakovat na výhybkách před nádražím, kde jsem měl v plánu vystoupit, vstal jsem, posbíral svá dvě zavazadla a vyhrnul se ke dveřím. Dojezd a zastavení proběhlo v naprostém pořádku. Pak už jen ty tři schůdky a zase jsem měl pod nohama pevnou půdu nástupiště.
Tentokrát se to obešlo bez kafe, prošel jsem podchodem a na nástupišti číslo jedna si vybral klenot českých železnic, tedy motorový vůz 810, který mě měl dovézt do milující náruče mé drahé maminky, která kdysi před lety přivedla na svět právě mě.
Ve voze samotném mě čekal překvapivý hluk. Skupina mladíků povykovala "a co když tu jééééé, neegzistujéééé". Byli to fanoušci hokejového Vsetína. Při pohledu na ně jsem si zavzpomínal na doby, kdy tentýž tým se místo na posledním krčil na prvním místě tabulky. Jak je to dávno? Deset let?
A to už jsem dojel do města svého téměř rodného, s matičkou svojí se přivítal, do rodného dětského pokojíku svého vstoupil, předal jsem dar, převzal jsem dary pro nás, zapadl do postele, a ač jsem měl na ráno naplánovánu cestu opět s pomocí železnice, změnil jsem priority a jel busem. Někde za Vyškovem jsem usnul a probudilo mě cuknutí. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že hledím na nápis EROTIC CITY. Pak jsem se podíval kousek dál a tam se už na mě usmívala stará dobrá Zvonařka.
Hezký den!
Pocítil jsem žízeň a chlad. Přistoupil jsem k automatu s horkým pitím a nechal si za své poslední dvě pětikoruny načerpat do plastového kelímku horké kafe. Když jsem ten kelímek vzal do ruky, neubránil jsem se syknutí - tak horký byl.
Schoulil jsem kelímek s kávou do dlaně a protože nádražní rozhlas začal upozorňovat, že rychlík, na který čekám, už každou chvíli přijede, vydal jsem se podchodem na nástupiště.
V podchodu funěl studený vzduch, který bojoval s mou horkou kávou. Čím dál jsem kráčel, tím byla teplota kelímku v mé dlani přijatelnější, ale mrazivý vzduch byl vlezlejší. Prošel jsem okolo hromady odpadků, pod kterou supěl přetížený odpadkový koš a vydal se po schodišti doprava nahoru. Kluk s holkou se vydali po schodišti doleva. Na každém dalším schodu bylo více zimy okolo a méně tepla v mé dlani. Asi ve třetině schodiště klesla teplota kafe na úroveň, kdy nehrozilo opaření jazyka, rtů, ani jiných citlivých orgánů.
Na nástupišti nebyly klasické informační cedule s bílými písmeny na černém nebo červeném pozadí, jak je znám z Prahy či Brna. Informace o cílové stanici a času odjezdu tu byla ve formě zeleně a červeně svítících diod. Normálně vypadaly, že se nepohybují, ale pokud jsem se podíval pod správným úhlem, mírně se chvěly.
Po stejném schodišti, po kterém jsem vystoupal já, se objevil postarší pár okolo čtyřicítky. Muž s červenomodrou čepicí na hlavě a žena, výrazná blondýna s výrazem vzorné školačky v černém kožiše ke kolenům, černých botách se zavazováním na lýtkách rovněž ke kolenům. Něco muži říkala, ale v kvílivých poryvech větru jí nebylo ani za mák rozumět.
Jinak celé okolí halila mlha hustá tak, že by se dala krájet a dost možná ještě víc. Z mlhy vystupovaly obrysy nákladních vagónů, které tvořily velmi surrealistickou kulisu.
Nádražní rozhlas oznámil, že rychlík, na který čekáme, přijíždí. A vskutku. Na kraji nástupiště se objevila přední světla lokomotivy. Odhodil jsem teď už prázdný kelímek do prázdného odpadkového koše. Kelímek, ještě než dopadl, několikrát se otloukl o stěny a pak asi třikrát poskočil po dně.
Vlak přijel. Zvedl jsem ruku a pak jsem ji pomalu spustil dolů. Skutečně v tom nebyla žádná magie a to, že dveře do vagónu byly přímo přede mnou, byla naprostá náhoda. Oproti předchozímu vlaku, kde jsem si užíval pohodlí první třídy, jsem se musel spokojit s pouhou dvojkou, i když i zde byla kupé vybavena rozdělením sedadel tří proti třem.
Ten krátký úsek na příští zastávku tohoto rychlíku jsem projel v klidu, míru a pohodě. Ještě když rychlík sám poskakoval přes výhybky na výjezdu z nádraží, objevil se průvodčí. Zafuněl na mou jízdenku a prsknul na ni razítko. Tím mi dal najevo, kdo je ve vlaku pánem. Nepřel jsem se.
Když začal vlak poskakovat na výhybkách před nádražím, kde jsem měl v plánu vystoupit, vstal jsem, posbíral svá dvě zavazadla a vyhrnul se ke dveřím. Dojezd a zastavení proběhlo v naprostém pořádku. Pak už jen ty tři schůdky a zase jsem měl pod nohama pevnou půdu nástupiště.
Tentokrát se to obešlo bez kafe, prošel jsem podchodem a na nástupišti číslo jedna si vybral klenot českých železnic, tedy motorový vůz 810, který mě měl dovézt do milující náruče mé drahé maminky, která kdysi před lety přivedla na svět právě mě.
Ve voze samotném mě čekal překvapivý hluk. Skupina mladíků povykovala "a co když tu jééééé, neegzistujéééé". Byli to fanoušci hokejového Vsetína. Při pohledu na ně jsem si zavzpomínal na doby, kdy tentýž tým se místo na posledním krčil na prvním místě tabulky. Jak je to dávno? Deset let?
A to už jsem dojel do města svého téměř rodného, s matičkou svojí se přivítal, do rodného dětského pokojíku svého vstoupil, předal jsem dar, převzal jsem dary pro nás, zapadl do postele, a ač jsem měl na ráno naplánovánu cestu opět s pomocí železnice, změnil jsem priority a jel busem. Někde za Vyškovem jsem usnul a probudilo mě cuknutí. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že hledím na nápis EROTIC CITY. Pak jsem se podíval kousek dál a tam se už na mě usmívala stará dobrá Zvonařka.
Hezký den!
Besídka mojí dcery
Jako dítě mateřskou školou povinné jsem kdysi absolvoval i besídku u příležitosti emdéžet. Tato besídka byla vynikající tím, že jsem během ní ani jednou neotevřel ústa, jen jsem seděl mezi ostatními dětmi a na tváři jsem měl lehce nablblý výraz, s nímž bych mohl od minuty dělat dvojníka Mirku Topolánkovi.
Když navštěvovali mateřskou školu mí milovaní sourozenci, konaly se besídky dvakrát - v prosinci předvánoční a v březnu tradiční emdéžeťácká. Byl jsem na všech jejich besídkách účasten v pozici nicnechápajícího diváka, neboť jsem z recitování rozuměl máločemu a taneční kreace na hit "To se oslaví" připomínaly velice smolný den skupiny epileptických křečků.
No ale teď je mateřskou školou povinná Pavlínka. Loni připadla vánoční besídka na dopoledne, naštěstí na den, kdy jsem měl odpolední, tak jsem měl možnost si ji užít. A letos připadla na odpoledne na den, kdy jsem si jinak univerzálně dovolenkoval.
Besídka měla začít úderem třetí hodiny odpolední. Naše rodina vtrhla do budovy MŠ v 15:02, bleskurychle jsme Pavlínku přestrojili a řítili se do prvního patra, do třídy, kde celá besídka probíhala. Tam na nás čekal šok. Vchod do místnosti byl beznadějně ucpán maminkami, tatínky, strýčky, tetičkami, babičkami, dědečky, švagry, švagrovými a dalšími příbuznými Pavlínčiných vrstevníků. Děti mezitím dozpívávaly úvodní písničku. Pavlínka se prosmýkla mezi davem a našla volnou stoličku. To už ovšem paní učitelka ohlašovala, že "teď nám první básničku zarecituje Pavlínka," načež ta ani nedosedla, hned doběhla kupředu, vysekla hlubokou úklonu, načež vzorově odrecitovala básničku o mlsném kosovi, co uždibuje sněhulákům nos. Sentiment byl přítomen.
O čem nás ovšem Pavlínka neinformovala, bylo, že při besídce bude i tancovat. Když začaly děti kolektivně zpívat píseň o kocourkovi, který vyzval na taneček myš, uchopily se do mazurkového postoje a roztancovaly se. Pochopil jsem, jak se kdysi před mnoha a mnoha lety cítili otcové, jejichž dcery jsem ochmatával na parketu coby frekventant předtanečních (v 8. třídě) a tanečních (o pouhé dva roky později) kurzů.
Když besídka skončila, odešly děti do vedlejší místnosti a mezitím byly pod přítomný stromeček nainstalovány dárky, převážně hračky různého druhu. To spustilo po návratu dětí vlnu nefalšovaného nadšení, do kterého se zapojil i Míša, který sice ještě mateřskoškolnímu věku nedorostl, ale nijak mu to nevadilo pomáhat o dost starším dětem se zprovozňováním hraček.
Hezký den!
Když navštěvovali mateřskou školu mí milovaní sourozenci, konaly se besídky dvakrát - v prosinci předvánoční a v březnu tradiční emdéžeťácká. Byl jsem na všech jejich besídkách účasten v pozici nicnechápajícího diváka, neboť jsem z recitování rozuměl máločemu a taneční kreace na hit "To se oslaví" připomínaly velice smolný den skupiny epileptických křečků.
No ale teď je mateřskou školou povinná Pavlínka. Loni připadla vánoční besídka na dopoledne, naštěstí na den, kdy jsem měl odpolední, tak jsem měl možnost si ji užít. A letos připadla na odpoledne na den, kdy jsem si jinak univerzálně dovolenkoval.
Besídka měla začít úderem třetí hodiny odpolední. Naše rodina vtrhla do budovy MŠ v 15:02, bleskurychle jsme Pavlínku přestrojili a řítili se do prvního patra, do třídy, kde celá besídka probíhala. Tam na nás čekal šok. Vchod do místnosti byl beznadějně ucpán maminkami, tatínky, strýčky, tetičkami, babičkami, dědečky, švagry, švagrovými a dalšími příbuznými Pavlínčiných vrstevníků. Děti mezitím dozpívávaly úvodní písničku. Pavlínka se prosmýkla mezi davem a našla volnou stoličku. To už ovšem paní učitelka ohlašovala, že "teď nám první básničku zarecituje Pavlínka," načež ta ani nedosedla, hned doběhla kupředu, vysekla hlubokou úklonu, načež vzorově odrecitovala básničku o mlsném kosovi, co uždibuje sněhulákům nos. Sentiment byl přítomen.
O čem nás ovšem Pavlínka neinformovala, bylo, že při besídce bude i tancovat. Když začaly děti kolektivně zpívat píseň o kocourkovi, který vyzval na taneček myš, uchopily se do mazurkového postoje a roztancovaly se. Pochopil jsem, jak se kdysi před mnoha a mnoha lety cítili otcové, jejichž dcery jsem ochmatával na parketu coby frekventant předtanečních (v 8. třídě) a tanečních (o pouhé dva roky později) kurzů.
Když besídka skončila, odešly děti do vedlejší místnosti a mezitím byly pod přítomný stromeček nainstalovány dárky, převážně hračky různého druhu. To spustilo po návratu dětí vlnu nefalšovaného nadšení, do kterého se zapojil i Míša, který sice ještě mateřskoškolnímu věku nedorostl, ale nijak mu to nevadilo pomáhat o dost starším dětem se zprovozňováním hraček.
Hezký den!
27. 12. 2006
Vánoce
Letos přišly Vánoce tak nějak rychle, ani jsme je nečekali a byly tu. Takže Štědrý den pro nás znamenal rozdělené pravomoce. Já jsem vytvářel bramborový salát, potom zelňačku na oběd, potom kapří řízky (a do dalších Vánoc se bez kapra obejdu, to jako zas jo) a Jitka se spolu s dětmi věnovala zdobení stromečku. Do toho létaly vzduchem vánoční SMS, několik jsem jich odeslal, několik mi jich přišlo, na ty jsem odpovídal, několik lidí odpovědělo na ty moje, několik jich přišlo mojí manželce, atd., prostě běžný provoz.
Večer jsem, jako pokaždé, šel s dětmi před dvůr likvidovat prskavky a vyhlížet Ježíška. Protože bylo mlhavo, mávali jsme prskavkami jako vzteklí, aby k nám trefil. Naštěstí trefil.
Soudě podle počtu dárků byly u nás opět nejhodnější naše děti. Já s manželkou jsme byli asi tak středně hodní, takže jsem část večera mohl natáčet zbrusu novou kamerou.
Večer jsme se koukli na Anděla Páně - fakt dobrý film, originální, s humorem, a s nepřekonatelným Ivanem Trojanem. To už děti zatuhly, takže jsme pak sami skoukli druhý film a po půlnoci se zavrtali do pelechu.
Hezký den!
Večer jsem, jako pokaždé, šel s dětmi před dvůr likvidovat prskavky a vyhlížet Ježíška. Protože bylo mlhavo, mávali jsme prskavkami jako vzteklí, aby k nám trefil. Naštěstí trefil.
Soudě podle počtu dárků byly u nás opět nejhodnější naše děti. Já s manželkou jsme byli asi tak středně hodní, takže jsem část večera mohl natáčet zbrusu novou kamerou.
Večer jsme se koukli na Anděla Páně - fakt dobrý film, originální, s humorem, a s nepřekonatelným Ivanem Trojanem. To už děti zatuhly, takže jsme pak sami skoukli druhý film a po půlnoci se zavrtali do pelechu.
Hezký den!
Fotky
Aneb jak se spoléhat na objednávání fotek přes internet.
Moji ženu napadla taková věc - darovat své mámě fotky všech jejích vnoučat v zasklených rámečcích. Nápad zcela jistě ušlechtilý.
Protože jsem člověk moderní éry, vzal jsem foťák, připíchl ho k PC, načetl potřebné fotky a přes rozhraní firmy www.fotostar.cz vytvořil a úspěšně odeslal objednávku. Protože objednávka byla kombinovaná (fotky jak 10*15, tak 9*13), dočetl jsem se, že doba doručení je 4 pracovní dny. To vycházelo na čtvrtek 14. prosince.
Ve čtvrtek jdu do prodejny, kam si nechávám tyto objednávky vždy posílat.
"Ještě to tu není, zkuste to odpoledne."
Jdu tam odpoledne.
"Ještě to tu není, neposlal jste to na jinou prodejnu?"
Zatmělo se mi před očima (nejen díky šílenému abusu/misusu předložky "na", ale i díky celkovému vyznění této otázky) a vypotácel jsem se ven.
V pátek jsem se ovšem připravil a přinesl si potvrzení o přijetí zakázky.
"A vážně jste to neposlal na jinou prodejnu?"
Když se mi uši zkroucené tím, že jsem opět slyšel děsivý abusus/misusus přeložky "na", srovnaly do původního tvaru, podal jsem prodavači vytištěnou objednávku. "Tady to je a tady píšou, že jsem to objednal sem k vám," pravil jsem rezolutně.
"To je divný," mrmlal si pod vousy prodavač. "Já jim tam zavolám, stavte se v pondělí."
Pondělí.
"Já jsem tam ještě nevolal, ale furt to tu není."
Úterý.
"Já jsem tam volal, ale nebyl tam ten člověk, kterého jsem potřeboval."
Středa.
"A nechcete to zkusit poslat ještě jednou?"
Nechtěl jsem. Tak jsem vzal CD, na které jsem si ty fotky v jakési náhlé světlé chvilce vypálil, do kapsy a šel okolo jiného obchodu s fototechnikou, kde mě lákala reklama "Vaše fotky přímo z CD".
Vešel jsem dovnitř.
"Vy tu děláte fotky přímo z CD?"
"Jo, kdy byste je potřeboval?"
"No, má to být vánoční překvapení, tak pokud možno do pátku," a podávám přes pult CD.
"Budou v pátek v poledne," zní odpověď.
A samozřejmě že byly. A tak mě napadlo: Proč jsem nešel rovnou do této prodejny??
Hezký den!
Moji ženu napadla taková věc - darovat své mámě fotky všech jejích vnoučat v zasklených rámečcích. Nápad zcela jistě ušlechtilý.
Protože jsem člověk moderní éry, vzal jsem foťák, připíchl ho k PC, načetl potřebné fotky a přes rozhraní firmy www.fotostar.cz vytvořil a úspěšně odeslal objednávku. Protože objednávka byla kombinovaná (fotky jak 10*15, tak 9*13), dočetl jsem se, že doba doručení je 4 pracovní dny. To vycházelo na čtvrtek 14. prosince.
Ve čtvrtek jdu do prodejny, kam si nechávám tyto objednávky vždy posílat.
"Ještě to tu není, zkuste to odpoledne."
Jdu tam odpoledne.
"Ještě to tu není, neposlal jste to na jinou prodejnu?"
Zatmělo se mi před očima (nejen díky šílenému abusu/misusu předložky "na", ale i díky celkovému vyznění této otázky) a vypotácel jsem se ven.
V pátek jsem se ovšem připravil a přinesl si potvrzení o přijetí zakázky.
"A vážně jste to neposlal na jinou prodejnu?"
Když se mi uši zkroucené tím, že jsem opět slyšel děsivý abusus/misusus přeložky "na", srovnaly do původního tvaru, podal jsem prodavači vytištěnou objednávku. "Tady to je a tady píšou, že jsem to objednal sem k vám," pravil jsem rezolutně.
"To je divný," mrmlal si pod vousy prodavač. "Já jim tam zavolám, stavte se v pondělí."
Pondělí.
"Já jsem tam ještě nevolal, ale furt to tu není."
Úterý.
"Já jsem tam volal, ale nebyl tam ten člověk, kterého jsem potřeboval."
Středa.
"A nechcete to zkusit poslat ještě jednou?"
Nechtěl jsem. Tak jsem vzal CD, na které jsem si ty fotky v jakési náhlé světlé chvilce vypálil, do kapsy a šel okolo jiného obchodu s fototechnikou, kde mě lákala reklama "Vaše fotky přímo z CD".
Vešel jsem dovnitř.
"Vy tu děláte fotky přímo z CD?"
"Jo, kdy byste je potřeboval?"
"No, má to být vánoční překvapení, tak pokud možno do pátku," a podávám přes pult CD.
"Budou v pátek v poledne," zní odpověď.
A samozřejmě že byly. A tak mě napadlo: Proč jsem nešel rovnou do této prodejny??
Hezký den!
Eva?
Aneb co napadne dítě po zhlédnutí výstavy betlémů.
Ještě před tím, než mě přepadl den ultrablbec, jsme se vydali nejdříve do centra volného času, kde probíhal předvánoční program se vším možným. To, že naše rodina skončila u stolního fotbalu, by překvapilo asi jen opravdu neznalého člověka. Ale když ten stolní fotbal byl na chodbě tak opuštěný a nemusely se do něj házet mince...
Cestou zpět jsme se stavili na faře prohlédnout si výstavu betlémů. Bylo sice už pár minut po zavíračce, ale hodná paní nás pustila dovnitř. Výstava byla pěkná, to zase jako jo.
Když jsme došli domů, padla na Pavlínku filosofická chvíle, a tak se ptala:
"A mami, kdo byl první člověk na světě?"
"No přijde na to," odpověděla má manželka, "ale jako první se uvádějí Adam a Eva."
Pavlínka chvíli přemýšlela. "Eva?" řekla po chvíli. "To jako Eva a Vašek?"
Co dodat...
Hezký den!
Ještě před tím, než mě přepadl den ultrablbec, jsme se vydali nejdříve do centra volného času, kde probíhal předvánoční program se vším možným. To, že naše rodina skončila u stolního fotbalu, by překvapilo asi jen opravdu neznalého člověka. Ale když ten stolní fotbal byl na chodbě tak opuštěný a nemusely se do něj házet mince...
Cestou zpět jsme se stavili na faře prohlédnout si výstavu betlémů. Bylo sice už pár minut po zavíračce, ale hodná paní nás pustila dovnitř. Výstava byla pěkná, to zase jako jo.
Když jsme došli domů, padla na Pavlínku filosofická chvíle, a tak se ptala:
"A mami, kdo byl první člověk na světě?"
"No přijde na to," odpověděla má manželka, "ale jako první se uvádějí Adam a Eva."
Pavlínka chvíli přemýšlela. "Eva?" řekla po chvíli. "To jako Eva a Vašek?"
Co dodat...
Hezký den!
Den ultrablbec
Poslední předvánoční neděli si mě za cíl svý experimentů a šprýmů vybral Den ultrablbec. Ať jsem dělal, co jsem dělal, byl jsem při tom úspěšný jako Mirek Topolánek při sestavování vlády (jen na rozdíl od Falešného a Prázdného nemám, na koho bych tak hezky svaloval vinu za svou vlastní neschopnost). Ve snaze vytáhnout z kredence pánev se mi podařilo vyvolat řetězovou reakci, na jejímž konci se okolo mě válely všechny hrnce původně umístěné ve stejné lokalitě jako inkriminovaná pánev - a to bylo z žertů Dne ultrablbce to méně závažné.
Ale všechno zlé jednou přejde (jen Topolánek se drží jako kdysi Biľak) a i tento den se nakonec překopal do celkem normálního konce.
Hezký den!
Ale všechno zlé jednou přejde (jen Topolánek se drží jako kdysi Biľak) a i tento den se nakonec překopal do celkem normálního konce.
Hezký den!
Pakárna
Víte, co je největší pakárna?
Ne, není to Vogeltanz (taková ta rádobytaneční forma, kdy nejdříve hýbete prsty u rukou, pak lokty k tělu, pak jdete do podřepu, nakonec povstanete a do rytmu si zatleskáte).
Ne, není to hra "město jméno" (na zvolené písmeno máte co nejrychleji napsat název města, lidské jméno, popř. ještě zvíře, rostlinu a něco jiného).
Přestože obě dvě zmíněné formy zábavy mají k pakárně hodně blízko (ta druhá o něco blíž), tak největší pakárnou je taková ta tleskací hra, kdy skupina lidí sedí v kruhu, oválu nebo čtverci, a všichni, bez ohledu na věk, vzdělání, profesi a sociální status si dvakrát plácnou na stehna a poté dvakrát tlesknou. Při plácání na stehna pronesou dvakrát svůj volací znak, při tleskání volací znak libovolné jiné osoby v plácacím kolektivu. Ta pak musí stejným způsobem zareagovat. Hraje se to tak dlouho, dokud to předposlední účastník nedomrví, nebo dokud průměrné IQ hráčů neklesne na úroveň IQ Mirka Topolánka (což je někde těsně nad spodní hranici měřitelnosti).
A když u nás byla na návštěvě Markéta se svou dcerou Martinou, přišla řeč i na tuto hru.
"Je to prostě dementní pakárna," ukončil jsem debatu o této hře a doufal, že ji mám jednou provždy z krku.
"Jé, tak to si zahrajem," zajásala Markéta a její dcera se k ní přidala.
"Ani omylem," pronesl jsem rezolutně a do toho prohlášení jsem dal všechny své negativní emoce.
"Proč to nechceš hrát? Póóóóď," spustily obě dvě a dosáhly toho, že k ukecávání se přidaly všechny dvě osoby dámského pohlaví z mé vlastní rodiny.
"Protože je to kravina pro děti do pěti let," vynesl jsem trumf z nejsilnějších.
"Ale strejdo," objevil se mi před očima nos Martiny, "mně už je osum!"
"No právě proto jsi na to už moc velká," zahučel jsem.
"Ale vy všichni jste ještě starší," pokračovala s neotřesitelnou logikou.
"A proto to hrát nebudeme," domněle jsem uzavřel debatu a odešel do obýváku prohlížet si autoatlas ČR, kde jsem hodlal nalézt obec Novina v Libereckém kraji.
Psychoteror ovšem pokračoval a vydírání se stupňovalo. Pak už ženské osazenstvo sáhlo k prostředkům, nad kterými by i Ivánek kamarád, co mohl mluvit, zbledl závistí, a své třicetníky na křížek by si nacpal... nechtějte vědět kam.
"Když si s náma zahraješ, dostaneš hlavu opice," pronesla má žena. Ona opice je čokoládová a já jsem celorodinně proslulý čokoládoholik.
"Celou hlavu opice?" ujišťoval jsem se. "Za jednu hru?"
"No to ne," odvětila má nejmilejší. "Za neomezeně her."
"To si musím promyslet," zatvářil jsem se überdůležitě. "Zatím si to zahrajte beze me."
"Nóóóó," udělala Markéta a já se zase vrátil k prohlížení autoatlasu.
"Tati," přišla za mnou brečící Pavlínka, "my si kvůli tobě nemůžeme hrát. Ty jsi zlý!" vykřikla a odešla.
"Jen si klidně hrajte, mě k tomu nepotřebujete," zavrčel jsem.
Nakonec jsem vyčíhl moment, kdy do odchodu návštěvy zbývalo sotva deset minut. "Ale chci tu hlavu opice," vymínil jsem si.
"Půlku hlavy opice," zasmečovala manželka.
"Tak s půlkou hlavy opice ani omylem," zavrčel jsem.
A tak by případný zvědavec mohl vidět i mě, jak se plácám po stehnech a tleskám. Jediné štěstí, že tu opici jsme doma měli jen jednu a že příště už mě nebude čím uplatit.
Hezký den!
Ne, není to Vogeltanz (taková ta rádobytaneční forma, kdy nejdříve hýbete prsty u rukou, pak lokty k tělu, pak jdete do podřepu, nakonec povstanete a do rytmu si zatleskáte).
Ne, není to hra "město jméno" (na zvolené písmeno máte co nejrychleji napsat název města, lidské jméno, popř. ještě zvíře, rostlinu a něco jiného).
Přestože obě dvě zmíněné formy zábavy mají k pakárně hodně blízko (ta druhá o něco blíž), tak největší pakárnou je taková ta tleskací hra, kdy skupina lidí sedí v kruhu, oválu nebo čtverci, a všichni, bez ohledu na věk, vzdělání, profesi a sociální status si dvakrát plácnou na stehna a poté dvakrát tlesknou. Při plácání na stehna pronesou dvakrát svůj volací znak, při tleskání volací znak libovolné jiné osoby v plácacím kolektivu. Ta pak musí stejným způsobem zareagovat. Hraje se to tak dlouho, dokud to předposlední účastník nedomrví, nebo dokud průměrné IQ hráčů neklesne na úroveň IQ Mirka Topolánka (což je někde těsně nad spodní hranici měřitelnosti).
A když u nás byla na návštěvě Markéta se svou dcerou Martinou, přišla řeč i na tuto hru.
"Je to prostě dementní pakárna," ukončil jsem debatu o této hře a doufal, že ji mám jednou provždy z krku.
"Jé, tak to si zahrajem," zajásala Markéta a její dcera se k ní přidala.
"Ani omylem," pronesl jsem rezolutně a do toho prohlášení jsem dal všechny své negativní emoce.
"Proč to nechceš hrát? Póóóóď," spustily obě dvě a dosáhly toho, že k ukecávání se přidaly všechny dvě osoby dámského pohlaví z mé vlastní rodiny.
"Protože je to kravina pro děti do pěti let," vynesl jsem trumf z nejsilnějších.
"Ale strejdo," objevil se mi před očima nos Martiny, "mně už je osum!"
"No právě proto jsi na to už moc velká," zahučel jsem.
"Ale vy všichni jste ještě starší," pokračovala s neotřesitelnou logikou.
"A proto to hrát nebudeme," domněle jsem uzavřel debatu a odešel do obýváku prohlížet si autoatlas ČR, kde jsem hodlal nalézt obec Novina v Libereckém kraji.
Psychoteror ovšem pokračoval a vydírání se stupňovalo. Pak už ženské osazenstvo sáhlo k prostředkům, nad kterými by i Ivánek kamarád, co mohl mluvit, zbledl závistí, a své třicetníky na křížek by si nacpal... nechtějte vědět kam.
"Když si s náma zahraješ, dostaneš hlavu opice," pronesla má žena. Ona opice je čokoládová a já jsem celorodinně proslulý čokoládoholik.
"Celou hlavu opice?" ujišťoval jsem se. "Za jednu hru?"
"No to ne," odvětila má nejmilejší. "Za neomezeně her."
"To si musím promyslet," zatvářil jsem se überdůležitě. "Zatím si to zahrajte beze me."
"Nóóóó," udělala Markéta a já se zase vrátil k prohlížení autoatlasu.
"Tati," přišla za mnou brečící Pavlínka, "my si kvůli tobě nemůžeme hrát. Ty jsi zlý!" vykřikla a odešla.
"Jen si klidně hrajte, mě k tomu nepotřebujete," zavrčel jsem.
Nakonec jsem vyčíhl moment, kdy do odchodu návštěvy zbývalo sotva deset minut. "Ale chci tu hlavu opice," vymínil jsem si.
"Půlku hlavy opice," zasmečovala manželka.
"Tak s půlkou hlavy opice ani omylem," zavrčel jsem.
A tak by případný zvědavec mohl vidět i mě, jak se plácám po stehnech a tleskám. Jediné štěstí, že tu opici jsme doma měli jen jednu a že příště už mě nebude čím uplatit.
Hezký den!
Stručně nebo podrobně?
Touhle otázkou odpovídám většinou na dotazy, které jsou takříkajíc téměř na mé mladé unavené tělo.
"Co prosím Tě vidíš na té druhé slečně?" ptala se mě kdysi jedna dlouhonohá tmavovláska, která pochopila, že jsem ji přeobsadil z hlavní role ve svých osobních preferencích (dnes je z oné dlouhonohé tmavovlásky šťastně vdaná paní, tak omluvte, že její jméno nezveřejním).
Moje reakce byla: "A chceš to stručně nebo podrobně?"
"Jak jsi to myslel s tím mailem, cos posílal?" ptala se mě rovněž dlouhonohá, leč blondýna (dle svých slov přírodní), když jsem rozeslal spoustě svých kolegů a kolegyň rozlučovací mail, abych se pak ještě dva měsíce bezcílně potuloval po svém opouštěném pracovišti.
Moje reakce byla: "A chceš to stručně nebo podrobně?"
Takže pokud bych měl minulé dva a půl týdne dovolené a Vánoc zhodnotit stručně, napsal bych: Docela dobré.
Pokud bych je měl zhodnotit podrobně, budu muset napsat několik příspěvků, ve kterých to vypíšu podrobně.
Takže pokud čekáte na detaily, můžu říct jen: Vyděržaj, pijaněr!
Hezký den!
"Co prosím Tě vidíš na té druhé slečně?" ptala se mě kdysi jedna dlouhonohá tmavovláska, která pochopila, že jsem ji přeobsadil z hlavní role ve svých osobních preferencích (dnes je z oné dlouhonohé tmavovlásky šťastně vdaná paní, tak omluvte, že její jméno nezveřejním).
Moje reakce byla: "A chceš to stručně nebo podrobně?"
"Jak jsi to myslel s tím mailem, cos posílal?" ptala se mě rovněž dlouhonohá, leč blondýna (dle svých slov přírodní), když jsem rozeslal spoustě svých kolegů a kolegyň rozlučovací mail, abych se pak ještě dva měsíce bezcílně potuloval po svém opouštěném pracovišti.
Moje reakce byla: "A chceš to stručně nebo podrobně?"
Takže pokud bych měl minulé dva a půl týdne dovolené a Vánoc zhodnotit stručně, napsal bych: Docela dobré.
Pokud bych je měl zhodnotit podrobně, budu muset napsat několik příspěvků, ve kterých to vypíšu podrobně.
Takže pokud čekáte na detaily, můžu říct jen: Vyděržaj, pijaněr!
Hezký den!
8. 12. 2006
Dovolená
Dva dny v práci a znovu si dovolovat - toť téměř ideální stav, je-liž pravda?
Takže až to dnes v práci zabalím, srdečně se rozloučím se svými drahými kolegy a milými kolegyněmi, se slzou v oku jim zamamamamamávám a pak si začnu postupně pomalu ale jistě dovolovat.
A jedéééééééééééééééééééééééééééééééééém
Hezký den!
Takže až to dnes v práci zabalím, srdečně se rozloučím se svými drahými kolegy a milými kolegyněmi, se slzou v oku jim zamamamamamávám a pak si začnu postupně pomalu ale jistě dovolovat.
A jedéééééééééééééééééééééééééééééééééém
Hezký den!
7. 12. 2006
Mikulášská návštěva
A zase tu byl den, kdy nás měl navštívit Mikuláš a jeho parta. Pavlínka se dlouho připravovala i s básničkami. A nakonec to dopadlo podobně jako vždy.
Na den, kdy chodí Mikuláš, přišlo Pavlínčino půlletí. Zkrátka má přesně 5,5 roku. Půlroky jí vycházejí na svátek mojí manželky, Míšovi oproti tomu vycházejí půlroky na svátek můj. A v souvislosti se svátkem mojí manželky se u nás sešla pěkná odpolední společnost. Hela, tedy manželčina sestřenice, švagrová Míla s malým Ondrou a manželčini rodiče. Děti dělaly kravál jako vždycky, my dospělí jsme jedli, popíjeli a debatovali o všem možném, co je nejlepší na takové to domácí žvýkání.
Návštěvy ale postupně odešly, tak jsme už jen čekali na čerty. Pavlínku postupně opouštěla odvaha, zvláště když se ozvalo první zazvonění na schodech, a o chvíli později už u nás byl Mikuláš, anděl a tři čerti. Což byl pro Pavlínku škrt přes rozpočet, neboť minulé dva roky dělaly čerty neteře. Tito čerti byli cizí, a navíc o hodně větší. Ale Pavlínka z toho všeho vyšla se ctí, zarecitovala básničku a pak už si přebírala dárky a překvapeníčka.
Hezký den!
Na den, kdy chodí Mikuláš, přišlo Pavlínčino půlletí. Zkrátka má přesně 5,5 roku. Půlroky jí vycházejí na svátek mojí manželky, Míšovi oproti tomu vycházejí půlroky na svátek můj. A v souvislosti se svátkem mojí manželky se u nás sešla pěkná odpolední společnost. Hela, tedy manželčina sestřenice, švagrová Míla s malým Ondrou a manželčini rodiče. Děti dělaly kravál jako vždycky, my dospělí jsme jedli, popíjeli a debatovali o všem možném, co je nejlepší na takové to domácí žvýkání.
Návštěvy ale postupně odešly, tak jsme už jen čekali na čerty. Pavlínku postupně opouštěla odvaha, zvláště když se ozvalo první zazvonění na schodech, a o chvíli později už u nás byl Mikuláš, anděl a tři čerti. Což byl pro Pavlínku škrt přes rozpočet, neboť minulé dva roky dělaly čerty neteře. Tito čerti byli cizí, a navíc o hodně větší. Ale Pavlínka z toho všeho vyšla se ctí, zarecitovala básničku a pak už si přebírala dárky a překvapeníčka.
Hezký den!
Stroncium
Stroncium, to je... to je skvost!!!
Tomu se říká pohoda - v sobotu byl oficiální křest té knihy, v pondělí jsem vyplnil objednávací formulář a už v úterý jsem měl ve schránce oznámení o uložení zásilky. A protože mě pracovní povinnosti vážou mimo Miniměsto, musel jsem na poštu až v sobotu, abych si vzácnou zásilku donesl domů.
Kulhánek je hypergeniální autor, používající i v těch nejvypjatějších momentech svůj neotřelý humor - a proto ho, přesněji řečeno jeho knížky mám rád. Minulým Nočním klubem "uzavřel" upírskou sérii a tato kniha je trochu z jiného soudku.
Hrdina je tak trochu vylepšený Patejl - nekonečně neomezená regenerace organismu, ovládání strojů i jiných tvorů pomocí vlastních myšlenek, paráda. Podívá se i na Titan, Měsíc, poprochází se po vesmíru, přežije několik atentátů na svou osobu, před vlastní popravou vždy nějak zdrhne...
Kulhánek je mistr otevřených konců. Když chtěl v Nočním klubu udělat konec uzavřený, vyznělo to rozpačitě. Stroncium má konec opět otevřený a je to skvělé. Výborné! Doporučuji!!!!
Hezký den!
Tomu se říká pohoda - v sobotu byl oficiální křest té knihy, v pondělí jsem vyplnil objednávací formulář a už v úterý jsem měl ve schránce oznámení o uložení zásilky. A protože mě pracovní povinnosti vážou mimo Miniměsto, musel jsem na poštu až v sobotu, abych si vzácnou zásilku donesl domů.
Kulhánek je hypergeniální autor, používající i v těch nejvypjatějších momentech svůj neotřelý humor - a proto ho, přesněji řečeno jeho knížky mám rád. Minulým Nočním klubem "uzavřel" upírskou sérii a tato kniha je trochu z jiného soudku.
Hrdina je tak trochu vylepšený Patejl - nekonečně neomezená regenerace organismu, ovládání strojů i jiných tvorů pomocí vlastních myšlenek, paráda. Podívá se i na Titan, Měsíc, poprochází se po vesmíru, přežije několik atentátů na svou osobu, před vlastní popravou vždy nějak zdrhne...
Kulhánek je mistr otevřených konců. Když chtěl v Nočním klubu udělat konec uzavřený, vyznělo to rozpačitě. Stroncium má konec opět otevřený a je to skvělé. Výborné! Doporučuji!!!!
Hezký den!
Dnes nemám komu popřát k narozeninám
Je to tak. Dnes by se dožila devadesáti let moje babička. Jenže už jí bohužel nemůžu popřát k narozeninám.
Moje babička mě měla ve své láskyplné péči první čtyři roky mého života, díky čemuž získala rozhodující vliv na formování mé nevšední osobnosti. A i později jsme u ní trávili všechny prázdniny a od určitého roku i Vánoce.
Babička měla dost přísný životní rytmus. Bez ohledu na den v týdnu či roční období vstávala s železnou pravidelností ráno ve 4 hodiny. K tomu nutno podotknouti, že používala obří budík - už při jeho tikání usnout vyžadovalo mimořádnou duševní sílu - , jehož zvonění vyvolávalo rychlé bušení takového toho malého kladívka do dvou zvonků - jednoho vlevo a jednoho vpravo. Nešlo ho jen tak lehce "zaklapnout" - člověk k němu musel přijít a speciální páčkou zastavit pohyb tohoto kladívka. Rachot budíku si co do hlučnosti nezadal s dobře naladěnou motorovou pilou.
Protože jsem, jak už jsem napsal, strávil u babičky většinu útlého dětství, byl jsem její oblíbený vnouček. Díky tomu měla v souvislosti se mnou pár utkvělých představ, které jsem jí nemohl dostat z hlavy. Ta první byla, že je mi pořád zima. Proto se stávalo, že v noci, když jsem spal, babička přišla a přehodila přes mě peřinu, která sama o sobě byla snad ještě těžší než já. Dopad peřiny mi na nějakou dobu vyrazil dech. Nezbylo mi, než počkat, až babička usne, pak jsem mohl peřinu skopat ze sebe. Později jsem to vylepšil tím, že jsem peřinu rovnou odnášel mezi jiné peřiny, tam, kde byly uskladněny. To se ovšem na mě pak babička dívala pořádně ukřivděně a kladla mi záludné otázky o tom, zda chci zmrznout - bez ohledu na to, že venku bujel červenec a horko k zalknutí.
Druhá babiččina představa byla, že mám pořád hlad. I když jsem několikrát zopakoval, že ne, tak přede mě neustále stavěla talíře s porcemi, které by zasytily středně velkou africkou vesnici. Nedalo, nedalo, NEDALO se odmítnout.
Jednu dobu, to mi bylo tak okolo 11 - 12 let, se mi babička snažila namluvit, že by bylo dobře, kdybych se stal knězem. Na první pohled se mi tato představa pozdávala, přece jen s touto funkcí byla spojena jistá autorita, a text nedělní mše jsem uměl brzy tak, že jsem mohl odříkávat současně s knězem. Ale nějak jsem se později dozvěděl, že katoličtí kněží (jiní se v krajině mého dětství nevyskytovali) nevstupují do manželství. Asi jsem už tehdy podvědomě cítil, že budu jednou chtít mít Pavlínku a Míšánka, takže i z tohoto plánu jsem vycouval.
Některá babiččina přání jsem nemohl splnit ani při nejlepší vůli - například na jednu stranu mi neustále kladla na srdce, že si nemám nic začínat s holkama, že bych si tím zničil život (jak na to přišla, jsem se nikdy nedozvěděl), na druhou stranu začínala od jisté doby trousit poznámky typu "už bych ráda nějaké to pravnoučátko." V tomto směru ji zásobila má nejstarší sestřenice.
Babička zemřela 20. prosince 2000, necelé dva týdny po svých 84. narozeninách. Pohřeb byl 23. prosince a tak si dovedete představit, že Vánoce toho roku opravdu nebyly ty nejšťastnější. Co mě mrzí nejvíc, je, že se opravdu nedožila Pavlínky, která se narodila o necelý půlrok později.
Hezký den!
Moje babička mě měla ve své láskyplné péči první čtyři roky mého života, díky čemuž získala rozhodující vliv na formování mé nevšední osobnosti. A i později jsme u ní trávili všechny prázdniny a od určitého roku i Vánoce.
Babička měla dost přísný životní rytmus. Bez ohledu na den v týdnu či roční období vstávala s železnou pravidelností ráno ve 4 hodiny. K tomu nutno podotknouti, že používala obří budík - už při jeho tikání usnout vyžadovalo mimořádnou duševní sílu - , jehož zvonění vyvolávalo rychlé bušení takového toho malého kladívka do dvou zvonků - jednoho vlevo a jednoho vpravo. Nešlo ho jen tak lehce "zaklapnout" - člověk k němu musel přijít a speciální páčkou zastavit pohyb tohoto kladívka. Rachot budíku si co do hlučnosti nezadal s dobře naladěnou motorovou pilou.
Protože jsem, jak už jsem napsal, strávil u babičky většinu útlého dětství, byl jsem její oblíbený vnouček. Díky tomu měla v souvislosti se mnou pár utkvělých představ, které jsem jí nemohl dostat z hlavy. Ta první byla, že je mi pořád zima. Proto se stávalo, že v noci, když jsem spal, babička přišla a přehodila přes mě peřinu, která sama o sobě byla snad ještě těžší než já. Dopad peřiny mi na nějakou dobu vyrazil dech. Nezbylo mi, než počkat, až babička usne, pak jsem mohl peřinu skopat ze sebe. Později jsem to vylepšil tím, že jsem peřinu rovnou odnášel mezi jiné peřiny, tam, kde byly uskladněny. To se ovšem na mě pak babička dívala pořádně ukřivděně a kladla mi záludné otázky o tom, zda chci zmrznout - bez ohledu na to, že venku bujel červenec a horko k zalknutí.
Druhá babiččina představa byla, že mám pořád hlad. I když jsem několikrát zopakoval, že ne, tak přede mě neustále stavěla talíře s porcemi, které by zasytily středně velkou africkou vesnici. Nedalo, nedalo, NEDALO se odmítnout.
Jednu dobu, to mi bylo tak okolo 11 - 12 let, se mi babička snažila namluvit, že by bylo dobře, kdybych se stal knězem. Na první pohled se mi tato představa pozdávala, přece jen s touto funkcí byla spojena jistá autorita, a text nedělní mše jsem uměl brzy tak, že jsem mohl odříkávat současně s knězem. Ale nějak jsem se později dozvěděl, že katoličtí kněží (jiní se v krajině mého dětství nevyskytovali) nevstupují do manželství. Asi jsem už tehdy podvědomě cítil, že budu jednou chtít mít Pavlínku a Míšánka, takže i z tohoto plánu jsem vycouval.
Některá babiččina přání jsem nemohl splnit ani při nejlepší vůli - například na jednu stranu mi neustále kladla na srdce, že si nemám nic začínat s holkama, že bych si tím zničil život (jak na to přišla, jsem se nikdy nedozvěděl), na druhou stranu začínala od jisté doby trousit poznámky typu "už bych ráda nějaké to pravnoučátko." V tomto směru ji zásobila má nejstarší sestřenice.
Babička zemřela 20. prosince 2000, necelé dva týdny po svých 84. narozeninách. Pohřeb byl 23. prosince a tak si dovedete představit, že Vánoce toho roku opravdu nebyly ty nejšťastnější. Co mě mrzí nejvíc, je, že se opravdu nedožila Pavlínky, která se narodila o necelý půlrok později.
Hezký den!
1. 12. 2006
Dovolená
Jedno z nejkrásnějších slov na světě.
Měl jsem původně naplánovanou dovolenou od 11. prosince do konce roku. Jenže pak jsem se dozvěděl, že je nutné, aby někdo chodil do práce i 27. - 29. prosince. Kohokoli jiného by v tom termínu povolali do práce za trest, mě povolávají za odměnu. Takže tyto tři dny si vyberu od pondělka do středy, čímž si udělám pětidenní víkend.
Hezký den!
Měl jsem původně naplánovanou dovolenou od 11. prosince do konce roku. Jenže pak jsem se dozvěděl, že je nutné, aby někdo chodil do práce i 27. - 29. prosince. Kohokoli jiného by v tom termínu povolali do práce za trest, mě povolávají za odměnu. Takže tyto tři dny si vyberu od pondělka do středy, čímž si udělám pětidenní víkend.
Hezký den!
Kde všude mám své fanoušky
10-02-38%5D.JPG)
