Ani velikánům své doby se nevyhýbají běžné lidské chyby. Je například všeobecně známo, že Alois Jirásek napsal svá nejrozsáhlejší díla v době, kdy působil jako kantor v Litomyšli, a psal je školním, tedy erárním inkoustem.* O Járovi Cimrmanovi je zase známo, že byl drobný škudlil.
Já jsem byl poprvé** vyhmátnut revizorem MHD v osmé třídě na výletě v Praze, kde jsem načerno jezdil tři dny a ten čtvrtý byl osudový. Od té doby jsem měl hodně dlouho štěstí. Kdykoli jsem potkal revizora, měl jsem řádný jízdní doklad, kdykoli jsem jízdní doklad neměl, nepotkal jsem ani revizora.***
Leč jak říká přísloví°, všeho dočasu. Zrovna tento týden si to takhle šinu směrem k pracovišti, když mě napadlo se tu onu jednu zastávku svézt. No nic. Autobus se už chystal odjet, ale kvůli mně ještě otevřel dveře. Že jsem si ho nenechal ujet!!!!
Vpadnu dovnitř, zaostřuju vidění, autobus se rozjíždí, statný čtyřicátník s kšiltovkou na hlavě se otáčí ke mně a praví: "Dobrý den, kontrola jízdenek."
Konec, zvonec, spadla klec.
V hlavě se mi promítly všechny ty rady na téma "jak jet načerno a nemuset platit"°°, zkusil jsem dokonce i hypnózu a vsugerovával jsem onomu pánovi, že mě vůbec nevidí°°°.
Ovšem, podle toho, co vyprávěli svědkové, jsem se i poté zachoval velmi statečně. Pamětliv kolegyně z bývalé práce jsem se na revizora mile usmál, vypravil ze sebe kouzelnou větu "Bohužel si mě budete muset zapsat" a podal mu svoji občanku.
Pan revizor si mě skutečně zapsal a poučil mě, že do pěti pracovních dnů to mám za 500, do patnácti za 700, do třiceti za 1000, potom se vystavuji možnosti exekuce a s tím se se mnou rozloučil.
Co je mi divné, že mi tato příhoda vůbec nezkazila moji tradičně dobrou náladu.
A poučení pro dnešní den zní:
V Brně stejně jako v Praze
jet načerno vyjde draze.
A to je všechno. Hezký den!
* Pozn. autora: A že to bylo něco inkoustu!
** Pozn. autora: A na dlouhou dobu taky naposledy!
*** Pozn. autora: Bylo to přibližně v poměru 90:10, načerno jsem jel jen tehdy, když jsem si říkal, že na tu jednu, dvě, tři, čtyři nebo maximálně osm zastávek se mi kupovat jízdenku nevyplatí.
° Pozn. autora: Přísloví napoví.
°° Pozn. autora: Které ovšem tvořili lidé, kteří pravděpodobně vůbec necestovali v MHD. A pokud ano, tak nepotkali revizora. A pokud potkali, tak nejeli načerno.
°°° Pozn. autora: Což mi ale bylo prd platné.
31. 8. 2006
29. 8. 2006
Rozloučení s létem
Tak zas tak smutné to nebude.
Představte si, že na téhle planetě existují lidé, kteří jsou schopni házet šutry na ambasádu jiného státu a pálit vlajku téhož státu, kvůli obrázkům, otištěným v daném státě v humoristickém časopise*.
Představte si, že na téhle planetě existují lidé, kteří (ale to už se pohybuji po hodně tenkém ledě fantazie) jsou schopni pokládat slátaninu Michaela Moora nazvanou Fahrehneit 9/11 za dokument.
A nakonec, představte si to, že na téhle planetě, a dokonce na tomto světadílu, a dokonce i v této zemi existují lidé, kteří věří, že Mirek Topolánek je schopen říct něco, co má hlavu a patu.
Ale opusťme pro dnešek říši fantazie, byť je zajímavá, a vraťme se do reality.
O poslední srpnové neděli se v Miniměstě scházíme na zahradě u mlýna, kde probíhá dětské odpoledne nazvané Rozloučení s létem. Přes tento vcelku pochmurný název se jedná o relativně veselou taškařici, kde jde o to, aby přišlo co nejvíce dětí, u těch menších v doprovodu rodičů, a tyto děti aby soutěžily v různých dovednostních akcích, za každou takovou soutěž dostanou značku na soutěžní kartu, a v případě obdržení dostatečného množství těchto značek obdrží u stánku nějaký ten mls. Za tři značky je kupříkladu lízátko.
Vzali jsme obě naše děti a vyrazili. Cestou jsme se zastavili u švagrové, která se k nám přidala i se svým nejmladším synem.
Na místě samotném jsme zjistili, že oproti loňsku (předloňsku a dalším letem) se nic nezměnilo. Chození na chůdách, házení tenisáku do kbelíku, vystřihování, atd., to všechno Pavlínka absolvovala i loni. I letos se tedy vydala do víru her a zábavy. Mně zůstal Míša. Ten je pěkný divoch, ale to už je o něm všeobecně známo. Poctivě prošel každý milimetr čtvereční mlýnské zahrady, prohlížel si se zájmem holčičky odpovídajícího věku a vzrůstu a řádil. Pořadatelé ještě slosovávali soutěžní karty. I na nás se dostalo. Z tomboly jsme získali kapesní kalkulačku. No, takový model, o polovinu menší než standardní mobil. Ale potěšila.
Nakonec se konalo ještě kolo štěstí pro dospělé, kde byla cenou flaška Sklepmistra. Tipnul jsem 8, padlo 3. Takže nic.
Ale celkově to bylo pohodové odpoledne, protože dešťové mraky se ještě pohybovaly mimo naši oblast.
Hezký den!
* Pozn. autora: Kteréžto obrázky většina z těchto kamenovrhačů a vlajkopaličů nikdy neviděla.
Představte si, že na téhle planetě existují lidé, kteří jsou schopni házet šutry na ambasádu jiného státu a pálit vlajku téhož státu, kvůli obrázkům, otištěným v daném státě v humoristickém časopise*.
Představte si, že na téhle planetě existují lidé, kteří (ale to už se pohybuji po hodně tenkém ledě fantazie) jsou schopni pokládat slátaninu Michaela Moora nazvanou Fahrehneit 9/11 za dokument.
A nakonec, představte si to, že na téhle planetě, a dokonce na tomto světadílu, a dokonce i v této zemi existují lidé, kteří věří, že Mirek Topolánek je schopen říct něco, co má hlavu a patu.
Ale opusťme pro dnešek říši fantazie, byť je zajímavá, a vraťme se do reality.
O poslední srpnové neděli se v Miniměstě scházíme na zahradě u mlýna, kde probíhá dětské odpoledne nazvané Rozloučení s létem. Přes tento vcelku pochmurný název se jedná o relativně veselou taškařici, kde jde o to, aby přišlo co nejvíce dětí, u těch menších v doprovodu rodičů, a tyto děti aby soutěžily v různých dovednostních akcích, za každou takovou soutěž dostanou značku na soutěžní kartu, a v případě obdržení dostatečného množství těchto značek obdrží u stánku nějaký ten mls. Za tři značky je kupříkladu lízátko.
Vzali jsme obě naše děti a vyrazili. Cestou jsme se zastavili u švagrové, která se k nám přidala i se svým nejmladším synem.
Na místě samotném jsme zjistili, že oproti loňsku (předloňsku a dalším letem) se nic nezměnilo. Chození na chůdách, házení tenisáku do kbelíku, vystřihování, atd., to všechno Pavlínka absolvovala i loni. I letos se tedy vydala do víru her a zábavy. Mně zůstal Míša. Ten je pěkný divoch, ale to už je o něm všeobecně známo. Poctivě prošel každý milimetr čtvereční mlýnské zahrady, prohlížel si se zájmem holčičky odpovídajícího věku a vzrůstu a řádil. Pořadatelé ještě slosovávali soutěžní karty. I na nás se dostalo. Z tomboly jsme získali kapesní kalkulačku. No, takový model, o polovinu menší než standardní mobil. Ale potěšila.
Nakonec se konalo ještě kolo štěstí pro dospělé, kde byla cenou flaška Sklepmistra. Tipnul jsem 8, padlo 3. Takže nic.
Ale celkově to bylo pohodové odpoledne, protože dešťové mraky se ještě pohybovaly mimo naši oblast.
Hezký den!
* Pozn. autora: Kteréžto obrázky většina z těchto kamenovrhačů a vlajkopaličů nikdy neviděla.
28. 8. 2006
To bylo adrenalinu
Na sobotu nás lákaly plakáty na adrenalinový víkend ve Víru. Zkrátil jsem proto odpolední po-noční pochrupování a vyrazili jsme. Nejdříve jsme naložili neteř Katku a pak hurá na výlet.
No, pokud jsme čekali nějaké adrenalinové zážitky, byli jsme, ano, zklamáni. Popravdě řečeno, na to, abychom se přihlásili do závodu v běhu, bylo pozdě, a jediná aspoň-trochu-adrenalinová atrakce byla umělá horolezecká stěna pro děti. A koukat na děti šplhající na umělou stěnu zas není tolik adrenalinující. Proto jsme se sbalili a vyrazili k přehradě, kde Katka dosud nebyla (a to jde, prosím pěkně, po prázdninách do devítky!!!!) a poprocházeli jsme se ve společnosti několika postarších Octavií a jednoho Fordu Cortina, kteří se tam zastavili po cestě ze srazuautoveterinářů . Ne, autovegetariánů . No prostě starých aut.
Pak jsme se vrátili mezi adrenalinové zážitky, kde nám byl slibován hromadný seskok parašutistů. Pohled na první skupinu šesti padáků a po chvíli na druhou byl nesmírně zajímavý, leč adrenalin stále nikde.
Naštěstí jsme si prohlédli aspoň výstavu obrazů Zdeňka Kopeckého, takže zas tak úplně zabité odpoledne to nebylo.
"Udělám cokoli," pronesla večer Pavlínka a myslela tím pořad, co měl právě začínat. Můj návrh, ať se v tom případě jde vyčurat, vyčistit si zuby, a zaleze do postele, ovšem vesele ignorovala. Nicméně se mi ji později zahnat podařilo, ale protože mě zmohla únava, zalezl jsem do hajan ani ne deset minut po ní.
Hezký den!
No, pokud jsme čekali nějaké adrenalinové zážitky, byli jsme, ano, zklamáni. Popravdě řečeno, na to, abychom se přihlásili do závodu v běhu, bylo pozdě, a jediná aspoň-trochu-adrenalinová atrakce byla umělá horolezecká stěna pro děti. A koukat na děti šplhající na umělou stěnu zas není tolik adrenalinující. Proto jsme se sbalili a vyrazili k přehradě, kde Katka dosud nebyla (a to jde, prosím pěkně, po prázdninách do devítky!!!!) a poprocházeli jsme se ve společnosti několika postarších Octavií a jednoho Fordu Cortina, kteří se tam zastavili po cestě ze srazu
Pak jsme se vrátili mezi adrenalinové zážitky, kde nám byl slibován hromadný seskok parašutistů. Pohled na první skupinu šesti padáků a po chvíli na druhou byl nesmírně zajímavý, leč adrenalin stále nikde.
Naštěstí jsme si prohlédli aspoň výstavu obrazů Zdeňka Kopeckého, takže zas tak úplně zabité odpoledne to nebylo.
"Udělám cokoli," pronesla večer Pavlínka a myslela tím pořad, co měl právě začínat. Můj návrh, ať se v tom případě jde vyčurat, vyčistit si zuby, a zaleze do postele, ovšem vesele ignorovala. Nicméně se mi ji později zahnat podařilo, ale protože mě zmohla únava, zalezl jsem do hajan ani ne deset minut po ní.
Hezký den!
23. 8. 2006
Matematika a spolužák Jakub
Ach, ty sladké časy mládí...
Jakožto žák základní školy jsem měl od čtvrté třídy spolužáka Jakuba. Jeho osud nebyl jednoduchý a v praxi poukazoval na známé přísloví, že život není peříčko, ale - dámy prominou - kurevsky těžká traverza. Jakubovi nadělil do vínku dost nepříjemný dárek zvaný dětská mozková obrna. Přesto byl Jakub zařazen mezi nás, oficiálně tělesně i duševně zdravé spolužáky.
Jeho handicap se projevoval hlavně v obtížné pohybové koordinaci, oslabené jemné motorice a problémech s artikulací (na vyslovení jedné věty spotřeboval podobné množství času jako zdravý člověk na vyslovení rozvinutého souvětí o několika vedlejších větách - to není výsměch, ale pouhé konstatování, prosím).
Přesto prožil během své školní docházky i několik příjemných okamžiků - například když si jej vybral při vystoupení v tělocvičně kouzelník, podal mu deštník k rozevření a poté, co Jakub deštník rozevřel, na něj (Jakuba) začaly padat barevné lesklé kousky papíru, jsem v jeho očích viděl opravdu užaslý a dá se říct i šťastný výraz. Nebo jindy, když dostal dárkem loutky Spejbla a Hurvínka. Dokázal o nich vyprávět celé hodiny.
Jakubovým snem bylo stát se zpěvákem a hercem divadla Semafor, v čemž mu bohužel zabránily jeho vrozené handicapy.
Se svým osudem bojoval Jakub různě. Nejdříve zkoušel metodu agresivity - snažil se urážet celou třídu, ovšem ne jako celek, ale jednoho po druhém komolením jmen a příjmení, popř. posměchem. To mu ovšem nevyšlo a někteří spolužáci mu dávali dost najevo, co si o tomto způsobu jeho projevů myslí.
Druhý Jakubův způsob kompenzace vlastních handicapů se projevoval při hodinách matematiky. Jak už jsem kdysi uvedl, kdybych svou tehdejší matikářku potkal o deset let později, doporučil bych jí promptně vyšetření na BSE a věřím, že s negativním výsledkem by se nevrátila. Celé čtyři roky mezi ní a mnou zuřil zákopový boj, ke kterému jsem přispíval svým okázalým nezájmem o cokoli. Nechci se vychloubat, ale matika mi šla tak nějak sama od sebe, takže má lavice, na níž byl položen sešit jen částečně zakrývající rozečtenou knížku (a tu jsem musel dočíst stůj co stůj, další den mi vypršel termín pro vrácení do knihovny, a přede mnou bylo ještě skoro dvě stě stránek), občas budila nezaslouženou pozornost.
Oblíbenou aktivitou této neoblíbené učitelky byla početní hra, při níž vykřikovala do vzduchu "plus tři... krát čtyři... mínus šest... děleno sedmi..." a takhle v různých obdobách několik minut. Pak nás vyzvala, aby ten, kdo má výsledek, zvedl ruku. Musím přiznat, že jednou jsem to s nepozorností přehnal a místo výsledku, který měl být 12, jsem zahlásil 358,26. No co, mně to tak vyšlo.
Spolužák Jakub se přihlásil jako druhý nebo třetí. Pak vystřelil správný výsledek s takovou kadencí, že jsme ho nepoznávali. Později jsme přišli na to, že spoléhal, že nebude vyvolán jako první, a tak prostě zopakoval výsledek, který slyšel nejčastěji. Tuto jeho metodu brzy učitelka odhalila, a tak ho několikrát vyvolala jako prvního. Jakub se v této situaci postavil a začal vydávat zvuky "úúú... éééé... fffphhhh...", koulel očima tak, že by mu Hurvínek záviděl, a nakonec ze sebe vypravil číslo, které se správnému výsledku blížilo jen číselným oborem.
Velkou oporu měl Jakub ve své mamince, jejíž vztah k němu byl na hranici osobního sebeobětování - a někdy až za ní.
Když jsem ho potkal asi 5 let po skončení školy, dočkal jsem se od něj překvapivé informace - že s námi, zdravými, se cítil mnohem lépe, než poté, když se dostal mezi další handicapované vrstevníky.
Hezký den!
Jakožto žák základní školy jsem měl od čtvrté třídy spolužáka Jakuba. Jeho osud nebyl jednoduchý a v praxi poukazoval na známé přísloví, že život není peříčko, ale - dámy prominou - kurevsky těžká traverza. Jakubovi nadělil do vínku dost nepříjemný dárek zvaný dětská mozková obrna. Přesto byl Jakub zařazen mezi nás, oficiálně tělesně i duševně zdravé spolužáky.
Jeho handicap se projevoval hlavně v obtížné pohybové koordinaci, oslabené jemné motorice a problémech s artikulací (na vyslovení jedné věty spotřeboval podobné množství času jako zdravý člověk na vyslovení rozvinutého souvětí o několika vedlejších větách - to není výsměch, ale pouhé konstatování, prosím).
Přesto prožil během své školní docházky i několik příjemných okamžiků - například když si jej vybral při vystoupení v tělocvičně kouzelník, podal mu deštník k rozevření a poté, co Jakub deštník rozevřel, na něj (Jakuba) začaly padat barevné lesklé kousky papíru, jsem v jeho očích viděl opravdu užaslý a dá se říct i šťastný výraz. Nebo jindy, když dostal dárkem loutky Spejbla a Hurvínka. Dokázal o nich vyprávět celé hodiny.
Jakubovým snem bylo stát se zpěvákem a hercem divadla Semafor, v čemž mu bohužel zabránily jeho vrozené handicapy.
Se svým osudem bojoval Jakub různě. Nejdříve zkoušel metodu agresivity - snažil se urážet celou třídu, ovšem ne jako celek, ale jednoho po druhém komolením jmen a příjmení, popř. posměchem. To mu ovšem nevyšlo a někteří spolužáci mu dávali dost najevo, co si o tomto způsobu jeho projevů myslí.
Druhý Jakubův způsob kompenzace vlastních handicapů se projevoval při hodinách matematiky. Jak už jsem kdysi uvedl, kdybych svou tehdejší matikářku potkal o deset let později, doporučil bych jí promptně vyšetření na BSE a věřím, že s negativním výsledkem by se nevrátila. Celé čtyři roky mezi ní a mnou zuřil zákopový boj, ke kterému jsem přispíval svým okázalým nezájmem o cokoli. Nechci se vychloubat, ale matika mi šla tak nějak sama od sebe, takže má lavice, na níž byl položen sešit jen částečně zakrývající rozečtenou knížku (a tu jsem musel dočíst stůj co stůj, další den mi vypršel termín pro vrácení do knihovny, a přede mnou bylo ještě skoro dvě stě stránek), občas budila nezaslouženou pozornost.
Oblíbenou aktivitou této neoblíbené učitelky byla početní hra, při níž vykřikovala do vzduchu "plus tři... krát čtyři... mínus šest... děleno sedmi..." a takhle v různých obdobách několik minut. Pak nás vyzvala, aby ten, kdo má výsledek, zvedl ruku. Musím přiznat, že jednou jsem to s nepozorností přehnal a místo výsledku, který měl být 12, jsem zahlásil 358,26. No co, mně to tak vyšlo.
Spolužák Jakub se přihlásil jako druhý nebo třetí. Pak vystřelil správný výsledek s takovou kadencí, že jsme ho nepoznávali. Později jsme přišli na to, že spoléhal, že nebude vyvolán jako první, a tak prostě zopakoval výsledek, který slyšel nejčastěji. Tuto jeho metodu brzy učitelka odhalila, a tak ho několikrát vyvolala jako prvního. Jakub se v této situaci postavil a začal vydávat zvuky "úúú... éééé... fffphhhh...", koulel očima tak, že by mu Hurvínek záviděl, a nakonec ze sebe vypravil číslo, které se správnému výsledku blížilo jen číselným oborem.
Velkou oporu měl Jakub ve své mamince, jejíž vztah k němu byl na hranici osobního sebeobětování - a někdy až za ní.
Když jsem ho potkal asi 5 let po skončení školy, dočkal jsem se od něj překvapivé informace - že s námi, zdravými, se cítil mnohem lépe, než poté, když se dostal mezi další handicapované vrstevníky.
Hezký den!
Moskva slzám nevěří
Jakožto nemajitel satelitní ani kabelové televize jsem měl jedinou možnost, jak sledovat dnešní pokus Slovanu Liberec o vstup do Ligy mistrů, a to pomocí lakonických zpráv v teletextu. A zdá se mi, že Slovan nepříjemně přesně kopíruje marné snahy Slávie Praha o totéž (tj. postup do oné elitní soutěže).
Ono když se objevil první vstřelený gól a informace, že jeho autorem je Mozart, zavrčel jsem něco ve smyslu, jak může někdo, kdo je několik set let úředně po smrti, dávat góly. Vyloučení Zápotočného jsem doprovodil vytím, při kterém stydla krev i těm nejotrlejším z nejotrlejších. Vyrovnání Ivana Hodúra ve mně vyvolalo stavy podobné euforii, ovšem po dalším gólu domácích jsem ve velice rychlém sledu vyslovil asi desetkrát lidový výraz pro poskytovatelku placeného sexu a několik průpovídek v souvislosti s vyměšovací soustavou.
No co, tak snad za rok...
Hezký den!
Ono když se objevil první vstřelený gól a informace, že jeho autorem je Mozart, zavrčel jsem něco ve smyslu, jak může někdo, kdo je několik set let úředně po smrti, dávat góly. Vyloučení Zápotočného jsem doprovodil vytím, při kterém stydla krev i těm nejotrlejším z nejotrlejších. Vyrovnání Ivana Hodúra ve mně vyvolalo stavy podobné euforii, ovšem po dalším gólu domácích jsem ve velice rychlém sledu vyslovil asi desetkrát lidový výraz pro poskytovatelku placeného sexu a několik průpovídek v souvislosti s vyměšovací soustavou.
No co, tak snad za rok...
Hezký den!
22. 8. 2006
Částečně atomizovaná vrána
a skákací prdel.
Jako anglofila a milovníka klasické literatury mě potěšilo, když jsem našel v televizním programu Carterburské povídky od Geoffrey Chaucera. A tak jsem ve čtvrtek večer sáhl po ovladači a navolil program ČT 2, který se jinak kromě hokejové sezóny nedá sledovat.
Film to byl zajímavý. Původní dílo je pojato jako vyprávění poutníků, kteří putují do města Carterbury. Chaucer si při psaní viditelně nebral servítky (pokud byl v jeho době znám rozdíl mezi servítkem a ubrouskem), a tak si přijde oko diváka na své.
Skutečně, takovou přehlídku mužských i ženských genitálií, hýždí a jiných částí těla, přehlídku koitů heterosexuálních i homosexuálních (pojatých s takovým naturalismem, že jsem rázem pochopil všechny detaily intimního života Pavla Vítka, Janise Sidovského, Eltona Johna i George Michaela) jen tak někde neuvidíte. Kromě toho do posledního detailu pojaté močení, prdění (nepříjemnému hostu do obličeje), vraždy a dalších úletů doplňovalo celkovou atmosféru filmu.
A když v závěru ve scéně z pekla začali z konečníku červeného ďábla za mohutně prdivých zvuků vylétat skupiny mnichů, gratuloval jsem si, že nejsem puritán, aby mě toto filmové dílo pohoršovalo či pobuřovalo.
Hezký den!
Jako anglofila a milovníka klasické literatury mě potěšilo, když jsem našel v televizním programu Carterburské povídky od Geoffrey Chaucera. A tak jsem ve čtvrtek večer sáhl po ovladači a navolil program ČT 2, který se jinak kromě hokejové sezóny nedá sledovat.
Film to byl zajímavý. Původní dílo je pojato jako vyprávění poutníků, kteří putují do města Carterbury. Chaucer si při psaní viditelně nebral servítky (pokud byl v jeho době znám rozdíl mezi servítkem a ubrouskem), a tak si přijde oko diváka na své.
Skutečně, takovou přehlídku mužských i ženských genitálií, hýždí a jiných částí těla, přehlídku koitů heterosexuálních i homosexuálních (pojatých s takovým naturalismem, že jsem rázem pochopil všechny detaily intimního života Pavla Vítka, Janise Sidovského, Eltona Johna i George Michaela) jen tak někde neuvidíte. Kromě toho do posledního detailu pojaté močení, prdění (nepříjemnému hostu do obličeje), vraždy a dalších úletů doplňovalo celkovou atmosféru filmu.
A když v závěru ve scéně z pekla začali z konečníku červeného ďábla za mohutně prdivých zvuků vylétat skupiny mnichů, gratuloval jsem si, že nejsem puritán, aby mě toto filmové dílo pohoršovalo či pobuřovalo.
Hezký den!
21. 8. 2006
Zase kopec muziky
V našem miniměstě žijeme vysokou a ještě vyšší kulturou, pročež není divu, že se letos, ostatně jako každoročně, konal multižánrový festival, který v pátek zahajuje věžní hudba a v neděli odpoledne zakončuje dechovka.
V pátek jsem se přiřítil domů z práce (to už na náměstí řádila skupina Čankišou), uspal jedno dítě, poslal spát druhé (to šlo kupodivu bez obvyklých diskusí a stesků), poté jsme svěřili péči o naše mláďata přítomné babičce a šli ven. Mezitím se program posunul k závěru vystoupení skupiny Neřež. Potkali jsme ve tmě několik relativně známých, na chvíli si popovídali se švagrovou a pak si našli nejlepší místo na pozorování vystoupení spolku Queenmania se slovenským Freddiem alias Peterem Paulem Pačutem.
Ti začali místo ve 22:00 až ve 22:20 (skoro jsem zavzpomínal na padesátiminutový skluz finských Waltari v roce 2003). Naše miniměstské publikum je tradičně chladné a nerozproudil je v loňském roce ani Jiří Krampol se svou nedokonalou show. Proto i teď koukali diváci na pódium s výrazem, který říkal "no tak se ukaž, frajere". No a Peter se opravdu předvedl v tom nejlepším světle. Už při úvodní One vision to se mnou pořádně cukalo, A kind of magic dunělo naplno, ale až při třetí Tie your mother down začalo reagovat i publikum - tedy publikum mimo náš rodinný tým, který si tuhle hudbu užíval už od začátku.
Navíc zpěvák po další písničce Who wants to live forever pochopil, že napodobovat Freddieho i co se týká pohybů a komunikace se spoluhráči nemusí a začal do celé pódiové show dávat i kus sebe. Když se po hodině a půl vrátil s přídavky Save Me a hlavně Show must go on, ani se nám nechtělo domů a věžní hodiny ukazovaly čas příliš podobný časným ranním hodinám.
V sobotu jsme se na náměstí dostali až v pozdním odpoledni. Shlédli jsme závěr představení Don Quijote de la Mancha v podání Divadla Klauniky, dali si výtečné opékané klobásy, co mi doporučil Karel, a pak si užili vystoupení bluegrassové legendy Cop. Je pravda, že jsem od této skupiny skoro 10 let nic neslyšel, ale tentokrát mě přesvědčili, že i po skoro 30 letech je co poslouchat, a že jejich sranda a pohoda nemá ideově chybu.
Další vystoupení jsme už nesledovali, protentokrát jsme si nechali ujít i ohňovou show a v nedělním odpoledni jsme naštěstí dorazili na náměstí až po konci vystoupení všech dvou dechovek.
Hezký den!
V pátek jsem se přiřítil domů z práce (to už na náměstí řádila skupina Čankišou), uspal jedno dítě, poslal spát druhé (to šlo kupodivu bez obvyklých diskusí a stesků), poté jsme svěřili péči o naše mláďata přítomné babičce a šli ven. Mezitím se program posunul k závěru vystoupení skupiny Neřež. Potkali jsme ve tmě několik relativně známých, na chvíli si popovídali se švagrovou a pak si našli nejlepší místo na pozorování vystoupení spolku Queenmania se slovenským Freddiem alias Peterem Paulem Pačutem.
Ti začali místo ve 22:00 až ve 22:20 (skoro jsem zavzpomínal na padesátiminutový skluz finských Waltari v roce 2003). Naše miniměstské publikum je tradičně chladné a nerozproudil je v loňském roce ani Jiří Krampol se svou nedokonalou show. Proto i teď koukali diváci na pódium s výrazem, který říkal "no tak se ukaž, frajere". No a Peter se opravdu předvedl v tom nejlepším světle. Už při úvodní One vision to se mnou pořádně cukalo, A kind of magic dunělo naplno, ale až při třetí Tie your mother down začalo reagovat i publikum - tedy publikum mimo náš rodinný tým, který si tuhle hudbu užíval už od začátku.
Navíc zpěvák po další písničce Who wants to live forever pochopil, že napodobovat Freddieho i co se týká pohybů a komunikace se spoluhráči nemusí a začal do celé pódiové show dávat i kus sebe. Když se po hodině a půl vrátil s přídavky Save Me a hlavně Show must go on, ani se nám nechtělo domů a věžní hodiny ukazovaly čas příliš podobný časným ranním hodinám.
V sobotu jsme se na náměstí dostali až v pozdním odpoledni. Shlédli jsme závěr představení Don Quijote de la Mancha v podání Divadla Klauniky, dali si výtečné opékané klobásy, co mi doporučil Karel, a pak si užili vystoupení bluegrassové legendy Cop. Je pravda, že jsem od této skupiny skoro 10 let nic neslyšel, ale tentokrát mě přesvědčili, že i po skoro 30 letech je co poslouchat, a že jejich sranda a pohoda nemá ideově chybu.
Další vystoupení jsme už nesledovali, protentokrát jsme si nechali ujít i ohňovou show a v nedělním odpoledni jsme naštěstí dorazili na náměstí až po konci vystoupení všech dvou dechovek.
Hezký den!
16. 8. 2006
11000
Návštěvník číslo 11000 dorazil do tohoto blogu dnes v 12:51:54 z adresy gwttc.sys-data.com.
Zamačkávám slzu dojetí a vyhlížím dalšího jubilanta.
Hezký den!
Zamačkávám slzu dojetí a vyhlížím dalšího jubilanta.
Hezký den!
Madonna mia
... Felicia!!!
V sobotu dopoledne jsem poněkud nechápal, proč mi někdo pověsil do koupelny portrét Fidela Castra (hrozná představa). Nebo to byl možná Petr Pithart (ještě horší představa). Nebo Jan Ruml (noční můra). Nicméně po chvíli se mi podařilo zkoordinovat oči a mozek a tak mi vcelku rychle došlo, že zírám do zrcadla. Nezbývalo nic jiného, než se ztrestat pomocí pěny na holení a žiletky. Pak už jsem byl schopen uznat, že jsme celou dobu koukal na sebe.
Večer jsem dospěl k dalšímu šokujícímu zjištění. Konzumace vína (v tekuté podobě) má na mě blahodárný vliv, aspoň v tom směru, že ze sedmi žolíkových partií jsem vyhrál 4 (ve třech lidech) a z toho 3 v řadě. Podobný úspěch z mojí strany kroniky dosud nezaznamenaly. Tuším, že ani Kosmas s Dalimilem.
Což nic nemění na tom, že Pavlínka s Míšou jsou mistři světa v umění cokoli uschovat tak, aby toto nebylo možno nalézt. Naposledy šlo o klíče, které se ze zámku ve dveřích bytu přeteleportovaly do pokojíčku mezi hračky a ani jedno z dětí o tom kupodivu nemělo ani ponětí.
Hezký den!
V sobotu dopoledne jsem poněkud nechápal, proč mi někdo pověsil do koupelny portrét Fidela Castra (hrozná představa). Nebo to byl možná Petr Pithart (ještě horší představa). Nebo Jan Ruml (noční můra). Nicméně po chvíli se mi podařilo zkoordinovat oči a mozek a tak mi vcelku rychle došlo, že zírám do zrcadla. Nezbývalo nic jiného, než se ztrestat pomocí pěny na holení a žiletky. Pak už jsem byl schopen uznat, že jsme celou dobu koukal na sebe.
Večer jsem dospěl k dalšímu šokujícímu zjištění. Konzumace vína (v tekuté podobě) má na mě blahodárný vliv, aspoň v tom směru, že ze sedmi žolíkových partií jsem vyhrál 4 (ve třech lidech) a z toho 3 v řadě. Podobný úspěch z mojí strany kroniky dosud nezaznamenaly. Tuším, že ani Kosmas s Dalimilem.
Což nic nemění na tom, že Pavlínka s Míšou jsou mistři světa v umění cokoli uschovat tak, aby toto nebylo možno nalézt. Naposledy šlo o klíče, které se ze zámku ve dveřích bytu přeteleportovaly do pokojíčku mezi hračky a ani jedno z dětí o tom kupodivu nemělo ani ponětí.
Hezký den!
11. 8. 2006
Queen žijí
Ano, ona skupina, která se proslavila v 70. a 80. letech minulého století, nepochybně ještě žije.
Minimálně v mém mobilu. Volá-li mi někdo, koho nemám v seznamu, zpívá mobil "We are the champions". Při volání od kolegů z práce se ozývá předehra k "I want it all" a volá-li někdo z obzvláště poťouchlých kamarádů (jiných téměř nemám), slyším refrén písně "Radio Gaga".
A dnes jsem si mohl prozpěvovat "I'm the invisible man, I'm the invisible man, incredible how you can see right through me..."
To bylo totiž tak.
Když jsem se po nepříjemných událostech s tragickým nádechem z dnešního dopoledne dohrabal poblíž svému pracovišti, zamířil jsem na oběd. Ne do své oblíbené restaurace, která už punc obliby ztratila (díky razantnímu zvýšení cen jídel o průměrně 10 Kč), ale do restaurace poblíž svého pracoviště (na kterou sice většina kolegů nadává, kudy chodí, ale já, zvyklý být skromný a vděčný, ji ještě občas chválím).
Oproti včerejšku, kdy byla tato restaurace nacpána cheerleaderkami různého věku, převážně pak dorosteneckého, a najít místo k sezení bylo těžší než naučit Vratislava Lokvence střílet góly, byl dnešek pravým opakem. Návštěvníky by spočítal jednoruký policejní pyrotechnik po dvaceti letech praxe. Obsluhující personál hrál přesilovku. A ještě s odvolaným brankářem.
Usadil jsem se tedy ke stolu a čekal na příchod sympatického číšníka, popř. roztomilé servírky. Leč nekonalo se. Ne, že by se nějaké postavy, k jejichž pracovnímu popisu patří zamířit ke stolu s hladovým hostem a nabídnout mu něco k jídlu, neploužily po prázdném prostoru, ale můj stůl míjely úctyhodným obloukem. Když se tak dělo asi pět minut, začalo mi to vadit, a v hlavě mi začala bzučet výše zmíněná píseň.
Dokonce i dvě servírky-brigádnice, stojící opřené o výčepní pult z té střízlivější strany, občas šlehly očima mým směrem, a pak se jedna z nich, která by se klidně mohla představovat jako Douchová (kdo neviděl film Vrchní, prchni, je nedouk), vydala mým směrem, ale jako obvykle můj stůl minula a zamířila někam do dáli.
Po dalších čtyřech minutách jsem měl onu píseň od Queen přezpívanou třikrát tam a zpět a pomalu se smiřoval s tím, že se dnes holt nenajím, když u mě zabrzdil číšník-punker (říkám mu tak proto, že úpravou vlasového porostu připomíná zpěváka skupiny Offspring). Konečně jsem mohl vyslovit své přání a najíst se.
Servírka-brigádnice-Douchová mě nadále míjela a přehlížela jako velké širé rodné lány, leč její kolegyně, vypadající o něco málo lépe, nakonec též asi omylem zabrzdila u mého stolu aspoň pro odnos použitého nádobí.
Tak nevím. Pokud mě při mých tělesných rozměrech může někdo "nevidět", kolik bych tak měl asi měřit či vážit, aby mě viděli?
Hezký den!
Minimálně v mém mobilu. Volá-li mi někdo, koho nemám v seznamu, zpívá mobil "We are the champions". Při volání od kolegů z práce se ozývá předehra k "I want it all" a volá-li někdo z obzvláště poťouchlých kamarádů (jiných téměř nemám), slyším refrén písně "Radio Gaga".
A dnes jsem si mohl prozpěvovat "I'm the invisible man, I'm the invisible man, incredible how you can see right through me..."
To bylo totiž tak.
Když jsem se po nepříjemných událostech s tragickým nádechem z dnešního dopoledne dohrabal poblíž svému pracovišti, zamířil jsem na oběd. Ne do své oblíbené restaurace, která už punc obliby ztratila (díky razantnímu zvýšení cen jídel o průměrně 10 Kč), ale do restaurace poblíž svého pracoviště (na kterou sice většina kolegů nadává, kudy chodí, ale já, zvyklý být skromný a vděčný, ji ještě občas chválím).
Oproti včerejšku, kdy byla tato restaurace nacpána cheerleaderkami různého věku, převážně pak dorosteneckého, a najít místo k sezení bylo těžší než naučit Vratislava Lokvence střílet góly, byl dnešek pravým opakem. Návštěvníky by spočítal jednoruký policejní pyrotechnik po dvaceti letech praxe. Obsluhující personál hrál přesilovku. A ještě s odvolaným brankářem.
Usadil jsem se tedy ke stolu a čekal na příchod sympatického číšníka, popř. roztomilé servírky. Leč nekonalo se. Ne, že by se nějaké postavy, k jejichž pracovnímu popisu patří zamířit ke stolu s hladovým hostem a nabídnout mu něco k jídlu, neploužily po prázdném prostoru, ale můj stůl míjely úctyhodným obloukem. Když se tak dělo asi pět minut, začalo mi to vadit, a v hlavě mi začala bzučet výše zmíněná píseň.
Dokonce i dvě servírky-brigádnice, stojící opřené o výčepní pult z té střízlivější strany, občas šlehly očima mým směrem, a pak se jedna z nich, která by se klidně mohla představovat jako Douchová (kdo neviděl film Vrchní, prchni, je nedouk), vydala mým směrem, ale jako obvykle můj stůl minula a zamířila někam do dáli.
Po dalších čtyřech minutách jsem měl onu píseň od Queen přezpívanou třikrát tam a zpět a pomalu se smiřoval s tím, že se dnes holt nenajím, když u mě zabrzdil číšník-punker (říkám mu tak proto, že úpravou vlasového porostu připomíná zpěváka skupiny Offspring). Konečně jsem mohl vyslovit své přání a najíst se.
Servírka-brigádnice-Douchová mě nadále míjela a přehlížela jako velké širé rodné lány, leč její kolegyně, vypadající o něco málo lépe, nakonec též asi omylem zabrzdila u mého stolu aspoň pro odnos použitého nádobí.
Tak nevím. Pokud mě při mých tělesných rozměrech může někdo "nevidět", kolik bych tak měl asi měřit či vážit, aby mě viděli?
Hezký den!
Den jako vymalovaný
Nebo taky zmalovaný.
Když jsme se ráno, lépe řečeno téměř už dopoledne, rozhodli vyrazit na rodinný nákup, nastala potíž. Náš Drakouš, vulgo Škoda Favorit, se rozhodl vyhlásit časově neomezenou stávku. Po otočení klíče se sice motor rozburácel a ukazatel otáčkoměru vyrazil k hodnotám, o kterých dosud jen mlhavě tušil, že existují, leč auto se nepohlo ani o milimetr. Podotýkám, pro ty, co rádi rejpají, že ruční brzda byla uvolněna a rychlostní stupeň zařazen. Druhý pokus, motor řval jak raněné zvíře, a... nic. Opět ani milimetr. Třetí pokus, čtvrtý, pátý.... Nic.
Takže místo jízdy autem jsem vyfasoval náš rodinný juniorský tým (pro neinformované: děti) s tím, že mám jít na procházku a nemusím se vracet příliš brzy. Pavlínka si vytáhla koloběžku a nic nebránilo tomu, abychom vyrazili.
Už při prvním pokusu o sjezd z chodníku na silnici měla Pavlínka příležitost prohlédnout si krásně tvarovanou asfaltku takříkajíc z bezprostřední blízkosti, ale to jsem tomu ještě stačil zabránit. Problém je v tom, že Pavlínčina koloběžka má ono stupátko, na kterém je umístěna neodrážící se noha, docela nízko nad zemí a při přejezdu obrubníku se "zadrhne" a jezdci hrozí bezplatný kurs bezpadákového parašutismu.
Po celou následující téměř hodinu probíhalo všechno v cajku. Pak jsme to namířili domů. A jak to už bývá, pár kroků před naším milým panelákem Pavlínka opět sjížděla přes obrubník, rána, bum, řev... No prostě domů jsem přivedl dceru řvoucí jako tur. Koloběžka to přežila bez úhony.
Tak doufám, že smolných momentů jsem si pro dnešek vybral až dost a že mě prozatím žádný další aspoň tak hodinu nepotká.
Hezký den!
Když jsme se ráno, lépe řečeno téměř už dopoledne, rozhodli vyrazit na rodinný nákup, nastala potíž. Náš Drakouš, vulgo Škoda Favorit, se rozhodl vyhlásit časově neomezenou stávku. Po otočení klíče se sice motor rozburácel a ukazatel otáčkoměru vyrazil k hodnotám, o kterých dosud jen mlhavě tušil, že existují, leč auto se nepohlo ani o milimetr. Podotýkám, pro ty, co rádi rejpají, že ruční brzda byla uvolněna a rychlostní stupeň zařazen. Druhý pokus, motor řval jak raněné zvíře, a... nic. Opět ani milimetr. Třetí pokus, čtvrtý, pátý.... Nic.
Takže místo jízdy autem jsem vyfasoval náš rodinný juniorský tým (pro neinformované: děti) s tím, že mám jít na procházku a nemusím se vracet příliš brzy. Pavlínka si vytáhla koloběžku a nic nebránilo tomu, abychom vyrazili.
Už při prvním pokusu o sjezd z chodníku na silnici měla Pavlínka příležitost prohlédnout si krásně tvarovanou asfaltku takříkajíc z bezprostřední blízkosti, ale to jsem tomu ještě stačil zabránit. Problém je v tom, že Pavlínčina koloběžka má ono stupátko, na kterém je umístěna neodrážící se noha, docela nízko nad zemí a při přejezdu obrubníku se "zadrhne" a jezdci hrozí bezplatný kurs bezpadákového parašutismu.
Po celou následující téměř hodinu probíhalo všechno v cajku. Pak jsme to namířili domů. A jak to už bývá, pár kroků před naším milým panelákem Pavlínka opět sjížděla přes obrubník, rána, bum, řev... No prostě domů jsem přivedl dceru řvoucí jako tur. Koloběžka to přežila bez úhony.
Tak doufám, že smolných momentů jsem si pro dnešek vybral až dost a že mě prozatím žádný další aspoň tak hodinu nepotká.
Hezký den!
9. 8. 2006
Jak to tak vypadá
Červenec byl, co se týká počasí a dovolené, krásný jako góly Tomáše Frejlacha. Dokonce ani začátek srpna nevypadal nejhůř. A pak se to pokazilo. Všechno najednou.
Zčista jasna začalo pršet, a když už nepršelo, tak lilo jako z konve. Teď nevím, zda z té klasické, která má 98 otvorů v tom kropítku, nebo z té, do které pan Šustr z Ronova nad Doubravou navrtal jen 67 otvorů, aby konev šetřila vodu. Nicméně pravdou je, že vidět 24 hodin v kuse provazy deště není zrovna nejlepší pocit. Aspoň pro mě.
Naštěstí ty deště trvaly "jen" týden a naštěstí je naše Miniměsto umístěno v relativně dobré nadmořské výšce, takže jsme se do hlavních zpráv TV Nova nedostali. A navíc i v našem vysoko umístěném Miniměstě sídlíme ještě na kopci, na rozdíl od švagra, který má sice dům u potoka, ale na jaře měl zalitou zahradu vodou až ke kolenům.
A protože dneska nás ráno přivítalo slunce, bylo jasné, že deště jsou pryč, takže do dalších dní můžu hledět optimisticky.
Tradice náročného návratu do práce po dovolené, která díky různým pracovním detailům trvala téměř tři týdny, je stejně pevná, jako tradiční nadržování fotbalových rozhodčích Spartě a Slávii. První den jsem se snažil ve všem zorientovat a hlava mi šla čtvercem, místy až trojúhelníkem.
A pokud si požádáte o nové heslo k pracovní poště, a toto heslo vám přijde právě do té pošty, pak už vám ke štěstí opravdu nic nechybí.
Hezký den!
Zčista jasna začalo pršet, a když už nepršelo, tak lilo jako z konve. Teď nevím, zda z té klasické, která má 98 otvorů v tom kropítku, nebo z té, do které pan Šustr z Ronova nad Doubravou navrtal jen 67 otvorů, aby konev šetřila vodu. Nicméně pravdou je, že vidět 24 hodin v kuse provazy deště není zrovna nejlepší pocit. Aspoň pro mě.
Naštěstí ty deště trvaly "jen" týden a naštěstí je naše Miniměsto umístěno v relativně dobré nadmořské výšce, takže jsme se do hlavních zpráv TV Nova nedostali. A navíc i v našem vysoko umístěném Miniměstě sídlíme ještě na kopci, na rozdíl od švagra, který má sice dům u potoka, ale na jaře měl zalitou zahradu vodou až ke kolenům.
A protože dneska nás ráno přivítalo slunce, bylo jasné, že deště jsou pryč, takže do dalších dní můžu hledět optimisticky.
Tradice náročného návratu do práce po dovolené, která díky různým pracovním detailům trvala téměř tři týdny, je stejně pevná, jako tradiční nadržování fotbalových rozhodčích Spartě a Slávii. První den jsem se snažil ve všem zorientovat a hlava mi šla čtvercem, místy až trojúhelníkem.
A pokud si požádáte o nové heslo k pracovní poště, a toto heslo vám přijde právě do té pošty, pak už vám ke štěstí opravdu nic nechybí.
Hezký den!
Kde všude mám své fanoušky
10-02-38%5D.JPG)
