Míša už mluví

Tak po Pavlínce, která je upovídaná až až, se začíná rozpovídávat i Míša. Jeho slovník je zatím tento:

První slovo: "máma"
Druhé slovo: "dej"
Třetí slovo: "ne"

Moc toho zatím není, ale dělá pokroky a základy dalších slov si už vytváří.

Hezký den!

Je to tady

Mám je. Mám. Máááááááááááááááááááááám.

Dostal jsem stravenky na další měsíc, i když se zpožděním, ale přece!!!

Když jsem volal asistentce, a poukazoval na to, že bez stravenek už hlady skoro nevidím, pronesla: "No když je to jen skoro, tak ještě chvilku vydržíš."

Ale mám je, máááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááám


Hezký den!

Budějovická radost, Liberecký smutek

Bitva Severu s Jihem skončila.

Fotka (převzatá z idnes.cz) mluví za vše. Dalších komentářů netřeba. Snad za rok...

Hezký den!

Fotbal, nebo....

... sybchronizovaný aerobic?


Převzato, jak jinak, ze serveru idnes.cz

Hezký den!

Upíři

Nedávno jsem zahlédl část pořadu "Na vlastní oči", ve kterém se redaktorka vydala mezi lidi, co se pokládají za upíry. Během několika málo vteřin jsem - na rozdíl od oné redaktorky - poznal, že ono pokládání se za upíry je u oněch lidí toliko póza, navíc bez reálného podkladu.

Poznámka na úvod: Existenci upírů věřím asi stejně jako existenci Yettiho - tedy jen o něco málo víc než existenci voličů Unie svobody.

Nejobsáhleji o upírech referuje Jiří Kulhánek, a to nejprve v knize Vládci strachu a k témuž tématu se vrací v knize Noční klub. Konfrontoval jsem tedy jeho postřehy s tím, co jsem viděl v televizi a nemohl jsem se tomu, co jsem v TV viděl, nesmát.

1. Dle Jiřího Kulhánka jsou upíři štíhlých postav - díky jejich potravní specializovanosti se jim netvoří žádný podkožní tuk. Dívka, která se v reportáži snažila dělat ze sebe upírku byla oproti tomu obézní až běda. Chyba, děvče. Zhubni a pak možná....

2. Dle Jiřího Kulhánka je organismus upírů mnohonásobně dokonalejší organismu lidského - tedy i smysly upírů jsou mnohem silnější. Ona dívka s tlustými dioptrickými brýlemi upírkou být prostě nemohla - minimálně v jednom by totiž lhala.

3. Dívka v reportáži si pochvalovala chuť lidské krve, která je oproti tomu dle Jiřího Kulhánka pro upíry přímo nechutná - upíři pijí spíše krev zvířecí.

4. Dívky v reportáži nařízla ruku redaktorce a slízla z ní kapku krve, leč redaktorce zůstala na ruce otevřená rána - další chyba. Dle Jiřího Kulhánka mají upíří sliny hojivý účinek, takže pokud by ona dívka, přes všechno, co je uvedeno v předchozích bodech, byla skutečnou upírkou, rána na ruce by se redaktorce během několika málo vteřin zacelila a nebylo by na její ruce patrno, že někdy na ní nějaká otevřená rána byla.

No a pak mě dorazil mladík vydávající se za "vymítače upírů". Dle toho, co píše Kulhánek, by si na svou misi měl vzít minimálně kulomet, ještě lépe bezzákluzové dělo, neboť soudě podle své výbavy toho o možnostech upířího organismu moc nevěděl.

Další dívky, vydávající se za upírky, měly kromě obezity ještě načerno nabarvené rty, což je dle Jiřího Kulhánka další nesmysl, neboť opravdoví upíři dělají vše pro to, aby byli od běžné lidské populace k nerozeznání.

Sečteno a podtrženo - kdyby paní redaktorka věnovala pár hodin svého času Kulhánkovým knihám, tak tu reportáž nezveřejní.

Hezký den!

Zhodnocení týdne

Pozitiva:

Pavlínka se pomalu ale jistě zbavuje neštovic, už neohrožuje ostatní, může tedy chodit ven.

Neutrální:

Do školky, kterou Pavlínka navštěvuje, momentálně chodí všeho všudy pět dětí, ostatní mají neštovice.

Negativa:

Blšany - Liberec 0:0

Hezký den!

Kontrolní otázka

Výchozí situace:

Vím, kdy mám vstávat, mám nastavené buzení, a celkem se dá i říct, že spím.

Kontrolní otázka:

Proč se krucinál každých 30 minut budím a kontroluji budík, zda jsem nezaspal?


Grrrrr....

Hezký den!

Sny a jiné podobné

Zase mě někdo předběhl s tématem. Tentokrát to byla Lara.

Občas se v mých snech dějí věci, ze kterých se budím s hrůzou. Ve svých snech jsem už:

- prchal před mafiány v kamiónu (v tom kamiónu byli ti mafiáni, já prchal před nima)

- běžel do schodů ve výškové budově, abych zjistil, že v nejvyšším patře nejsou žádné dveře

- byl unášen rodinou mé bývalé přítelkyně Ilony (v Praze na pěší zóně v letním odpoledni)

- seděl ve vlaku, který jel pozpátku do Moskvy

- řídil Trabanta, který nešel zastavit, a tak podobně.

Tři poslední sny, které mi přišly do mysli, byly následující:

V tom prvním jsem se vozil ve stříbrném Ferrari.

Ve druhém jsem, coby pubertální mladík, prchal z domu.

Ve třetím jsem byl znovu na srazu s dávnými kamarády v Jindřichově Hradci.

Tak nevím, zda na těch řečech ve snářích něco je, a zda mě na základě toho, co se mi zdá, čeká něco pozitivního či negativního.

Hezký den!

Ufff

Málem jsem se už loučil s libereckými hokejisty a letošním hokejovým play-off.

Naštěstí dokázali Bílí tygři v Budějovicích na poslední chvíli utéct hrobníkovi z lopaty. Teď už jen aby vyhráli další tři zápasy a postoupili do semifinále.

Po dlouhé době jsem si mohl opět zopakovat svůj oblíbený hokejový pokřik

Ten náš Milan Hnilička,
to je jasná jednička,
soupeři maj smůlu,
mají v bráně nulu.

Po pravdě řečeno, Roman Turek ve skutečnosti není žádná nula, jinak by neměl zlato z MS a nebyl by ani vítězem kultovního Stanley cupu, ale do těch veršů se to tak nějak hezky česky hodí.

Hezký den!

Naštěstí nejsem diktátorem vkusu

V časopise Týden se na stránkách věnovaných kultuře dotazují herců, spisovatelů, režisérů, scénáristů, dramaturgů, producentů, malířů, sochařů, redaktorů a jiných tak či onak s kulturou spojených osobností na řadu otázek. Jedna z nich je:

Kdybyste se stal diktátorem vkusu, jaké nařízení byste vydal jako první?

Většina odpovídajících se snaží z konkrétní odpovědi vykroutit tím, že vkus je individuální věc a kdesi cosi. Já bohužel nejsem člověk spojený s kulturou, ale odpověď na tuto otázku už mám připravenou:

S okamžitou platností bych zakázal Pavlu Čapkovi a Jaromíru Bosákovi komentovat fotbalové zápasy.

Tedy, ne že bych byl nějaký novofil, nebo dokonce tittlebachofil, ale výroky obou těchto pánů až příliš často krmí jinou rubriku téhož časopisu Týden, a to rubriku Čeština na skřipci, kde se redaktoři pozastavují nad tím, co všechno jsou lidé, k jejichž práci patří formulovat a nějak sdělovat věty, ze svých ústních dutin popř. ze svých klávesnic schopni vypustit. Vedení sportovní redakce ČT tuto rubriku bohužel nečte. Škoda.

Hezký den!

Fotbalová erotika

Fotka ze serveru idnes.cz

Kontrolní otázka: Pomohlo to, že Jan Holenda nosí černé slipy, libereckému Slovanu k výhře nad ostravským Baníkem?

Hezký den!

pomalu do cíle

...

Tak ještě přežít tuhle noc a pak mě čekají tři dny volna!!!

Ufff!!!

Ještě by venku mohlo ubýt sněhu.

Ale to by pro mě bylo příliš štěstí najednou.

Hezký den!

Karel Plíhal je geniální

... a ne, že ne.

Přestože jsem minimálně z 80% rockový fanoušek, vyrostlý na Zepelínech, Sabatech, Párplech a podobných skupinách, občas v sobě odhalím skrytou slabost pro folkovou hudbu. Sladkobolné bratry Nedvědy sice poslouchám jen, není-li úniku, ale jinak na mě z většiny folkařů dýchá taková ta správná pohoda.

S tradičním zpožděním se ke mně dokutálelo CD Karla Plíhala "Nebe počká". Už jsem byl, díky jeho nevlastnictví, opravdu společensky out.

Pro neinformované dodávám, že Karel Plíhal pro potřeby tohoto CD zhudebnil neboli zpísnil, ale v žádném případě nezvoral, básně Josefa Kainara. A to všechno oděl do bluesového hávu, takže z toho vzniklo hodně příjemné poslouchání.

Vy, co vás bota tlačí,
zpívejte s námi radši,
že malé štěstí stačí,
a je ho plný dům..

Hezký den!

Poměr příjemného a nepříjemného

Shrnutí dnešního dne

- Fláknout sebou na ledě a narazit si loket je nepříjemné.

- Stát hodinu a dvacet minut v nehybné koloně je taky nepříjemné.

- Prospat potom celý den je příjemné.

- Večeře v oblíbené pizzerii je rovněž příjemná.

Shrnuto a podtrženo: poměr příjemných a nepříjemných záležitostí byl za dnešek vyrovnán.

Hezký den!

Jaromír Jágr je fanouškem Felixe Holzmanna

dva roky... aneb trochu magie čísel.

Poslední dobou čtu nebo slyším dost často o tzv. popíračích holocaustu a o soudech s nimi. Nějak mi připadá divné tyto lidi soudit, protože popírat holocaust je stejné jako popírat zakulacení Země popř. její oběh okolo Slunce.

Větší hrůzu mám z popíračů gulagů. Ti jsou, na rozdíl od popíračů holocaustu, nebezpečnější, protože mají zastoupení v obou komorách parlamentu a na kdovíkolika radnicích po celé republice.

Ale to jsem odbočil.

Poslední dobou je v módě hledat za každou blbostí něco nacistického. Nejen, že mi připadá, že strašit nacismem 60 let po konci druhé světové války není zrovna moudré, ale navíc se občas dozvím věci, ze kterých mi jde hlava kolem.

Tak například, že čísla 88 a 18 jsou nacistickými symboly. Eric Lindros, známý kanadský hokejista, měl štěstí, že svou kariéru prožil dříve, než jeho číslo dresu začínalo být spojováno s nacismem. Netušil jsem, jak mohou mít tato čísla nějaký nacistický význam, až jsem se dozvěděl, že jsou to kódy písmen v abecedě. Prostě prvním devíti písmenům abecedy (bez písmen s háčky a čárkami) se přidělí čísla podle následujícího postupu:

A - 1
B - 2
C - 3
D - 4
E - 5
F - 6
G - 7
H - 8
I - 9

A Lindrosova osmaosmdesátka, jsou dvě písmena H, což dává dohromady zkratku HH, v čemž jsou někteří novodobí Koniášové schopní najít zkrácenou verzi nacistického hajlování pro Hitlera. Že HH mohou být i iniciály americké herečky Helen Hunt, to nikoho nenapadne.
Číslo 18 je pak vykládáno jako zkratka AH, za čímž se údajně má skrývat samotný Hitler (že stejné iniciály měl i spisovatel Arthur Hailey, je opět jedno).

Trošku jsem si pohrál s čísly některých hokejistů. Kdysi dávno jsem viděl kanadského brankáře s číslem 45. To odpovídá kombinaci DE, čili daný hráč byl buďto fanouškem Duke Ellingtona, nebo obdivovatelem Dwighta Eisenhowera. Jiný známý hokejista, obránce Paul Coffey, dával svojí 66-kou najevo svůj obdiv k F. Fellinimu? Nebo k Ferovi Feničovi?

Ale zpět k našim, českým hokejovým borcům. Takový Milan Hnilička - číslo 33 - jasný milovník Claudie Cardinalové. Jiný liberecký hráč, Jan Plodek, číslo 28 - milovník Bohumila Hrabala. Tomáš Vokoun, číslo 29 - že by obdiv k Billymu Idolovi? A Vladimír Růžička měl, co si vzpomínám, v Naganu číslo 97 - zcela nepochybně tím vyjadřoval podporu dnešnímu slovenskému prezidentu Ivanu Gašparovičovi.
Trošku si lámu hlavu s Dušanem Salfickým - toho jsem viděl v dresu s číslem 72, tedy písmennou formou GB. Je milovníkem orchestru Gustava Broma nebo příznivcem George Bushe?

Na závěr hokejová hvězda z největších. Ano, náš nejlepší - Jaromír Jágr. Když odcházel do NHL, vybral si číslo 68 a mlžil o tom, že je to na památku roku, kdy naše země dostala určitou šanci, jejíž využití jí bylo zabáněno. Při krátkém angažmá v ruském Omsku zase tvrdil spoluhráčům, fanouškům i novinářům, že má to číslo na památku roku, kdy mu umřel dědeček. Ale mě neobalamutí. 68 = FH = Felix Holzmann. Je to tedy jasné. Jaromír Jágr je fanouškem nesmrtelného komika Felixe Holzmanna!

Hezký den!

Zimo

... nemám Tě rád!

Trošku mi ta letošní zima připomíná podobnou z doby před deseti lety, kdy ještě v polovině dubna se na mnoha místech držel sníh, a léto pak bylo mimořádně studené.

To je jeden z paradoxů mého života - ač narozen v zimním období, zimu rád nemám a jsem zuřivým milovníkem léta.

Poté, co se včera ráno opět, a to opakovaně, snesla z nebe neskutečná hromada sněhu, jsem zazíral na aktuální stránku v kalendáři, pomyslel si něco o tom, že svět se patrně zbláznil, a šel jsem spát.

Bohužel, když jsem se odpoledne probudil, nic se nezměnilo a to bílé fuj tam venku pořád strašilo.

Nevím, jestli to, že bývalý jugoslávský diktátor Miloševič už není mezi živými, je pozitivní nebo negativní zpráva. Podobně jako estébácký "vyšetřovatel" a trýznitel politických vězňů Alois Grebeníček se nedočkal rozsudku. Teoreticky je možné spekulovat, že si je oba odnesl čert. Minimálně by si to oba zasloužili.

Hezký den!

TýTý

Nějak si nedovedu představit, jak vypadá člověk, který hlasuje do ankety TýTý. Snad proto, že v mém okolí se nikdo takový nevyskytuje, což může mít dvě příčiny:

První: Žiju v uzavřené komunitě, která je společensky out a nevím, co se sluší a patří.

Druhá: Hlasovači v této anketě žijí v uzavřené komunitě na utajeném místě střeženi nejpřísnější ochranou a nikdo k nim nesmí.

Už poněkolikáté se mi podařilo předávání těchto cen nevidět, proto mě pobavila diskuse na idnes.cz vedená ve stylu "bylo to na Nově, je to tedy automaticky špatné". Podotýkám, že v minulosti jsem viděl předávání těchto cen jak na ČT, tak na Nově, a kvalitativní rozdíl vešker žádný.

O těch cenách, co se předávaly včera, jsem se dočetl právě na idnesu. První šok - zpěvačkou roku a celkovou vítězkou je Aneta Langerová. Myslím, že hlasující komunita je plně ještě zamořena doznívající superstarmánií, a že dokonale podlehla perfektnímu PR této zpěvačky, která si (podobně jako dříve skupiny Chaozz resp. Kryštof) hraje na bojovnici proti komerci, přičemž se sama již jako komerční narodila. Ale věřím a doufám, že se možná dožiju toho, že nějakou z cen, o které rozhodují diváci, získá zpěvačka, která je sama o sobě dost originální a nepůsobí jako x-tý vývar ypsilon-té kopie vzoru z.

Ovšem zpráva v souvislosti s TýTý, která mě doslova sestřelila ze židle, byla, že cenu v kategorii moderátora soutěžního pořadu si odnáší Jan Rosák. Kdyby ještě běžela soutěž Bingo, docela bych to chápal, ale dnes, kdy je tento moderátor se svým pořadem "Riskuj!" nasazován do takového času, že jsem jej (díky, ó, díky) již asi pět let, možná i víc, ani nezahlédnul?

Právě v souvislosti s cenou pro Rosáka mě napadla úvaha o lidech hlasujících do TýTý. Napadlo mě, že bych měl projít celou naši republiku od domu k domu, zaklepat na každé dveře a zeptat se: "Hlasovali jste v TýTý? Ano? A pro koho? Pro Rosáka? Proboha - a PROČ???"

Ale neudělám to. Kromě časové náročnosti takové akce bych asi byl výsledkem své mise zklamán. Navíc - v zemi, kde bylo za zábavu pokládáno i něco tak zvrhlého, jako byl Strýček Jedlička, je možné nad diváckým vkusem jen zlomit hůl.

Hezký den!

QWERTZ nebo QWERTY?

... snadná otázka, nesnadná odpověď.

Lidstvo se odjakživa dělí na dvě skupiny, ať už jsou tyto skupiny definovány jakkoli: na muže a ženy, na sparťany a slávisty (s námi, co se této kategorizaci vyhýbáme, je nakládáno jako s někým, kdo existuje jen administrativním omylem), na plnotučné a kremžské (dle vztahu k hořčici), na enháčkaře (milovníky nakládaného hermelínu) a eskáčkaře (milovníky sýrových koulí), na kodetovce (tvrdící, že nejvýznamnějším hercem všech dob byl Jiří Kodet) a suchařípovce (tvrdící totéž o Leošovi Suchařípovi, díky čemuž se jim smějeme), atd., atd. Už v díle Jaroslava Foglara je podobné dělení zmíněno ("Volíš Losnu nebo Mažňáka?").

V poslední době se rozmohlo další dělení, podle horní řady na klávesnici (pod řadou s čísly), a to na QWERTZ (kam patřím i já) a QWERTY. Hádky mezi oběma tábory nejsou tak rozšířené jako v ostatních výše zmíněných případech, což ovšem neznamená, že by neexistovaly.

Hezký den!

Několik vláken

... snad aspoň trochu o něčem.

V pátek jsem se svezl domů autobusem, ve kterém jsem, slovy pánů Šimka a Grossmanna, stál na jedné noze, a ještě ne na své. Když se asi po polovině cesty autobus uvolnil natolik, abych se mohl i rozhlédnout, zahlédl jsem plakátek záchranné stanice živočichů, sídlící nedaleko od našeho miniměsta. Zkontroloval jsem výši kreditu na svém mobilu a protože mám dobré srdce, poslal jsem dárcovskou SMS ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI PASICKA, abych onu stanici aspoň trochu podpořil. Lidé, co se tam o různě zraněná a jinak ohrožená zvířata starají, jsou mi osobně velmi sympatičtí (když jednou měli v našem miniměstě ukázky ze své činnosti, přivezli i jednu malou zachráněnou sovičku; Pavlínka ji hladila tak intenzivně, až ji málem shodila z bidýlka). Více na www.zvirevnouzi.cz.

Taky skončila dlouhodobá část hokejové extraligy. Upřímně jsem rád, že Pardubice nepostoupily do play-off, protože za to, co během sezóny předváděly, si to nezasloužily. O soutěž níž si to o baráž rozdají Ústí nad Labem, které se už vidí jednou nohou v extralize, a Mladá Boleslav, které bych to přál raději, už kvůli svým tamním kamarádům Jirkovi Mrkusovi a Fumikimu. Na druhé straně, kus mého hokejově-fanouškovského srdce by byl rád i v případě, že by se v extralize udržel Vsetín. Na opačné straně, tedy na špici, se nakonec objevil, k mé hodně velké radosti, Liberec, který se neustále přetahoval o první místo se Slávií. Kdyby bylo na prvních dvou místech stejné pořadí i po play-off, vůbec bych se nezlobil. A kdyby se sportovní štěstí na Liberec usmálo ještě víc, a získal by fotbalovo-hokejový mistrovský "dabl", byl bych ještě raději. Ale nepředbíhejme.

Míšovy neštovice se zatím ukázaly jako planý poplach, ale protože tato nemoc má dlouhou inkubační dobu, nebudu jásat předčasně.

Hezký den!

Simpsonovi

Jsem umírněným příznivcem zmíněného seriálu. To znamená, že se na něj rád podívám, pobavím se nad ním, ale abych zkoumal, ve kterém díle se stalo to či ono, kolik dětí má bigotní soused Flanders, kolik let je panu Burnsovi, atd., to po mně opravdu nechtějte.

Do včerejška jsem si myslel, že Simpsonovi jsou od A do Zet vymyšlení. Pak jsem viděl tohle. A pochopil jsem, že Simpsonovi opravdu existují.

Hezký den!

Bobování a neštovice

Zjistili jsme, že zimě se stále nechce opustit naše miniměsto, i vydali jsme se s Pavlínkou na bobování.

Zatímco v neděli to Pavlínce jezdilo tak, že i závodní monoposty Formule 1 by bledly závistí, o den později, tedy v pondělí, nastaly komplikace. Nejelo to. Sluníčko z protějšího svahu se o ten bobovací opíralo, takže zatímco v neděli jsme vynakládali hodně energie na brždění, v pondělí naopak na rozjetí. A pokaždé jsme končili v půlce kopce v místě, kde sluníčko udělalo ze sněhu vodu. No nic. I prohlásili jsme bobovací sezónu za ukončenou.

Večer se Pavlínce objevil na krku malý pupínek. Po prostudování příslušné literatury jsme našli asi dvacet chorob, na které by takový pupínek mohl odkazovat, i vyrazili jsme v úterý ráno s milou Pavlínkou k doktorce. Ta ji prohlédla a sdělila nám, že naše starší ratolest má neštovice. V lékárně jsem obdržel skleničku se speciálním pudrem. Po prvním nanesení pudru na Pavlínčino tělo jsem konstatoval, že toho pudru nám měli dát raději kýbl, nebo lépe necky.

Míša, jako správný mladší bráška, nenechal sestřičku ve štychu a do večera se oneštovicoval rovněž.

Hezký den!

Co všechno jde inzerovat

....

Hezký den!

Nechci to zakřiknout

... ale zatím to vypadá, že svojí první sólo-šichtu, která skončí za nějaké 2 hodiny, přežiju v pořádku.

Obával jsem se, že se budu během těch nočních hodin nudit, když nebude s kým se bavit, ale kupodivu ne. Když skončila jedna práce, naskočila místo ní druhá atd. atd.

Hezký den!

Samota

... aneb Jsem tu sám a říkám "dost" svým snům

Tuto noc trávím v práci sám. Obvykle tu býváme tři, tedy děláme to ve třech. Ale jeden kolega je na školení a druhá kolegyně má dovolenou. Tak tu sedím sám a dělám vše proto, aby nedošlo k nějaké echt krizové situaci, jejíž řešení by bylo mimo rozsah mých schopností.

A nad tímhle se Kurt Cobain jistě v hrobě neobrací.

Hezký den!

Zvědavá důchodkyně

Vzpomínáte si na slavnou filmovou sérii z přelomu 80. a 90. let minulého století "Slunce, seno,..."? Asi jo, kdo by si na to nevzpomínal, navíc je to každou chvíli v televizi.

Tak potom určitě víte o spolku důchodkyň, co se pravidelně scházely na faře a drbaly ostošest. Tak zrovna minulý měsíc jsem měl tu čest potkat jeden takový typ. Kdyby ji viděl Zdeněk Troška, okamžitě ji najme a všechny scény s důchodkyněmi-drbnami přetočí, jen aby ji tam měl.

Nešlo si jí nevšimnout. Ač nebyla postavy vysoké, jakmile se ocitla poblíž větší skupiny lidí, vysunula krk (podobně jako kultovní E.T.Mimozemšťan), uši se jí napjaly a bylo na ní vidět, jak ihned uvnitř své šedivé hlavy vše, co vidí a slyší, ukládá, analyzuje, třídí a vyhodnocuje.

I já jsem se stal obětí jejího sluchu, a to tehdy, když jsem potkal Lenku. Lenka je kamarádka mé švagrové, díky tomu ji znám i já. Prohodili jsme spolu několik málo vět na téma Význam a vliv moderních technologií v souvislosti s výskytem ptačí chřipky v Evropě s ohledem na závěry přehledů televizní sledovanosti, čili, normálně řečeno, jsme kecali v podstatě o ničem. Potom se naše cesty rozpojily a každý pokračoval jiným směrem.

Ke mně se téměř okamžitě přiblížila v úvodu zmíněná důchodkyně. Nastal následující dialog:
Ona: "Vy se s ní znáte?" (cuknutí hlavou směrem, kterým Lenka odcházela)
Já: "Trochu ano."
Ona: "A nevíte, kam to teď jde?"
Já: "Ne, to opravdu nevím."
Ona: "Ale ona pracuje na Úřadě práce v okresním městě, ne? "
Já: "No, to je možné, ale kam teď jde, opravdu nevím."

Až poté jsem se zvědavého elementu zbavil. Nedivil bych se, kdyby po téhle zkušenosti se mnou ona důchodkyně odchytila jiného jednotlivce, ze kterého by zcela jistě všechny informace o Lence (jako kam, proč, za kým či ke komu jde) bez problémů vytáhla.

Hezký den!

O dětech a tak

... malá noční úvaha.

Mám dvě děti.
Na tom jistě není nic divného, dvě děti má dnes kdekdo. Jsou dokonce i lidé, kteří se nespokojí jen se dvěma dětmi, a mají tři (jako švagrová) nebo dokonce čtyři (jako jedna známá) děti. Já mám dvě. Dceru, která je starší z dvojice, a syna. Co známe rodiny, které mají dceru i syna, většina z nich měla jako první dceru.

Byl jsem při tom, když se mé děti narodily. Při prvním dítěti jsem byl nervózní jak sáňky v létě, při druhém jsem už věděl, "do čeho jdu". Přesto poprvé i podruhé ta chvíle, kdy mi dali do náruče malý balíček, ze kterého koukala malá kulatá hlavička vybavená švestkově modrýma očima, byla nezapomenutelná a za nic na světě nevyměnitelná.

Díky svým dětem vím, že není bezbrannějšího a na pomoc druhých odkázanějšího človíčka, než je miminko v novorozeneckém a kojeneckém věku.

Své děti mám rád. Moc. Dokud jsme měli jen Pavlínku, byla pro mě ideálním antidepresivem. Mohl jsem přijít z práce se sebehorší náladou, a její "ahooooj, tatínkůůůů" spojené s během přes celou chodbu, aby mě mohla přivítat, ze mě veškeré strasti shodilo. Definitivně. Pravda, dnešní Pavlínka je už o něco jiné dítě a sem tam si zkouší zlobit, aby otestovala, co vše rodiče snesou. Její funkci antidepresiva převzal Míša. A když je oba vidím spinkat a spokojeně pochrupávat, jsem rád, že je mám.

Proto mě vždycky rozhodí zpráva jako tahle. Říkám si, že tohle snad není možné. Jak už jsem psal, dítě je bezbranné a zcela odkázané na své okolí. A ten, na kom je odkázané, dokáže toto dítě zavraždit.

V takových případech cítím dvojí vztek. První je kvůli vraždě miminka jako takové, druhý z toho, že v naší zemi byl zrušen trest smrti. Pro lidské zrůdy bavící se vražděním miminek totiž není žádný jiný trest dost velký.

Odpůrci trestu smrti do zblbnutí opakují čtyři výroky, jimiž se snaží neexistenci trestu smrti obhájit.

1. Trest smrti je absolutní a nemůže být dodatečně zmírněn
To je právě dobře. Díky tomu nehrozí, že by se taková lidská zrůda, za jakou pokládám každého, kdo je schopný zavraždit miminko, vrátila a znovu dostala možnost ohrožovat své okolí.

2. Nikdo nemá právo vzít druhému život
To je sice zajímavá, ale naprosto prázdná fráze. Vezmeme-li ji do důsledků, neměl takové právo ani vrah. A pokud provedl něco, na co neměl právo, měl by logicky následovat trest. A jaký jiný trest dokáže vyvážit vraždu než právě trest smrti?

3. Hrozí možnost justičního omylu
Ta hrozí vždy a všude, nicméně v době, kdy existuje něco, čemu se říká test DNA, je pravděpodobnost, že by mohlo k justičnímu omylu dojít, prakticky nulová.

4. Může se stát, že bude k smrti odsouzen nevinný
Tomu už říkám "kravina na kvadrát". Označit někoho, kdo zabije nebo doživotně zmrzačí bezbranné miminko, za nevinného, může jen hlupák. Nebo cynik. Nebo hloupý cynik. Nebo cynický hlupák.

Sečteno a podtrženo: Zrušit trest smrti byla největší chyba v dějinách tohoto státu.

Hezký den!

Kurt Cobain is not dead

Možná si nad tím titulkem klepete na čelo, vždyť už je to pomalu dvanáct let, co je Kurt Cobain ve věčných lovištích. Tedy aspoň tělesně. Duchovně je pořád přítomný.

Uvědomil jsem si to nedávno - holky byly na bruslení, já s Míšou doma, Míša si v pohodě hrál, a já vsunul do věže CD NIRVANA LIVE. Na CD je jediná informace (kromě seznamu písniček a jejich stopáže), a to, že bylo nahráno naživo v USA v roce 1993. Bližší datum chybí. Je to zvláštní CD. První polovina písniček je nahrána akusticky, znějí podobně jako na CD Unplugged in New York, pak přijde zlom, skupina se opře do nástrojů a nastává opravdový nářez. A při poslouchání jsem si to uvědomil - tohle jsou písničky, které nestárnou. Opravdu!

Protože, ať to beru, jak chci, je velmi málo skupin a zpěváků, kteří mě dokáží totálně "dostat". Nirvana mezi ně patří - dokáže mě vmáčknout do křesla a vzápětí mě z něj vyškubnout a celého "rozvibrovat". Je to muzika našlapaná energií, a i přes roky od svého vzniku zní pořád svěže.

Je to tak - když slyším Paľa Haberu vyhrožovat "držím ti miesto, teraz už vieš to", tak si říkám - proč to hrajou, vždyť je to staré jak svět. Podobně když slyším "méééédvíííídééék z Bogoty úúúúsnůůůůl a sníííí", říkám si totéž. O jiných písních nemluvě. Naopak u "my girl, my girl, tell me where did you sleep last night" nebo "Polly wants a cracker" mě tohle stále ještě nenapadá. A jak to vypadá, tak mě to asi hned tak nenapadne.

Jeden kolega v bývalé Firmě byl - slušně řečeno - zbloudilý hipík, který se myšlením zapomněl někde o 40 let zpět. Toho jsem naprosto rozhodil konstatováním, že tím, čím jsou pro něj Beatles, je pro mě Nirvana. Když se probral ze šoku, optal se roztřeseným hlasem, jak že to myslím. Vysvětlil jsem mu, že obě skupiny měly ve svém středu výraznou osobnost, která byla levákem (i když Kurt Cobain hrál na kytaru pro praváky, kterou si jednoduše otočil, to jen tak na okraj) a výraznou osobnost, jejíž život ukončil výstřel z pistole (i když opět malý rozdíl je v tom, kdo vlastně v tom kterém případě tu pistoli držel v ruce), zkrátka, že raději než All My Loving si poslechnu Lithium (které jsme s několika kamarády vybrali za nejlepší písničku Nirvany). Od té doby se mi onen kolega vyhýbal dost výrazným obloukem.

Hezký den!

Maxipes Fík is not dead

Malé zamyšlení nad mluvícími zvířaty.

Dostal se mi do rukou Maxipes Fík. Tedy ne to přerostlé zvíře, ale zvukový záznam. který kdysi dávno vyšel na LP a kazetách, se ke mně dostal ve formě CD. Vyprávění v podání pana Dvořáka skutečně nemá ideově chybu.

Trošku jsem se u toho povídání zasnil. Malé bezbranné štěňátko se stane obrpsem, který se navíc ještě naučí mluvit, dokonce i číst, zvládne i jiné lidské činnosti jako hrát dámu nebo řídit auto, vydá se do světa a nakonec se z něj vrátí.

Napadlo mě srovnání s jiným kultovním mluvícím zvířetem mého dětství, a to s kocourem Mikešem.
Kocour Mikeš na rozdíl od Fíka nevyrostl do obřích rozměrů, ale mluvit rovněž uměl. Vím, že Mikeše naučil mluvit Pepík ševců z Hrusic; kdo naučil mluvit Fíka, to opravdu nevím, a v pohádce se o tom ani nemluví. Navíc Mikeš šišlal, Fík oproti tomu mluvil celkem srozumitelně. Zatímco Mikešovo mluvení nebylo ojedinělé (víme, že kromě něj mluvili i čuník Pašík a kozel Bobeš), Fík zůstával ve svém mluvení osamocen. Mikešovo mluvení bylo všemi bráno jako normální, Fík svým mluvením vzbuzoval u lidí ve svém okolí hrůzu (omdlévající sousedka, prchající pošťák, omdlévající hospodský, atd.).

Mikeš kupodivu brzy potlačil své kočičí chování, a když už mluvil jako člověk, začal se tak i chovat - chodil "pouze" po zadních a k jeho výbavě postupně patřily boty, kalhoty, kabátek a čepice. Občas taky hůlka, o kterou se při chůzi opíral. Fík oproti tomu chodil pořád po čtyřech a vystačil si s vlastním kožichem.

Zajímavé taky je, že v určitém momentu to oba mluvící zvířecí hrdiny vyžene z domova někam pryč. Mikeš uteče kvůli tomu, že rozbil babiččin oblíbený krajáč a bojí se, že by přišel o svou prestiž hodného kocourka, který může být za vzor leckterému dítěti. Fík oproti tomu odchází dobrovolně, protože si přečetl pohádku o hloupém Honzovi, co šel do světa. Z toho logicky vyplývá, že Fík umí číst. Umí číst i Mikeš? Nevím, nevšiml jsem si, že by toto bylo v jeho příbězích zmíněno. Ale asi ano, protože svůj návrat oznámí dopisem.

Jak už jsem uvedl dříve, Fík zvládá některé lidské činnosti. Mikeš, i když chodí po zadních a oblečen, nedělá nic z toho. To je docela zvláštní, jako by snad kocouři byli méně šikovní, nebo co.

Když už se tedy oba hrdinové dostanou do světa, jejich osudy jsou podobné i odlišné zároveň. Mikeš se po mnoha peripetiích dostane k cirkusu, kde udělá celkem dobrou kariéru a vrací se domů jako velký pán, kterého vítá celá obec. Fík se hned na začátku svého putování uchytí u námořníků, postupně se vypracuje až na kapitána, pozná mnohé daleké kraje a domů se vrací na pouťových balóncích. Vítá ho sice pouze jeho věrná kamarádka Ája (a s ní zajíc, co vždycky prováděl hajnému různá alotria), ale nepochybuji, že jej přivítala minimálně stejně srdečně jako Hrusičtí Mikeše.

Mikeše jsem nedávno viděl v televizi, Fíka pouze slyšel, ale tak nějak je mi z těch dvou bližší ve filozofickém slova smyslu Fík.

Hezký den!

První narozeniny

Aby bylo jasno, ne moje....

Je tomu právě rok, co jsem poprvé něco naťukal do tohoto svého blogu, a tak můžu sfouknout první svíčku na symbolickém blogodortu.

A přestože jsem se obával, že mě celé blogování brzy přestane bavit, drží mě stále a jak to tak vypadá, stále ještě držet bude.

I když můj blog není nejnavštěvovanější (ani nebyl za tímto účelem zakládán), jsem rád, že mezi návštěvníky se jisté adresy opakují tu více, tu méně pravidelně.

Občas se objeví návštěvník, u kterého nevím, nezabloudil-li sem náhodou omylem - např. z Mexika, Kanady, Nového Zélandu, nebo jako včera z Holandska. Pokud navíc nerozumí česky, asi si moc nepočte, ale co se dá dělat.

Včera ráno jsem potkal Ivetu. Kdo je Iveta, je lidem, co ji neznají, v podstatě jedno. Já ji znám. Pro případné zvědavce dodávám základní charakteristiky - žena mojí věkové kategorie, milá a držkatá zároveň, k dovršení všeho železničářka, neboli pracovnice Českých drah. A proto, že jsem se s ní neviděl dost dlouho, víc než půl roku, dali jsme se do řeči a najednou přišla řeč na to, že když jsem jednou přišel na sraz do hospody, že už tam nebyla, že odešla před mým příchodem. Na to Iveta zavrtěla rameny a pronesla, že onen večer slíbila synovi, že přijede domů posledním spojem, a proto, aby tento slib splnila, musela odejít dříve. A dodala: "Musela jsem mu to splnit, protože jednou budu po něm chtít, aby byl sám schopen držet slovo." To mě zaujalo a přivedlo do přemýšlivého stavu.

A proto i já nyní slíbím P. T. čtenářstvu, že pokud to půjde, a pokud se mi budou myšlenky skládat v hlavě do vět, a pokud sestavení těch vět do odstavců a dále bude k něčemu vypadat, že více či méně pravidelně budu i nadále sem tam připisovat nějaký ten shluk myšlenek protlačený klávesnicí.

Hezký den!

Všichni tam musíme

... s tím se nedá nic dělat

Jsou dvě místa na světě, která jdou horší než Danteho Peklo. Obezřetný člověk tam vstupuje jen pokud opravdu musí. Odvaha každého, kdo vstoupí do těchto míst, se rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A kdo z oněch míst odejde živ, není schopen lidskými slovy popsat, co tam viděl a zažil.

První z těch míst je zubní ordinace, ale o té dnes psát nebudu. Tím druhým je finanční úřad.

Jelikož a protože je čas pomalu ale jistě vyrovnat s naším milým státem dluhy a závazky za loňský rok, rozhodli jsme se využít jedné z mála věcí, kterou vymysleli naši zákonodárci a která je zároveň k něčemu, tedy společného zdanění manželů. O tom jsem četl a slyšel hodně informací, často protichůdných, proto jsem se minulý měsíc zastavil na finančním úřadě, pod jehož působnost spadá mé bydliště, kde jsem obdržel všechny potřebné formuláře a popis, co kam, kde, jak, proč a za jakých okolností vyplnit.

Nejkomplexnější návod, jak na to, jsem našel v novinách ze 14. února, tak jsem postupoval podle nich. A udělal jsem dobře.

Dnes ráno jsem se vypravil do onoho místa, jehož atributy jsem uvedl výše. Poučen z předchozích nezdarů, kdy pět minut před osmou ráno byla u vchodu fronta, jako by uvnitř rozdávali něco zadarmo, jsem byl na místě už deset minut před osmou. Tři minuty před osmou paní z podatelny odemkla a vpustila mnohohlavý dav dovnitř. Nalezl jsem správné dveře, řekl, kvůli čemu tam jsem a předal jsem úředníkovi všechny formuláře. Podíval se na ně a řekl: "Sedněte si, já to ještě přepočítám." Krve by se ve mně nedořezal. A je to v pytli, řekl jsem si. Zcela jistě mi najdou nějaký zatajený příjem nebo mi zminimalizují odpočty a vůbec. Úředník mlčel, klepal do kalkulačky, udělal mhmhmhmhm, a nakonec mu vyšlo číslo, označující sumu, kterou by mi měl náš drahý stát vrátit. "Moment, musím to ještě jednou přepočítat," řekl. Opět kalkulačka, opět mhmhmhmhm, opět stejná suma. "Andreo, prosím, podívej se mi na to," řekl úředník své kolegyni, chvíli bylo slyšet jen čísla a nakonec kolegyně potvrdila, že výsledek, který vyšel úředníkovi, je správný. Úředník mi ukázal číslo, které vyšlo, a které určuje, kolik mi stát vrátí. No, Petra Kellnera v žebříčku nejbohatších Čechů nevystřídám, ani si nebudu moct přivydělat jako finanční magnát, ale částka, kterou dostanu, bude velice příjemným zpestřením mého rozpočtu. Domů jsem odjížděl s velmi příjemnými myšlenkami.

Hezký den!