O zpoždění

Po několik minulých týdnů a měsíců jsem procházel školeními a jinými kursy. Vše mělo za úkol udělat ze mě teoreticky připraveného člověka na skok do velké praxe. Ten se začal odehrávat tento týden.

Naše skupina byla rozdělena na dvě menší a těm byly přiděleny směny. A naše menší skupina začíná týdnem odpoledních směn. To ještě není to nejhorší, co se člověku může stát (aspoň doufám).

Problém, o kterém jsem se chtěl rozepsat, nastává až po konci směny, když se mám přiblížit svému drahému domovu. Poslední vlak, který si tento úkol bere na svá kola, má příjezd ve 23:47 a odjezd ve 23:49.

Na nádraží jsem se dostal se svým tradičním předstihem (celý život trpím hrůzou z toho, že někam přijdu pozdě - nevím proč). Poté, co jsem si zakoupil týdenní jízdenku ("ano, ode dneška") a zaplatil ji, oznámil mi neosobní hlas z nádražního rozhlasu, že odbavovací hala bude za několik minut uzavřena a že k příchodu na nástupiště máme použít podchody z vnějších ulic.

No, co jsem měl dělat. Téměř hodinu před plánovaným odjezdem "svého" vlaku jsem se vydal na procházku po okolí. Přes další svůj zlozvyk, kterým je neustále zrychlená chůze, se snažím chodit co nejpomaleji, abych zbylý čas co možná nejvíc využil. Ovšem problém je ten, že opravdu, ale opravdu není kam jít. V zoufalství si nakonec ve 23:07 nechám u nonstop okénka dobít kredit na mobilu (po pravdě řečeno, potřeboval jsem to, ale původně jsem to plánoval až na příští týden).

Nicméně ve 23:30 už jsem na nástupišti. Zpočátku sám, pak se ze tmy začínají objevovat jiné postavy, z nichž některé vypadají, že utekly z reportáže Pepíno Klímy Na vlastní oči, jiní zase, že jejich fyzický život ve skutečnosti už dávno skončil. Kromě toho se objevují dvě dvojice, jedna v podání kluk-holka (holka odhalitelná až potom, co promluví; do té doby mi bylo divné, proč se spolu na lavičce ožužlávají dva kluci) a dvojice holka-holka, u které ovšem k žádným erotickým výbojům nedochází.

Ve 23:35 se ozývá nádražní rozhlas. "Prosím pozor, hlášení o zpoždění..." Nemýlím se, tím zpožděným vlakem je přesně ten, který hodlám použít. Vlak se má opozdit o asi 15 minut, s tím, že ohlášené zpoždění se může změnit. Hladce dopočítávám, že zpožděný příjezd tak bude v 00:02 a odjezd v 00:04. Padá na mě jakási obava.

Ve 23:45 se informace o zpoždění objeví na informačním zařízení hned vedle údajů o číslu vlaku, pravidelném odjezdu a cílové stanici. Nezbývá než čekat.

Ve 23:50 se rozhoduji k metodě, kterou popsal pan Henri Charrière v knize Motýlek (vida, o ní jsem chtěl taky něco napsat, tak snad příště). Ve stručnosti jde o to, že hlavní hrdina, umístěný do káznice, si proto, aby z toho všeho nezblbnul, naordinuje pravidelnou chůzi po cele. Já se vydávám na chůzi mezi dvěma lavičkami. Dvanáct kroků od první k druhé, otočka na pravé noze, dvanáct kroků od druhé k první. Kroky nesmí být moc dlouhé, ale ani moc krátké - jejich délku vyladím během první minuty chození.

Ve 23:52 pomalu jásám, uplynulo prvních pět minut ohlášeného zpoždění příjezdu vlaku. Sestava na nástupišti se rozrostla o tři důchodce.

Ve 23:54 uplynulo prvních pět minut ohlášeného zpoždění odjezdu vlaku. Pochoduji dále tam a zpět, dělám, že nevnímám okolí.

Ve 23:55 se přistihuji při tom, že se snažím myšlenkami "ulétnout" do nějaké příjemnější části mého života. Nedaří se mi to.

Ve 23:56 mi datumovka hodinek ukazuje už "zítřejší" datum. Pokrčím nad tím rameny a dál se věnuji pochodování.

Ve 23:57 je to už 10 minut, co měl vlak pravidelný příjezd. Někde uvnitř se utěšuji, že už musí být blízko.

Ve 23:58 propadám beznaději, připadám si naprosto hloupý, ztracený a zbytečný. Dvojice holka-holka se věnuje úvahám, že až vlak přijede, bude tak obsazený, že volno bude maximálně na stojáka. Nemám z toho dobrý pocit.

Ve 23:59 je to 10 minut od pravidelného odjezdu vlaku. Do žil mi proudí krev nové naděje. Zároveň zvon odněkud z města oznamuje blížící se půlnoc.

V 00:00 se přidává další zvon.

V 00:01 se do mé pochodovací trasy postaví jeden podivný člověk - je to takový ten typ, u kterého mám pocit, že hlava a trup patří k jinému tělu než nohy. Nervózně si zapaluje cigaretu. Trpělivě čekám a pak se vydávám opět na pochod.

V 00:02 uplynulo ohlášených 15 minut zpoždění příjezdu vlaku. Přestávám pochodovat a vyhledávám místo, kam bude nejlepší se postavit vzhledem k předpokládaným dveřím vagónu.

V 00:03 ohlašuje nádražní rozhlas, že vlak přijede. Dokonce k nástupišti, na kterém stojím. Kromě toho se nástupištěm přežene oranžový vozík s osádkou v obsazení dvou žen neurčitého věku. Vyprávějí si něco veselého, jedna z nich se chechtá na celé kolo.

V 00:04 vypršelo 15 minut od pravidelného odjezdu vlaku. Vlak samozřejmě nikde.

V 00:05 začínám být opět nervózní; přestože na informační tabuli svítí optimistické zpoždění 15 minut, pomalu se smiřuji s tím, že to bude minimálně minut 20.

V 00:06 se objeví v dálce světla. Naše naděje nemá dlouhého trvání, je to pouze osamocená lokomotiva a míří na jinou kolej.

V 00:07 vlak stále nedorazil, zpoždění sice už narostlo na 20 minut, na tabuli je stále uvedeno 15 minut.

V 00:08 vlak přijíždí. Sláva! Sláva! Sláva!

V 00:09 vlak zastavuje a k naší převeliké radosti je uvnitř téměř prázdný. Snažím se nastoupit do vagónu, ale cestu mi zkříží svižný důchodce, který ve svém kmetském věku objevil módu kalhot zvaných rifle a tak si je pořídil. I když nechápu, proč si pořídil kalhoty o několik "čísel" větší, než potřeboval (to se projevuje zejména tím, že rozkrok kalhot je asi 5 cm nad koleny důchodce).

V 00:10 už sedím v příjemném kupé a čekám, že se rozjedeme, neboť, dle hlášení nádražního rozhlasu, je "vlak připraven k odjezdu" (taky aby ne, když už má být dávno někde jinde).

V 00:11 se vlak rozjíždí. Zpoždění 22 minuty. Míjíme informační ceduli, ta stále ukazuje optimistické zpoždění 15 minut (to zas není nic divného, vzpomínám, že když jsem jel z Liberce domů před Vánocemi roku 1994, přijeli jsme se zpožděním téměř hodinovým, ovšem informační cedule ukazovala zpoždění 35 minut).

Asi jsem začal brzy upadat do spánku, protože průvodčí, který mě přišel zkontrolovat 00:21, mě svým hlasem už vzbudil.

Hezký den!